Ježíš Kristus

weeping-jesus

Ježíš Kristus (mezi 7 a 1 př. n. l.[1] – mezi 29 a 33), známý také jako Ježíš Nazaretský či Ježíš z Nazareta, je ústřední postavou křesťanství.

 

Ježíš veřejně působil asi od roku 28 jako pocestný kazatel v oblasti dnešního Izraele a západního břehu Jordánu. Hlásal brzký příchod Božího království a vyzýval k obrácení či pokání. Kolem roku 30 jej Římané v Jeruzalémě ukřižovali.

 

Křesťané považují Ježíše za Židy očekávaného Mesiáše, Spasitele lidstva a Božího Syna, muslimové za jednoho z nejvýznamnějších proroků.

 

Od data Ježíšova narození, byť pravděpodobně nepřesně vypočítaného, je tradičně odvozován dnes používaný křesťanský letopočet.

Narození a dětství

Evangelia označují Ježíše jako „syna Josefova“,[2] „syna Josefova z Nazareta“[3] a jako „syna Mariina“.[4] Josef byl tesařem a nedochovalo se o něm mnoho dalších spolehlivých údajů, je možné, že se nedožil Ježíšova veřejného působení. O Ježíšově matce Marii se evangelia a Skutky apoštolů zmiňují ještě na dalších místech a po smrti svého syna patřila k raně křesťanské obci v Jeruzalémě.[5] Evangelia zmiňují také Ježíšovy bratry či bratrance Jakuba, Josefa, Šimona a Judu,,[6] avšak vzhledem k širšímu vymezení slova ἀδελφός (adelfos) nelze s jistotou určit, zda Ježíš nějaké sourozence měl.

 

Nejstarší Markovo evangelium o Ježíšově dětství mlčí a Janovo evangelium před záznam o jeho vystoupení předřazuje pouze básnicko-teologický prolog, který s využitím řeckého filosofického pojmu λόγος (logos, slovo) líčí Ježíše jako odvěkou boží tvůrčí sílu, skrze niž vznikl celý svět.[7] Evangelium Matoušovo a Lukášovo, společně s některými pozdějšími apokryfními texty, věnují Ježíšovu narození a dětství značnou pozornost. I když některé jednotlivé údaje mohou být historicky věrné, má jejich líčení často spíše legendární charakter a někteří historikové poukazují i na to, že se v nejstarších vrstvách Nového zákona žádné informace tohoto druhu neobjevují.

 

Matoušovo a Lukášovo líčení Ježíšova narození však mělo bezesporu nesmírný vliv na formování křesťanské teologie a kultury. Hlavním smyslem těchto líčení Ježíšova narození je především poselství pro čtenáře evangelia, které chce předložit, kým Ježíš od počátku byl. Představují tedy ranou christologii zpracovanou pomocí vyprávění. Ježíšovy rodokmeny[8] mají Krista zapojit do linie významných náboženských a světských vůdců Izraele, příběh o početí z Ducha svatého a narození z panny[9] ukazuje Ježíšův božský původ. Vyprávění o útěku Ježíšovy rodiny do Egypta před záští krále Heroda Velikého[10] navazuje na pobyt izraelského národa v Egyptě, poukazuje na boží péči o Ježíše a umožňuje na dítě aplikovat staré biblické texty a přeznačit je na předpovědi událostí spojených s Ježíšem. Líčení kanonických evangelií však nelze zároveň zcela odmítnout jako historicky bezcenné.

 

Některé zprávy o Ježíšově dětství z nekanonických zdrojů (Pseudo-Tomášovo evangelium dětství) navíc zřejmě chtějí uspokojit i senzacechtivou zvědavost líčením spektakulárních zázraků údajně konaných chlapcem Ježíšem.

 

Místo narození

Historická svědectví, která jsou k dispozici, neumožňují určit přesně datum Ježíšova narození a smrti. Podle Matoušova evangelia se Ježíš narodil v judském městečku Betlémě,[11] v čemž shledává naplnění starozákonního proroctví Micheášova.[12] Proto někteří historikové nepovažují tento údaj za zcela spolehlivý a domnívají se, že se může jednat o legendární údaj vytvořený na základě připodobnění Ježíše ke králi Davidovi, který pocházel právě z Betléma.[13]

 

