Čhándógja upanišad I.

 

sarasvati 

 

Překlad © Eva Zemanová, pracovní verze, asi 1997.

verze:
0.5
21-VIII-2006

 

Rukopisní překlad do elektronické podoby přepsala Lucie Talová, 2006. Text je uveden bez finální korektury (zatím překladatelkou nedokončena) a rovněž bez jakéhokoliv zásahu hlavního editora. Sanskrtské pojmy nejsou ve tvaru přesné transliterace.



 
I. Udgítha vidjá
 
 

1.
AUM. Tato slabika by měla být ctěna jako udgítha, neboť ona je na počátku zpěvů. Následuje vysvětlení:

 
 

2.
Esencí těchto bytostí je země
Esencí země je voda
Esencí vody jsou rostliny
Esencí rostlin je člověk
Esencí člověka je řeč
Esencí řeči je hymnus (rg)
Esencí hymnu (rg) je zpěv (sáman)
Esencí zpěvu (sáman) je udgítha.

 

3.
To je ta tresť všech esencí, udgítha, nejvyšší, osmerá, svrchovaná.

 
 

4.
O čem že je hymnus (rg)? O čem je zpěv (sáman)? A o čem je udgítha? O tom teď přijde pojednání.

 
 

5.
Hymnus (rg) je řeč. Zpěv (sáman) je dech. Slabika AUM je udgítha. Řeč a dech jsou zajisté v páru, a stejně tak Rg a Sáman.

 
 

6.
Tento pár spojuje slabika AUM. Je tomu zajisté tak, že kdykoli se spolu setkají, naplní touhu (sobě navzájem).

 
 

7.
A tak kdo poznal zmíněné, rozjímá o slabice jako o udgíthě, a touhy se v něm naplňují.

 
 

8.
Vpravdě je to slabika potvrzení, neboť stojí-li kdo za něčím, řekne prostě AUM. Potvrzení značí naplnění. A tak kdo poznal zmíněné, rozjímá o slabice jako o udgíthě a touhy se něm naplňují.

 
 

9.
Z téhož se odvíjí trojí znalost. Říká AUM a vyvolává. Říká AUM a žehná. Říká AUM a pozvedá vše vzhůru, ve slávě této slabiky, v jejím duchu (esenci).

 
 

10.
Užívají ji oba, ten kdo poznal i ten, kdo nepoznal. Ale neznalost a poznání se od sebe přece velmi liší. To, co konají skrze poznání, pravou víru a vhled, je bezpochyby mnohem mocnější. Právě takové je poučení o jediné slabice.

 
 




 
 
II. Prána udgítha vidjá
 
 

1.
Když bohové a démoni, obojí potomci otce Pradžápatiho, spolu soupeřili a moc, zajali bohové udgíthu a mysleli si: s ní je přemůžeme.

 
 

2.
Pak rozjímali o udgíthě jako o dechu v nose, avšak démoni jej nakazili hříchem. Proto nos cítí pachy vonné i zatuchlé, neboť je nakažen hříchem.

 



 

3.
Pak rozjímali o udgíthě jako o řeči, avšak démoni ji nakazili hříchem. Proto je řeč pravdivá i nepravdivá, když ji tak hříchem nakazili.

 
 

4.
Pak rozjímali o udgíthě jako o oku, avšak démoni ho nakazili hříchem. A tak oko vidí věci vzhledné i nevzhledné, neboť je hříchem nakazili.

 
 

5.
Pak rozjímali o udgíthě jako o uchu, avšak démoni ho nakazili hříchem. Ucho tedy slyší věci vhodné k slyšení i ty nevhodné, neboť bylo nakaženo hříchem.

 
 

6.
Pak rozjímali o udgíthě jako o mysli. Démoni ji nakazili hříchem. A tak mysli sní o tom, co je vhodné i o tom, co vhodné není, neboť ji nakazili hříchem.

 
 

7.
Pak rozjímali o udgíthě jako o dechu v ústech. Když do něj démoni udeřili, byli rozprášeni jako hrst hlíny hozené proti skále.

 
 

8.
Jako se hrst hlíny rozpadne, když narazí na tvrdou skálu, tak se i zlé myšlenky namířené proti tomu, kdo poznal, rozpadnou docela, i ty, které by ho zranily. Neboť on je pevná skála.

