Když započal čas (5)

01.09.06   Ivo Wiesner

Nejprve krátký úvod pro ty, kteří se k tomuto tématu dostávají poprvé. V blízkosti Země údajně kdysi obíhala další, několikanásobně větší planeta, obydlená vyspělou civilizací, v jejímž čele stála bytost Og. Tato planeta se jmenovala Tir či Maldek. Og se svým lidem se často dostával do sporů s bytostmi žijícími na Zemi, což mělo za následek vleklé války v meziplanetárním prostoru, které Og prohrál a byl nucen vrátit se zpět na Tir. V této době hrozilo Slunce zničit Zemi, a tak bylo Lhay, vyspělou civilizací stvořitelů lidí, vyměněno. Tato výměna byla nejspíš důvodem následné exploze Tiru. Jeho největší troska byla vymrštěna do vesmíru, ale Slunce ji svou gravitací udrželo v dosahu a tak začal nový člen naší sluneční soustavy obíhat okolo Slunce po velmi extrémní dráze. Délka oběhu trosky je odhadována na 700 až 800 let a vždy jednou za 6115?50 let se přiblíží velmi těsně k Zemi, což má téměř vždy katastrofální důsledky. Starověké národy tuto planetu nazývaly mnoha jmény - Nimiru, Nibiru, Marduk či Amanyam.

Zbytek rozdrceného Tiru se pohybuje po jeho původní dráze, část trosek doprovází novou planetu na cestě vesmírem a je také příčinou žhavého krupobití meteoritů, které zasahují při průletu Zemi. Dobu destrukce Tiru není možné přesně odhadnout, existuje však odhad prvního ničivého úderu, kterým Nimiru ohlásila svou přítomnost, a to je rok 113 519 ? 100 př. n. l. Dosud nastalo 19 ničivých návštěv, jejichž důsledky jsou zaznamenány v mnoha zápisech různých kultur celého světa. Prozatím poslední taková událost nastala v roce 3449 př. n. l.

Nejstarší zmínky o existenci života na Zemi spojuje Wiesner s Knihou Dhyanů. Nejedná se vlastně ani o knihu v dnešním slova smyslu, je to několik tenkých fólií s vyraženými idiomatickými grafémy. Tyto znaky mají univerzální význam a k jejich porozumění není třeba znát původní jazyk. Z těchto znaků pak vznikalo obrázkové, hieroglyfické a klínové písmo i čínské znaky. Tato kniha byla spolu s dalšími starými texty střežena v jednom z tibetských klášterů Bonn-Po. Její originál je dnes nedostupný a Wiesner čerpá údaje o ní z publikací badatelů, kteří knihu viděli, nebo z materiálů mladších, kde je Kniha Dhyanů zmiňována. A co že je v ní archivováno? Popisuje stvoření božských bytostí, Země a celé galaxie, ale také války mezi bohy.

Asi před 150 000 lety na Zemi žilo několik civilizací původem ze souhvězdí Orion. Byly moudré, duchovně i technicky vyspělé. Centrum jedné z nich leželo v oblasti dnešního jihoamerického Altiplana, kde po ní zůstaly galerie obrovských skalních rytin a soch podivných zvířat. Tato civilizace byla pojmenována Masma. V oblasti Pacifiku žila civilizace Shan-Shun. Tyto bytosti si na břehu moře vystavěly překrásné kamenné město obklopené zahradami a jezírky, známé pod názvem Shan-ba Lá. Bytosti civilizace Shanů byly obřího vzrůstu 3 až 5 m, dožívaly se desítek tisíců let a disponovaly nadlidskými schopnostmi.

Po obloze se údajně pohybovaly ve stříbřitých strojích, ve kterých létaly i na vzdálené planety. Tento národ se také ze Země včas dostal pryč, když hrozila srážka s Nimiru. Předtím Shanové přesunuli i své město Shan-ba Lá, jak se Wiesner na základě systémové analýzy domnívá, do jiného časoprostoru. Existuje mnoho tibetských textů, které cestu do chrámu popisují, kněží do něj čas od času chodili meditovat. Shan-ba Lá je velmi rozlehlý prostor s bujnou flórou, mnoha rostlinami na Zemi neznámými, s mnoha zahradami, křišťálovými sochami a vznešenými paláci. Uprostřed všeho stojí obrovská věž - první stavba bohů po jejich příchodu na Zemi.

Jiné texty z kláštera Bonn-Po hovoří o prvním kataklyzmatu, srážce s Nimiru, a to velmi zasvěceně, jako by se ho autor sám účastnil. Texty vyprávějí, že vztahy mezi obřími bohy sídlícími na Zemi a na Tiru, přerostly v nepřátelské boje a jednoho dne došlo ke gigantickému výbuchu, jehož důsledkem bylo mimo jiné převrácení zemské osy, vzdálení se od Slunce a tedy i ochlazení klimatu a prodloužení dne téměř dvojnásobně. Důsledkem nárazu bylo také zničení některých kontinentů (ostrovy Sunda a Sachul) a naopak vznik nových. Náraz také změnil vzhled některých míst - z rovinatého a u moře ležícího Tibetu s mírným podnebím se stalo místo s drsným klimatem. Do pohybu byly uvedeny také oba protoamerické subkontinenty, které daly vzniknout horským komplexům And, Sierry Madre či Rocky Mountains. V několika jeskyních And ve výši kolem 3000 m nad mořem byly nalezeny hromady zkamenělých měkkýšů, vyskytujících se v Pacifiku, rybářské chatrče a další artefakty, používané starověkými rybáři. I to svědčí o tom, že tato oblast kdysi ležela u moře.