Údaj, že Ježíš vyrůstal v galilejském Nazaretě, odkud dostává Ježíš také přídomek „Nazaretský“, případně „Nazorejský“.[14] je pak obecně považován za autentický, neboť v Ježíšově době nebyla s tímto místem spojována žádná očekávání.[15] Evangelium podle Matouše sice uvádí, že tento údaj byl proroky předpovězen, avšak starozákonní proroctví tento údaj neobsahují; snad se může jednat o další davidovský odkaz, když kniha Izajáš nazývá mesiáše „proutkem (נצר néser) z Jišajova pařezu.[16]

Datum narození

Biblická datace Ježíšova narození není jednoznačná: Evangelium podle Matouše klade Ježíšovo narození před smrt Heroda Velikého, k níž došlo roku 4 př. n. l.,[11] zatímco Evangelium podle Lukáše je klade do souvislosti s římským sčítání lidu, které se událo za působení syrskéhoP. Sulpicia Quirinia.[17] Doklady o censu hovoří o roce 6 n. l., avšak je možné, že se nejednalo o první sčítání lidu za Quiriniova místodržitelství. Další indicii může představovat betlémská hvězda,[18] tedy neobvyklá konjunkce planet, jež bylo možné v Palestině pozorovat roku 7 př. n. l. Porovnáním údajů o vystoupení Ježíšova předchůdce (Jana Křtitele v 15. roce vlády císaře Tiberia, tedy roku 28 n.l.)[19] a samotného Ježíše, jemuž tehdy bylo asi třicet let,[20] vychází rok Ježíšova narození někdy kolem přelomu letopočtu. Většina historiků dnes klade Ježíšovo narození mezi roky 7 a 4 př. n. l. 

 

Rok Ježíšova narození se pokusil vypočítat jako první na základě historických záznamů, dostupných v 6. století, mnich Dionysius Exiguus, který však tento rok neurčil přesně. Na základě Dionysiova výpočtu se přesto začal užívat křesťanský letopočet, který je dnes letopočtem celosvětově nejběžněji používaným.

 

Tradiční datum oslavy Ježíšova narození, 25. prosinec (Vánoce), se ustanovuje ve 3. století v souvislosti s velikonočním cyklem (srov. původ Vánoc).

Jméno

Jméno Ježíš je česká podoba řeckého Ίησοῦς (Iésús), které vzniklo helénizací vlastního jména יְהוֹשֻׁע (Jehošua), případně staženého tvaru יְשׁוּע (Ješua), což je židovská forma jeho jména, spolu s přívlastkem Ha-Nocri tj. Nazaretský. První část jména (יָה) značí „JHVH“, „Jehowah“, druhou část pak tvoří sloveso יָשַע (jáša‘) „pomáhat“, „zachraňovat“, „spasit“. Celé jméno pak lze přeložit jako "Záchrana přichází od Jehovy". V přesném smyslu "Jehova je záchrana". Přívlastek „Kristus“ je taktéž řeckého původu (χριστός christos) a je doslovným překladem hebrejského מָשִׁיחַ (mašíach), jež znamená „pomazaný“, „mesiáš“, tedy židy očekávaný vykupitel Izraele.

Jan a křest v Jordánu

Hlasatel pokání Jan Křtitel, který působil v poušti poblíž řeky Jordánu (podle Bible) a křtil zde kajícníky na znamení lítosti a odpuštění hříchů ,[21] je v Novém zákoně líčen a křesťanstvím chápán jako „předchůdce Páně“. Zda Ježíš sám patřil po nějakou dobu k jeho okruhu, není jisté; přes zjevné rozdíly mezi asketou Janem a Ježíšem přijímajícím pozvání na hostiny však sdíleli naléhavou, radikální etiku spojenou s vizemi blížícího se konce světa.[22] Setkání obou mužů vyvrcholilo tím, že se Ježíš nechal od Jana pokřtít jako další kajícníci. O této události zpravují všechna čtyři kanonická evangelia a vykládají ji jako mesiášskou iniciaci Ježíše: podle jejích líčení se při křtu ozval z nebe hlas a označil Ježíše za vyvoleného božího syna [23]

 

Křest v Jordánu je historiky považován za věrohodně doložený, pro shodu všech čtyř evangelií a především proto, že pozdější křesťané neměli důvod vymýšlet si událost, která staví Jana do pozice autority vůči Ježíšovi.[24] Křest je zároveň Biblí líčen jako začátek Ježíšova veřejného vystoupení. Podle Janova evangelia Ježíš poté po nějakou dobu sám křtil jako Jan a byl o něj větší zájem než o Jana.[25] Na vrcholu svého působení však se Ježíš vzdal pevného místa a začal vystupovat jako putující kazatel v Galileji a okolních územích. Není zaznamenáno, že by pak již sám křtil.

