Marlo Morganová - Poselství od protinožců

13. kapitola - LÉČENÍ

 

Blížilo se období dešťů. Dnes jsme zahlédli mrak, který však za chvilku zmizel. Byl to vzácný pohled a všichni jsme si ho vážili. Občas jsme dokonce kráčeli v ohromném stínu vrženém mrakem, který nám visel nad hlavou, takže jsme si připadali jako mravenci pod podrážkou obrovité holínky. Být mezi dospělými, kteří si stále ještě umějí hrát jako děti, mi působilo nesmírnou radost. Někteří běželi napřed do jasné sluneční záře a odtamtud se mraku vysmívali a poukazovali na pomalé nohy větru. Pak se vrátili zpět do stínu a chválili dar chladného vzduchu, který lidem poskytuje Božská Jednota. Den proběhl v rozpustilých hrátkách. Odpoledne nás však zastihla tragédie, alespoň tak mi to v tom okamžiku připadalo.

Byl s námi asi pětatřicetiletý muž jménem Velký Lovec Kamenů. Měl zvláštní talent k hledání drahokamů. Přívlastek "Velký" si ke jménu přidal proto, že si za léta vypěstoval schopnost nacházet nádherné velké opály a dokonce i zlaté nuggety v oblastech, které opustily důlní společnosti. Opravdoví Lidé zpočátku považovali drahé kovy za zbytečnost. Nedaly se jíst a národ, který nemá žádný trh, s nimi nemůže obchodovat ani za ně kupovat jídlo. Vážili si jich jen pro jejich krásu a pro služby, které jim mohou poskytnout. Po čase ale přišli na to, že si zlata cení bílí lidé. To domorodcům připadalo ještě úžasnější než jejich přesvědčení, že je možné vlastnit a prodávat půdu. Tento kmen pravidelně vysílá zvědy do nejbližších měst, aby přinášeli zprávy, a drahokamy jejich cesty financují. Velký Lovec Kamenů se nikdy nepřiblíží k dolům, které jsou ještě v provozu, protože má na paměti strašlivou minulost, kdy jeho lidé byli nuceni pracovat v dolech proti své vůli. V těch dobách domorodci pracující v dolech sfárali v pondělí a objevili se znovu až na konci týdne. Čtyři z pěti v dolech zahynuli. Ve většině případů byli obviněni z nějakého zločinu a práce v dolech byla součástí jejich trestu. Museli také dolovat předepsané množství, a proto často povolávali své ženy a děti, aby jim pomohly splnit stanovenou kvótu. Prodloužení trestu bylo na denním pořádku a stačil k němu drobný přestupek. Pro domorodce tak nebylo úniku a tato degradace lidských bytostí byla samozřejmě plně v mezích zákona.

V den, o němž mluvím, se Velký Lovec Kamenů procházel po okraji strmého srázu, náhle se pod ním sesula půda a on se zřítil na kameny asi sedm metrů pod námi. Terén, po němž jsme kráčeli, tvořily ohromné desky přirozeně vyleštěné žuly, vrstvy plochých skalisek a pole drobného štěrku.

Tou dobou mi chodidla ztvrdla tak, že se začínala podobat chodidlům mých společníků a připomínala zvířecí kopyta. Přesto pro mě byla chůze po nepravidelných kamenech obtížná. Nemohla jsem myslet na nic jiného než na své nohy a na moji skříň doma, která byla plná obuvi všeho druhu, včetně horolezeckých bot a tenisek. V tom jsem zaslechla, jak Velký Lovec Kamenů při pádu vykřikl. Všichni jsme se vrhli k okraji strže a podívali se dolů, kde ležel v kaluži tmavé krve. Několik lidí sestoupilo dolů a téměř okamžitě ho vynesli tak, že si jeho tělo navzájem podávali. Kdyby se byl vznesl, nebylo by to rychlejší. Jejich paže se pod ním pohybovaly rychle jako běžící pás.