 
 

9.
Tento dech nepodléhá vůním ani zápachům, protože je prostý všeho hříchu. Ať jí a pije cokoli, jeho síly jsou ochráněny. Kdo nenajde tento dech, odchází nakonec otevřenými ústy.

 
 

10.
Angiras takto meditoval o udgíthě. Lidé si myslí, že tak činil, protože je esencí (Rasa) všech údů (anga).

 
 

11.
Brhaspati takto meditoval o udgíthě. Lidé si myslí, že tak činil, neboť je pánem (pati) řeči stvoření (brhat).

 
 

12.
Ajásja meditoval právě o udgíthě. Lidé si myslí, že je Ajásja, neboť z úst vychází (ásja ajaté).

 
 

13.
Baka Dálbhja tímto poznal. Stal se knězem lidu Naimisy a přivolával naplnění jejich tužeb.

 
 

14.
Jemu se přání naplní zpěvem, kdo o jediné slabice přemítá jako o udgíthě. Tolik o duši.

 




 
III. Akšara udgítha vidjá
 
 

1.
A nyní ve vztahu k božským mocnostem. O něm, který září z nitra (Slunce), je třeba rozjímat jako o udgíthě. Vskutku, když vychází, zpívá pro všechny bytosti. Když vychází, rozptyluje temnotu a strach. Ten, kdo jej poznal, zajisté sám bude rozptylovat strach a temnotu.

 
 

2.
Tento dech v ústech i ono slunce jsou stejné. On je horký i ono je horké. Jeho nazývají světlem a je také nazývají světlem /svana – světlo, zvuk/, jedno se odráží od druhého. O nich obou by měl bezpochyby rozjímat jako o udgíthě.

 
 

3.
Avšak i pronikající dech (vjána) by měl být ctěn jako udgítha. Síla nádechu se nazývá prána, síla výdechu se nazývá apána. Na místě setkání těch dvou je vjána, síla pronikajícího dechu. Pronikající dech je řečí. Proto je řeč pronášena bez nádechu a bez výdechu.

 
 

4.
Hymnus (Rytmus, Rk) je řeč. Proto je hymnus pronášen bez nádechu a bez výdechu. Zpěv (sáman) je hymnus (Rk). Proto jsou zpěvy pronášeny bez nádechu a bez výdechu. Udgítha je zpěv (sáman). Proto je udgítha recitována bez nádechu a bez výdechu.

 
 

5.
I všechny ostatní činnosti, které vyžadují sílu, jako je rozdělávání ohně třením dvou dřev, běh o závod, napínání velikého luku apod., je třeba vykonávat bez nádechu a bez výdechu. Proto je pronikající dech uctíván jako udgítha.

 
 

6.
Ale i samotné slabiky slova udgítha, ud, gí a tha, měly být uctívány. Ud je dech, neboť dech povznáší vzhůru (ut-tistati), gí je řeč, neboť lidé chápou řeč jako slova (giras), tha je jídlo, neboť na jídle spočívají (sthita) tyto světy.

 
 

7.
Ud je nebe, gí je obloha, tha je země. Ud je Slunce, gí je vítr, tha je oheň. Ud je Sáma-véda, gí je Jadžur-véda, tha je Rg-véda.
Řeč přináší mléko, totiž řeč sama je mlékem. A tak ten, kdo zná a uctívá tři slabiky slova udgítha, ud, gí a tha, jemu se dostane bohatství všeho jídla, on bude jeho pojídačem.

 
 

8.
A teď o splnění přání. Je třeba rozjímat o následujících místech útočiště. Kdo se chystá ke zpěvu posvátných chvalozpěvů, ať hledá útočiště ve zpěvu (v Sámanu).

 
 

9.
Ať hledá útočiště v hymnu (Rk), z něhož tento zpěv pochází, v mudrci, který ho spatřil, v božství, k němuž se zpěv obrací.

 
 

10.
Ať hledá útočiště v rytmu, ve kterém bude zpívat své zpěvy. Ať hledá útočiště právě v té podobě hymnu, který se chystá zpívat.

 
 

11.
Ať hledá útočiště v nebeské sféře, k níž se jeho zpěv obrací.

 
 

12.
Nakonec ať se ponoří do sebe a zpívá píseň chvály, usilovně rozjímajíce o svém přání. Pak se mu rychle naplní jeho přání, které si přál při zpěvu svaté písně, to, které si při zpěvu svaté písně tolik přál.