Veřejné působení

Ježíš strávil většinu svého života v Galileji pod vládou Heroda Antipy. Až někdy ve věku třiceti let začal kázat a působit jako thaumaturg a vykladač Zákona.

 

Mnohým jednáním Ježíš narušoval dobové a náboženské konvence. Porušoval některá židovská pravidla (uzdravování nebo sbírání klasů v sobotu). Navzdory tehdejší vysoké hodnotě rodinných vazeb vyjádřil vícekrát odstup od své rodiny[26] a rovněž své učedníky vyzýval k opuštění rodinných vazeb pro hlásání evangelia, narušoval pojetí výlučnosti Židů atd. Slova o pojídání těla s pití krve Syna člověka, která dnes křesťané vnímají se samozřejmostí, ve svém doslovném, kanibalistickém smyslu šokovala.[27] Nábožensky motivovaná veřejná výtržnost na nádvoří chrámu byla jedním z důvodů jeho zadržení před ukřižováním.[28]

Uzdravování

Zázraky nebyly (a v některých filosofických okruzích nejsou dodnes) vnímány jako porušování přírodních zákonů (takový pojem tehdy neexistoval), ale jako znamení Boží moci, prorockého vhledu do skutečnosti.

 

V Bibli je zaznamenáno několik případů zázračného uzdravení jak tělesného, tak i duševního. Jde o horečky, slepotu, malomocenství a jeho příznaky, navrácení života mrtvému a další. Zvláštním případem uzdravování bylo vyhánění zlých duchů, praktikované některými křesťanskými církvemi dodnes (viz exorcismus), kteří měli způsobovat jak tělesné tak duševní trápení a nemoci. Při uzdravení dochází v Bibli často též k obrácení dotyčného, popř. jeho vyznání.[29]

 

Podle biblického vyprávění moc uzdravovat Ježíš předal též svým učedníkům s úkolem touto mocí sloužit lidem.[30][31] Vyprávění o těchto jejich skutcích se pak vyskytuje např. ve Skutcích.

Učedníci a stoupenci

 

Od počátku Ježíšova veřejného působení se kolem něho formoval okruh přívrženců. Vedle běžných posluchačů, kteří v počtu stovek až tisíců docházeli na Ježíšova kázání, když byl nablízku, a poskytovali mu podporu a pohostinství, se vyhranila skupina nejbližších učedníků. Lukášovo evangelium zná širší okruh sedmdesáti či dvaasedmdesáti učedníků,[32] vyslaných Ježíšem jako hlasatelé božího království. Především však Ježíše následovalo na jeho cestách „Dvanáct“, skupina učedníků dnes často označovaná jako dvanáct apoštolů, v čele s Šimonem Petrem, Janem a Jakubem Starším.[33] Podle biblického podání je Ježíš sám vybral a povolal, tedy vyzval je, aby opustili majetek, práci a rodinu (přinejmenším Petr byl ženat) a putovali s ním.

 

Vzhledem k dobovým zvyklostem neobvykle pozitivní byl Ježíšův vztah k ženám. Vedle matky Marie se v jeho blízkosti objevují Marie Magdalská, Lazarovy sestry Marie a Marta, matka Jakuba a Jana Salomé a mnoho dalších. Ženy ze svých prostředků Ježíše a jeho učedníky podporovaly a některé je dokonce doprovázely.Lk 8,1-3, (Kral, ČEP) Ženy hrají klíčovou roli v mnoha novozákonních příbězích a Ježíš s nimi jednal se stejnou vážností jako s muži.

Odsouzení a smrt

Všechna kanonická evangelia se shodují na skutečnosti, že Ježíš byl popraven ukřižováním v Jeruzalémě při nebo před židovským svátkem Pesach. K popravě došlo za působení Pontia Piláta, prefekta judské provincie v letech 2636. Vzhledem k tomuto zvláště potupnému způsobu smrti, který kanonická evangelia líčí, považují historikové Ježíšovo ukřižování za historicky zcela hodnověrné.[34] Svědectví je podepřeno též židovskými prameny (viz výše).

 

Markovo evangelium označuje za den jeho smrti začátek Pesachu, pátek 15. nisanu,[35] Janovo evangelium hovoří o odpoledni 14. dne měsíce nisanu, tedy předvečeru svátku.[36] Vzhledem k tomu, že je obtížné si představit Ježíšovu popravu právě během největší ze židovských slavností, zdá se, že je z historického hlediska Janovo vyprávění přesnější.[37] V těchto letech pak 14. nisan připadal na pátek 7. dubna nebo 3. dubna. Je-li se možno spolehnout na údaj, že když Ježíši bylo na začátku jeho veřejného působení třicet let[38] a že toto působení trvalo tři roky,[39][40] připadá jako nejpravděpodobnější datum Ježíšovy smrti 7. duben roku 30.