Když ho položili na hladký kamenný povrch, uviděli jsme jeho zranění. Utrpěl několikanásobnou zlomeninu mezi kolenem a kotníkem. Kost mu trčela na dva palce z čokoládové pokožky jako ohavný kel. Kdosi si okamžitě sundal pásku z hlavy a ovázal mu ji kolem stehna. Kouzelník a Léčitelka se postavili k nemocnému, každý po jedné straně. Ostatní členové kmene rozbili na noc tábor.

Pomaličku jsem se přibližovala, až jsem stála nad ležícím tělem. "Mohu se dívat ?" zeptala jsem se. Kouzelník jemně a klouzavě pohyboval rukama asi dva centimetry nad zraněnou nohou, nejdřív napříč, pak po délce, jednou rukou nahoru a druhou dolů. Léčitelka se na mě usmála a prohodila něco k Útovi, který mi její slova přeložil. Vysvětlil mi, že řekla: "Tohle je pro tebe. Víme, že tvým nadáním je léčit tvůj lid." "Asi ano," odpověděla jsem. Nikdy jsem nezastávala názor, že léčení je pouze věcí lékařů a jejich nástrojů, protože jsem zjistila už před lety, když jsem zápasila s obrnou, že léčení má jiný zdroj. Lékaři mohou tělu pomoci tím, že odstraní cizí tělesa, vstříknou chemikálie nebo srovnají zlomenou kost, ale to ještě neznamená, že se tělo vyléčí. Jsem si jistá, že se ještě nikdy a nikde, v žádné době a v žádné zemi, nenašel lékař, který by sám někoho vyléčil. Každý má svého léčitele v sobě. Lékaři přinejlepším rozpoznají v pacientovi určitý talent a rozvinou ho. Jinak prostě mají to štěstí, že mohou sloužit společnosti prací, kterou dělají nejlépe a kterou mají rádi.

Ted jsme ale neměli čas na dlouhé vysvětlování a já jsem přijala označení, které si Úta zvolil, a souhlasila jsem, že v mojí společnosti jsem byla také považovaná za léčitelku.

Řekli mi, že pohybováním rukou podél zraněné nohy, aniž by se jí dotýkali, jí pomáhají navrátit se do bývalého tvaru a zabraňují otokům během hojení. Kouzelník se snažil přinutit kost, aby si vzpomněla na svůj původní zdravý stav a aby jej znovu přijala. Tím se také odstraní následky šoku, který noha utrpěla, když se přelomila vpůli a vymkla se tak z polohy, v níž byla přes třicet let. Oba prostě ke kosti "promlouvali".

Potom tři protagonisté tohoto dramatu - Kouzelník stojící u nohou nemocného, Léčitelka klečící po jeho boku a sám nemocný, který ležel na zádech na zemi, začali společně pronášet slova, která zněla jako modlitba. Kouzelník nemocnému objal oběma rukama kotník. Nevypadalo to, že se nohy dotýká, natož aby ji natahoval. Léčitelka prováděla totéž s kolenem nemocného. Každý z nich chvílemi cosi monotónně vyvolával a pak zas prozpěvoval, až se v jednom okamžiku sešli v jednohlasém výkřiku. Museli nějakým způsobem nohu srovnat, protože kost zapadla do zející rány, i když jsem neviděla, že by nohu jakkoli natahovali. Šaman pak stáhl odchlíplou kůži k sobě a pokynul Léčitelce, aby si odvázala podivnou trubici, kterou nosila na krku.

