Kvantová psychologie

neurony1

Průvodce neuronovou sítí

Zkoumáním struktur mozku a hloubkového průzkumu vědomí, podvědomí a nevědomí, byl zjiště systém v našem mozku, který je gigantickou sítí vzájemně propojených neuronů. Neurony jsou základní stavební jednotky mozku, díky kterým si můžeme pamatovat nějakou událost, vytvářet nové vidění světa. Neuronům také vděčíme za automatické funkce našeho těla, díky nižm žijeme. Počet těchto buněk je na desítky až stovky miliard. Počet je také závislý na úrovni vědomí, zažitých zkušenostech a systému života, který vedeme.

Tělo je odrazem stavu neuronové sítě a stav neuronové sítě je odrazem stavu těla...

 

Návod ke čtení sekce KVANTOVÁ PSYCHOLOGIE

 

 

 
Všichni přeci umíme číst! Již jako děti jsme se naučili porozumět informačnímu obsahu slov, vět, myšlenek, grafů. Tak k čemu návod? Že návod potřebuje nový přístroj, například měřící zařízení, tak abychom jej při instalaci nenávratně nepoškodili, dokázali efektivně využívat podstatnou část jeho funkčností, tomu rozumíme. Smysluplnost návodu pro samotné čtení konkrétního informačního obsahu je přinejmenším podivná.
 

 Je to vcelku jednoduché. Od rodičů výchovou a ve škole výukou jsme naučili svůj mozek přejímat informacefaktograficky a z nich si utvářet logickou strukturu. Tak abychom jednou naučené informace vůbec mohli v kontextech opakovaně v paměti mozku vyhledat. Zároveň si vše jiné a nové neustále porovnává s jeho dřívějším poznáním, aby neuvěřil každé „blbůstce“, kterou kdo napíše. Proč ne!? Vždy je přeci jednodušší něco přebrat od ostatních, než na to muset přicházet zdlouhavě a "bolestně" sám. Dělají to tak všichni, včetně námi uznávaných autorit. Tak na tom nemůže být nic "závadného".

 

Obdobným způsobem je možné přistoupit k informačnímu obsahu tohoto portálu. Čtení bude rychlé, a získáme pro sebe okamžitou odpověď, zda jsou pro nás informace zajímavé, přínosné, objevné, cenné a nebo se jimi nemá smysl vůbec zabývat. Nic nám nepřináší či se popisovaná tématika nachází v rozporu s našim současným popřípadě vědecky uznávaným poznáním. Mozek si utvoří pro sebe jasnou odpověď (postoj) velmi rychle a bez větší námahy.

Vědomí, mozek a uchopování informačních obsahů

 

Můžeme se taky pokusit o přístup pro lidský mozek výrazně odlišný, než výše popisovanou přebírací a hodnotící formou. Vědomí člověka, potažmo čtenářův vlastní mozek si můžeme ve skutečnosti představit jako určitý nástroj (měřící zařízení), který jsme se naučili podle určitého návodu, přebíráním a vztahovým hodnocením informací ovládat (naše kauzálně logické myšlení a kritický úsudek).

  • Co když to ale není způsob jediný, který mozek člověka zvládá?
  • A co když není pro život ani pro naši schopnost vědění a myšlení zdaleka ten nejefektivnější?
  • Je možné, že existuje jiný přístup, jak se uchopovat informací o světě kolem nás, který je výrazně přesnější a v mozku probíhá výrazně rychleji?
  • Co kdyby představoval "stoletou" konkurenční výhodu oproti běžné kauzální logice?
  • A co víc, co když je takový způsob pro mozek člověka přirozenější a pro jeho životní úspěchy či nezdary podstatně důležitější?

Jen o něm tolik nevíme, i když jej mozek běžně pro jiné činnosti využívá. Prostě si jej nevšímáme. Nikdo k němu doposud nepředložil srozumitelný návod.

 

A to je druhý způsob jakým se může čtenář pokusit přistupovat k informačnímu obsahu stránek kvantové psychologie. Zkusme se v tomto momentě chvíli zamyslet nad tím, že by portál mohl ve skutečnosti také představovat ladící prostředí, či kalibrační návod k časovému ovládání vlastního vědomí, potažmo interakčních časoprostorových procesů mozku člověka. Kdy podstatu netvoří pouze prezentované informace, to nakolik jsou ne/přesné, odpovídají většinovému či vědeckému pojetí, ale na subjektivním vnímání a prožívání rozdílů a odlišností. Něco jako prostředí pro funkční časoprostorovou kalibraci interakčního potenciálu neuronálních okruhů mozku.

 

A tak není rozhodující, zda na stránkách spočine oko popeláře, zedníka, fyzika, psychologa, prodavačky, burzovního makléře, novináře, právníka, přírodovědce, studenta a nebo důchodce. Podstatou je vnímání a zaznamenávání rozdílů a změn mezi tím, jaké informace utváří procesy mozku vlastního a mozku někoho jiného (například autorů portálu). Bez ohledu na to, kdo je blíže přesnější "pravdě", podstatou je vnímání ne/přesnosti jeho časoprostorového "ladění".

 

Lidský mozek pracuje v jakémkoliv prostředí nejúčelněji, pokud je nucen na kladené otázky primárně utvářet odpovědi sám, na základě svého vlastního poznání. A až následně porovná svůj subjektivní pohled s předkládanou odpovědí, vytvořenou mozkem jiným. Z tohoto důvodu jsme se snažili proložit celý text otázkami, tak aby mozek čtenáře získal dostatečně pestrou potravu pro konstrukci svých vlastních řešení. Bez ohledu na to, že o dané problematice již hodně ví, zná ji přesněji, úplně jinak a nebo o ní neví v tuto chvíli ještě vůbec nic.

 

Lidově řečeno. Odpovědi na otázky, které jsou portálem předkládány jsou pro časoprostorové interakční vyladění procesů čtenářova mozku marginální. Mnohem podstatnější a pro život výrazně přínosnější jsou procesy, které se v něm budou odehrávatpři utváření odpovědí vlastních. Je přirozené, že všichni máme jinou strukturu mozku, odlišné logické uvažování a rozdílnou míru znalostí o určitém prostředí. Proto, pokud si zvolíme druhý přístup, nechat svůj mozek ať sám tvoří, pravděpodobně bude konstruovat odpovědi odlišné než jsou mu nabízeny těmito stránkami. Na mnoha místech si nebude vědět rady, bude hledat, vymýšlet plno i protichůdných variantních řešní, více či méně smysluplných. Někdy bude pociťovat úzkost, že se mu najít uspokojivou odpověď stále nedaří. Nelekejme se toho a už vůbec to nepovažujme za chybu. Spíše naopak! Je to proces časoprostorově rozsáhlého a velmi jemného ladění interakčního potenciálu neuronálních okruhů, kdy efektivní časové nastavení každého individuálního vědomí je až postupným výsledkem.

 

Podstatné jsou strukturační procesy (časoprostorového ladění), které si v něm během takového přístupu aktivujeme. Ačkoliv o tom nyní můžeme pochybovat, tak je čtenář začne velmi přesně a silně sám v sobě prožívat. Narozdíl od pouhého přebírání informací poskytujeme tímto způsobem pojímání informačních obsahů mozku nedocenitelnou službu. Takovou formou nastrukturované neuronální okruhy bude následně využívat v jakémkoliv prostředí se životně a nebo profesně bude pohybovat. Bude člověku v každé situaci poskytovat výrazně přesnější informace o zákonitostech chování prostředí v kterém se aktiálně bude nacházet a díky tomu utvářet výrazně přesnější predikce, "Co se stane když". Včetně účelnějšího výběru kandidátů na své činy (rozhodování co je pro něj výhodnější).

 

A je opravdu jedno, zda se profesně zabýváme základním výzkumem, zpěvem, hraním hokeje, kantořinou, prodáváme v obchodě a nebo studujeme. Mozek kohokoliv z nás se řídí stejně jednoduchými mechanismy. Stačí si je časoprostorově přeladit.

 

Každý jedinec má díky své zděděné informační bázi (fylogenezi DNA), stávajícím životním zkušenostem, vzpomínkám a profesním dovednostem (ontogeneze) nastrukturován interakční potenciál svého mozku odlišně. U mnoha popisovaných fenoménů jsou prezentovány příklady životní zkušenosti, kterými si prošel a vytvořil mozek autorů. Pro čtenáře mají sloužit především jako pomyslná orientační mapa tak, aby si jeho mozek snadněji vyhledal a stimuloval okruhy, při kterých popisovaný fenomén může vnímat na projevech své vlastní životní zkušenosti. Vyjímkou by nemělo být pokud zjistíte, že se projevovaly trochu a nebo úplně rozdílně.

 

Až tímto napojením na vlastní životní zkušenosti (paměť) může dojít k bohatostní strukturaci individuálního mozku (časoprostorové ladění) pro konkrétní prostředí. Je to přístup pro mozek člověka zdlouhavější a pomalejší. Na druhou stranu možná jediný, který nám umožní poznat příčinné souvislosti proč se naše vědomí chová způsobem jakým se chová a ne jinak. Stejně tak porozumění informačnímu obsahu tohoto portálu, proč je prezentován touto formou, včetně jeho využívání v běžném a profesním životě, bez tohoto způsobu uchopování informací, bude vždy limitující a "smysl" zkreslující.

 
 

Převzato z: www.kvantovapsychologie.cz

Potenciál českých mozků

 
 

kb41Úvodní otázky jsou určeny pro čtenáře, který si zvolil druhý přístup(viz "Než začneme bádat dále")

  • Jak chytrý je můj mozek?
  • Jaký potenciál jeho schopností vědět využívám?
  • Mohu se na něj vždy spolehnout a nebo věří i "blbostem"?
  • S jakou přesností umí předpovídat budoucnost?
  • Je strůjcem mých životních úspěchů a nebo spíše krachů?
  • Čím byl mozek pana Einsteina dokonalejší než ten můj?
  • Proč mi na tyto otázky nevytváří jasné odpovědi?

Nejeden člověk má o svém mozku, vědomí a svých schopnostech utvořenu docela jasnou představu. Mnozí z nás více či méně podobnou a nebo taky velmi rozdílnou, utvářenou na základě poznatků z neurobiologie, chemie, medicíny, psychologie, logiky vlastního myšlení a dennodenních životních zkušeností. Velmi často si schopnosti mozku asociujeme s přívlastky jako jsou inteligence, rozum, chytrost, emoce. A mnohdy dokonce s existenčními otázkami. Na co můj mozek má a na co již nemá? Jednoduše řečeno, co dokáže, co zvládne a k čemu mi to bude v reálném životě, v prostředí v kterém se pohybuji potřebné.

 

Mnozí se snažíme jeho schopnosti vzájemně konkurenčně porovnávat. Děti dělíme na nadané a méně nadané, studenti se rádi odlišují podle dosaženého stupně vzdělání, alma mater kterou navštěvují, a dospělí nejednou použijí hodnotící škálu chytrý - hloupý, podle toho, jak se jim názory ostatních líbí.

 

 

Co když je vše trošičku anebo úplně jinak

 

Co když se najednou "prokáže", že představy o schopnostech mozku člověka a výše zmíněná rolišovací kritéria jsou trochu nepřesná, zavádějící a nebo "hodně nesmyslná"? Pouze jsme se je naučili a přebrali od svých předků, z úcty k tradicím, omezeni současnou mírou a směry vědeckého poznání či proto, že nic lepšího nikoho z nás doposud nenapadlo. Lidově řečeno. Co když si lidé "sedí na vedení" a stačí trochu jiný kontextový úhel pohledu a využití přirozených schopností mozku každého z nás může na základě "drobných" korektur explodovat do nyní námi netušených rozsahů?

 

Snímání asociačních procesů mozku mezi českou populací celého věkového spektra nám poskytlo dosti přesvědčivou a bohatou informační oporu, že tomu tak s velkou pravděpodobností i je. Jak s tím naložit? Zvolili jsme trochu netradiční přístup, než by se na "vědu" a do jisté míry nové poznání slušelo. Na druhé straně jsme si ověřili, že by to měl být pro většinu české populace postup účelný a pro jejich mozky přínosný.

 

Možná první, co v nás úvodní nadpis vyvolal, byla otázka. Co přesně potenciál mozku je, a jaké konkrétní výhody mi poskytuje? V dřívějších dobách se v odborné literatuře uvádělo, že člověk využívá pět až deset procent jeho funkční kapacity. Skutečnost je taková, že ji současnými technikami prozatím přesně změřit vůbec neumíme. Pro získání smysluplné odpovědi budeme pravděpodobně nuceni zvolit přístup odlišný, pomocí jinak zaměřených a formulovaných otázek. Anatomicko funkční potenciál našeho mozku můžeme z tohoto úhlu pohledu považovat za "neomezený".

  • Proč evoluce, která vše pro organismus neúčelné zavrhne, člověka vybavila orgánem s tak rozsáhlým funkčním potenciálem, kdy my dnes, pravděpodobně využíváme necelou desetinu?
  • Pro co a nebo k čemu  je připraven zbytek? 

(Tyto otázky si nevykládejte jako určitou snahu o potvrzení či vyvrácení určitých dogmat. Jejich opodstatněnost a smysluplnost se vyjasní v trochu jiných souvislostních kontextech pozdějí)

 

 A mohu jej nějak ve svém běžném životě, ať již se jedná o prostředí mé vlastní rodiny, partnerské a mezilidské vztahy, profesní kariéru, či jen tak v běžných aktivitách, zužitkovat?  "Nabídnutá" odpověď bude znít ze začátku pro nejednoho čtenáře banálně, či příliš povrchně a nebo neuchopitelně obecně. „Potenciál mozku hraje rozhodující roli všude tam, kde člověk potřebuje přesnou predikci: „Co se stane, když…?.“

 

Možná se na chvíli zarazíme. „Ale, vždyť to je otázka, kterou náš mozek, ať již vědomě či neuvědomovaně, vyhodnocuje neustále!“ Ve své podstatě se nezabývá "ničím jiným", než, že se snaží kauzálně logicky kalkulovat a předpovídat, co se stane když.  Aby jsme získali hodnoty které chceme, dosáhli naplnění svých tužeb a cílů. Abychom ochránili sebe a své blízké před riziky, účinněji se vyvaroval chyb. Je to přípravný proces, který doprovází každé naše rozhodnutí, potřeba co nejpřesněji předpovídat, co se stane, když....? Jinak řečeno, snažíme se neustále pozorovat, hledat, či sami si utvářet zákonitosti dějů v okolním prostředí a v nás samotných, co je čeho příčinou a co bude důsledkem, tak aby následky našich rozhodnutí byly pro nás co nejvýhodnější. Utváříme si tak svoji vlastní logickou strukturu náhledu na svět kolem sbe, tak abychom v každé životní situaci co nejpřesněji mohlipředem odhadovat: Co se stane, když…?.

 

Co je životně pozorovatelnými výsledky? Úspěch - neúspěch. Naplnění našich logických předpovědí budoucnosti (očekávání) a nebo naopak. Jednoduše řečeno, nic se neděje náhodně, ať již v profesním, partnerském životě a nebo při vědeckém objevování všeho nového. Naše životní úspěchy či krachy, jsou zcela závislé na tom s jakou přesností dokáže náš mozek předpovídat, co se stane když.

 

Obdobné shrnutí by znělo logicky. Rozum čtenáře se s ním dokáže pravděpodobně i ztotožnit a postupovat ve svém čtení rychle dál. Možná by však opomenul jednu "maličkost". Předpovědi "budoucnosti" co se stane když, neprobíhají pouze při našem racionálním rozhodování. Mozek "hledá" či má již utvořeny odpovědi na tuto otázku i při jakémkoliv řízení koordinovaných pohybů, kde se naše rácio "tolik" nezapojuje. Jinak by živočichové neuměli koordinačně řídit ani složitější pohyby v prostoru s vyšší rychlostí. Dokonce i buňky, celá neurovegetativní homeostáza, oběhové a orgánové struktury jsou evolucí vyprojektovány tak, aby neustále předpovídaly co se stane když. Tím, že jsme jejich prediktivně funkční roli nedokázali porozumět či ji nevztahujeme k procesům našeho kauzálně logického uvažování, pravděpodobně vedlo k tomu, že vznikaly logické konstrukty jako jsou nevědomí, podvědomí a mnohé "sofistikovanější" variace teoretických přístupů. Dopodrobna se touto oblastí zabývají jiné stránky portáluKdy například "příběh" evolučního vývoje komunikačních subsystému vědomí ("předpovědních mechanismů") je umístěn zde.(mentálním subsystémem). Jako kdyby plno vlivů a rozhodování proběhlo "dávno" (milisekundy) před našim racionálním vjemem a jeho výstupem. Proto, když hodláme porozumět procesům utvářející vědomí vlasní či ostatních, budeme pravděpodobně vždy odkázáni na přesná měření těchto "předpovědních" mechanismů. Bez nadsázky by se dalo konstatovat, že celý lidský organismus je protkán fyzikálněchemickobiologickou komunikací, která se snaží předpovědět, co se stane když. Celá tato komunikčně předpovědní soustava operuje jako jeden funkčně sladěný komplex, kdy pravděpodobně jen nepatrnou část těchto procesů jsme schopni vnímat až jako výsledek našim rozumem.

 

Otázky pro zamyšlení. Proč někteří lidé rozumem více věří tomu, co jim vytvoří jejich racionálno místo toho aby se spoléhali na ty mechanismy svého organismu, které byly do své dokonalosti piplány milióny let evolučním laděním? Proč nevěříme tomu co cítíme, prožíváme a radši se spoléháme na to, co nám kdo slovy zprostředkuje? Do jaké míry roli somatických předpovědních mechanismů zohledňují právní normy, které si člověk utvářel kauzální logikou, i když po tisíciletí? V porovnání s milióny let evoluce a přírodního výběru je to přeci pouhá kapka v moři? Nemohou náhodou některé z těchto racionálních norem člověka jako jedince a potažmo celý druh existenčně poškozovat a bránit jeho vývojovému rozvoji? Otázka poslední a asi nejzajímavější. Proč jsou lidé schopni vykovávat skoro stejné pohyby, ale u kognitivních pocesů (myšlení) mluvíme o chytřejších, nadanějších a nebo hloupějších? Po funkční stránce máme všichni "časově prediktivní dispozice organismu" stejné. Kdo a nebo co si to tady s námi hraje na schovávanou???

 

 
 

Kdo z lidí má nejchytřejší mozek?

 

"To vše může být sice pěkné, pravděpodobně to bude mít i svůj smysl, ale stále jste nám nám nevysvětlili, jak si můžu potenciál svého vlastního mozku změřit?" A nebo přinejmenším, abych ho měl s čím či s kým porovnat abych věděl jak na tom jsem. Dejte mi nějaký návod! Způsobem, jakým jej popisujete, je to vágní a neuchopitelné! Ať mi někdo řekne, jak a kde mám začít, čeho se mám držet a především, jaký má být či přímo bude konečný výsledek. Jen prosím žádnou vědu. Chci aby to bylo snadné a rychlé, tak abych pro sebe získal jasnou odpověď tady a hned!

 

Pokud se budeme snažit najít někoho konkrétního, s kým bychom si všichni mohli potenciál vlastního mozku poměřovat, logickou úvahou můžeme dojít k závěru, že by to měl být mozek jedince, který zná co nejpřesnějšíodpovědi na co nejvíce otázek: Co se stane, když......? Ale, kde takového hledat? Každý se přeci specializujeme na něco odlišného, na jinou oblast vědění, profesního zaměření.. Není přeci v lidských možnostech objektivně najít někoho konkrétního. "Nikdo nemůže znát všechno nejpřesněji." Takový člověk na světě neexistuje. „Naštěstí“, nám racionální logika uvažování, našeho vlastního mozku, nabídne vcelku snadné řešení. Vybereme si toho nejchytřejšího z nás, na kterém se dohodneme a podle jeho mozku si pak můžeme poměřovat ten vlastní. 

 

Taky vám připadá, či cítíte, že něco nesedí? Někdo již mohl začít v hlavě řešit otázku. Kdo by to tak asi mohl být? Zda-li svatý otec, předseda vlády, ministr pro vědu a výzkum, nositel Nobelovy ceny a nebo šéf akademie věd?"Tak ho trochu přibrzdíme". Neměli bychom opomíjet, že zároveň hledáme někoho, s kým bychom mohli porovnávat i potenciál mozku malých dětí, například těch, které právě přišly na svět. A ty ještě přeci nemohou znát tolik odpovědí na otázky, co se stane když, jako například slovutní akademici či profesoři. Na první pohled jsme se hned ze začátku ocitli v úzkých. Když už jsme si definovali, k čemu potenciál našeho mozku využíváme, tak nám vyvstane obtíž, že nemůžeme najít někoho konkrétního, s kým bychom jej mohli objektivně porovnávat. A nebo nám tento zádrhel připravil náš vlastní mozek? Jednoduše nám nenabídl ten správný směr, který by nás mohl dovést k našemu cíli? "Co se stane, když ...?"

 

Naštěstí jsou příroda a systémy které v ní vznikají, jejich interakční procesy, i přes svoji komplexnost, velmi jednoduché. Každé, „Co se stane když, ….“, má v ní své jasné zákonitosti a pravidla, kterými se řídí a je tudíž s velkou mírou pravděpodobnosti přesně předpověditelné. Naše volba by tedy měla padnout na mozek toho, na kom se shodujeme, že její pravidla, principy a zákonitosti dokázal pozorovat, zachytit a popsat doposud s největší přesností. A jsou platné pro všechna přírodní ,, Co se stane, když...? Pana Einsteina.

 

Moc bychom se nedivili, kdyby na tomto místě některého z čtenářů zamrazilo. "No tak to se tady někdo pomátl!?"

 

Zaprvé, mozek pana Einsteina se specializoval především na fyziku. Tak jak by mohl znát nejpřesnější odpovědi na otázky z jiných prostředí? Co se stane když,….. v ekonomii, na burze, medicíně, partnerských vztazích, politice? Jeho mozek sice měřilo plno vědců a pomocí těch nejmodernějších přístrojů, ale nikdo ho nedokázal přivést znovu k živoucí aktivitě, tak aby mohl získat přesnější představu o jeho procesech! A i kdybychom nakrásně tyto rozpory pominuli, či si s nimi určitým způsobem uměli poradit. Tak jak můžeme chtít porovnávat mozek dospělého vědce s malým novorozencem? ("Můžeme a je docela s podivem, že se ak doposud nikde neděje")

 

 

Můj mozek - Moje psychika - Einsteinovy teorie

 

"Žádný člověk nemusí cestovat do vesmíru, aby mohl dokázat osídlovat naprosto nové světy". "Až příliš honosně, kýčovitě znějící klišé! Viďte?" A nebo se v něm ukrývá mnohem hlubší podstata vědění kohokoliv z nás, jen jeho zákld neumíme uchopit?

 

 

Jak mozek uchopuje svět

 

kb43Je dosti pravděpodobné, že nejeden z nás si díky rychlosti tempa svého života ještě nepovšiml navýsost zajímavého jevu. Je úplně jedno, jaká realita se kolem člověka ve skutečnosti odehrává. Záleží pouze na tom, co vše a s jakou přesností si z ní jeho mozek vybírá. Jen z těchto částečků si utváří svoji vlastní, individuální míru poznání, strukturu svého logického myšlení a schopnost subjektivně krytického úsudku. Mozek každého jedince, více či méně odlišný. Ty, kteří se svými experimenty a pozorováním přiblíží poznání reálné skutečnosti výrazně blíže, než my ostatní, často považujeme za génie a jejich vyjímečné schopnosti se snažímě přisoudit roli zázračného supermozku.

 

Mnohdy si vystačíme s opojným úžasem nad "gloriolou" celebrity vědeckého světa. Samotná podstata objevů se nás přeci vůbec netýká. "Vždyť ony ty "novoty" jsou určeny zase jen pro vědu a výzkum. To musí mít s našim každodenním životem pramálo společného"

 

"Takovému omylu podlehne pravděpodobně valná většina populace". Pro náš mozek, který je přímo bytostněodkázán pouze na to, co a jak ho naučíme, to platí stonásob. A tak si ho mnohdy nevědomky, přitom dobrovolně, strukturujeme v nekritického vstřebávače smyšlených zákonitostí (Co se stane když, ...), z nichž nám následně konstruuje virtuálně zkreslující pohledy na příčinné souvislosti dějů kolem nás. Věří, že přesnost informace je zaručena, pokud mu ji předkládají experti, autority, masová média či populární celebrity. On už se pak podle nich pouze řídí. "Tvrdili to odborníci a bylo to v televizi".

 

Mozek, jako orgán, je ze své anatomicko funkční podstaty vševěřící. Co kde zachytí, často i náramné hlouposti, hodí se mu, tak si je začlení do svých souvislostních kontextů. Na základě takových, realitu zkreslujících náhledů, si strukturuje své individuální, i když pro něj racionálně logicky znějící zákonitostí dějů kolem sebe (Co se stane, když ...). "Přitom, to tak být vůbec nemusí"

 

 

Vztah psychologie a potenciálu mého mozku

 

Vědomí, podvědomí, jáství, duše, mysl, ale i logické myšlení, inteligence (IQ), pocity, emoce (EQ), psychika, jsou pojmy, které se někdy snažíme vnímat od sebe odděleně, či jako logicky na sebe navazující projevy souvisejících dějů. "Muži jsou logičtí, ženy emocionální, ten je inteligent a ten zase retardovaný, ten má vysoké IQ a ten zase labilní psychiku", tomu nemůžeme porozumět, je to řízeno z našeho podvědomí, za to může bůh, či jiná více či méně viditelně pozorovatelná autorita.

 

Pro nás, pro tuto chvíli bude postačující, pokud si pod všemi těmito pojmy abstraktně představíme určité interakční procesy, které probíhají v našem mozku. Že se v jeden moment současně aktivují konkrétní neuronální okruhy  mozku a jiné zase utlumí. V jiném čase a prostředí to bude současné působení okruhů odlišných. Tyto souvztažné působící procesy (synchronní) nám umožňují vnímat, cítit, prožívat, logicky myslet, chovat se a v neposlední řadě i uvědomovat si existenci svoji i těch ostatních. Včetně neustálého hledání, utváření a realizačního využívání kontextových odpovědí na otázky, (Co se stane, když ....?)

 

 

Procesy mého mozku a Einsteinovy teorie

 

Zprvu smysluplnost obdobného "spojení" pravděpodobně zarazí: "Jak by mohly spolu souviset moje psychika, vědomí, "genialita" teorií a mozku pana Einsteina a interakční rozhodovací procesy neuronálních okruhů mého vlastního mozku?" Psychologie, ta přeci patří mezi humanitní obory, fyzikální teorie mezi přírodní vědy a výzkum mozku, ten je zase výlučnou záležitostí neurobiologie. A vědomí? O tom přeci nic přesnějšího nevíme! Že jsme se to tímto odděleným způsobem někteří naučili náš mozek vnímat, zdaleka ještě neznamená, že tyto jevy mají pramálo společného. Na druhou stranu. Takové naše předpoklady živě dokreslují věty z úvodu této stránky. Pokud naučíme mozek vnímat různé jevy nesouvztažně, bude je tak ve své kauzální logice odděleně strukturovat. A naopak. V realitě, z prostorově a časově nesouvisejících skutečností nám dovoluje utvářet si fiktivní, neexistující kontexty, tak aby pro sebe získal příčinu a následek určitého děje (jeho smysl).

 

Pokusme se na tomto místě o jednoduchý myšlenkově fyzikální "výlet". Čtenář, který si prošel odkazy v levém panelu pravděpodobně bude mít utvořenu bližší představu proč. Ten kdo na této stránce začíná, možná tak získá individuální motivaci pro pokračování ve svém čtení. Následující řádky zde vkládáme s plným uvědoměním si jejich významu a níže popisovaných dopadů. Nejedná o prvotně teoretické konstrukty. Vycházíme z poznání nových souvislostí, které přineslo snímání asociačních procesů mozku u 200 000 obyvatel České republiky, celého věkového spektra. (Teoretický konstrukt byl utvářen, až na základě výsledků měření.)

  • Jak můžeme chtít porovnávat potenciál neživého mozku s tím našim vlastním?
  • Co pan Eistein objevil, ale neposkytl nám k tomu všechny kontexty?

Výzkumů, které se pokusily zmapovat, porovnat a vyhodnotit rozdíly anatomické struktury ostatků mozku pana Eisteina a "běžného" člověka, již proběhlo více. Odkaz na jednu takovou jsme si dovolili vyhledatNěkteré další se nachází na stránkách youtoobe. Né, nemáme k dispozici žádnou zázračnou snímací techniku, s kterou bychom jeho ostatky nově a jinak přeměřili, či ho dokázali opětovně přivést ke komunikační aktivitě. Co však máme, co nám po sobě zanechal, jsou jeho stále platné a prozatím žádným experimentem nevyvrácené teorie.

 

 

 

Vztah Einsteinovy teorie a "Co se stane, když ...."

 

Abychom si náš mozkově myšlenkový"experiment" usnadnili a mohl se ho zúčastnit každý člověk, bez ohledu na svoji současnou míru poznání, či vzdělaní, využijeme pro interpretaci Einsteinovy teorie její empirické projevy, které ovlivňují každou vteřinu našeho života. Fyzikové a přírodní vědci nám naši troufalost budou muset s velkou shovívavostí prominout. Jeví se nám, že s největší pravděpodobností je právě forma "odborných popisů a jejich kontextových vazeb" těchto teorií hlavní příčinou, proč běžně není mozek člověka schopen její důsledky vnímat a využívat ve svém reálném životě. A tak jsme si v něm mnozí z nás ohraničili asociačně kontextové spojení Einstein - geniální mozek - teorie relativity - fyzika. Na jiné prostředí lidského života, jako kdyby žádný vliv neměly.

 

 

Speciální teorie relativity

 

Ve všech inerciálních vztažných soustavách probíhají fyzikální děje stejně (platí pro ně stejné fyzikální zákony). Čas je spojitý s prostorem, neběží lineárně. Tedy v jednoduchosti, co to pan Eistein objevil?

 

Nic většího, a ani nic menšího, než, že dokázal popsat výrazně přesněji zákonitosti principů, jak přírodní procesy ovlivňuje čas, prostor a rychlost jejich změn. Jinak řečeno, zachytil postuláty projevů chování pro všechna přírodní, co se stane, když ......, vzhledem k času prostoru a jejich změnám. (V případech, které nám umožňují opomenout vlivy gravitace, jako "nepodstatné"Těmi se zabývá obecná teorie relativity)

 

Malá vsuvka bokem:  jsou to principiálně odlišné zákonitosti, než pro pozorování jevů a jejich kontextovou strukturaci do komplexně logického celku našeho poznání v našem každodenním životě běžně v mozku využíváme. Z toho pramení  konkrétní důsledky. Mnoha jevům nedokážeme porozumět či s přesností predikovat jak se budou v budoucnu s vysokou měrou pravděpodobnosti vyvíjet. (Co se stane, když ...?) Né že by za to mohla anatomie, či funkční struktura našeho mozku, ale my sami ho těmto nepřesnostem odmala doma výchovou a ve škole výukou naučíme.

  • Zanechal nám pan Einstein ve své teorii cestu k uchopení potenciálu svého mozku?

Pokud si dovolíme pro tento účel lidský mozek představit jako komplexní přírodní systém, v kterém neustále probíhají chemickofyzikální děje, měla by nám sama Einsteinova teorie nabídnout docela konkrétní "návod" k uchopení procesů, které se musely v jeho mozku udávat a umožnit tak porovnání jeho potenciálu ve vztahu k tomu našemu. Zároveň bychom neměli opomenout, že čas, prostor, a jejich změny, vnímá, registruje a zpracovává již mozek každého novorozence i v prenatálním věku. Jinak řečeno, měly bychom být schopni, pomocí těchto veličin, porovnat potenciál mozku malého dítěte a génia fyzikálního světa.

 

 

Vztah potenciálu Einsteinova mozku a toho mého

 

Můžeme si představit procesy Einsteinova mozku a postuláty teorie speciální relativity, jako dvě inerciálně vztažné soustavy? Vzhledem k tomu, že jejich vznik je výsledkem konkrétních chemickofyzikálních dějů ("vnímání a myšlení"), které probíhaly v mozku pana Einsteina, pravděpodobně touto představou nic neporušíme. Jinak a velmi zjednodušeně vyjádřeno. Pro to, aby mohla vůbec jeho teorie vzniknout, musel mozek pana Einsteina aktivovat konkrétní procesy ve svém mozku, které mu jí umožnily vymyslet a v určité definitivní podobě popsat a zachytit.

 

Když si představíme mozek koholiv z nás, který se bude snažit porozumět této teorii v podobě jak ji popsal a zachytil mozek pana Einsteina, bude muset chtě nechtě ve svém vlastním mozku dokázat, strukturačně aktivovat stejné chemickofizikální procesy jako vědec sám. Z čehož při zpětném pohledu vyplývá, že kdokoliv porozuměl jeho teorii, přesně tak jak ji zachytil, musel mu jeho mozek učením umožnit nastrukturovat stejné procesy neuronálních okruhů, aby se vzhledem k této teorii a mozku pana Einsteina nacházel v inerciální vztažné soustavě. (probíhaly v něm stejné chemicko fyzikální děje).

 

Je to příliš troufalé tvrzení? No, možná je to tou "einsteinovskou gloriolou"? Ale budiž. Snažme se důsledky tohoto jevu zobecnit na "cokoliv". Pokud se mozek člověka učí určitou dovednost, s cílem aby ji zvládl přesně stejně jako někdo jiný, musí si utvořit stejnou interakční strukturu neuronálních okruhů, tak aby v nich probíhaly identické procesy. ("uzpůsobit svůj mozek ineraciálně vztažné soustavě svého vzoru") To samé bude platit, i v případech, pokud se bude člověk snažit určitou dovednost vykonat několikrát stejně, jako kdykoliv v čase před tím. Musí být schopen ve svém mozku opakovaně aktivovat přesně ty samé časoprostorové procesy jako původně.

 

Na druhé straně. Pokud člověk bude určitou konkrétní dovednost zvládat odlišně, než někdo jiný, znamená to, že v jejich mozcích budou probíhat navzájem rozdílné chemickofyzikální děje. (nebudou se nacházet v inerciálně vztažné soustavě). Nelze tedy již z principu objektivně určit, kdo z těchto dvou lidí tuto konkrétní dovednost zvládá lépe. Musela by existovat určitá inerciálně "vztahová" soustava, která by představovala pomyslnou "určující poměřovací konstantu". V běžném životě, například ve škole, tvoří tuto porovnávací normativu, pojetí určité dovednosti či znalostí mozkem pana učitele a nebo učebnicí předkládaný obsah vyučované látky. Například matematické rovnice, fyzikální zákony, ale i náboženství, mateřský či cizí jazyk, biologie, historie, psychologie atp.Obdobný princip, si můžeme představit u dvou lidí, kteří se snaží najít či vytvořit stejný názor, či kompromis, aby se shodli na určité společné pravdě.

 

Pokud mozek jednoho konkrétního člověka, se například v určité dovednosti učením v čase "zdokonaluje", znamená to, že v jeho mozku musí probíhat strukturační změny. Jinak řečeno, že vzhledem k původnímu stavu systému (mozku), nedochází ke změnám vlivem času, ale že změny vznikají na základě, od původního stavurozdílného, vlivu vnitřního či vnějšího prostředí než tomu bylo původně. Dochází ke změnám v podmínkách soustavy. (Omlouváme se za kostrbatost, blíže se tyto projevy budeme snažit popsat v některých pasážích níže.)

 

 

Co se stane, když ....

 

Mozek pana Einsteina ve své podstatě popsal principy chování všech přírodních systémů v čase, prostoru a při jejich změnách. Jeho teorie jsou využívány nejen ve fyzice, ale i v mnoha oblastech přírodních věd, kde se mozky výzkumníků, pomocí experimentů, snaží najít co nejpřesnější odpovědi na své otázky, co se stane, když...? Co pozorují? Rozdíly, odlišnosti, stejnosti a změny. Pro dosažení co největší přesnostispojitém čase a prostoru. Na základě toho jsou následně schopni s velkou mírou přesnosti utvářet predikce vývoje chování a změn těchto systémů při konkrétních časoprostorových stavech a jejich změnách. Zaznamenání příčinných souvislostí, se tak snaží činit pozorováním ve 

 

Mezi působení přírodních systémů musíme zařadit i takové jevy, jako jsou vztahy dvou lidí, logiku našeho myšlení, rozhodování, zákonitosti chování ekonomických trhů a mnohé jiné, jejichž utváření svoji činností aktivujemozek. Jinak řečeno, vše co je utvářeno či ovlivňováno přírodou stvořeným organismem, hmotou a energií. To znamená, že i úspěšnost naši predikce (co se stane , když....) v projevech chování těchto systémů, je závislá zcela na tom, s jakou přesností budeme schopni vnímat a vyhodnocovat časoprostorové interakční vztahy těchto jevů. Jejich rozdíly, odlišnosti, stejnosti a změny. Žádné změny se nedějí náhodou a mají vždy časoprostorově přesně zaznamenatelné příčiny. Záleží pouze na nás, jak si nastrukturujeme mozek, jinak řečeno s jakou přesností je následně bude schopen vnímat a vyhledávat.

 

 

 

Mozek někoho je chytřejší a jiného hloupější

 

Jakkoliv nám obdobné tvrzení, již z principu, může stavět chlupy dopozoru, přesto má cosi v sobě. Ono se totiž v běžném pohledu člověka na svět a posuzování svých vlastních a schopností ostatních, nezřídka používá. Na druhou stranu, můžeme docela často zaslechnout lamentování těch, co se považují za chytřejší, že prohlásí o jedincích, které vnímají v porovnání se sebou jako hloupější: "Ten musí mít štěsí. Takový je to vůl a tak dobře se mu daří". "Za tím se musí skrývat něco mysteriózního, podloudného a nebo neskutečná náhoda."

 

Pokud se vrátíme o pár řádků výše, tak bychom mohli vypozorovat i jinou "kruciální" spojitost, než se ji snažit přisoudit vlivu něčeho neviditelně neuchopitelného či náhodě. Mozek takového člověka může být v mnoha oblastech méně vzdělán ("hloupější"), ale v prostředí, v kterém se snaží dosáhnout svých cílů, dokáže přesně a efektivně využívat bohatost interakčního potenciálu svého mozku. Jednoduše shrnuto, naučil svůj mozek s určitoupřesností vnímat rozdíly a časoprostorové vztahy dějů. Co se v konkrétním prostředí stane, když ...?  Tímto mozkovým potenciálem řídí svá rozhodnutí. A ani nemusí potřebovat, aby probíhaly na logicky, racionálně vysvětlitelném základě. Stačí mu, když například rozdíly "pouze" prožitkově vycítí, "automatizovaně" vyhodnotí a ze svého bohatého potenciálu zvolí toho nejvhodnějšího kadidáta na čin v daném prostředí. Je schopen, s dostatečnou rychlostí uskutečňovat, pro dané prostředí, efektivní adaptační změny.

 

 

Kdyby to bylo skutečné, co by to znamenalo?

 

Pokud je uchopení výše zmiňovaných souvztažností korektní a správné, tak to skoro vypadá, až neuvěřitelně. Totiž, že nejen převážná většina jedinců, ale i lidstvo jako celek, při svém přístupu k sobě jsme podlehli parádnímu racionálně logickému sebeklamu. Dokonce jsme si jeho systémové vlivy zakomponovali do výchovy a školství, čímž bychom, sice nevědomky, ale zcela zásadním způsobem snižovali konkurenceschopnost nejen většiny jedinců, ale celých nově vyrůstajících generací.

 

To by mimo jiné znamenalo, že chytrost a hloupost, tak jak ji vnímáme a posuzujeme, jsou naši logikou vymyšlené konstrukty, tak abychom si utvořili kritéria (inerciálně vztažné soustavy) pro vzájemné posuzování, kdo je lepší a kdo horší. Podstata reálných životních úspěchů či neúspěchů (krachů) jedince v jakémkoliv prostředí, ať již ve vztahově sociálním, fyzicky hmotném, či ekonomickém, jinak řečeno biopsychosociálním, bude mít své základy úplně někde jinde. A ty se taky v empirii vždycky musí projevit.

 

1. Přesnost s jakou je mozek člověka schopen vnímatelně zaznamenávat rozdíly a stejnosti v prostředí (časoprostorech) v kterých se reálně pohybuje.

 

2. Utvoření dostatečně rozsáhlého mozkového potenciálu variant "Co se stane, když ...", tak aby měl bohatý výběr kandidátů na své činy pro zajištění svých potřeb růstu, reprodukce a sebezáchovy (zabránění vzniku rizika).Potenciál je bezpodmínečně nutný pro to, aby se člověk pomocí mozku mohl přizpůsobovat i těm nejmenšímrozdílům při změnách prostředí.

 

3. Rychlost, s jakou je mozek schopen tyto změny uskutečňovat. Adaptačně reagovat na zjištěné rozdíly.

 

Čtenáře, kteří se snaží tyto tři body zasadit do vzájemného kontextu, možná začíná napadat určitá "kacířská" myšlenka. Vždyť tyto fenomény jsou podstatout celého evolučního mechanismu. Že by se evoluce nedotýkala pouze vývoje našeho těla, ale byla obsažena úplně ve všem co činíme? V každé vteřině našeho fyzického a mentálně - psychického bytí? A dokonce byla určujícím a podmínečným faktorem všech našich životních úspěchů či neúspěchů? "Tomu se nechce věřit." Vždyť ve škole jsme náš mozek naučili, .........?!

 

"Jen tak pro zajímavost". Jak rodiče svými výchovnými přístupy podporují rozvoj těchto schopností a dovedností u svých ratolestí? Kolik výukových přístupů a školních předmětů je zaměřeno na získávání či prohlubování dovedností mozku dětí v oblastech:

1. Přesného vnímání, vyhodnocování rozdílů, změn a stejností u různých časoprostorových jevů?

2. Hledání a testování nových, nevyzkoušených řešení - rozšiřování bohatosti mozkového potenciálu?

3. Trénink rychlosti, změnově adaptačních reakcí mozku na měnící se prostředí?

 

Z jiného úhlu pohledu, pro malé porovnání. Kolik výchovných postupů, výukových přístupů a předmětů se zaměřuje na utváření stejností (stereotypů)? "To musíš dělat tímto způsobem, protože tak je to správně, nejlepší, nejbezpečnější či nejvýhodnější!" Kolik předmětů je postaveno na logické hirearchizaci, posloupnostech, zvládání těch správných a zaručených postupů, memorování? "Tyto rovnice, poučky, principy, pravdy jsou ty, které jsou "všemi" uznávány jako nejpřesnější a jedině správné." A dokonce ještě z toho mozek žáka vyzkoušíme. Zdali se již naučil podle nás správně racionálně logicky uvažovat. Podle toho utváříme osnovy a kritéria pro vyhodnocení kvality, testy, zkoušení, přijímací řízení a známky. Protože objektivitu a úspěch hledáme ve stejnostech, i když mohou být jakkoliv od reality skutečného dění odtrženy.  ("Odborníci" se na tom shodli)

 

Pokud se vývojově posuneme o pár let dál, tak ty důsledky se budou a musí projevit. Ten kdo potenciál svého mozku naučil stejnosti, logicky utvářeným postupům, správnému komformnímu chování podle přesných představ, pravidel, návodů od dospěláckých vzorů a učebnic, je bude ve svém životě vyhledávat a obdobně aplikovat. (Pásová výroba, datlování do počítačů, požadavky na komformní chování svého prostředí, potřeba řádu, jistot, strach a neumění se vypořádat se změnami atp. ) Na druhou stranu, ty co jsme někdy nazývali sígry, či nepřizpůsobyvými či jinými, jejich mozek se pravděpodobně ubránil adaptovat na požadavky evolučně nepřirozeného vývoje a tak se projevovali odlišně než ostatní. (Opoměňme etiku, tu pochytili a naučili se od prostředí v kterém vyrůstali) V dospělosti se věnují rozvíjení a hledání nového, jedinečného, rozdílného, obohacujícího. Ne náhodou se z těchto lidí rekrutují ti nejúspěšnější umělci, kreativci, vědci, podnikatelé. Prostě využívají bohatosti potenciálu svého mozku, který si utvářeli od mládí pro prostředí v kterém se jednou budou existenčně pohybovat.

 

 

 

Co by z toho vyplývalo

 

Mohli bychom se spokojit s tím, že popisované jevy mohou býti podnětné, třebas i hodné k zamyšlení? Pravděpodobně ano a taky to tak i nejednou dopadá. Možná bychom se mohli zmínit o některých implikacích, které z nich, pro jedince a společnost vyplývají. Jestliže, je výše popisovaná úvaha správná, popisující skutečnost a nezavádějící, tak s ní přímo souvisí hned několi zákonitostí, o kterých by bylo nanejvýš vhodné se zmínit.

 

1. Pokud se organismus člověka řídí evolučním mechanismem, to znamená, že se s tímto algoritmem již narodil. Je vnímání jeho mozku primárně nastaveno tak, aby umělo rozeznávat a pozorovat děje kolem sebe a jejich rozdíly s co největší hraniční přesností (to mu má umožnit naplnění potřeb růstu, ubránit se všem rizikům a v neposlední řadě předat své zkušenosti reprodukcí).

 

2. Pokud pojetí času, prostoru a změn, popsané Einsteinovým mozkem, zachycuje skutečnou realitu, tak se s touto schopností vnímání a vyhodnocování mozku, člověk díky evolučnímu algoritmu rovnou narodí. Jinak řečeno, mozek novorozence přichází na svět s přirozeným "einsteinovským" potenciálem objevovat nové s vysokou přesností vnímaní a rozlišování změn v čase a prostoru.

 

3. Úvaha, by to byla sice lákavá, ale v empirické realitě se moc neprojevuje. To by potom mozek každého z nás musel disponovat obrovským vědeckým potenciálem. "A to je přeci nereálné. Špičkoví vědci jsou elitou každého národa a moc jich není" "Většinou si tyto schopnosti a dovednosti utváří až studiem na univerzitách."

 

4.Vysvětlení, by ale mohlo znít i trochu jinak. Doma, v rodině výchovou, obsahem a formou školní výuky jsme vytvořily "dokonale logicky racionalizované konstrukty", které každoročně statisícovou či miliónovou armádu mozků s "einsteinovským potenciálem", osekávají do stavu, kdy jich zůstane "nemnoho". Některé z nich se následně podaří "resustitovat" na univerzitách a získají tak možnost uplatnit se jako více či méně úspěšní vědci.

 

5. Možná je pro dospělého člověka jednodušší ptát se, co bylo na Eisteinově mozku tak geniálního, než si připustit  otázku jinou. Co udělal pan Einstein nebo jeho rodiče jinak, že nenechal potenciál svého mozku zdegenerovat, když jej po narození máme všichni velmi obdobný?

 

6. V tom případě, to znamená, že řešení změny, tak aby k tomu již více nedocházelo, by mělo býti "principiálně" jednoduché a s okažitou účinností u kohokoliv z nás realizovatelné.

 

Pokud bychom předcházející odstavce měli jednoduše shrnout, tak jsme se dopracovali k určité teorii, co to potenciál mozku je, k čemu ho můžeme využívat a s kým bychom jej mohli porovnávat. Že podstata úspěchu v životě (ať v prostředí osobním či profesním), v nejvěrší mířa závisí na jiných dovednostech než našeho zbožňovaného "IQ". V očích mnoha čtenářů se ale stále bude jednat pouze o více či méně zajímavou teorii, jejíž smysluplnost je nutné teprve prozkoumat, ověřit, tak aby jí jejich vlastní mozek mohl uvěřit. Dokázat mu, že to tak je a né jinak.

 

 

 

Věřit, nevěřit, dokázat

 

Každý člověk se může uchopovat informačních zdrojů třemi způsoby. Buť si je přečte, uslyší o nich. Popřípadě je uvidí a nebo je dokonce pocítí sám na sobě. Tomu co si přečteme, uslyšíme, a je jiné, než jak jsme se doposud logicky domnívali, má náš mozek obecně snahu neuvěřit.

 

Racionálně logicky by takové dokazování mělo proběhnout pomocí evaluačních testů. Ustanovit komisi, vybrat vhodné kandidáty, postupy, obsahy a formy výuky a pak si jejich účinnost postupně ověřovat například na skupině dvou předškolních mateřinek a dvou školních tříd, zda jsou závěry popisované teorie pravdivé. Tento postup by byl z pohledu důvěryhodnosti pravděpodobně pro mozek kohokoliv z nás nejpřesvědčivější. Jednoduše by mohl na vlastní oči vidět průběh a jak to ve finále dopadne. Na druhou stranu by to znamenalo, pokud tato teorie zachycuje a popisuje reálnou skutečnost, že zbytečně odepíšeme několik generací "super mozků". Lapidárně řečeno, aktivně se budeme podílet na degeneraci jejich potenciálů. Což by se za ty roky dotýkalo miliónů jedinců.