 

V otázce, který z těchto důvodů pro obžalobu Ježíšovu a jeho odsouzení byl nejdůležitější, existují rozličné názory. V Ježíšově působení bylo vícero prvků, které mohly být pro část židovského obyvatelstva těžko stravitelné: vyhnání penězoměnců z jeruzalémského chrámu,[41] spory s farizeji a saduceji,[42] učení o Ježíšově těle coby pokrmu[43] a další. Hlásání božího království mohlo být také vnímáno jako politicky nebezpečné jak ze strany Římanů, tak židů. Je zřejmě nemožné posoudit, který z těchto prvků sehrál při Ježíšově odsouzení hlavní úlohu.

Prázdný hrob

Podle všech evangelií bylo Ježíšovo tělo bezprostředně po smrti sňato z kříže, zabaleno do pláten a položeno do skalního hrobu, který patřil Josefu z Arimatie.[44] Přes rozdílnost vyprávění jednotlivých evangelií lze pak konstatovat, že některé ženy šly posléze navštívit Ježíšův hrob, ale jeho tělo tam již nenašly, a že církev od počátku tento prázdný hrob vysvětlovala Ježíšovým vzkříšením.[45] Židovská velerada vysvětlovala tuto skutečnost krádeží Ježíšova těla, kterou spáchali jeho učedníci, když římská hlídka u hrobu spala.[45]

 

Avšak ani církev nedokazovala Ježíšovo vzkříšení z faktu prázdného hrobu, nýbrž zjeveními Ježíše jeho učedníkům, kteří začínají hlásat, že Bůh Ježíše vzkřísil z mrtvých. Ač se objevily snahy vysvětlovat tato zjevení jako důsledek euforie či halucinace učedníků, případně jako podvodapoštolové museli pro obhajobu svého tvrzení ustát za cenu vlastního života. V případě podvodu pak lze předpokládat, že by zprávy o Ježíšově vzkříšení byly přesvědčivější a harmoničtější: rozdíly a rozpory mezi jednotlivými prameny tak potvrzují společné historické jádro.[46] To je však okamžik, kde již začínají dějiny církve.

 

Ježíšovo učení

Třebaže se křesťanství odkazuje na Ježíšovo učení, důrazy se v něm přesunuly a rozvinuly v jiném kulturním kontextu. Některé myšlenkové a společenské proudy vzešlé z Ježíšova působení byly hlavním proudem křesťanství odmítnuty jako heretické a dnes obecně nejsou pokládány za typicky křesťanské. Rekonstruovat původní Ježíšovo učení, oproštěné od pozdějších kulturních nánosů a interpretací, je nesnadným úkolem; jeden ze způsobů tohoto bádání představuje historicko-kritická metoda četby spisů Nového zákona.

 

Ježíšovo učení navazuje na židovské tradice, které se snaží, v návaznosti na prorockou tradici, obnovit. Ježíš hlásá dobrou zvěst (εὐαγγέλιον euangelion, evangelium) o odpuštění hříchů ( jež bylo předzvětší vykoupení skrze Ježíšovu smrt), brzkém příchodu božího království. Vyzývá k pokání, obrácení a změně smýšlení. Hlásá osvobození od jha formálních a rituálních náboženských požadavků, aby podpořil jejich autentičnost, plnost a neokázalost v lásce k Bohu a k bližnímu. Ježíšova kritika není politická, nýbrž náboženská. Ježíš podporuje pokorné, upřímné, statečné, spravedlivé, utiskované, nemocné atd., a přitom hrozí pyšným, pokrytcům, lidem parazitujícím na náboženství k vlastnímu prospěchu. Klade důraz na milosrdenství, odpuštění, lásku k nepřátelům, sebekritičnost, ukazuje smysl sebezáporu, utrpení a snášení obtíží. Jeho následovníci očekávají, že přinese spásu Židům i ostatním národům.

 

Ježíšovo sebepojetí není z evangelií jednoznačně zřejmé, což se promítá i v teologických sporech raného křesťanství.

Historický pohled na Ježíšovu osobu

Historický Ježíš je označení pro portrét Ježíše Krista, rekonstruovaný za pomoci historických pramenů, který se může – vzhledem k rozdílu v použité metodologii – lišit od teologické interpretace novozákonních textů.