Několik týdnů předtím jsem se zeptala Léčitelky, co dělají domorodé ženy při měsíčním krvácení, a ona mi ukázala vložky vyrobené ze suché trávy, rákosí a jemných pírek. Potom jsem občas viděla, jak se některá z žen vzdálila sama do pouště, kde špinavou vložku zahrabala po kočičím způsobu, tak jako všichni denně zahrabávali svůj exkrement: Občas jsem si ale všimla, že se jedna z nich vrátila z.pouště a v dlani nesla něco ukázat Léčitelce. Ta na to otevřela dlouhou trubici, kterou nosila zavěšenou na krku. Viděla jsem, že je vyložená listím, kterým mi léčila puchýře a rány na nohou a každodenní spálenou kůži. Léčitelka vložila záhadný předmět dovnitř. Když jsem se přiblížila, ucítila jsem silný zápach. Nakonec jsem přišla na to, co uvnitř schraňovala - byly to chuchvalce sražené krve, které z žen vyšly.

Tentokrát Léčitelka neotevřela trubici nahoře, ale dole. Neucítila jsem žádný nepříjemný zápach. Nebylo cítit vůbec nic. Léčitelka trubici zmáčkla a vytlačila si do dlaně hustou, lesklou černou hmotu, která vypadala jako dehet. Pomazala jí celou ránu a doslova zadehtovala její nepravidelné okraje k sobě. Nepoužila přitom žádného obvazu ani dýhy, ani ránu nesešila.

Brzy jsme přestali zranění věnovat pozornost a pustili jsme se do jídla. Během večera se všichni střídali a drželi hlavu Velkého Lovce Kamenů v klíně, aby měl ze své polohy lepší výhled. Když přišla řada na mě, chtěla jsem mu sáhnout na čelo a zjistit, jestli nemá horečku. Chtěla jsem se ho ale také prostě jen dotknout a být nablízku člověku, který se pro mé dobro obětoval, aby mi kmen mohl demonstrovat domorodý způsob léčení. S hlavou v mém klíně ke mně zdvihl oči a zamrkal.

Příští ráno se Velký Lovec Kamenů postavil na nohy a kráčel s námi. V jeho chůzi nebyl ani náznak kulhání. Vysvětlili mi, že rituál, který včera večer provedli, zmírní tlak na kosti a zabrání otokům. A skutečně tomu tak bylo. Po několik dní jsem si nohu pozorně prohlížela a pozorovala, jak černý zábal vysychá a začíná odpadávat: Během pěti dnů zmizel docela a na noze byly viditelné pouze tenké jizvy v místě, kde kost vyhřezla ven. Tenhle člověk vážil něco přes sedmdesát kilogramů a to, že se mohl bez opory postavit na nohu s přeraženou kostí, aniž by znovu vylétla z rány, mi připadalo jako zázrak. Věděla jsem, že se členové tohoto kmene těší celkem dobrému zdraví, ale bylo mi jasné, že měli výjimečnou schopnost zasahovat v kritických případech. Tihle lidé, tak nadaní v oblasti zdravotní péče, nikdy nestudovali biochemii nebo patologii, ale měli kvalifikaci ve smyslu pro pravdu, v dobrých úmyslech a ve snaze o udržování zdraví.

Léčitelka se mě zeptala: ,,Chápeš, jak dlouho znamená navždycky ?"

"Ano," řekla jsem. "Chápu." "jsi si jistá ?"

"Ano, chápu to," opakovala jsem. "Pak ti tedy můžeme povědět něco jiného. Všechny lidské bytosti jsou pouze duchové navštěvující tento svět. Všichni duchové jsou navždycky bytostmi. Veškerá setkání s ostatními lidmi přinášejí zkušenost a veškerá zkušenost znamená vazby vytvořené navždy. Opravdoví Lidé uzavírají kruh veškeré zkušenosti. Nenecháváme nic neuzavřeno jako vy Mutanti: Když odejdete se špatnými pocity vůči někomu a neuzavřete tak kruh, bude se opakovat znovu. Nebudete trpět jednou, ale znovu a znovu, dokud to nepochopíte. Je dobré pozorovat, učit se a získávat moudrost z toho, co prožíváme. Je dobré vzdát díky, požehnat, jak vy říkáte, a odejít v pokoji."