 

Přirozeně lidé vyžadují pro svá rozhodnutí, především, když by se měly dotýkat pro jejich mozky tak závažných změn, určité jistoty. Znát, co mužeme s určitou mírou pravděpodobnosti očekávat, že se stane, když ..? Je to docela začarovaný kruh. Na jedné straně se snažíme neudělat špatné rozhodnutí a na druhé straně mít jistotu, pokud jej neučiníme, že se dobrovolně připravíme o obrovský potenciál, který by jednotlivce, potažmo celou společnost mohl velmi rychle posunout o desítky let dopředu. (na poli vědním, kulturním, společensko sociálním, a v neposlední řadě i ekonomickém)

 

Existuje, ale i jiná možnost, že se tuto změnu člověk rozhodne, prožitkově pocítit sám na sobě. To by předpokládalo, že bude ochoten investovat svoji energii do strukturačních procesů vlastního mozku. Jednoduše, bude se snažit aktivovat svůj vlastní "einsteinovský" potenciál s kterým na tento svět přišel. Může si tak sám ověřit, do jaké míry se jeho současné vnímání skutečných dějů a jejich příčinných souvislostí kolem něj, liší od toho, jak v realitě probíhají. Zase, ale investovat svoji vlastní energii předem do něčeho, když nemám jistotu co z toho budu mít na konci, zda to můj mozek dokáže to se nám dospělákům, taky mnohdy protiví. My jsme již přeci svět určitým způsobem uchopili a tím se řídíme. "To je pravda." "Taky to na něm podle toho vypadá."

 

 

 

Co vše náš mozek zvládne a dokáže

 

Je docela pozoruhodné, že dokud jsme mladí, tak se do nových věcí pouštíme s elánem nasazením, přesto, že nemáme stoprocentní jistotu jak to skončí. Prostě zkoušíme, hledáme příležitosti a když už to náhodou nedopadne, tak se otřepeme a vyzkoušíme to znovu, jinak a někdy i lépe. V pozdějším věku, takové naše zkoušení, hledání, zpětně pojmenujeme mladickou nerozvážností.

 

kn1Když "zestárnem", tak si i několikrát a důkladně dokážeme rozumově skalkulovat, zda se nám jakákoliv investice času a energie do uchopení nového, či již jednou poznaného, tentokrát jinak, může vyplatit. A především, zda to zvládneme a jestli nás mozek při naší snaze nenechá na holičkách, zda pro to bude mít potenciál. Přeci jenom jsme si již xkrát na vlastní kůži prožili, jak dokáže bolet zklamání, pokud se nám nepodaří dosáhnout námi vytouženého cíle. Říkáme tomu zmoudření zkušeností a nebo by se za tím taky mohla skrývat naše pohodlnost. Existuje tedy, nějaký návod, pro to, abych se mohl rozhodnout správně, zdá má cenu něco zkoušet, a nebo naopak? Potřebuji dostatek argumentů, které bych si mohl racionálně zdůvodnit! (tak možná nahlédněme, co nám o tom řeknou rozhodovací mechanismy asociačních procesů mozku, viz studie)

 

 

Jak se náš mozek uchopuje času

 

Po prvním přečtení, může mnohé z výše popisovaného, připadat čtenáři racionální logikou nesnadno srozumitelné. Po pravdě řečeno, tímto způsobem to dost dobře možné není. Je v tom jeden malý háček. Přírodní čas (řídí se jím i náš mozek) je spojitý s prostorem a neběží lineráně. My jsme si, ale naučili náš mozek rozumem linearity vyhledávat, utvářet z nich logicky návazné konstrukty, děje řadit kauzálně za sebe, co bylo dřív a co až potom, co je příčinou a co bude následkem. Co tedy stojí za tím, že nevyužíváme ten obrovský mozkový potenciál ("desetinu?"), a jeho schopnosti, přesně predikovat, "Co se stane, když ......??"

 

Začněme skutečnost, logicky rozumově strukturovat v reálných časověprostorových kontextech a máme vyhráno. Dokonce je to nejsilnější mozkový mechanismus, který nám hlídá realitu (ČAS-PROSTOR-ENERGII). Tak aby nám z ní racionalita nemohla utvářet jednu virtuální fikci vedle druhé, při naši snaze o zjednodušování skutečnosti. (viz studie)

 

Co mimo jiné studie zachytila? Mozek každého z nás, přesto, že se snažíme vše uchopit logicky rozumem, utvářet si z jjedodušující a zkreslující lineární kauzality, si koná biologicky, stále po svém. Prostě přirozeně, věnuje energii pro časové hlídání, monitorování a vyhodnocování  prostorové reality kolem nás. Jinak řečeno, skutečnost vnímá po "einsteinovsku", to my si ji následně naučeným logický rozumovým uvažováním a racionalizací "newtonovsky" zdeformujeme. Co by se z toho dalo usuzovat? Že pro mozek je přirozeností uvažovat logikou přírodních systémů. Naše kauzální logika (příčiny a následku), je sice naučená, ale neodpovídající realitě a proto i subjektivně individuální. Přesto, že se s ní všichni zaštíťujeme: "To je přeci logické!" (Ano, je to logické, ale pro každého jinak :-) :-) )

 

 

Newton, Einstein a můj mozek

 

Dlouho jsme zvažovali, na kterém příkladu co nejjednoduším způsobem popsat princip, který je pravděpodobně obecnou příčinou nevyužívání mozkového potenciálu. Návod jsme našli zase u nějvětších fyziků. Ten zásadní rozdíl, si utváříme přímo v logice našeho myšlení, tedy ve způsobu s jakou nepřesností rozumem a racionalitouuchopujeme skutečné děje kolem nás a jak si je strukturujeme do vzájemných souvislostních kontextů.

 

kcZatímco pan Newton popisoval fyzikální děje na základě kauzality příčiny a následku, pan Einstein objevil, že je to nepřesné, a zcela změnil pojetí vnímání času a prostoru, jako spojitých veličin. Má to na nás nějaký vliv? Pokud chceme, aby byl náš mozek schopen mnohem přesněji uchopovat realitu dějů kolem sebe, měli bychom se snažit jejich vztahy pozorovat ve spojitém časoprostoru. Tím si rozvíjíme výrazně bohatší potenciál konektivity našeho mozku a především, jeho vnímání, pak výrazně přesněji dokáže zaznamenávat a vyhonocovat příčinné souvislosti pozorovaných a předpokládaných (doposud nepozorovaných) dějů.

 

Pokud bychom použili metaforu. Tak kauzálně logickým (zjednodušeným) uchopováním dějů kolem nás, si ukládáme zlomek skutečné pravdy o jejich příčinných souvislostech. Následně, s nimi mozek již zachází, jako kdyby příčinně souvislostně zachycovaly skutečnost celou. Na základě takto okleštěné reality si odmalička strukturujeme potenciál našich neuronálních okruhů, jinak řečeno vytváříme naši tolik zbožšťovanou logiku myšlení.

 

Jak si princip zkreslování co nejjednodušeji popsat na určité analogii? Asi nejsnadnějším způsobem, jak si působení těchto jevů reálně představit, je příklad hraného či televizního filmu. Při natáčení, jsou vytvořeny různé scény, obrazy, které pak v průběhu filmu svými změnami zachycují určitý děj. (A tak hrdina nemusí chodit na záchod, během vteřiny se objeví na jiném kontinentu, atp.) Náš mozek, je rozumově schopen si poskládat svoji fiktivní realitu, ze všeho co se mu předkládá v určité chronologické formě (newtonovská logika příčiny a následku) a co mu do celkové míry poznání chybí, to si sám iluzorně dovymyslí nebo intuitivně dovytvoří, a klidně z čehokoliv co někdy někde pochytil.  (Uvádíme zajímavý odkaz na pořad ZOOM České televize, kde je velmi krásně prezentováno, jak se nechá mozek diváka lehce kamerou šálit). Povšimněme si, že jediné s čím pracuje, je velikost prostoru, arychlost změn v čase.

 

kv6Kdyby měl mozek racionálně zaznamenávat bohatší realitu, tak ho to stojí čas a energii. A tak je velmi snadno ochoten podlehnout klamům, nejen v tom co vidí, ale především slyší. Jinak řečeno, je velmi oslabena jeho schopnost automatizovaně kritické cenzury a tak snadno akceptuje lži, nepravdy, manipulace, které jsou mu kauzálně logicky (rodiči, učiteli, kamarády, moderátory zpráv, politiky, spolupracovníky) předkládány.

 

Na obrázku v pravo jsme se schématicky snažili zachytit jak se v našem životě projevuje spojitý čas a prostor. (nelineární). Představme si, že v každém tom bodě jedné červené tečky na lineární časové přímce, interakčně probíhá celá řada interakčních souvztažně časoprostorových dějůnačervenalá plocha) utvářející jednu komplexní pozorovanou skutečnost (projev chování navenek - červený bod). (

 

My při našem zjednodušování a kauzální logice příčiny a následku, si vybereme jeden z těchto mikrodějů , čili jeden bodík z celé červené plochy, spojíme si ho s určitým bodem někdy v budoucnu či v minulosti a získáme tak pro mozek jasnou odpověď (smysl). Poskytneme mu začátek a konec, co byla příčina a co byl následek. (a nebo v opačném směru - Kauzalita A - B zelená přímka). Přitom skutečnost probíhala výrazně bohatším způsobem a klidně i odlišně. (červené plošky a z nich vycházející červené puntíky - skutečnost)

 

Krásný příklad tekového zjednodušování a vytváření vlastní reality předvádějí o víkendech politici v televizi. Každý z nich dokáže pospojovat do logicky souvisejících kontextů cokoliv. (A tak jim nečiní žádnou obtíž vždy najít viníka a obět, či příčinu a následek, ale pokaždé tak jak se jim to účelově hodí.  zelená spojnice bodů A - B ) Náš mozek (diváka) který je na racionální vnímání kauzální logiky (příčiny a následku) námi nastrukturován se následně rozhoduje podle toho, která "fikce" je mu bližší, ke které se přikloní a kterou naopak bude odmítat jako nereálnou. Přitom mozek, by se měl dávno bránit, to není pravda, tímto způsobem je to minimálně zkreslené, jetli ne přímo vymyšlená lež (od všech diskutujících). Věcná podstata jevů, se nachází zcela úplně někde jinde než ji dotyční pánové společně s moderátorem subjektivně vyberou. (A dost možná, díky omezenosti potenciálu svého mozku ji dokonce sami věří.)

 

 

Mozek, Tělo, Prostředí a Čas

 

Je pravděpodobné, že nejednomu čtenáři budou připadat, některé popisované závěry jako, troufalé, či přímo bláznivé. Srovnávat potenciál našeho vlastního mozku s takovým velikánem jako byl pan Einstein. A to jen na základě způsobu vnímání jedné a to né zrovna moc dobře uchopitelné veličiny - Času.

 

Možná bychom se mohli pokusit přiblížit roli této veličiny v našem prostředí, malým mozkovým experimentem. Představme si, že se najednou všichni ocitáme bez hodinek a bez kalendáře. Jak se následně budeme moci domluvit na nějakých společných aktivitách v budoucnu či komunikovat o konkrétních událostech v minulosti?

 

Na základě čeho si bude náš mozek schopen zapamatovat, určitý přírodní děj a predikovat, kdy znovu proběhne obdobným či identickým způsobem? Jediná reálná možnost je, že bude schopen vnímat, zachytit a zapamatovat si určitý prostor a jeho interakční změny. Čím přesnější změny v prostoru bude schopen rozlišovat, tím přesněji může predikovat, co se stane, když .....?

 

Tato snaha o přesnost a rozlišování těch nejdrobnějšíchzměn v prostoru s sebou přináší potřebu aktivace výrazně bohatšího potenciálu neuronálních okruhů v našem mozku.Tento vliv jsme se snažili schématicky zachytit na obrázku vpravo. Důsledek tohoto jevu je dvojí. Jednak si člověk vnímáním nastrukturuje výrazně bohatší potenciál struktury mozku, pro rozlišování změn a na druhé straně i výrázně bohatší potenciál pro výběr kandidátů na své činy, jako nejvhodnější reakce na změny svého vnitřního či vnějšího prostředí.

 
 

Životní úspěchy a krachy

 

Bohatost potenciálu mozku, který jsme si v mládi v mozku nastrukturovali, určuje naše předpoklady, do jaké míry budeme v určitém prostředí úspěšní či neúspěšní. Rozhoduje schopnost našeho mozku, s jako přesnostídokážeme vnímat rozdíly a změny, jak bohatý máme utvořen potenciál "kandidátů na činy" a s jakou rychlostí je umíme akivovat.

 

 

 

Vnímání změn a rozdílů

 

Ačkoliv mnozí předpokládáme, že umíme změny a rozdíly ve svém prostředí vnímat se stejnou či obdobnou přesností, skutečnost je jiná. Jen si představme kolik žen navštěvuje různé internetové portály, či kamarádky a hledají radu pro svůj vztah. Vždyť doposud bylo vše tak skvělé a najednou není. Proč, co se stalo? Logicky si vyvodit umíme, že se něco za určitý lineární čas změnilo, ale konkrétní přesné příčiny těchto změn náš mozek nezaznamená. Existuje krásné české přísloví. "Kde nic není ,ani smrt nebere". Jednoduše, náš mozkový potenciál není dost bohatě nastrukturován pro to, aby změny v tomto prostředí byl schopen s rozlišovací přesností vnímat. (Nevidí, neslyší. S velkou pravděpodobností je cítí, ale nevěnuje jim pozornost či nevěří. Rčení, so uši neslyší a oči nevidí, to srdce nebolí, nevzniklo zřejmě náhodou)

 

Obdobně v jakémkoliv jiném prostředí, kde si utváříme potenciál svého mozku, na základě vnímání změn za určitý lineární čas, nejsme následně schopni s vyšší přesností vnímat proč, proč se něco v prostředí změnilo. (Běžný život, vztahy, profesní obory - Ekonomičtí analytici).

 

Stejné děje se odehrávají v mozku vědců, kteří se věnují zkoumání nového, doposud jejich mozkem neuchopeného. Je to jejich boj o to, aby mozek zaznamenal co nejpřesněji rozdíly a změny v prostředí. (viditelné,slyšitelné, cítitelné) Je zcela jedno, kterým oblastem výzkumu se věnují.

 

Pouze, pokud je mozek schopen vnímat rozdíly a změny, můžeme následně s určitou přesností predikovat, co se stane když .... a nebo zpětně vyvozovat konkrétní příčiny, proč se něco změnilo.

 
 

Výběr a rychlost akce

 

Bez možnosti reakce, na zaznamenané změny či rozdíly, by člověku tato schopnost byla platná jako "mrtvému zimník". Člověk po zaznamenání změn a rozdílů (vůbec nemusí být rozumové) má možnost, buď nic na svých reakcích neměnit (chovat se stereotypně stejně), vybrat ze svého potenciálu kandidátů na činy, pro kokrétní změnu prostředí ten nejúčelnější a nebo se snažit nějaký nově utvořit. Stejně jako s vnímáním, náš úspěch závisí na bohatosti našeho mozkového potenciálu. Čím je dovednostně bohatší, kontextově provázanější, tím se zvyšuje pravděpodobnost mozku, že vyhodnotí a zvolí toho nejvýhodnějšího kandidáta pro reakci v daném prostředí.

 

Lidově vyjádřeno. Každý člověk může mít kolem sebe plno rádců, kteří mu jsou ochotni pomoci vymyslet či vyhledat pro něj zaručeně ta nejsprávnější řešení. (většinou se skrývají za označením kamarád, rádce, poradce, konzultant,expert, specialista, kouč, ) Jejich výhodou je, že za něj nenesou osobní zodpovědnost a ani následky pokud se něco nezdaří. Proto s těmito riziky jejich mozek při svých radách nekalkuluje, i když se onich může verbálně zmiňovat. Je vždy životně výhodnější vědět a mít odzkoušeno sám na sobě, co se stane, když ...... A přiom i vědět s velkou přesností i proč.

 

Je to obdobné, jako kdybychom chtěli provést například dvojité salto. Pokud k němu nebudeme mít vybudovaný dostatečně přesný mozkový potenciál, nemáme kam sáhnout. A tak z naši snahy bude v nejlepším případě kotoul. Obdobně to funguje při jakémkoliv našem rozhodování včetně toho racionálně rozumového.

 

 

Časoprostorové fikce

 

Bohatost našeho potenciálu nám poskytuje ještě jednu životně nedocenitelnou službu. Brání nás před tím, aby náš mozek konstruoval jednu virtuální fikci za druhou a aby se stal obětí nepřesných, zkreslujících, manipulativních, či přímo lživých informací zprostředkovaných vnějším prostředím.

 

U toho co můžeme vidět si realitu a věrohodnost časoprostorových informací dokáže uhlídat velmi dobře. Nutno podotknout že v prostředí světa přírodního. Televizní obrazovky, a především mnohé filmy, ty si s časoprostorovou realitou starosti nedělají, jsou natočeny podle scénáře. Je dobré si povšimnout, že ani dospělý mozek, se takovým zkreslením nijak výrazně nebrání. Je ze své anatomicko funkční podstaty vševěřící. A co u dětí, které se teprve svět učí poznávat a nemají jak zkonfronovat ústně či obrazově nabízenou virtualitu se skutečností ? (různá reklamní sdělení, zkreslující a lživé informace atp.)

 

U toho, co můžeme pouze slyšet, jsme odkázání na to věřit, nevěřit a nebo to znát. Často se spokojíme s tím, že jako zdroj jsou uvedeni odborníci a informaci začínáme vnímat jako postihující reálnou skutečnost. "Experti říkali a bylo to v televizi" Přesto, si i tak člověk může vytvořit z mozku schopného hlídače, a to když uslyší jakékoliv prognózy změn z lidského světa na základě časové predikce. Již ze samostatné podstaty fungování spojitého času a prostoru je to výmysl a fikce, i když prezentovaná odborníky. Jednoduše, je to tím, že slova jako čistě lidské konstrukty, nemají v sobě nic co by "uhlídalo" spojitost času a prostoru. (Obraz, který můžeme vidět ji má imanentně v sobě.)

 

Stačí si povšimnout neustálých změn předpovědí a tápání ekonomických expertů. Hledají příčiny v číselných hodnotách a časových řadách. Mozek a potažmo trhy, se tímto způsobem nerozhodují. To jsme naučili například počítače. Malá vsuvka: Pokud kdykoliv uslyšíme časovou předpověď týkající se lidí a jejich změn chování, buďme si jisti, že tu si vytvořil zase jen jeden konkrétní mozek jako svoji virtuální fikci, či přání. S budoucí realitou majíce pramálo společného.

 

Člověk má ještě jednoho hlídače reality. Bohužel místo něj, při svých rozhodnutích spíše spoléhá na své rácio (co kde slovně pochytil). Prostě tomu co cítíme, i když jsou to evolucí ty nejdéle prověřované systémy, nějak věřit nechceme. Jestli je to tím, že už jsme tak zblbli, a nebo se změny a rozdíly zprostředkované cítěním jen nenaučíme vnímat, to nechť si každý posoudí sám.

 

 

Lineární čas a jeho role

 

Tím že jsme si vymysleli hodinky a lineární čas, jsem si na jednu stranu, náš život dokázali parádně ulehčit. Na druhou stranu to nadšení možná vyprchá. Z běžných lidí, si již málo kdo ve svém rozhodování uvědomuje, že lineární čas je lidský konstrukt, který jsme náš mozek naučili. A máme ho tak ve svých racionálně kontextových vazbách provázaný, že se mnozí domníváme, že je to něco, co skutečně existuje. Dokoce jsme ochotni podle něj řídit naše rozhodnutí. (Pak se ale nemůžeme divit, že nedopadnou, přesně tak jak očekáváme). No mnohdy si toho díky naši nepřesnosti vnímání změn a rozdílů, "naštěstí" ani nevšimneme.

 

Možná, jsme tímto přístupem vyvolali malou paniku u rodičů. Vždyť bez hodinek, nemůže ten náš prcek přesně vědět v kolik má přijít domů k večeři. To je dobrá příležitost si s ním něco vyzkoušet. Domluvte se na určité časoprostorové změně. Například, když se sešeří a nebo zajde slunce. Uvidíte, že když si to následně budete kontrolovat na hodinkách, tak dokáže být velmi přesný. Jeho mozek začne výrazně přesněji vnímatelně zaznamenávat rozdíly a ty nejnepatrnější změny v prostoru. No ona je to taky naše přírodní přirozenost. Jen lidé ji, díky hodinkám začali opomíjet. A možná se v budoucnu nebudete stačit divit, když se z něj stane světově uznávaná kapacita na "klimatologii" On totiž, narozdíl od ostatních bude mozkem vnímat jednotivé prostorové změny s výrazně větší přesností a kontextovou provázaností.

 

Tak nás napadá. To bychom se pak snad pravděpodobně i dočkali, že tento človíček bude schopen popsat skutečné příčiny klimatických změn, jejich souvislostí a vztahů, výrazně přesněji, namísto rozporuplných tvrzení současných odborníků a politických evangelistů které na nás dennodenně valí média. No není divu, jeho mozek na to bude mít připravenu kvalitativně zcela odlišnou výbavu. Dokáží s velkou přesností uvažovat v kontextu spojitého prostoru. viz příklad

 

 

 

Shrnutí: Co vše, by to mohlo znamenat?

 

Pokud si pro tuto chvíli dovolíme předpokládat, že provedená měření vykazují dostatečnou přesnost a naše interpretace nejsou zavádějící, ocitli jsme se s velkou pravděpodobností na prahu něčeho tak pokrokově úžasného, že samotným, se nám to zdá být "neskutečné". Především svoji jednoduchostí a bezprostřední využitelností. Pokud se tedy v několika krátkých bodech pokusíme shrnout, co daná zjištění přímo postulují:

1. Každý zdravý člověk, se narodí s mozkem, který mu zprostředkovává "einsteinovský" pohled na svět.

2. Prostorový interakční potenciál neuronálních okruhů v jeho mozku je "neomezeně obrovský". Má mu umožnit zpracovávat informace o svém prostředí ve spojitém čase a prostoru a s přesností rozlišování těch nejmenších změn.

3. Výchovou a učením, přebíráme kauzálně logický (zjednodušený) pohled pro kokrétní časoprostorová prostředí. Naučíme se pohled dospělých, bez toho, abychom si jeho reálnost a přesnost sami ověřili.

4. Tímto přístupem obrovským způsobem osekáme schopnoti mozku, v daném prostředí rozlišovat a reagovat na jeho změny. Jinak řečeno, utváříme si tak zkreslující vnímání o příčinných souvislotech pozorovaných dějů.

5. O tuto přirozenou schopnost našeho mozku, pozorovat a klíčovat realitu časoprostorově výrazně přesněji nikdy nepřicházíme. Je možné, pro konkrétní prostředí ji v mozku nastrukturovat v jakémkoliv věku.

6. Vůbec nejjednoduší způsob je, pokud mozek těmto nepřesnostem nikdy nenaučíme. Jinak řečeno, když u malých dětí výchovou a následně ve školách, přestaneme přebírané kauzálně logicky zkreslené konstrukty vyžadovat.

7. Z toho přímo vyplývá, že tak jako je většina zdravých lidí schopna vykonávat svým tělem velmi obdobné úkony, neexistují fyziologické překážky, abychom toho nebyli schopni i v mentálně dovednostních činnostech.

8. Mozek si tak uchová svoji schopnost objevovat nové, a reagovat na změny s výrazně větší přesností, a mnohem vyšší rychlostí. (Bude schopen předpovídat pro konkrétní prostředí mnohem přesněji, co se stane, když ...)

9. Přesto, že je mozek po anatomicko funkční stránce orgánem vševěřícím. Touto časoprostorovou přesností nastrukturovaný bude schopen výrazně účinněji odhalit a ubránit se manipulacím, lžím a podvodům svého vnějšího prostředí. Zároveň nebude podléhat vlastním fikcím a utopickým představám.

10. Valná většina psychosomatických obtíží (frustrace, deprese, atd), jinak zdravého člověka, vzniká jeho neschopností adaptovat se na měnící prostředí. A to ze dvou důvodů. Buď tyto změny nevnímá. A nebo nebá vytvořenu dostatečně bohatou strukturu funkčních okruhů, pro přizpůsobení se.

 

Mozek člověka zpracovává informace ze dvou rozdílných prostředí. Ze svého vnitřního a vnějšího světa. Možná by bylo zajímavé polehounku nakouknout na průběhy konkrétních procesů vztažených k prostoru a jeho změnám v čase, které se nejen v nás samotných, ale i v našem okolí neustále odehrávají. Jinak řečeno, pokusit se odhalit, jakými kroky a přístupy učení si "genialitu", lépe řečeno přesnost našeho mozku v životě utváříme a kterými ji naopak osekáváme.

 

ac31

 

Pro ty z nás, kteří pochybují i přes výše zmíněná měření v potenciál vlastního mozku, a nebo ztratili sebevědomí, ať již díky svému věku a nebo svému současnému vzdělání, že mu umožní velké věci a rozsáhlé změny, připojujeme ještě jeden odkaz v pravo. Podrobně, jak si náš mozek pro ovládání těchto prostředí strukturuje svůj potenciál odmalička se zabývá záložka "Učím ho".

 

 

Věříme v určité reakce, které vyvolají současní rodiče, jejich děti a studenti. Dokud ještě není potenciál jejich mozku zaneřáděn nepřesnostmi z mnoha jejich interakčních prostředí. Jinak řečeno, v  tomto věku jejich mozek ještě není zaplevelen nepřesnostmi dospěláckého pojetí demokraticky většinové pravdy. Bohužel je pravdou, že nejvíce ho dokážeme osekávat v tom nejútlejším věku a někdy již náprava není v dostatečné kvalitě příliš reálná.

 

Pokusili jsme se na youtoobe najít česky mluvené video, které by co nejvýstižněji zachytilo některé postuláty teorie relativity. No spíše jak principy, jsme objevili zajímavě český přístup, jeho shlédnutí stojí za to.

 

 

Převzato z: www.kvantovapsycholgie.cz

Jak náš mozek využívá svůj potenciál
  • Proč se lidé v komunikaci neustále zaštiťují hodnotami?
  • Čí mozek rozhoduje, které hodnoty jsou obecně správné?
  • Mohou mě hodnoty životně poškozovat?
  • Jakými procesy si mozek utváří moji budoucnost?
  • Jak pozná čeho se má bát a na co se má těšit?
  • Co když někdo prožívá vliv stejného prostředí jinak než můj mozek?
  • Jak si mozek utváří hierarchii svých hodnot?
  • Co v mozku rozhoduje, logika rozumu a nebo prožívání (cítění)?
  • Jak mi mozek hlídá realitu abych nesnil když bdím?

Sémantický výraz "hodnoty", přesto, že jej poměrně často ve své komunikaci využíváme, představuje pro mozek „do jisté míry abstraktní“ pojem, který se dokáže kontextově vztáhnout k "čemukoliv". S důsledky pro člověka velmi příjemnými ale i těmi méně. A u každého z nás hirearchicky trochu a nebo velmi odlišně. Jak ale hodnoty zobjektivizovat, či jinak řečeno, obsahově ohraničit, tak abychom dokázali rozlišit konkrétně ty, které jsou pro život jedince "výhodné" a ty které mu naopak ubližují? A je vůbec možné, něco tak obecného, individuálního,vycházející z prožitků s určitou časoprostorovou přesností uchopit, mezi jednotlivci a populačně vzájemně měřitelně porovnávat?

Existují konkrétní hodnoty, bez kterých se v životě nemůžeme obejít, které máme stejné či obdobné s ostatními? Jaký má vliv, pokud stejné hodnoty pro každého z nás představují kvalitativně odlišný prožitek?

A může vůbec existovat něco jako společenské, kulturní, tradiční, firemní, značkové, ekonomické či politické hodnoty, tak jak jsou nám dennodenně předkládány? Nebo se spíše jedná o účelové zájmy jednotlivců, menších či větších sociálních skupin, kteří se snaží vědomě, či nevědomě, s jejich pomocí ostatní jedince ve svém prostředí ovládat a zneužívat ve svůj vlastní prospěch? Jak účinně se dokáže náš mozek hodnotovým manipulacím bránit? A je schopen je vůbec rozpoznat? Po anatomicko funkční stránce je přeci vševěřící.

Skutečností zůstává, že jakékoliv hodnoty mohou vznikat až v individuálním organismu každého z nás vlastním prožitkem. Jaký mají smysl? Pravděpodobně musí být určitým způsobem účelné pro naše přežití, jinak by je evoluce dávno zavrhla jako nepotřebné. Kde tedy hledat podstatu toho, co běžně nazýváme hodnotami a jaký je jejich existenční "účel"?

S nalézáním odpovědí na tyto otázky napomohou částečně informace, které jsme mohli čerpat na jiných záložkách. Kdy dynamiku opěrné kostry vědomí člověka utváří čas, prostor, rychlost jejich změn, interakční komunikace a evoluční algoritmus zajištění potřeb růstu reprodukce a sebezáchovy:

  1. Jakým mechanismem se utváří hirearchie toho, co nám v čase a prostoru pomáhá růst a chránit před riziky? (obsahová kvalita hodnot evolučního algoritmu)
  2. Co a jak utváří motivační algoritmus člověka? (hodnoty které chceme, nechceme a ignorujeme)
  3. Jakými časověprostorovými pricipy se řídí? (vývoj a rychlost adaptačních změn)
  4. Existují skupinově stejné a individualizovaně jedinečné hodnoty? (hodnotová stejnost a odlišnost)
  5. Co naše vlastní hodnoty způsobují v interakci s hodnotami ostatních? (vlivy vlastních hodnot jedince a hodnot jeho sociálního okolí při vzájemné interakci)

 

Je možné hodnoty účelově zneužívat?

Přesto, že hodnoty, racionální logikou používáme jako určitý zobecnělý pojem, s kterým si lidé velmi rádi v komunikaci "zažonglují", způsobem jak se jim situačně zrovna zamane, představují pro každý živý organismus opěrnou "časově prostorovou kostru", bez které by nepřežil, nemohl se vyvíjet, nedokázal se efektivně ubránit rizikům vnějšího světa. O to více kritickou, se stává individuální schopnost každého jednotlivce, svoji vlastní hodnotovou jediněčnost umět rozeznat a "uchránit", před negativními vlivy svého okolí. Lidské tělo (vnitřní prostředí), jako systémový celek, si své hodnotové potřeby do značné míry "vynutit" a "ubránit" dokáže samo. (například tím, že nepřijme cizí transplantované orgány, které se budou výrazně odlišovat od jeho prostředí).

Naproti tomu mozek, jako evolučně nejmladší orgán, umožňuje přijímat a při své strukturaci logického myšlení si zakomponovávat hodnoty přicházející z vnějšího prostředí, které mohou být pro jedince neúčelné či přímo poškozující. Lidově řečeno, nechat se "oblbnout". Ze své anatomicko funkční podstaty, je mozek vševěřící a tak se nejednou spokojí s prohlášením: "Tvrdili to odborníci, autority, bylo to v televizi, v reklamě, učili jsme se to tak ve škole" "Odměny", v podobě následných profesních neúspěchů, životních krachů, psychických a tělesných obtíží, deziluzí, osobních ztrát na sebe bohužel dlouho čekat nenechají.

"To přeci není možné, aby nějaké "vnější" hodnoty samy o sobě, dokázaly mozek člověka a tím zprostředkovaně procesy jeho organismu oblbnout!?"

Stačí se v příkladech životní empirie vrátit krátce do minulosti, kdy křesťanští a jiní věrozvěsti pod vlajkou "bohulibých" hodnot, ve snaze prosadit své vlastní individuální hodnotové zájmy, převraceli ostatní národy na „pravou víru“. Nejednou se taky stalo, že byli takoví misionáři upečeni na rožni, či v případě střetu s hodnotami jiných náboženství a kultur, vznikaly ve jménu "jedinečně pravdivých" hodnotových představ války, pogromy, násilí.Zda jsme díky těmto zkušenostem od té doby nějak zmoudřeli, nechť si čtenář vyhodnotí sám.

Přesto, že má každý živý organismus ve svém evolučním algoritmu potřeb, zabránění a vyhnutí se hodnotám představující pro něj individuální rizika (pud sebezáchovy), dokáže se mozek, racionálně uvažujícího člověka nechat ošálit mluveným slovem deklarovanými hodnotami, které mu zprostředkovává jeho vnější prostředí. A tak díky jejich působení, je nejednou ochoten vstoupit do války, která pro organismus znamená přímé fyzické existenčního ohrožení. Je nanejvýš zajímavé, že mozky lidí, kteří ji vyprovokují, žádné příme riziko ohrožení svého fyzicky hmotného bytí neriskují. A taky to umí racionálně logicky zdůvodnit. Nemůžeme přeci ohrozit velení.

Aspoň v něčem jsme se tedy někteří "poučili". Ti co si tato zvěrstva vymyslí, zůstávají uchráněni rizikům a nebezpečí. "Hloupý" mozek středověkých monarchů se do bojů za získání svých hodnot, musel nejednou vydat osobně, fyzicky angažovaně a taky mnohdy podle toho dopadl. Pokud by se neúčastnil, vojsko by se rozuteklo. Dnes, do existenčního rizika umíme nalákat místo sebe ostatní a oni jsou tak "zodpovědní a uvědomělí" že v něm setrvají. A kdyby náhodou u nich převládl všem živočišným druhům přirozený pud sebezáchovy, logicky uvažující mozky dokázali myslet i na to. Vykonstruovali si institut hodnoty vlastizrady. 

„Chtělo by se říci, to je přeci dávná minulost!?“ A co současné pokusy o násilný export demokratických ideálů, který se v realitě nejednou "provalí" jako cílená snaha o získání hodnotových zdrojů doposud užívaných jinými? „Protože demokracie, národní cítění, ekonomie, globalizace, právě ta naše víra vyznání, představují ty správné hodnoty pro celé lidstvo!?" Spíše se za ně dají bez větších problému ukrýt individuální zájmy.

Popřípadě nahlédněme do našeho běžného života. Reklama nám přináší ty "správné" hodnotové vzory pro krásné ženy, pravé muže. Od malička učíme náš mozek poznávat božskou hodnotu peněz, sociálního postavení, firemní kariéry, obecně uznávaných pravd, pramenící z věkové a autoritativní "nadřazenosti" svých hlasatelů. Ať již ve společensko-sociální hirearchii, či vědecko-náboženském pojetí světa. Politické strany (omlouváme se), konkrétní politici za nabídkou (pravicových, levicových, demokraticko-křesťanských) hodnot, docela bez obtíží kamuflují své skutečné motivace, mocensky zrealizovat mafiánsko-zlodějský přístup ke zdrojům pro své soukromé obohacení na úkor ostatních členů své sociální skupiny. Jejich výzvy, k hodnotovému boji si často nezadají s těmi středověkými. (Hlavní je, vyhlásit boj někoho proti někomu. Sešikovat vojska, "hodnotových zvěrozvěstů" pro jejich nastolení. Vítězství!!!)

Mozky pozorujících jedinců se takových návnad chytají, se zájmem diskutují, které že z nabízených hodnot mohou být pro společnost ty nejsprávnější (levicové, pravicové), místo toho, aby hned svému majiteli rozluštily, že je to předhozená smradlavá kost, citově poškozeného individua. A to, o co se ve skutečnosti bude hrát, může být pouze vlastní účelový prospěch gaunera, sebranky, kteří pojem demokratické hodnoty využívají jako zobecnělou virtuální bojovou zástavu, ke které existuje vysoká míra pravděpodobnosti, že se šiky (mozky ostatních) bez podrobení vlastní cenzuře přimknou. Jednoduše řečeno, zakryjí skutečné hodnoty, o které demagog usiluje.

Pouze pro přirovnání si zkusme představit papuánce a nebo jiné pralesní národy. Slovo hodnota nemají a přesto dokázali žít jednotlivě bohatý a společensky kulturně rozvinutý život, než začal import těch správných, demokratických a civilizačních hodnot. Pod pomyslonou "zástavou", dosažení "vývojového pokroku".

 

Malý závěr:

Stejně tak, jako se organismus musí naučit získávat hodnoty, které mu umožní naplnění potřeb jeho biopsychosociálního růstu, musí se bezpodmínečně naučit, před působením jiných hodnot brátni a chránit, tak aby snižoval svá existenční rizika. V první řadě, se je však musí naučit rozeznávat, které jsou které, utvořit si jejich hirearchii. A to vše s dostatečnou rozlišovací přesností a aktivační rychlostí.

Nejednoho čtenáře by možná zajímalo, jak může on sám zhruba (od oka) rozpoznat, jak jemu samotnému jeho stávající hodnoty umožňují naplňovat vlastní evoluční potřeby růstu a zabránění riziku. Je to docela snadné. Použijte jako měřítko vaši prožívanou spokojenost s různými prostředími. Práce, koníčky, rodinné a společenské vztahy. Tam kde vás naplňují energií, moc o nich nepotřebujete racionálně přemýšlet (kalkulovat), cítíte se v nich spokojeni, potom jste v těchto hodnotách dokázali vyladit působení obou dvou evolučních algoritmů. Jak potřeby růstu tak se kvalitně vyhýbat rizikům. Pokud v některém z těchto prostředí "nefungujete", cítíte úzkost, napětí, stísněnost, nedocenění, nespravedlnost a nebo ve vás vyvolávají potřebu agrese, tak působením těchto hodnot se vám nedaří s efektivitou realizovat ani potřeby růstu a ani dostatečně kvalitně bránit rizikům. A k tomu ještě spotřebovávají obrovské množství životní energie. Na vině můžete být vy sám (to změnit dokážete) a nebo vaševnější prostředí, které změnit nemůžete, vyměnit ano.

Možná bude zajímavé pokud si tento evolučně vývojový algoritmus převedeme do prostředí větších sociálních uskupení. S jakou efektivitou dokáží pomocí svých hodnot, naplňovat svoji evoluční potřebu růstu a zabránění riziku. Například státní a ekonomické celky.

V prostředí, kde se uskutečňují rychlé dynamické změny, jejichž odrazem bývá například ekonomický a poznatkově vědomostní rozvoj celé společnosti, dochází k využívání tohoto evolučního algoritmu. Příčina je docela banální. Většina jednotlivců utvářející sociální celek zná a umí prosazovat, své vlastní hodnoty. A z toho paradoxně, jednak růstově, ale i sebezáchovně, profituje celé společenství. (Tuto situaci můžeme v reálu pozorovat krátce po revolucích. Ať již jsou provedeny násilnou či "sametovou" formou. Mají obdobný dopad)

V prostředí, kde dochází k poklesům, výkyvům, a nebo jedinci a skupiny se nechají ovládat diktátory, zájmovými skupinkami, můžeme si být na stoprocent jisti, že převážná většina jednotlivců v tomto uskupení nezná a neumí!! prosazovat své vlastní hodnoty, které by jim zajistily jejich individuálně skupinový růst. Co je však mnohem zajímavější, jejich mozek se ani nedokáže ubránit hodnotám, které je přímo poškozují. Jak se to projeví v životní empirii? "Všichni" budou klidně nadávat, hledat viníky a všemožné příčiny, a když už dokáží hodnoty představující rizika identifikovat, jejich mozek se jim nebude umět bránit (nespustí realizaci korekčních akcí). Spoléhají, že se to vyřeší nějak samo a nebo to za ně udělá někdo jiný později.

Pokud bychom se vrátili na záložku "Učím ho", tak najdeme konkrétní příčinu, proč tomu tak je. V době, kdy si má mozek dítěte odzkoušet, co je to riziko na vlastní kůži a nastrukturovat si svůj interakční potenciál neuronálních okruhů, aby se s ním uměl účinně vypořádat, kdy z toho pro organismus ještě neplynou žádné existenční důsledky, tak mu to dospělí domácí výchovou, následně formou a obsahem výuky ve škole neumožníme. Následky z toho plynoucí, jsou nejen pro jedince, ale i celou společnost tragické. K čemu je, že děti budou umět rizika rozpoznávat ("co je dobře a co špatně"), ale nebudou umět v dospělosti spustit akci na jejich odstranění??? Když se na nás bude řítit hladový tigr, tak nám nic nepomůže, pokud včas a přesně rozpoznáme, že je to riziko, začneme verbálně protestovat, křičet, kritizovat, přešlapovat. Pokud jsme svůj mozek nenaučili, jak se v takové situaci zachovat, vzít klacek do ruky anebo nohy na ramena, tak se ohrožení nezbavíme.

Jednoduše řečeno, k tomu abychom se dokázali vyhnout přirozeným životně hmotným rizikům nás evoluce vybavila jak nejlépe mohla. Vytvořila z nás druh s největšími rozhodovacími pravomocemi na této planetě. Dokonce, když nám hrozí živělná přírodní katastrofa, umíme se spolčit a okamžitě začít kolektivně bránit riziku. Na druhou stranu rizika, plynoucí ze sociálního soužití, které zpracováváme našim rozumem, musíme během svého života náš mozek naučit rozpoznávat sami, včetně získání dovednostní jak se jim účinně bránit. Společnost, kerá to dokáže jako první, získá obrovskou konkureční výhodu. Zbaví se poklesů, výkyvů, cyklů, převratů, které dnes vnímáme jako přirozenou vývojovou součást nejen v ekonomických, ale i politických vědách (konjunktura/recese -levice/pravice). Naučme již děti rozpoznávat jejich vlastní hodnoty, a hodnoty ostatních, včetně evolučně vývojových mechanismů růstu a zabránění riziku. Nejen že tím získají tu nejlepší výbavu pro svůj životní a profesní úspěch, ale jako společenství, se budou schopni velmi rychle s důrazem a efektivitou vypořádat s riziky, ohrožující jejich skupinově sociální soužití.

Jen tak mimochodem. Kdy a kde se mozek dítěte dozví,  co je to korupce, politická manipulace, vydírání, jaké jevy a procesy je doprovázejí, kde se uplatňují, že jsou přirozeným (i když formálně zakázaným) prostředkem obchodního styku v současném světě dospělých, které mohou každý den vidět jako vzory v médiích? Naučme již děti ve školních lavicích, jak se tato forma jednání projevuje, způsoby jakým se dá identifikovat a rozpoznat. Naučme je jakým brutálním způsobem ohrožuje mozkový vývoj, a tím pádem jejich budoucí životní konkurenceschopnost. Například tím, že musí sedět ve třídě po třiceti, nemají pomůcky, vyučují je vystresovaní a nemotivovaní učitelé, kteří se sami musí strachovat o svoji existenční budoucnost. Místo toho jsou jako "investice" do budoucnosti prolobovány stovky miliard do betonu!! A to se nebudeme stačit divit, jakmile nastoupí do profesního života, jak s těmito projevy demagogie a sociální  hlouposti během krátké doby jejich mozek zatočí. To, o čem dospělí dokážou kecat desetiletí, oni budou naučeni s konečnými důsledky vyřešit během pár měsíců. Budou totiž umět respektovat sami sebe, své vlastní hodnoty a prospěšnost hodnot, kterou přinášejí ostatní.

Přitom vztahová rovnice je primitivní, ale nekompromisní. Pokud neinvestujeme od nejútlejšího věku do vývoje mozku, začínají v jeho neuronálních okruzích působit degenerativní procesy. Rozvine se pouze jeho omezený potenciál. V dospělosti takovou funkční ztrátu již mnohdy není možné nahradit. Lapidárně řečeno, jak bohatý potenciál neuronálních okruhů dokážeme stimulovat v mozku dětí výchovou a výukou, následně rozhoduje o tom, jak budou ve svém dospělém životě vztahově a profesně úspěšní, konkurenceschopní a společenskému rozvoji přínosní. (Je docela zajímavé, že ještě žádný stát tuto jednoduchou rovnici nedokázal zohlednit při sestavování svých rozpočtů. Sice o tom s odborností "kecají" všichni, ale stále ji nezrealizoval do důsledků nikdo. Ten, kdo získá odvahu, poznání pramenící z tohoto jednoduchého vztahu aplikovat jako prvního, má potenciál do čtyř let poznatkově vědomostně, sociálně vývojově a růstově ekonomicky předběhnout všechny ostatní.

Z historického pohledu, vývoj, který můžeme pozorovat v současnosti, můžeme bez jakékoliv nadsázky pojmenovat jako národní mozková genocída páchaná dospělými na nových generacích. Bohužel se nejedná o žádné obecné tvrzení. Tyto důsledky se přímo ukazují při snímání asociačních procesů mozku v projektech autoevaluace školských zařízení (nasnímáno přes 160 000 dětí celého věkového spektra).

 

Jak mozek hodnoty utváří, jak je rozlišuje

Jak hodnoty vznikají? Co a jak je utváří? I když jsme svůj mozek naučili přiřazovat hodnoty věcem, dějům, virtuálně smyšleným představám, holou realitou zůstane, že hodnoty těmto časoprostorovým jevům, mohou "přiřadit" jen a pouze neuronální okruhy a jejich interakční procesy v mozku kohokoliv z nás.

Z pohledu času tak činí při svém virtuálním plánování (utváření si svých plánů) a při skutečných časoprostorových interakcích (hodnotová realizace).

Pokud mozek najednou přestane "správně" fungovat (ztráta určitých hodnot vnitřního prostředí), mnohé časoprostorové kontexty, dějů, lidí, věcí (vnějšího prostředí) rázem svoji „hodnotu“ pro člověka ztrácí. Jenoduše biologicky vztaženo, dojde k degeneraci určitých neuronálních okruhů, ať již vlivem dlouhodobých onemocnění (alzheimerova choroba) a nebo náhlé mozkové příhody (mrtvička).

To by ovšem znamenalo, že jakékoliv hodnoty, původem z vnějšího prostředí organismu, jsou stejně jako čas, pro člověka relativní a mohou existovat pouze ve spojitosti s fyzicky hmotným (biologicko organickým) vnitřním prostředím člověka. Hodnoty si utváříme každý sám svoje vlastní, v kontaktu s prostředím v kterém se životně vyvíjíme a pohybujeme, pro zajištění svých vlastních potřeb.

Kde hledat "původce" hodnot člověka?

  1. druhové, předávané pomocí DNA, - vnitřní prostředí
  2. skupinové, vztažené k sociálnímu okolí v kterém se vývojově pohybujeme, přebírané z vnějšího prostředí
  3. individualizovaně jedinečné, původem 1 i 2 soulad vnějšího a vnitřního prostředí

Tak snad bychom se pomalu mohli přestat rozohňovat nad tím,  že „zabedněné" mozky muslimů nechápou a nechtějí akceptovat naše pravé křesťansko demokratické hodnoty a naopak. Již ze samotné podstaty, utváření interakčního potenciálu neuronálních funkčně hodnotových vazeb, ani nemohou a "nikdy" nebudou!! Možná by to jednou, naše "racionálně" uvažující mozky mohly pochopit. Snažit se transplantovat svoje vlastní hodnoty do cizího prostředí, musí vždy spustit jeho ochranné a obranné reakce (stejně jako organismu při nesprávném výběru dárců orgánů).

Hodnoty a změnové procesy mozku

Pokud se odhodláme v našem mozku pátrat po nějakém středisku, či určitém centru hodnot, dříve či později dojdeme k tomu, že nic takového neexistuje. Jediné, co v něm budeme pozorovat, je současná aktivace (modrá) a inhibice (červená) různých neuronálních okruhů, které zprostředkovávají komunikační interakci lidského těla (vnitřní prostředí) se světem (vnějším prostředím).

A aby naše „hledání“, bylo trochu snažší. Veškeré tyto změnové procesy jsou ovlivňovány evolučním algoritmem zajištění potřeb růstu reprodukce a sebezáchovy (zabránění vzniku rizika) v adaptaci na měnící se vnitřní a vnější prostředí člověka.

Pravděpodobně se budeme opakovat, ale znovu připomínáme, že v pojetí tohoto portálu, výše zmíněné potřeby, představují motivační algoritmusčlověka, pro jakoukoliv jeho, ať již tělesně hmotnou nebo mentálně nehmotnou aktivitu. (Bez ní nemrkne okem, nevytvoří myšlenku, neudělá žádné rozhodnutí)

Jako vždy, při objevování něčeho "nového", nám mohou napovědět správně položené otázky.

  • Jak je možné, že když se vše v lineárním čase v mozku neustále mění (inhibice a aktivace různých neuronálních okruhů), zároveň evoluční algoritmus motivačně působí na neustálou změnu vnitřního (účelněji růst, lépe bránit riziku) v interakci s vnějším prostředím (změny prostoru), může existovat něco, co po určitou dobu v čase a prostoru zůstává "stejné" – hodnoty ? Výstižněji řečeno, co se opakuje stejně.
  • Tato otázka, přímo vyvolá otázku následující: Jak mohou tyto neustálé změnové procesy v mozcích různých lidí vést k tomu, že se snaží získat stejné či obdobné hodnoty?

