Potenciál českých mozků

 
 

kb41Úvodní otázky jsou určeny pro čtenáře, který si zvolil druhý přístup(viz "Než začneme bádat dále")

  • Jak chytrý je můj mozek?
  • Jaký potenciál jeho schopností vědět využívám?
  • Mohu se na něj vždy spolehnout a nebo věří i "blbostem"?
  • S jakou přesností umí předpovídat budoucnost?
  • Je strůjcem mých životních úspěchů a nebo spíše krachů?
  • Čím byl mozek pana Einsteina dokonalejší než ten můj?
  • Proč mi na tyto otázky nevytváří jasné odpovědi?

Nejeden člověk má o svém mozku, vědomí a svých schopnostech utvořenu docela jasnou představu. Mnozí z nás více či méně podobnou a nebo taky velmi rozdílnou, utvářenou na základě poznatků z neurobiologie, chemie, medicíny, psychologie, logiky vlastního myšlení a dennodenních životních zkušeností. Velmi často si schopnosti mozku asociujeme s přívlastky jako jsou inteligence, rozum, chytrost, emoce. A mnohdy dokonce s existenčními otázkami. Na co můj mozek má a na co již nemá? Jednoduše řečeno, co dokáže, co zvládne a k čemu mi to bude v reálném životě, v prostředí v kterém se pohybuji potřebné.

 

Mnozí se snažíme jeho schopnosti vzájemně konkurenčně porovnávat. Děti dělíme na nadané a méně nadané, studenti se rádi odlišují podle dosaženého stupně vzdělání, alma mater kterou navštěvují, a dospělí nejednou použijí hodnotící škálu chytrý - hloupý, podle toho, jak se jim názory ostatních líbí.

 

 

Co když je vše trošičku anebo úplně jinak

 

Co když se najednou "prokáže", že představy o schopnostech mozku člověka a výše zmíněná rolišovací kritéria jsou trochu nepřesná, zavádějící a nebo "hodně nesmyslná"? Pouze jsme se je naučili a přebrali od svých předků, z úcty k tradicím, omezeni současnou mírou a směry vědeckého poznání či proto, že nic lepšího nikoho z nás doposud nenapadlo. Lidově řečeno. Co když si lidé "sedí na vedení" a stačí trochu jiný kontextový úhel pohledu a využití přirozených schopností mozku každého z nás může na základě "drobných" korektur explodovat do nyní námi netušených rozsahů?

 

Snímání asociačních procesů mozku mezi českou populací celého věkového spektra nám poskytlo dosti přesvědčivou a bohatou informační oporu, že tomu tak s velkou pravděpodobností i je. Jak s tím naložit? Zvolili jsme trochu netradiční přístup, než by se na "vědu" a do jisté míry nové poznání slušelo. Na druhé straně jsme si ověřili, že by to měl být pro většinu české populace postup účelný a pro jejich mozky přínosný.

 

Možná první, co v nás úvodní nadpis vyvolal, byla otázka. Co přesně potenciál mozku je, a jaké konkrétní výhody mi poskytuje? V dřívějších dobách se v odborné literatuře uvádělo, že člověk využívá pět až deset procent jeho funkční kapacity. Skutečnost je taková, že ji současnými technikami prozatím přesně změřit vůbec neumíme. Pro získání smysluplné odpovědi budeme pravděpodobně nuceni zvolit přístup odlišný, pomocí jinak zaměřených a formulovaných otázek. Anatomicko funkční potenciál našeho mozku můžeme z tohoto úhlu pohledu považovat za "neomezený".

  • Proč evoluce, která vše pro organismus neúčelné zavrhne, člověka vybavila orgánem s tak rozsáhlým funkčním potenciálem, kdy my dnes, pravděpodobně využíváme necelou desetinu?
  • Pro co a nebo k čemu  je připraven zbytek? 

