Malomyslný filozof

Jesus3


Za onoho času žil jeden člověk, jenž prostudoval všechny vědy, přemýšlel o všech soustavách a na konec došel k tomu, že pochyboval o všech věcech.

Bytí zdálo se mu býti snem, poněvadž nemohl nalézti jeho dostatečnou příčinu.

Hledal podstatu Boha a nemohl ji nalézti, poněvadž nikdy nemiloval. A jeho inteligence se zatemněla jako oko toho, jenž patřil do slunce.

Proto byl smuten a malomyslný.

Ježíš, jenž se zaměstnává mrtvými a jenž rád uzdravuje slepé, měl soucit s touto ubohou, nemocnou inteligencí a s tímto vyprahlým srdcem. Vstoupil jednoho večera do osamělé komnaty filozofa.

Byl to bledý a lysý člověk, vpadlých očí, vráskovitého čela a pohrdavých rtů.

Bděl sám u malého stolku přeplněného papíry a knihami, nečetl však a nepsal již.

Pochybnost sklonila jeho hlavu jako olověná ruka, ztrnulé oči již neviděly a jeho ústa usmívala se bezvýrazně hlubokou trpkostí.

Jeho lampa dohořívala a jeho hodiny plynuly v tichu bez naděje a bez vzpomínky.

Ježíš stanul před ním, a aniž by řekl slova, počal se modliti.

Učenec pozdvihl pomalu hlavu, pak ji však sklonil, mumlaje: "Vizionář!"

"Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé." pravil Ježíš.

"Nechali tě zemříti na kříži," odpověděl myslitel; "a marně jsi volal: Bože můj, proč jsi mne opustil!"

"Přijď království tvé." pokračoval Spasitel.

"Tak říkáme již devatenáct set let," pravil filosof; "a ono je nám vzdálenější, než kdy jindy."

"Co víš ty?" řekl mu nyní Mistr, dívaje se na něho svým vážným a sladkým zrakem.

"Nevím sám, co jest to království Boží, které má přijíti," odpověděl filosof. "Je-li Bůh, pak vládne, aneb nebude vládnouti nikdy. Tedy, poněvadž nevidím království božího, nečekám na ně. Netoužím ani věděti, je-li nějaký Bůh."

"Pochybuješ také o jsoucnosti dobra a zla?" odpověděl Ježíš.

"Jejich rozlišení je pochybné, neboť se mění podle místa a času."

"Vlož svůj prst nad plamen tvé lampy," pravil Spasitel; "proč odtahuješ svou ruku tak rychle? Nevíš, že jeden myslitel jako ty, řekl, že bolest není zlem?"

"Nesdílím jeho mínění, avšak nevím, jsem-li rozumnější než on."

"Proč nesdílíš jeho mínění?"

"Poněvadž cítím bolest, která na mne nepřekonatelně doléhá."

"Rozlišení dobra a zla jest tedy odvislé od tvé libosti a nechuti?" řekl Ježíš; "ve skutečnosti není zlo absolutním. Zlo existuje jen pro tebe a pro všechny bytosti ještě nedokonalé. Proto tedy království Boží musí přijíti, poněvadž ony samy musí vstoupiti do království Boha. Přemohl jsem tě fyzickou bolestí a přemohu tě snadno bolestí mravní. Oheň ti ohlásil bolestí, že zničí život tvého těla a svědomí ti ohlašuje svým voláním a trýzní, že zločin zničí život tvé duše. Pro tebe jest zlo zničení; dobro však jest život a život jest Bůh! Země pohroužená v temnoty očekává pravě východ slunce a přece slunce září uprostřed kosmu a země se kolem něho otáčí. Bůh kraluje, ale ty jsi dosud nevstoupil do jeho království, Království Boha jest království světla a toto světlo bije tě v oči, které je nevidí, poněvadž hledají svůj jas v sobě samých a nalézají jen temnotu."

"Pane, otevři tedy mé oči," pravil filosof, "a osvěť mé temnoty."

Ježíš mu řekl: "Kdybych ti zavřel oči, byl bych povinen ti je otevříti; ale když ti je otevřu a tobě se zalíbí je zavříti, jak můžeš viděti světlo? Nevíš, že lidská vůle ovládá oční klapky a když je nutí, aby byly buď stále otevřeny nebo zavřeny, že člověk ztrácí zrak? Mohu tě donutiti, aby v tobě se rozžehl oheň, jenž osvěcuje, a proto ti dávám možnost poslouchati má slova a když nyní žádáš, abych ti otevřel oči, nezabraňuj ve vidění svému zraku. Jestliže tvá touha se změní v odhodlanou vůli, pak otevřeš oči sám sobě a budeš viděti."

"Jaký jest oheň, jenž osvěcuje?" ptal se učenec.

"Zakusíš ho," pravil mu Kristus; "až budeš dosti milovati. Neboť rozum jest jako lampa, jejíž plamen jest láska. Je-li rozum zrakem naší duše, pak láska jest jeho silou a životem. Veliký rozum bez lásky jest krásným, avšak mrtvým okem, jest lampou bohatě ciselovanou, avšak studenou a vyhaslou. Když sobectví vášní zvířecích způsobilo úpadek lidské filozofie, zachránil jsem svět vírou, poněvadž víra je filozofií lásky. Věříme těm, které milujeme a těm, o nichž víme, že nás milují: proto také jsem dal víře za základ nekonečnou lásku, když já a moji apoštolové jsme obětovali lidem, krvavým mučednictvím a něhou své lásky. A dokud církev vládla láskou, vítězila vírou; avšak víra očekává inteligenci a blíží se okamžik, kdy ti, kteří uvěřili, aniž by viděli, porozumí a budou viděti. Chceš-li rozuměti, počni před vírou milovati."