 
 



 
IV. Aum udgítha vidjá
 
 

1.
Udgíthu je třeba uctívat jako tuto slabiku, neboť její zpěv započíná tímto AUM. Vysvětlení je následující:

 
 

2.
Když se bohové báli smrti, našli útočiště v trojím vědění. Ukryli se v rytmech (ačhádjan). Jelikož se jimi přikryli, tyto metry se nazývají čhandasy.

 
 

3.
Smrt je tam uviděla, v Rku, Sámanu a Jadžusu, tak jako lze spatřit rybu ve vodě. Když to zjistili, vzešli z Rku, Sámanu a Jadžusu a našli si útočiště ve zvuku.

 
 

4.
Je známo, že skončí-li kdo s verši Rku, Sámanu i Jadžusu, pronáší AUM. Tato slabika je zvuk sám. Je nesmrtelná a prostá všeho strachu. Když v ní bohové našli útočiště, stali se nesmrtelnými.

 
 

5.
Kdokoli pronáší tuto slabiku a poznal ji takto, nachází útočiště v ní samé, v nesmrtelném zvuku, který je prost všeho strachu. Stali-li se bohové nesmrtelnými tím, že v ní našli útočiště, i on se stává nesmrtelným.

 
 




 
 
V. Áditja prána udgítha vidjá
 
 

1.
Tak tomu jest, že udgítha je AUM a AUM je udgítha. A právě tak je udgítha nitrem Slunce a to je zase AUM, protože jím bez ustání zní (svarann – také září, jde).

 
 

2.
„Jen jemu samotnému jsem zpíval své chvály, proto jsi můj jediný“, říkal Kaušítaki svému synovi. „Ale rozjímej o jeho paprscích a budeš mít mnoho synů.“ Tolik o božských mocnostech.

 
 

3.
A nyní o těle. Udgítha by měla být uctívána jako ten, který je silou dechu v ústech, neboť on bez ustání zpívá AUM.

 
 

4.
„Jemu samotnému jsem zpíval své chvály, proto jsi můj jediný“, říkal Kaušítaki svému synovi. „Ale zpívej nespočetnosti dechu a budeš mít mnoho synů.“

 
 

5.
Tak tedy udgítha je AUM a AUM je udgítha. S touto myšlenkou napravuje-li kdo z místa zasvěcujícího kněze (Hótr) špatně zpívanou udgíthu, ach ano, pak ji vskutku napraví.

 
 




 
VI. Rgvéda Sámavéda udgítha vidjá
 
 

1.
Tato země je Rk a oheň je Sáman. Sáman spočívá na Rku. Proto se Sáman zpívá tak, že spočívá na Rku. Tato země je sá, oheň je ama a to tvoří dohromady sáman.

 
 

2.
Obloha je rk a vzduch je sáman. Sáman spočívá na rku. Proto se sáman zpívá tak, že spočívá na rku. Obloha je sá, vzduch je ama a to tvoří dohromady sáman.

 
 

3.
Nebe je rk a slunce je sáman. Sáman spočívá na rku. Proto se sáman zpívá tak, že spočívá na rku. Nebe je sá, Slunce je ama a to tvoří dohromady sáman.

 
 

4.
Hvězdy jsou rk a měsíc je sáman. Sáman spočívá na rku. Proto se sáman zpívá tak, že spočívá na rku. Hvězdy jsou sá, měsíc je ama a to tvoří dohromady sáman.

 
 

5.
Bílé světlo Slunce je rk a ultrafialové světlo je sáman. Sáman spočívá na rku. Proto se Sáman zpívá tak, že spočívá na rku.

 
 

6.
Bílé světlo slunce je sá a ultrafialové světlo ama. To tvoří dohromady sáman. A nyní: Ta zlatá (suvarna – lesk, světlo, zlato, skvělost, život) osoba, kterou je vidět v nitru slunce, má zlaté vousy a zlaté vlasy. Září zlatě až po konečky prstů.

 
 

7.
Jeho oči jsou jako červené květy lotosu. Jeho jméno značí vzhůru (ud). Je povznesen vysoko nad všemi hříchy. Kdokoli jej zná, povznesen bude zajisté vysoko nad všechny hříchy.