Nevím, jestli Lovcova holenní kost srostla rychle nebo ne. Neměli jsme tu rentgen, abychom srovnali, jak zlomenina vypadala po úrazu a jak později, ale mně to nevadilo. Byl to koneckonců jen člověk. Důležité bylo, že necítil žádnou bolest a jeho zranění neměla žádné nepříznivé následky. Pokud šlo o ostatní, tato zkušenost skončila a my jsme šli všichni dál v pokoji, možná o něco moudřejší. Kruh se uzavřel. Nevěnovalo se mu už víc energie, času ani pozornosti.

Úta mi řekl, že členové kmene nezpůsobili Lovcův úraz schválně. Požádali jen o zkušenost, která by byla pro nejvyšší dobro veškerého života a z níž bych se mohla naučit něco o léčení přímým pozorováním. Nevěděli, co se stane a komu, ale nabídli se, aby mi byla dána příležitost získat tuto zkušenost: Když k tomu došlo, byli znovu vděční za dar, který jim bylo dovoleno sdílet s Mutantem z vnějšího světa.

I já jsem byla ten večer vděčná za to, že mi bylo dovoleno proniknout do záhadných, vnějším světem nedotčených myslí těchto takzvaně necivilizovaných lidí. Byla bych se ráda naučila o jejich léčebných metodách daleko víc, ale nechtěla jsem jim působit další těžkosti a nehody. Bylo mi jasné, že přežít v australské poušti je obtížné i bez mého přičinění.

Měla jsem si uvědomit, že mi čtou myšlenky a že vědí, co chci, ještě než to vyslovím. Večer jsme dlouho rozebírali vztah mezi fyzickým tělem a věčnou součástí naší bytosti a nové téma, o kterém jsme se předtím nezmínili účinky pocitů a emocí na zdraví a blahobyt člověka.

Domorodci věří, že naše tělo zaznamenává pocity a emoce a zanáší tento záznam do každé buňky, do samotného jádra naší osobnosti, do mysli a do našeho věčného já. Zatímco některá náboženství nabádají ke krmení hladových a napájení žíznivých, tento kmen říká, že nezáleží na jídle a pití ani na člověku, kterému se jídlo a pití podává. Důležitý je pocit, který zakoušíme, když otevřeně a láskyplně dáváme, a který naše tělo zaznamená. Když podáme vodu umírající rostlině nebo zvířeti, anebo někomu dodáme odvahu, osvětlí se nám tím podstata života a jeho Stvořitele stejně, jako když hladovému podáme potravu. Tuto úroveň naší existence pak opouštíme se záznamem toho, jak jsme okamžik za okamžikem zvládali naše emoce. Rozdíl mezi dobrem a čímsi horším závisí na neviditelných, netělesných pocitech, které naplňují věčnou část naší bytosti. Naše činy jsou pouhým vodičem, jehož prostřednictvím vyjadřujeme a prožíváme pocity a úmysly.

Když den předtím dva domorodí lékaři srovnávali nemocnému zlomenou kost, jejich práce spočívala ve vysílání myšlenek o dokonalosti lidského těla. V jejich mysli se toho odehrávalo tolik jako v jejich srdcích a rukou. Jejich pacient byl připraven přijmout zdraví a věřil ve stav okamžitého a naprostého uzdravení. Připadalo mi úžasné, že to, co se z mého hlediska jevilo jako zázrak, bylo pro mé společníky naprosto běžné. Začala jsem přemýšlet o tom, kolik utrpení, které lidem ve Spojených státech působí nemoc anebo role oběti, do níž se sami staví, vyplývá z emocionálního programování, které se odehrává v podvědomí.