Po čem bychom tedy měli pátrat? Po mozkových procesech, které se v čase a prostoru opakovaně zapojují do mnoha, i odlišných interakcí. Zároveň musí nějakým způsobem poskytovat organismu "informace" o rozdílech, zda pro něj tyto interakce přinášejí hodnoty růstu a reprodukce či naopak zabránění vzniku individuálních rizik.

Procesy utváření hodnot v mozku

Kde, kdy a jak se v mozku udává ten úžasný vývojový přerod, kdy na svět přijde malý človíček s potřebami získání hodnot jídla, pití, spánku (potřeby růstu), bojíce se mnohého co se v jeho okolí objevuje jako nové (potřeba vyhonout se rizikům) a vyroste v sebevědomého jedince, kterého životem doprovází touha po získání ferrari, úcty a uznání ostatních? Kdy někteří při získávání svých hodnot dokáží procházet životem podle nastavených pravidel a jiné uspokojuje, pokud využijí výhody tím, že někoho jiného obelžou, podvedou, podrazí, okradou?

Hodnoty vnitřního prostředí člověka

Pokud se vrátíme, k výše zmíněným otázkám, po jakých jevech bychom měli pátrat, jsou to potřeby a projevy hodnot, které se realizačně u člověka objevují „časoprostorově nezávisle“ jinak řečeno opakovaně (chcete – li stereotypně).

Takovými hodnotami, které ho doprovází již od prenatálního a novorozeneckého období, jsou jeho vlastní tělo a psychika, vnitřní a pohybové orgány,  umožňující mu cítit, slyšet, vidět, jíst, pít, spát, chtít, nechtít, myslet, mluvit, mít strach, cítit bolest atp. Jsou to hodnoty, jejichž potřebu získáváme geneticky a jsou v projevech chování každého novorozence velmi snadno pozorovatelné. Velmi zjednodušeně řečeno, je to potřeba hodnot, které nám mají evolučně umožnit fyzicky hmotně na tomto světě přežít (vyhnout se rizikům) a evolučně se vyvíjet (růst). K těmto účelům máme nastrukturovány své neuronální okruhy již při našem příchodu na tento svět. 

Jak, ale takový tvoreček pozná, v kolik hodin má mít hlad, že bez přísunu potravy (energie) jeho tělo nepřežije? Otázka s časem, se nevloudila náhodou. Neměli bychom opomíjet, že musí být schopen rozpoznat, kdy hladnemá, kdy má již dost. Zároveň při tom musí aktivovat patřičné vzorce chování, aby se o jeho hodnotové potřebě, dozvědělo jwho okolí. A co víc, to nemůže být žádná náhodná činnost. On to musí umět zvládnout opakovaně, bez ohledu na prostředí ve kterém se nachází a kolik je právě hodin!!

Při běžném pozorování toho takový prcek moc neumí ("jíst, řvát, spát a kadit"), přesto je toho docela dost, co musí tělíčko v součinnosti s mozkem pro jeho přežití zvládnout.

Naštěstí mozek a naše tělo, jako všechny přírodní systémy, se neřídí „newtonovskými“ zákony, ale „einsteinovskou“ speciální relativitou, kde čas funguje spojitě s prostorem. Kdy získání hodnot, pro zajištění evolučních potřeb, může být stimulováno, buď zevnitř těla (pocitem hladu) a nebo zvenčí když ucítíme, uvidíme maminčino ňadro a nebo uslyšíme její hlas. To je novorozencův reálný a skutečný svět, který ještě není ovlivňován, tím co dokáže vymyslet rozum nás dospělých. Tedy tím co my se mu snažíme logicky podstrčit. "Je noc, to přeci hodné děti spějí!" Naštestí si prcek, aktuální potřebu svých hodnot, i navzdory našim logickým představám, dokáže sám s pěknou razancí prosadit.

A jak to zvládáme my, racionálně uvažující dospělí? Prostě ve slušných rodinách se oběd servíruje vždy ve dvanáct a hotovo. Kdo přijde později a nebo dřív, ten má smůlu. A ten kdo nedojí, co má naloženo, zatrest příště nedostane nic a nebo zůstane sedět u stolu tak dlouho dokud to i přes odpor nesní. Říkáme tomu výchovný proces. Asi převládají představy, že evoluce, která dokonalost fungování lidského těla projektovala zkoušením, neustálými změnami po milióny let, potřeby získávání hodnot nastavila špatně. A tak to za ní vymyslíme našim racionálním rozhodnutím. 

Stále jsme však nenarazili na odpověď, jakými mechanismy, si mozek naše hodnotové potřeby utváří? Odpověď je s největší pravděpodobností velmi jednoduchá, pomocí různých neurotransmiterů, aktivující potenciály odlišných neuronálních okruhů, které mají malému umožnit zajištění jeho časoprostorově aktuálních potřeb. Jak ale může mozek malého dítěte poznat, že se jeho současný stav změnil, že již hlad nemá, že je již sytý, že se již nakrmil dost, že se má přestat bát, že se má začít smát? Kde je ten objemový měřič, který prckovi zahlásí „Hele už jsi vysosal dvě „decka“, to by ti mělo stačit." "Když budeš nasávat víc, budeš tlustý, přejedený a můžeš začít blinkat“.

Tělo musí být schopno v mozku aktivovat změnu jeho prožívání, jinak by nasávalo neustále dál. Jak to provede? Inhibuje (utlumí) činnost stávajících neuronálních okruhů, a aktivuje jiné, odlišnými neurotransmitery (ve schématu jsou tyto změny prezentovány odlišnými barvami). Tím dojde nejen ke změně projevů chování (zapojení odlišných neuronálních okruhů), ale i pocitového prožívání (působení odlišných neurotransmiterů). Znamená to tedy, že nám neurotransmitery zprostředkovávají pocity a různé přenašeče pocity odlišné? Znamená to snad, že celý lidský život je závislý především na vnitřních pocitech? Že se tělo a člověk rozhoduje podle prožívání?

Kde je naše logika, náš rozum? My "chytří" se přeci rozhodujeme podle toho, co si rozumově vykalkulujeme logikou jako nejvýhodnější! "Člověk je přeci rozumově myslící tvor a cítění je racionálnímu rozhodování na obtíž." Tak si zkusme představit, že to může být taky pěkně iluzorní představa, kterou za kratší či delší dobu budou vědci schopni poupravit. A naše racionálno, začnou popisovat jako "výsledek" prožitků, které my sice "nevnímáme", ale oni je budou schopni najednou výrazně přesněji měřit. To by potom znamenalo, že ty nejúspěšnější životní strategie volí mozek člověka, který je schopen nejlépe rozlišovat rozdíly mezi růstovými a sebezáchovnými prožitky v prostředí v kterém se aktuálně pohybuje.

No nejlépe bude, když si jejich úlohu osvětlíme na konkrétním neurotransmiteru a pokusech, které se prováděly na myších. Jedním z nejsilnějších přenašečů, který zprostředkovává pocit slasti v mozku je dopamin. Při pokusech byla před myš postavena klávesa na kterou mohla čumáčkem ťukat a vedle ní byl postaven kousek sýra. Přitom jí byla do mozku zavedena elektroda, která umožňovala zásahem z vnějšku stimulovat  produkci dopaminu. Myš, když klikla na klávesu, byla výzkumníkem elektroda aktivována a v jejím mozku bylo uměle aktivováno centrum uvolňující dopamin. Mozek myši tak neustále dostával dávky pocitu slasti. Výsledek byl takový, že neustále, do úmoru klikala na klávesu, a sýra, ležícího kousek vedle si vůbec nevšímala. (Kdyby výzkumníci nepřestali, klikala by než by pošla). Co to znamená? Že mozek a lidské tělo dokážou být nekritickými žrouty pocitu slasti. No, ale jak se to projevuje u lidí? Jednoduše, když máme nedostatek pocitu slasti při získávání hodnot v běžných denních aktivitách, tak si ho mozek umí nahradit, vyžádat jinak. Například alkoholem, cigaretou nebo drogou. No z toho by logicky vyplývalo, že takový člověk se musí okamžitě uchlastat, nebo totálně udrogovat. No je to trošičku jinak, tělo má sebezáchovné mechanismy, a když jej to začne příliš poškozovat, tak se začne bránit. Princip je stejný, jako když malému „dá  povel“ již nechci . ("Všeho moc škodí?")

Hodnoty zprostředkované vnějším prostředím

Obdobně, tak jako dostává mozek neustále podněty z vnitřního prostředí (těla) pomocí „cítění“, obdobným způsobem zpracovává podněty ze svého vnějšího prostředí, cítěním, rozšířené o to co vidí a slyší. Stejně tak, jakákoliv informace z vnějšího prostředí při přenosu neuronálními okruhy "získává" svoji „prožitkovou“ hodnotu. (Ať již se jedná o informace přicházejícíc z vnějšího či vnitřního prostředí vždy jsou při neuronální komunikaci přenášeny neurotransmitery). Liší se pouze jejich časoprotorová skladba (skladba současně aktivovaných neuronálních okruhů, neurotransmiterů,  a jejich "množství").

Příčina, proč je např. malé dítě na hodnotu své mámy tak "fixováno" je tedy nasnadě. V prvotních fázích svého života maminku jeho zrak, sluch a cítění vnímají v kontextech se získáváním převážné většiny hodnot, které jeho tělu mají umožnit naplnění potřeb růstu a zabránění riziku (tedy čehokoliv co by ho z vnějšího prostředí mohlo ohrožovat a cokoliv co potřebuje pro svůj vnitřní fyzický růst). Tímto způsobem vytvářený interakční potenciál neuronálních okruhů, se v průběhu života neztrácí. (Mozek nezapomíná, pouze komunikačně opomíjí). Proto stačí když zaslechne jen hlas svoji maminky, mohou se mu v mozku aktivovat rozsáhlé neuronální okruhy, které si v průběhu svého adaptačního vývoje s ní asociovalo.

Jak se tento jev může odráží v životní empirii? Proč mají například ženy, které vyrůstaly bez své mámy, mnohdy určité obtíže s citovou výchovou svého vlastního potomka? Jejich mozek, nemá kam šáhnout, nemá toto hodnotové prostředí prožitkově odzkoušené, naučené – jinak řečeno chybí jim potenciální vazby okruhů, které mají utvořeny ženy, které vyrůstaly spjaty s hodnotovým prostředím své fyzicky hmotné mámy.

Naproti tomu, si zkusme představit, co to i s dospělým člověkem dokáže provést, když o svoji mámu přijde vlivem jejího stáří. I když rozumově ví, že lidé umírají, má s ní "provázan" tak rozsáhlý potenciál svých neuronálních okruhů, že obdobná informace o změně vnějšího prostředí s ním dokáže prožitkově pěkně zamávat.

Naproti tomu, smrt souseda, i když oblíbeného, v něm může prožitkově vyvolávat reakce odlišné. (okruhy s odlišným interakčním potenciálem, zárověň aktivované odlišnými neurotransmitery)

Člověk, si během svého života hodnoty nejen utváří (v mozku si je strukturuje), ale i o ně přichází, jak o ty původem z vnitřního i vnějšího prostředí. Stačí si představit, jak nás psychicky dokáže setnout, když přijdeme o některé z nich, například vlivem amputace nebo určité choroby. Proto si člověk, jakoby automaticky tolik váží zdraví svého a ostatních mu blízkých. Prostě hodnota mého těla je se mnou a časoprostorově ji pocitově mozkově prožívám již od prenatálního věku.

Když člověk přijde například o ruku, či nohu, může docela bez problémů dál žít, i bez jakékoliv bolesti. Ale těch neuronálně kontextově navázaných hodnot o které díky ztrátě části svého těla přijde, je příliš. Vždyť si je mozek utvářel a kalkuloval s nimi v průběhu celého svého dosavadního vývoje.

Hodnotové odměňovače v mozku

Jak jsme se již podrobněji věnovali při popisu procesů učení, aktivace jeho primární konektivity, dle stejného principu se utváří i hodnotová struktura (hirearchie), pouze jsme si k jednotlivým procesům „přidali“ různě silné a kvalitativně odlišné odměňovací mechanismy neurotransmiterů.

To je důvod proč při schématickém zobrazování neuronálních okruhů využíváme barvy, tak abychom zachytili jednak časoprostorovou rodílnost okruhů a existenci odlišné odměňovací kvality (prožitku), při jejich stimulaci. Pokud bychom se měli pokusit zachytit lineárně časový vývoj změn prožitků (vnímaných hodnot) člověka, které způsobí aktivace odlišných neurotransmiterů, nesmíme při tom opomíjet kontextovou spjatost s vnějším prostředím. Které může měnit člověk sám a nebo se prostředí mění nezávisle na něm. (fyzicky se přemístí do jiného prostředí, mezi jiné lidi atp. Okolí tyto změny, pokud si je jich vůbec schopno všímat, někdy nazývá změny nálad. Přitom je to normální bežná adaptabilní změna člověka interakčně reflektující změny ve vnitřním a vnějším prostředí. Jen si ji pokaždé nevšímáme.

Spjatost vnitřního a vnějšího prostředí

  • Je tato spojitost či vazba nějakou formou určující?

Mimo to, že tvoří základ všech přírodně fyzikálních principů a evolučních mechanismů, zcela ovlivňuje vnímání a komunikaci člověka s realitou kolem něj. Představme si, co se může v mozku odehrávat, pokud náš kontakt s podněty vnějšího prostředí "uměle" omezíme? Zkuste na chvíli zavřít oči, zacpat si uši a o něčem hezkém, pro vás příjemném začněte přemýšlet. Následně se pokuste o to samé s otevřenýma očima. (Tak snadné, to není, že?). Mozek v co největším sepětím s prostředím, "hlídá" realitu, aby nekonstruoval jednu virtualitu a fikci za druhou.

  • Tomu nerozumím, jaká fikce, jaká virtualita? Nejsem přeci blázen!!

Zažili jste někdy sen, na který jste si byli schopni po probuzení vzpomenout? Nebyly to někdy pěkné slátaniny? Mozek, když se částeně "odpojí" od reality vnějšího prostředí, nevidí, neslyší necítí ji, tím je výrazně utlumena určitá podnětová oblast neuronálních okruhů, která se podílí na pravděpodobnostním potenciálu směrování energie do konkrétních okruhů. Tím se zvyšuje pravděpodobnost, že mohou vstoupit do vzájemných interakcí okruhy, ke kterým v realitě s velkou pravděpodobností nedojde.

Neznamená, že se to nestávápak takovým lidem dáváme často nálepku "blázni" a nebo je označíme, že jsou tak trochu mimo. Pozor, ale na předsudky a mylné soudy!! On takový člověk může být ve skutečnosti génius a realitu být schopen pozorovat a vyhodnocovat s výrazně vyšší přesností než my a naše současné poznání. My ho však logikou našeho vidění považujeme za "myšuge", protože mu nerozumíme. Za padesát a nebo sto let, může být takový jedinec našimi potomky označován zá génia, a my předkové za nechápající a nerozumějící "hlupáky".  Historie těch případů zná mnoho. Bude zajímavé za pár desetiletí zjistit, koho a čeho si nevšímala naše současná generace.

V obráceném průběhu, poznáme působení tohoto jevu, když prožijeme krásný sen, probudíme se, otevřeme oči a on náhle "zmizí". Proto nejeden z nás automaticky, bezmyšlenkovitě zareaguje způsobem, že schová hlavu do tmy pod polštář, semkne víčka co možná nejtěsněji, tak aby jimi pronikalo co nejméně světla. Doufáme, že nám to umožní opakovaně se "vrátit" do pro nás příjemného i když virtuálně fiktivního světa.

Jiný příklad, kde si tohoto "sepjetí" interakčních procesů neuronálních okruhů s prostředím můžeme povšimnout, pokud se nehledě na měnící se prostředí zamyslíme (odpojíme od reality). To pak klidně při chůzi narazíme do pořádné i když statické překážky, kterou již minimálně pár minut pozorujeme, ale nevnímáme. Pokud je však mozek "napojen" na realitu, pozoruje prostředí, bez obtíží v milisekundách dokáže zaregovat na jeho náhlé změny. Například, když nám při jízdě autem něco vběhne pod kola.

Velmi obrazně řečeno, mozek na základě neustálého pozorování a vnímání prostředí aktivuje ty neuronální okruhy, které jsou pro daného jedince, pro jeho projev chování v daném prostředí nejvýhodnější pro zajištění jeho hodnotových potřeb růstu, reprodukce a sebezáchovy.

A nebo komu se ještě nepovedlo malé společenské faux pau? Když o něčem vyprávěl, v průběhu svého výkladu se trošičku zasnil, přestal vnímat své okolí a najednou znovu "naskočil". A nezbylo mu než se s pokorou zeptat posluchačů "Kde jsem to skončil?" JJ, to je tak když na něco jiného myslíme a o něčem jiném mluvíme. Když si třeba v průběhu našeho proslovu začneme připravovat co chceme říci později.

Kvůli stejnému jevu, se většina lží vždy prozradí. Člověk tuto virtualitu (fikci) není schopen svým mozkem dostatečně prostorově provázat se všemi kontexty, jež by tento výmysl kdyby existoval v reálu zákonitě ovlivnil. To se pak dokážeme pěkně zamotat a zapotit při dalších a dalších snahách o dodatečné vysvětlování. (Ať se nemusíme trápit s příklady sama sebe. Začtěme se do některé z kauz, kterými mi nás obšťastňují ti, které si stále se železnou pravidelností volíme. To je neustálé měnění, dovysvětlování nabízení nových a nových variant. Prostě lživé manipulace jak vrata. Bohužel pro spolěčnost je používají i mozky těch, pro které by morálka, pravda a právo, neměly být prázným pojmem(Bohužel stále platí, že mozek člověka je vševěřící a tak mnohým následným výmluvám uvěří. Nejhorší je, pokud tímto způsobem jsou ovlivňovány mozky mladých lidí, kteří si náhled na hodnotové pojímání světa teprve utvářejí.)

Na druhou stranu, tato oblast skrývá obrovský dovednostní a rozvojový potenciál mozku, o kterém se nám v současné době ani nesní. Jak se utváří? Asociačně kontextově vstoupí do komunikace okruhy, jejichž interakce se v běžné populaci nevysktytuje, nebo pouze velmi zřídka. To pak velmi často označíme jsko dar od boha, genialitu, zázrak, ale i blbosti, nesrozumitelnosti. Jak se to projevuje v empirii života? V dnešní době již nepřekvapí, že existují lidé, jejichž mozek dokáže společně s číslicemi či zvuky vidět barvy cítit vůně atp. Tyto jevy či schopnosti, "abnormality" jsou shrnuty pod pojmem synesthézie. (Zda jde o schopnosti, které evolucí již ztrácíme a nebo naopak teprve získáváme, je otázka. Možná již na ni nědo dokázal najít odpověď.)

Co nás, ale dokáže omráčit, pokud se tyto dovednosti vymykají našemu kauzálně logickému myšlení. (viz odkaz). Kdy například mozek, bez toho aby byl nucen kauzálně logicky počítat, dle našich běžně naučených postupů, je schopen dělit násobit na tisíce desetinných míst, tím že zobrazuje jednotlivé číslice "automaticky" jako tvary (bez nutnosti racionálně matematických operací). Či když se dokáže jakoukoliv cizí řeč naučit během týdne, bez nějakých sofistikovaně náročných postupů. Čtením a poslechem. Kolik odobných překvapení ještě náš mozek ukrývá ani tušit nemůžeme. Jak se o jejich existenci s určitostí dozvíme? Až je evoluce, či prostředí v někom z nás aktivuje, jinak nikdy.

Hodnotové odměňovače a prostředí

Ale zpět k odměňovačům a neurotransiterům. Jejich spouštěcí mechanismus operuje dvěma směry. Podnětová stimulace hodnot může přicházet z vnějšího prostředí a nebo je organismus člověka může aktivovatsám svoji činností. V životě to probíhá způsobem, že buď sami děláme něco co, nás nabíjí energií, přináší radost, potěšení, prožíváme slast. A nebo, prostředí nám takové hodnotové podněty zprostředkuje (pochvala, dárek, zvýšení platu, svíčková na smetaně, pohlazení, jednoduše to pociťujeme tak, že nás vnější prostředí „nabije energií - odmění“).

Na druhou stranu existují i aktivity, které v nás vyvolávají menší, větší či nesnesitelné pnutí, zkrátka nepříjemné pocity. Z větší části budou jejich podněty nastávat vlivem působení vnějšího prostředí, ale mohou být vyvolány i prostředím vnitřním. Samozřejmě neměli bychom opomíjet i běžné aktivity, které v průběhu dne operativně využíváme jak se nám zlíbí, nijak zvlášť výrazně neprožíváme jejich pozitivní odměnu a nespouští v nás žádné napětí.

Pokud bychom si tento prožitkový mechanismus modelově představili na příkladech těla a zvládání různých pohybů. Klasickou chůzi (pohyb) používáme běžně, nijak zvlášť nás neodměňuje, nestresuje, prostě když ji potřebujeme využít tak "si pro ni sáhneme". Jiné je to již s takovým saltem, které neumíme a snažíme se jej zvládnout. Investujeme plno energie, až se nám ho najednou podaří zvládnout. Ten prvotní pocit a radost, jsme asi pociťovali každý, když se nám něco, v rámci našich individuálních možností, po čem jsme tak dlouho prahli, začalo dařit.

„Nevýhoda“ je, že jakmile jsme si dokázali tento pohyb zařadit do zvládaných stereotypů, jeho odměńovací hodnota se pomalu snižovala, směrem k běžné chůzi. (Že by to byl zcela přirozený důvod ztráty motivace některých sportovců, kteří neustále vyhrávají?) Naštěstí jsme si kolikrát vymysleli rychle něco nového, ten pocit slasti byl totiž úžasný, - „dvojité salto“.  A nebo to taky mohlo dopadnout obráceně. I přes veškeré úsilí a snahu, se nám salto nevedlo a tak jsme se o něj snažit přestali a začali jsme se mu vyhýbat. Když to po nás někdo cizí vyžadoval, ať jej předvedeme, spíše v nás tento podnět vnějšího prostředí mohl vyvolávat mírné či větší napětí. (Strach z toho, že to neumíme, nezvládáme)

Malé shrnutí

Odměňovací schopnost hodnot, jejich kvalita u člověka během života variuje, neustále prochází dynamickými změnami, v závislosti na změnách vnitřního i vnějšího prostředí. Hodnotově motivační algoritmus, nás nutí k neustálému růstu a kvalitnějšímu bránění riziku. To neznamená že se nám to vždy daří. Spíše nám tento mechanismus vyvětluje, proč to, co se nám kdysi v životě dařilo, již není funkční. Proč se staré vztahy rozpadají a nové navazují. Proč, když dostanu přidáno, za nějaký čas se necítím spokojen a potřebuji víc. Proč se děti ve školách kdysi chtěli a v současnosti "nechtějí učit". A proč lidé, kteří si dříve náramně rozuměli nejsou najednou schopni nalézt jedno společné téma. Včetně toho, proč lidé dovolí aby jim vládli zloději, lháři, podvodníci a demagogičtí "učenci".

Změny hodnotových odměňovačů v čase a prostoru

Na jaké hodnoty se máme tedy v našem životě spoléhat? To neexistují nějaké dané hodnotově osobnostní typologie, podle kterých se my lidé můžeme vzájemně odlišit? Vždyť přeci existenci osobnostních charakteristik nalezneme ve všech humanitních oborech, od personalistiky, přes ekonomii, marketing až po samotnou psychologii!?

Na tomto místě by se hodilo dodat. Ještě že tomu tak ve skutečnosti není! Člověk nežije v určitém hermeticky uzavřeném a staticky konzervovaném světě. Nejen, že se prostředí kolem něj neustále mění, ale i člověk sám vnitřně se neustále vyvíjí, jak po fyzické, psychické, sociální, tak i znalostně dovednostní stránce. Jakákoliv dlouhodobá stereotypní rigidita, či stejnost, jinak řečeno neschopnost se hodnotově adaptovat na změny prostředí ho může přivést do nesnází, či přímo do záhuby.

Teď již pravděpodobně nebude těžké si sám odpovědět na otázku, co je příčinou vzniku valné většiny psychických obtíží. Neschopnost člověka přesně vnímat hodnotové změny vnějšího prostředí a jeho dostatečně rychlá a účinná adaptace. Příčina neleží v tom, že by byl mozek po fyziologické stránce nějak omezen. On si jen těchto změn nevšiml, nerozezná své hodnoty a vlivy interakční působení s hodnotami svého okolí. (A tak je jednodušší svést vinu na vlastní, i když neexistující osobnostní charakteristiky a nebo přímo na své okolí.) 

 

Působení hodnotových odměňovačů v čase

Na otázku, jak dlouho dokáží jednotlivé odměňovače působit („například opájet člověka slastí“), by se přímo nabízela odpověď o časovém údaji jejich trvání (minutu, týden, rok, hodinu?). Naštestí i pro procesy našeho mozku platí einsteinovy postuláty o spojitosti času s prostorem. Jinak řečeno, odpověď na tuto otázku nenajdeme v čase, ale potenciálně vztahově interakčním neuronálním prostoru.

Představme si například určitou hodnotu, po které „šíleně“ prahneme, abychom ji získali. Aktivity, které k ní směřujeme, plány, které jejímu dosažení podřizujeme, naše myšlenky, fyzická činnost, to vše se děje na pozadí interakce obrovského množství odlišných neuronálních okruhů, jejichž interakční potenciál touto naši činností aktivujeme. Když se nám dané hodnoty podaří dosáhnout a nebo ji získáme virtuálně (představujeme si ji že ji máme, naše snění), tak kdykoliv i následně jinou činností aktivujeme nějakou část z tohoto „kontextově provázaného neuronálního souspojí“ zvyšuje se pravděpodobnost, že se tato „odměna“ znovu v obdobné kvalitě stimuluje. Proto čas jejího působení můžeme „vyjádřit" pouze v měřítku pravděpodobnosti, že v mozku aktivujeme některé z okruhů, které jsme k jejímu získání kontextově využívali.

„Stačí například, když za svými zády v obchodě ucítíte stejný parfém, jako používá vaše milenka či milenec“. To se najednou dokáže zvýšit tepová frekvence. Tedˇ je již jen otázkou, zda je to pro nás ohrožení (nepříjemné pnutí), protože vedle stojí manželka/manžel a nebo slastné nabuzení, protože se na ni/něho těšíme. Těch příkladů ze svého života si asi dokážeme najít dost a dost a pravděpodobně i výrazně působivější.

Zajímavý příklad toho, proč "osobnostní charakteristiky" jsou lidským konstruktem, prameníci z nepřesného uchopování procesů utvářející vědomí člověka. Musely by utvářet něco, co se v lineárním čase nemění (bez ohledu na to zda se mění naše prostředí či nikoliv). Což by z evolučního hlediska byl pro jakýkoliv druh pěkný prů..er. Proto, kdekoliv budete číst o jakých si dannostech v podobě osobnostních charakteristik či jiných danností, zkuste se na chvíli zamyslet, zda by je evoluční výběr vůbec umožnil.

Utváření integrované hodnotové struktury

Stejně tak, jako v procesech učení mozku, se jejich mechanismy přenášejí i do oblasti hodnotových odměňovačů. Jinak řečeno, jednotlivé hodnotové objekty, vytvářejí komplexně potenciálně integrovanou hodnotovou strukturu. Její narušení, či nedostatečná vzájemná provázanost s sebou přináší „izolované“ okruhy v mozku, které jako by jedinec nedokázal zaintegrovat do komplexní struktury. V mozku dětí je tento jev zcela běžný, kdy se teprve učí poznávat svět, utváří si své hodnoty a ty následně postupně s nabývajícími interakcemi a dovednostmi bohatostně včleňují do celistvé struktury interakčního potenciálu svého mozku.

Tato propojitelnost, při změně například určitého hodnotového objektu vyvolá  změny i u dalších, které jsou na něj interakčně "navázány". „Problém“ nastává, pokud dojde k rozsáhlým dezintegracím okruhů, které člověk běžně ve svém životě používá, například u rozhodovacích mechanismů.

Jak si následky těchto jevů představit v životní empirii? Jako úzkosti, či agrese, které aktivují například děje když určité hodnoty chci, ale nedaří se mi je získat (neumím to). Jinak řečeno neuronální okruhy nemají utvořeny reálné „mantinely“, co je v jedincově současných schopnostech a co již mimo ně, ve vztahu k tomu co chce či nechce.

Takový mozek, se pak klidně snaží získat pro sebe nemožné, i když to neumí, a tím ve svém nositeli vyvolává pocity úzkosti či agrese, když se mu to zákonitě nevede. (Představte si, že by jste chtěli uzvednout tunové závaží jednou rukou. Kdyby se vám to nevedlo, tak by váš mozek na základě tohoto neúspěchu aktivoval agresivní či úzkostné prožitky. Samozřejmě to v reálu neudělá, protože zná hranice. Je to příklad, jak by se to projevilo kdyby je neznal.)

Možná bude zajímavější, pokud si tento příklad převedeme do reálného světa. Chceme získat srdce naši vysněné lásky, ale ona nás odmítá. Jsme z toho smutní rozladění, pláčeme atp. Jednoduše si její přízeň neumíme získat. Kdyby vše záleželo na naši logice, tak si bez emočních následků rozumově vyhodnotíme, že to tak prostě je a pokračujeme životně bez nějakých lapsů. A nebo v pracovním prostředí. Kdy jsme vystresovaní z toho, že se nám věci nedaří přesně tak jak bychom chtěli. Nevíme a netušíme proč.

Tyto pocity zažívá každý z nás, když se chce naučit něco nového a ono se mu to neustále nedaří. Na druhou stranu, si jedině tímto způsobem může budovat neuronální konektivitu nutnou pro to, aby to dovednostně jednou uměl. Jakmile to jednou zvládne udělat správně, pak ji již jen posiluje. U pohybů, je to například když se nám poprvé povede kotoul, u mentánlní činnosti je to takový ten "Aha efekt". "Vždyť ono je to tak jednoduché a já jsem se tím tak protrápil" Lidově řečeno, v mozku mi to seplo, docvaklo.

Vyváženost odměňovačů v hodnotové struktuře

Aktivace odměňovačů s sebou nese pro organismus i docela slušný výdej energie. Proto je schopnost mozku s nimi efektivně „hospodařit“ pro jedince neméně důležitá. (Člověk by si někdy přál, tak ať jsem neustále přešťastný, zamilovaný, atp. Jenže pak již kolikrát organismu nezbývá energie na jiné hodnotové potřeby, pro život minimálně stejně důležité). Jen si představte, že by jste měli prožívat stejně intenzivní pocit slasti jako při sexu, při všech ostatních aktivitách jídle, pití, učení, sledování televize, krádežích, pomstě, hraní automatů, kouření, konzumaci alkoholu.

Z vývojového hlediska je pro mozek důležité, aby dokázal efektivně a úsporně hospodařit s energií. Zároveň musí „zajistit“, aby měl vybudovány okruhy, které nám budou sloužit k obraně a ochraně (nepříjemné prožívání) před vlivy hodnot přinášející pro nás riziko a které nás energeticky slastně odmění, pro náš rozvoj a růst.

Obrázek napravo zachycuje vývojově vyvážené prostředí mozku, které má k dispozici jak hodnoty růstu, které ho odmění slastí, tak hodnoty zabránění vzniku rizika, které ho "odmění" pnutím. Mezi nimi se nacházejí hodnoty, které využívá v běžné činnosti a pro mozek neznamenají žádný mimořádný energetický výdej. Jednoduše, když je člověk v kontaktu s prostředím potřebuje, tak je automaticky využije. Ideály a satisfaktory, člověka odměňují, dodávají mu energii, tvoří jeho cíle, směřuje k jejich získání svoji činnost (naplnění potřeb růstu). Naproti tomu stresory mu slouží aby se dokázal vyhnout rizikům, vyvolávají v něm pocity pnutí. "Upozorňují jej na rizika". A destruktory, těm se snaží ve svém životě všemožně vyhýbat, pokud mu však tyto hodnoty do života vstoupí, neumí s nimi zacházet.

Obrázek napravo představuje nakupení převážné části hodnot, které ho velmipozitivně odměňují či stimulují. Tyto hodnoty spotřebovávají obrovský energetický potenciál mozku. Člověk do nich neustále investuje a taky za ně získává odměnu. (Pouze v případě, pokud se mu je daří i relizovat). V empirii takového člověka poznáme, že má ze "všeho" radost a příjemný pocit. (Klidně i když mu někdo či něco ubližuje). Místo toho, aby mu daná hodnota upozornila na nebezpečí (nepříjemným pnutím), má při její aktivaci příjemný pocit. Takový člověk se neumí bránit a chránit, což ho jednou životně, pokud si takové hodnoty nevytvoří může pěkně vytrestat. Jednou totiž procitne, že realita je nahony vzdálena tomu, než si jak svoje okruhy nastrukturoval a nebude tomu rozumět proč.  (I když v současnosti, by se dal charakterizovat, jako nejšťastnější jedinec na této planetě)

Obrázek napravo zachycuje naopak  vědomí člověka, který si svoji odměňovací strukturu postavil na nepříjemných pocitech, neustálém pnutí, všemu a čemukoliv novému se brání, neguje to. V jeho pocitech zažívá pouze negaci, vše je na..., všechno se mu v životě kazí atp. (I když realita může být jiná). Tyto hodnotové stereotypie, vážou na sebe taktéž obrovský energetický potenciál mozku svého nositele. A především není schopen investovat skoro žádnou energii tak aby mohl, růst, rozvíjet se.

Všechny tyto příklady se v běžné empirii života vyskytují. Poznáme je docela snadno, zvláště, když jsme s nimi chvíli v komunikačním kontaktu. Ale není to žádná dannost!!!!!! Mozek je tak plastický systém, že z životně zakaboňěného bručouna, se klidně může stát, ten nejoptimističtější člověk na světě. Prostě mozek se neustále mění, jak vlivem vnitřního, tak vnějšího prostředí.

Když zastavíme čas a hodnoty

Zkusme si na chvíli představit, že bychom mohli  zastavit lineární plynutí času (newtonovský). Po (einsteinovsku) by to znamenalo, že udělíme stop stav jakýmkoliv změnám ve svém vnitřní prostředí a dokážeme zastavit změny v prostředí kolem nás. Jaký je v tento moment náš hodnotový potenciál? Vypomůžeme si zase malých schématkem. Hodnoty destruktorů a stresorů jsme si utvářeli a jsou vázány na naši potřebu sebezáchovy. Jinak řečeno v minulosti jsme si na vlastní kůžijiž odzkoušeli, že jsou pro nás rizikem a riziku nám pomáhají se vyhnout či bránit, kdykoli je použijeme.  Motivátory a Ideály jsou naproti tomu hodnoty růstu, které nás odměňují, směřujeme k nim naše aktivity a snažíme se je v životě získat. Například ideály, to je takový ten náš pomyslný cíl, jemuž podřizujeme své činnosti, neustále nám probíhá hlavou, jak je dosáhnout či získat. Směřujeme k nim aktivity v našibudoucnosti.

Když spustíme čas, naše budoucnost

Otázkami, co se v budoucnu stane, se dokážeme našim rozumem a logikou zabývat neustále. Přitom většina si ji snažíme vymalovat v těch nejsvětlejších barvách (samé prožitkově příjemné hodnoty nás budou samy od sebe potkávat).

Proto veškeré hodnotové aktivity, které si plánujeme, podřizujeme a měníme směrem k dosažení našichideálů,(červená tečka) a satisfaktorů (nodré tečky).

Ty nepříjemné hodnoty, které jsme si kdy prožili, ty se budeme snažit zanechat v minulosti, a kdyby nás potkaly, tak se jim budeme umět vyhnout či bránit (černé tečky). Máme s nimi svoje zkušenosti.

Při našem plánování, ale tak trochu opomíjíme, že měnit se bude i naše vnější prostředí (ve schématu prezentováno kónickým útvarem). Kdybychom tedy měli naši budoucnost "shrnout". My se budeme snažit dosáhnout našich hnotových cílů (červený puntík), podřídíme těmto hodnotám naše aktivity (modré puntíky) a (zelená plocha). Čím dále leží náš cíl v budoucnu, tím více budou stoupat vlivy měnícího se prostředí. (Lépe řečeno, prostředí se bude mnohem více lišit od toho, v kterém probíhalo naše hodnotové plánování)

A tak se klidně může stát, že si něco vybájíme, tvrdě si za tím půjdeme, a vlivy měnícího se okolí nám naše plány ve finále neumožní realizovat. A nebo naopak. Naštěstí mozek se nerozhoduje pouze rozumem, má k tomu více dalších "subsystémů", které se na něm podílejí. Nejednoho čtenáře asi napadne otázka, tak je tedy výhodnější si získávání hodnot rozumově plánovat a nebo je výhodnější nechat život plynout, co nám přinese?? No tak se podívejme, co nám ukázalo měření asociačních procesů, na co se můžeme spoléhat. (viz studie rozhodovacích procesů mozku)

Vlivy odlišných hodnotových struktur

Člověk, utvářejíce si svoji hodnotovou strukturu s ní neoperuje v určitém hermeticky uzavřeném prostředí, ale v prostředí jedinců a sociálních skupin, jejichž mozek má taky utvořenu svoji vlastní individuální hodnotovou strukturu.

Jak se tyto hodnotové rozdíly a stejnosti v empirii projevují? Jednak tím, že se každý zaměřujeme a zabýváme něčím odlišným, a u hodnot které vývojově máme stejné, se zase můžeme lišit jejich odměňovací kvalitou a silou. U někoho stejná časoprostorová hodnota může vyvolávat pocity radosti, slasti, štěstí a jiného zase životně stresovat. (Nejjednodušeji si tento princip můžeme představit na pžíkladu jídla. Někomu svíčková chutná, zbožňuje ji a jiný k ní bude cítit odpor na základě svých neblahých zkušeností například ze školní jídelny. A tak když se tito dva lidé sejdou u té samé svíčkové (stejný hodnotový čsoprostor), jeich prožívání bude zcela rozdílné)

Někdo může mít potenciál svých neuronálních okruhů nastrukturován způsobem, že při krádeži bude pociťovat slastné opojení a jiný se takové hodnotě bude snažit vyhnout (pociťovat pnutí). Ten samý, který pociťoval k takovému jednání nechuť zase může cítit slast, když někdo určitý při krádeži o něco přijde. A to vše se může i v čase (v návaznosti na změny prostředí) měnit. Dívky, které jsou například při představě prvního sexuálního zážitku vystresované, zda vše dopadne dobře, zda životně neselžou, každé následné opakování tohoto aktu si již dokáží společně s partnerem s "patřičnou"slastí prožívat.

Hodnotově odměňovací rozdílnost

To, že jsme každý rozdílný, a že se to projevuje tím, že se věnujeme něčemu odlišnému, máme jiné koníčky, zaměstnání, přátele, libůstky i nelibůstky nikoho zřejmě neudiví. Jednoduše vysvětleno, jaderný fyzik si moc nepokecá (nerozuměli by si) se zedníkem, a zedník zase s baletkou. Jejich neuronální okruhy jsou strukturovány pod vlivem rozdílného prostředí. (Tedy v případě, že se každý budou bavit o své profesi). Pokud bude fyzik a baletka renovovat byt, pak se věcně faktické porozumění se zedníkem samozřejmě přiblíží, fyzik či baletka si tímto směrem začali strukturovat své sítě, tím že si o tom něco přečetli a snažili se danému prostředí částečně porozumět. Přesto, že se již budou schopni nějakým způsobem věcně fakticky domluvit, rozdíly v hodnotovém prožívání jednotlivostí a celků zůstanou velké. Proto je důležité při vzájemné komunikaci druhému opravdu naslouchat.

Stejně tak existuje velké množství stejných hodnot, které na nás všechny (baletka, fyzik, zedník) v průběhu našeho vývoje působí. (máma, táta, sourozenci, televize, příroda, vlastní tělo, psychika, energie, čas, atd.) Přesto že mluvíme o stejných (věcných) časoprostorových hodnotách jejich prožívaná odměňovací síla, kvalita a hirearchická struktura bude u každého z nás jiná, odlišná.

A tak se stává, že jeden člověk ve své komunikaci s druhým zbožšťuje své vlastní tělo, stále bychom se nejraději bavili jen o něm, jak cvičíme, jak se za ním muži otáčejí, jak musíme na masáže aby bylo tip ťop. A u toho druhého, přitom jen zmínka o těle, bude vyvolávat pnutí, stres, protože je s ním nespokojen. Jak jejich vzájemná komunikační interakce často dopadne? Ten v kom tato hodnota vyvolává nepříjemné pocity bude pociťovat vzájemnou komunikaci na toto téma jako nepříjemný zásah do svého prostředí, bude se jí bránit, vyhýbat, stáčet hovor na jiné hodnotové téma.

Možná vhodnějším příkladem, je člověk "JÁ". Já jsem, já, já, já, jenom, já. Odměňovací hodnota jeho "já" je výrazně slastnější než jak své já prožívá jeho okolí. Člověka, který má nastavenou odměňovací kvalitu hodnoty svého "Já" stejně, taková komunikace stresovat nebude. Každý se bude opájet prožíváním svého vlastního "já" a toho druhého poslouchat nebude. Když však takový člověk vstoupí do interakce s člověk, jehož "Já" nemá takovou odměňovací hodnotu, nastane případ popsaný výše s tělem. Reakce okolí budou "To je narcis, egoista, atp."

Někdy můžeme pozorovat, že si jedinec tento vliv uvědomí. Pak začne používat místo Já slovíčko My. Věří, že tím dodá svému sdělení větší váhuBohužel strukturace většiny mozků ve společnosti takovou návnadu "zbaští". Ona ta prožitková paralela s plurálním majestikusem (omlouvám se češtinářům) asi nebude čistě náhodná.

Plánovací a realizační hodnoty

Každá hodnota, včetně jejich celkového hirearchického uspořádání, je vhodné z pohledu času rozdělit na dlouhodobou (sémantickou) arealizační. Tedy něco, co čerpáme z minulých zkušeností, vkládáme do našich představ a následně s tím v interakci s našim prostředím realizačně operujeme. Co si pod tím představit?? Stalo se vám někdy, že jste si vytvořily svá očekávání a ono to dopadlo nakonec jinak? Je to jednoduché, náš mozek si utváří svoji virtuální realitu (představy), pramenící z jeho nepřesného uchopování prostředí kolem sebe. Proto se jeho představy a očekávání mohou lišit od skutečnosti a někdy dokonce velmi výrazně. Ta míra zkreslení, je přímo úměrná našemu poznání reality (příčinné souvislosti dějů kole nás), tedy schopnostem našeho kritického myšlení.

Tak až zase někdy něco neskončí, tak jak jsme si předem naplánovali, očekávali či přáli, buď můžeme začít nadávat na vše a všechny kolem nás a nebo si začněmě strukturovat svůj mozek způsobem, aby vnímal skutečnost mnohem přesněji. Možná je lepší stavět své predikce na realitě než na přáních.

Najití viníka ve svém vnějším prostředí (ostatní lidé, nepřející podmínky) sice přináší okamžitou úlevu, ale v budoucnosti se s ní člověk bude setkávat opakovaně. Druhá varianta, bude ze začátku stát energii, námahu, plno nezdarů, ale s výsledkem, že plány, přání a představy se najednou mnohem víc budou shodovat se skutečnou realitou.

Jako vše v životě, i hodnoty mají z evolučního hlediska své pro a proti. Díky nim můžeme čerpat poznatky z naší minulosti, a na základě nich projektovat a plánovat naši budoucnost. Nevýhoda je taky nasnadě, pokud je nejsme schopni dostatečně rychle adaptačně měnit v závislosti na měnící se prostředí, stávají se brzdou, ohrozitelem a ničitelem našich životních úspěchů.

 

Motivační hodnoty, čas, prostor změny a rozdíly

Těch informací bylo najednou možná příliš. Tedy v případě že jsou pro mozek nové či doposud popisované fenomény vnímal a zpracovával odlišnou logikou. Daly by se nějak jednoduše shrnout? Měli by. Přírodní mechanismy jsou geniálně jednoduché, to jen náš mozek si vše většinou dokáže zkomplikovat, když si racionalitou zkresluje či opomíjí její zákonitosti a principy.

Skutečnost a prostorové rozdíly

Co se právě v nás odehrává? S velkou pravděpodobností hraničící s jistotou můžeme říci, že na světě nenajdeme právě v tento moment dva lidi, kteří by prožívali a vykonávali zcela to stejné. Někdo právě spí, někdo se miluje, jiný drží prst na kohoutku aby zabil svého nepřítele, a někdo, to jsme právě my, se věnujeme čtení těchto řádků. Z pohledu prostoru a stávajíci skutečnosti se každý nacházíme v odlišném hodnotovém prostředí (do vzájemných interakcí vstupůjí jiné neuronální okruhy). Zároveň jsou naše činnosti motivovány zajištěním odlišných potřeb(růstu reprodukce, sebezáchovy) a tím pádem odměňováni odlišnou skladbou neurotransmiterů (prožívámestávající skutečnost rozdílně)

A jak to bude vlastně s námi? My co bychom mohli trávit čas (skutečnost) úplně jinak, sedíme na nepohodlné židli a hledíme do něčeho tak neosobního jako je počítač. Lidé a jakýkoliv živý organismus nekoná nic náhodou, vždy jsou v prožívání aktivovány hodnoty, které nám mají zajistit potřeby růstu a nebo zabránění vzniku rizika. Přesto, že všichni v tento moment do sebe vstřebáváme identické informace (stejnou prostorovou "skutečnost"), někdo k nim při svém čtení pociťuje odpor a jiný s natěšením hltá každé slovíčko a plno z nás to jen tak přelétne. Co kdyby se náhodou něco našlo, co m umožní růst a nebo se lépe vyhnout riziku. Tedy i to co zrovna prožíváme, které informace si osvojíme nebo naopak zavrhneme se bude u každého čtenáře výrazně lišit.

"No jo, ale my bychom přesto rádi věděli, co v tento moment u nás probíhá stejně, identicky!?"  To co se právě v tento okamžik udává v našem mozku si nazveme jako skutečnost. Informace, které se k nám dostávají z vnějšího prostředí (tyto řádky) aktivují u každého čtenáře odlišný potenciál neuronálních okruhů. Proč odlišný, když všichni čteme stejné informace? Jednoduše, potenciál našich neuronálních okruhů máme díky rozdílným znalostem a dovednostem odlišně nastrukturovaný.  Lidově řečeno. V mozku každého z nás je právě nyní těmito řádky stimulován určitý potenciál konkrétních okruhů a hodnot, který jsme si pro zde popisované prostředí utvářeli již v minulosti jinými informačními zdroji (četba, vlastní zkušenosti, studium).

Odpověď na otázku z úvodu předcházejícího odstavce bude docela zajímavá. To co u nás probíhá indenticky je, že mozek porovnává rozdíly mezi tím co mu je těmito řádky předkládáno (pro všecny stejné prostředí) a tím co o tomto prostředí zná z minulosti (individuální prostředí).Ve výsledku, zde předkládané informace akceptuje (vstřebá a prováže si je s dřívějšími) a nebo odmítne (nepřináší mu žádnou hodnotu a nebo jim nevěří či jsou v přímém rozporu s jeho stávajícím vědomím).

Co činí zbývající hodnotové prostředí

Neaktivované neuronální okruhy, zachycující informace o jiných prostředích (práce, děti, sportovní koníčky), jako kdyby právě teď (skutečnost) pro mozek čtenáře "neexistovaly". Přitom z něj nikdy nevymizely, jen je nyní ze svého komunikačního toku vynechává, nezásobuje je energií, nezapojuje do komunikační interakce. Čili jako kdyby tyto "předešlé" hodnoty, které máme utvářeny v minulosti ale nevztahují se kontextově k informacím popisovaného prostředí naše stávající rozhodnutí neovlivňovaly. Tato úvaha zní docela logicky a dokonce, kdybychom právě v tento moment nasnímali funkční aktivitu mozku pomocí zobrazovacích metod, tak by se nám pravděpodobně i potvrdila. To bychom se mohli taky pěkně zmýlit. Hodnotový systém vytváří komplexní vzájemně propojenou strukturu, která se utvářela minulými zkušenostmi, kdy se hodnoty navzájem ovlivňovaly. Jinak řečeno, ty keré právě působí při čtení těchto řádků, jsou do značné míry ovlivňovány jinými, které nemusí být zrovna aktivovány.

Proč takový, né zrovna snadno uchopitelný příklad uvádíme? Důvod je jednoduchý, kvůli naši racionální "naivitě" a přáními zkreslených představám o rychlosti a vzájemných vztazích hodnotových změn v čase a prostoru.

