Jane Roberts - Sethovy promluvy

REINKARNACE

Naše já je natolik soustředěno do této reality, že nevnímá ostatní já v jiných časových údobích. Naše já a jeho části žijí v mnoha časech najednou. Žijeme několik životů najednou = multidimenzionální já.
Ostatní části našeho já mají v různých dimenzích různou podobu podle toho, jak vědomí formuje.
Všechny historické události a všechna reinkarnační já existují souběžně v jednom okamžiku. Nejsme však naladěni na tyto frekvence.

Přistoupili jsme na jistá pravidla, která slouží jako rámec, uvnitř kterého může hra probíhat :

- čas je řada po sobě jdoucích momentů
- objektivní svět existuje nezávisle na našem vnímání
- jsme uvězněni ve fyzickém těle
- veškeré vnímání je možné pouze skrze naše fyzické smysly

POKROK můžeme měřit podle způsobu, jakým jsou řešeny problémy.
Hra ( náš život ) má ústřední téma.
Každý si vybírá čas a místo každé své inkarnace.
Každá hra je jedinečná a liší se od ostatních. Každá má svůj účel.
Napsali jsme si scénář a vybrali prostředí. Hledáme ale při vzniku problému příčinu někde jinde.
Jsme herci, kteří mají plnou svobodu, ale pouze v rámci hry.

Pokrok a rozvoj není spojen s časem, ale s duševním soustředěním. Mylně se domníváme, že jsme v tomto životě trestáni za skutky spáchané v minulých inkarnacích. Naše životy však probíhají odděleně.

Jsme autoři více prostředí, než si uvědomujeme. Poznání k nám přichází skrze vnitřní smysly. Neměli bychom se ztotožňovat s trojrozměrnou scénou, která je jen naše další hra.
Ačkoli si to neuvědomujeme, přesně známe účel každé své inkarnace.
Čím více posloucháme intuici, tím jsme úspěšnější.

Slova, napsané věty a předměty jsou pouhé symboly, které zastupují realitu. Pouze přenášejí význam a reprezentují naše myšlenky a tužby. Nenesou skutečnou realitu, nesou informaci ( např. kniha ). Je to jen způsob projevu. Vytváříme je podle pocitů, ale nejsou to naše pocity. Jsou to produkty evoluce člověka. Do nich překládáme neustále myšlenky, pocity a tužby. Musí zde být zákonitě rozdíl mezi myšlenkou a tím, jak ji vyjadřujeme slovy. Proto jsme nezávislí na čase a prostoru ( nezávislost ). Je to metoda ( vyjadřování myšlenky slovy ) našeho vyjadřování, ale nejsme to my. Toto poznání nám pomůže odpoutat se od fyzické formy. Stejně tak vytváříme své tělo. Vytváříme nevědomě fyzickou realitu jako automaticky dýcháme.

Multidimenzionální osobnost vytváří rozličné podmínky, ve kterých se pohybuje.
Každý herec má svou nápovědu skrze vnitřní smysly.
Hrejme hru a pamatujme, že jde pouze o rekvizity a náš další výstup. Musíme se alespoň na začátku snažit o realizaci sebe sama v trojrozměrné realitě. Musíme zde zrealizovat část svého já. Smysl hry musíme hledat sami v sobě. Poznání nám obohatí naši hru a budeme kreativnější.

Vnější já musí pochopit svoji pravou roli. Nesoustřeďujme se jen na tuto roli. Nutno se naučit kreativně uvolňovat svoji negativní energii. Jsme totiž připoutáni k těm, které nenávidíme, jako k těm, které máme rádi.

Minulé životy ovlivňují náš život stejně jako jakékoli jiné životní zkušenosti. Neuzavírají se, jsou otevřené. Neexistují odděleně. Probíhají najednou ( nejsou lineární ).
Vybrali jsme si prostředí, rodiče, předem si napsali scénář.