První kataklyzma nastalo kolem r. 113 519 př. n. l. Teprve až kolem r. 80 000 př. n. l. se podmínky na Zemi normalizovaly a obnovila se fauna a flóra. Na ostrovy Pacifiku a patrně i do Antarktidy byly vysazeny bytosti, jejichž potomci jsou řazeni do skupiny Polynésanů. Centrem této civilizace, z níž pochází větší část jihoamerických indiánských kmenů, byla mýtická Kaskara, patrně identická se Zemí Mu.

Další rasa se nazývala Thandové či Zendové a byla vysazena v oblasti Tarimské pánve a Gobi. Ty v té době nevypadaly jako dnes - byla zde bujná fauna i flóra a ve starých textech jsou označovány jako pozemský ráj. V oblasti turínské nížiny, na území mezi Kaspickým mořem a pohořím Hindúkuš, byli vysazeni Thórásové - nejpočetnější skupina zahrnující sedm ras: Toltéky, Rmoahaly, Mongoly, Ásy, Prasemity, Akkadiery a Danany. Každá z ras měla své specifické rysy, které se při pozdějším míšení stíraly a z kombinací vznikaly nové. Toltékové měli kůži měděnou až měděně hnědou, Rmoahalové byli tmavě hnědí až černí,

Mongolové žlutí, Ásové bílí a Danani běložlutí. Existenci těchto bytostí ovlivnil cyklus Nimru v roce 70 714 př. n. l., jehož důsledkem byl pokles dešťových srážek, který začal měnit oblast pod Hindúkušem ve step či polopoušť. Rostoucí nedostatek potravin donutil Thorásy k prvnímu rozsáhlému stěhování národů. V této době napadli Mongolové Thandy a vytlačili je z Tarimské pánve a Gobi - tato území nebyla změnou klimatu příliš postižena. Thandové byli zatlačeni do podzemních knihoven a laboratoří a všechny jejich východy Thórásové zavalili skálami. Část Thandů tuto porážku přežila a rozdělila se na dvě skupiny. Jedna skupina odešla do paralelní dimenze, kde založili posvátné duchovní centrum Aghartu. Druhá, početnější skupina odešla na souostroví obklopující severní pól (v té době tu panovalo mírné klima) a založili další mýtické centrum - Hyperboreu.

Stěhovaly se ale i ostatní kmeny Thorásů. Mongolové obsadili oblast Tarimské pánve a Gobi a postupně se šířili zejména východním směrem, část se dostala až do střední Ameriky a z nich pocházejí kmeny jako Mayové či Aztékové. Kmen Ásů odešel západním směrem do oblasti Černého moře, osídlil větší část dnešního Bulharska, Řecka, Malé Asie a Kavkazu. Později se Ásové po boku atlantských Toltéků, Dananů a Mongolů zapletli do démonských válek. Byli poraženi. Ti, co přežili, odešli na sever Evropy. Z dvanácti rodů či rodových skupin, které sem byly deportovány, se vytvořilo 12 germánských kmenů, které později začaly dobývat střední a jižní Evropu.

Kmen Rmoahalů osídlil nejprve horské oblasti severní Ameriky. Později se rozdělil na dvě větve - černí Olmékové obývali především horské oblasti, hnědí Tlavatlové se stali předky mnoha severoamerických stepních indiánů. Kmen Dananů osídlil hlavní ostrov atlantského archipelagu - Meropidu, nazývaný též Saturnie či ostrov Bílých Hadů (totemovým symbolem Dananů byl létající had či drak). Po čase byli Danani z tohoto ostrova vytlačeni Toltéky. Odešli na Evropský kontinent, který osídlili od Iberského poloostrova až po západní Řecko, ovládli také západní a severní Afriku. Toltékové, nejpočetnější, nejprůbojnější a nejagresivnější kmen Thorásů, osídlili všechny ostrovy v Atlantském oceánu a přímořské oblasti střední Ameriky, Severní Ameriky a karibské pobřeží Jižní Ameriky.

Všechny zatím jmenované bytosti byly obři nejméně dvojnásobné výšky oproti lidem, dožívali se asi 1000 let a ovládali mocné duchovní síly.