Možná bude srozumitelnější pokud se pokusíme zachytit působení výše popisovaného principu na určité modelové analogii. Na začátku této stánky jsme se zmínili, že hodnotový systém utváří časoprostorově opěrnou kostru vědomí člověka.

Snažme si imaginárně představit virtuální planetární systém, který je tvořen objekty (hvězdy, planety, černé díry) srozdílnou hmotností. V realitě struktury hodnotového systému vědomí člověka, budou přeneseně jednotlivé planetární objekty představovat hodnotová prostředí (máma, já, táta, srdce, moje psychika, moje tělo, energie, riziko, peníze, majetek, moje zdraví  .....) a rozdílnou "hmotnost" jako skladbu neurotransmiterů s odlišnou odměňovací silou.

I když planetární objekty (hodnotová prostředí) spolu nejsou v těsném fyzickém kontaktu, přesto se navzájem neustále ovlivňují. Objekty s vyšší hmotností (silnější odměňovače) ovlivňují (zakřivují časoprostor) více než objekty s menší hmotností (slabší odměňovače). Celý systém si tak utvořil podmínky pro své chování, na základě čehož je možné predikovat jeho vývoj v budoucnu. Nic se neděje nahodile. Stejné vlivy pro prožívání a chování člověka představuje je komplexní hodnotová struktura.

Pokud například v systému začne docházet ke změnám (určitý planetární objekt mění svoji hmotnost), tato změna se projeví i na chování celku, nejvíce však u nejbližších objektů. Obdobný dynamický vývoj, můžeme měřitelně zachytit v hodnotové hirearchii vědomí. Změny v odměňovací struktuře se dějí neustále, jsou komplexní a postihují systém jako celek, nejvýznamněji však hodnotová prostředí, které jsou s měněným hodnotovým objektem vývojově "svázány".

Tyto hodnotové změny se ve vědomí odehrávají neustále. Jsou důsledkem působení evolučního algoritmu zajištění potřeb růstu reprodukce a sbezáchovy, za současného působení stále se měnícího vnějšího prostředí.

Empirická zkušenost

Jak si výše popisované fenomény co nejsnadněji představit v empirii? Stalo se vám již někdy, že jste si dali okamžité předsevzetí, že od následujícího dne začnete něco konrétního dělat jinak než doposud? "Od zítřka začnu chodit cvičit, přestanu kouřit" A nebo vám někdo slíbil, "Od zítřka budu hodný, přestanu pít" A skutečnost byla jiná? To vysvětlení je docel prosté, hodnotový systém je komplexní a provázaný "udrží" svoji celistvou strukturu v čase.

Stejně tak, pokud někdo tvrdí, že dokáže zcela oddělit svůj profesní život od soukromých problémů, nesnází, ale i radostí. (Je to sic pěkné přání, ale v realitě mozkového trastu nerealizovatelné) Obdobně, pokud politik či jakýkoliv jiný člověk v něčem opakovaně uhýbá, manipuluje, podvrhává a lže, jsou to hodnotové vzorce chování, které mu slouží k zajištění potřeb jeho růstu. Jejich konstatování, že tyto formy chování jsou součástí politického či jinak vedeného konkurenčního boje a že jinak jejich tvrzením, slibům můžeme do budoucna věřit, jsou jen další mozkovou smyšleninou a podvrhem. (Jeho mozek už to jinak ani neumí, je to jeho běžná praxe jak se dobrat řešení problému,,,, i když nefunkční)

Budoucnost

Mnozí z nás se pokoušíme pomocí různých kartářských či jinak sofistikovaných metod nahlédnout do své budoucnosti. Po pravdě řečeno, činí tak vědomí člověka, když hodlá něco změnit a chce si potvrdit že to dopadne dle jeho plánů. Někteří se dostanou do stádia, že bez předpovědi se nejsou schopni sami rozhodnout.

Pokud pro predikci použijeme hodnotovou strukturaci vlastního vědomí, dokážeme s velmi velkou přesností zjistit, které hodnoty nám jakou dobu a úsilí zaberou, než je dokážeme sami změnit. Zároveň zjistíme, jaké odezvy tyto změny začnou vyvolávat nejen v nás samotných, ale i v našem hmotném, a nehmotném sociálním prostředí. Velmi lidově řečeno. Člověk muže čerpat pouze z hodnot a odměňovací hirearchie kterou si během svého života neustále strukturuje a mění.

Hodnotová stejnost a rozdílnost

Pokud se tedy prostředí kolem nás mění i my se vnitřně vyvíjíme, a zároveň je každý z nás, jak z pohledu znalostí tak hodnotově prožívaných odměn odlišný, kde se tedy utvářejí ty "správné" hodnoty, s kterými tak obratně manipulují politici, různá náboženství, rodiče, škola, výrobci přípravků na krásu, reklama, ekonomové, firmy, nadřízení, přátelé?

No jednoduše, vymyslel je vždy jen a jeden konkrétní mozek, a snaží se je importovat do vnějšího prostředí, komunikací přenášet k jiným mozkům. Automaticky předpokládá, pokud jemu samotnému zprostředkovávají růst a chrání před riziky, musí tak působit na všechny ostatní. Jako kdyby netušil, že každý organismus i hodnoty které potřebuje jsou do značné míry odlišné. A náš vlastní mozek, vše věřící orgán, je ochoten cizí hodnoty akceptovat, bez ohledu na svoji vlastní individualitu a z ní plynoucí jedinečnost potřeb.

A tak se klidně honíme za kariérními postupy, prosazujeme firemní hodnoty, necháme se utáhnout na vařené nudli hodnotové nabídky politických populistů. "Stačí když někdo konkrétní, který je nám blízký, prohlásí, že je to tak správné"

Hodnoty, které prosazujeme mohou být skupinově společné a nebo taky ostatní jedince poškozující. Mnohé autority, si naplňování svých vlastních hodnotových potřeb dokáží i pojistit. "Demokraticky" je nechají prohlásit za společensky většinově prospěšné, ukotví je do formálních pravidel, a k tomu si vymyslí dohlížitelské a represivní orgány, na vymáhání jejich zajištění. Což v překladu mozkové reality znamená: "Budeme řídit a ovlivňovat chování a aktivaci neurotransmiterů všech ostatních?! Musí se přizpůsobit naši představám"

Pokud jsou to hodnoty, které umožňují skupinový růst a zároveň chrání před individuálními riziky, vycházejíce tak z evoluční motivačního algoritmu, projeví se jejich působení jako neustále se zrychlující celospolečenský růst, ať již ekonomický, společenskosociální a mentálně dovednostní. Na druhou stranu, když se v empírii odehrává opak, buď jsou přímo nastaveny hodnotová pravidla jako společnost poškozující (bránící růstu) a nebo nefunguje jejich aplikace (při realizaci nedokáže uchránit před riziky).

"Vlajkové" - společenské hodnoty

Na tomto místě bychom se rádi vrátily na začátek této stránky, ale již pod drobnohledem jevů, které jsme se snažili zachytit v průběhu textu výše. Proč se mohou vůbec "vlajkové" hodnoty utvářet? Proč se lidé a jejich mozky nechají velmi snadno oblbnout a honí se za hodnotami, které jim nejsou vlastní, a dokonce za těmi, které daného jedince vývojově poškozují?

No jednoduše, mozek je obrovským strůjcem virtuality, a když jsou mu prezentovány určité hodnoty jako pro něj výhodné tak je akceptuje, bez ohledu na realitu skutečnosti. Pokud v něm nejsou aktivovány okruhy, které hojasně a s patřičnou silou upozorní, že prezentovaný způsob získání hodnot, není ve shodě s tím, co zná ze zkušenosti z reality. Lidově řečeno, uvěří slibům, bez toho aby si reálnost jejich naplnění zcenzuroval.

Slibme mu, když skočí šipku z okna z pátého patra, tak nadobude obrovské bohatství. Takovému jednání se s největší pravděpodobností vyhne i přes lákavý hodnotový příslib. V tomto případě dokáže mozek s dostatečnou přesností a kontextovou provázaností konfrontovat nabídku s reálnými důsledky. (Co se stane následně, když ...) Na druhou stranu je zajímavé neustále důvěřuje slibům těch stejných politiků. I když se již mnohokrát mohl přesvědčit, že jejich sliby nejsou nikdy v reálu naplněny. (Ony se ty objektivní důvody, že za to můžou buď podmínky a nebo někdo úplně jiný, vždy najdou). Pravděpodobně to bude tím, že si dostatečně silně ještě svoji vlastní "držku" nenabyl.

Proto tolik lidí skočí na vábničku ekonomických hodnot. Od malička si mozek hodnotově strukturujeme tak, že jsou potřebné, že bez nich nemohou plnohodnotně žít, a pro jejich získání jsou schopni udělat cokoliv, často bez ohledu na vlastní rizika a ohrožení své vlastní fyzicky hmotné existence. Vést války, zadlužit se, riskovat v loteriích, nechat se vydírat nadřízenými, šikanovat úředníky, honit se za kariérou, sociálním a společenským postavením. Převládá víra, že zisk může být rychlý a s vynaložením miniální námahy.

Mozku je ale jedno, jak svůj prožitek slasti získá, on si ho umí vytvořit i bez toho všeho, co my nazýváme, ekonomický standard, vývoj hdp, kariéra. Napžíklad stejný pocit slasti při sexu dokáže aktivovat mozek miliardáře, stejně jako neuronální okruhy papuánce. A zatímco mozek miliardáře se ke svému pocitu slasti dostává až s každou novou miliardou, papuánec ho zažívá pokaždé, když narazí na nové mraveniště s chutnými mravenci.Prožitek pro oba dva mozky může být stejný.

Všichni unisono jsme schopni tvrdit, že našemu vlastnímu mozku se "hloupost" vyhýbá. No tak se jen pozorujme chvíli z nadhledu, kolikrát za den posuzujeme zda je něco z našeho subjektivního pohledu dobře či špatně, v šálivém domnění, že stejně hodnotově to musí přeci prožívat i mozek kohokoliv jiného. A klidně to budeme dělat i optikou hodnot, které nám předává mozek cizí (expert, majitel firmy, odborník, kněz). V současné době jsou to například prožitky žen, a jejich projevy v podobě různých psychosomatických poruch, způsobené jejich hodnotovými představamy, že nesplňují "standardy" ideálu krásy.

Tím, že se mozek člověka nechá zlákat, naplňováním hodnot někoho druhého, neznamená, že je tím schopen potlačit hodnoty vlastní individuality a jedinečnosti člověka. Pokud tak činí, tak ho tělo a psychika dokáží pěkně vytrestat, pocity úzkosti, agrese, nemocemi. A on „chudák“ nebude ani tušit proč. Vinu bude hledat ve svém prostředí, místo toho, aby se zamyslel, že je to on, kdo mozku upírá hodnotové naplnění jeho vlastních evolučních potřeb.

Průzkumy veřejného mínění – přiznaná manipulace

Neradi bychom se zabývali vypovídací hodnotou současných průzkumů veřejného mínění,  jejich manipulativním zneužíváním, mnohem více se zaměříme na jev, kterého si necenzurující mozek nevšímá.

Na první pohled by se mohlo někdy zdát, že politici a jejich marketingové aparáty využívajíce průzkumů veřejného mínění, to dělají s motivací, aby se informovali, jaký je názor demokratické většiny, jaké hodnoty si ve svém životě přeje či nepřeje. (Nezpochybňujme motivaci jejich čistých úmyslů, spíše se na tento fenomén zadívejme ve světle poznatků, které byly popsány výše)

Dá se předpokládat, že člověk (politik), který pracuje s výstupy sociologických šetření a průzkumů veřejného mínění, se snaží zjistit, jaké hodnoty si veřejnost přeje, protože je jeho mozek sám nezná, nejsou mu vlastní. Jednoduše řečeno, prožívá je rozdílně. Proto bychom měli být rádi. Ano ten člověk se zajímá o to co demokratická většina veřejnosti chce, co potřebuje, co vyžaduje, nezajímá se pouze o sebe a svoje potřeby moci. 

Naproti tomu u člověka, který sveřepě bude prosazovat své myšlenky, a hodnoty, vysvětlovat příčinné souvislosti svých vizí, proč jsou správné a co přinesou, před čím naopak ochrání, bez toho aby se zajímal o názory široké veřejnosti, bychom mohli lehce nabít pocit, že nežije v realitě, že je to zahleděnec sám do sebe a na demokratickou většinu zvysoka kašle.

Každý člověk si v neuronálních okruzích svého mozku utváří vlastní hodnotové struktury (hirearchie), které následně ve svém životě využívá pro zajištění svých potřeb růstu reprodukce a sebezáchovy. Mluvíme o neuronálních okruzích a léty budovaném potenciálu jejich interakčních vazeb. To není možné v mozkovém prostředí nějak obcházet, či obelhávat. Co tam je, to tam je, a je to to jediné, co člověk při utváření a realizaci svých myšlenek a potřeb může využívat.

Jak si myslíme, že dopadne realizace hodnot průzkumů?

Mozek jedince, který se nespoléhá na průzkumy bude vždy realizovat hodnoty, které veřejně prezentoval, protože jsou mu vlastní. Stejně tak, mozek člověka, který svoji kampaň vedl pomocí hodnot zjištěných ve výzkumech, bude v realizaci naplňovat hodnoty sobě vlastní o kterých se jaksi opomněl zmínit, prezentuje ty z průzkumů. Jeho mozek, ale jiné než vlastní nezná a neumí! (Zkusme si to každý sá na sobě, zda dokážeme kvalitně naplňovat určité hodnoty, které nám jsou cizí, prožíváme je nepříjemně, ale okolí je po nás vyžaduje)

Co si tedy můžeme být stoprocentně jisti? Že nabídka hodnot mozku člověka, která vznikla na základě sociologických či obdobných šetření, nebude nikdy naplněna. Je to pouze účelové využití informací, pro to aby mohl následně začít realizovat hodnoty svoje vlastní individuální.

Ve zkratce řečeno. Takový člověk, tím že i přímo prohlásí, že se spoléhá na průzkumy veřejného mínění, nám dává docela jasnou řečí najevo. Budu s vámi účelově manipulovat, protože mým zájmem je získat moc, abych následně mohl realizovat své vlastní hodnotové potřeby, o kterých vám však nic říci nehodlám!

"Přeci tady musí vládnout pořádek, jak by to vypadalo, kdyby si každý dělal co chěl?" A nejlépe, když se vše bude řídit mými pravidly, abych byly naplněny mé vlastní hodnoty.

Dalo by se říci, že je velmi těžké skoro nemožné odhalit hodnotové manipulace pouhým okem? Tedy člověka který na nás nyní hraje habaďuru, že mu jde především o blaho společnosti a podstatu věci samotné? Taky si tyto kontexty bere do úst v každé druhé větě. Po pravdě řečeno. Člověk nemusí být psycholog, aby dokázal odlišit člověka hodnotově ukotveného a vyzrálého, již z jeho obsahu verbálního projevu a hodnotového zaměření, které si v něm vybírá. Pravděpodobně se bude velmi podobat člověku v následující ukázce. Myslíme, že je velmi inspirativní.

Malý dovětek:

Protože se blíží volby a tato stránka je věnována hodnotám a hodnotovým stereotypům, rádi bychom se zmínili o zajímavém jevu. Nejednou ve svém okolí můžeme zaslechnout věty typu:

"Ti si nakradli, ti už mají dost." Pokud se ohlédneme na evoluční mechnismus, lidská potřeba neustálého růstu se nikdy neztrácí, až naši smrtí. Proto mějme napaměti, že převléknutí polirického kabátu, neznamená přestrukturování hodnotově motivačního algoritmu v mozku. Mnohem více se bude jednat o účelovou manipulaci.

"Ti noví se tlačí do politiky, protože si ještě nenakradli". Je docela velká pravděpodobnost, že tomu je proto, že krást neumí a nebo nechtějí, prožívají to jako své evoluční riziko.

 

Převzato z: www.kvantovapsychologie.cz

Jak náš mozek využívá svůj potenciál
  • Proč si nemohu vzpomenout na vše co jsem již jednou znal?
  • Uvažují mozky ostatních stejně jako ten můj a nebo jinak?
  • Je kauzální logické myšlení spíše realitu zkreslující a nebo přesné?
  • Jak se dozví můj mozek, že něco má smysl?
  • Podle jakých kritérií vyhodnocuje co je nesmysl?
  • Představuje český jazyk pro mozek určitou výhodu?
  • Jak si můj mozek utváří mé myšlenky?
  • Jak si mozek zkonstruuje smysl mého života?
  • Jak naučím svůj mozek ovládat mé tělo?
  • Proč jej tyto jednoduché otázky ještě nikdy nenapadly?
  • Proč nyní neví, kde začít utvářet odpovědi na tyto otázky?

Používaný výraz "strukturace mozku" pravděpodobně bude působit na nejednoho čtenáře ze začátku trochu odstrašujícím či přímo odpuzujícím dojmem. Není třeba se ho obávat, tedy přinejmenším v obsahovém pojetí tohoto portálu. Co si pod ním můžeme zjednodušeně představit? Jsou to procesy, které neustále probíhají v našem mozku, pokud vkládáme, měníme, poznáváme, zkoušíme, učíme se, zatřizujeme nové dovednosti a informace. Pro to, aby je náš mozek mohl rychle znovu vyhledat a opakovatelně využívat si z nich utváří, vzájemně dočasoprostorových kontextů vztahově propojenou potenciální strukturu. Lidově řečeno, tak aby mohl vždy s dostatečnou rychlostí a přesností najít a využít právě tu nejúčelnější variantu kandidátů na své činy, kterou má pro právě stimulačně pusobící prostředí naučenou.

Na následujících řádcích jsme se snažili velmi jednoduchým způsobem, věříme že pro čtenáře věcně uchopitelnou a přínosnou formou, osvětlit mechanismus těchto procesů, způsob jakým ovlivňují nejen strukturu interakčního potenciálu našich neuronálních okruhů, ale především, jaké "důsledky" můžeme následně pozorovat v projevechfyzického chování, logického myšlení.

Přitom jsme se rozhodli začít u mechanismů procesů, které každý z nás může viditelně pozorovat na sobě a na svém okolí (strukturaci mozku pro řízení našeho těla, jink řečeno ovládání různě prostorově bohatých a časově rychlostě odlišných fyzických pohybů).

Následně jsme se snažili, pomocí zcela identických mechanismů podchytit, jak mozek člověka uchopuje vnější svět, což již bude u každého z nás, velmi individuálně a pro ostatní "neviditelně" subjektivně prožíváno a vnímáno v menší či větší míře odlišně (utváření smyslu, logického myšlení, sebepojetí).

Pokud v průběhu svého čtení  porozumíte popisovaným fenoménům jinak a nebo zcela nově, než jste je doposud vnímali, můžete se spolehnout na to, že v neuronálních okruzích vašeho mozku proběhly či probíhají restrukturační procesy. Ti citlivější je dost možná přímo ucítí, jako zvýšený tepelný výdej v čelní oblasti své hlavy.  

Důležitá poznámka: Mozek každého z nás operuje v každém prostředí nejúčelněji, pokud se snaží na kladené otázky primárně nalézt odpovědi sám, na základě svého stávajícího poznání. A až následně konfrontuje svůj individuální pohled s předkládanou odpovědí, která byla vytvořena mozkem někoho jiného. Z tohoto důvodu, jsme se snažili prokládat celý text otázkami, tak aby čtenář získal dostatečně pestrou potravu pro konstrukci svých vlastních řešení a nebyl odkázan na to, zda a do jaké míry mu jeho mozek dovolí věřit a spoléhat se, na námi předkládaná zjištění.

Lidově řečeno. Při čtení se spoléhejme především na svůj vlastní pohled, na svá vlastní vyhodnocení popisovaných jevů, i když o psychologii, funkční architektuře mozku, interakčních procesech neuronálních okruhů, nebudeme mít ani potuchy. Pro kvalitu života, logiku myšlení ("chytrost") a procesy rozhodování, není vůbec důležité, aby mozek dokázal zopakovat pojetí poznatků o určitém prostředí po někom jiném, ale aby si utvořil svoji vlastní strukturu, která mu umožní dovednostně uchopit popisované jevy po svém i když třeba s více či méně rozdílnou přesností. Z pohledu tohoto portálu, není špatná odpověď taková, kterou si mozek čtenáře vytvořil individuálně sám, na základě svého vlastního poznání. Jako špatnou se může vyjevit pouze ta, kterou mu předkládá někdo jiný a on ji nekriticky, bez podrobení své vlastní cenzuře, akceptuje. Jednoduše řečeno, nebojme se začít věřit v první řadě sami sobě a rozhodnutím svého vlastního mozku.

  • Proč, když na začátku svého života máme mozek minimálně s "einsteinovským" potenciálem, kde a jak o něj přicházíme?

Pod pojmem "učení", si mozek některých z nás jako první vybaví čas strávený ve školních lavicích, svoji paní učitelku, více či méně oblíbené předměty a nebo možná "něco konkrétního" co jsme tak těžce do něj kdysi "nasoukali", jsme následně v našem reálném životě moc neupotřebyli. Přirozeným důsledkem je, že některé poznatky z různých prostředí si pamatuje a využívá dodnes, stejně tak je mnoho ostatních, o kterých už ani "netuší", co tvořilo jejich podstatu. Co si však často vybaví skoro stoprocentně přesně, je v kterém předmětu jsme byli jedničkáři, či pětkaři a zda jsme měli daného kantora rádi a on zase nás. Je docela zajímavé, že plno znalostí a dovedností, jsme si do mozku ukládali s hlavní motivací právě toho jediného hodnocení v půli či na konci školního roku (aby rodiče a učitelé měli radost, my byli pochváleni a nebo se vyhnuli hubování a posměšným úšklebkům okolí).

Na první pohled se můžeme spokojit s konstatováním. "Však o co jde!" "Zpětně to neovlivníme, a stejně, to co ke svému životu a práci potřebujeme, to známe, umíme a zvládáme dostatečně kvalitně." "Tak jaký má pro nás smysl se tímto jevem nějak trápit?" Možná tak ještě pro naše děti, ale pro nás už to žádný přínos mít nebude. Ať se tím zabývají odborníci na školství a pokud uznají za nutné, nechť popřípadě něco změní. "My máme svých starostí dost."

 

Konkurence degenerujících mozků

Při bližším pohledu, na příčiny tohoto fenoménu, možná trošičku zpozorníme. Co když se jedná o obecný jev, jehož působení si sice nijak rozumově neuvědomujeme, nevnímáme jej, ale bytostně ovlivňuje kvalitu a úspěšnost prožívaného života každého z nás? A to každou vteřinu naši existence, při potřebě znát předem, co nejpřesnější odpovědi na otázky: Co se stane, když ....? Není rozhodující, zda jsme stále školou povinní, podnikatelé, popeláři, zdravotní sestřičky a nebo stárnoucí kmeti, kteří si jen tak užívají podzim svého života. V mozku každého z nás, probíhají neustále identické procesy, včetně toho, který jsme si pojmenovali "zapomínáním".

V celé této části, zaměřené na mechanismy procesů a obsahů učení, se budeme snažit jednotlivě popisované jevy prokládat schématickým vyobrazením. Tedy nejen zachytit konkrétní mechanismus děje, formu jakou se projevuje v našem empirickém životě, ale i strukturační procesy neuronálních okruhů, které je v našem mozku "doprovázejí". Záleží pak již na individualitě čtenářě, do jaké míry si je bude schopen vztáhnout ke konkrétním projevům, které jej samotného v životě opakovaně „potkávají“.

Asi málo koho by udivilo tvrzení, že mozek batolete, či předškolního dítěte toho pravděpodobně o světe a principech jeho fungování bude vědět výrazně méně než studovaný vysokoškolák, kantor a nebo paní prodavačka v hypermarketu. Co by nás však mohlo přinutit zpozornět, že mozek malilinkatého prcka má absolutně největší potenciál pro utváření vzájemných interakčních vazeb mezi různě funkčně "zaměřenými" neuronálními okruhy.

S přibývajícím biologickým věkem se hraje o to, do jaké míry tohoto potenciálu využije a v jaké míře ho nechá zdegenerovat (zakrnět). Je to docela paradox. Ačkoliv míra absolutního poznání každého z nás, spolu s věkem a novými informacemi, které neustále absorbujeme, se relativně zvyšuje, schopnost  našeho mozku je zapojovat do vzájemně interakčně strukturovaných vazeb naopak výrazně klesá.

Jaký že má ten nesrozumitelný odstavec smysl? Hned dvojí. Pro schopnost přesného uchopování světa kolem nás a logiku našeho myšlení  zcela zásadní. Z jaké jiné podstaty si mozek může utvářet své představy o naši budoucnosti, ať již o té co se má stát za 5 vteřin, či za půl roku? Z čeho jiného může vytvářet predikce pro naše rozhodování "Co se stane, když ..? Vraťme se proto na začátek k naši školní analogii a pokusme se tento jev detailněji rozebrat, pomocí konkrétního modelového příkladu.

 

Musí člověk zapomínat?

Předmět fyzika. Pro někoho z nás představoval procházku růžovou zahradou, (jak se říká, šlo mu to samo), a pro jiného zase martýrium, kdy se jednou mohl zaradovat, že skončilo. Oba dva jedinci, vynaložili jednou obrovské úsilí a energii (někdo více, jiný méně), aby tento předmět zvládli, dostali jedničku a byli svými blízkými (rodiči, učiteli, spolužáky) oceněni. A nebo s motivací opačnou, aby nebyli káráni, trestáni či opovrhováni za svoji "neschopnost". Otázkou zůstává, kolik si z té fyziky po dvaceti letech pamatujeme? Různě. Ten kdo se jí věnoval i následně, tak vše, někdo jen to co využije při práci kolem svého domova a někteří, těch bude možná většina, pouhé střípky. „Taky k čemu?“ V běžném životě tyto poznatky přeci nepotřebujeme. Co si však pamatujeme skoro všichni velmi přesně: pana učitele, zda nám šla fyzika lehce, či jsme se jí protrápili a hodnocení, kterého se nám podařilo dosáhnout.

A tak se nabízí otázka. "Jakou ta obrovská snaha, tolik vynaložené energie, měla pro náš následný život smysl?" Velmi často to skončilo tím, že došlo k rozdělení na humanitní či přírodovědní směr, tak aby se „humanisté“ nemuseli trápit (fyzikou, chemií, biologií, matematikou). Tento příklad, možná působí jako okopírované vzpomínky nejednoho z nás, i když individuálně ve vztahu k předmětům odlišného zaměření. Mohli bychom konstatovat. "Každý má talent a taky ho baví něco jiného". Jak by ten svět vypadal, kdyby všichni uměli to stejné? „Vždyť je to logické." Nic objevného pod sluncem, je to zcela běžné a tak s tím i předem počítáme". Dokud si však nepoložíme otázky:

  • Co se přitom odehrávalo v mém mozku?
  • Proč jsme všichni schopni mozkem řídit a využívat stejné pohyby těla?
  • Proč stejně podobně neumíme logicky myslet? (Proč není běžné, aby byli všichni myslící "Einsteini", i když chodit a pohybovat se umíme stejně jako on?)
  • Může za obrovské rozdíly mezi námi naše přirozené nadání? (a nebo spíše konkrétní "blbost", kterou při výchově a výuce opomíjíme?)

Co se v průběhu výše popisovaného procesu v našem mozku odehrávalo, než jsme dospěli do fáze, že si dokážeme vybavit „pouze útržkovité“ vzpomínky? V našem modelovém příkladu v kontextu: předmět - učitel - známka? Pokud tento výsledek porovnáme s množstvím, obsahem informací, které jsme v průběhu učení předmětu samotného do sebe vstřebávali a dějů které jsme přitom prožívali, je to docela výrazný nepoměr. Kam následně naše znalosti a jednou nabyté dovednosti vytrácejí? A mohly vůbec zmizet a nebo je pouze náš mozek nedokáže dostatečně rychle vyhledávat?

  • Umí náš mozek zapomínat?
  • Jakým způsobem aktivujeme vzpomínky?

Na tomto místě narázíme na prvním fenomén, kterého si je jen málo kdo z nás vědom. Přesto, je pro fungování mozku, jeho schopností ovládání našeho těla a logického uvažování zcela zásadní . Nepoškozený mozek, to co se jednou naučil, zvládl, nikdy nezapomíná. "Ha, tak zde něco nehraje!" Co je tedy tou reálnou příčinou, že si z předmětu fyziky, toho dokážeme v pozdějším věku vybavovat tak poskrovnu? Dokonce ti kterým šla lehce, tak si kolikrát vzpomenou na mnohem méně, než ti co se jí protrápili.

Odpověď bude jednoduchá. Když se vrátíme k příkladu výše (rozdíl mezi mozkem novorozence a dospělého člověka), tak jsme si v něm "pouze" snížili náš potenciál zapojovat jednou nabyté informace do vzájemných komunikačních vazeb a kontextů s poznatky, které využíváme v našem současném životě. Jinak řečeno, náš mozek je, ze svého komunikačního toku začal opomíjet. Kdybychom použili metaforu, tak k nim nemůže najít dostatečně rychlou cestu a tak je vynechá. To už dává docela jiný smysl, než výmluva: „Hlava si udělala místo pro nové a v současné době aktuálně potřebnější informace.“

Malá vsuvka: Pro naše tělo ve spojitosti s mozkem platí identické mechanismy. Člověk, který  se jednou naučil například  žonglovat se třemi míčky, tak po pěti letech kdy tuto dovednost v běžném životě nepraktikoval, málo kdy je schopen znovu  začít žonglovat se stejnou kvalitou a přesností jako kdysi. Chvíli mu trvá. Vyžaduje to nějakou námahu a opakované zkoušení, než znovu v mozku souvztažně vyládí k těmto pohybům potřebný interakční potenciál neuronálních okruhů. Na druhou stranu, mu to pravděpodobně zabere mnohem méně neúspěšných pokusů, než u někoho, kdo bude začínat od píky. Obdobnými procesy procházejí například vrcholoví sportovci, když se po dlouhodobějším výpadku (způsobeným například zraněním) snaží vrátit do formy. Příčina je stejná. Jejich mozek se v průběhu zranění  adaptoval na změněné prostředí (ve svém běžném životě "byl nucen" využívat odlišnou skladbu neurononálních okruhů, než si posiloval při tréninku a při soutěžních zápasech).

  • Jak takové „rozcestníky“ v mozku fungují?

Mozek, s veškerými informacemi pracuje v časoprostorově propojených kontextech "CO, KDY, KDE, JAK"  Můžeme si je představit, jako kdyby každé nové poznání měl potřebu zaintegrovat do celistvé strukturysvého stávajícího subjektivně logicky uspořádaného celku.

Stačí si jen uvědomit, co se nám kolikrát v hlavě začne honit, když nás někdo vysadí na místě, kde jsme si kdysi jako malí hrávali. Kolik vzpomínek, na lidi, prožitky, klukoviny co jsme spolu páchali se nám najednou dokáže znovu vybavit (Co, Kdy, Kde, Jak). Události, na které jsme si třeba za dvacet let ani jednou nevzpomněli se najednou začaly objevovat, jako kdyby se staly včera. Obdobně si pod tímto "schématkem" můžeme představit náš příklad fyziky. Čím více jsou nám její poznatky odtrženy od našeho běžného prostředí (časoprostorů) v kterém se pohybujeme, tím je jejich propojení do kontextů méně bohatší. Proto si na ně mozek s dostatečnou rychlostí "nevzpomene".

Ověřme si, co to s námi provede, když po letech navštívíme učebnu, kde se budou nacházet identické experimentální pomůcky na kterých jsme si prezentovali působení popisovaných fyzikálních jevů. To najednou začne mozek chrlit vzpomínek, a co teprve, když tam potkáme stejného učitele či spolužáky. Mozek je geniální orgán, který nejenže zaznamenává "podstatu učené látky" (v našem případě fyziky), ale i souvztažné prostředí v kterém výuka probíhá (obojí pro sebe se stejnou "váhou"). A tak si klidně vzpomene na newtonovy gravitační zákony, při pohledu na strom obsypaný jablky. Že to nemá přímou lineární logiku, příčiny a následku? No ani nemůže, kauzální logikou se v přírodě nic neřídí, včetně procesů našeho mozku. Tu si vymysleli logicky racionálně uvažující lidé aby si svůj pohled na svět zjednodušili. Že se jedná o pouhou banalitu? Hmm, je to taková bezvýznamnost, že tvoří základ postulátů teorií pana Einsteina. Bez nich by svět a příroda nefungovali v té podobě, jak je dnes můžeme pozorovat.

Mozek si ukládá "informace" v časoprostorových kontextech, tak aby k nim mělrychlý přístup (přes mnoho odlišných potenciálních vstupů). Pokud je následně nekterý z těchto "vstupů" stimulačně aktivován, třebas i kontextově nesouvisejícími podněty, ale s určitou vztahovou návazností zasahující do původního kontextu, zvyšuje se jeho potenciál, že bude v mozkové  komunikaci využit. (strom s jablky = newtonova gravitace) V odborném žargonu jsme si to pojmenovali "asociačním řetězením".

Upřesnění k schématickým obrázkům. Popisované jevy a jejich vztahy budeme zobrazovat pro  zjednodušení "dvourozměrně". V realitě interakčního potenciálu neuronálních okruhů, jsou tyto oblasti trojrozměrně prostorově překrývající a nesousedící. Mohou být aktivovány dlouhými axonovými vlákny přes celý mozek

Malá zkouška: Vyslovte například slovo "máma". A nyní se pokuste k němu najít různá další slova či příběhy, které vás napadnou. Nejlépe, pokud máte příležitost, si to vyzkoušet například společně s vašim partnerem. Poznáte, že se začnou objevovat spojitosti (kontextové vazby) do velmi vzdálených a od sebe různých prostředí. Je to  ukázka principu, jak si mozek informace "ukládá" do časoprostorově kontextových vazeb. Zajímavá, je i rozdílnost u různých lidí, v obsahu a pořadí, koho a co bude asociačně rychle napadat.

Obdobně to funguje u všeho nového, co náš mozek uchopuje. Do jaké míry (jak bohatě) se nám při poznávání, daří tyto informace provázat s ději, s kterými jsme v kontaktu  v našem běžném životě.

Tento princip si můžeme v kontextu mozkového trastu jako celku (interakčního potenciálu všech neuronálních okruhů) obrazně připodobnit ke skládance puzzle. Kdy například kompletní poznatky z fyziky představují jednu kostičku z celkového obrázku. To jak dobře se nám ji do celkového obrázku (běžný život) podaří "začlenit", (jakým množstvím potencionálních úchytů) rozhoduje o tom, jak těchto poznatků bude mozek schopen v budoucnu v běžném životě využívat. (Najde/Nenajde) No a když si ji přichytíme v kontextech fyzika-učitelka-hodnocení-obtížný předmět, tak je to to nejrychlejší co se nám vybaví. Příčina je docela banální, její následek pro mozek a úspěchy člověka v osobním a profesním životě fatální.

Zbavujeme se tak potenciálu využívat jednou naučené a zvládnuté odpovědi na otázky,, Co se stane, když ...? Jednoduše jsme si tyto poznatky kontextově nespojili s reálnými ději, které nás neustále v interakci se skutečným prostředím potkávají, tak mozek nyní nemá utvořen dostatek potenciálních vazeb jak si k nim rychle "vyhledat cestu". U člověka, který se zabývá například výukou fyziky dennodenně, je to jednoduché, je součástí jeho života, a tak to jde velmi snadno a rychle.

Logicky  bychom mohli namítnout, že někdo si například jednou naučenou básničku, či hlavní města států bývalých Sovětských republik pamatuje, i kdybychom jej vzbudili o půlnoci a jsou na svoji paměť patřičně hrdí. Problém je v tom, že tato dovednost je využitelná především  ve „specializovaných dovednostních“ soutěžích. V běžném životě, v prostředí, které prochází neustálými změnami, je použití těchto statických informací otázkou. Jako kdybychom si začlenili do hlavního proudu, či kontextu svých neuronálních okruhů, tuto pro mozek nepřirozenou rigiditu.

Možná ještě výstižnější příklad. Co když po mozku tohoto člověka budeme vyžadovat, aby nám odříkal všechny básničky, které kdy kdo v jednom státě napsal? Kolik asi času a energie spotřebuje pouze pro to, aby je přečetl? Pokud však budeme chtít, aby nám člověk znalý principů přírodní fyziky vysvětlil chování jakéhokoliv živého systému na světě, jeho popis bude víceméně vždy do značné míry odpovídat skutečné realitě, bez toho aby musel investovat energii do získávání obrovského kvanta pro mozek nových informací (příklad básniček). Bezpodmínečně mu však nebudou stačit informace pouze o systému samotném, bude potřebovat znát i prostředí v jakém se systém pohybuje.

Potenciální kapacita jakéhokoliv nepoškozeného mozku je ve své podstatě neomezená. O využitelnosti našich dovedností a poznatků (co se stane, když ..) rozhoduje to, jak bohatě dokážeme různé neuronální okruhy vzájemně interakčně „provázat“. Proto bychom si měli dát pozor a  nesklouzávat k subjektivnímu hodnocení, co je dobře a co špatně, což by nám někdy automaticky mohly navozovat uvedené příklady básničky a fyziky. Použili jsme je pouze pro to, že nám umožňují snadnou formou demonstrovat popisované principy a rozdíly v projevech chování.

Mnozí z nás, kteří jsme navštěvovali základní a střední školu, tak si pravděpodobně vzpomeneme na rozlišování vyučovaných předmětů na humanitní a přírodovědní. Může mít takové rozdělení fatální vliv na vývoj a konkurenceschopnost mozku jedince, potažmo jakékoliv společnosti? Schéma výše nám umožnilo zachytit ještě jeden důležitý, pro vývoj mozku, poznání, kvalitu a úspěšnost prožívaného života každého člověka zcela zásadní jev. (ale to si zaslouží detailnější "rozpitvání" v textu níže)

Malé shrnutí:

  1. Mozek nezapomíná, co jej jednou naučíme v něm zůstává připraveno pro potenciální využití v našem běžném životě.
  2. Na čem záleží, jak bohatě  jednotlivé informační obsahy začleníme do celkové struktury jeho poznání.
  3. Co má smysl se pro mozek učit? Vše co upotřebí v reálném životě v kontaktu se světem kolem sebe, včetně  bohatosti a různorodosti zatřídění těchto informací do souvislostních kontextů.
  4. Co mozek v běžném životě nepoužívá, to začíná ze vého komunikačního toku opomíjet.
  5. Tyto principy platí pro vše co během života poznáváme jako nové a to v jakémkoliv věku.

Smělá predikce: Pokud lidé přestanou opomíjet tuto skutečnost, dokáží ji zakomponovat do výchovných a výukových procesů současných dětí, existuje velká míra pravděpodobnosti, že se v dospělosti schopnosti jejich mozku ve využívání informací budou výrazně lišit od toho našeho. Dá se předpokládat obdobný vývojový rozdíl, jako mezi stávající dospělou populací a našimi předky před 200 a více léty.

Jak se mozek člověka uchopuje světa kolem sebe i v sobě

Omlouváme se čtenáři, že jsme pasáž o procesech strukturace mozku (učení) uvedli jejich pravým opakem, opomíjením ("chceteli zapomínáním"). Cílem bylo hned ze začátku upozornit na jev, který při osvojování všech nových znalostí a dovedností, již ze své podstaty pozorovat nemůžeme (jejich budoucí komunikační opomíjení). Jinak řečeno, že pro logiku a způsob našeho myšlení, včetně zvládání jakékoliv dovednosti, nejsou rozhodující pouze obsah (to co) našim mozkem vstřebáváme, ale jak bohatě jej při procesu učení dokážeme provázat do vzájemných kontextů (souvislostí).

V následující části se již zaměříme na to, jak se komunikační struktura mozku formuje z pohledu aktivace různých neuronálních celků ve spojení s obsahem (co se mozek učí). Tento vztah je určující pro úspěšnost fungování člověka v profesním, osobním a vztahovém životě.

 

Čím je utvářena kapacita našeho mozku?

Pro samotné porozumění všem níže popisovaným strukturačním mechanismům (procesy učení), není detailní znalost anatomické struktury mozku a jeho chemickofyzikálních dějů důležitá. Spíše ji zde přikládáme v lehce vizualizované podobě, tak aby si čtenář utvořil rámcovou představu, jak ve skutečnosti vypadá to, co používáme ve schématicky zjednodušujícím vyobrazení. Především pak, jaký je rozsah a kapacitní potenciál mozkového trastu jako celku.

Mozek, jako operátor lidského vědomí, je extrémně komplexní systém, složený ze 100 miliard neuronů, vzájemně propojených 10 000 synaptickými spoji (platí pro každý neuron, triliony možných spojů). Na rozdíl od všech ostatních buněk lidského těla, se neurony zásadně liší, jejich komunikační procesy neprobíhají přímo pouze mezi buňkami nacházejícími se vedle sebe, ale přesahují svými axony do funkčně a lokálně vzdálených mozkových center. Toto nepředstavitelné množství vzájemných propojení (milión miliard), u každého člověka s odlišným vazbovým potenciálem, je přitom neustále měněno díky přísunu a změnám časoprostorových informací (podnětů), přicházejících z vnějšího a vnitřního prostředí organismu. Mozek je po své funkční stránce všechno jiné, než vyprojektovaný artefakt (počítač), který je jednou stvořen a pak již koná stejně.

 

Neuronální okruhy novorozence - "nepopsaný" list

Domníváme se, že nejběžnější představou, která bude mezi veřejností rozšířena je, že mozek si postupně s věkem, osvojuje určitým způsobem nové znalosti a dovednosti. Primárně je člověk získává od svých rodičů, sourozenců, následně pak učitelů a spolužáků, od kolegů v pracovním procesu, v televizi, pozorováním dějů v přírodě. Až se dostane do stádia, kdy "usoudí", že již vše co k životu potřebuje s určitou mírou dokonalosti zvládá a tak se novému učit přestává, a přitom zároveň sem tam „něco“ z již naučeného začne ze svého komunikačního toku opomíjet. (zapomínat) Pokud se tak děje ve větším rozsahu, a ve vyšším věku, mnohdy tento jev shrnujeme pod pojem stařecká demence.

  • Co se při tom v mozku odehrává?

V ranném stádiu vývoje mozku je utvořen potenciál primární anatomické konektivity neuronálních okruhů, v podobě jak byly zachyceny a prezentovány ve video ukázkách výše. Hmmm. Jak to máme chápat? Vzhledem k výše zmíněným převládajícím představám bychom spíše mohli předpokládat, že si člověk tuto konektivitu během svého života strukturací (učením) postupně buduje. Jednoduchá odpověď bude znít trošičku "šalamounsky" NE i ANO. Pro snazší uchopení tohoto mechanismu můžeme využít připodobnění fungování komplexu neuronálních okruhů k fotografickému papíru. (fyzika a chemie prominou, jde nám o snadnou prezentaci principů fungování mozku, než že bychom se snažili o věcně přesný popis procesů utváření fotografií)

Čistý fotografický papír má daný chemicko fyzikální potenciál, při jehož osvícení externími světelnými zdroji (v určitém omezeném rozsahu frekvencí) může dojít k zachycení obrazového záznamu (například vyfotografovaného děje). Pokud má zdroj jinou frekvenci vlnění, například rádiové vlny, gama záření, rentgenové záření, takové vlny papír minou či jím projdou, ale jeho chemicko fyzikální potenciál zůstává nedotčený (nic se na něm nezobrazí). Na druhé straně, pokud na něj dopadá světlo v "požadovaném" rozsahu frekvencí, tak ho zachytí například v podobě lásky mezi dvěma lidmi a nebo i válečných zvěrstev. (Co na něj dopadne, to přesně zachytí, je mu to jedno).

 

Primární konektivita neuronálních okruhů

Obdobný princip platí pro primární konektivitu neuronálních okruhů našeho mozku. Můžeme si ji představit jako "nepoužitý" fotografický papír, který je připraven zachytit a být aktivován podněty které k němu vysílá prostředí. Jakvnitřní (tělo člověka), tak vnější (okolní svět). Narozdíl od papíru, neuronální okruhy zaznamenávají vše v časoprostorových kontextech (CO, KDY, KDE, JAK) co člověk vidí, slyší a ve spojitisti s tím co cítí.

Schématicky si tento mechanismus můžeme znázornit způsobem, kdy bílá oblast představuje interakční potenciál všech neuronálních oruhů (primární konekivitu mozku - čistý fotografický papír) a barevná oblast okruhy, které jsou v reálném životě následně člověkem využívány pro přenos vzruchů (zachycený obrázek na fotografickém papíře).

 

Degenerace potenciálu primární konektivity

Primární konektivita (rozmanitost anatomické struktury neuronálních okruhů) utvořena v ranném stádiu vývoje mozku člověka zůstává vícemeně v jeho dalším životě neměnná (nezvětšuje se). Obdobně jako u čistého fotografického papíru, můžeme pozorovat spíše proces opačný. Potenciál, který je člověkem nevyužíván,degeneruje. Jak si to představit v realitě mozkových dějů? Okruhy, které jsou využívány, jsou zásobovány energií a jsou "posilovány". Okruhy, které člově nevyužívá (nedochází k jejich aktivaci energií), degenerují a jsou mozkem z jeho komunikačních aktivit opomíjeny.

Docela přirozeně by v mnohých z nás mohla začít hlodat neskonalá touha: Jak dosáhnout toho, abych ve svém mozku aktivoval co nejvíce těch různorodých? Návod je vcelku jednoduchý. V čím více různorodějším a na podněty bohatším prostředí se budeme pohybovat, čím bohatší informační potravou budeme mozek zásobovat, tím více odlišných neuronálních okruhů při komunikačním toku bude muset náš mozek aktivovat a využívat. (Je to obdobné jako s fotografickým papírem. Pokud budeme fotit naustále na jednom místě, zachycený obrázek bude stejný na všech milionech fotografií)

Možná více působivé bude, pokud si projevy těchto procesů popíšeme v empirii života s obrácenou účinností. Ten, kdo někdy navštívil zoologickou zahradu, možná pozoroval, že některá zvířátka se chovají i pro nás nepřirozeným způsobem. Například lední medvědi a kočkovité šelmy pohybující se neustále v jednom kruhu a nebo tam a zpět. Je to živoucí ukázka toho, kdy budeme neustálým opakováním posilovat určité stereotypní okruhy v mozku na úkor ostatních, které by byly aktivovány, pokud by se daný organismus pohyboval v pro něj bohatším a na podněty různorodějším prostředí (např. otevřené savaně). U zvířátek tyto projevy často přecházíme s menším či větším pousmáním. Někdo je polituje a jiný k nim bude netečný. Případy, které nás většinou přimějí zpozornět, pokud zahlédneme takové projevy chování u lidí. A že jich najdeme nejen za zdmi ústavů, ale i v běžném životě dost a dost.

  • Schválně, které vás v tento moment jako první napadají?

Představme si zaměstnance, kteří vykonávají svoji práci u pásové výroby a nebo vysokoškolsky vzdělané jedince kteří datlují do počítače faktury. (jejich mozek aktivuje neustále ty samé okruhy - je neustále stimulován stereotypními podněty - vyžadujíce identické pohyby). Pro mozek a jeho neuronální okruhy to představuje obdobnou činnostní pestrost, jako u výše zmiňované kočkovité šelmy. ("Když ona taková úzká specializace je ekonomicky a z pohledu kvality prováděných procesů nejvýhodnější".)

Ano mozek takového člověka bude umět sladit a posilovat okruhy řídící koordinaci pohybů nutných pro točení šroubovákem, či ťukání písmen do klávesnice, bohužel na úkor degenerace okruhů ostatních. (šedé okruhy ve schématu) Následně se ale nikdo nemůžeme udivovat, pokud se někde objeví jiní lidé, kteří umí kroutit stejně tak kvalitně jako my, ale jsou levnější. Přirozeně, na finanční hodnoty zaměřený mozek manažera je bez nějakých skrupulí vymění. Pro jeho mozek představují stěžejní hodnoty zisky a efektivita procesůČlověk jako lidská a myslící bytost je považován jako pouhý nástroj k jejich naplnění. Co těmto zaměstnancům zůstává, je jejich stereotypní činností degenerovaný mozek. Je docela zajímavé, že k tomuto pojetí a vnímaní hodnot si mnohá sociální společenství zakládají ekonomicky zaměřené vzdělávací systémy, včetně volby svých čelních zástupců.

Stejné projevy musí zákonitě nastávat i v tzv. "nápravných zařízeních", kde je podnětové prostředí člověka obdobně omezené. Jaké asi bude mít takový člověk šance na následné plnohodnotné začlenění do běžného života, když jeho mozek bude zvládat především to, co si za mřížemi v podnětově omezeném prostředí posiloval? Sice tímto přístupem dojde k naplnění naučené touhy člověka po trestu a pomstě, dosažení pocitu spravedlnosti, pak se však nemůžeme divit, že u tohoto člověka bude docházet k recidivě a dosti často důsledkově horším dopadem pro celou společnost.