Reinkarnace probíhá mnoha způsoby, vybíráme si svoji individuální cestu :

1. zdokonalujeme 1 vlastnost – zakládáme si na ni po dobu celé existence, jde o jednostrannou a omezenou osobnost

1 život – intelekt
2 život – emoce
Jde o rychlý rozvoj. Po skončení života proběhne zhodnocení a odloučení škodlivých stránek.

2. pomalejší, vyrovnanější vývoj – potkáváme častěji lidi z minulých životů, řešíme problémy v klidu, jako tanečníci, dostáváme rady v období klidu

3. někteří se inkarnují bez těchto rad, učí se z chyb

Největší doba, kterou duše čeká na inkarnaci je 300 let ( jinak slábne emocionální vztah k Zemi ).
Duše telepaticky komunikuje s těmi, kdo budou v dalším životě ( reinkarnančním cyklu ) hrát s ní roli. Reinkarnují se i celé rodiny, mění se však postavení. Nebo jsou reinkarnováni jako samotáři.

Rychlý návrat do fyzického světa je u lidí s velkým posláním.
Jakmile se ocitneme na konci reinkarnačního kruhu, získáme poznání svých minulých životů.

Lišíme se podle hloubky reinkarnace. Např. procházíme všemi rasami, žijeme kratší dobu a intenzivně nebo jsou častější inkarnace, aby se obsáhla historie…….
Učíme se být co nejúplnější a nejcelistvější.

Pozemský život je učení, ale zapomeňme na rozvoj v našem slova smyslu.
Máme zkreslený názor na dobro a zlo.
Mezi inkarnacemi existuje jistá spojitost, talent pro něco…..
Některé osobnosti si dají čas od inkarnací a jdou do jiných rovin reality ( systému pravděpodobností, kde je intelekt a intuice jedno ) a pak se znovu vrací. Je jich však málo.
Fyzický život nemusí nutně odpovídat o stupni rozvoje. K rozvoji dochází vždy. Jen záleží na každém, jakým způsobem jej uskuteční.

Zkušenost je základem vědomí a existence.

Naše části já jsou najednou v systému pravděpodobností a reinkarnačním kruhu. Žijeme v obou z nich, existujeme navzájem.

REINKARNAČNÍ VZTAHY

Nastavit druhou tvář tomu, kdo nás napadnul, znamená odvrátit se, neboť jsme si uvědomili, že vlastně napadá sám sebe.
Během reinkarnací se postupně vymaňujeme z omezení, která jsme na sebe uvalili
( zkreslené názory, přísná dogmata ). Potom začíná duchovní růst. Tempo duchovního růstu záleží na nás.
Nekompromisní názory jsou uzda. Bojujeme-li proti dobru a zlu, přitahujeme k sobě lidi s podobnými zájmy. Cítíme-li vinu, stává se pro nás realitou a musíme ji řešit. Vytváříme si mnoho viny bezdůvodně. Každá činnost se zdá být zločinem. Člověk, který nenávidí zlo, jej vlastně vytváří. Pokud někoho nenávidíme, pak nás tato nenávist k onomu člověku váže, dokud se ji nezbavíme.

Věřme spontánnosti a kreativitě své povahy. Jde o ty nejsprávnější reakce. Všechny události jsou tvůrčí.

Během všech existencí na sebe přitahujeme vlastnosti, na které se soustředíme. Pokud máme na mysli nespravedlnost a křivdy, které se nám staly, pak přitahujeme podobné zkušenosti.
Kdo nevyužije příležitosti, které mu život nabízí, ten toho není často schopen ani po jeho skončení.
Současné myšlenky se stávají základem pro naši další existenci.

Během dne se zamysleme na 5 minut nad myšlenkami, které máme. Ty tvoří naši přítomnost i budoucnost. Získáme tak správný názor na život, který vedeme.

Pokud se vdáme nebo oženíme a nejsme se svým protějškem spokojeni, možná na nás čeká manžel/manželka z minulého života.