 
 

8.
Jeho písněmi jsou rk a sáman. Proto jsou nazývány udgítha. Podle něj se také nazývá kněz Udgátr, neboť je to on, kdo je pěvcem (gátr) o vznešeném (ud). On je pánem světů, které jsou nad Sluncem a pánem tužeb bohů. Tolik o božských mocnostech.

 
 




 
 
VII. Rgvéda, Sámavéda Udgítha vidjá
 
 

1.
A nyní ve vztahu k tělu. Rk je řeč, sáman je dech. Sáman spočívá na rku. Proto se sáman zpívá tak, že spočívá na rku. Sá je řeč, ama je dech. Dohromady tvoří sáman.

 
 

2.
Rk je oko, sáman je duch. sáman spočívá na rku. Proto se sáman zpívá tak, že spočívá na rku. sá je oko, ama je duch. Dohromady tvoří sáman.

 
 

3.
Rk je ucho, sáman je mysl. Sáman spočívá na rku. Proto se sáman zpívá tak, že spočívá na rku. Sá je ucho, ama je mysl. Dohromady tvoří sáman.

 
 

4.
Rk je bílé světlo oka, sáman je ultrafialové světlo. Sáman spočívá na rku. Proto se sáman zpívá tak, že spočívá na rku. Sá je bílé světlo oka, ama je ultrafialové světlo. Dohromady tvoří sáman.

 
 

5.
Osoba, kterou je v oku vidět, je hymnus (rk), je zpěv (sáman), je přednes (uktha), je obětní řeč (jadzus), je také modlitba (brahman). Její podoba je táž jako podoba té osoby ve Slunci. Písně tamté jsou i jejími písněmi. Jméno tamté je i jejím jménem.

 
 

6.
Je pánem světů, které jsou pod tímto světem a pánem lidských tužeb. A tak hráči na vínu zpívají právě o něm. Proto jsou tolik bohatí.

 
 

7.
Ten, kdo naplněn poznáním zpívá sáman, zpívá o obou. Skrze něj získá světy, které jsou nad Sluncem a také touhy bohů.

 
 

8.
Skrze druhého získá světy, které jsou pod ním a také touhy lidské. Proto se znalý kněz Udgátr může zeptat takto:

 
 

9.
„Jaké přání bych ti mohl splnit svým zpěvem?“ Neboť, kdo zná právě toto, je pánem všech přání naplněných zpěvem sámanu, ach ano, ve zpěvu sámanu naplněných.

 
 




 
 
VIII. Ákáša udgítha vidjá
 
 

1.
Byli jednou tři muži znalí udgíthy: Šilaka, syn Šálavaty, syn Čikitány z rodu Dálbjů a Praváhana, syn Džívaly. Řekli si: „Jsme dobrými znalci udgíthy. Pojďme se sejít a vést diskusi o udgíthě.“

 
 

2.
„Budiž,“ shodli se a usedli pospolu. Pak řekl Praváhana, syn Džívaly: „Vy pánové, mluvte první. Rád budu naslouchat slovům učených bráhmanů.“ (Sám byl totiž z rodiny královské).

 
 

3.
Pak Šikala, syn Šálávaty řekl synu Čikitany z rodu Dálbjů: „Připrav se, položím ti otázku.“ „Ptej se,“ odpověděl.

 
 

4.
„Do čeho se vrací sáman?“
„Do zvuku,“ řekl.
„Do čeho se vrací zvuk?“
„Do dechu,“ řekl.
„Do čeho se vrací dech?“
„Do jídla,“ řekl.
„Do čeho se vrací jídlo?“
„Do vody,“ řekl.

 
 

5.
„Do čeho se vrací voda?“
„Do oněch světů,“ řekl.
„Do čeho se vrací ony světy?“
„Nikdo by neměl mířit nad nebeské světy,“ řekl. „Zakládáme sáman na nebeských světech, protože sáman je chválen zrovna jako nebesa.“

 
 

6.
Nato řekl Šilaka, syn Šálávaty, synu Čikitany z rodu Dálbhjů: „Ten tvůj sáman, se zdá být, ó Dálbhjo, zcela nepodložený. Kdyby teď někdo přišel a řekl: „Budeš o hlavu kratší“, určitě bys o ní přišel„

 
 