(Tyto otázky si nevykládejte jako určitou snahu o potvrzení či vyvrácení určitých dogmat. Jejich opodstatněnost a smysluplnost se vyjasní v trochu jiných souvislostních kontextech pozdějí)

 

 A mohu jej nějak ve svém běžném životě, ať již se jedná o prostředí mé vlastní rodiny, partnerské a mezilidské vztahy, profesní kariéru, či jen tak v běžných aktivitách, zužitkovat?  "Nabídnutá" odpověď bude znít ze začátku pro nejednoho čtenáře banálně, či příliš povrchně a nebo neuchopitelně obecně. „Potenciál mozku hraje rozhodující roli všude tam, kde člověk potřebuje přesnou predikci: „Co se stane, když…?.“

 

Možná se na chvíli zarazíme. „Ale, vždyť to je otázka, kterou náš mozek, ať již vědomě či neuvědomovaně, vyhodnocuje neustále!“ Ve své podstatě se nezabývá "ničím jiným", než, že se snaží kauzálně logicky kalkulovat a předpovídat, co se stane když.  Aby jsme získali hodnoty které chceme, dosáhli naplnění svých tužeb a cílů. Abychom ochránili sebe a své blízké před riziky, účinněji se vyvaroval chyb. Je to přípravný proces, který doprovází každé naše rozhodnutí, potřeba co nejpřesněji předpovídat, co se stane, když....? Jinak řečeno, snažíme se neustále pozorovat, hledat, či sami si utvářet zákonitosti dějů v okolním prostředí a v nás samotných, co je čeho příčinou a co bude důsledkem, tak aby následky našich rozhodnutí byly pro nás co nejvýhodnější. Utváříme si tak svoji vlastní logickou strukturu náhledu na svět kolem sbe, tak abychom v každé životní situaci co nejpřesněji mohlipředem odhadovat: Co se stane, když…?.

 

Co je životně pozorovatelnými výsledky? Úspěch - neúspěch. Naplnění našich logických předpovědí budoucnosti (očekávání) a nebo naopak. Jednoduše řečeno, nic se neděje náhodně, ať již v profesním, partnerském životě a nebo při vědeckém objevování všeho nového. Naše životní úspěchy či krachy, jsou zcela závislé na tom s jakou přesností dokáže náš mozek předpovídat, co se stane když.

 

Obdobné shrnutí by znělo logicky. Rozum čtenáře se s ním dokáže pravděpodobně i ztotožnit a postupovat ve svém čtení rychle dál. Možná by však opomenul jednu "maličkost". Předpovědi "budoucnosti" co se stane když, neprobíhají pouze při našem racionálním rozhodování. Mozek "hledá" či má již utvořeny odpovědi na tuto otázku i při jakémkoliv řízení koordinovaných pohybů, kde se naše rácio "tolik" nezapojuje. Jinak by živočichové neuměli koordinačně řídit ani složitější pohyby v prostoru s vyšší rychlostí. Dokonce i buňky, celá neurovegetativní homeostáza, oběhové a orgánové struktury jsou evolucí vyprojektovány tak, aby neustále předpovídaly co se stane když. Tím, že jsme jejich prediktivně funkční roli nedokázali porozumět či ji nevztahujeme k procesům našeho kauzálně logického uvažování, pravděpodobně vedlo k tomu, že vznikaly logické konstrukty jako jsou nevědomí, podvědomí a mnohé "sofistikovanější" variace teoretických přístupů. Dopodrobna se touto oblastí zabývají jiné stránky portáluKdy například "příběh" evolučního vývoje komunikačních subsystému vědomí ("předpovědních mechanismů") je umístěn zde.(mentálním subsystémem). Jako kdyby plno vlivů a rozhodování proběhlo "dávno" (milisekundy) před našim racionálním vjemem a jeho výstupem. Proto, když hodláme porozumět procesům utvářející vědomí vlasní či ostatních, budeme pravděpodobně vždy odkázáni na přesná měření těchto "předpovědních" mechanismů. Bez nadsázky by se dalo konstatovat, že celý lidský organismus je protkán fyzikálněchemickobiologickou komunikací, která se snaží předpovědět, co se stane když. Celá tato komunikčně předpovědní soustava operuje jako jeden funkčně sladěný komplex, kdy pravděpodobně jen nepatrnou část těchto procesů jsme schopni vnímat až jako výsledek našim rozumem.