Rodina
- je celostní psychicky aktivní jednotka
- má určitý podvědomý cíl
- je formována během mezidobí fyzické existence, jedinci na sebe uvalili určitý úkol a zadají si k tomu různé role.

Reinkarnační vztahy jsou předem dané. Pravá láska a soucit pomohou odstranit problém dobra a zla. Láska v sobě zahrnuje svobodu. Pokud nás někdo omezuje, nenávidíme ho. Nenávist k čemukoli je omezující a přitahuje to samé. Myšlenka na nenávist je destruktivní. Nic není destruktivní, je to pouze změna formy.

V příštím životě pokračujeme s takovými principy, které jsou nám nyní vlastní. Nejdůležitější je základní důvěra v život a víra v dobro. To, co milujeme, se stane součástí našeho života. Schopnosti z minulých životů jsou nám teď k dispozici.

Každý sám rozhoduje o svých dalších životech, délce, prostředí. Učíme se zde nezávislosti na ostatních a pochopení svoji úlohy v rámci fyzické reality.

KRIZE je druh terapie. Je to metoda učení, kterou jsme si ušili na míru.

Sledujeme vnější prostředí, abychom tak poznali svůj vlastní svět. Vnější prostředí je odrazem vnitřního. Pokud se snažíme projevovat svůj vnitřek navenek, změní se vnějšek k lepšímu.

Dvě osobnosti nikdy nemohou stejně interpretovat stejně zkušenost, protože každý jedinec využívá své reinkarnační příležitosti vlastním způsobem. Změna pohlaví v inkarnacích je nezbytná.
V našich vztazích, přístupech a zkušenostech je určitá logika. Pokud v jednom životě nenávidíme ženy, je velice pravděpodobné, že v příštím budeme ženou.

Sami si vytváříme svoji každodenní existenci a prostředí. Změňme to!!!!!

Hluboké vztahy přetrvávají, zatímco ostatní mizí.

Nemocní jsou lidé, kteří mají na své okolí často přehnané nároky.
Dokud nepoznáme přirozenost svého já, je zbytečné zkoumat své reinkarnační pozadí. Nemůžeme omlouvat a ani rozumem vysvětlovat svou současnou situaci minulým životem.
Máme schopnost měnit negativní vlivy soucitem a porozuměním.

Přílišný sexuální chtíč je brzda rozvoje osobnosti i v životě.
Přílišné ztotožnění se s pohlavím je potom problém přijmout v další inkarnaci opačné pohlaví.

Pokud věříme, že všechno zlo musí být vyrovnáno dobrem, potom přijde utrpení.
Dobro versus zlo, andělé versus démoni jsou překážky, které brzdí rozvoj člověka.

Příliš rozlišujeme kontrasty a protiklady. Jsou uměle vytvořeny.

Rozum si vytváří protiklady ve snaze najít smysl fyzické existence. Jediná možnost je však vyrovnanost, harmonie a jednota.
Měli bychom vnímat jen dobro.
Víra v dobro bez víry v zlo nám připadá nemožná. Je to však jediná jistota, kterou nám fyzický život poskytuje. Přinese nám pocit lehkosti, spontánnosti a zdravé tělo. My to však odmítáme.

Pokud duše komunikují s žijícími, nejsou připraveny k další inkarnaci.
Velmi blízcí přátelé z minulých životů s námi komunikují ve snech a pokračují ve vztazích, ačkoli si to neuvědomujeme.
Jednovaječná dvojčata téměř vždy spojuje hluboké duševní pouto. Během mezidobí si vybíráme děti a ony nás.
Plod má své primitivní vědomí ( v buňkách ) do té doby, než do něj vstoupí osobnost. Ta může vstoupit :
- při početí – jde o velké spojení s matkou ( ztotožnění tělesného vědomí plodu s matkou ), s rodiči má silný emocionální vztah, je to pro něj šok při narození, osobnost je obvykle velmi rozzlobena na svoji fyzickou existenci, rychle ovládne tělo, dokáže dobře pracovat s hmotou, obsazují se těla, která potom následně umírají při nehodách nebo ve spánku, jde o rychlou smrt, velmi citově založení, rychle řeší problémy, jsou netrpěliví, staví města
- nebo někdy dlouho před početím navštěvuje prostředí, kde žijí rodiče, zde pozoruje záblesky své budoucí existence
- nebo vstupuje do plodu až při narození, potom je poměrně nezávislá, jsou průměrní, volí střední cestu