Stejně tak lidé mnohdy se stoupajícím věkem rezignují na poznávání nového, či omezují bohatost svého prostředí s kterým přicházejí do osobního kontaktu (odchod do důchodu). Následky pro jejich mozek bývají z pohledu degenerace okruhů obdobné. Medicína tento jev shrnuje pod pojem stařecká demence a mnohdy je generalizovaně přisuzuje k běžným projevům stárnutí organismu.

 

Strukturace mozku od batolete po důchodce

Velmi často nás naše uvažování může svádět si pod pojmem učení představovat pouze to, co dokážeme rozumově či racionální logikou uchopit. A tak si tento proces náš mozek převážně asociačně ohraničuje se získáváním nových informací ve školských zařízeních, na školení atp. My se pokusíme tento úhel pohledu výrazně rozšířit, přestavět, zpřesnit a na konci zásadně zjednodušit. I když v textu budeme často zmiňovat příklady na dětech, tam jsou změny a rozdíly v projevech chování díky poznání nového vidět nejvýrazněji, přesto na ně musíme nahlížet jako na jevy obecné, ovlivňující každého z nás v jakémkoliv věku.

Mimo jiné se budeme snažit přesně zachytit určující vlivy prostředí a jim odpovídající procesy strukturace neuronálních okruhů, kterými potenciálně mozkově "vybavené" Einsteiny (naše děti, náš vlastní mozek nevyjímaje), výchovou v rodině, formou a obsahem výuky ve školách, dokážeme velmi úspěšně osekat do podoby pásových dělníků. A nevědomky se tak odsoudit k životu v subjektivní, kauzálně logické, nemorálními autoritami ovládané, hodnotově "zprzněné" realitě.

 

Když se mozek člověka poprvé "rozhlédne" po světě

Co vše mozek umí, i když má utvořen primární potenciál konektivity svých okruhů, si můžeme docela živě představit na malém novorozenci. Od jeho příchodu na svět bude záležet jen a pouze na něm a na jeho interakčním prostředí co vše se naučí, v životě zvládne, dokáže a jak bude úspěšný.

Mohli bychom si neuronální okruhy právě narozeného dítěte představit jako onen "čistý" potenciál fotografického papíru. I když úplně "neposkvrněný" není, především co se týče jeho základních životních funkcí. Rozsah pozorovatelných rozdílů v projevech jeho chování a dospělým člověkem budou asi většině zřejmé. Co mají fotografický papír a mozek dítěte společného? Jsou připraveny zachytit vše, co kolem sebe vidí, lidský mozek navíc ve spojitosti s tím co slyší a jakkoliv cítí!

Ať již se jedná o to dobré (lásku rodičů), tak to zlé (jejich nesváry či fyzické napadání). Samozřejmě bez schopnosti kritického hodnocení, zda je to dobře či špatně. Jednoduše si to mozek dítěte zastrukturuje do svých okruhů jako obrázek reálných projevů života kolem sebe. Mozek mimina, je obdobně jako fotografický papír ještě vševěřící, neumí a nemá na základě čeho cenzurovat!!

Tak již asi nepřekvapí tvrzení typu "Jablko nepadá daleko od stromu" popřípadě výstupy výzkumů "Ženy kopírují výchovné metody svých matek"

Malé dítě, nejenže se učí sladit činnosti mozku, pro ovládání a koordinaci svého tělíčka v prostoru a čase(fyzický pohyb), ale musí se adaptovat na život v pro něj zcela novém okolním prostředí. Možná to na tomto místě i mnohé odborníky překvapí, ale naučit se "rozumově logickému myšlení", bude pro mozek představovat zcela identické mechanismy procesů, jako naučit se časoprostorově ovládat lidské tělo. (fyzicky hmotný pohyb)

Je zajímavé, že  zatímco procesy mozku ve vztahu k projevům chování lidského těla jsou známé a pro naše logické uvažovaní i snadno uchopitelné, projevy myšlení, vnímání, duše, vědomí, psychiky, logického uvažování, inteligence jsou stále zahaleny určitou rouškou tajemství a mysticismu, přestože jsou v mozku řízeny indentickými mechanismy časoprotosrovou interakcí různých neuronálních okruhů. V následujících řádcích se budeme snažit, identičnost lidského vědomí, myšlení, psychiky a našeho těla vysvětlit na základě jejich společných, v mozku měřitelně zachytitelných a v projevech chování viditelných principů.

Pro to, aby naše racionální uchopování těchto procesů bylo snažší, začneme s popisem těchto mechanismů ve vztahu mozku a ovlávání těla. Následně, působením principiálně zcela identických jevů vysvětlíme utváření smyslu, logiky našeho myšlení a všech obdobných jevů i když rozličně pojmenovaných.

 

Jak učíme mozek ovládat naše tělo

Stejně tak, jak dokáže u rodičů příchod novorozence spustit změny všech jejich dosavadní životních stereotypů, představuje pro mozek malého nový svět kolem něj zcela odlišné vnější prostředí než matčino lůno. Některé oblasti se bude snažit po zbytek svého života biopsychosociálně růstem osvojit a jiným, zase vyhýbat. To co bude získávat z prostředí, ho bude měnit fyzicky(růst - díky příjmu potravy, ohrožení - vlivy nemocí), mentálně, psychicky(nabývání nových informací), ale i on svým interakčním působením bude toto prostředí sám ovlivňovat a měnit.

"Jak může dokázat takové bezbranné mrně měnit své okolí?" "No stačí se optat novorodičů, zda něco, po jeho příchodu u nich zůstalo při starém?"

V důsledku, se již nikdy nic v životě nemůže vrátit do stejného stavu, v kterém se to dříve nácházelo. Omlouváme se za kostrbatost tohoto sdělelní, lépe jej vyjádřit neumíme. Možná bude vhodné nahlédnout na článek, zabývající se zpětným cestováním evolucí. Ten samý princip platí i pro námi běžně prožívaný život. Co již jednou proběhlo určitým způsobem se nebude opakovat stejně. Tuto větu bychom si měli především uvědomovat ve vztahu k mozkovému vývoji dětské populace. Co jednou mozek naučíme, to v něm zůstane. Pro život dovednosti výhodné, ale i ty nevýhodné, špatné a nepřesné.  

Nejeden z nás si umí představit malé miminko, které ležíce na zádíčkách, jakoby "bezmyšlenkovitě" mává kolem sebe nožičkama a ručičkama, přitom neustále pozorně "skenuje" celé své okolí, sem tam si zakřičí, zapláče nakrmí a pak usne. Co mají všechny tyto projevy společného? Dítě se učí mozkem adaptačně sladit své tělo (vnitřní prostředí), jeho fungování v čase s vnějším prostředím (okolním světem).

Dětský mozek a fyzické pohyby v čase a prostoru

Pro rodiče může být docela zábavné pozorovat "hru", jak se jejich potomek neustále pokouší svýma ručičkama uchopit štěrchátko visící nad jeho postýlkou a nedaří se mu to. "To je přeci legrace, to si vzpomínám, tím jsme si mnozí procházeli taky!". Hmm. Tak se pokusme detailněji zaměřit na to, co vše, snahou uchopit na první pohled "hloupé" štěrchátko, se náš mozek může naučit.

1. Koordinovaně směrovat svoje chování pomocí pohybu k určitému cílovému prostoru, který v prostředí kolem sebe pozorujeme. Takové pokusy a učení jsou doprovázeny mnohými "nezdary", než se nám to daří zcela přesně a na první pokus. Ale i nepovedené pokusy strukturují neuronální okruhy. Jejich role je pro budoucí úspěšný život docela zásadní.

2. Jeho mozek si ověřuje, zda to co vidí ve skutečnosti ve světě i existuje, je reálné, tím že to může i cítit. (nevěří pouze svým očím a uším). Je zajímavé, že mozek dospěláků mnohdy na cítění, jako ověřující mechanismus reality jakoby rezignoval a věří tomu co mu zní logicky, racionálně, tomu co uslyší v televizi, od "odborníků". (To se následně dokážeme pěkně divit, se slovy, "Já to tušil!" "Já to podvedomě cítil").

3. Dalším a dalším zkoušením, kdy jsou již úspěchy v dosažení cílového prostoru častější, dochází k výběru, posilování a preferování toho nejúspěšnějšího děje opakováním. A tak na základě takových zkušeností zminulosti může mozek predikovat (plánovat), co se stane v budoucnosti. (Co se stane, když ...) Zda aktivací určitého přesného postupu pohybů pravděpodobně trefí nebo netrefí? (Dosáhne vytyčeného cíle?)

4. Mozek dítěte poznává, že cesta k jeho vytyčenému cíli vede zkoušením různých variant pohybů a jejich změnových postupů. (Utváří si obrovský potenciál, co se stane, když ) Je to patrné na tom, že přes prvotní nezdary svoje snažení nevzdává. (Jaký to rozdíl k mozku dospělému?)

5. Cíl taktéž určuje pomyslné časoprostorové hranice, kdy a kde se má pohyb zastavit, kde je jeho "konec".

6. Osvojuje si postupy, jak různými, na sebe navazujícími změnami pohybů, proces dosažení cíle v prostředí zautomatizovat. Tak aby bylo efektivní a rychlé.(Umět vybrat v konkrétním prostředí tu nejúčelnější variantu z mnoha potenciálně dostupných - které zvládá a umí)

Pokud trošičku zapojíme naši představivost, tak se jedná o osvojování principu, kde jsem teď a kam se chci v časoprostoru dostat v budoucnu. (Co se stane, když ...) I když se jedná o lineárně časově krátký úsek, kdy současnot od budoucnosti odděluje někdy zlomek vteřiny, nutný k pohybu ručičky a dotknutí se štěrchátka. Samozřejmě bychom mohli být nařčeni, co za tak jednoduchým projevem chování všechno nevidíme, jak se lidově říká, dělat z komára velblouda. No tak se pokusme zaměřit na komplexnější pohyby u nás dospělých, zdali se jejich mechanismus v něčem odlišuje.

Dospělý mozek - fyzický pohyb v čase a prostoru

Je snad učení dětského mozku zvládat pohyby mezi různými prostory v čase něčím zvláštní a nebo to snad náš dospělý mozek umí jinak? Jsou pohyby, které jsem se naučili v dětství, máme jejich "stereotypní vzorce již odzkoušeny" a tak je můžeme kdykoliv znovu aktivovat (využít). Jsou však pohyby, které jsou pro nás zcela nové, obdobně jako pro toho malého, a tam nás čeká stejné martýrium jako našeho prcka.

Stačí, pokud si představíme postaršího člověka, který se prvně v životě setká s počítačem, jak "velmi obratně" hned od začátku zachází s myší, když se snaží trefit a pak odkliknout určitý odkaz na webové stránce. No nesmějme se mu! Mozek na tyto časoprostorové pohyby nemá "nastrukturovány své okruhy". Jen je trošičku rozdíl v přístupu. Zatímco mozek malého piňdi svoji snahu nevzdává, dospělákův "racionálně" nejednou prohlásí: "Takové novoty, to již pro mě není" a svého zkoušení (učení) zanechá. Prostě do toho tu energii, která je vždy k strukturaci nového potenciálu interakčních vazeb neuronálních okruhů bezpodmíněčně nutná neinvestuje. Tak si říkáme, odkud asi bude pramenit přísloví "Nic v životě není zadarmo a nic nepřichází samo"

  • Co se při tom udává v neuronálních okruzích?

Na tomto místě se budeme snažit přiblížit, jaké procesy doprovázejí zvládnutí každého komplexnejšího (složeného pohybu) a jejich rozdíly. Představme si pohyby myší při najíždění na určitý odkaz na webové stránce. Po našem těle, jejich přesné zvládnutí, vyžaduje aktivaci jemné motoriky. Naopak, při fyzicky náročné činnosti zapojujeme motoriku hrubou, silná svalová vlákna. (Nyní si jen představme, jak by to probíhalo, kdyby nám tato vlákna mozek aktivoval s opačnou působností? Nejen že bychom měli problém se s myší trefit přesně na určité místo, ale asi bychom ji i utrhli. Naopak, při naší snaze zvednout činku bychom snadno mohli přijít o palec u nohy).

Každý člověk, všechny dovednosti musí teprve svůj mozek naučit. (Kdy a co současně aktivovat a utlumit). Tyto projevy jsou zřetelně viditelné zvláště při činnostech, které by vyžadovaly jemnou motoriku, ale dítě používá hrubou. (To když podle rodičů a babiček je zlobivé a "ničí" jednu hračku za druhou. A nebo, když se při každém druhém pokusu napít ze skleničky "požgrindá")

Veškeré projevy pohybů těla jsou mozkem ovládány způsobem, že současně jsou vždy aktivována určitá svalová vlákna a jiná zase inhibována, následně proběhne jejich změna. Tyto skokové změny pozorujeme v projevu chování jako spojitý lineární pohyb, probíhají velmi rychle po sobě. Krásně je tento proces viditelný například při běhu, kde v čase dochází k cyklickým (opakovaným) změnám současně aktivovaných a inhibovaných svalových vláken.

(Malé zamyšlení: Je to nějak podstatné? Pan Einstein si těchto jevů začal všímat u chování fyzikálních systémů a na základě toho utvářel postuláty teorie speciální relativity. "On každý, v přírodě pozorovaný lineární pohyb, je v realitě výsledkem nespojitého působení současné aktivace a inhibice energie v prostorech ve stejném čase. Představme si třeba v prostoru a čase přemísťující se obstarožní traktor a přitom jeho specifické nespojité zvuky, které vydává jeho motor "ta, ta, ta, ta, ta,. V motoru je současně aktivována a utlumována činnost více válců.  I když náš mozek pohyb traktoru pozoruje jako spojitý, díky rychlosti, s jakou se tyto změny dějí, přesná skutečnost je vzdálena námi vnímané realitě.

A tak zatímco u traktoru (a lidmi vytvořených artefaktů) nám synchronicitní princip příčinné souvisloti změny stavů (pohyb) připadá jako zcela normální a logicky rozumově vysvětlitelný, u našich neuronálních okruhů, které jsme tyto rychlé změny také museli naučit, přesto, že je ve výsledku pozorujeme jako spojitý lineární pohyb mezi místem A - B, začínáme mluvit o podvědomím řízených reakcích našeho těla. Jinak řečeno, glorifikujeme naši rozumovou logiku za to, že nám umožnila vymyslet a sestrojit funkční motor, přitom si někdy nevšimáme, že obdobným principem řídí mozek naše tělo.

  • Ono si tělo s mozkem dovolují dělat něco bez našeho rozumu a logiky?

Ano, dovoluje, ale jen do té míry co ho před tím sami naučíme. Čekat v mnoha životních situacích na to, než se rozhoupe náš rozum (rácio) by se mohlo stát osudové. Přitom skutečnost je taková, že se změny udávají tak rychle, že rozumově zaznamenáme pouze jejich začátek a konec. Co vše se odehrává  mezi tím vědomě neregistrujeme a tak si průběh skutečné reality racionalitou osekáme. (začátek - konec, příčina - následek) O co větší je pak náš údiv nad tím, co vše za přesně řízené pohyby naše tělo muselo vykonat aby vznikl souvislý pohyb mezi stavem A a stavem B. Stačí si je zaznamenat na kameru a pustit zpomaleně.

 

Komplexní pohyby v čase, prostoru a rychlost jejich změn

A co teprve krasobruslaři, akvabely, gymnasté a akrobatičtí ližaři? Kde požadavky na změny v prostoru jsou výrazně bohatší než při běhu a někdy i mnohem rychlejší. Taky to od nich vyžaduje náramné úsilí a řadu bolestně neúspěšných pokusů, než se sportovci podaří tyto postupné změny jednotlivých "mezifází" pohybu s patřičnou přesností sladit (například dvojité salto s třemi vruty). To si mozek prostorově změnově pěkně zamaká, než například při klasickém běhu, kde nám "stačí" jednou zvládnutý stereotypní pohyb a pak již jen zrychlovat jeho změny v čase.

Čistě naši kauzální logikou, bychom pak měli dojít k závěru, že například sportovní střelba na stojící cíl, kdy jakékoliv změny pohybu mezi mířením a stlačením kohoutku jsou nežádoucí, je snadný sport, pro který se stačí naučit jeden pohyb, a úspěch je zaručen. (logicky, vždy jeho pomocí musím trefit desítku). Ano, je to tak, naše logika nám napovídá zcela přesně. Když se však odvážíme nahlédnout do reality, tak nejednou vidíme, že tomu bude jinak. (Nebudeme s odpovědí předbíhat, jen naťukneme, že mozek člověka není lineárně cyklicky naprogramovaný stroj, ale živý organismus, který se mění v interakci se svým, neustále se měnícím vnitřním a vnějším prostředím)

Statický stav "pohybu" - postoj

Pokud by tělo nevykonávalo "žádný" pohyb a dokázalo zůstat v určité statické poloze, budeme pro tuto neměnnost využívat označení postoj. (nedochází ke změnám prostoru v čase), Jak by se dal tento rigidní stav schématicky znázornit na funkci neuronálních okruhů mozku? Dojde k souvztažné(snychronicitní) aktivaci (modrá barva) a utlumení (červená) různých neuronálních okruhů. Na energetickém pozadí bychom mohli pozorovat, že energie je distribuována současně do určitých svalových vláken a určitých neuronálních okruhů mozku. (například stoj přímý, holubička, posed). Jednoduše řečeno, tělo "koná" neustále to samé, bez jakékoliv změny.

Dynamický stav pohybu - vztahová změna postojů

Člověk si své rozumem uvědomované vnímání času, prostoru a rychlosti jejich změn usnadňuje a tím si velmi výrazně zkresluje realitu. Stačí mu, když zaznamená začátek (příčina) a konec určitého děje (následek) a co se ve skutečnosti časoprostorově odehrává mezi tím, co to ovlivňuje, to s klidem opomíjí, jako kdyby to neexistovalo. Je to jednoduché, náš rozum je příliš pomalý na to, aby potřebu automatizovaně rychlých pohybů dokázal v reálném čase zachytit. Na druhou stranu, bez jeho existence bychom nedokázali vykonávat cyklicky opakující se komplexní pohybové stereotypie, nezávislé na okolním prostředí. (Lineárně za sebou řazené, cyklicky opakovatelné různé pohyby - například sestava prostných v gymnastice. Může nám to připadat jako samozřejmost, ale cyklicky opakovaně  s určitým cílem, bez ohledu na okolní prostředí to umí zvládat pouze několik druhů primátů. (umožňuje nám to existence zrcadlících neuronů)

Obrázek v pravo se snaží zjednodušeně zachytit projev spojitého času a prostoru v "lineárním" pohybu. V mozkové realitě se jedná o rychlou změnu od sebe různých postojů v určitém naučeném pořadí ("lineárním vztahu"). Pokud bychom jednotlivé pohyhové úkony při provádění cviku zaměnily, vznikl by z toho cvik odlišný.

Zelená plocha zobrazuje interakční potenciál neuronálních okruhů mozku, které je člověk schopen v daném čase a prostoru pro uskutečnění daného pohybu aktivovat. Červená a modrá pak zachycují neurononální okruhy, které reálně v konkrétním čase, na základě působení podnětů vnitřního a vnějšího prostředí, jsou současně tlumeny a aktivovány. Zelený puntík pak zobrazuje celkový projev chování (výsledný postoj), které současná aktivace konkrétních okruhů mozkem vyvolá. Celý souběh všech změn následně působí jako celistvý lineárně plynoucí pohyb, například kotoul, běh, pirueta.

"Animace" napravo se snaží zachytit dynamiku vývoje pohybu, kdy čas je lineárně nespojitý, ale odvíjí se skokově na základě změny současně působících neuronálních okruhů. Asi nikoho nepřekvapí, že v realitě každého komplexnějšího pohybu těla nestačí mozku umět provést počáteční výchozí postoj a následně ten konečný závěrečný, ale musí umět přesně zvládat i "postoje" v jednotlivých změnových mezifázích.

Představme si například salto či kotoul. Pokud po odrazu nebudeme přesně, cíleně pohybovat rukama, zapojovat různé svalové skupiny, různých částí našeho těla, velmi snadno by se nám mohlo stát, že se parádně rozplácneme.

To vše je přeci logické a známé, tak proč se tím tady tak dopodrobna zabýváme? Ano, při popisování chápání fyzického pohybu, koordinaci mozku a těla nám to problémy nečiní. Důležitost této naši logické přípravy se projeví později. Až narazíme na mozek, psychiku, myšlení a naši "božskou", inteligentní chytrostí prošpikovanou logiku rácia.

Opačný příklad nastává například u sportovců, kteří potřebují udržet stálost aktivovaných okruhů, po co nejdelší dobu setrvat beze změny (střelci). Kdy v čase zmáčknutí spouště potřebují zůstat ve stejném postoji jako při samotném míření na cíl. Je zajímavé, že prostorově a rychlostně rozdílné druhy sportů (gymnasté, střelci) se snaží "vystrnadit" z hlavy při svém cvičení jakékoliv (nesouvisející) myšlenky. No je to pochopitelné, protože i ty interakčně zapojují určité neuronální okruhy. A tento prostor i v mozku funguje s časem spojitě!!

Z toho nám plyne další závěr: Na kvalitě, jinak řečeno přesnosti pohybu, jak se nám ho podaří provést, zavisí nejen to, které neuronální okruhy a kdy současně aktivujeme, ale i to které utlumíme. (dalo by se říci, že pro zvládnutí pohybu musíme pro každý postoj vymezit jeho přesné prostorové hranice a při pohybu zároveň jejich přesné změny v čase). Zkusme si jen představit, co by se stalo, kdyby se nám v průběhu kotoulu vytrčila ruka jinakmimo osu, jinak řečeno, přidali bychom tam něco navíc? Zásadně by to prováděný cvik a jeho konečný výsledek mohlo změnit. (Co se stane, když .....) (obdobnou roli, jako vytrčená ruka, sehrávají i myšlenky)

 

Od prvních krůčků ke gymnastovi

Možná si toho díky velkým rychlostem nevšímáme, ale naučit mozek koordinovaně přesně zvládat různě rychlézměny našeho těla v čase a prostoru představuje obrovskou dávku učení, zkoušení a energie vynakládáné člověkem od toho nejútlejšího věku. Přesto, že pro mozek se jedná o neustále stejné úkony. Současnou aktivaci ainhibici, odlišných kombinací neuronálních okruhů. Procesem učení neděláme nic jiného, než, že hledáme, testujeme, posilujeme a oslabujeme jejich různé stereotypní kombinace. Zkoušením, se učíme, co s stane, když ...? Výsledkem je, že náš mozek nestrukturujeme pouze pro zvládnutí konkrétního pohybového stereotypu,ale tisíce dalších, které zůstanou v jeho potenciálu, například pro využití v odlišném prostředí či k jiným účelům.

Tento popis zní na první pohled docela jednoduše. Zvládání sezení, kroku, kotoulu, si pomocí něj dokážeme představit, ale co když se budeme chtít stát vrcholovými gymnasty a dokázat zacvičit mistrovsky prostná? Kde je nutné zvládat nejen jednotlivé cviky oddělelně, ale velmi dynamicky za sebou (bez možnosti zdlouhavého přemýšlení). Přitom pokaždé na jiné žíněnce v jiném prostředí, s vlivem i bez vlivů obecenstva. A pro každou novou sezónu je žádoucí tuto sestavu měnit, zdokonalovat provedení jednotlivých cviků, zvyšovat jejich obtížnost, vymýšlet nové, měnit jejich pořadí.

Postojově změnový potenciál mozku

I když by to z výše popisovaného mělo být zřejmé, přesto se znovu vrátíme k pojmu rozsahu a hranic pohybu z pohledu časoprostorové interakce neuronálních okruhů. O některých dětech, co se týče například sportu se tvrdí, že mají talent od boha a o jiných, že nejsou pohybově nadané. Někdo, ať vyzkouší jakýkoliv sport, tak mu to jde ryche a jiný se tím namáhavě  v tělocviku protrápí. Mnohdy se o dětech z vesnice tvrdí, že jsou pro pohyb nadanější než ty z města. Pokud nahlédneme na obrázek v pravo, najdeme jednoduchou příčinu.

Je obrovský rozdíl, zda dítě od mala prolézá houštinami, šplhá po stromech, hraje na honičku s kamarády, sem tam se i popere, než když spořádaně chodí po pravém okraji silnice, tvořící pomyslnou spojnici mezi sezením v lavici ve škole a doma u počítače . Časoprostorový pohybový potenciál současně aktivovatelných okruhů, které mají tyto děti nastrukturován se velmi výrazně liší.

Změny postojových stereotypů - pohyb

Malá vsuvka: Pro tento příkld úmyslně vynecháme proces sociálního napodobování  v prvních fázích učení komplexních pohybů (odborníci nám odpustí). Tedy podněty přicházející z vnějšího prostředí , které člověk odpozoruje, rozhodne se, že je chce umět dovednostně zvládnout (zahlédl někoho jiného provádět kotoul). Je to malá daň za snadnější uchopitelnost popisovaných mechanismů - vztah mozku a vnitřního prostředí - těla. (proces sociálního napodobvání, bude popsán a schématicky zachycen v textu níže, zabývající se procesy, jak si mozek utváří smysl a logiku myšlení)

Primární potenciál neuronálních okruhů, které si dítě během svých her, aktivuje je rozhodující pro jeho schopnost utváření bohatých a rychle se v čase měnících pohybů. Adaptace například na nějaký specifický druh sportu, probíhá následně způsobem, že se dítě učí zvládat konkrétní časoprostorově přesné postojové stereotypy a jejich rychlost. V mozku dochází k posilování určitých neuronálních okruhů a ladění rychlosti jejich změn. (Cviky jako kotoul, svíčka, stojka, přemet atp.) Přitom mozek neustále čerpá z bohatosti potenciálu okruhů, které si utvořil v útlém mládí.

Pokud bychom si průběh určitého cviku měli schématicky graficky znázornit, bude vypadat přibližně jako obrázek napravo. Mozek musí být schopen, přesně ohraničit jednotlivé postoje. (Umíme si představit, co by například uprostřed kotoulu napáchala nesprávně či "náhodně" vytrčená ruka?). Zároveň správně seřadit jejich jednotlivé změny včetně rychlosti s kterou k nim bude docházet. (lineární čas je relativní a pro pohyb neexistující veličinou)

Jednou naučený a správně zvládnutý kotoul, jsme následně schopni kdykoliv, bez ohledu na čas a prostředí opakovaně zacvičit. Tuto naši schopnost považujeme za tak samozřejmou, že se nás ani nenapadne ptát. Jak je to možné? Jestliže v případě kotoulu se jedná o automatické zvládnutí tak rychlých pohybů, že jejich jednotlivé změny vědomě neregistrujeme, jak je můžeme najednou opakovaně, v tomto případě již vědomě (rozumově) znovu, nezávisle na tom kdy a kde v mozku vyvolat?? Jak může mozek najít, kde má uloženu strukturu pro jednotlivé již zvládnuté cviky? Zvláště, když před kotoulem i po kotoulu v něm neustále probíhaly aktivačně inhibiční procesy řídící jiné pohyby? (viz ve schématu oblast před Z a oblast za K). Jak si může vůbec mozek dovolit v čase se vrátit do stejného prostoru? Velmi jednoduše, utvořil si hranice cviku, jehozačátek a konec. Kdykoliv ho znovu bude chtít použít, tak ví jak a kde má začít a zase skončit. Kdo, ale mozku řekně, kde jsou tyto hranice? (Například jakým pohybem začínají a jakým končí). "Na první pohled skoro až fylozofická otázka". Nehledejme v tom žádnou vědu, buď se je naučí z vnějšího prostředí (z pravidel, odpozorujeme od ostatních), jedinec je akceptuje a nebo si vymyslí svůj vlastní začátek a svůj vlastní konec. To platí pro jakoukoliv dovednost, kterou jednou či vícekrát bude cyklicky opakovaně ve svém životě využívat.

Malá vsuvka: na stávajícím místě trochu "mimo", její důležitost se projeví později: Pro jakýkoliv organismus je výhodné, když může těžit z již jednou dovednostně zvládnutého, z toho co umí, bez ohledu na čas a prostor v kerém tak činí. Na první pohled je to jednoznačně obrovská evoluční výhoda, kterou organismům jejich mozek umožňil. Ale! Nebyla by to příroda, aby neexistovalo žádné "ale". Tuto schopnost a potřebu znát začátek a konec různých dějů poskytuje v největší míře mozek a CNS. Nic jiného v přírodě žádný začátek a ani konec nemá (fyzika, chemie, biologie). Vše jsou to interakční procesy, u kterých, když se budeme snažit nalézt jejich přesný začátek(hranice) času skončíme u velkého třesku a v prostoru u interakcí těch nejmenších částic. Konat opakovaně přesně stejně bez ohledu na čas a prostor umí zase jen a pouze artefakty zkonstruované mozkem (motory, počítače, hodinky, snaha u nanotechnologií atp.)

Vztahy, výběr, skládání odlišných pohybových sterotypů

Nyní již známe skoro vše, co gymnasta pro zvládnutí cvičení prostných v mozku potřebuje. Dovednostně si osvojí několik cviků a ty následně odcvičí. Jenže, jak jeho mozek pozná, kdy který cvik má "použít"? Jak je seřadit za sebe? Jak posoudí které cviky zvládá lépe a které hůře? A co když do toho mají co mluvit se svými omezeními a isntrukcemi i pravidla (co se smí a co nesmí)? A budu mít na celé cvičení dost času? Která z různých variant, které mě zrovna napadají bude ta nejvýhodnější? A co cvičí potenciální soupeři, dalo by se tam něco odkoukat? Ačkoliv bychom tyto otázky možná rádi opomenuly jako nepodstané, i s nimi si musí mozek sportovce umět poradit. Musí být schopen utvořit časově lineární návaznosti mezi jednotlivými cviky, dát je do vztahu s jinými částmi neuronálních okruhů, které mu poskytnou informace například o pravidlech. Musí být schopen utvořit několik virtuálně časoprostorově seskládaných variant, z kerých následně bude vybírat, jaké budou pro něj ve vzahu k rozhodčím, soupeřům, divákům, svým současným dovednostem ty nevýhodnější.

To je přeci samozřejmost! No až zase taková ne. Tyto schopnosti poskytují člověku zrcadlící neurony umístěny v předních lalocích mozku. (Pravděpodobně s nimi disponuje pouze několik druhů primátů.) Možná bychom tento jev opomenuly, ale narazili jsme na další případ jedinečnosti z pohledu času a prostoru. Náš mozek nám umožňuje utvořit vzájemný lineární časový vztah z čehokoliv co zvládá umí, ale i neumí, bez ohledu na prostor. To co umí(zná začátek a konec), dokáže  různě variabilně řadit a skládat za sebe jak potřebuje, sám si určovat průběh děje, na základě jím pociťované výhodnosti. Nutno znovu podotknout, tuto dovednost volně se pohybovat v čase a prostoru, poskytuje organismu mozek, a nejbohatší formou ten lidský.

Malá vsuvka pro zamyšlení. Mozek člověka, tuto svoji schopnost, utváření lineárně složených vztahů, bez ohledu na čas a prostor, využívá při tvorbě svých artefaktů. Tak třeba traktor, kdy na činnost válců v motoru navazuje kliková hřídel a na její točení následně reagují kola. Člověk tak dokáže "obelhat" přírodní procesy. Umí vymyslet a zkonstruovat příčiny a taky následky dějů. Pomocí této logické lineární kauzality následně utváří své artefakty.

 

Vlivy vnitřního a vnějšího prostředí na realizaci pohybů

Jedna strana stejné mince je, jak se sestavu prostných náš mozek naučíme (tisíce a tisíce hodin tréninku, opakování) a druhá, jak ji následně zvládáme, například při soutěži zacvičit. (během tří minut). Logicky by z výše popisovaného mělo vyplývat, že jednou naučené a zvládnuté musí být mozek člověka schopen vždy vykonávat stejně (obdobně, jako jsme to naučili traktor). Co však sportovci ve skutečnosti zažívají? Proč se jich televizní reportéři po každých závodech znovu a znovu ptají, jaký mají ze svého výkonu pocit? Logicky by měl být pokaždé stejný, ale v realitě není.

Odpověď je jednoduchá. Přesto, že mozek člověka umí, výše popisovaná "kouzla s časem a prostorem", je to přírodní biologický systém, pro který platí přírodní zákony a ne ty co si sám vymyslí a naplánuje. Jinak řečeno, procesy neuronálních okruhů mozku probíhají ve spojitém čase a prostoru, v kterém se zrovna pohybují, tím pádem vždy do určité míry odlišně.

Co se tedy v mozku člověka děje, že není schopen konat jednou naučené a zvládnuté zcela identicky stejně? Proč je mozek sportovců schopen prohlásit: "Z první části mám dobrý pocit, ta druhá již nebyla ono". V průběhu celého cvičení probíhá v mozku neustále interakční ladění všech těchto časoprostorových neuronálních procesů ve vztahu k prostředí v kterém se sportovec pohybuje. (Teď již asi nikoho nepřekvapí, že jsou sportovci schopni podávat "lepší" výkon, když jsou v domácím prostředí). Prostě jejich mozek, si své neuronální okruhy strukturuje spojitě s prostředím. Některým sportovcům k výkonu taky pomáhá, pokud se jsou schopni od těchto vlivů oprostit. (Není to záhada. Jednoduše si svůj mozek naučili, aby co nejméně vnímal určité vlivy změn prostředí v čase, "neslyší", "nevidí".

Zajímavost pro sportovní nadšence: Protože přírodní čas funguje spojitě s prostorem (mozek je přírodní systém), musí myšlenky zákonitě mít vliv i na samtný fyzický pohyb. To co by někdo mohl považovat za výmluvy, že problém nepodání optimálního výkonu sportovcem, leží v jeho hlavě, má svůj jasný a měřitelný důvod. (Pokud není sportovec čistě somaticky indisponován)

Postojové a pohybové stereotypie v lineárním čase

Mozek společně s tělem si tímto způsobem osvojuje postojové a  pohybové stereotypie, které v případě potřeby je schopen kdykoliv aktivovat. Každý stereotyp s sebou nese určité nevýhody. To když se jej naučíme zvládat "špatně" vzhledem k vnějšímu prostředí a nebo se podmínky vnějšího prostředí zásadně změní.

Možná si připomeňme kolik vrcholových sportovců tuto změnu, vycházející ze změn pravidel či z nových materiálů nezvládlo. Letci na lyžích, když přišel V styl, sjezdaři když přišli karvingové lyže, tenisté, když se změnily rakety. Není to tak, že by tento přechod nezvládlo jejich tělo, ale nedokázali, starý stereotyp mozkových procesů, s dostatečnou přesností změnit a přizpůsobit změněnému prostředí.

Stereotypie nejsou pouze záležitostí vrcholových sportovců. Jejich působení pocítí na sobě každý z nás, když se například rozhodne začít chodit běhat. Již pouhé rozhodnutí a změna, kdy opravdu vyběhneme, je vybočení z našeho stereotypu na který jsme navyklý. Pokud vyběhneme poněkolikáté, tak nejednou začneme pociťovat, že to zas taková útrapa není. Mozek si utvořil stereotyp, který mu přesné zvládání tohoto pohybu "usnadňuje" - automatizuje. Žoviálně bychom mohli říci, že neuronální okruhy jdou přímo k věci. (při vzpomínce na modelový příklad malých dětí a štěrchátka)

Postojové a pohybové stereotypie dvolu lidí

Představme si dva sportovce, kteří vykonávají identický cvik například přemet. Když bychom si přehráli jejich zpomalený záznam a pustili přes sebe můžeme pozorovat situaci mezi dvěma extrémy. Buď pohyb (jednotlivé postoje) a rychlost jejich změn budou zcela identické (budou se překrývat), a nebo budou částečně či velmi rozdílné. Ať již se jedná o využití jednotlivých postojů, nebo v rychlosti jejich změn, budou tyto rozdíly či stejnosti zaznamenatelné i v interakční aktivitě odlišných neuronálních okruhů a rychlostech jejich změn.

Co jednou "tělo" naučím to umí navždy

"Krásné by to bylo". Mozek je velmi plastický systém, neustále schopen reagovat na změny vnitřního a vnějšího prostředí. Proč musí vrcholoví sportovci neustále trénovat to samé? Proč když jsem to jednou tělo naučil, tak si na to po letech netroufnu? Pokud se vrátíme k příkladu našeho školního zapomínání (opomíjení), tak ve vztahu k našemu tělu se mechanismy mozku v ničem neliší. Mozek a jeho sítě se sychronicitně neustále adaptují na aktuální prostředí v kterém se organismus nachází. To znamená, že to co v běžném životě nepraktykuji, to je v potencionální interakční časoprostorové komunikaci mozku "nahrazováno a posilováno jiným".

V přírodním světě žádná minulost a budoucnost neexistuje, pro ten platí pouze aktuální současnot. Nejen vrcholoví sportovci, ale i běžní lidé často trpí například bolestmi zad, páteře, atp. Jeden příklad za všechny. Může to být proto, že byly ze stereotypie různých pohybů vynechány svaly, kterými jsme si jako malé děti formovaly optimální posturu držení našeho těla. Například ve stádiu batolení, se ve velké míře aktivuje a mobilizuje mezilopatkové svalstvo. V dospělosti, jeho nezapojování je velmi často příčinou mnoha obtíží jak vrcholových sportovců, tak nás kancelářských povalečů. Proto fyzioterapeuti při svých mobilizačních cvičeních aktivují tyto pohybové partie a jejich reflexe v neuronálních okruzích obdobnými pohyby, jako když jsme byli batolata.

Jak rychle se komunikační potenciál mozku dokáže vývojově měnit?

Pro získání představy uvedeme příklad, který byl prováděn na šimpanzech. Výzkumník postupně ťukal na bříška jednotlivých prstů šimpanze. Měřením byla indikována obdobná aktivita neurononálních map každého z prstů. Když však začal stereotypně ťukat pouze na jeden prst, začala si mapa tohoto prstu, do svého komunikačního toku přibírat neurony, doposud zapojené do map ostatních prstů. Mozek se jednoduše adaptoval na změněné prostředí.

Co z toho mimo jiné plyne? Že, bez toho, aby si člověk své dovednosti pořádně odmakal, se nidy nic nemůže naučit. Tím že si například o kotoulu, či jízdě na kole přečtu všechno možné, získám si detailní představu každého jednotlivého pohybu, ještě nebuduji potřebnou konektivitu ve své mozku ke přesnému zvládnutí kotoulu. V procesech mozku znamená obrovský rozdíl mezi tím něco vědět, znát a získat dovednost. A to platí nejen ve vztahu k našemu tělu.

 

Závěr mozek a moje tělo

Proč se vůbec v psychologii zabýváme procesy učení pohybů? Stejně tak, jako se mozek člověka učí komunikovat se svým tělem, se učí komunikovat se svým vnějším prostředím (okolním světem). Učelem, je naučit se tělo ovládat, měnit prostor v čase s co největší přesností a při různých rychlostech změn. Stejný cíl (přesný pohyb v časoprostoru) a stejné procesy neuronálních okruhů má mozek k dispozici pro komunikaci se svým vnějším prostředím. Nic jiného, nového, speciálně pro naše logické myšlení mozek utvořeno nemá. Jinak řečeno, hlavním cílem výše popisovaných procesů bylo, připravit náš mozek pro snažší uchopení toho, za čím se mnohdy snažíme hledat složitou vědu.

 

Můj mozek a okolní svět

Výše popisované mechanismy dynamiky vývoje a zákonitostí vztahu mozku a těla jsou již v dnešní době s velkou mírou přesnosti známé a pro většinu populace, včetně laické veřejnosti by měly být popisované mechanismy i po prvním čtení relativně snadno uchopitelné.

Pravděpodobně do okamžiku, než narazíme na pojmy: vědomí, podvědomí, jáství, ego, sebepojetí, mysl, logický úsudek, inteligence (IQ), pocity, emoce (EQ), psychika. Kde mají tyto pojmy své časoprostorové hranice? Jak spolu logicky souvisí? Jsou nějakým způsobem propojené? Co je utváří? Čím se řídí? Jak je můžeme měřitelně zachytit a objektivizovaně porovnávat? Jak si máme tyto jevy jednoduše vysvětlit a je to vůbec reálně možné?

„Proboha“, jak by, ve vztahu můj mozek - moje tělo, popisované mechanismy současného působení různých neuronálních okruhů, jejich rychlost změn v čase a prostoru a hraniční přesnost těchto aktivit mohlo umožnit vzniknout něčemu tak ojedinělému, jako je moje logické myšlení a inteligence? Jak mohou umožnit to, že jsem schopen provést kotoul, stojku na hlavě či piruetu, tomu rozumím, ale jak budou utvářet „moji duši“, moji psychiku, racionálno to mi mozek nebere?! A jaký by potom dával můj život „smysl“?  Jakou roli, v interakčních procesech neuronálních okruhů sehrává moje vlastní Já, Sebepojetí, Ego?

Mozek – vztah těla a okolního světa

Kapitolu učení jsme ne náhodou začali u vztahu našeho těla a mozku. Smysluplnost zvoleného „postupu“ se bude čtenáři vyjevovat postupně. Zatímco rozdíly v projevech chování těla, dokáží lidé vzájemně docela objektivně vyhodnotit u chování psychiky, myšlení, to v zhledem k současné míře běžného poznání bude o malinko komplikovanější.

Přesto, že jsme se v první části zaměřili pouze na interakci těla s našim mozkem, tyto procesy ve skutečnosti probíhají za stále interakce s neustále měnícím se vnějším prostředím. V následující části se proto zaměříme na utváření vztahu mozku a vnějšího prostředí člověka. Neměli bychom však opomíjet, že mozek je „mediátorem“ kontaktu našeho těla (vnitřního prostředí člověka) s jeho vnějším prostředím.

"Kvalitativní" rozdíly různých lidí v projevech aktivit těla a mozku

Stačí si představit, pokud různé lidi nafilmujeme jak provádí stejný pohyb (např. kotoul), a následně tyto dva záznamy pustíme přes sebe zpomaleně. Subjektivně pocitově se můžeme rozcházet v tom, které výsledné provedení kotoulu se nám líbilo více či méně, ale zachycené rozdíly v jednotlivých postojích pohybu budeme schopni vyhodnotit objektyvizovaně stejně či velmi podobně. Proto je bezpodmínečně nutné se v následujícím textu vyvarovat jakéhokoliv hodnocení, zda jsou předkládáné závěry pro někoho dobře, či špatně. To vždy bude vycházet ze subjektivních zkušeností a vnímání mozku každého z nás. Mnohem více bychom se měli soustředit na příčinné souvislostní vztahy popisovaných rozdílů.

Jak měříme "kvalitu" lidské psychiky, či mysli?

Stejně tak, jako projevy chování svého těla, se lidé pokouší vzájemně porovnávat i svoji mysl, chytrost, úsudek, emoční inteligenci, paměť atp. Jedním z velmi rozšířených a na celém světě běžně uznávaných kritérii je například měření inteligenčního quocientu (IQ). Ti, kterým vyjde při měření  vyšší hodnota jsou na sebe pyšní, těm co vyjde nižší bývají nejednou zklamáni. Co když je však měření IQ, EQ tím subjektivním měřítkem, které s kvalitou prožívaného života člověka, "chytrostí ", a jeho skutečnými úspěchy či nezdary má jen v omezené míře něco společného? Co když je to pomyslný konstrukt, který tvořili konkrétní lidé, ale samotnou logiku projevů chování přírodních systémů (realitu) nezohledňující? Stačí si jen představit vystresovaného, i když profesně velmi úspěšného manažera pyšnícího se IQ 150 a s úsměvem  si pobafujícího pralesního člověka (papuánce) s naměřeným IQ 80. Měřítko IQ se nám najednou začne jevit již v mnohem relativnějším a subjektivnějším světle. A nebo, že onoho manažera přemístíme do prostředí v kterém žije papuánec, do jaké míry tam využije svoji logiku myšlení prověřenou IQ testem?

„No jo, ale co s tím?" "Lidé přeci touží po určité objektivizované  porovnávací normě, aby mohli vyhodnotit, kdo z nich je lepší a kdo horší, jak se schopnosti našich mozků a v čem konkrétně navzájem odlišují!!“ A především, abychom získali představu, kdo v našem budoucím životě má šanci na větší úspěch, ať již soukromý, či profesní?

"Nepodstatná" vsuvka: Například rychlost světla  ovlivňuje život manažera zcela identicky jako papuánce. „Jak by mnozí briskně prohlásili: „To je fyzikální veličina, ta nemůže mít s naší myslí, logickým uvažováním, inteligencí, psychikou či duchem vůbec nic společného“.

Je mozek logicky objektivní nebo individualizovaně subjektivní?

Jsou lidé ve způsobu myšlení, uvažování, stejní a nebo spíše rozdílní? Již mnohé výzkumy prokázaly, že člověk od člověka se po své anatomicko - biologické stránce lišíme. Nenajdeme dva lidi, kteří mají stejné otisky prstů, nesou stejnou genetickou informaci, a dokonce kteří by měli dva zcela totožné mozky. Toto konstatování v dnešní době již málo koho překvapí, jde o přirozený důsledek působení vývojově evolučního algoritmu.

No jo, ale tady něco nesedí! Když má každý člověk odlišný mozek, tak jak je potom možné, že můžeme mluvit stejnou řečí, používat stejné matematické rovnice jež nám poskytují identické výsledky, využíváme identické fyzikální zákony platné na celém světě, firmy vedou stejné účetnictví, lidé se řídí víceméně identickými pravidly chování, toužíme po obdobných hodnotách?

Jak to, že v osmnáctém století se většina lidských mozků při otázce: co, nebo kdo, za to může? odpověděla, všemohoucí! Co je to za "kouzlo", že se tolik rozdílných mozků na něčem shoduje (probíhají v nich identické procesy) a klidně to může být skutečnost a nebo i virtuální smyšlenina výrazně odtržená od skutečné reality? (viz schéma odehrávající se realita - naučená pravda obecné shody)

Co na druhé straně způsobuje, že se zásadně lišíme ve svém pohledu na svět, že v něm hledáme odlišný smysl, jedni vyznávají korán, druzí učení Ježíšovo, a někteří vlivy hodných a zlých démonů? (červená šipka zachycuje vzájemnou odlišnost mezi různými mozky) Jak můžeme objektivně vyhodnotit, kdo z nás je chytřejší kdo je hloupější, kdo má větší pravdu, a kdo nepravdu?

Proč, když může být každý mozek ve svém uvažování o světě rozdílný, proč se při argumentaci svých názorů nejednou odkazujeme na nějakou obecně uznávanou logiku našeho rácia? Je snad mozek muslima méně rozumný než křesťanův a nebo přírodního vědce více schopný než okultistův? Kdo, a nebo co rozhoduje o tom, který mozek vnímá, zprostředkovává a šíří reálnou pravdu?

Jak je možné, že při existenci tolika různých logických náhledů na svět, je pravda, tedy průběh dějů v přírodě (skutečnost) vždy jen jedna, nemajíce několika variant, kolik jich našich mozků dokáže vymyslet? Komu máme věřit a proč?

„Někteří by odpověděli, jediný kdo má pravdu, je bůh, jiní si zase za nositele pravdy zvolí mozek jiné autority, například člověka, který se před jménem honosí titulem MUDr., Prof, Papež, Prezident, Předseda vlády, CEO, Pan učitel, Jeho maminka, Moderátorka zpráv v televii, ten kdo má nejvyšší IQ“. Jenže i pro všechny tyto autority  platí, že jejich pravdy jsou tvořeny "stejně operujícím orgánem", jako všech nás ostatních, popeláře, zdravotní sestřičky, pana faráře, zedníka, úřednice nevyjímaje. „Kulišácky“ bychom toto téma mohli uzavřít filozofickou odpovědí: "Pravdu má jak kdy a jak kdo."

Jak je ale možné, že každý sám (nehledě na naše dosažené vzdělání) dokážeme rozeznat, když někdo provádí kotoul či neprovádí, ale nedokážeme kriticky cenzurovaně rozpoznat, kdo má více skutečné pravdy a kdo ji nemá? Tam se náš mozek velmi často odkáže na zkušenosti a postoje někoho jiného, našemu názoru a pojetí světa blízké autority. (v empirii života nejednou poznáváme že takovou autoritou může být bůh ale klidně i satan)

Těch otázek, které jsme v úvodu této pasáže zmínily je velmi mnoho a zdánlivě se dotýkají nesouvisejících oblastí. Mají jediný hlavní cíl, trošičku oslabit stereotypní zvyklosti logického uvažování mozku čtenářů nad otázkami, které nás v běžném životě sice netrápí, ale pro neuronální vývoj potenciálu mozkové konektivity a schopnosti našeho myšlení jsou zcela zásadní.