Co by se stalo, kdyby ve Spojených státech začali lékaři věřit v samohojivou schopnost lidského těla ve stejné míře, jako věří v účinky léků ? Čím dál víc jsem si uvědomovala důležitost vztahu mezi pacientem a lékařem. Jestliže lékař nevěří, že se pacient uzdraví, je veškerá jeho snaha odsouzená k nezdaru. Naučila jsem se už dávno, že když lékař řekne pacientovi, že na jeho nemoc není lék, znamená to, že v lékařově vzdělání a kulturním zázemí není už víc informací, které by mohl využít k léčení. To ale neznamená, že je nemoc skutečně nevyléčitelná. Jestliže někdo jiný někdy překonal stejnou nemoc, pak je lidské tělo schopné se z ní vyléčit. V dlouhém rozhovoru s Kouzelníkem a Léčitelkou jsem získala nový náhled na otázky zdraví a nemoci. "Hojení nemá nic společného s časem", řekli mi. "Hojení stejně jako nemoc se odehraje v jediném okamžiku." Vykládala jsem si to tak, že tělo je celé a zdravé na buněčné úrovni, dokud se v určitém okamžiku neobjeví první narušení nebo abnormalita v části jediné buňky. Potom mohou uplynout měsíce nebo i roky než se pro jeví první příznaky choroby. Léčení je opačný proces. Člověk je nemocný a jeho zdraví se postupně zhoršuje, dokud nepodstoupí léčení, které závisí na tom, v jaké společnosti žije. Tělesný stav se v jediném okamžiku přestane zhoršovat a nemocný udělá první krok k uzdravení. Opravdoví Lidé věří, že se nestáváme náhodnou obětí choroby a že naše tělo je jediným prostředkem, jímž naše věčné, vyšší vědomí komunikuje s vědomím naší osobnosti. Jestliže zpomalíme pochody našeho těla, umožní nám to rozhlédnout se a rozpoznat základní rány, které bychom se měli snažit vyléčit: poraněné mezilidské vztahy, mezery v našem systému hodnot, přebujelé nádory strachu, zatvrdlé mozoly neschopnosti odpouštět a vysílenou víru v našeho Stvořitele.

Myslela jsem na americké doktory, kteří nyní zkoušejí účinky přenášení pozitivních představ na pacienty trpící rakovinou. Většinou nejsou mezi ostatními lékaři populární, protože jejich metoda je příliš "nová." A zde přitom máme příklad nejstaršího národa na světě, který používá metody léčení předávané a ověřované po tisíciletí, zatímco my, tak zvaní civilizovaní lidé, nechceme přenos pozitivních myšlenek používat, protože si myslíme, že je to jen nějaký módní nesmysl. Přinejlepším jsme připraveni opatrně počkat, až jak tato metoda bude účinkovat v několika vybraných případech. Když se na těžce nemocném bělochovi vyzkouší všechny dosažitelné léčebné metody a on stojí na prahu smrti, lékaři řeknou jeho rodině, že udělali vše, co bylo v jejich silách. Kolikrát jsem slyšela někoho říci: "Je mi líto, ale nemůžeme už nic víc udělat. Vše je teď v rukou božích." Jak to teď zní zaostale !

Nevěřím, že Opravdoví Lidé mají nadlidské schopnosti, ani pokud jde o jejich přístup k léčení nemocí a zranění. Věřím však, že všechno, co dělají, lze vědecky vysvětlit. My se k léčení snažíme vyvinout složité přístroje, zatímco oni dosáhnou stejných výsledků bez jakýchkoli pomůcek, dokonce i bez elektřiny.

A tak lidstvo bloudí v temnotách a potýká se s chorobami, stejně jako na australském kontinentě, kde se používá nejnovější lékařská technika, zatímco jen několik tisíc kilometrů dál se stále ještě uplatňují starodávné metody léčení, které od nepaměti zachraňovaly životy. Doufejme, že lidé jednoho dne spojí své síly a pomohou tak uzavřít kruh znalostí.

To by pak byl důvod k oslavám na celém světě!