 

Až do poloviny 18. století nebyla historická pravdivost a věrohodnost kanonických evangelií stran Ježíšova života zpochybňována. Ačkoli ani dnes většina historiků Ježíšovu historičnost nezpochybňuje, existují i tací, kteří ji popírají a považují Ježíše za mýtickou postavu.

Historické prameny

Tak jako při studiu kterékoli jiné historické postavy, i při studiu osoby Ježíše Nazaretského hrají prvořadou úlohu dobové historické prameny, a to antické prameny nekřesťanské (pohanské a židovské) a antické prameny křesťanské. Hodnověrnost těchto pramenů, kterou zkoumá kritika pramenů, pak umožňuje rekonstruovat do určité míry historický obraz Ježíšovy postavy.

Římské prameny

Svědectví římských úředníků a historiků ze začátku 2. století dosvědčují, že se v dané době považuje Ježíšův život za fakt i v nekřesťanských kruzích. Gaius Plinius Caecilius Secundus mladší, místodržící římské provincie Bithýnie v letech 111-113, se dotazuje císaře Traiana, jak má nakládat s křesťany, kteří uctívají Krista, modlí se k němu a slaví rituály k jeho poctě, ač mimo to nečiní nic zlého:

Tvrdili však,… že mají ve zvyku se ve stanovený den před východem slunce scházet a společně prozpěvovat píseň Kristu jakožto Bohu, že se zavazují vzájemně přísahou nikoli k nějakému zločinu, nýbrž že se nebudou dopouštět krádeží, ani loupeží, ani cizoložství, že budou držet čestné slovo a věrnost…[1]

Suetoniovo svědectví v Životopisech dvanácti císařů (kolem 120) dokazuje, že již před rokem 42 byli v Římě křesťané přítomní, že se na Ježíšově osobě neshodli se židy a že Kristovo jméno bylo pohanům známo:

Klaudius Židy, bouřící se pro pobuřovatele Krista (Chresta), vyhnal z Říma.[2]

Římský historik Publius Cornelius Tacitus se při líčení požáru Říma za císaře Nerona zmiňuje o křesťanech a o Kristu coby historické osobnosti následovně:

Skrze lidskou pomoc, skrze dárky císaře, skrze oběti na uspokojení bohů se nedala vyvrátit špatná zvěst o tom, že požár byl založen z rozkazu. Proto Nero, aby všemu udělal konec a utišit řeči, obžaloval jiné z tohoto zločinu, a trestal je nejkrutějšími mukami – ty, kteří byli kvůli svým zločinů lidem nenáviděni a byli nazýváni christiani. Původce toho jména, Kristus, byl za vlády Tiberiovy popraven prokurátorem Pilátem z Pontia. Ač na okamžik potlačena, pověra ta vybuchla s novou silou, nejen v Judsku, odkud pochází, ale i v Římě, kde se sbírá z celého světa zlo a ohavnost.[3]

Další fragment se dochoval v díle Chronografiai Iulia Africana a pochází z pera Tiberiova historika Thalla, s nímž Iulius polemizuje ohledně popisovaných okolností Ježíšovy smrti.

Židovské prameny

V Židovských starožitnostech Flavia Iosepha se vyskytují dvě zmínky o Ježíšovi, označované jako testimonium flavianum. První ze zmínek, v níž se interpolace textu jeví jako nepravděpodobná, jmenuje Ježíše i s jeho přízviskem Kristus:

Protože Ananos měl takovou povahu, usoudil, že je vhodná chvíle, když Festus byl mrtvý a Albinus byl ještě na cestě, a svolal zasedání soudců, přivedl před ně Jakuba, bratra Ježíše, zvaného Kristus, a některé jiné. Obvinil je z porušování zákonů a předal je k ukamenování.[4]

Autenticita druhé zmínky bývá zpochybňována s poukazem, že se může jednat o pozdější vsuvku. Roku 1971 byl nalezen arabský rukopis z 10. století, který potvrzuje teorie o pozdější interpolaci, avšak zároveň přináší text, který se zdá být textu původnímu nejbližší:

Toho času žil jeden moudrý muž, který se jmenoval Ježíš. Jeho chování bylo dobré a byl znám jako ctnostný. A mnozí z Židů a z ostatních národů se stali jeho učedníky. Pilát ho odsoudil k smrti na kříži. Ti však, kteří se stali jeho učedníky, neopustili jeho učednictví. Vyprávěli, že se jim zjevil tři dny po svém ukřižování a že byl živ. Snad to byl proto Mesiáš, o němž proroci vyprávěli podivuhodné věci.[5]