Na druhou stranu. Pokud se projevují postuláty "Einsteinových teorií" ve vztahu procesů mozku a našeho těla, měly by nám poskytnout velmi přesné a jednoduché odpovědi i na všechny výše zmíňované otázky. "Jednotnou a pro všechny mozky bez rozdílu stejně přesnou "pravdu"?

Na tomto místě považujeme za vhodné vložit krátké upozornění pro věřícího čtenáře. Následující řádky jsou postaveny zcela na fyzikálních principech a aplikaci vývojově evolučních mechanismů. Proto, pokud jste zarytými odpůrci z "Darwina" vycházejících teorií, bude možná vhodnější, když vaše čtení ukončíte. Pokud  vaše víra není v rozporu s evolucí a fyzikálními principy tohoto světa, můžeme slíbit, že budeme respektovat  hranice vzniku času reprezentovaných velkým  třeskem a „neexistenci“  prostorové  singularity. Budeme využívat pouze to, co je současnými technikami měřitelně ověřitelné.

Mozek jako nepopsaný list

Pokud se vrátíme o „pár“ odstavců výše, bude nejjednodušší znovu začít u onoho prázdného fotografického papíru. Dítě, když opustí matčino lůno, má ve svém mozku utvořenu primární interakční konektivitu svých neurononálních okruhů, které představují jeho potenciál pro časoprostorové uchopování se dějů nejen v něm samotném (jeho těle) ale i kolem sebe, ve svém vnějším interakčním prostředí.

A tak odmalička, závisle zcela na tom, co kolem sebe vidí, cítí slyší, a ve svém tělíčku prožívá, začíná kontextově časoprostorově (CO, KDY, KDE, JAK) interakčně aktivovat, své neuronální okruhy. V tento moment asi nebude znít kontroverzně tvrzení, že to co neviděl, neslyšel, necítil pro něj a jeho mozek neexistuje. Pokud bude například uzavřeno v jedné místnosti, pouze se svojí maminkou, vše co se nachází mimo tuto místnost, to pro něj (potažmo jeho mozek, obdobně jako pro fotografický papír) existovat ani nemůže. Na základě interakce se svým reálným prostředím si bude utvářet svoji individuální strukturu, vzájemně propojených neuronálních okruhů. Jinak řečeno svůj logický náhled na svět kolem sebe. Čím pro něj bude prostředí bohatší, podnětnější, tím rozsáhlejší oblast okruhů energeticky aktivuje.

Přímo deterministickou závislost mozkového vývoje člověka ve spojitosti se svým bezprostředním okolím si snáze uvědomíme na příkladu života dvou dětí pocházejících z rozdílného prostředí. Zatímco mozek papuánce bude poznávat, kde může najít v lese potravu, jak se jeho potenciální kořist chová, jaké má stereotypní chování, jak si ji připravit k snědku, západoevropan se naučí zamířit k ledničce nebo v pozdějším věku do obchodu, zapnout mikrovlnku a bude vědět, že má své životní potřeby zajištěny.

Mnohdy ani nebude tušit jak původní rostlina či živočich vypadali, v jakém prostředí se vyvíjely, co je ovlivňovalo – nikdy je neviděl, o jejich existenci neslyšel, tak pro jeho mozek jednoduše neexistují. Na druhou stranu papuáncův mozek bude ze začátku dosti "nedůvěřivě" reagovat na elektronické hračky evropského dítěte. Pokud si tato prostředí děti těsně po narození vymění, aktivace neuronálních okruhů proběhne "obráceně", dle prostředí v kterém se reálně budou nacházet. Jednoduše jejich mozek (fotografický papír) bude adaptačně vstřebávat to  prostředí v kterém se bude vyvíjet.

Neuronální okruhy malého dítěte jsou obdobně jako fotografický papír „vševěřící“. Vše co kolem sebe vidí, slyší, cítí, různě vnímané vzájemné kontexty těchto dějů, do jejich mozku „napadají“ jako "němci do krytu". Ještě pro ně neexistuje pohled na děje kolem sebe, zda je to správně, špatně, eticky, neeticky, podle pravidel, vše co kolem sebe ve svém prostředí vidí, slyší cítí, časoprostorově prožívají, to se snaží jejich mozek po svém uchopit a funkčně  odzkoušet. Bez cenzury! Tím si aktivují potenciál svých neuronálních okruhů, které bude v budoucnu, ve svém životě, pro interakci se svým vnějším prostředím využívat. (Lapidárně řečeno, to co ho nenaučí, to umět nebude).

Umí mozek zlobit nebo poznává svět kolem sebe?

Kdo jednou neviděl malé dítě, jak opakovaně cvaká s vypínačem, lžičkou neustále mlátí o ledničku, či s proměnlivou silou chrastí se štěrchátkem? „Často ho okřikneme. To nesmíš! Víš kolik to stojí? To rozbiješ!“ Někdy přidáme i lehké plácnutí přes zadeček s dovětkem, "aby si to lépe pamotoval".

No neví a "proboha" ani ještě nemůže!!!!! Mozek si tímto způsobem osahává svůj svět kolem sebe, strukturuje a propojuje své neuronální okruhy, koordinuje pohyby, poslouchá k tomu vztažené zvuky z prostředí, pozoruje reakce světa na jím utvářené a podněcované aktivity. Mozek si prostě musí ověřit, jestli to cvakání bude stále znít stejně a nebo se pokaždé bude měnit. A klidně si to bude ověřovat dva dny, týden, než toho sám od sebe zanechá, protože si na svoji otázku již utvořil odpověď a dále se v takto pochopené a několikrát detailně ověřované realitě světa kolem sebe "ubezpečovat" nepotřebuje.

Jak jinak může mozek poznat, zda jeho vlastní akce budou vyvolávat stejné či rozdílné reakce okolního světa?  Dětský mozek v tom kóduje něco zcela odlišného než ten náš dospělácký. On přeci nic nerozbíjí! On zkouší, jakou jeho interakční činnost s prostředím vydává zvuky, světlo, a jestli když ji zopakuje, bude reakce okolního světa stejná a nebo rozdílná, a tak sílu s kterou ťuká, cvaká, stále mění, až jsou z toho někdy pořádné rány. Je to obdobné jako když se učí ovládat pohyby svého těla, tam si to taky ověřuje a trénuje zkoušením, než danou činnost pro sebe uspokojivě zvládne (uchopí).

Taky vás na tomto místě napadla jedna zajímavá otázka?? „Jak je možné, že jedna a tatáž činnost může dávat pro rozdílné mozky odlišný smysl?“  Dospělý ji ve své logice prvotně může vnímat jako ničení, rozbíjení a ten dětský jako zkoušení stejnosti (opakovatelnosti) a rozdílů projevů světa kolem něj.

  • Zní tento příklad úsměvně nebo něco důležitého postuluje?

Na první pohled je to dětská hra a zábava. Ale co s mozkovými sítěmi činí? Mozek se tím učí vnímat, zaznamenávat a vyhodnocovat projevy stejnosti a rozdílů v chování svého prostředí. (je to obdobný princip jako u tělíčka ladění jeho motoriky pro konkrétní pohybové aktivity). Je to pro člověka důležité? No sakra že je!!!!

Tím si dítě v praxi osvojuje projevy chování přírodních systémů, které popsal pan Einstein v postulátech své teorie speciální relativity. Tímto se učí, i když zatím ne rozumově logicky, přitom zcela pro něj přirozenou formou, že čas přírodních systémů je spojitý s prostorem a neběží lineárně. Když podmínky (příčiny) experimentu  zachová identické, nezměněné, tak jeho činnost bude vydávat stejné zvuky (následky) dnes a zítra. Pokud podmínky změní, (vybere si jiný nástroj, jiný povrch, změní sílu s kterou tluče), tak se výsledné projevy budou lišit,bez ohledu na čas. Ano, mozek malého prcka, si odmalička sám ověřuje, že čas je relativní, že pokud nenastane žádná změna v prostředí, tak se jev bude odehrávat stále stejně, jak v minulosti, tak současnosti, ale i budoucnosti. Nic se neděje náhodně, lineárně v čase, jakákoliv změna projevů chování má své jasné, časoprostorově identifikovatelné příčiny. Proto si to musí odzkoušet několikrát, aby si ověřil, jak to vlastně na tomto světe se změnami času ve skutečnosti funguje.

  • Umí to snad náš dospělácký mozek odlišně?

Ani náhodou. Vždy když lidé objevují nové, dosud pro jejich mozek nepoznané, tak testují a potřebují si to neustále ověřovat, za jakých podmínek (hledání časoprostorových hranic prostředí), se bude daný jev odehrávat stejně a za jakých se budou jeho projevy již lišit. (v mozku probíhá stejný proces jako, když se učíme kotoul, když se nám povede, tak si to několikrát i ověříme, jestli to nebyla pouze náhoda). A je jedno zdali mluvíme o testování nových léků, chemických látek, léčebných postupů, crash testy automobilů. A co teprve takové nanotechnologie? Tam je přesnost časoprostorové hranice změn alfou a omegou při vývoji všech nových materiálů.

Možná by na tomto místě mohla některé čtenáře začít napadat otázka. Dobře, tak když mozek malého dítěte má tak obrovskou schopnost objevovat nové, „přitom si tyto pravdy neustále ověřuje pomocí empiricky aplikovaných Einsteinových postulátů“, tak proč takoví „géniové“ končí v továrnách za pásem? A když je mozek plastický, proč bych toho neměl být schopen i já v pokročilém věku? „No, popravdě řečeno, ta odpověď bude pro mnohé zajímavá, pro odborníky přes školství, vědu a politiku obzvlášť, ale nepředbíhejme.

Malé zamyšlení: Důležitost zkoušení a ověřování těchto jevů můžeme aktuálně pozorovat na předpovědích různých ekonomických „odborníků“ a „analytiků“ o  vývoji trhů či ekonomických cyklů v čase. („Experti prohlásili že krize skončí za půl roku a vývoj kurzu dolaru půjde v příštích dnech nahoru“)  Již malé dítě si svojí opakovanou  destruktivní činností vyzkoušelo, že čas lineárně nefunguje, že na čase postavená  předpověď je již ze své podstaty nefunkční výmysl (blbost). Kde se tyto předpovědi  tedy utvářejí  a proč jim dospělý lidský mozek věří? Proč když si mozek malého dítěte dokáže ověřit, že takové předpovědi jsou z empirického hlediska pěkná časoprostorová fikce, tak mozek nás dospělých je dokáže utvářet jednu za druhou? Dokonce jsme na nich postavili celé obory, jakými je například touto logikou vyprojektovaná ekonomie. A ještě ji její protagonisté nazývají vědou. (Na odpověď narazíme později, sice bude jednoduchá, ale o to více zvláště pro samotné ekonomy překvapující.)

Mozek dítěte a utváření smyslu života

V pozdějším období (3-6 let), začínají děti, pro nás dospělé již pozorovatelně, hledat spojitosti a smysl všeho co se kolem nich děje. Začínají hledat souvislosti různých dějů (začátky a konce, které si propojují). Mozek a jeho sítě, jsou v tomto období stále nekrytické, umí si časoprostorově „spojit“ do kontextu vše možné, co vidí, slyší, cítí, při utváření svého reálného náhledu na svět, i to co mu přečteme v pohádkách bere jako projevy reálného světa. Pes může mluvit, světu vládnout hodný čaroděj a dárky nosit Ježíšek. Komu se ještě nikdy nestalo, že dítě bezelstně na veřejnosti „prolátne“, to co bylo v soukromí maminkou a tatínkem vyřčeno a nikdy nemělo opustit zdi domova?

Pro dítě a jeho mozek, vše nové co slyší, vidí, cítí, je jeho individualizovaně reálný, časoprostorový záznam světa kolem něj, přijímaný necenzurovaně. Ono si jako malé svým zkoušením ověřilo, že svět je reálný, že když ho vidí, může ho i cítit a dokonce slyšet. Doposud ještě neovládalo smysl slov, neví, že mu mohou být jejich pomocí o světě předkládány zkresleniny, lži a nepravdy. Ono nejen že stoprocentně věří tomu co cítí a vidí, ale i slyší!!! " Říkali to táta s mámou, tak to musí být pravda. (Podrobněji o tomto mozkově bouřlivém období viz odkaz na studii výše)

  • Probíhá to u nás dospělých nějak odlišně?

Ano můžeme se někdy smát tomu co to ten náš prcek, dokázal spojit dohromady a vymyslet za pěknou pro nás zcela nelogickou slátaninu. „Tak si zapátrejme ve vlastních řadách!“ Dělá a umí to snad náš dospělý mozek jinak? Stačí aby v televizi, v novinách zazněl názor "odborníka", který si náš mozek nemá možnost zcenzurovat s žádnou jeho předcházející zkušeností či poznáním, a hodí se mu to do jeho stávajícího náhledu na svět, tak to s klidem automaticky akceptuje jako reálnou skutečnost, pravdu, a taky tak s ní ve svém životě zachází. A dokonce ji mnohdy prosazuje v okolním světě, ale pro jistotu ještě s odkazem na jejího původce, aby jí dodal na vážnosti a pravdivosti: „Říkal to pan profesor, experti, můj nadřízený, předseda vlády a bylo to v televizi“. Prostě mozek se spokojí s tím, že mají interakční procesy neuronálních okruhů některých „autorit“ patent na to popsat skutečnost lépe než mozky ostatních. Tak v čem se potom ten dětský lyší od našeho dospěláckého, "moudrého", racionálně uvažujícího?

Ale ona to stejně tak může být pohádka, kterou my vyprávíme malým dětem, i když ji vytvořil a přednáší mozek experta. Mechanismy funkčních procesů mozku malého dítěte a dospěláků se vůbec v ničem nelyší.

Po pravdě řečeno, když sledujeme mnohé informace v televizi či rádiu a nebo debaty politiků, tak by měl mozek, znající principy postulátů speciální relativity začít protestovat to je blbost, to je absolutně zkreslené, takhle to v reálném světě probíhat nemůže. Je zajímavé, že u „Batmana“ to víme, tuhle virtuální realitu nám mozek bez problémů zcenzuruje, ale v běžném životě tam s ní operujeme s takovou samozřejmostí, protože nám to zní kauzálně (příčina-následek) logicky. Díváte se každý večer na zprávy? Co když jsou to zkresleniny? "To si přeci nemohou dovolit!" No možná bude vhodé pokud navštívíte následující stránky, kde se o televizních manipulacíchdozvíte více.

Nejeden čtenář, by mohl namítnout. Můj mozek, si to dokáže zcenzurovat velmi, přesně, neuvěří, jen tak něčemu, jen proto, že informace přichází z televize, rádia či novin. (Tak se podívejme na průzkum)

Jeden malý příklad za všechny. „Česko nechce plynové vydírání“. Tak již z podstaty, žádné česko tuto myšlenku a ani větu vymyslet nemohlo (nemá mozek). To učinil pouze jeden určitý mozek konkrétního člověka, který prezentuje svůj individuální zájem a pohled na svět. Náš necenzurující mozek je schopen toto sdělení klíčovat způsobem, jako kdyby se na této hrozbě v realitě shodly všechny mozky „Česka“. Tento princip oblbování mozku platí pro všechny zprávy, kde je užit zevšeobecňující pojem pro konkrétní individuální jedince. (příklad těchto pojmů: školství, ministerstvo financí, hospodářská komora, odbory, experti učitelé, atd.) Mozek nám tam automaticky nedosadí konkrétní jméno člověka který danou zobecnělinu v realitě se svým vlastním zájmem zastupuje. A tak si toto sdělení (poznání) zastrukturuje jako objektivizovanou pravdu. A ona se jí taky může stát, pokud si ji přečtou milióny ostatních.

Nebo si snad myslíme, že na ministerstvech sedává kolokvium moudrých, kteří diskutují, porovnávají až najdou tu "nejvýhodnější variatu"? Normální a běžné by to býti asi mělo, i mozek si to tak automaticky představuje. (Je zajímavé, že díky této "dokonalosti" našich mozků se v politice, (určující vliv a moc nad ostatními mozky) mohou prosadit velmi citově poškození lidé - deprivanti).

Jak činíme první krůčky od "Einsteina k pásovému stereotypu"

My svým dospěláckým rozumem někdy velmi rádi do vývoje dětí zasahujeme, logicky malému a jeho mozku předkládáme, jak se věci ve „skutečnosti“ na tomto světě mají, co je čeho příčinou a co bude následkem. ("Vidíš, takhle to začíná a tímto to následně končí") Určujeme mu hranice pro projevy jeho chování, tohle smíš a tohlenesmíš. Když se dítko zeptá „A ploč?“ Naší odpovědí bude buď logické vysvětlení, postavené na současném poznání našeho mozku, které jsme si vytvářeli a strukturačně měnili v průběhu našeho xletého života. A nebo ji z nedostatku času odbudeme: „Protože je to tak správně, viděl jsi někdy Petrušku aby to tak dělala?“ Intuitivně se pravděpodobně začíná náš mozek ptát „proč?“. Co za tím vězí, proč to tady zmiňují? Jaký to má smysl? "Pravděpodobně s očekáváním: "Dejte nám jasnou a logickou odpověď, tak aby vycházela z toho co náš mozek doposud zná!"

„Neptejte se nás, prostě to tak je, protože to tvrdíme, tak se s tím laskavě smiřte!“ Uspokojivá, odpověď pro mozek, který chce znát odpověď na otázku, proč. Není liž pravda?“

Pokud nahlédneme, na procesy, které obdobná odpověď vyvolá v mozku, tak podstata se bude ukrývat trošičku někde jinde než bychom zprvu možná očekávali. Když si vzpomeneme na vývoj vztahu mozku a těla, tak narazíme na zcela identický proces. Dítě, stejně tak jako, se učí sladit přesnost časoprostorové koordinace svého tělíčka (vnitřního prostředí) s procesy mozku, tak aby bylo schopno vykonávat komplexnější pohyby (například kotoul), to samé platí i pro jeho přesnost časoprostorového uchopovaní dějů ve svém okolním prostředí, hledání a skládání do kontextově souvislostích vztahů. Tím, že zkouší všechno možné vztahovat dohromady, aktyvuje obrovský potenciál svých různě funkčně zaměřených okruhů (viz schématické znázornění zachycující vliv na podněty bohatétho (samostatné hledání) a chudého prostředí(rodičovský návod)).

To všechno, co jsme si my dospělí v našem náhledu na realitu v mozku utvářeli xlet, zkoušeli různé varianty a způsoby, tím si zapojovali a aktivovali velmi rozdílné sítě, než jsme si našli svůj subjektivně logický závěr a smysl nejen našich jednotlivých činností ale i ucelenějších komplexů, předáme malému jako jednoduše osekaný návod (když uděláš A stane se následně B). Sami jsme si museli projít řadou možností, které jsme následně vyloučili jako nesmysly, ale i tyto informace zůstaly v našem mozku uloženy. Pro mozek je stejně tak důležité poznání přesnosti časoprostorových hranic dějů, proč ještě něco anoa kdy už ne, za jaké shody podmínek prostředí ano, a za jaké skladby podmínek ne. Neměli bychom zapomínat, že žijeme v měnícím se a ne staticky rigidním prostředí.

Plno náhledů, naučených zvyklostí a postojů je každý z nás v průběhu svého života nucen adaptačně měnit, protože již přestanou v reálném světě díky jeho změnám fungovat. (A nebo i tím, že vědci dokáží změřit svět a jeho konkrétní děje výrazně přesněji, tím pádem mnohdy změní i samotnou podstatu jeho "logiky". "To co bylo dříve uznáváno jako pravda již více neplatí" I zde se jedná o změnu prostředí, i když "pouze" informační, než že by se svět sám o sobě nějak změnil)

A co činíme? Tomu našemu prckovi dáme jasné logické mantinely (A – B), když uděláš teď A, tak se v budoucnu stane B. Jeho mozek si ji zastrukturuje jako jedinou možnou skutečnost, jako nejlepší variantu pro svůj život. Proč by taky ne, říkají to máma s tátou a ti mají vždycky pravdu. My máme radost, že jsme malému v kostce předali naše léty nabyté zkušenosti a stejně jako nám i jemu jednou poslouží k úspěšnému zvládnutí životních nástrah. Jeho mozek sice převezme "správnou" cestu „A-B“, ale nebude vědět, proč právě tento způsob je ten nejvýhodnější a ty ostatní méně či vůbec. Nehledě nato, že o jejich existenci nebude mít ani tušení!!! Jinak řečeno, co se stane, když si zvolí odlišné varianty. (Co neviděl, neslyšel, necítil, to pro něj neexistuje!!) On si neprošel svoji zkoušecí „fází“ hledání. Je to stejné jako se učit kotoul. Jakákoliv dovednost v mozku vzniká až když si to sami několikrát, včetně neúspěšných pokusů odzkoušíme. Nestačí pouze slyšet o tom, jak se kotoul dělá správně, ale i sám na sobě pocítit jak to dopadne, když ho provedeme nesprávně.

Ve své pýše a slepotě zároveň opomíjíme jeden podstatný fakt. Dítě se bude ve svém budoucím životě potýkat s výrazně změněným prostředím, než my jsme si vytvářeli onu variantu, kterou jsme jeho mozku předali (A-B). S pravděpodobností hraničící s jistotou následně dojde k tomu, že tento způsob (A-B) v novém prostředí již nebude ten nejvhodnější nebo vůbec funkční a dítě, v této fázi již dospělý člověk, nebude mít kam sáhnout (nedostatečně aktivovaný interakční potenciál neuronálních okruhů ), pro svoji adaptační změnu. (Jediná varianta, co se stane, když ......)

A tak bude v dospělosti člověk nadávat a kritizovat prostředí, dávat mu za vinu, že mu ubližuje, vracet mu to, oplácet, bez toho aby měl zautomatizováno, že když něco nefunguje podle jeho představ, je potřeba zkoušet nové varianty, včetně neúspěšných a svůj naučený stereotyp (A-B) změnit. Že to zní jako zajímavý konstrukt nebo určitá ojedinělost? No tak se podívejme, co vyšlo, když byly analyzováný snímky asociačních procesů mozku vzorku české populace (184 000) zachycující vztah člověka ke světu kolem něj.

A nebo si "šáhněme" každý z nás do vlastního "svědomí". Kolikrát za den náš mozek sklouzne k tomu, aby hledal vinu, či příčinu něčeho, co se nám v životě nedaří, u našeho vnějšího prostředí, místo toho, abychom věci uměli a začali automaticky měnit či řešit sami u sebe, popřípadě změnili prostředí, které nám "ubližuje"? Snaha určit, kdo za to může, či co za to může, hlavně ať to nejsem já sám je vidět kolem nás dennodenně. Stačí jen nahlédnout do novin, či do televize. Všichni kolem jsou vinni, jen já sám ne. A tak nadáváme na vládu, zaměstnavatele, školství, partnera, rodiče. No on nám mozek ani jinou variantu nenabídne, protože má zakódován stereotyp že A-B je vždycky správně a je neměnitelný (mozek si v průběhu své strukturace neodzkoušel jiné další varianty řešení).

Malá vsuvka: A kde, že se nám to vrátí? Nahlédněte do diskuzí, kolik nespokojených komentářů vyvolávají zmínky o naših politicích. Logicky, by tu podle těchto postojů dávno být neměli a nastat "vláda" moudrých.

Jednoduše řečeno, jestli chceme vychovat člověka, který jednou svoji neschopnost životní adaptace bude svalovat na své prostředí, tak jeho mozku odmalinka linkujme zjednodušené návody (A-B), co je podle nás dospělých správně a co špatně, co smí, co nesmí, co je pro něj nejlepší a co nemá zakoušet vůbec.

(Malé zamyšlení: Je zajímavé, že jsme přesvědčeni, že mozek malého dítěte nemůže porozumět například zákonům elektromagnetismu. Na druhou stranu automaticky předpokládáme, že na ostatní oblasti musí být jeho mozek schopen stejného náhledu jako ten náš dospělý. Například když mu vysvětlujeme co smí a nesmí, co je pro něj to správné a co špatné a logicky se mu to snažíme zdůvodnit, proč.) Zkusme se na chvíli vcítit do obdobné role, kdy našemu mozku bude astrofyzik vysvětlovat ty nejbizardnější zákoutí kvantového mikrosvěta. Co si z jeho výkladu vezme? Bude je schopen následně interpretovat stejně???? 

A to se již vůbec nedovolíme zmiňovat o tom, že i s bolestí se mozek musí naučit zacházet a vyrovnávat. My bychom rádi naše mále, od těchto vlivů ochránili, našimi příkazy co smí a nesmí, co je společensky vhodné a co není. Všimli jsme si ale někdy, že děti když zakouší bolest, tak se u toho mnohdy dokáží i radostně smát a křičet? Například, když se sourozenci řežou jako koně? A nebo se na písečku perou o kyblíček, tahají za vlasy? U ostatních živočichů toto zakoušení bolesti při hře známe přeci taky. A dokonce i chápeme její důležitost pro následnou schopnost přežití. Kdo se s ní nebude umět vyrovnat, ubránit či vyhnout se jí sám, "nepřežije". A může vůbec dospělý mozek porozumět bolestem dětí a dospívajících? (viz. výstupy studie)

Malé shrnutí: Pokud bychom tuto zdlouhavou pasáž měli velmi jednoduše shrnout. Tak dítě a jeho mozek si smysl svých aktivit a celého svého života teprve bude utvářet. Jako základ mu bude sloužit bohatost vytvořeného potenciálu různě propojených neuronálních okruhů, které si ve svém útlém mládí v kontaktu se svým prostředím strukturoval. Pro mozek je to zcela stejný mechanismus procesů jako učení přesnosti koordinace těla pro zvádání pohybů

"To nám chcete jako naznačit, že nejlepší je nechat malého vyrůstát jako kůl v plotě?" To ho jako máme nechat vyzkoušet vše možné i nemožné, šílené, logické i nelogické, společensky únosné i to co již překračuje jakékoliv, námi dospělými stanovené hranice? 

 

Učení Mozku, Prostředí, subjektivní a objektivní pravda

V této pasáži se zaměříme na obsahy, zda a jaký mají vliv na utváření naši logické struktury uvažování o světě kolem nás, cestičku našeho mozku od "virtuální" ke skutečné realitě. (a nebo je tomu právě naopak???)

Jinak řečeno, jaký má obsah toho co a jak se učíme vliv na strukturaci potenciálu neuronálních okruhů našeho mozku. Jak získají mozky různých lidí schopnost vykonávat stejné věci, když jsou u všech rozdílné? Logické by přeci bylo, že každý budeme provádě stejné činnosti s určitou odlišností. Ta odpověď je celkem prostá. Obdobná jako u kotoulu. Pokud chceme aby ho dva různí lidé zvládali stejně, musí jej stejně svůj mozek naučit.

To není zas až tak překvapující zjištění. Ale jak je to možné dokázat ve vztahu mozku a vnějšího prostředí, když jsme každý vyrůstali pod vlivem odlišného okolí? Jak je to s utvářením našeho logického myšlení, kdy některý mozek si s příchodem do školy stále myslí, že světu vládnou čarodějnice a jiný již ovládá číslovky od jedničky do padesátky? (znalost číslovek apriory nevylučuje víru v čarodejnice)

Dalo by se říci, že doba učení je časem, kdy si mozek ze svého většího či menšího potenciálu, který si budoval  v raném stádiu strukturuje novými poznatky svůj náhled na svět a smysl dějů kolem sebe. Zatímco jako malé mimčo byl člověk „odkázaný“ převážně na to, co vidí a ohmatá si to (cítí), s pozdějším věkem se míra jeho poznání a náhledu na svět začala odvíjet od toho, co kde uslyší a z toho si pak utvářet své kontextové souvislosti při pohledu na děje kolem sebe.

Jenomže ouvej! To co jsme jako malí kolem nás viděli a slyšeli jsme měli hmatatelně (cítěním) ověřené ze své vlastní zkušenosti, například štěrchátko. To jsme viděli, slyšeli že vydává zvuk, a ještě jsme si jeho existenci ověřovali našim hmatem. Naučili jsme se našim smyslům bezmezně věřit, že nám zprostředkovávají skutečnost světa kolem nás.

Následně jsme se začali učit mluvit, porozumět různým slovům a chápat jejich časoprostorové hranice (významy, smysl). Má to obrovskou výhodu, můžeme se tak dozvědět informace o vzdálených časoprostorech, jejich změnách, vzájemných souvislostech bez toho, aby jsme je museli fyzicky hmatatelně cítit a vizuálně vidět. ("Nemůžeme být přeci všude"). A je to vůbec důležité? Nestačilo by věci buď jen vidět a nebo o nich pouze slyšet?

O čertech, čarodějnicích, vílách mozek malého dítěte slyšel, a dokonce je viděl namalované v knížce a v televizi. Ale sáhlo si někdy na ně, cítilo jejich existenci? (pokud jsme jim je nepodvrhli na "Mikuláše"). Přesto je je jejich mozek schopen považovat za skutečné bytosti a příčinu mnoha dějů, které se kolem něj odehrávají.

To stejné platí i pro mozek dospělý. Je ochoten věřit tomu co od někoho jiného pouze slyší, zvláště když si to nemá jak zkonfrontovat s reálnou (hmatatlnou a viditelnou) realitou, či zcenzurovat pomocí své dřívější zkušenosti.  Do kolikátého století, byly mozky lidí schopny nekriticky přijímat, že vše co se kolem nich děje, je pouze a jen dílem božím? Lišily se snad anatomicky, či funkčně mozky našich předků? Nelišily! A i nyní jsou schopny nekriticky, necenzurovaně přijímat, to co slyší od ostatních lidí, vidí v televizi a nepodrobit vlastní cenzuře. Vždyť například televize, je zdrojem nejen ve filmech ale i v mnohých svých zprávách zkreslující reality (absolutně nepřesné a zavádějící). Náš mozek tomu co slyší, nemá si jak ověřit jednoduše uvěří, a zastrukturuje si to do svého náhledu na skutečný svět. ("děti věří na víly, dospělí ve skutečnost televizní reality, "odborníci v televizi tvrdily")

Zvláště když se moderátoři zpráv dokáží zaštítit svoji nezávislostí a objektyvitou. Přitom unisono tvrdí. „Zpráva musí být krátká, věcná, tak ji tak i sestříháme, utvoříme kontexty, co bylo a co to ovlivní v budoucnu, pospojujeme vše možné, hlavně aby to mělo pro mozek diváka jasný začátek a konec. Lineární kauzalita příčiny a následku.“ „Kdyby byla zpráva delší než dvě minuty, tak diváka odradí“. Možná je to pravda. (Skutečné příčiny odrazování se nachází v něčem jiném.)

Problém je v tom, že náš mozek s takovou novou zprávou následně zachází jako se skutečností, kterou si zastrukturuje do celkové míry svého poznání a následně tak s ní i operuje. (Náš příklad návodu A - B) Z nepřesné a velmi zkreslené časoprostorové reality, vznikne virtualita, z které si pak absorbující mozky jednotlivců utvoří realitu pro sebe "skutečnou".

„No to nám netvrďte!“. Tak třeba ČT 1, ČT 24, Hospodářské noviny jsou seriózní média." Popisované jevy nemají nic společného s neseriózností, ale s mírou zkreslování reality, které se dopouští jednotlivé mozky těch, kteří zprávu připravují, zjednodušují a utvářejí tak virtuálně neexistující kontexty. Zatímco malé dítě štěrchátko a vlivy prostředí si reálně osahává, to co je nám předkládáno slovy, je jen střípek reálné skutečnosti, kterou jsme nášemu mozku dovolili "klíčovat" jako skutečnost celou. Mohli bychom se spokojit s postojem. "Však to nevadí, je dobré znát a vědět z každého aspoň něco". "Hlavní je mít všeobecný přehled, i když zkresleně nepřesný"

No tak si zkusme vyřešit matematickou rovnici správně, pokud z ní budeme znát pouze útržkovité střípky. Vyjde nám z ní zcela jiný výsledek. A nebo z fyzikálního makroděje vynechte působení gavitační síly. Prostě s ní v našich úvahách nepočítejme. Nejlépe když budeme stát uprostřed mostu a budeme chtít vykročit na procházku mimo něj.Obdobnými kočkopsy si však bez problému dennodenně zaneřádíme logiku našeho časoprostorového myšlení. "Hlavní je získat všeobecné i když nepřesné povědomí!!!

Využijme modelový příklad vztahu fungování mozku a těla. Jak by taková nepřesná realita, kde je hlavní znalost začátku a konce (smyslu) dopadla? Jednak by jsme si zvolili pouze část pohybu z úvodního postoje (A''), a část pohybu z postoje koncového (B''), zároveň vše co se udává mezi tím by nás vůbec nezajímalo. Tak a s touhle "reálnou mozkovou výbavou se budeme snažit provést kotoul. Jaký bude výsledek?  

Nebo, jiný příklad. Kdyby jsme stavěli dům, a do základů nasypali pouze písek (A'), a  z toho by logicky mělo vyjít, že díky této příčině za půl roku na jiném místě ve městě vyroste kostel (B1), který vydrží po tisíce let (následek).

Samozřejmě, náš mozek tento příklad okamžitě zcenzuruje jako pitomost. (i když ??? :-) ) Přesto stovkami podobných informací předkládaných z časoprostorově nesouvisejících kontextů, či nepřesné prezentaci skutečných dějů, si denně strukturujeme naše neuronální okruhy a vnímaní světa kolem nás.(Co se stane, když ....) To se následně nemůžeme divit, že věci se nedějí či nedopoadají tak jak jsme očekávali.

Nejnázornějším příkladem jsou předpovědi různých ekonomických analytiků. Docela bychom se i vsadili, že mozek většiny z nás se vůbec nepozastavuje nad  tím, že již ze samotné fyzikální podstaty fungování světa, jakákoliv čistě na lineárním čase postavená předpověď budoucnosti je absolutní zkreslenina. Stejně jako příklad s domem výše. (Ještě je jedna možnost, že fungování trhů technokraticky mozek nepovažuje za důsledek působení přírodních systémů. Přesto, že samotná existence jakéhokoliv trhu, je možná jen a pouze díky interakci  mozků konkrétních lidí  (přírodní systém) a jejich individuálních rozhodnutí.)

Dalo by se konstatovat, to přeci není až zas takový problém. Přeci nehledě na to si tu všichni spokojeně žijeme. Ano, do té doby, než nejsme konfrontováni s reálnou skutečností ovlivňující nás samotné, která probíhá zcela jinak než ústně deklarované (A - B). Vždyť nemusíme chodit nikam daleko. Podívejme se na politické strany (omlouváme se, jejich konkrétní představitele), kdy ten rozdíl mezi tím co je ústně předkládáno, náš mozek tomu věří, jak to následně dopadá v realitě! Přitom by se mozek nemusel spoléhat na minulé zkušenosti, stačilo by, kdyby reálně vnímal roli skutečnosti a reálného času. Potom již samé věty vyslovované konkrétními politiky v předvolebních kampaních by se mu automaticky zcenzurovaly jako výplod „zkreslujícího mozku“, který o příčinných souvislostech chování světa kolem sebe, diplomaticky řečeno, má velmi, velmi zkreslené představy a nebo přímo lže. (Obdobně jako náš příměr ke stavbě kostelu kousek výše) "Ale, on tu funkci zastává 10 let, tak tomu přeci musí rozumět lépe něž ostatní"

Nejeden z nás se může začít ošívat. Vždyť nám je to předem jasné, my jim nevěříme. My dokážeme používat v našem mozku kritické myšlení, pramenící z předcházejících zkušeností. A tady co se týče obsahu informací, na které narážíme se objevuje velmi důležitý fenomén. "Kritické myšlení". Jak ho mozek člověka získává, a co to vlastně je? Jak takové kritické myšlení v neuronálních okruzích mozku probíhá??? A je vůbec nějaké kritické myšlení objektivní nebo subjektivní?

Kritické myšlení - vliv na vnímání reality

Kritické myšlení si nejeden z nás kontextově spojí se svojí negativní reakcí na určité informační podněty, přicházející z vnějšího prostředí, které jsou mu předkládány a on s nimi nesouhlasí. Nyní nemáme na mysli náš subjektivní nesouhlas či odpor vázaný na osobu jejich překladatele, to je něco zcela odlišného, ale kritiku časoprostorově věcnou, oprostěnou od osobních anymozit a hodnotových zájmů.

Kde se najednou utvořilo kritické myšlení, když jsme se výše zmiňovali, že lidský mozek je ze své funkční podstatyvše věřící? Logická úvaha by nám možná ráda nabídla snadné vysvětlení. Před tím jsme se bavili o dětech a nyní o dospělácích. Ti jsou přeci starší, zkušenější a musí být tedy i moudřejší. Přesto náš kritický moze nemusí být s takovou odpovědí spokojen: "Stále mu něco nehraje, stále „pocíťuje určitý“ nesoulad."

Pro usnadnění vysvětlení můžeme znovu využít připodobnění k fotografickému papíru. Jestliže je jednou osvícen, absorbuje obraz na něj dopadajícího konkrétního časoprostorového prostředí (CO, KDY, KDE, JAK) , tak ho "zaznamená". Pokud na něj za určitou dobu dopadne světlo odlišného obrazu, již ho nově, jinak, přesněji nezachytí. S interakčním potenciálem neuronálních okruhů je to částečně obdobné. Pokud se ocitne mozek v podnětovém prostředí s kterým se již jednou setkal, nastrukturoval si podle něj své okruhy a to prostředí se změnilo, vyhodnotí rozdíl, kterému se buď:

  1. negací může snažit aktivně bránit (nevěří mu, protože cítí, že ho to subjektivně ohrožuje),
  2. vyhne se mu, jako kdyby se nic v realitě nezměnilo (je mu to jedno, protože se "netýká" jeho života)
  3. akceptuje ho, tím že původní neuronální strukturu o daném prostředí nově a jinak přestrukturuje (uvěří mu, protože to pociťuje pro sebe jako příležitost k růstu)

Jsou to případy, kdy jednou mozkem poznané a uchopené, s určitou časoprostorovou přesností ohraničené prostředí, se začne chovat jinak. Člověk má na něj utvořen určitý pohled a najednou se obejví někdo jiný, který otom samém bude tvrdit něco odlišného (jiný pohled). Jak si můžeme kritickou cenzuru neuronálních okruhů jednoduše modělově přiblížit v životní empirii? Pokusíme se tyto situace přiblížit na několika modelových ukázkách.

Pokud, například mozek dítěte naučíme pojmenovávat slunečnici slovem pampeliška. Ono pak se svým poznatkem vyrazí do světa, do slunečnicového pole a tam mu jiné děti začnou tvrdit. "To není pampeliška, to je přeci slunečnice!" Mozková cenzura začne prckovi hlásit, pozor v tomto časoprostorovém prostředí je něco v rozporu!!! Má několik variant jak reagovat. Buď se tím zabývat nebude (2), nebo začne aktivně hájit svůj původní mozkový záznam že se jedná o pampelišku (1) a nebo přestrukturuje své sítě a začne pro sebe nově nazývat skutečnou slunečnici slunečnicí (3), (změní či utvoří si nový smysl jenou poznaného časoprostorového prostředí). 

A jak to umíme my dospělí? Ve škole, v práci naučíme mozek určitým způsobem logicky myslet, uvažovat o světě a konkrétních přírodních dějích kolem nás. Následně se objeví nějaký vědec, který skutečnost dokáže změřit mnohem přesněji než bylo doposud běžné a v populaci uznávaným standardem. Na základě toho prohlásí, že skutečnost je docela jinak, než jsme se doposud zkresleně domnívali. Náš mozek bude reagovat úplně stejně jak toho malého. Nevěříte?

Tak si zkusme jen představit jak horečně dokáží někteří fanatici bránit cokoliv, co není v souznění s jejich stávající vírou nebo přesvědčením a i s pomocí až někdy brutálního násilí prosazovat svoji naučenou pravdu. Není to tak dávno, co byly vědecké poznatky společně se svými objeviteli upalovány na hranicích, protože jedinou správnou pravdou a vysvětlením přírodních dějů byl "všemohoucí". V minulých padesáti letech tomu bylo v českých zemích zase naopak. Hlasatelé slova božího byly perzekuování a pronásledováni.

Neuronálním okruhům je úplně jedno jaká je pravda ve skutečnosti. Mozek má svoji jednou naučenou pravdu o přesnosti dějů v určitém časoprostorovém prostředí a tu si "hájí". Pokud pozná, že prostředí nefunguje přesně podle jeho předpokladů, tak tuto změnu pro sebe buď akceptuje, utvoří si pravdu novou – přestrukturuje svoje sítě, a nebo taky se nové pravdě vyhne či bude neustále prosazovat tu svoji původní. I kdyby byla na hony vzdálená od skutečné reality. Zvláště, když by ho to mělo stát nějaké úsilí, a jeho stávající pravda zapadá do smýšlení a pojetí demokratické či vědecké většiny. Je to zcela stejný mechanismus, jako když naše tělo naučíme určitému pohybovému stereotypu, ať již pro nás dobře či špatně. Mozku a jeho sítím je to jedno.

Možná tento odstaveček nebude náš mozek vnímat za nijak zvlášť podstatný. Nooo, tak dlouho dokud nezmíníme ještě jeden příklad. S bezmeznou vírou, že za vším stojí bůh, se lidé se svým poznáním, i díky panu Darwinovi již dokázali nějakým způsobem „vypořádat“. (není myšleno pejorativně, jde nám o popis rozdílu v přesnosti míry poznání).

Co ale se zjištěním pana Einsteina, že přírodní čas neběží lineárně, ale spojitě s prostorem? „To přeci pro mozek  normálního člověka není vůbec důležité, toto poznání je určeno pro vědce!“. No jen tak dál. Naše tělo necháme aby mozek řídil podle „Einsteinových“ postulátů, ale zároveň ho nutíme uchopovat svět kolem nás naučenou „vírou“ v existenci lineárního času a z toho plynoucího hledání příčinných souvislostí přírodních dějů v lineárních kauzalitách příčiny a následku. Potom se nemůžeme například divit, že i přes předpovědi a očekávání ekonomických analytiků se trh ve skutečnosti zachová jinak.

Jednoduše, pro své logické úvahy využívame matematické kombinace číselných hodnot, která jsou od skutečnépříčinné podstaty reality dějů odehrávající se na trzích absolutně odtržena. Stavíme své teorie a úvahy na vymyšlených veličinách, které na chování přírodních systémů nemají vůbec žádný vliv. Přesto je s nekritickým obdivem čtenářský mozek neustále v médiích vyhledává a je ochoten podle nich řídit své chování. „Tvrdili to přeci odborníci“ A tak výmysl jednoho mozku dokáže ovlivňovat skutečně vnímanou realitu miliónů mozků ostatních, které ji přizpůsobí své chování. (Jen tak mimochodem páni ekonomové, sice je to jedna větička, ale do detailu popisuje reálné příčiny ekonomických cyklů. A nyní si to porovnejme, s těmi lineárními teoriemi, které vyučujeme o příčinách ekonomických cyklů na vysokých školách)

Malé shrnutí: Kritické myšlení mozku vůbec nesouvisí s naší schopností vnímat reálnou skutečnost. Kritické myšlení nám slouží k tomu, abychom pomocí jednou naučeného dokázali cenzurovat ty stejné nebo obdobné časoprostorové děje, které se ve světě kolem nás odehrávají. Pokud mozek naučíme, že za vším stojí "všemohoucí", bude realitu tímto prismatem cenzurovat, v i případě, že mu bude jiný mozek předkládat pohled odlišný. Když ho naučíme nepřesnou kauzální logiku, bude se jí snažit uchopovat nejen jevy poznané, ale i všechny nové. Jinak řečeno. Jen na nás záleží jakým způsobem naučíme svůj mozek vnímat svět kolem sebe a příčinné souvislosti dějů v něm probíhajících. (Klidně nepřesně, tedy virtuálně) Pak se ale nesmíme divit, že nám naše plány a představy, vykonstruované z nepřesných rozhodnutí "Co se stane, když ..." nevychází.

Existuje objektivní kvalita kritického myšlení?

Z výše zmíněného vyplývá, že naše kritické myšlení je zcela subjektivní schopnost cenzury každého individuálního mozku, bez ohledu na skutečnou realitu životní empirie dějů odehrávající se ve vnějším a vnitřním prostředí člověka. Kde máme tedy začít hledat nějakou objektivizovanou normu na které by se všechny mozky mohly shodnout? A nebo existuje nějaká „přesná“ a jasná objektivita, která by byla dokonce nezávislá na naší celospolečenské dohodě?

Když se vrátíme kousíček zpět, k příkladu malého dítěte snažící se uchopit štěrchátko, pak pozorujeme, že se jeho mozek reality světa a dějů umí uchopovat a zkoumat s velkou přesností. To nejsou žádné virtuální informace, ale vstřebávání všeho skutečného co ve svém prostředí zároveňcítí, vidí a slyží vycházející z ověřování přírodní logiky postavené na postulátech speciální teorie relativity o spojitosti času a prostoru. Dítě již jako malé svůj mozek naučí, a taky mu to nedělá žádné obtíže, že přírodní procesy se neodehrávají v časové linearitě. Že na děje nemá vliv pouze ono samo, ale i prostředí v kterém se pohybuje.

„Jak se tedy stane, že s postuláty teorie speciální relativity má mozek studentů, kteří se rozhodnou zabývat“ přírodní fyzikou z počátku nemalé obtíže? Kdy a kde si mozek nastrukturoval stereotypní okruhy, které mu v tom začnou bránit a tento člověk je musí obdobně, jako u příkladu vztahu mozku a těla, prvně "odbourat"? A je vůbec poznání empirických důsledků tohoto zákona pro dosažení životních úspěchů jedince podstatné?

Co funguje stejně a co se neustále mění

Na tomto místě již asi nebude znít tak "bláznivě", když na základě výše popisovaných funkčních poznatků o procesech neuronálních okruhů mozku, začneme předpokládat, že každý člověk žije ve dvou rozdílných světech. V tom, jak mu ho zprostředkovává jeho učením nastrukturovaný mozek a tím co se v mozku samotném a v jeho vnějším prostředí ve skutečnosti odehrává.

„Přeci nám nechcete namluvit, že existuje ještě něco jiného než co sám vidím, slyším a cítím a co jsem se naučil ve škole?“ „Že existuje druhá realita? Nežijeme přeci v "Matrixu"!“ No skoro by se dalo říci, že ano a ještě k tomu každý z nás v trošičku odlišném. Ta příčina tohoto tvrzení nesouvisí s nějakou nám neznámou dimenzí, jako ve zmiňovaném filmu, ale s přesností. Realita existuje jen a jen pouze jedna, nemá varianty. Vždy se v přírodě cokoliv odehraje pouze jediným způsobem.

„Jedním z "nedostatků" je, že smyslové orgány člověka pro cítění, vidění a slyšení mají určitá ohraničující omezení. Dokážeme díky naši biologické výbavě zaznamenávat jen určitý výsek z reality. Jen si představme, kdyby neexistovaly mikroskopy, dalekohledy, přístroje na zachycení rentgenových, ultrafialových a gamazáření. Mozek člověka by nikdy neměl šanci poznat, že existuje a jakým způsobem funguje například buňka a to již nemluvě o menších strukturách jako jsou proteiny, kyseliny, chemické molekuly, atomy, částice atp. Stejně tak bychom disponovali jen velmi zkreslenou představou o chování rozsáhlých systémů, které nám jsou velmi vzdáleny, hvězdy, černé díry, galaxie, vesmír. Člověk je již svými smysly docela „omezený“ organismus co se týče přesnostiuchopování informací o prostoru kolem něj, z pohledu jejich malé či velké velikosti. Dalším omezením, pro naše vnímání je rychlost, s kterou se různé systémy v přírodě mění. Lidský mozek dokáže zaznamenávat, jen určitétempo jejich změn. (blíže se těmito fenomény zabývá část „Mozek ovlivňovač“).

Jinak řečeno, mozek i díky svým „nedokonalým“ smyslovým orgánům, nám může poskytnout jen určitou část toho, co se v realitě času a prostoru kolem nás odehrává. A tam kde „nevidí“, necítí to,  nezná příčiny těchto jevů, je odkázán na to, co mu kdo řekne (co uslyší), nebo si je sám iluzorně, intuitivně dovymyslí, aby měl pro sebe hotovou odpověď, začátek a konec (smysl těchto dějů). Neměli bychom podléhat klamavým představám, že se tyto jevy týkají pouze někoho. Platí jak pro mozky vědců, teologů, popelářů, mimin, studentů, učitelů, ekonomů, marketérů, papuánců.