7.
„Podívejme se! Pak se tedy od vás, pane, rád přiučím.“
„Přiuč,“ řekl ten první.
„Do čeho se vrací ony světy?“
„Do tohoto světa,“ řekl.
„Do čeho se vrací tento svět?“
„Nikdo by neměl mířit nad základ tohoto světa,“ řekl. „Zakládáme sáman na opoře tohoto světa, protože chválíme sáman jako oporu.“

 
 

8.
Nato mu řekl Právahana, syn Džívaly: „Ten tvůj sáman, ó Šálátavo, má ale rychlý konec! Kdyby teď někdo přišel a řekl: „Budeš o hlavu kratší“, určitě bys o ní přišel.“
„Podívejme se! Pak se tedy od vás, pane, něčemu přiučím.“
„Přiuč,“ řekl ten druhý.

 
 




 
 
IX.
 
 

1.
„Do čeho se vrací tenhle svět?“
„Do prostoru,“ řekl. „Všechny věci vzcházejí z prostoru. Rozplývají se zase do prostoru, neboť sám prostor je větší než ony, je jejich konečným cílem.

 
 

2.
Tohle je udgítha nade všechny ostatní. Nemá začátku ani konce. Kdo tuto nejskvělejší udgíthu zná a uctívá, sám stojí nade všemi, ve skvělosti září a nejlepší světy vyhrává.

 
 

3.
Když Atidhanvan Šaunaka předal tuto udgíthu Udaru Šándilyovi, řekl mu také: „Dokud bude tato udgítha známa mezi tvými potomky, povedou na tomhle světě skvělý život.

 
 

4.
A právě tak se jim bude dařit v oněch světech.“ Kdokoli zná a uctívá právě toto, žije nesrovnatelně skvělý život na tomto světě, právě tak jako v dalších světech, ach ano, i v tamtěch světech.

 
 




 
 
X.
 
 

1.
Mezi lidem z Kuru, právě v době, kdy byli stíháni mnoha sprchami krupobití, žil ve vesnici bohatého muže velmi chudý člověk, Ušasti Čákrájana s ženou Átikí.

 
 

2.
Žebral u toho bohatého, když ten právě jedl fazole. A on mu řekl: „Nemám nic jiného, než to, co je přede mnou.“

 
 

3.
„Dej mi z nich trochu,“ řekl.
Dal mu je a dodal: „Tady je voda k pití.“
„To je pro mě, dopíjet zbytky?“

 
 

4.
„Nejsou snad tyhle fazole také zbytky?“
„Ovšem, ale kdybych je nedostal, asi bych ztratil život,“ řekl mu Čákrájana.
„Pití vody ještě závisí na mně.“

 
 

5.
Když pojedl, vzal to, co zbylo, pro svou ženu. Ta už si vyprosila jídla dost. Vzala si je od něj a schovala.

 
 

6.
Příštího rána vstala řekl: „Ach, kdybych tak dostal něco k jídlu, šel bych vydělat trochu peněz. Zdejší král se chystá uspořádat obětní obřad pro své blaho. Možná mne vybere, abych byl vrchním knězem jeho obřadu.“

 
 

7.
Žena mu řekla: „Tady jsou, můj pane, fazole.“ Když je snědl, nezbylo mu nic jiného, než jít na obřad, který se chystal.

 
 

8.
Usadil se vedle kněžích Udgátrů, právě když měli začít zpívat hymny na místě k tomu určeném. Oslovil kněze Prastótra takto:

 
 

9.
„Ó knězi Prastótru, zpíváš-li úvodní hymny, aniž bys znal božství, kterému náleží, přijdeš o hlavu.“

 
 

10.
Stejným způsobem řekl knězi Udgátrovi: „Ó knězi Udgátru, zpíváš-li udgíthu, aniž bys znal božství, kterému náleží, přijdeš o hlavu.“

 
 

11.
Zrovna tak řekl knězi Pratihartrovi: „Ó knězi Pratihartru, přijímáš-li dohled (pratihára) nad tím vším, aniž bys znal božství, kterému náleží, přijdeš o hlavu.“ Ustali a v tichosti si sedli na zem.

 
 




 
 
XI.
 
 

1.
Pak mu řekl vrchní obřadník: „Bezpochyby bych rád věděl, kdo jsi, pane.“
Ten odpověděl: „Jsem Ušasti Čákrájana.“

 
 

2.
Pak mu řekl: „Právě tebe jsem hledal pro všechna místa kněžských obřadů. Nenašel jsem tě, pane, a tak jsem vybral jiné.

