Višnu

 

vishnu

Višnu (Devanágarí विष्णु) je v konceptu Trimúrti jeden ze tří hlavních hinduistických bohů (další dva jsou Brahma a Šiva), ovšem má mnoho přívrženců (tzv. vaišnavové či višnuisté), kteří ho považují za nejvyššího a jediného skutečného Boha (konkrétní atributy, které mu přičítají, se liší podle duchovních škol, apod.). Jako většina hinduistických bohů má i Višnu mnoho dalších jmen (existuje několik verzí jejich oslavných seznamů zvaných Višnu Sahasranáma, dosl. '1000 jmen Višnua') - další nejčastější je asi Nárájana. Vztahují se k němu i jména jeho avatárů (nepřesně inkarnací).

 

 

Vzhled

lord-visnu

Zobrazovány bývá s do modra zbarvenou či tmavou pletí ('šjáma') a se čtyřma rukama, v nichž drží:

ulitu (pančadžanja), z níž tryská pět živlů,

disk (sudaršana), který seká hlavy všech démonů,

lotos (padma) představující čistotu a pravdu,

palcát (kaumodakí) představující základní sílu, z níž jsou všechny ostatní síly odvozeny.

 

Tyto předměty mají ještě mnohé další významy.

 

 

Kult

vishnu2

V dobách védského náboženství to byl (podle moderních, nikoliv tradičních názorů) málo významný sluneční bůh, zatímco v Puránách je jedním z nejvyšších bohů. Jeho příznivci považují Višnua za jediného boha, který stvořil svět, vše řídí a má nejvyšší moc. Není však možné určit přesný počet Višnuových příznivců, protože fakt, že uctívají tohoto boha, nemusí nutně znamenat, že neuctívají i další. Podle stránky www.adherents.com počtem přesahují příznivce Šivy a ostatních védských tradic. Geografické rozšíření také není možné přesně určit, protože višnuistické chrámy se nacházejí po celé Indii. Zvláště velký počet jich je v jižní Indii.

 

V Rgvédu Višnu překročil všechny tři světy, aby je vytrhl z moci démona Baliho. Áitaréja bráhmana začíná poznámkou, že Agni je nejnižším a Višnu nejvyšším z dévů. Taittiríja áranjaka z Kršna Jádžurvédy chválí Nárájana (Višnua) jako samotné Brahman ve strhující metafyzické básni. Na tento text se dovolávali stoupenci filosofické školy Vaikhánasa.

 

Mahábharata popisuje, kterak mudrc Nárada v místě zvaném Badarikášrama v Himálaji potkal světce vypadající jako nadlidé (Naru a Nárájanu). Ti Náradu zasvětili do tajemství severní země Švéta dvípy, bílého ostrova. Tam Nárada doletěl s mezizastávkou na hoře Méru (dle Roberta Nového Pamíru). Zde se seznámil s nebeskými obyvateli a lidskými uctívači Višnua Nárájany jako svrchované osoby (uttamapuruši). Popis Švéta dvípy v Nárájaníji, části Mahábharaty, připomíná legendární Šambhalu mahájánového buddhismu. Badatelé včetně R. Nového jsou však opatrní a netvrdí, že obě legendární krajiny jsou jedna a tatáž země. Nárada přinesl tuto nauku uctívání Vásudévy-Nárájany do Indie. Dle tradice se předání nauky zúčastnili u obřadu ašvamédha (oběti koně) také mudrcové Kapila, první indický fyzik a tvůrce nauky o tattvách, sánkhji, a Tittiri, autor Taittiríja Jádžurvédy. To prý vysvětluje dva proudy Nárájaníja sampradáji v Indii: Vaikhánasa spojený s védským rituálem a Paňčarátra, nejstarší tantrický a jógový systém. Paňčarátra ágamy jsou obsáhlá kosmologická díla (Ahirbudhnja samhitá, Puškarágama, Padma ágama, Lakšmí tantra, Sanatkumára samhitá, Agastja samhitá a desítky dalších knih) rozdělená na části rituální, teoretické, kultovní a jógické. Teorie paňčarátrového višnuismu zahrnuje nauku o vjúhách, emanacích Vásudéva Nárájany až po prahmotu, který se liší od šivaistické teorie 36 tattev. Višnuistické směry předkládají úžasnou praxi bhaktijógy (Bhagavad gítá, Višnupurána, Náradíjabhaktisútra, Šándiljabhaktisútra), o třech aspektech: - Višnu a láska k jeho avatárům (vtělením) jako spásonosný vzor pro život - Avatáři jako expanze osobního Boha - Višnu jako nezanikající blaženost Brahman, který je sat čit ánanda (bytí, vědomí a blaženost). Bhakti je tedy hlubší idea, než by se na první pohled zdálo z představy věčně hledící duše na obraz Pána v nebi (paramamúrti). Bhakti svrchovaného uskutečnění je dle R. Nového nerozpustitelné sebeuvědomování se v realizaci Brahman jako neosobní a zároveň osobní a milostivé lásky a blaženosti. Taková nadzkušenost či samádhi prý vyrovnává princip poznání Védánty, samádhi jógy Pataňdžaliho a šúnjá prázdnoty mahájány.