Proto vědci, při snaze poznat realitu jsou zásadním způsobem odkázáni na přesnost měření pomocí fyzikálních veličin, které jsou v čase a prostoru neměnné. Jejich mozek totiž dokáže lineármě logicky, stejně jako kohokoliv z nás, spojit do vzájemných kontextů i jevy v časoprostorové realitě nesouvisející či nesouvztažné.

Na tomto místě si dovolíme trošičku rýpnout do "mentální ignorace“  politické reprezentace, kterou si jako národ neustále volíme. Jestliže schopnosti jakéhokoliv člověka, jsou přímo bytostně závislé na tom, co svůj mozek o skutečném fungování světa kolem něj naučí (nejsou vrozené), proč nejsou maximální finanční prostředky investovány do výchovy a školství? Kde se přímo tato strukturace interakčního potenciálu neuronálních okruhů odehrává? Jaký má smysl místo toho investovat společné prostředky do betonových koridorů a stereotypizovaných pásových montoven? Bohužel mozková realita člověka funguje tak, že jakmile se něco ve vývoji a strukturaci neuronálních okruhů "zanedbá", mnohdy se to již nepodaří napravit. Mozek si zastrukturuje určité stereotypy, i když vzhledem k časoprostorové realitě určitého prostředí velmi nepřesné a s nimi pak cenzuruje vše kolem. Tím si utváří docela "účinnou ochranu", aby ho neohrozilo přesnější poznání toho, co již nějakým způsobem, i když nepřesně uchopil. 

A tak převážná většina potenciálně mozkově vybavených "Einsteinů" se specializuje na život se šroubovákem a u pásu. Není myšleno s neúctou, ale jako konstatování, z našeho pohledu smutné reality, jak dokáže malá hrstka jedinců znehodnotit vývojový potenciál miliónů mozků jednoho národa.

Souvisejícím případem jsou investice do vědy. Co nám věda poskytuje? Stejně jako kdysi pan Einstein popsal mnohem přesněji fungování času a prostoru, tedy skutečnost podle které se ve světě řídí všechny přírodní děje a systémy, tak základní věda se snaží měřitelně zachytit co nejpřesnější důsledky postulátů těchto zákonů v různě ohraničených časoprostorových kontextech. Jen díky jejím poznatkům a měřením pak mohou běžní lidé strukturovat neuronální okruhy svých mozků výrazně přesněji, ve vztahu k jejich skutečnému prostředí v kterém se neustále pohybují. Na co je to dobré? Věda má přímý vliv na strukturaci mozkového potenciálu každého z nás. Umožňuje nám zbavit se virtuálně zkreslujících náhledů na realitu, přiblížit se mnohem blíže té skutečné, co se kolem každého jedince a v něm samotném dennodenně odehrává. Díky ní, pak náš mozek dokáže mnohem přesněji predikovat, co se stane když ...?

Až například přesnost stoletetého zákona speciální relativity aplikují sociologové, psychologové, učitelé, ekonomové pro své výzkumy a praxi, najednou zjistí z jaké že to fiktivní reality konstruují jejich mozky svoji vědu. To se najednou dočkáme převratných poznatků o člověku, sociálních skupinách a příčinných souvislostech jejich chování. Bude to znamenat obdobný vývojový skok pro lidstvo, jako svými zákony způsobil pan Einstein a jeho následovníci ve fyzice, potažmo ve všech přírodovědních disciplínách.

Je docela nasnadě otázka, kdy že to „AŽ“ nastane? Prvotní a pro lidské poznání zcela zásadní krok učinili pan Einstein včetně jeho následovníků a zároveň nám tím poskytli odpověď na naši otázku. Čas je relativní. Stejně tak jako mozek papuánce můžeme hned zítra naučit používat splachovací záchod, stejně tak, potenciál našich vlastních neuronálních okruhů můžeme nastrukturovat tak, aby vnímal realitu mnohem přesněji než doposud. Prostředky k jejímu ověřitelnému přesnému měření dávno existují. Vědci je dennodenně používají při své práci.

 

Způsob jak, potenciál mozku učením znehodnotit

Záhada mozku pana "Einsteina" a jeho „nadpřirozených“ schopností je pro lidstvo i po 40 letech po jeho smrti neustále lákavá a „zůstává stále nezodpovězená.“ Přitom, převděpodobně zcela přesnou odpověď, nám poskytl sám vědec v postulátech ke své teorii speciální relativity. (vysvětlení viz. stránka Můj mozek).

Nejednomu z nás na tomto místě nabídne mozek prvotní asociaci. "Einstein a jeho poznatky přeci patří do fyziky!" Ty nemají s běžným životem kohokoliv z nás vůbec nic společného. „Až na jedno!“ Tento "oficír" patentového úřadu popsal logiku zákonitostí chování času a prostoru zcela odlišným způsobem, než my jej dodnes učíme náš mozek vnímat. "A jak to ovlivňuje každého z nás?" Mozek nám umožňuje utvářet vazby mezi příčinami a následky různých dějů tam, kde z podstaty fungování přírodního světa neexistují, tím se stávají naše interpretace velmi nepřesné(až virtuálně fiktivní). A to platí nejen pro vzájemné vazby fyzikálních, chemických a biologických systémů, ale i pro chování člověka, vztah dvou lidí, či role a utváření sociálních skupin.

Proto, by naše otázka měla zaznít spíše jinak. Co vše člověk, ve své vývojové cestě za pochopením příčinných souvislostí světa kolem sebe "zdupe tak", že z potenciálu svého mozku, který je po fukční stránce stejný jako ten Einsteinův, nastrukturuje něco, co mu činí přinejmenším nesnáze aspoň porozumět důsledkům jeho teorií? A tím pádem principům a mechanismům fungování světa a příčinným souvislostem jeho chování?

Přitom naše interakční procesy neuronálních okruhů, ve vztahu k vlastnímu tělu, postuláty zákona speciální relativity zcela respektují. Jinak bychom nebyli schopni zvládat ani ty nejjednodušší pohyby. Třeba dopravit ručičku ke štěrchátku. Uvědomme si, že jakákoliv naše myšlenka, věta, přání, vzpomínka, predikce, sdělení nejsou o ničem jiném, než že zachycují s určitou přesností hranice různých časů a prostorů, definují mezi nimi kontextové vztahy a popisují rychlost jejich změn. Prostě se ve vnějším prostředí v různých časoprostorech nepohybujeme fyzicky hmotně, jako pomocí našeho těla, ale psychicky nehmotně (myšlenkově) pomocí neuronálními okruhy zaznamenaných podnětů.  Zatímco náš fyzický pohyb je reálně hmotný, náš myšlenkový závisí pouze na tom, s jakou mírou přesností naučíme naše neuronální okruhy vnímat a vyhodnocovat skutečnou realitu dějů kolem nás !!!!

Vlivy rodičovské výchovy a školy na strukturaci mozku

To jak dokáží někteří rodiče „osekávat“ einsteinovský potenciál mozku malého dítěte jsme si již osvětlili v nejedné pasáži výše. (návod A-B). Nyní je prostor, abychom se vybrali směrem, kde "odpad" interakčního potenciálu různých neuronálních okruhů, je neméně nezanedbatelný.

Upozornění: Kdyby se náš mozek, při posuzování následujících řádků pokoušel o kritiku vychovatelů, kantorů, učitelů a profesorů, tak mu to taktně a nebo násilím zatrhněte. Nejen poznání každého konkrétního mozku, ale i lidské poznání obecně se neustále mění vyvíjí, a zpřesňuje. Spíše se zeptejme sami sebe, jak my a náš vlastní mozek zachází například s postuláty, s kterými přišel pan Einstein již před více jak sto lety. Vše nové zákonitě musí vždy do jisté míry, díky jiné, kvalitnější přesnosti měření popřít to staré, doposud uznávané !!!!

 

Škola a její vliv na strukturaci mozku

Lidé a jejich mozky mají rádi, když si mohou určit jednotnotnou startovní čáru či hranici, začátku. My se v čase společně přeneseme do první třídy školáčka, kdy mají všichni děti velmi bohatě natsrukturované své neuronální okruhy a každému z nich utváří svět a děje v jeho prostředí rozdílný, individuální smysl. Někdo ještě stále žije ve světě panenek, draků, čarodějnic a jiný již zvládá vyjmenovat či dokonce rozpoznat odlišné druhy ptáků, rostlin atp.

Malá vsuvka: Povšimněme si, že společný začátek můžeme najít pouze u lineárního času (nástup do první třídy) a nejsme ho schopni přesně stanovit v mozkovém potenciálu. Zato, již v této vývojové době začínáme děti odměňovat za to co se naučí stejně, identicky, a trestat horšími známkami, co stejně jako ostatní prozatím nezvládají. "To získává mozek pěknou "odměnu" a motivaci pro vlastní zdokonalování" Dokonce se najdou i dospěláci, kteří jsou skálopevně přesvědčeni, že trestající formou, dítě a rodiče mohou poznat a uvědomit si, kde jsou chyby a tím přispět k jejich odstranění. (Možná by neškodilo, kdybychom se my dospělí podívali na to, jak náš mozek vytváří chyby a co k nim nejvíce přispívá. viz výstupy studie).

Procesy sjednocování pojetí světa

Škola, její třída, tím že má jednotné osnovy a postupy, strukturuje mozky dětí tak aby v nich, pokud se budou myšlenkově pohybovat v určité prostoru (fyzika, chemie, biologie, psaní), probíhaly stejné chemickofyzikální procesy. Naučí je například číst a psát. Má to jednu výhodu. Když všichni lidé budou používat k psaní stejná písmenka, mohou se tak mezi sebou velmi snadno dorozumívat i jinou formou než ústní. A časoprostorově nezávisle. Dítě si tak může přečíst, co říkal určitý konkrétní člověk před tisíci lety, pokud své myšlenky sepsal. Pokud ne, dítě by muselo být odkázáno na to, co se za těch tisíc let ústně dochovalo a předávalo. Důsledky dopadů, když naše neuronální okruhy naučíme odlišné písmo, než používají ostaní, můžeme vidět na snahách rozluštit záznamy obsahů vědění májů, aztéků, inků, starých egypťanů.

Jinak řečeno, škola a její prostředí učí mozky fungovat jednotně, stereotypně stejně, tak aby mohlo dojít ke snadné srozumitelné komunikaci a shodě pohledů na svět. (názory utváří individuální mozek pouze na základě toho co ho naučíme, ty nevznikají samovolně někde mimo realitu).

(Malé zamyšlení: Napadla vás někdy otázka, jakou by jsme získali výhodu, kdybychom se narodili ve starém Římě? Odpověď si zkusme najít každý sám :-) Jen připomeneme, že mozek římana "prcka" má stejnou funkční strukturu jako "prcka" dnešního)

 

Zdroje vědění, ale i virtuality

Mozek, který naučíme číst, získává přístup k obrovské studnici vědění, která byla jinými mozky utvářena po tisíciletí. Na první pohled tohle vše zní logicky, jednoduše, tak proč se tomu vůbec věnujeme? Slova a jednotná lidská řeč, jsou časoprostorově „nezávislé veličiny“. Dovolují nám bez jakýchkoliv problémů příčinně souvislostně propojit děje a procesy, které ve skutečné realitě přírodních dějů takovým způsobem neprobíhají. Jak se to v realitě projeví? Pokusíme se uvést určitý příklad takového popisu skutečnosti.

Petr před půl rokem práskl oknem. To bylo hlavní příčinou toho, že se dnes vysypala skleněná výplň u okna ve vedlejším baráku. Mozek přeci ze zkušeností zná, ví a nejednou i sám viděl a cítil, že když se práskne oknem,může se skleněná výplň vysypat. Ale taky nám okamžitě z výše zmíněného sdělení bude, díky cenzuře hlásit, tady něco nesedí, souvislostní vztah času a prostoru! Ano u těchto příkladů, které již jednou zaznamenal spustí kritické myšlení, protože se neshoduje s jeho poznáním reality kterou již někdy zažil. Nahlédněme však do novin, či televizních zpráv, kolik časoprostorově nesouvisejících vztahů je nám dennodenně písemně předkládáno a mozek je bez problémů zastrukturuje jako obraz reálné skutečnosti.

Jednoduše slova, a tedy to co slyšíme či čteme, dovolují obrovskou míru zkreslování průběhu skutečné reality, naproti tomu, co člověk sám vidí a cítí ve svém interakčním prostředí, mu takové nepřesnosti a fikce nedovolí. Druhým fenoménem, které děti naučíme logicky vnímat je lineární čas. Ano, má to výhody, že se můžeme přesně domluvit, v kolik a kde se sejdeme ke společným aktivitám, co se má stát prvně a co má být potom. Na základě zkušeností z minulosti predikujeme lineárně časově co by se mělo stát v budoucnosti.

A tak se můžeme časově logicky, například v dějepise, pohybovat minulostí a vytvářet vztahy prostředí jak se nám zlíbí, bez ohledu na jejich skutečný průběh. Že nevěříte? Dějiny a to co se stalo jsou přeci pravdivé! Co již jiného by mělo být více o přesnosti reality, než to co se jednou událo? Tak si uveďme jednoduchý příklad, s kterým se mnozí z nás ve škole pravděpodobně setkali.

Po bitvě na Bílého hoře roku 1620 nastala v českých zemích doba temna“ Náš mozek dostal to co potřebuje. Přesný začátek (příčinu) a následek, který z ní kauzálně logicky může odvodit. Nejenže tato věta absolutně porušuje fyzikální podstatu přírodních dějů, ale budiž, shodli se na ní historici, učitelé, odborníci, vědci a učíme ji tak neustále naše děti. Tak si nyní udělejme exkurz do onoho prostředí roku 1620 na Bílou horu. Každý si asi dokáže nějak představit (vidím) co tam probíhalo a jaký by se jeho zraku naskytl pohled. A nyní se virtuálně přenesme o 100 let po "Bílé hoře" do budoucnosti. Každý si může vybrat jakékoliv místo v českých zemích se mu zlíbí, klidně může navštívit všechny a nebo rovnou zamířit na místo původní bitvy. Jaký pohled se mu asi naskytne? Nejenže města vypadají zcela jinak, ale s největší pravděpodobností nenajde ani jednoho aktéra tohoto klání. Jak tedy může něco či někdo, co se událo před sto lety ovlivňovat současnost, když již dávno neexistují? Vraťme se znovu k výše zmíněnému příkladu rozbitého okna, při kterém jsme se vydali na zcela stejný časoprostorový výlet. Jenže tehdá nám mozek díky naši předešlé životní zkušenosti (cítím, vidím slyším) cenzurně hlásil, že se jedná s největší pravděpodobností o blbost a nyní tu samou kravinu bez obtíží akceptuje. Prostě to říká (slyším) autoria, které věří. A dokonce je tato zkreslenina považována, za obecný standard všeobecného národního povědomí.

Samozřejmě bude následovat reakce dějepisářů a historiků. "No milí panové, snad po nás nechcete, abychom dopodrobna dětem vysvětlovali co se téhdá odehrálo, to bychom nestihli probrat vůbec nic jiného!!!" Naše odpověď je, ať si to každý zváží sám. Ale uvědomme si, že tímto přístupem a tímto nepřesným předáváním obrazu reálné skutečnosti děláme mozku dětí stejnou službu jako ono výše popisované rodičovské (A-B). Nabídneme jasnou kauzálně lineární logiku příčiny a následku, podle které si mozky školáků strukturují svoje neuronální okruhy. Touto zjednodušenou logikou se následně snaží jejich mozek vnímat a uchopovat všechny děje v reálném životě. Vyhledává nepřesné, přitom jednoduché návody, co bylo příčinou a co následkem. (Teď již asi nikoho nepřekvapí, proč se takto zblblé mozky snaží neustále najít jednoho konkrétního viníka. "Kdo nebo co za to může"). Realita je jedna věc a námi naučená potřeba mozku vytvořit si pro sebe rychle začátek a konec věc zcela odlišná.

Dalo by se říci, že jsme identifikovali druhý významný krok, kdy z mozku s "einsteinovským" poteciálem strukturujeme životně nepřesné a realitu svému majiteli zkreslující mozky. „Tak a máme viníky!! Rodiče, kteří předkládají svým dětem svoje zjednodušené varianty (A-B), tím oklešťují potenciál neuronálních okruhů mozku a dále učitele, dějepisáře, kteří to dorazí.“ No ony v podstatě mnohé filozofické obory snažící se odpovědět co bylo dřív a co až potom, („kuře nebo slepice“) jsou na tom s respektováním přírodních zákonitostí chování času a prostoru velmi obdobně.

„Tímto způsobem hledání viníků, bychom se však dopouštěli stejného zjednodušování a zkreslování skutečnosti na které sami žehráme!“

Realita a děje kolem nás

Samozřejmě přírodní vědci se mohou pomyslně začít tlouct v prsa, že oni zprostředkovávají mozkům žáků a studentů tu skutečnou realitu o prostředí světa kolem nás nejpřesněji. Že je učí detailně, nezkresleně, jak to v přírodě, v jejich bezprostředním okolí ve skutečnosti funguje. Je tomu opravdu tak a nebo i přírodovědní obory jsou dalším, díky předkládání nepřesné reality, pořádným „mozkovým degenerátorem"?

Newtonovská a přírodní fyzika

Začněme u těch nejzákladnějších předmětů, kde se žáci učí uchopovat základní fyzikální veličiny prostor (Energii a hmotu), pohyb (rychlost jejich změn v čase). Oaps. "Tohle se nejednomu mozku pravděpodobně zamlouvat nebude." Podívejme se jen na základní pohybové rovnice, jak si to krásně operují s lineárním časem. Jak precizně dokáží měřitelně a následně vypočítatelně předpovědět budoucí stav systémů v pohybu, bez spojitosti se změnami prostoru. Ale vždyť ono to tak při experimentech viditelně a měřitelně i funguje. Dokázal, ale někdo žákům vysvětlit, že tímto způsobem na světě fungují pouze artefakty, které stvořil a vymyslel mozek lidský? Na to se asi jaksi pozapomíná.

„Tak co nám tím chce básník naznačit?“ Pouze to, že když se vrátíme o pár řádků výše, tak jsme se zmínili o tom, s jakou „přesností“ umí náš mozek vyhodnocovat informace o prostoru, čase a pohybu. To že našim vjemům připadá pohyb od určitých rychlostí lineárně nepřerušovaný, ještě vůbec nemusí znamenat že to tak ve skutečnosti je. Mimo jiného, na toto zkreslování narazil pan Einstein a taky mu pár let trvalo, než se odvážil zveřejnit teorii a její postuláty, které zcela rozporovaly do té doby všemi vědci uznávané zákonitosti chování přírodních systémů v podobě zákonů popsaných panem „Newtonem“.

Zatímco ve fyzice Isaaca Newtona mají prostor a čas absolutní povahu nezávislou na dějích a vztažných soustavách kde tyto děje probíhají, v teorii relativity doznává prostor a čas značných změn.

Na základě těchto poznatků začala vznikat zcela nová logika přírodních zákonitostí, vycházející z dějů spojitých v čase a prostoru, a různě rychlých skokových změnách, která je od té newtonovské kauzálně lineární (příčina - následek) na hony vzdálena. Důsledkem je, že příčinné chování přírodních systémů popisuje výrazně přesněji. Tedy je na jejím základě umožněna mnohem přesnější predikce chování a změn všech přírodních systémů v budoucnu.

Domnívat se, že se snažíme o kritiku práce pana Newtona, by byla chyba. Nehledě na to, jeho zákony stačily k tomu aby se člověk dostal do vesmíru. Snažíme se zachytit jiný fenomén. Jak toto odlišné pojetí přírodních zákonitostí ovlivňuje strukturaci našeho mozku.

No jo, ale přeci nebudeme naše děti místo pana „Newtona“ učit „Einsteina??!!“ Nebo snad ano?? „To by bylo pro ně moc složité!“ Omyl, děti si na základě einsteinovské logiky strukturují svoje neuronální okruhy od prvního okamžiku co přijdou na tento svět!! To až my dospělí, našimi prvně ústně a následně písemně předávanými informacemi o vzájemných vztazích dějů v jejich prostředí ořezáváme přirozené schopnosti jejich mozku. („Když budeš dělat tohle, stane se támto. Nedělej to nebo se stane toto“) A ještě je z toho patřičně vyzkoušíme, zda se námi vymyšlenou a předanou virtuální, skutečnost zkreslující realitu naučily správně. A dokonce na těchto nepřesných informacích, lineárně vykonstruovaných pravdách pořádáme vědomostní olympiády.

Už slyšíme to zvolání. „Vždyť to tak dělají všude na celém světě a my jsme v tom taky vyrůstali!“ „Tak na tom přeci nemůže být nic špatného.“ A shoduje se na tom většina odborníků. Máte zcela pravdu. Třeba v patnáctém století se většina odborníků dokázala shodnout na tom, že za vším stojí bůh, i když si mnohdy mysleli svoje. Přesto, že člověk v té době měl k dispozici stejný mozek jako my, čas a prostor fungovaly podle einsteinovské logiky, skoro všichni lidé tato, na existenci všemohoucího založená učení akceptovaly. Až na pár vyjímek, dle kterých se shodou okolností dnes učíme.

Současné děti se ve své dospělosti budou potkávat s výrazně časoprostorově informačně přesnějším a bohatším prostředím než současný dospělý človek. Pro nás, k tomu abychom se uplatnili ve stávající konkurenci, je bohatost strukturace našeho mozku "dostačující". Ale děti ve své dospělosti, na jeho nedostačující vývin konkurenčně šeredně doplatí. (Pro porozumění fungování světa, který stále více směřuje směrem k materiálům vycházejícím z nanotechnologií, je bohatost strukturace mozku a přesnost přírodně logického pojímání světa, bezpodmínečnou nutností.)

Malá otázka na závěr: Je opravdu nutné, aby když se narodíme s einsteinovým potenciálem, jsme následně absolvovali cestu nepřesně vnímaným (virtuálním) životem, a jen někteří z nás měli to štěstí, že si na přírodovědních univerzitách začnou "resustitovali" (přestrukturovali) svůj mozek tak, aby uchopovaly svět znovu "dětskou logikou", ale skutečné realitě mnohem blíže?

Bohužel, ale již jen v hranicích vymezeného časoprostorového prostředí na který se svým studiem zaměříme. Ve svém běžném životě bude náš mozek uchopovat realitu zase dle kauzálně zjednodušující newtonovské logiky (příčiny a následku), tak jak se to hezky pěkně od mládí naučil. Úspěch v životě nezávisí pouze na našich znalostech, ale i na dovednostech, s jakou přesností dokážeme odhadovat chování ostatních jedinců. (Co se stane, když ...) Interakční sociální vztahy.

Rozdělení na humanitní a přírodovědní obory

Nyní již asi málokoho překvapí, proč došlo k rozdělení vědních oborů na přírodní a humanitní. Lidé zabývající se humanitními vědami jednoduše nemohli akceptovat to, že by se člověk měl chovat deterministicky, tak jak se učili o systémech ve školní fyzice, chemii, biologii.

Co ale překvapí nejednoho z nás, je pravděpodobná příčina. Mozek mnohých humanitních vědců uvažuje v hranicích naučené newtonovské fyziky (příčina-následek). Proto jim empirie života člověka nemůže nasedat na fyziku, chemii a často ani biologii. Pokud by přestrukturovaly své neuronální okruhy (stereotypie) do logiky přírodní fyziky (kde čas je spojitý s prostorem), tak najednou objeví, že přírodní vědy a humanitní, mohou a musí stavět na společně jednotných základech. Včetně požadavku na co největší přenost měření!!!! Chování atomů, molekul, buněk, člověka (myšlení, prožívání, psychiky, jáství atp.), malých či větších sociálních skupin, se řídí stejnými fyzikálními principy a přírodně evolučními mechanismy, které jsou objektivizovaným měřením a experimentem ověřitelné.

 

Škola Einsteinových mozků

„Teorie, je jedna stránka uchopení problému a její následné převedení do praxe druhá“.  "To je proces který si vyžaduje provést rozsáhlou analýzu, rozbor, ustanovení komise pro odbornou diskuzi, politickou podporu, a, a, a, a, a,a ,a, a tisíce dalších, lineárně za sebou řazených podmínek. Jak máme vybrat ty správné obsahy, které mají učitelé učit? "Věda již dnes poskytuje tolik detailních informací, že je toho pro jeden lidský mozek přes příliš." A co specializace? V konkurenčním prostředí vítězí přeci ten, kdo se specializuje?! (Všimněme si, krásná ukázka argumentace klasickou kauzální logikou dospěláckého mozku. Proč něco nejde a nebo musí trvat dlouho, vyžádá si plno systémově logicky naplánovatelných kroků.)

„V čem je síla přírody?“ Že funguje podle jednoduchých zákonitostí a logiky. Bohužel se neshodují s těmi, co my náš mozek ve školách učíme. Proto je pro nás jakýkoliv „zásadnější“ nový objev (přesnější změření skutečné reality) porodem, vyžadující ocenění „Nobelovou plaketou“. Přitom těchto objevů učiní naše malinkaté děti svým mozkem každý den desítky. Díky tomu co poprvé na světě cítí, vidí, slyší.

Možná někoho začne napadat otázečka, jak tyto objevitelské schopnosti jejich neosekaných mozků využít?

Pokud se vrátíme zcela na začátek, měli bychom si připomenout, že mozek ze svého komunikačního toku neopomíjí pouze to, co ve svém běžném životě využívá. Informace o projevech jeho vnějšího prostředí zpracovává neustále.

Tak jaký je tedy "návod"? Jednoduchý! Nastavme obsahy vyučované látky tak, aby reflektovala děje s kterými se člověk, ve svém životě běžném životě setkává, ale vysvětlujme je přesnou logikou, akceptující spojitost času a prostoru.

Obrázek v pravé části se snaží zachytit následný vliv takové výuky na interakční potenciál neuronálních okruhů jejich mozku. V levé části je zachycen současný stav. V právě pak, čeho dosáhneme změnami a ontextovým propojením obsahů vyučované látky.

Pokud použijeme selský rozum, tak budeme mít jasno hned. Dokážeme si představit, že šestiletému dítěti začneme fungování světa vysvětlovat na diferenciálních rovnicích?? Co si asi tak z toho odnese? Jednoduše, mozek si zastrukturuje optimálně do komplexu, jen to, na co může s určitou mírou své dosavadní životní empirické zkušenosti "navázat". Co kolem sebe pozoruje.

Jak strukturovat mozek o realitě prostředí?

Chování všech přírodních systémů, jak ve fyzice (částic a atomů), chemii (molekul a kyselin), biologii (virů, buněk lidského těla) humanitních oborech (prožívání a chování člověka a sociálních skupin) by mělo být mozku překládáno ve vzájemných, časoprostorových kontextech. To, jakou logikou od malička neuronální okruhy strukturujeme rozhoduje o tom, s jakou přesností a bohatostí budeme v našem životě schopni vnímat a rozpoznávat realitu. A je úplně jedno jakou oblastí z těchto kruhů (napravo) se následně bude člověk ve svém profesním životě zabývat. Časoprostorovou logiku mají všechny stejnou, tu přírodní. Studiem daného oboru se pouze prohlubuje její hraniční změnová přesnost. Jakýkoliv přeskok do jiné oblasti bude pro mozek člověka znamenat stejnou změnu, jako když naučíme naše tělo běhat na sahaře na písku a pak po něm budeme vyžadovat ten samý pohyb ve skalnatých horách. Logiku myšlení (pohyb) k uchopování reality bude mozek využívat stále stejnou.

Návod je kupodivu zcela jednoduchý. Popisovat přírodní děje výrazně vzhledem k časoprostorové realitě přesněji, a ve vzájemně provázaných kontextech, tak aby zachytily skutečnost, kterou jedinec "může" běžně pozorovat ve svém prostředí. Čili věkově strukturovaně, tak aby si náš mozek neustále kladl sám otázky asám si nacházel odpovědi. Tímto způsobem dochází k oné tolikrát zmiňované bohatosti strukturace neuronálních okruhů. Předkládání návodů (A-B) a pak jejich zkoušení, zda se (A-B) mozek naučil přesně tak jak vyžadují osnovy, vykoná v dalším životě člověka obdobnou službu jako již výše několikrát zmiňováno. (Nebude rozumět příčinným souvislostem dějů kolem sebe, když se něco změní) Nic víc nic míň.

"Dejte, nám nějaký hmatatelný důkaz, my chceme příklady, na kterých by se ukázalo, že to co se tady popisuje opravdu funguje!!!!!!!!". No sami na sobě ho neposkytneme. Naše mozky si prodělaly tu samou výchovně naučnou předpřipravenou cestu (A - B). Jinak řečeno, náš stávající interakční potenciál neuronálních okruhů zůstal výrazně nerozvinut v porovnání s tím, co mají k dsipozici současné děti. Co by ale mnohé mohlo zaujmout, je způsob jakým rodiče, svoji výchovou, strukturovali mozek Richarda Feynmana. Což je člověk, kterému dodnes málokdo dokázal porozumět, přesto na jeho výzkumech a teoriích stojí všechny přírodní vědy. (Kvantová elektrodynamika) Možná by mohl mnohým školám a učitelům dodat odvahu a poskytnout malou radu. Stačí, jedna jediná věta z jeho dětsví, jak ho tatínek učil poznávat svět. Tato věta, ve své podstatě dokázala zachytit úplně vše, o čem my se na této stránce tak sáhodlouze a z rozličných úhlů pohledu, kolikrát i opakovaně snažíme rozepisovat.

Je docela působivé jak málo by dětským mozkům stačilo, a jak moc jsme toho schopni my dospělí, našim kauzálně logickým způsobem uvažování „nevidět, neslyšet a necítit“. Samozřejmě máme pochopení pro argumenty, vše si vyžaduje svůj čas. Co se však v průběhu toho času děje? „Dětský mozek je jako fotografický papír. Co jednou z prostředí jako nepopsaný list zachytí, to v budoucnu jen velmi těžce mění .“ A někdy toho není schopen již vůbec.

A tak zatímco my budeme měsíce a roky přemýšlet jak na to, realizovat jednu školskou reformu za druhou, v průběhu této doby odsoudíme statisíce i milióny mozků s více jak eisteinovským potenciálem do rolí vstřebatelů a tvořitelů nepřesných či fiktivních realit. To co si ve skutečnosti žádá o čas, je náš dospělácký mozek, dětský ho má od narození ještě nastrukturován přírodně.

Možná se naskýtá otázka, zda by tento stav do svých rukou neměli uchopit sami rodiče. Stačí se začít ptát organizátorů různých reforem, s jakou přesností si osvojili funkční principy lidského mozku, že se staví do role odborníků. Protože jsou to oni, kteří chtějí a budou ovlivňovat vývoj a tím pádem budoucí konkurenční úspěšnost jejich dětí. Nezapomínejme, že i třicet let zkušeností, může znamenat nic, když vycházejí z nepřesného uchopovánní daného časoprostorového prostředí. (Měřítkem skutečné kvality není titul ani letité působení na slovutných zahraničních univerzitáchale to jak dobře dokáže jejich mozek porozumět a aktivačně stimulovat obrovský potenciál dětského mozku)

  • Jak tedy hodnotit inteligenci a logiku myšlení?

Pokud bychom vzali, za jednotku inteligence to, co se běžně měří v různých testech, tak je to schopnost člověka zvládnout určitý lineárně logický konstrukt (A - B). Tyto konstrukty si člověk vymyslel, aby si zjednodušil pozorování a interpretaci dějů přírodního světa kolem sebe. Jinak řečeno, odpovídá soutěžení v tom, kdo naučil svůj mozek se logicky adaptovat na lidmi vymyšlenou lineárně vykonstruovanou realitu. Se skutečnými přírodními ději, je bohužel IQ v tom pojetí jak se v současné době testuje v rozporu (časovém i prostorovém), o schopnostech člověka kvalitně a úspěšně prožitkově zvládat svůj život vypovídající pramálo.

Teď již asi tolik nepřekvapí, proč mohl někdo, kdo měl na základní škole z fyziky čtyřku, učinit pro vědu jeden z těch nejzásadnějších objevů. 

 

Jak si mozek utváří „myšlenky“

Hmmm. Tak to je otázka, se kterou se "trápí" lidé od ne paměti. Snažíme samotnou myšlenkou popsat princip jakým je utávřena. No není divu, že stále v mnohém tápeme. Pokoušíme se sestrojit odpověď pomocí tolik oblíbené kauzální logiky lineárního času. „Stejnou analogii hledáme a očekáváme přeci v mnohém?“ Hodnotíme slovo za slovem, písmenko po písmenku, větu za větou. Co bylo dřív a co až následně. Náš racionálně a logicky uvažující mozek se nechce smířit s tím, že by neexistovala jedna přesná příčina s ještě přesnějším následkem.

A tvrzení, že naše logické úvahy jsou až výstupem pravděpodobnostního potenciálu, který probíhá v našich neuronálních okruzích, by v mnohých mohlo vyvolat přímo paniku. "To jako že člověk není zodpovědný za své činy? Že za to mohou nějaké mozkové procesy"

Proto zákonitě musí a bude vznikat tolik rozdílných názorových proudů a interpretací, co je to mysl, příčiny jejího vzniku, které se od sebe, často i velmi zásadně budou lišit. Utváření subjektivních pravd a každý mozek, který s takovou jednou přijde si bude hájit tu svoji (A''-B'', A'-B1, A'-B2, A'-B3).

Jinak řečeno, dokud se nepodaří vědcům objevit singularitu v čase a prostoru (teorie všeho -jestli vůbec existuje), tak pokud chceme s určitou přesností vzhledem k procesům, které probíhají v našem mozku a rozumově jednotně uchopit procesy utváření myšlenek, musíme chtě nechtě na jakékoliv kauzálně lineární vysvětlení, či definici zapomenout.

Na tomto místě je nutné podotknout, že cílem přístupu, který se snažíme popisovat je výrazné usnadnění individuálních a skupinových procesů učení mozku ve spojitosti s obsahem, který se snažíme racionálně uchopit. Z tohoto úhlu pohledu je nutno nahlížet i na námi předkládané informace týkající se utváření slov, myšlenek a smyslu. Jinak řečeno, není naší ambicí zcela přesné rozluštění časoprostorového mechanismu, který tyto procesy doprovází v interakčních procesech neuronálních okruhů. I když možná některé z prezentovaných algoritmů mohou být pro neurobiology, kteří se o tuto přesnost snaží zajímavé a třebas i v něčem přínosné. V každém případě je velmi podnětné tyto vysocerychlostní výzkumy sledovat. (viz odkaz)

Pokusíme se načrtnout pohled, který bude vycházet z identických interakčních procesů mozku, jejichž mechanismus jsme zachytili ve vztahu mozku a našeho těla. Mělo by se nám tak vyplatit, že jsme si již dříve do jisté míry "přestrukturovali" interakční potenciál našich neuronálních okruhů, i když pro trochu „odlišnou“ oblast. Kdyby se vám některé pasáže obtížněji uchopovaly, zkuste se vrátit k příkladu cvičení prostných, a na něm si osvětlit mechanismus utváření myšlenek. Principy mozkových procesů jsou identické.

  • Jaký je rozdíl mezi mozkovým mechanismem zprostředkovávající komplexní pohyb a tím který utváří myšlenky, věty, slova?

Slovo - prostorové hranice a jejich změny

Pře tím, než se odhodláme přejít k popisu mechanismu tvorby myšlenek, bude pravděpodobně vhodné se pokusit zachytit vliv obsahu samostatných slov na kontextové vazby neuronálních okruhů mozku. Už po několikáté se v čase přemístíme našim životem o pár (jednotek, desítek) roků zpátky, kdy jsme se učili přes prvotní projevy žvatlání mluvit. „Nejsou ty vzpomínky nádhernéTímto způsobem se volně pohybovat v čase a prostoru, tam a zpět?“ Je to sice virtuální, na skutečném fyzickém bytí nezávislá realita, kterou umí utvářet pravděpodobně pouze mozek lidský, ale proč ne, když je to tak příjemné?.

Někteří z nás, jako své první slůvko, pro "přesné" časoprostorové ohraničení určitého prostředí, začali využívat pojem „máma“. Proč právě máma? Do té doby nám stačilo zakřičet, rozplakat se a hned se všichni co byli kolem seběhli. "Ale podívejme, proč zrovna teď přispěchal někdo jiný, když já chci právě tu osobu, která mě nakrmí?" "Jak mám sdělit že tohle ve skutečnosti chci a ne něco odlišného či úplně jiného?" Klidně si mě můžete utěšovat, přestanu řvát až uvidím, ucítím a uslyším, ten přesný prostorově ohraničený objekt, který pro mě představuje to co právě chci, ostatní nechci protože mi nezprostředku potřebu co chci.

Máte pravdu, je to hodně kostrbaté, ale vzhledem k věku ve kterém se právě „virtuálně“ nacházíme, by se nemuselo jednat až o tak velký prohřešek. Prostě slovo nám slouží k tomu, abychom si jim vymezili určité hranice v prostředí (tohle je máma a tohle již máma není), mohli si s ním v mozku současně propojit (asociaovat) interakční potenciál rozsáhlých neuronálních okruhů, a pak ho v případě vzniku potřeby, v podobě jednoduchého zvolání „Mami“ předat do našeho prostředí. A to kdykoliv, kdekoliv, časoprostorově nezávisle. (Fyzici si tedy mechanismus "slova" mohou představit jako určitou imaginární částici v kvantovém stavu)

Když si slovo představíme v analogii s určitým konkrétně ohraničeným tělesným postojem či pohybem, tak v našem mozku se děje zcela to samé. Současně jsou aktivovány a inhibovány určité neuronální okruhy. V interakci s konkrétním prostředím, co v určitý čas pocítíme, že potřebujeme „aktivovat“, a máme na ně navázaný určitý sémantický slovní objekt, tak ho využijeme. Schéma napravo se snaží zjednodušeně zachytit princip působení určitého slova, jeho potenciál aktivačně zasáhnout oblast různých neuronálních okruhů. Všude, v prostředí kde, kdy, jak, byl mozek dítěte ve vztahu s objektem máma (viděl, slyšel, cítil ho), si s ním asocioval interakčně vazbový potenciál.

Jak to pozorujeme v empirii? Malé dítě, když cokoliv potřebuje začne křičet mami, utíkat za mami, má na mami neuronálně "navázaný" skoro celý svůj dosavadní život. Není divu, s tímto prostředím, bylo prozatím v konktatu skoro při všem co doposud vidělo, slyšelo, cítiloV mozku je utvořeno jen "omezené množství" potenciálních neuronálních vazeb, s kterými by nebyla nějakým způsobem kontextově provázána. Tuto interakční oblast jsme ve schématu označili "NE MÁMA").

"Jenže" tady se pro malého objevuje další obtíž, ta oblast kterou má mozek asociovanou s objektem mámy, je velmi rozsáhlá. Sice zakřičí mami, dostaví se za ním ten objekt který jeho mozek vyžaduje, ale jak jí má sdělit, že po ní chce najíst a nic jiného z té bohaté nabídky všeho co v kontaktu spolu každý den prožívají? Je tedy účelnéhranice časoprostoru zpřesnit. Jak to provést? Zavolá mami a ukáže prstíkem do otvírající se pusinky a nebo směrem, kde je nočník. Podle toho co ve skutečnosti (v kontextu s určitým prostorem) vyžaduje.

Jenže jeho problém stále přetrvává. Má hlad, potřebuje najíst, a mám chuť na jahodovou přesnídávku, kterou mělo minulý týden. To již jsou tak přesné hranice času a prostoru, které pouze posunky nezvládne. No tak když funguje mami, tak přidá slovo papu a slovo mňam, které si asociovalo s přesnídávkou.

No nebudeme to natahovat, princip začíná být asi zřejmý. Slova nám umožňují definovat přesnost časoprostorového ohraniční pro procesy které se odehrávají jak v našem těle, tak i ve vnějším prostředí s kterým jsme ať již přímo v hmotně fyzické a nebo nehmotně sociální interakci. Když už je těch informací mnoho, skládající se z mnoha různých slov, vět, začínáme hovořit omyšlence, názoru atp. To však nic nemění na skutečnosti, že se jedná o stále jeden a ten samý mechanismus vymezování přesnosti hranic prostoru pro vnitřní a vnější prostředí. (Celý tento portál není nic jiného než snahou o co nejpřesnější vymezení kontextových časoprostorových hranic.)

Zároveň jsme schopni určitými slovy zachytit „pohyb“ jinak řečeno změny v čase, či průběh dějů (Jakou měl prostor podobu na začátku a jak se změnil). Pro mozek je to stejná operace, jako když se učí zvládnout komplexnější pohyb, například kotoul či celou sestavu prostných složených ze stovky různě ohraničených a po sobě se měnících pohybů. Utváření nyšlenky, či slohového cvičení je mechanismus identický. Člověk si je postupně, dalšími a dalšími kontextovými návaznostmi časoprostorově zpřesňuje.

Že je to příliš primitivní, na to, aby člověk tímto jednoduchým mechnismem mohl popsat tak složitý proces jakým je princip utváření našeho logického myšlení? Vždyť kolik jen existuje teorií a přístupů, kolik filozofů, kognitivních psychologů a špičkových neurovědců se těmto otázkám věnovalo a neustále věnuje.

Člověk, který sám někdy utvářel původní dílo, kde by nepřebíral a neskládal myšlenky z různých zdrojů lineárně za sebe, s největší pravděpodobností tento mechanismus přímo pocítil sám na sobě. Kdy se neustále ke své práci vrací, vkládá do ní nové věty, koriguje a upřesňuje ty stávající, mění a přeskládává jednotlivá slova. Nahrazuje pojmy, celé věty, či odstavce za nové, odlišně formulované. (to není nic jiného než popisované časoprostorové ladění a přesnost vymezení hranic, čeho se myšlenka ještě týká a čeho již ne). Tak aby text nemohl zavádět čtenáře někam, kam si autor nepřeje. Ladí přesnost řasoprostorového ohraničení popisovaného prostředí.

Možná by nebylo naškodu vyzkoušet obrácený přístup. Představme si znovu dvou leté dítě, které se teprve začíná učit mluvit. Jeho mozek mu signalizuje určitou potřebu. A tak najednou prohlásí:

„Mami, já bych chtěl abys mi přichystala přesnídávku, kterou jsi mi minulý týden připravila z čerstvě natrhaných jahůdek, které přinesla, když u nás byla na návštěvě teta Zuzanka. Mému tělíčku velmi chutnalo, cítil jsem se po něm příjemně a dobře se mi spinkalo.

Kromě toho, že zní na tříleté dítě docela neskutečně, ještě přidáme jednu drobnou troufalost. Nebudeme se snažit toto oznámení podrobit češtinářskému pytvání, ale tomu časoprostorově fyzikálnímu.

Celá věta dává do souvislostních kontextů různé časoprostorové události a vazby (CO, KDY, KDE, JAK) o změnách vnitřního a vnějšího prostředí, které nám umožnily s určitou přesností vymezit hranice pro to co chceme (tím pádem i vše co nechceme), a to přenést mimo naše tělo a  předat našemu vnějšímu okolí. Neuronální okruhy tyto veškeré podněty malého dítěte mají zpracovány, jen se je pomocí slov, myšlenek a vět snaží upřesňovat pro jejich snadnější přenesení ke svému vnějšímu okolí (mamince).

K tomu všemu by nám přeci měla stačit pouze slovesa pro děje (změny času) a podstatná jména pro označení určitého prostoru. Ano, například papuáncům to pravděpodobně „stačí“, vzhledem k informační bohatosti prostředí v kterém se ve svém životě pohybují. Naproti tomu si představme pana Goetheho, který běžně používal přes deset tisíc slov. Bohatost jazyka má jednu obrovskou výhodu, umožňuje lidem komunikovat s vymezením mnohem přesnějšího prostředí pro své myšlenky, pocity, atd.

  • Můžeme si tento rozdíl popsat v analogii mozkem řízeného pohybu?

Představme si primabalerínu tančící labutí jezero, ty jemné pohyby jemné motoriky, rychlé akce silných svalových skupin, ty milióny drobných a rozsáhlých pohybů, včetně výrazu obličeje, které musí její tělo zvládat, různé rychlosti jejich změn. Bez určité bohatosti neuronálního potenciálu, který si pilným cvičením utvářela od dětství, by automatizovaně nebyla schopna vůbec tuto náročnou sestavu odtančit.

No nejlépe, když si to vyzkoušíme sami na sobě. Přehrejme si toto představení na videu a vyberme si pouze jednodušší pohyby, které naše tělo zvládá. A pak je zkusme po primabaleríně opakovat. Neradi bychom se někoho dotkli (čerpáme z vlastní zkušenosti), ale předpoládáme, že to i přes jednoduchost daného výběru bude v porovnání s umělkyní, v mnoha případech připomínat spíše spartakiádní cvičení. Prostě náš mozek nemá utvořenu dostatečnou bohatost "přesných časoprostorových hranic" pro tyto pohyby. (Stejný mechanismus platí i pro mozek "trénovaného" spisovatele, publikátora a někoho, kdo nikdy sám nevytvořil "kloudnou" větu).

Jazyk, myšlení, objevování nového

Někdy můžeme zaslechnout výroky typu: "Jazyk je obrazem kulturní vyspělosti a ducha každého národa." No, zní to sice povzneseně, ale mnohdy takové označení využijeme k tomu, abychom dali najevo ostatním, že pokud neovládají dostatečně dobře svůj mateřský jazyk, či mluví jazykem odlišným, jsou „méně vyspělí“.

Zkusme se však zamyslet a najít objektivnější přínosy, které člověku konkrétní jazyk přináší. Například ve schopnostech těla, při zvládání pohybů, jsou všichni lidé, víceméně na celém světě stejní. Ty rozdíly nejsou zas až tolik zásadní, dokážeme zvládat, při identickém tréninku, obdobné pohybové stereotypy. („s hraniční časoprostorovou přesností, za obdobné rychlosti jejich změn“)

Jak je to s jazykem? Tím se národy ve světě odlišují mnohem výrazněji (než v DNA), především jeho bohatostí a kontextovými vazbami které umožňuje utvářet. Tyto vlastnosti přímo ovlivňují schopnost vymezovat časoprostorové hranice a míru přesnosti pro zachycení průběhu jejich vývojových změn.

Pokud bychom si dovolili znovu využít určitou analogii. Je obrovský rozdíl v přesnosti vnímání časoprostoru, zda chování určitého systému pozorujeme pouhým okem, lupou a nebo mikroskopem. Dokonce tak zásadní, že nám náš pohled poskytne obraz zcela odlišné reality, přesto, že budeme pozorovat stejný časoprostorový úsek.

  • Má pro život přesnost jazyka význam?

Roli bohatosti jazyka, kterou ovlivňuje strukturaci mozku, si můžeme opakovaně zobrazit jejich interakčním potenciálem neuronálních okruhů. (pokolikáté již?).Čím více různých slov, odlišných kontextů, tím dokáže mozek mnohem přesněji zachytit časoprostorové hranice a jejich změnové rozdíly.(viz. schéma)

Pokud je jedinec využívá v běžném životě, velmi snadno se mu může stát, že při sebemenší změně podnětů z prostředí, bude jeho mozek aktivovat odlišné okruhy, než činí člověk s nízkým slovním potenciálem (stále rygidně ty stejné, identické). Nezaznamená rozdíl.

  • Že to zní nesrozumitelně a nedává "smysl"?

"Potvora, mozek vyžaduje jasnou a konkrétní odpověď, příčinu a následek!" Představme si vědce, vývojáře, běžného člověka, který uslyší něco zcela pro něj nového doposud jeho mozkem neuchopeného. Sice této informaci nemusí přímo rozumět, ale bez problému, rozdíl mezi tím co doposud zná a co je nového, zachytí.

Co, ale když jsou ty rozdíly velmi "nepatrné", malá změna, oproti tomu co doposud znal, ale zcela zásadního a principiálního významu? Pokud by měl utvořenu nízkou "hustotu" potenciálu různých okruhů pro dané časoprostorové prostředí, jednak by měl vůbec problém, tento rozdíl (změnu) zaznamenat, a když ano, nebyl by ho schopen uchopit v kontextech, na co vše tato změna bude mít vliv.

Jinak a velmi lidově řečeno. Bohatost jazyka, a jeho schopnost utvářet kontextové vazby, se neodráží pouze v tom že nám dovoluje přesně do těch nejmenších detailů popsat to co můžeme vidět, ale i v hustotě a bohatosti strukturace interakčního potenciálu našich neuronálních okruhů. Zpětně nám hustota provázanosti této sítě umožňuje zaznamenávat a vyhodnocovat mnohem přesnější a detailnější časoprostorové změny podnětově informačního prostředí. "No to nám neříkejte, my chceme důkaz!". "My vyžadujeme příklad z životní empirie, který známe!"

Mohou mít Češi "hmatatelnou konkurenční" výhodu díky svému jazyku?