Mišna, která zahrnuje materiály z 1. až 3. století, Ježíšovo jméno neobsahuje, avšak Jeruzalémský i Babylónský Talmud s Ježíšovou osobností polemizují, především s jeho údajným narozením z panny (traktát Bešabbat). Traktát Sanhedrin Babylónského Talmudu pak obsahuje zajímavou poznámku o Ješuovi,

jenž byl oběšen v předvečer Pesachu. Čtyřicet dní předtím herold zvěstoval: „Bude ukamenován, protože praktikoval magii, sváděl a mátl Izrael. Kdo chce svědčit v jeho prospěch, ať přijde a předloží své svědectví.[6]

Protože takové svědectví na Ježíšovu obranu nikdo nepředložil byl Ješua nakonec oběšen.[7] V židovských pramenech mnoho zmínek o Ježíšovi tedy neobsahuje; toto mlčení lze vysvětlit konfliktem mezi židy a křesťany a nezájmem rabínů o Ježíšovu postavu.

Křesťanské prameny

Většina informací o životě Ježíše Krista pochází z křesťanských pramenů, především ze spisů Nového zákona, které začaly vznikat někdy po roce 40. Jedná se zejména o nejstarší Pavlovy listy a evangelia. Kromě spisů novozákonních pak mezi křesťanské prameny patří i spisy nekanonické, apokryfní. Hlavní otázkou pro historické studium Ježíšovy osobnosti představuje otázka, zda jsou tyto dokumenty historicky hodnověrné, či zda mají pouze legendární charakter (viz hodnověrnost pramenů).

 

Chronologicky nejstarší svědectví nabízí především korespondence Pavla z Tarsu. Listy redigované apoštolem v letech 5058 obsahují jen málo zmínek o událostech Ježíšova života, s výjimkou jeho ukřižování a vzkříšení. Ježíš byl žid,[8] patřil do rodu Davidova,[9] byl zrazen v noci[10] a zodpovědnost za jeho smrt mají židé.[11] Pavel cituje čtyři Ježíšovy výroky, které nezaznamenávají kanonická evangelia.[12] Zdá se, že Pavel zná již existující sbírky Ježíšových výroků.[13] Z Pavlových listů lze rekonstruovat základní strukturu Ježíšova učení, totiž jeho etika postavená na lásce.[14] Pavel tvrdí, že mezi Ježíšovým životem a jeho smrtí existuje koherence.[15] Z poměrně skromného materiálu lze vyvodit, že již dvacet let po Ježíšově smrti existuje (přinejmenším) ústní tradice Ježíšových výroků a událostí z jeho života, avšak Pavel ji příliš nevyužívá.

 

Dalším pramenem je sbírka logií Q, která se sice nedochovala, ale o níž exegeté tvrdí, že tvoří základ Matoušova a Lukášova evangelia. Sbírka Q, sepsaná v 50. letech 1. století a rekonstruovatelná do značné míry z dochovaných evangelií, zobrazuje Ježíše jako učitele moudrosti, který ohlašuje boží království. Z této sbírky nejspíše pochází větší část horského kázání.[16]

 

Třetí skupinu pramenů tvoří synoptická evangelia, která spojují Ježíšovo učení s událostmi jeho života. Tato evangelia přitom využívají již staršího materiálu, příběhů o zázracích, podobenství i Ježíšových výroky, společně s vyprávěním o Ježíšově utrpení a smrti, které bylo zapsáno zřejmě již kolem roku 40.[17] Synoptická evangelia lze datovat mezi roky 45 a 85.

 

Čtvrté evangelium, totiž Janovo, představuje reinterpretaci existujících tradic a většina historiků nepovažuje události v něm obsažené za historicky doložitelné. Nechybějí ovšem hlasy, které nedatují toto evangelium až za rok 90, ale již k roku 40, a některé události, zvláště pak originální líčení Ježíšova utrpení považují za důvěryhodné vzhledem k předpokládanému stáří vyprávění a zachycenému očitému svědectví apoštola Jana.[18]

 

Kromě kanonických spisů pak mezi křesťanské prameny patří i mimokanonické spisy, datované mezi 2. a 6. století a označované jako novozákonní apokryfy. Z tohoto množství nesourodých dokumentů má pro historické bádání zřejmě největší význam Tomášovo evangelium, které obsahuje množství výroků, které se v lecčem podobají výrokům synoptických evangelií.[19] Společně s těmito spisy lze jako historický pramen označit i různá agrafa obsažená jak v mimokanonických, tak raně křesťanských spisech.