Šok z narození vtáhne osobnost do fyzické reality. Když dítě spí, jeho osobnost často opouští tělo. Postupně se s tělem ztotožňuje. Jakmile se osobnost příliš ztotožňuje se svým pohlavím, je ohrožena její individualita.

Někteří si udržují odstup od fyzické existence. Nahlížejí na pozemský život jako na experiment, nezajímá je hmota, jen jakým způsobem se myšlenky a názory projevují skrze hmotu ( filozofové ). Zůstávají stranou.

O svém následujícím životě se rozhodujeme předem v období mezi životy, ale i ve snech v průběhu minulého života, kdy se naši rodiče ještě nenarodili nebo jsou nemluvňaty.

REINKARNACE je nástroj.
Předurčení zde nehraje žádnou roli. Jsou dány jen okolnosti a cíl.
Někdy si vybíráme příliš tvrdé inkarnace. Nejlépe se má ten, kdo se dokáže radovat z fyzického života, aniž by jim byl posedlý.

ANIMA a ANIMUS jsou geneticky a psychicky zakódovány ve vnitřním já. Jsou to vrozené nevědomé faktory, které stojí za celými civilizacemi. Jsou zdánlivě protikladné, ale jsou důležité k zachování charakteru lidského vědomí. Jsou na sobě závislé a proto se přitahujeme. Připomínají základní jednotu. Muži touží po ženě jako po doplnění Animy ( ženy ). Jejich vztah zmírňuje agresivitu nebo ji mění v tvůrčí činnost.
U muže je matka podnět k aktivaci Animy. Matka je souhrn našich předešlých ženských životů.

ANIMA – všeobecné archetypy jsou – kněžka, matka, čarodějka, manželka, moudrá stařena – jsou symbolem kreativity
ANIMUS – všeobecnými archetypy jsou – mladík, kněz, divoch, moudrý stařec – jsou symbolem agresivity

Je nutná kompenzace kreativity a agresivity = ideálním cílem je využitá agresivita v tvůrčí činnosti.
Anima a Animus jsou v úzkém spojení s vnitřními podobami minulých těl. Ty jsou uloženy v psychice a objevují se někdy ve snu. Připomínají se nám proto, abychom se příliš neidentifikovali se svým současným tělem.

Současné vlastnosti jedince obvykle zastiňují ty minulé.
Reinkarnační zkušenosti se odrážejí ve snech. Vzpomínky na minulé životy jsou velmi časté, ale my je považujeme za fantazii.

Po dokončení reinkarnačního cyklu není fyzická sexuální energie nutná. Není potřeba se fyzicky množit ( Anima a Animus jsou sladěné ).

INKARNACE

Pakliže má někdo mnoho inkarnací jako muž, má v sobě mnoho mužských rysů i když je žena. Přechod do dětství je snadnější pro lidi, kteří v minulé inkarnaci žili maximálně do dětství a potom zemřeli. Vědomě nevíme, co jsme byli v minulém životě, ale podvědomě ano.

Někteří lidé jsou vzájemně svázáni z minulých životů. Jsou těsně spjati.

V některých inkarnacích jsme manželé, v dalších pak například obchodní partneři.

Jak se osobnost na naší úrovni mění, vyvíjí a roste podle svého potenciálu, tak vlastně prezentuje v různých časech různou podobu včetně různého hlasu. Bez stupně dětství, dospělosti a stáří se nemůže osobnost vyvinout v plném stupni a bez mnoha variantních inkarnací není možno se vyvinout také. Ti, co zemřou brzy, musejí absolvovat extra inkarnaci na dokončení.