"Co uvěřím, Pane?"

"Všemu, co neznáš: neboť víra jest důvěrou rozumové nevědomosti. Věř všemu, co ví Bůh a tvá víra obejme nekonečnost. Věř svému Nebeskému Otci vše, to, čeho znalost si vyhradil, a neznepokojuj se nekonečnými úradky. Miluj tuto nesmírnou moudrost, jejíž jsi dítětem, miluj ostatní lidi, kteří žijí na zemi v nevědomosti jako ty, a ohranič nyní ještě svou vědu k dokonání svých povinností; a uzříš ihned, jak ona roste sama sebou a jak vystupuje až k Bohu, neboť Bůh se dává poznati čistým srdcem."

"Ach, viděti Boha!" zvolal učenec chvějícími rty, tak jako člověk, jenž žízní, očekává z nebes déšť. "Ach! Spojiti konečně svou myšlenku se všemi rozptýlenými paprsky této pravdy, kterou jsem tolik miloval a která mi vždy unikala. Avšak kdo mi dá onu nesmírnou lásku, která působí spojení člověka s Bohem, přibližujíc ho ke středu všeho světla?"

"Získáš ji svými díly," pravil mu Kristus;  "neboť člověk, jenž se neporuší v zkaženosti, jenž neumírá v dílech nenávisti, roste a zachraňuje se skutky lásky. Chcete-li se přiblížiti k Bohu, jest nutno jíti, a svaté činy jsou pohybem vaší vůle."

"Jaké jsou však skutky opravdu svaté?" tázal se filozof; "jest to snad modlitba a půst?"

"Poslyš," pravil Kristus;  "a neposuzuj opovážlivě svých bratrů, kteří žili, hledajíce a plačíce. Lidstvo se utvrzuje touhami modliteb a slz. A ony jeho děti, které první žiznily po věcech nebeských, stranily se věcí pozemských; avšak to vše bylo jen na počátku. Chybovalo se myšlenkou zdrželivosti; věcí nutno se chopiti a užíti k dobrému. Bylo chybou obětovati tělo duchu, aby se osvobodila myšlenka. Neboť mravní nebe jest svobodou duší; avšak duše jest povolána, aby tělo řídila a nikoliv, aby je ničila, tak jako fyzické nebe řídí zemi a neničí ji. Čas modlitby a slz musí učiniti místo dnům práce a naděje: modlitby předků byly prací a tak i naše práce musí se státi modlitbou, modlitbou účinější a působivější."

"Jak mám pracovati?" pravil filosof. "Neumím užitečně pracovati."

"Ztratil jsi nyní domýšlivou víru v sílu své myšlenky," odpověděl Kristus; "chtěl jsi vše věděti a nepochopil jsi ani život. Staň se znovu malým dítětem a vstup do školy lásky. Nauč se milovati a činiti dobro! To jest pravá věda života. Vzpomeň si na legendu o Kristoforovi. Byl to strašlivý obr, avšak poněvadž nevěděl, jak užíti své síly, byl slabý jako dítě. Chyběl mu poručník a vstoupil do služeb jednoho krále; avšak král onemocněl a Kristoforos ho opustil. Hledal toho, jenž může trápiti krále; a poněvadž neznal Boha, obrátil se ke geniu zla. Jednoho dne však se objevil na skále kříž a genius zla padl jakoby zasažen bleskem. Kristoforos hledal tedy toho, jehož znamením je kříž a jistý stařec mu řekl, že ho nalezne, bude-li činiti dobro. Kristoforos neuměl se modliti ani pracovati, avšak byl silný a mohutné postavy; rozhodl se nositi na svých ramenech zbloudilé poutníky, kteří chtěli překročiti bouřlivou řeku. Jednoho večera přenášel děcko, pod jehož tíží se sklonil, jako by byl nesl svět, a v osobě ubohého sirotka poznal velikého Boha, kterého očekával. Porozuměl jsi tomuto podobenství?"

"Ano, Pane." řekl filosof, jenž se stal křesťanem.

"Dobře! Jdi a čiň jako Kristoforos, nos Krista, když klesá únavou, aneb když proudy světa překážejí jeho cestě. Trpící lidstvo budiž tobě Kristem. Buď okem slepého, paží slabého a holí starce; a Bůh ti zodpoví ono veliké proč lidského života."

"Učiním tak, Pane a od nynějška nahlížím, že nejsem sám na světě. Komu z mých bratří mám podati nejdříve ruku?"

"Tomu, jenž jest daleko nešťastnější než ty a který opuštěn dokonává ve světničce sousedící s tvojí, o čemž ani nevíš. Jdi mu nyní na pomoc, mluv k němu, aby doufal, miluj ho, aby věřil, učiň, aby miloval tebe, aby žil."

"Doveď mne k němu, Pane, a přimluv se za mne."

"Pojď a viz", pravil Spasitel a dotekl se lehce stěny, která se otevřela jako opona a učenec byl v duchu přenesen do sousední světnice. Byla to světnice mladého básníka, jenž umíral v opuštěnosti.

 

Zdroj: Éliphas Lévi, Věda Duchů