Hodnověrnost pramenů

Zatímco nekřesťanské prameny byly v zásadě vždy považovány za autentické (s výjimkou testimonium flavianum), někteří historikové evangelia a ostatní novozákonní spisy za důvěryhodné a objektivní prameny nepovažují, protože byly sepsány Ježíšovými stoupenci, a jsou skeptičtí zvláště ohledně některých událostí, o nichž se evangelia zmiňují, a to především Ježíšových zázraků a jeho vzkříšení. Jako další argument proti hodnověrnosti těchto dokumentů jsou určité podobnosti mezi evangelním líčením a pohanskými mýty, jako např. mýtem Mithrovým, Apollónovým, Attidovým, Osiridovým či Dionýsovým. To vede některé vědce k dohadům, zda křesťané tyto mýty nepřevzali.

 

V polovině 19. století německý historik Ferdinanrd Christian Baur předpokládal, že většina knih Nového zákona byla napsána až koncem 2. století, a že proto mezi událostmi Ježíšova života a jejich písemným zaznamenáním uplynula tak dlouhá doba, že novozákonní spisy nemohou zachycovat historickou Ježíšovu podobu, ale nanejvýš báje a legendy. Odpověď na tuto kritiku křesťanských spisů přinesly rozhodujícím způsobem archeologické nálezy 20. století, které potvrdily věrohodnost novozákonních spisů. Objev papyrových rukopisů Rylands P 52125 a 135, Chester Beatty P 46 (asi 200) a Bodmer P 66 a P 75 (asi 200) posunul dataci a Baurovu domněnku, že spisy obsahují jen mýty, vyvrátil. Současné bádání datuje konečnou verzi evangelií (tedy nikoli předchozích pracovních vrstev, které jsou ještě starší) do 2. poloviny 1. století. Za tak krátkou dobu mezi Ježíšovým životem a sepsání spisů o něm nemohlo dojít k tak zásadnímu zkreslení, aby se tyto dokumenty staly historicky nedůvěryhodnými. Rukopisná tradice tuto domněnku podporuje. V případě Nového zákona se zachovalo unikátní množství starověkých rukopisů – celkové číslo se pohybuje těsně pod šesti tisíci – které jsou navíc časově natolik blízko originálu, že se s ním nemůže srovnávat žádné dílo starověku. Zatímco u starověkých autorů se jedná o jednotlivé exempláře, maximálně desítky rukopisů, které se zachovaly s odstupem několika set let od jejich vytvoření, v případě Nového zákona je k dispozici téměř šest tisíc rukopisů, z nichž některé jsou vzdáleny jen desítky let od původního textu.[20] Textová kritika krom toho umožnila stanovit s velkou jistotou původní text Nového zákona, který se neliší od originálu, a Nový zákon lze považovat za spolehlivý pramen. 

 

Novozákonní prameny krom toho pocházejí od svědků, kteří Krista zažili, znali jeho učení a odvolávají se na vlastní očité svědectví[21] případně svědectví druhých.[22] Autorství těchto spisů nelze chápat v dnešním smyslu, ve starověku byl autor zároveň editorem již existujícího materiálu. Novozákonní spisy začaly kolovat v době, kdy si lidé události v těchto dokumentech zaznamenané stále pamatovali a mohli je potvrdit, či popřít.[23] Věrohodnost novozákonních zpráv dokládají také některé archeologické nálezy, které kritikové evangelií odmítali jako nehistorické.

 

Při analýze křesťanských dokumentů je zapotřebí mít na paměti jejich literární žánr, který umožňuje pochopit poselství textu. Evangelia nejsou biografií, ani morálně-výchovnými příběhy, ani kronikou, nýbrž specifickým druhem, který v antické literatuře nemá obdoby. Ačkoli je život a učení Ježíše Nazaretského předmětem těchto evangelií, jejich prvořadý zájem není historický, biografický, filosofický, etický či asketický.[24]kérygmatický charakter a představují Ježíše především jako příklad k následování a někoho, kdo nabízí člověku spásu. Evangelia tedy nejsou literaturou faktu, ale zároveň nepostrádají historické váhy. Současné bádání opustilo čirý historismus, který považoval za pravdivé jen to, co je v evangeliích na základě a priorního předpochopení historické (Rudolf Bultmann). Pro posouzení historičnosti slouží tato kritéria:[25] 