Někteří lidé se narodí jako reprezentanti smutku. Jsou to ti, kdo přichází z roviny smutku. Nemají absolutně vyvinutý smysl pro humor.

Důležité je pochopit naše slabosti i síly, abychom se vyhnuli některým naším snahám a nepadli do léčky a ušetřili si bolesti. Obvykle nám bolestivé vzorce předávají rodiče, kteří mají problémy sami se sebou. Někdy je lépe se od rodičů odloučit. Je to pomoc pro nás i pro rodiče.

Po smrti si uvědomíme, že naše víra v jakékoli náboženství je směšná, protože nic takového, co nám nabízí, neexistuje na pláních, kam se dostaneme. Pak jsme naštváni nebo popleteni / zmateni.
Ti, co mají svůj život vyplněný nepříjemnostmi, jsou více způsobilí pracovat s myšlenkami, které je mohou ochránit.

Postavení v rodině se během následujících inkarnací mění. Dnešní matka byla dřívější sestra atd. Někdy, když žena zemře v mládí ( např. v 17 letech ), těžko se jí v nové inkarnaci rozvíjí ženství a mnohdy není schopna mít děti. Nenávist mezi dvěma ( např. otcem a dcerou ) se může táhnout mnoha inkarnacemi.

Ženy cítí mateřství svých manželů a milenců, muži zjišťují příležitostně alternativní pocity mezi sexuální láskou, vzorcem lásky a náklonnosti a dokonce i chlapeckou pýchou, pokud jejich vlastní vlny jsou k tomu afinitní. Osobnosti mohou prolongovat svoji vzájemnou přitažlivost i do další inkarnace. Problémy, které řešíme, si můžeme zvolit kdy a kde. Záleží jen na naší volbě. Můžou být dokonce osobností ignorovány kompletně. Je to však zbabělé řešení a jednoduše osobnost posunuje dozadu.
Problémy se dají i vyřešit mezi životy a každá osobnost má ke zvážení mnoho problémů. V našem technologickém věku je problém snadnější vyřešit než v minulosti. Dokonce i některé kontinenty jsou pro daný druh problému vhodnější.
Základní problémy jsou nezbytně drženy s osobností, protože se musí vyčistit od ega. V některých případech se to stává navzdory pokusům osobnosti vše z minulosti zakrýt. V mnoha případech bytost utíká od problémů úplně. Podvědomí komunikuje v takových případech s bytostí skrze vnitřní smysly s cílem zasáhnout současnou osobnost, aby jej vyřešila.

Je mnoho variací, jak se mají vyřešit problémy osobnosti, ale čas, místo a vztahy jsou nechány na volbě daného člověka. Někdy osobnost úplně ignoruje problémy, je to však zbabělé řešení a to drží jednoduše osobnost bez vývoje. Potom duše čeká na možnost znovuzrození i delší dobu do prostředí, které je přijatelné pro její vývoj. Základní problém si duše vždy nese sebou. Je to navzdory tomu, že osobnostní přístup je snahou skrýt tíhu minulosti. To je docíleno tím, že podvědomí komunikuje s bytostí skrze vnitřní smysly, protože současná osobnost není dostatečně silná řešit problém. Osobnost odmítá některé problémy, které musí řešit. Odmítá uposlechnout příkazy vnitřních smyslů. V takových případech data z minulých životů jsou oživena skrze vnitřní smysly. Osobnost už není schopna už déle zakrývat tento materiál, když to přejde již určitou hranici. To je potom výsledkem, kdy osobnost pracuje proti sama sobě.
Nastává zoufalý zápas překroutit minulá data, obléci je do kamufláže a fantazie. Začne pracovat obranný mechanizmus, kdy osobnost je raději konfrontována s kompletním zmatením, než by byla konfrontována s pravdivostí minulosti. Toto dilema ústí v krizi. Např. když dva lidé žijí spolu a jejich život je nesnesitelný, potom jej jim navrženo skrze vnitřní smysly vztah ukončit. Když to neudělají, jejich situace se stane horší. Osobnost pak již není schopna odolat náporu impulzů z vnitřních smyslů. Data z vnitřních smyslů se snaží podvést a považují je za fantazii.