 

V dobách silného rozšíření Buddhismu je Višnu uctíván jako ochránce Buddhy a Buddhů, v Kálačakra tantře je ničitelem barbarů (Kalkí), tak jako ve višnuismu. Paňčarátra naukou o dvanácti hlavních a dvanácti vedlejších emanacích Vásudévy zřejmě ovlivnila nauku vadžrajány o emanacích mandal Buddhů a bódhisattvů z Buddhy Vairóčany. Višnu a prvotní Buddha byli leckdy ztotožňováni, což je dodnes patrné v Nepálu (např. Muktináth).

 

Nauka o emanacích Višnua (Ahirbudhnja samhitá, Padma tantra) uvádí, jak Vásudéva paramátman vyzářil bohyni míru a lásky Šántidéví s bílou září, dále Sankaršana Šivu a červenou, štěstí dávající Šrí, Pradjumnu a žlutou moudrost Sarasvatí, Purušóttamu a černou Rati, neproniknutelnou prapřírodu (mahat-tattvu). Emanace Višnua dále vyzářily tyto hlavní aspekty: Vásudéva: Kéšavu, Nárájanu a Mádhavu Sankaršana: Góvindu, Višnua a Madhusúdanu Pradjumna: Trivikramu, Vámanu a Šrídharu Aniruddha: Hršíkéšu, Padmanábhu a Dámodaru

 

Těmto emanacím se říká dvanáct nesmrtelných Sluncí dvanácti měsíců roku. Jsou vyššími principy dvanácti Áditjů, kteří se střídají v pozici boha slunce během roku. Padma ágama I,2 rozvádí toto učení o emanacích Nárájany Vásudévy do učení zrcadlení (vjúha) aspektů Mahávišnua ve světech máji. Tyto emanace se účastní Boží hry (lílá). Vjúha Vásudéva emanuje jiného Vásudévu, z něhož pochází Purušóttama a z něho Džanárdana. Vjúha Sankaršana emanuje jiného Sankaršanu, z něhož pochází Adhókšadža a Upéndra. Vjúha Aniruddha emanuje jiného Aniruddhu, z něhož pochází Ačjuta a Kršna. Celkem je to 24 emanací Vásudévy-paramátman jako Višnua.

 

Systém paňčarátrové kosmologie je obdobně náročný jako nauka Šiva ágamy a vyžaduje hluboké studium rozdílů nauk emanací Višnua v písmech a tradicích.

 

 

 

 

 

Avataři

 

inkarnace_visnu

 
 

Višnu se také už devětkrát inkarnoval (vtělil) na zemi - jedná se o deset nejslavnějších avatárů (poslední, desátý, má teprve přijít). V každé z těchto inkarnací Višnu nějakým způsobem zachraňuje svět (Bhagavadgíta 4.7-9).

1. Nejdříve se Višnu zjevil jako ryba (matsja). Podle Véd je svět periodicky ničen a tvořen. Na začátku tohoto světa zůstaly Védy potopené hluboko v prvotním oceánu a bylo nutné je vyzvednout, aby vůbec Brahma mohl tvořit svět. Višnu se tedy zjevil jako ryba a vynesl je na povrch.

2. Poté se zjevil jako želva (kúrma) a vzal na svůj krunýř nově vzniklou zemi, aby jí zajistil stabilitu.

3. Třetí avatár byl kanec (varáha) a v této podobě Višnu vyzdvihl zemi potopenou v prvotním oceánu.

4. Pak se zjevil jako Narasimha (půl-člověk, půl-lev). Démon Hiranjakašipu uctíval boha Brahmu a ten mu za to dal požehnání, že ho nezabije zvíře ani člověk, že nezemře ve dne, ani v noci, ani na zemi, ani v nebi, ani ohněm, ani vodou, ani žádnou zbraní. Ovšem Hiranjakašipu se začal chovat jako tyranský vládce a bylo třeba ho zabít. Proto Višnu přijal podobu Narasimhy a při západu slunce chytl démona, položil si ho na klín a roztrhal ho.

5. Další Višnuova inkarnace byl trpaslík (vámana). Potomek Hiranjakašipua, král Bali, uctíval boha Indru a získal tak vládu nad třemi světy (země, nadzemská oblast, nebe), což doslova „vyřadilo ze hry“ ostatní bohy. Višnu se tedy zrodil jako trpaslík a řekl Balimu, že by od něho chtěl tolik země, kolik překročí třemi kroky. Bali byl potěšen, že vidí svatého muže a klidně souhlasil. Prvním krokem Višnu překročil nebe a druhým zemi. Protože byla ale Bali velmi milý a jeho děd Prahlád velmi ctnostný, tak třetí krok vložil na Baliho hlavu, kterou mu Bali nabídl na znamení odevzdání se. Vámana mu poté ponechal vládu na Patálou, podzemím. Tento příběh existuje v různých obměnách.