  1. Kritérium mnohonásobného svědectví. Za autentické se považují ty skutenčosti, které dosvědčuje většina (případně všechny) prameny, tj. evangelia či novozákonní spisy.
  2. Kritérium diskontinuity. To, co se nedá vyvodit ze zvyklostí tehdejšího židovství či prvotní církve, se považuje za autentické (např. oslovení abba, titul syn člověka).
  3. Kritérium kontinuity. Zdánlivě v rozporu s předešlým kritériem se brání pravost Ježíšových činů a slov, když jsou v souladu s kulturním a náboženským kontextem doby a s jádrem Ježíšova učení, tj. příchodem božího království (např. otázka Ježíšových zázraků, podobenství, blahoslavenství, otčenáš).
  4. Kritérium vnitřní srozumitelnosti. Toto kritérium vyplývá z vnitřní koherence celého textu, jehož vypuštěním by vznikl hiát. Samo o sobě toto kritérium pro dokázání historičnosti nestačí, avšak nemůže se považovat za pozdější textovou vsuvku.
  5. Kritérium nezbytného vysvětlení. Vysvětluje-li určitá část textu další části, které by jinak zůstaly nepochopitelnými, jde o autentický prvek (princip dostatečné příčiny): má-li se vysvětlit jev, je třeba ukázat na jeho skutečnou příčinu (týká se např. Ježíšových uzdravení a zázraků, u nichž je zapotřebí dokázat, že si je Ježíšovi žáci vymysleli).[26]

Za nesporně historické body lze z evangelií vyzískat přinejmenším následující historické údaje:[27]

  • údaje, jež se týkají historického a kulturního prostředí;
  • základní body Ježíšova působení (působení v Galileji, reakce lidí a stupňující se nepochopení, působení v Jeruzalémě, politický a náboženský soudní proces, odsouzení, smrt);
  • jednotlivé body Ježíšova života (křest, pokušení, proměnění, hlásání božího království, výzva k obrácení, podobenství, blahoslavenství, Jidášova zrada, ukřižování, vzkříšení);
  • kontroverze ohledně šabatu, rituální čistoty, rozluky, daních;
  • Ježíšův postoj k druhým lidem a postoj služby;
  • záhadné christologické formulace (znamení Jonášovo, zboření chrámu, syn člověka);
  • Ježíšova logia;
  • odmítnutí politické angažovanosti;
  • Ježíšův nárok na autoritu (horské kázání);
  • povolání apoštolů.

Historicita Ježíšova života

Navzdory starověkým svědectvím, jak křesťanským, tak nekřesťanským, někteří historikové samotnou existenci Ježíšovy osobnosti zpochybňují.[28] Benjamin Urrutia na základě Flaviova vyprávění tvrdí, že historickým Ježíšem byl ve skutečnosti rabín Ješua bar Aba, který vedl úspěšný nenásilný odpor proti Pilátovu plánu umístit na Chrámové hoře v Jeruzalémě římské orly, symbol Jovova kultu.[zdroj?] Angličan John Allegro pak dokonce tvrdí, že Ježíš bylo jméno pro halucinogenní houbu.[29] Z politických důvodů zpochybňoval historickou Ježíšovu existenci i komunismus.[zdroj?] Jakkoliv se s názorem, že Ježíš nikdy nežil, lze i nadále setkat, jedná se o zcela okrajové stanovisko, které odmítá drtivá většina historiků a kritika pramenů.[30]

 

Zastánci Ježíšovy historicity argumentují skutečností, že Ježíš patří k jedněm z historicky nejlépe doložených postav antiky, a to i ve srovnání např. s Alexandrem Velikým či jinými vladaři, o jejichž existenci nikdo nepochybuje (viz výše). O málokteré osobnosti bylo již krátce po jeho smrti napsáno tolik spisů jako o Ježíši.[31] Kromě samotných, výše citovaných, antických svědectví dokazují zastánci historicity Ježíšova života též ex silentio. Podle této argumentace o Ježíšově životě jako takovém nepochyboval nikdo z raných odpůrců nového náboženství, mezi něž patří např. Frontón z Kyrty, Kelsos, Flavius Iosephus a Filostratos, kteří potírají křesťanství především na základě filosofické argumentace a nikoli zpochybnění historicity Ježíšova života. Argumentem může být též skutečnost, že křesťanství obsahuje několik tvrzení, která byla natolik pohoršlivá jak pro pohanské, tak i pro židovské obyvatelstvo římské říše, že je nepředstavitelné, aby toto náboženství vzniklo bez vlivu určité historické postavy.