 
 

3.
Ale teď se, pane, postarej o všechny kněžské povinnosti.“
„Budiž tomu tak,“ odbětil Čákrájana, „ať tihle zpívají dál s mým svolením. Ale dáš mi stejně tolik, kolik jsi dal jim.“
„Ať je tomu tak,“ svolil vrchní obřadník.

 
 

4.
Pak za ním přišel kněz Prastótr: „Řekl jsi mi, pane: „Ó knězi Prastótru, zpíváš-li úvodní hymny, aniž bys znal božství, kterému náleží, přijdeš o hlavu.“ Jaké je to božství?“

 
 

5.
„Dech je to,“ odpověděl. „Všechny bytosti sem přicházejí s dechem a s dechem odsud odcházejí. To je božství, kterému náleží Prastáva, úvodní hymnus. Kdybys byl zpíval Prastávu, aniž bys tohle věděl, přišel bys o hlavu, neboť jsem to řekl.“

 
 

6.
Přišel pak za ním kněz Udgátr: „Pane, řekl jsi mi: „Ó knězi Udgátru, zpíváš-li udgíthu, aniž bys znal božství, kterému náleží, přijdeš o hlavu.“ Jaké je to božství?“

 
 

7.
„Slunce je to,“ odpověděl. „Všechny bytosti vzývají slunce, jenž stoupá vzhůru. To je božství, kterému náleží udgítha. Kdybys byl zpíval udgíthu, aniž bys tohle věděl, přišel bys o hlavu, protože jsem to řekl.“

 
 

8.
Pak za ním přišel kněz Pratihartru: „Pane, řekl jsi mi: „Ó knězi Pratihartru, přijímáš-li dohled nad tím vším, aniž bys znal božství, kterému náleží, přijdeš o hlavu.“ Jaké je to božství?“

 
 

9.
„Jídlo je to,“ řekl Čákrájana. „Všechny bytosti tu žijí z toho, že sdílejí (pratiháramana) jídlo. To je božství, kterému náleží Pratihára. A kdybys byl přijal Pratiháru, aniž bys je znal, přišel bys o hlavu, protože jsem to řekl.

 
 




 
 
XII. Sauva udgítha vidjá
 
 

1.
Teď je na řadě psí udgítha. Baka Dálbhja nebo Gláva Maitréja se vydal studovat védy.

 
 

2.
Zjevil se mu bílý. Ostatní psi ho obklopili a prosili ho: „Získej pro nás jídlo svým zpěvem. Jsme už opravdu hladoví.“

 
 

3.
Nato jim řekl: „Přijďte za mnou zítra ráno.“ A tak Baka Dálbhja nebo snad Gláva Maitréja zůstal vzhůru a bděle hlídal.

 
 

4.
A pak, zrovna když se zdejší kněží chystají recitovat bahišpávamánu a chodí jeden za druhým, přesně takhle chodili tihle psi. Pak se usadili v kruhu a společně zavyli: „Him.“

 
 

5.
„Aum, dej nám jíst. Aum, dej nám pít. Aum, ať bůh Varuna, Pradžápati a Saviti sem přinesou jídlo. Ó Vládče jídla, přines sem jídlo, ach ano, přines ho sem. Aum.“

 
 




 
 
XIII. Stóbha vidjá
 
 

1.
Slabika háu je tento svět. (há-u)
Slabika hái je vzduch (vítr). (há-i)
Slabika atha je měsíc. (annam-sthita)
Slabika iha je duch.
Slabika í je oheň.

 
 

2.
Slabika u je slunce. (ud, úrdhva, utištati)
Slabiky au-ho-i jsou veškerá božstva.
Slabika him je Pradžápati.
Zvuk (svara) je dech (prána).
Ja je jídlo. (jati – pohybovat se)
Virádž je řeč. (vi-ra-ti)

 
 

3.
Nedefinovatelný je třináctý, proměnný souzvuk hum.

 
 

4.
Jemu řeč přináší mléko, totiž ona řeč sama je mlékem pro něj, kdo zná tajemství slabik sámanu. Jeho jídlo je bohaté a on je pojídačem, ach ano, ten, kdo zná tajemství poznání (slabik).

 
 

 
 

 

Zdroj: http://www.tantrajoga.cz/hlavniokno.php?rub=upanisady_1_0