6. Šestá inkarnace bývá nazývána Ráma se sekerou (Parašuráma). V této inkarnaci Višnu působil coby bráhman, který sprovodil ze světa vládu zkorumpovaných kšatrijů. Někteří moderní učenci v tom vidí odkaz na dřívější spory mezi kastou bráhmanů (kněží) a kšatrijů (válečníků) o moc.

7. Sedmá inkarnace je jedna z nejslavnějších - je to Ráma, hrdina eposu Rámájana. Ráma byl král, kterému démon Rávana unesl jeho ženu Sítu, takže se vydal za ním a nakonec ji získal zpět a zlého démona zabil. Ráma jako ideální vládce představuje souhrn ctností.

8. Nejslavnější vůbec je osmá inkarnace, kdy se Višnu zrodil jako Krišna. Krišna se zrodil, aby porazil zlého krále Kamsu, který sužoval zemi. Jako malý kradl různé lahůdky a často si z lidí dělal legraci. Později se oženil s 16 008 princeznami a s každou měl deset synů. Jeho nejdůvěrnější partnerkou (šakti) však byla Rádha ve Vrindávanu.

9. Devátá inkarnace představuje podle moderních názorů synkretické tendence hinduismu, který se snažil začlenit do svého schématu i jasně „heretické“ náboženství - je jí Buddha. Původně teistická mahájána však např. v Nepálu bez problémů koexistuje s vaišnavismem a šivaismem (např. společné uctívání Višnua-Avalókitéšvary jako Muktinátha na stejnojmenném poutním místě). Podle ortodoxního hinduismu se Višnu zrodil jako Buddha, aby zmátl malověrné a nechal je bloudit (Bhágavata purána 1.3.24). Podle jiné interpretace tak chtěl Višnu nabídnout možnost spásy i pro ty, kdo nebyli hinduisty a vytvořil pro ně jinou cestu. Jako další důvod se uvádí rozšíření učení o nenásilí (ahinsa).

10. Poslední inkarnací je Kalki. Ten by se měl objevit na konci Kali jugy, současného věku, kdy bude většina lidí zcela pohlcena temnotou nevědomosti. Višnu se zrodí a opět zachrání lidstvo skrze dharmu a nastane další zlatý věk. Tato inkarnace bývá zobrazována jen vzácně.

 

Z tohoto seznamu je někdy vyjmut Buddha a místo něj (chronologicky před Krišnu) je zařazen Balaráma.

 

Existují i jiné, různě dlouhé seznamy Višnuových inkarnací (většinou 12 nebo 22). Bhágavata purána (Šrímad Bhágavatam) jmenuje 25 Višnuových inkarnací, ale také uvádí, že jich je nespočet (1.3.26).

 

Dále jsou z Purán známé podoby zvané svámša, které se dělí na podoby pocházející ze Sankaršana a podoby různých inkarnací. Ze Sankaršana pochází tři puruša avatárové:

1. Káranódakašájí Višnu

2. Garbhódakašájí Višnu

3. Kšíródakašájí Višnu

 

Káranódakašájí Višnu je také znám jako Mahávišnu, který leží věčně v oceánu příčin (Káranódaka) a z pórů Jeho těla vychází všechny vesmíry. V okamžik Jeho výdechu vesmíry vznikají, při nádechu zas zanikají a navracejí se do Jeho těla. To znamená, že každý vesmír má trvání pouze po dobu Jeho nádechu a výdechu. Mahávišnu se po tu dobu expanduje do každého vesmíru v podobě Garbhódakašájí Višnua ležící na oceánu Garbhódaka v tomto vesmíru. Kšíródakašájí Višnu je podoba Boha, jež sídlí v tomto vesmíru v oblasti Šišumára (oblast Polárky) na své planetě Švétadvíp v oceánu Kšíródaka a v této podobě se rovněž nachází v srdcích všech živých bytostí počínaje rostlinami a zvířaty a konče dévy. Tato podoba je známá jako paramátmá (nadduše).

 

 

 

 

Vztahy s ostatními bohy

 

visnulaksmi

 

Jeho manželkou či družkou (šakti) je Lakšmí, která Višnua doprovází v jeho inkarnacích (jako Rámova žena Síta, Krišnova Rádha), atd.).

 

Lakšmí je Bohyní štěstí, hojnosti a zdraví. Zastupuje ženský, zemský aspekt udržujícího principu. Tedy energie, která posiluje život a drží jej pohromadě. Lakšmí se rovněž nazývá Šrí(ctěná) nebo Kamala či Padma, jména která jsou odvozená od lotosového květu.

 


Kdo ctí Lakšmí, jinými slovy kdo bezmezně věří že o něj bude vždy postaráno, tak bude pokojně kráčet životem pln bohatství a štěstí.