Každý, koho si všimneme, byl s námi také i v minulém životě. A také potkáváme nové a odlišné osobnosti. Zákon vesmíru = všechny dluhy jsou splaceny. Tyto dluhy jsou vlastně výzvy, které jsou začleněny do osobností. Dluh asociuje vinu, ale to tak právě není.
Smysl původního hříchu je nepochybně část vnitřního poznání převzatá při narození.

Pravidlo každé bytosti je narodit se tak, aby přinejmenším prošlo zkušeností ve 3 rolích – matky, otce a dítěte. Kompletní dětství, alespoň jedno, zanechá zkušenost poznání lidského růstu. Samozřejmě 2 životy by měly být dostačující pro vtisknutí všech 3 rolí, ale v některých případech osobnost nefunguje do dospělosti a proto nemá zkušenost s mateřstvím nebo otcovstvím. Z jednoho z těchto důvodů osobnost nemůže mít potomka. Kromě těchto 3 rolí jsou zde jiné kvality, rozdílné podle dimenzí, které jsou nezbytné pro plné rozvinutí potenciálu osobnosti.
Nedostatek tohoto posledního faktoru způsobuje několikáté znovunarození na naší pláni, než bude zpracován. Tento požadavek pro naplnění schopností nemá nic společného s příležitostí v společenském smyslu, ačkoli samozřejmě zvláštní společenský rámec bude mít mnoho společného se zvláštním vývojem jistých schopností.
Osobnost, která žije na naší pláni pro dobro, bude vyvíjet tento potenciál, pokud bude moci. To neznamená, že všechny osobnosti, které opouští naši pláni, jsou na stejné úrovni. Jejich potenciál má individuální variace a závisí na dobrém jednání využívající schopnosti osobnosti pracovat se svojí jedinečnou energií nebo transformovat energii do jedinečných vzorců.
Schopnosti využívat svoji jedinečnou energii nejsou předurčeny, ale zdají se být podstatné a nepředvídatelné. Každý, kdo opouští naši pláň, rozvinul svoje schopnosti tak, jak mohl. Život povzbuzuje některé lidi v realizaci jejich talentů, někdy skrytých. Některé osobnosti tak expandují a někteří, kdo jsou spíše chudí a ubozí na této pláni, expandují překvapivě na jiných pláních.

Naše trable se současnými rodiči nemají nic společného s naší osobností. Rodiče mohou částečně pokřivit naše vnímání vnějšího světa a to díky svému vlastnímu pokřivenému vnímání. Nespokojenost s vnějším světem vyvolává křeče. Máme často falešné pocity méněcennost a to v důsledku neustálého srovnávání vnějším světem.

Schopnost konat ve vnějším světě je schopnost řídit svůj hněv proti stupiditě. Uklidněné vystupování nám však pomůže rychleji a efektivněji pomoci v našem životě. Ale žádná podřízenost a žádný pocit viny!!!!!
Rodiče žijí ve svých vzorcích chování. Je potřeba je nekritizovat a pochopit je. Jestliže něco kritizují na nás, tato kritika vychází z jejich současné falešné koncepce. Nemůžeme jim pomoci, můžeme je však pochopit. Pokud naším rodičům pomáháme a ani to nechtějí přijmout, není to naše chyba.

Duchovní entity jsou ve vyšších vibracích a jsou schopni se částí inkarnovat do naší fyzické reality. Tak např. otec jako inkarnovaná osobnost je ve fyzické inkarnaci a jeho duchovní souhrnná entita s ním podvědomě komunikuje.

Neměli bychom se v životě držet zpátky, být ušlápnutí. Potom to může vyústit v nekontrolovatelný únik psychické energie ve formě hněvu.