Nejednou jsme možná zaslechli spojení zlaté české ručičky. Možná to byl ten hlavní motivátor pro vznik takového množství montoven a pásově rukodělných výrob všeho možného? My jsme si ale již popsali, že přesné pohyby rukou jsou v realitě řízeny mozkem. Tedy z toho by nám logicky mělo vycházet spojení mírně odlišné, zlaté české mozky.

Ale proč??? Poskytněte našemu mozku jasné vysvětlení a to formou na kterou jsme si ho vystrukturovali!!" "Co kdyby se o vysvětlení pokusil každý sám?" Informací o vztahu mozku a prostředí jsme poznali již plno.  Možná každý přijdete na něco, co jsme my opomenuli.

Naše vysvětlení je docela prosté, i když né odborně linquistické. Děti v čechách si díky svému jazyku odmalička strukturují svůj interakční potenciál neuronálních okruhů, časoprostorově kontexově výrazně bohatším způsobem než například děti čínské. Proto, při jakékoliv sebemenší změně podmínek (informací) se automaticky jejich mozek velmi rychle adaptačně rozdílnému prostředí snaží přizpůsobit.

Má to výhody i nevýhody. Při jakékoliv zaznamenaném rozdílu prostředí bude kontextově bohatě nastrukturovaný mozek aktivovat potřebu změn standardizovaných postupů. (improvizace, zlepšováky, přizpůsobení novému)

Pravděpodobně proto se tolik čechů "nevědomky" brání stereotypním a standardizovaným činnostem a neustále by něco zlepšovali a vymýšleli nové. To neznaméná, že jejich novoty musí být okamžitě na první pokus účinné, jinak řečeno dovednostně zvládnuté a funkční. Cizojazyční manažeři z toho mohou být někdy na prášky. No není divu, jejich mozek tuto kontextovou bohatost mít nemusí, a tak mnohé změny a novoty zákonitě musí vnímat jako nekázeň, nedodržování stanovených pravidel, šlendrián, lajdáctví. Oni přeci přinesli své investice kvůli levné pracovní síle, né kvůli adaptačním schopnostem mozků. Nic naplat, ono vše nové s sebou přináší i plno "omylů", pokusů, slepých uliček. Když se učíme zvládat kotoul jako nový pohyb, taky si ho nestřihneme hned perfektně a bez nezdarů

Malé zamyšlení: Třeba jsem narazili na jednu z hlavních příčin jevů co čech, to muzikant, chalupář, kutil, nimrod? Možná nám tyto akivity slouží jako náhražka za čas, kdy jsou mnozí z nás nuceni "stereotypně kroutit šroubovákem" ve svém občanském zaměstnání.

Tyto vlastnosti (kontextová bohatost a časoprostorová hraniční přesnost jazyka) jsou podmínkou pro schopnost mozku objevovat cokoliv nové doposud lidstvem uchopené s menší časoprostorovou přesností. (Doplněnípro ty znás, kteří se vědou nikdy nezabývali. Objevit něco nové v přírodních systémech neznamená něco vytvořit, vymyslet, ale podívat se na realitu, která tu je a vždy byla výrazně přesněji než jsme toho byli schopni doposud!!) Proto je bohatost a přesnost strukturace neuronálních okruhů mozku pro konkrétní prostředí tolik důležitá. Umožňuje nám rozlišovat - zachytit i ty sebemenší  rozdílnosti a ty komunikačně sdílet s jinými lidmi!! Tedy, všímat si, že určité prostředí se nechová tak, jak bylo doposud předpokládáno. (Co se stane, když ...)

Je docela zajímavé, že i přes tuto jazykovou "předurčenost" mozku čechů k objevům, hledání nových postupů, které by lépe odpovídaly stále rychleji měnícímu se prostředí jsou v naši zemi preferovány na stereotypní aktivity zaměřené montovny.  No není divu, že předpovědi "odborníků", které nás přirovnávají k "vyspělému" západu, kalkulují s obdobím 20 let než dosáhneme jejich úrovně. Pokud se je budeme stále snažit kopírovat a přebírat přesně to co vymysleli, jejich postupy, které našim mozkům nejsou vlastní, tak to tak i bohužel bude.

Pokud se však každý zaměříme na vlastní hodnotovou podstatu a jedinečnost, tak pánové "Heyrovský", "Jánský", "Křižík", "Diviš", "Komenský", "Palacký", a vše objímající "Jára Cimrman" dlouho osamoceni nezůstanou. Mozek a jazyk k objevování nového máme optimálně vyvinutý. A proč jsou češi kutilové, zahrádkáři a co čech to muzikant? Jednoduše, mozek nás k tomu neustále tlačí a žene, potřebuje nové podněty, vyhledává rozdíly, nuance, tak aby uchopil realitu přesněji než doposud, to mu umožní kvalitnější adaptaci na dané prostředí. Je to zároveň jeho obrana proti degeneraci bohatosti neuronálních okruhů, kterou si budoval v dětství, když se učil jazykem uchopovat svět kolem sebe a v sobě samotném.

A to již nemluvě o „důmyslných představách“ vládnoucích technokraticko, politicko, ekonomického establishmentu tohoto státu osekávat základní výzkumné aktivity včetně existečního tlaku na učitelský a rodičkovskýpotenciál. Tato tři prostředí hrají zcela rozhodující roli pro kvalitativní vývoj strukturační bohatosti mozku člověka a jeho následnou konkurenceschopnost v reálném životě

Kauzálně "logisticky", přeci montovny a obchoďáky potřebují investice do infrastruktury. A tak místo, do toho nejdůmyslnějšího orgánu, který příroda vytvořila, a český člověk, i díky svému jazyku, ho může vystrukturovat do "bezkonkurenčně" přesného nástroje, vylejváme stovky miliard do betonu. (A páni ministři se budou zaštiťovat tvrzeními, že to nám jde nejlépe, že s vědou a školstvím, se přeci západu rovnat nikdy nemůžemeZ těchto prohlášení by se dalo přímo usuzovat, že jejich mozek nemá ani trochu ponětí o tom, jak svět, příroda a sociální společenství ve skutečnosti fungují )

Současný čínský národ, je zase efektivnější a úspěšnější v cyklickém opakování, kopírování již poznaného. Jednoduše jejich mozek si nevšímá, těch "drobných" kontextových detailů, které se kolem něj mění (rozdíly od toho co má naučené), ten dokáže umí konat podle jasného postupu dlouho, než začne vyžadovat přistoupení ke změně. Pokud se v jeho prostředí objeví něco nového, jiného, nenechá se tím zneklidnit a neustále si jede podle stereotypního plánu (A-B). Kdo v této komické soutěži o efektivitu neustále stereotypně vykonávaných činností, ekonomicky bude vítězit, si již není tak těžké domyslet. (Využitím tohoto příkladu se v žádném případě nechceme dotknout čínské kultury, ale spíše popsat rozdíly, které způsobuje jazyk a jeho prostředí v bežné populaci)

Pokud tedy chceme zůstat objektivní a „neprsit“ se zásluhami, které nám tu zanechali naši předkové (český jazyk), tak bychom měli upřímně konstatovat, že kulturní vyspělost národa je obrazem toho, jak mozky právě žijících jedinců, jeho potenciál dokáží efektivně, či neefektivně pro svůj psychosociální rozvoj využít. Jeden náš kolega tyto dva protipóly vyjádřil slovy sebevědomě společensky altruistický a indiiduálně posluhovačsky pitomý. Jaká by byla vizitka naší současné generace? Čekáme na další revoluci nebo na co?

Možná bude působit zajímavě odkaz na jeden projev takové emprie, že to není až zase takový "blábol".

 

A jaký že děje kolem nás mají smysl?

Pokud si dovolíme rezignovat na informační bohatost kterou nám poskytují mnohé filozofické teorie, přístupy, a spolehneme se na měřitelně prokazatelné poznatky fyziky, chemie, biologie, měli bychom být schopni nalézt jednoduchý mechanismus jak si mozek člověka smysl čehokoliv utváří. Zcela vědomě tak musíme rezignovat na objektivizovanou definici, co to smysl, něčeho konkrétního je. Proč????

Z fyzikální, chemické a biologické podstaty fungování přírodních systémů můžeme pozorovat pouze procesy, které nemají ani začátek a ani konec. Dokonce i život člověka z tohoto úhlu pohledu, je neustále probíhajícím fyzikálně chemickým dějem. Co se stane když člověk umře, tedy je prohlášen za mrtvého? Z chemicko fyzikálního hlediska, dojde pouze k uvolnění tepelné energie při procesu jeho následného tlení. Z biologické podstaty se jeho tělo stane potravou (zdrojem energie) pro jiné živé organismy. Proces zpopelnění je jen urychlením tohoto termodynamického procesu. Jednoduše i pro člověka, v této pro nás tak bolestně vnímané chvíli, jako biologický systém platí rovnice E=mc2. (Na tomto místě se omlouváme zastáncům dualistických teorií a víry, jsme limitováni přesností, která je současnými technikami měřitelná).

Smysl - utváření hranic a spojování kontextů

Lidský mozek, pro to, aby si pro jakýkoliv děj utvořil smysl musí mít definovány přesné časové a prostorové hranice, i když subjektivní, tak aby si jej mohl strukturačně začlenit do svého komplexního celku okruhů a následně v nich opakovaně vyhledat. Kde ale v přírodě najít začátek a konec, když je věda na to "krátká"? (Teorii všeho zatím nikdo nevymyslel a neověřil, mimo víry). No jednoduše si je mozek intuitivně sám dovytvoří a nebo se je naučí, přebere od jiných (rodina, škola). To nezní moc vědecky, že? Ono taky nemůže. Dávat smysl věcem a dějům, jsme náš mozek naučili, není to nějaká přirozená vlastnost přírodních systémů.

Vraťme se k příkladu se štěrchátkem, kdy se malé dítě učí uchopovat prostředí kolem sebe. Vidí a snaží se zasáhout svoji ručičkou určitý cíl, který se jednak pro něj nachází v budoucnosti (i když oddělené pouze vteřinou nutné ke zvednutí jeho ručičky). Čili směřuje k dosažení konce či hranice své časoprostorové aktivity. A nebo si představme například kotoul, kdy člověk vstoupí do haly, přichází k žíněnce, stoupá si do stoje vzpřímeného, přičupí se, nahne dopředu, překulí přes záda, napřímí a odchází pryč z haly pryč. Od kterého časoprostorového momentu je pro interakční procesy neuronálních okruhů kotoul kotoulem a od kterého již není? Tedy dostává svůj smysl? Jednoduše od toho, jaké mu určíme prostorové hranice začátek, průběh a konec (A-B). Následně když se budeme zmiňovat o kotoulu, bude mozek vědět co kotoul je a co kotoul není, jak začíná, jaký má průběh i jak končí a bez ohledu na čas a prostor jej kdykoliv znovu může s určitou mírou přesnosti stejně zopakovat.

Protože nám mozek umožňuje časoprostorově díky slovům si kontextově do souvztažností spojit cokoliv, může si každý člověk utvářet své hranice a svůj smysl pro cokoliv zcela individuálně. Už asi nikoho neudiví, když se dva hádají, jestli něco má smysl nebo nemá, protože se nejsou schopni buď shodnout na začátku a nebo na konci, co určitý děj přinese. I když skutečnost proběhne či probíhala jen jedním určitým způsobem A-B. V našem grafu, jsme takový lineárně konstruovaný smysl dvou různých lidí označovali vztahy A'-B', A''-B1, B2, B3 (Je zajímavé, že každý mozek si z x faktorů současně působících vybere jednu příčinu a tu si pak v čase spojí s následkem, buď pozorovaným, nebo který mu jeho mozek virtuálně "nabídne". A oba dva mozky s úplným klidem, velmi nepřesně od skutečné reality. To samé umí mozek i při pohledu do minulosti.

Dokonce mozek konkrétního jedince je schopen měnit smysl jedné a té samé věci či děje, díky novému a odlišnému poznání. Buď se dozví něco nového a nebo přestrukturuje - změní to co již znal. Už se vám někdy přihodilo, že jste se dozvěděli určitou novou informaci, a najednou prohlásili. "To ale dává úplně jiný smysl než jsem si doposud myslel". Nutno podotknout, že daná věc či děj se nezměnili, to jen náš mozek si je zastruktoroval s jinýmy časoprostorovými hranicemi a kontextovými vztahy.

Malá vsuvka: Je docela zajímavé, že pohledy a názory svého vlastního mozku na jednu a tu samou věc či děj považujeme apriory za ty smysluplnější, než rozdílné postoje těch ostatních. Přitom sám náš mozek je neustále připraven svůj smysl přetvářet a poskytnout nám tak zcela jiný pohled na konkrétní časoprostorový děj. Tak kdo má tedy nakonec pravdu, když se vše odehraje pouze jedním způsobem? Náš mozek si pro to vymyslel kompromis. Aby měly všechny mozky pocit uhájení své "pravdy". A jak se lidstvu kompromisy odvděčily? No tak se podívejme do našeho parlamentu, na ty kšeftmany. A nebo si všimněme jak se konstruují návrhy jedné reformy za druhou (školství, financí, sociální, zdravotní). Bez toho aby se vůbec jejich navrhovatelé zajímaly, co to způsobí a jaký vliv budou mít na společnost. Popřípadě, aby se zajímali jakými algoritmy se rozhodování lidského mozku řídí. Zda reformou přispějí k růstu a nebo naopak. "Ono se to přeci dá krásně kauzálně logicky vyhodnotit z ekonomických ukazatelů, jak by řekli ekonomičtí experti"

Se smyslem jsou zásadně spojené významy, (příčina – následek), (začátek-konec), (počáteční bod - koncový bod). Co je tedy smysl? Potřeba utvářet smysl, je daň člověka za to, že může používat slova. Protože slova již ze své podstaty vyžadují určitou "dohodu" o začátku a konci (časoprostorovýh hranicích). Co vše dané slovo v sobě zahrnuje a co již ne. (I když v našem mozku paradoxně fungují jako imaginární částice v kvantovém stavu, čili jako pravděpodobnostní potenciál bez hranic.) V případě, kdyby tato "dohoda" nefungovala, ztratily by slova pro zprostředkování stejného smyslu mezi různými jedinci jakýkoliv komunikační význam, protože by pro každého označovala pouze jeho individuální záznam časoprostorových dějů. Stačí jen když se baví čech s angličanem. Pokud ani jeden z nich neovládá řeč toho druhého, jsou při své komunikaci zcela odkázáni na časoprostorové ohraničení prostředí, které ve skutečnosti vidí a cítí.

Teď již asi tolik nepřekvapí, proč je pro myšlení tak důležitá bohatost jazyka (slov a jejich kontextů), přesnost s jakou jsou schopny definovat „prostorové hranice prostředí“ a zachytit jejich skokové změny v čase. To však nic nemění na skutečnosti, že smysl sama o sobě je umělý konstrukt mozku, který používáme, abychom si standardizovali komunikaci mezi sebou, není to nic přírodně přirozeného.

Tím je evoluční mechanismus zajištění potřeb růstu reprodukce a sebezáchovy. Jak by prohlásili někteří „Filozofové" ten přeci nemůže utvářet smysl lidského života.

Má mozek "speciání nástroj" pro utváření smyslu?

Jak si mozek utváří smysl? Pro něj docela chytře a přitom jednoduše. Současnou aktivací a inhibicí odlišných neuronálních okruhů. Hmmm, ale náš rozum by si přál něco jiného, mnohem sofistikovanějšího, neřkuli přímo božského. A to především v existenciálních otázkách když se jedná o něj samotného. "Jaký má můj život smysl?" "Jak tohle skončí?" "Kdo za to může?" "Komu to slouží?" Krátké věty, ale všechny hledají přesnou hranici času a prostoru, jejich začátky, konce a průběh změn. Smysl by tedy měla být určitá newtonovsky logická kauzalita, na základě které chceme predikovat budoucnost, či dohledávat přesnou příčinu současnosti v minulých dějích.

Tím se však, pokolikáté již, dostaneme do pěkné svízele. U aut, počítačů, hodin, motorů, jsme ten smysl schopni určit docela přesně (pokud si odpustíme filozofování), můžeme najít, ovládat a sledovat jejich začátky, konce, průběh, přesně vypočítat a predikovat jejich dění v minulosti nyní a v budoucnu. Což je mimo jiné další neodmyslitelná vlastnost pro to, aby mohl vzniknout smysl něčeho. Je neměnný, v jakémkoliv prostoru a v jakékoliv čase. Co však náš vlastní mozek, který všechny tyto artefakty vymyslel? Pro někoho bohužel a pro jiného naštěstí, to je systém přírodní, řídící se její logikou a jejími principy. Tedy na základě pravděpodobností.

No jo, ale pravděpodobnost nemá ani přesný jedinečný začátek a ani konec. Tedy z pohledu smyslu je pravděpodobnost "nesmysl". Jak to tedy ten náš mozek provádí, že je schopen dávat věcem, dějům smysl, plánovat budoucnost, "přesně" analyzovat minulost?? A přitom se funkčně řídit přírodními mechanismy, které tyto "unikátní schopnosti" přímo popírají??? Tady nám něco nehraje. A nebo lépe řečeno hraje, ale prozatím to neumíme s dostatečnou přesností a pomocí měření uchopit.

Mozkový mechanismus utváření smyslu

Jestli si ještě vzpomínáte na pasáž, kdy jsme popisovali utváření interakčního potenciálu neuronálních okruhů na základě interakce s našim tělem, nyní použijeme zcela identický přístup, pro popis utváření interakčního potenciálu neuronálních kruhů ve vztahu k vnějšímu prostředí člověka (utváření smyslu dějů kolem nás).

A znovu začněme u našeho malého, který přijde na svět s "nepopsaným" listem (primární strukturou neuronálních okruhů). Jaký pohled se jeho mozku naskytne? Měli bychom si uvědomit, že zcela odlišný než tomu našemu dospěláckému. Jeho mozek slyší, vidí, cítí, podněty prostředí, ale ještě je nemá s čím konfrontačně cenzurovat, porovnávat. Sice vidí, a rozpozná, že jsou kolem něj různé barvy, zvuky ale jak má vědět, že tato změna barev, zvuků, představuje i hranice tvarů a dějů, že se jedná o různé objekty a děje s pro dospělý mozek "různým smyslem"?

A tak začne jeho mozek "fotit" všechno co kolem sebe vidí slyší cítí a to pořádně rychle. Ten kdo si někdy hrál s fotoaparátem, tak asi bude tušit, co se stane, když spoušť cvaká neustále za sebou. Dojdou mu baterky. Možná by byla nasnadě otázka, proč ten prcek, který je neustále v poloze v leže, jeho tělíčko ještě moc časoprostorově změnových pohybů nevykonává, se probudí, zařve si, nakrmí se, chvíli "vejrá" všude kolem sebe a pak zase na pěknou dobu usne. A to během dne i noci dokáže zopakovat hned několikrát. "To jako ho to řvaní a vejrání stojí tolik energie?" To nám musíte vysvětlit! "Proč my, zeptejte se malého, jaký to vše má smysl?!:-)"

Neměli bychom opomenout, že řvaním se brání vlivu nového, nepoznaného z jeho "pohedu" rizikového vnějšího prostředí (princip sebezáchovy) a vejráním si tyto nové časoprostory uchopuje, osvojuje, zakomponovává (evoluční potřeba růstu). Uvědomme si, že doposud bylo pro něj jeho vnější prostředí do značné míry neměnné, stejné. "Čiliani čas pro jeho mozek nemohl existovat, byl relativní. Pro prcka to znamenalo, že neexistovala ani minulost a ani budoucnost, skoro nic se v jeho vnějším prostředí neměnilo. Změny času jsou spojeny se změnami prostředí, a těch se po narození kolem něj objevuje najednou plno. Jaký to má důsledek? Že skoro veškerou energii spotřebuje jeho mozek na své ("fotografování"). Má k tomu k dispozici sociálně zrcadlící neurony v předních lalocích svého mozku.

Malé shrnutí: Jak je tedy mozek novorozence nastrukturovaný z pohledu vnímání času, prostoru a jejich změn? Povšimněme si, že stejně jako ten "Einsteinův" v době realizace svých největších objevů.. Ještě není zaplevelen logickými "konstrukty", poznává, že čas a pohyb jsou realitvní veličiny spojené se změnami prostoru. Neexistuje pro něj minulost ani budoucnost, ke které by směřoval, ale aktuální potřeby získání hodnot prostorového růstu a uhájení si svého individuálního prostředí - zabránění riziku - "Darwinovský evoluční algoritmus". (Tímto způsobem nastrukturovaný mozek by byl asi snem a přáním každého současného vědce, umožňuje totiž vnímat realitu velmi přesně. Nesklouzává k logickým konstruktům, které s velkými obtížemi musí překonávat, vyhýbat se jim.

Kde má mozek svoje hranice, kam si je značí?

Na tomto místě bychom se mohli začít ptát, jak tedy takové hranice v mozku vznikají, kde se tam berou? A co to vlastně je? "Možná si někteří ještě vzpomenete, když jsme z úst rodičů či učitelů slýchavali, opakování je matka moudrosti". "No jo, ono se ale v přírodě nikdy nic neopakuje (nereprodukuje) úplně přesně identicky stejně. Tyto projevy chování umí realizovat pouze organismy disponující mozkem a artefakty které vytvoří. Tak jak by měla ta věta znít? Opakování zvyšuje šance, že budeme moci konat velmi obdobně, se stejným začátkem, průběhema koncem. Jinak řečeno, hranice si utváří mozek na jedné straně snahou opakování stejného, a na druhé, když s nedostatečnou přesností pozoruje (vnímá) změny prostoru v čase. Kdy i přestože v něm probíhají změny, on si jich nevšímá. (buď je nepozoruje a nebo je považuje za nepatrné a tedy bezvýznamné) A tak  pro něj a jeho mozek dané prostředí představuje stále stejné projevy chování. Na základě takto vyhodnocených stejností ("cyklů"), je následně schopen predikovat jejich chování v budoucnu.

Tato mozková schopnost s sebou přináší obrovskou evoluční výhodu. Můžeme si utvářet dovednosti a nezávisle na probíhajících změnách času a prostoru je kdykoliv znovu využít. Na druhou stranu nám to bude činit obtíže, pokud se prostředí výrazně změní a my stále budeme vycházet z naši časoprostorově nezávislé, tedy původnídovednosti. (Jen malý příklad za všechny. Mozek pana Einsteina svůj objev o chování času, prostoru a rychlosti jejich změn učinil skoro před sto lety. (změnil tím informace o prostředí). My, ale stále svůj mozek a logické uvažování strukturujeme podle logiky newtonovské, kde čas je lineární na prostoru nezávislý. A proč? Jednoduše je to lidmi a jejich mozkem zvládnutá dovednost, kterou neustále přebíráme od starší generace (standardní učební látka na školách) bez ohledu na nově poznané skutečnosti (změnu prostředí, díky přesnějšímu popisu pana Einsteina).

Velmi lapidárně řečeno. To co se mozek člověka jednou naučí a zvládne, tak to nerad mění. Představovalo by to investovat energii do přestrukturování svých okruhů (změna stereotypů). Studentům, těm to ještě tolik nevadí. U nich se tak nějak apriory předpokládá že poznávání nového "bolí". (Lépe řečeno, poznání starého ale výrazně přesněji a mnohdy úplně jinak). U nás starších, vliv takového poznání, většinou uzavřeme způsobem, že bez ohledu na skutečnost se neustále budeme sveřepě držet toho našeho jednou naučeného. "To již přeci pro nás není, to ať se s tím trápí mozky těch mladých!"

Jak učíme mozek vnímat hranice

Jak se tedy mozek učí vnímat a utvářet časoprostorové hranice?(Modrá barva s vysokou frekvencí zachycuje zrcadlící neurony.)

Novorozeňata doposud v matčině lůně vnímala vnější prostředí jako neustále stejné (stereotypní - neměnící se). V jeden moment, po narození se celý prostor změnil a "spojitě" s jakýmkoliv pohybem mohou pozorovat neustále další a nové změny. Mozek novorozence je jako čistý papír a zaznamenává vše co vidí, slyší a cítí. Pokud se v jeho okolní prostředí a nebo děje začnou opakovat, (mají stejný či velmi obdobný průběh), dochází v mozku k přirozenému posilování okruhů, které tyto stejné časoprostorové podněty zpracovávají. Následkem je, že v mozku vznikají okruhy které jsou posíleny více a jiné zase méně.

Dětský mozek tak zjišťuje, že se časoprostorové jevy kolem něj opakují. Výsledkem je utvořenení potenciálu interakčních neuronálních okruhů, které opakující se podněty zpracovávají s vyšší rychlostí. Rozdíly rychlosti pak tvoří ony pomyslné hranice. "Začátek a konec" Čím se hraničně rozlišovací schopnost dítěte zvyšuje, (aktivovaná struktura opakovaně využívaných neuronálních okruhů), dochází k stále přesnější a přesnější časoprostorové strukturaci. Jednotlivé začátky a konce ve schématku jsou blíže u sebe, pro zachycení "přesnější" časoprostorové stereotypie.

Fylozofické zamyšlení: Co když celý náš mentální život je pouze o tom, že se snažíme neustále zpřesňovat a rozšiřovat hranice prostředí v kterém se pohybujeme (fyzicky a virtuálně myšlenkově), tak abychom, lépe a kvalitněji mohli zajistit své hodnotové potřeby růstu, reprodukce a sebezáchovy? Může tato jednoduchá věta obsáhnout smysl života člověka??

Mohli bychom říci, to jsou děti, ale jak je to u nás dospělých? Použijme jako příklad mozek přírodního vědce. Ten nedělá nic jiného. Neustále se snaží, aby dokázal výrazně přesněji rozlišovat a uchopovat časoprostorové děje, než  je doposud obvyklé. Jedno z největších úskalí s kterým se potýká, je tak jeho vlastní mozek, který stereotypně navyklý na určité začátky, využije rychlejších okruhů, tedy těch původních stereotypií a mnohdy vyústí ke stejnému konci. Pravděpodobně proto mnozí z objevitelů tvrdí, že bádadali, bádali, a najednou to přišlo, právě když to nečekali (zabývali se jinou činností). Vysvětlení je docela elegantní, jejich mozek nevyužil naučený stereotyp, ale jiný, odlišný okruh.

Jak si dospělácký mozek utváří svůj smysl

Náš mozek k tomu pravděpodobně využívá dva jednoduché postupové algoritmy, které je schopen vzájemně kombinovat, zaměňovat spojovat, nahrazovat. Jednak je to strukturační princip, kdy rozbohacujeme stávající strukturu neuronálních okruhů, tak aby nám umožnili vnímat mnohem přesněji hraniční limitace konkrétních dějů. V empirii si to můžeme představit tak, že utvoříme hypotézu a následně ji testováním zkoušení ověřujeme. (Jinak řečeno, smysl jsme si navrhly předem a pak ověřujeme, jestli i tak bude fungovat) V běžném životě to vypadá tak, že si nasměřujeme své aktivity k nějakému cíli v budoucnosti. Máme jasný záčátek, stanovéný cíl, a mezi ně vkládáme aktivity abychom tohoto cíle (hranice) dosáhli.

Vztahová linearita, je způsob, kdy jednou s určitou přesností poznané řadíme, lineárně do vztahu za sebe. Tam kde nám dojde "invence" tak si určíme konec a dostaneme celkový smysl daného děje. Někdo si konec neurčí a jen tak proplouvá časem a prostorem.

Oba dva tyto principy jsme schopni využívat jak směrem do minulosti, tak do budoucnosti, vzájemně je kombinovat, prokládat, měnit. V tom se standardně zdravý mozek nikoho z nás neliší. V čem se však lišíme dramaticky, je s jakou přesností, která se pohybuje mezi škálou maximálně objektivizovaná skutečnost a totálně smyšlená fikce, a v jakém prostředí se informačně pohybujeme. (informační bohatost kontextové strukturace informací o určitém prostředí)

Dovětek: tato schémata a jejich výklad slouží především k jednoduchému zachycení stežejních principů. Při jejich detailním rozpytvání bychom do nich museli začlenit neustále změnové interakční vlivy těla (somatu), energetického systému a našeho vnějšího prostředí(Jejich vlivy jsou měřeny, teoreticky popsány, ale na čtenáře by pravděpodobně působily příliš přesně, jinak řečeno z jeho stávajícího pohledu i neuchopitelně složitě. Proto je uveřejníme s nyní neurčeným časovým zpožděním)

Malé zamyšlení: Když u jakéhokoliv pohybu (skokových změn) u živých organismů nejsme schopni najít jejich přesný začátek a konec, jak máme tedy nalézt a zadefinovat smysl něčeho, co je stále v pohybu (neustále se mění) a nikdy se nezastavuje? Pokud budeme hledat jedinečný počátek jakéhokoliv pohybu v čase, vždy se budeme stále více blížit k velkému třesku. S prostorem na tom budeme obdobně, dostaneme se do oblastí interakčního působení těch nejmenších částic, ale počáteční singulární bod taky nenalezneme)

Pravděpodobně proto mají vědecky zaměření lidé neskutečnou touhu nalézt začátek času, prostoru a jejich konec. (Tím by jejich mozku najednou začalo vše co se na Zemi odehrává, dávat jednotně logicky lineární smysl) Proto neustále hledáme viníky, kdo nebo co za něco může, a co bude toho následkem. Mozek jsme si tak „zparchantěli“, že velmi nerad pracuje s otevřenými procesy, které nemají ani začátek a ani konec. Tedy až na jeden. Kdy se mu vůbec nechce líbit, že "JÁ" by mělo někdy umřít. A tak si našel mnohá vysvětlení v podobě duše, světla, energie, posmrtného života. (Je úsměvné, že v tomto případě, pokud se jedná o nás samotné, představu jakéhokoliv konce i mozek zarytého technokrata s klidem odmítá).

Tato potřeba mozku zjistit začátek a konec dějů poskytla pravděpodobně prostor pro vznik víry, která nabídla lidskému mozku hranice tam, kde je nemohl najít "vidět". Když jsme již s rozumem či našim pozorováním v koncích, kdo, nebo co za to může a jak to skončí, má náš mozek své potřeby odpovědi jasnou „Bůh“. (Co se stane, když, ...)

Síla a důležitost informace v mozku

Děti již odmalička, převážně od nás dospěláků slýchávají co bude pro ně jednou v životě důležité, co budou potřebovat více a co naopak méně. V detailním pohledu vyjádřeno, konkrétní dospělácký mozek si vyselektovává informace na ty pro něj více či  méně důležité a tyto se pak následně snaží předat dál (rodiče výchovou, učitelé ve školách, nadřízení při poradách, média pomocí zpravodajství).

  • Jak mozek rozlišuje informace, které jsou pro člověka důležité?

Pokud odhlédneme od zprostředkovávané subjektivity ostatními, tam bychom se nemuseli nikdy přiblížit shodě, měli bychom si jako měřítko "důležitosti" informace určit to, kterou mozek člověka v životě užívá nejčastěji, nebo lépe řečeno neustále. Ve vyjádření potenciálu neuronálních okruhů, by to byla informační hodnota, která se dotýká aktivit a rozhodnutí, které člověk vykonává. U malého novorozence, je takovou časoprostorovou hodnotou jeho máma, která se fyzicky přímo účastní skoro všech aktivit malého. Jinak řečeno, jeho máma je takovým pomyslným středobodem, který si jeho mozek zapojuje do kontextů při mnoha různých časoprostorových interakcích. (dalo by se říci, že se stává takovým "půpkem" jeho světa).

Kontextová provázanost neuronálních okruhů

Když si tuto definici "důležitosti" vztáhneme k dospělému mozku, měly bychom tyto informační hodnoty hledat podle toho, do kolika kontextových neuronálních vazeb jsou potenciálně "integrovány". Řekněme, že by se staly pomyslnými centrálními objekty vědomí člověka, které v mozku budou aktivovány, ať již jedinec dělá, organizuje, provádí "cokoliv".

To se docela snadno řekne, ale když mozkem uchopujeme svět kolem nás (vnější prostředí) tam přeci žádný středobod neexistuje. Jsou to neustále časově měnící se děje v prostředí, které si ještě k tomu mozek strukturuje podle toho, v kterém prostředí se vyvíjí. Tak jak se mohou být vůbec mozky fyziků schopny bavit na konferencích o určitém konkrétním nově pozorovaném jevu, kterému my běžní smrtelníci nerozumíme ani hlavu a ani patu?

No docela jednoduše, mají pro fyziku obdobně kontextově nastrukturovány neuronální okruhy, díky tomu, že se fyziku stejně naučili. Pak následná debata může býti plodná, protože vychází ze stejných kontextových vazeb a tak se mohou zabývat pouze tím jevem, o jehož příčinách existuje "rozepře" či je nový. Mozkům nás normálních smrtelníků je pak tento výsledek naservírován jako návod (A-B) bez souvisejících kontextů, ty zůstávají pouze v hlavách fyziků. A tak zatímco se fyzici mezi sebou poplácávají, co že to za úžasný objev uskutečnili, co vše se tím v náhledu člověka na realitu světa mění, naše "normální" mozky to považují za zajímavost, ale zdaleka né tak důležitou, naše kontexty to nijak zvlášť neovlivnilo. "To se přeci týká černé díry, která je miliardy světelných let od nás vzdálena"

Jó, kdyby nám tento objev představili v kontextu s naši mámou, to by byla jiná, to by teprve začaly v našem mozku probíhat změny. "Problém" je v tom, že mozek fyzika se řídí stejnými mechanismy jako ten náš. A tak sami vědci, na všechny kontextové vazby svých objevů mohou přicházet desítky let. (Přitom v jejich mozku by to znamenalo podívat se úhlem jejich novéhu objevu i na jiné oblasti lidského vědění, asociačně je propojit s jinými neuronálními okruhy svého mozku)

To je pak hořekování. Jsem přeci vědec, musím svůj nález s dostatečnou přesností popsat! V pořádku, popiš, ale uvědom si, že ty, pro tebe obrovské rozdíly (v měřítku kilometrů), co jsi objevil, budou pro člověka v této oblasti méně bohatostně strukturovanými sítěmi znamenat na pomyslné škále, tisícinu milimetru, s kterou se nemá cenu vůbec zabývat. Prostě ho neovlivní, nemá pro něj hodnotu, důležitost, nebude mít žádný komunikační dopad, jako kdyby se nic nestalo. (Hledáme příčinu, proč vědci těžce přesvědčují nevědce o důležitosti investic do výzkumu? Je jí rozdílná bohatost strukturace neuronálních okruhů pro dané časoprostorové prostředí. Až si vědecká obec tento rozdíl uvědomí, začne komunikovat jazykem a "důležitostním prostředím" srozumitelným pro ostatní, může s klidem opustit teatrální představení.)

Sice jsme si za modelový příklad vybrali vědu, ale platí to pro jakékoliv informace či obor lidské činnosti, které o našem prostředí získáváme. Když mozek člověka zná pouze výsek kontextu ve formě (A-B), tak si její důležitost vztáhne pouze popisovanému jevu. Ano, víme, že pan Einstein vymyslel nějakou teorii relativity, dokonce ji náš mozek může vnímat jako nejdůležitější objev, ale činí tak ve spojitosti s fyzikou. A jakékoliv jiné informace, které o dění kolem sebe uchopuje, si nadále zastrukturovává, jako kdyby se nic neobjevilo, pěkně lineárně po newtonovsku, příčina (viník) - následek. Včetně mozku fyziků, když ho používají pro zpracování dějů kolem sebe v běžných sociálních interakcích (A-B mimo časoprostorové prostředí svých výzkumů).

  • Je nějak důležité vnímat přesně čas, prostor a rychlost jejich změn?

Pokud se vrátíme výše k příkladu maminky, která je "středobodem" světa malého miminka, účastní seskoro všech interakcí mozku prcka se světěm, tak veličiny času, prostoru a rychlosti jejich změn se účastní úplně všech!

Jinak řečeno, pokud naučíme náš mozek vnímat a klíčovat tyto veličiny zjednodušeně či nepřesně, bude se tímto způsobem snažit uchopovat dějů kolem sebe a utvářet si ta jejich souvislostní vazby.

 

Jáství, Sebepojetí  a Ego

Pozorný čtenář už si asi našel sám odpověď, jak se utváří naše tolik zbožťované JÁ, z pohledu interakčních procesů neuronálních okruhů. Proč se to naše Já stalo poměřovací veličinou našeho života? Proč je tolik subjektivně oceňovanou hodnotou?

Z celé pasáže výše, již nebude tak obtížné, vzhledem k mechnismům interakčních procesů neuronálních okruhů najít, co je to naše jáství, ego, super ego atp. Jednoduše si odmalička struktujeme naše neuronální okruhykontextově způsobem, abychom je měli co nejvíce potenciálně propojené přes naše Já (identický mechanismus jako slovo „Máma výše“) a na základě toho si utváříme potenciál sebepojetí. (Co jsem JÁ a co NE JÁ). A tak se naše já, stáva pomyslným středobodem všeho, protože se účastní většiny našich vědomých interakcí se světem. (Kdyby jsme si tam odmalička strukturovali jiný "objekt", třeba Michal Jacson, bude vše i z tohoto pohledu klíčovat).

Má to nějaké výhody? Evolučně subjektivní "ano", neustále prosazujeme sami sebe. Dokonce i při vnímání informací z vnějšího či vnitřního prostředí je filtrujeme pohledem, zda je to pro nás dobré či špatné. (a ještě je povýšíme na obecnou dobrost či špatnost). Následně se pohledem svého Já, snažíme radit i Já ostatním, protože to naše Já ví nejlépe co je dobře a co špatně. Schválně se přes den pozorujme, kolik činností a informací zpracováváme, filtrováno tímto "středobodem" JÁ.

Jak je to s poznáním a uchopováním nových informací? Pokud je klíčuje to naše slavné ego, tak nám informace prvně přefiltruje jako sloužící k subjektivnímu růstu, zabránění riziku, či pro Já nepodstatné. A je úplně jedno čí mozek to bude, vědce, politika, doktora, prodavačky, sklenáře. Prostě naše JÁ, jsme si naučili aby samo vědělo "nejlépe", co je "realita", bez ohlednou na věcnou skutečnost.

Malé zamyšlení: Zkusme si představit, kdyby místo JÁ, se veškeré informace přicházející z vnějšího prostředí filtrovali přes podobně "obrovský koláč" neuronálních okruhů, interakčně zpracovávající fyzikální principy a evoluční mechanismy. Jednoduše řečeno, přes skutečnost, kerá by vyústila v mnohem přesnější predikci chování dějů kolem nás (chemických a organických látek, rostlin, živočichů, člověka sociálních skupin, trhů, atp) To by to naše JÁ, mělo rozhodování ve svém životě jak po fyzické, psychické, tak mentálně dovednostní stránce výrazně jednodušší.

A CO JE NEJZAJÍMAVĚJŠÍ? PRO MOZEK BY TO BYLO ÚPLNĚ PŘIROZENÉ!

 

Co utváří přirozenou motivaci k učení?

To vše co zde popisujeme může být sice hezké a možná i pravda, ale jak by poznamenali někteří učitelé a rodiče: Současné děti jsou neuvědomělé, zlenivělé, nechtějí se učit, školu flákají atp. "To není jako za nášich časů, kdy se každý, kdo chtěl něco ve společnosti znamenat musel pořádně otáčet, snažit a chtít."

No tak se pokusme, pro obdobná tvrzení najít oporu v biologii mozku. Mozek každého dítěte, jeho primární struktura, je po evoluční stránce výrazně "modernější systém" než nás rodičů. "Ano smiřme se s tím, že my jsme oproti našim dětem zastaralé výběhové typy". Přesto přezevšechno, jak procesy našeho mozku, tak našich dětí se řídí identickými motivacemi zajištění potřeb růstu, reprodukce a sebezáchovy, adaptačně ve vztahu k vnějšímu prostředí ve kterém se pohybujeme.

No mnozí z vás už mají v odpovědi jasno. Je docela jednoduchá, viďte? :-) Člověk a děti především již dávno nežije v prostředí, které by jejich mozek mohl pozorovat za dob císařovny "Marie Terezie". To prostředí v kterém naše děti žijí je dokonce diametrálně odlišné od toho, v kterém jsme vyrůstali my (strukturovali svůj mozek).

Řečeno slovy pana Hrušínského ve filmu Adéla ještě nevečeřela: "Jak prosté, ale jak účinné"

Otázka utváření motivační hodnotové hirearchie mozku, je obdobně zajímavá jako procesy strukturace neuronálních okruhů při procesech učení. Proto ji věnuje následující stránku.

Na závěr učení

Co říci, závěrem k učení (strukturaci mozku). Je to v podstatě velmi jednoduché. Záleží pouze na nás samotných s jakou přesností naučíme mozek svůj a svých dětí vnímat realitu.

Malé upozornění: Pokud se předcházejícím řádkům váš mozek bude snažit porozumět kauzálně logicky, co je příčina a co až následek, lineárně si je seřadit co bylo první a co až následující, najít v nich přímo vepsaný smysl, tak mu v tom zabraňte. Vše, výše popisované, se v něm odehrává neustále současně, každou vteřinu jeho bytí, bez hranic začátku a konce. Stejně jako děje v celé přírodě.

Prostě si vyberte tu část, u které cítíte, že se vám líbí, hodí a nebo naopak, rozpytvejte si je, nechte ať si váš mozek utvoří svůj vlastní začátek a konec, svůj individuální smysl s který následně dokáže ve svém životě využívat. Třeba tak pro sebe objevíte mnohem přesnější a pro váš individuální život podstatnější kontextové souvislosti, pravdy, libůstky.

Podstatou všech přírodních systémů a to je na nich to krásné, že mají svůj osud předurčen jen pravděpodobnostně, a člověk díky svému mozku ji dokáže měnit v celém vesmíru nejrychleji a nejvýrazněji. Deterministická, čili předem daná veličina je spojení času a prostoru. Rychlost a přesnost s jakou se v nich budete pohybovat, měnit různé časoprostory, uchopovat nové, záleží jen a jen na vás samotných.

 

Převzato z: www.kvantovapsychologie.cz

Čím jedinečný je "Český mozek" a jak jej " využíváme"

 
 

Na začátku září jsme do testovacího provozu uvolnili rozšířené  vydání portálu kvantové psychologie. Stěžejní novinkou, je levé horní menu. Jako podklad pro tvorbu jeho obsahu, byly využity reálné výstupy ze snímání asociačních procesů mozku uskutečněných v letech (2006 - 2009) u více než 200 000 jednotlivců a sociálních skupin celého věkového spektra. Neskromně věříme, že tento přesnější a komplexnější pohled na procesy utváření interakčního potenciálu neuronálních okruhů české populace, poslouží nejen jako určitá zajímavost a individuální inspirace, ale že se především nejeden z nás pomyslně chytí za nos.

Potenciál, který v jednotlivcích, potažmo v celém národě dřímá, ale prozatím jsme ho neuměli využít, je lidově řečeno, neskutečně obrovský. Jakkoliv mohou zjištěné reálie někomu připadat na první pohled banální, následky pro mozek člověka, jeho životní úspěchy a následně i celou společnost, z nich plynoucí se projevují jako fatální. Při jen o málo přesnější formě jeho využití, by Česká republika během čtyř let měla celému světu začít udávat tempo ve školství, vědě, výzkumu, na poli ekonomickém, kulturním i sociálně politickém. Co je zajímavé, že obrovského vývojového skoku, může dosáhnout i mozek každého jedince v průběhu několika málo měsíců.

Důležitá poznámka: Informace umístěné na portále jsme nově doplnili o kontextově vztažené otázky. Ty představují pro formativní strukturaci vědomí každého z nás výrazně účelnější nástroj, než přebírání nabízených rad a návodů. Proto, kdekoliv narazíte na otazník, na chvíli se ve svém čtení zastavte. Dejte prostor vlastnímu mozku, jakou on Vám, se svoji stávající mírou poznání, nabídne odpověď. Automaticky neakceptujte a ani neodmítejte portálem předkládané. Spoléhejte až na takový smysl, který si váš vlastní mozek utvoří. (viz stránka "Než začnu číst")

Jaký je potenciál českého mozku?

Na první pohled, by čtenáři mohlo připadat, že se jedná o určitou formu šovinistického postoje "Potenciál Českých mozků". Důvod proč tak činíme je banální. Jako podklad pro tvorbu výstupů jsme využívali snímky asociačních procesů mozku české populace celého věkového spektra. Přitom je možné předpokládat, že mnohé z popisovaných reálií budou poplatné i pro jiné národnosti. Věcná zjištění nám připadají natolik společensky významná, že nás přiměla primárně nepředkládat nasnímané výstupy formou grafů, kvalitativně-kvantitativních statistyk, ale způsobem, který by poskytl konkrétní vodítka, jak asociační procesy mozku dokáže každý sám, u sebe řízeně uchopit a v individuální, popřípadě celospolečenský prospěch jejich potenciálu využít.

Na stránce "Můj mozek", jsme se snažili zachytit obrovský rozsah potenciálu, s kterým se absolutní většina z nás rodí. Dalo by se říci určitou vstupní normalitu, s kterou přicházíme na tento svět. Především, když si jeho existenci a funkční podstatu sami uvědomíme, můžeme jej s nesrovnatelně větší efektivitou a účelností začít v sobě aktivovat než jsme toho byli schopni doposud. Nehledě na to, že naše stávající představy, či mnohá tvrzení nám blízkých autorit a "odborných rádců" budou odlišné. Lidově řečeno. Sedíme si na tak obrovském potenciálu vlastního mozku, který většinu z nás, může během pár měsíců skokově "přenést" o padesát let vývojově dopředu, bez ohledu na naše aktuální vzdělání a nebo profesní zaměření.

 

V záložce "Učím ho", jsme se pokusili, i pomocí mnoha různých empirických příkladů zachytit konkrétní procesy, jak s našim mozkovým potenciálem vývojově "zacházíme", jak rozsáhle, i když v převážné míře neuvědomovaně, osekáváme jeho vrozené schopnosti přesnosti vnímání, logického myšlení, inteligence, odhadu vývoje dějů v budoucnosti, které ještě ve třech letech u většiny z nás, dovednostně dosahují minimálně toho "einsteinovského". Ale i tyto procesy nám mozek umožňuje změnit v jakémkoliv věku. Pokud však provedeme konkrétní korektury již ve výchově, obsahu a formě školního vzdělání, dojde k zcela přirozenému rozvoji jeho využití. Přirozeným důsledkem bude, že takové děti, budou následně vědomostně a dovednostně, ať již se jedná o jakoukoliv profesní oblast pro kterou se jednou rozhodnou, utvářet její celosvětový vývojový směr. (Lidově řečeno, budou absolutní špičky, v čemkoliv, pro co se jednou rozhodnou)    

 

V části zaměřené "Hodnoty" je zachycen vrozený mechanismus, který mozek každého z nás motivuje k vývojově biopsychosociálnímu růstu a na druhé straně chrání a brání před různými formami nebezpečí a rizik okolního světa. Důsledkem jeho neznalosti a životního nezvládání, jsou pak různé, větší či menší psychické a somatické obtíže včetně adaptační neschopnosti, na změny našeho vnitřního a vnějšího světa.

 

Mechanismy všech výše popisovaných procesů sehrávají stěžejní úlohu při vzniku, utváření a ovlivňování nejen všech "Našich vztahů", do kterých v životě interakčně vstupujeme (osobních, pracovních, společenských), ale iRolí, které během něj dokážeme zastávat, v menších či větších sociálních skupinách. Jejich podstatou je i schopnost etického zvládnutí pravidel sociálního soužití a především, vybudování účinných obranných a ochranných mechanismů, pokud se někdo proti mně, či skupině, takového jednání začne dopouštět (manipulace, lži, podvody, vydírání, krádeže, korupce, týrání a násilí).

 

Tím, že se životně a profesně mnohdy snažíme získávat hodnoty, jejichž nabídka je omezená dochází k utváření vysoce konkurenčního prostředí mezi námi. Vlasní úspěch či neúspěch znovu zvisí na našem mozku, s jakou přesností dokáže vyhodnocovat změny a na záladě nich předpovídat budoucí vývoj různých dějů. Lidově řečeno, mozek člověka, který dokáže s vyšší přesností oředpovídat co se v určitém prostředí stane, když ......., bude v něm "konkurenceschopnější" než mozky ostatních. V životní empirii poznáme, že jsou v tomto prostředí úspěšnější.

 

Jsme si jisti, že po prostudování těchto záložek, si bude každý sám schopen utvořit docela přesnou představu, jak na tom s využitím interakčního potenciálu svých neuronálních okruhů v současnosti je. Ten, kdo nebude spokojen, zdaleka nemusí propadnout chmurám. Jeho mozek, je velmi plastický orgán a schopen rozsáhlých, kvalitativních i kvantitativních funkčních změn v jakémkoliv vývojovém věku.

 

Převzato z: www.kvantovapsychologie.cz