Shanové - stavitelé Shan-ba Lá - byli nesmírně starou a duchovně i technicky vyspělou mimozemskou civilizací. Z jejich znalostí čerpali poznatky Atlantští Thórásové - Toltékové i Danani. Díky jejich poznatkům a vzorkům přístrojů i hmot dosáhli Atlanťané tak vysoké vědeckotechnické úrovně ještě před kataklyzmatem v roce 52 369 př. n. l., při němž byl hlavní ostrov Meropida rozlomen na několik menších částí. Atlantská kultura se počala rozvíjet velmi rychle a původně vysoká duchovní civilizace se rychle měnila na bezohlednou technokratickou civilizaci, ovládající paranormální síly a praktiky černé magie. Atlanťané se dělili na dvě ideologicky i duchovně odlišně za-měřené skupiny. Byli to Bílí Atlanťané a Černí Atlanťané. První skupina nebyla početná a měla malý vliv. Byli vyhnání na ostrovy v severním Atlantiku.

Pro vedení válek potřebovali Thórásové mnoho spolehlivých vojáků, proto zneužili znalostí jiných ras k provádění genetických pokusů, z nichž vycházely bytosti, mající vědomí Thorásů a vitalitu i fyzické schopnosti zvířat. Ke svým pokusům používali kromě zvířat také původní zemské primitivní obyvatelstvo, později také uměle vyšlechtěného člověka Adam Kadmon. Výsledkem jejich pokusů byl mimo jiné člověk neandrtálský, který byl považován za slepou vývojovou větev člověka. Tato zvířecí monstra byla z větší části vyhlazena při událostech spojených s cyklem Nimiru v r. 52 369 př. n. l., které Wiesner považuje za totožné s první biblickou potopou. Některá z monster však přežila do dnešních dnů a lze se s nimi setkat v mnoha bájích či tradovaných svědectvích. Údajně jde o hominidy o výšce 3,4 až 5m, jsou draví, často i lidožraví.

Letopisy v Bonn-Po hovoří také o jiné zemi než Atlantida, velmi vyspělé, která byla také zničena při událostech zapříčiněných zmíněným kataklyzmatem. Legendy vzpomínají na potopu, jejíž jméno v překladu znamená "Oceán, který svrhnul krále". Ony ostrovy tvořily Zemi Mu, jejíž obyvatelstvo čítalo na 60 milionů lidí. Polynéské legendy tvrdí, že na potopeném ostrově žil národ Munů, jejichž předky byly mýtické božské bytosti Menehunové. Většina Munů se stihla přepravit na jiné kontinenty a zachránit se tak před katastrofou - ničící potopou, kterou způsobil návrat Nimiru. Polynéské tradice vzpomínají na další ostrov, který se kdysi nacházel v Pacifiku, Hawaiki. Důkazem existence zaniklých ostrovů v této oblasti jsou četné nálezy mrtvých korálových atolů v hloubkách 900 m, výjimečně i 1500 m (atol Eniwetok).

Přitom je známo, že korálový polyp žije v hloubce max. 60 m, hlouběji je málo světla a nedostatek potravy. Když se život na Zemi obnovil po kataklyzmatu v roce 52 369 př. n. l., stály proti sobě dvě civilizace - Atlantida a Ruta. Na ostrově Ruta žila nejzáhadnější z ras - rasa modrých lidí. Tento ostrov se měl nacházet v jižní části Indického oceánu, jak o tom vyprávějí védská písma. Sídlily zde prý značně duchovně vyspělé bytosti, od kterých odvozovali svůj původ faraónové Staré říše Egypta i védská vládnoucí a duchovní elita, zejména Šrí Kršna, považovaný za převtělení boha Višnu. Země Ruta byla pravděpodobně zničena při posledním kataklyzmatu v roce 3449 př. n. l.. Části modré rasy se podařilo uniknout a dostali se tak až do horního Egypta, kde zahájili kolonizaci.

Kolem roku 32 400 př. n. l. byla na Zemi vysazena rasa Adam Kadmon. Tu antropologové považují za cromagnonského člověka. Cromagnonská rasa se během času mísila jak s Danany, tak i s dalšími plemeny Thorásů a vznikl tak nový evropský lid. Na západě se jim říkalo Iberové, na východě Ligurové.

Na Zemi existovaly i jiné rasy, o kterých mnoho nevíme - Habraminové, Jurikové, Fanisové, Pelásgové. Asi před 25 000 lety však začaly démonské války. Nepočetní súrové (Lhayové) byli ásury (Lhamaiy) vyhnání ze svých družic na oběžné dráze a byli nuceni vybudovat si podzemní města, jejichž zbytky nacházíme dodnes. O těchto válkách existují svědectví např. v eposu Rámánajam. Války zasáhly všechny rasy.

Před kataklyzmatem v r. 15 679 př. n. l. elita ásurů - Černých Hadů odlétla na svých létajících strojích a zachránila se tak před hrozícím nebezpečím.

Tímto kataklyzmatem také končí působení obyvatel mimozemského původu - bohů, označovaných tak pro své nadlidské schopnosti a vědomosti. Ásové a jejich potomci byli deportováni na sever Evropy, Hyperborejci mají své potomky v keltských a árijských kmenech.

Toto je jedna z teorií - je na vás, jak ji přijmete.

Zdroj: https://www.matrix-2001.cz/