 

Otázky pro zamyšlení. Proč někteří lidé rozumem více věří tomu, co jim vytvoří jejich racionálno místo toho aby se spoléhali na ty mechanismy svého organismu, které byly do své dokonalosti piplány milióny let evolučním laděním? Proč nevěříme tomu co cítíme, prožíváme a radši se spoléháme na to, co nám kdo slovy zprostředkuje? Do jaké míry roli somatických předpovědních mechanismů zohledňují právní normy, které si člověk utvářel kauzální logikou, i když po tisíciletí? V porovnání s milióny let evoluce a přírodního výběru je to přeci pouhá kapka v moři? Nemohou náhodou některé z těchto racionálních norem člověka jako jedince a potažmo celý druh existenčně poškozovat a bránit jeho vývojovému rozvoji? Otázka poslední a asi nejzajímavější. Proč jsou lidé schopni vykovávat skoro stejné pohyby, ale u kognitivních pocesů (myšlení) mluvíme o chytřejších, nadanějších a nebo hloupějších? Po funkční stránce máme všichni "časově prediktivní dispozice organismu" stejné. Kdo a nebo co si to tady s námi hraje na schovávanou???

 

 
 

Kdo z lidí má nejchytřejší mozek?

 

"To vše může být sice pěkné, pravděpodobně to bude mít i svůj smysl, ale stále jste nám nám nevysvětlili, jak si můžu potenciál svého vlastního mozku změřit?" A nebo přinejmenším, abych ho měl s čím či s kým porovnat abych věděl jak na tom jsem. Dejte mi nějaký návod! Způsobem, jakým jej popisujete, je to vágní a neuchopitelné! Ať mi někdo řekne, jak a kde mám začít, čeho se mám držet a především, jaký má být či přímo bude konečný výsledek. Jen prosím žádnou vědu. Chci aby to bylo snadné a rychlé, tak abych pro sebe získal jasnou odpověď tady a hned!

 

Pokud se budeme snažit najít někoho konkrétního, s kým bychom si všichni mohli potenciál vlastního mozku poměřovat, logickou úvahou můžeme dojít k závěru, že by to měl být mozek jedince, který zná co nejpřesnějšíodpovědi na co nejvíce otázek: Co se stane, když......? Ale, kde takového hledat? Každý se přeci specializujeme na něco odlišného, na jinou oblast vědění, profesního zaměření.. Není přeci v lidských možnostech objektivně najít někoho konkrétního. "Nikdo nemůže znát všechno nejpřesněji." Takový člověk na světě neexistuje. „Naštěstí“, nám racionální logika uvažování, našeho vlastního mozku, nabídne vcelku snadné řešení. Vybereme si toho nejchytřejšího z nás, na kterém se dohodneme a podle jeho mozku si pak můžeme poměřovat ten vlastní. 

 

Taky vám připadá, či cítíte, že něco nesedí? Někdo již mohl začít v hlavě řešit otázku. Kdo by to tak asi mohl být? Zda-li svatý otec, předseda vlády, ministr pro vědu a výzkum, nositel Nobelovy ceny a nebo šéf akademie věd?"Tak ho trochu přibrzdíme". Neměli bychom opomíjet, že zároveň hledáme někoho, s kým bychom mohli porovnávat i potenciál mozku malých dětí, například těch, které právě přišly na svět. A ty ještě přeci nemohou znát tolik odpovědí na otázky, co se stane když, jako například slovutní akademici či profesoři. Na první pohled jsme se hned ze začátku ocitli v úzkých. Když už jsme si definovali, k čemu potenciál našeho mozku využíváme, tak nám vyvstane obtíž, že nemůžeme najít někoho konkrétního, s kým bychom jej mohli objektivně porovnávat. A nebo nám tento zádrhel připravil náš vlastní mozek? Jednoduše nám nenabídl ten správný směr, který by nás mohl dovést k našemu cíli? "Co se stane, když ...?"

 

Naštěstí jsou příroda a systémy které v ní vznikají, jejich interakční procesy, i přes svoji komplexnost, velmi jednoduché. Každé, „Co se stane když, ….“, má v ní své jasné zákonitosti a pravidla, kterými se řídí a je tudíž s velkou mírou pravděpodobnosti přesně předpověditelné. Naše volba by tedy měla padnout na mozek toho, na kom se shodujeme, že její pravidla, principy a zákonitosti dokázal pozorovat, zachytit a popsat doposud s největší přesností. A jsou platné pro všechna přírodní ,, Co se stane, když...? Pana Einsteina.

 

Moc bychom se nedivili, kdyby na tomto místě některého z čtenářů zamrazilo. "No tak to se tady někdo pomátl!?"

 

Zaprvé, mozek pana Einsteina se specializoval především na fyziku. Tak jak by mohl znát nejpřesnější odpovědi na otázky z jiných prostředí? Co se stane když,….. v ekonomii, na burze, medicíně, partnerských vztazích, politice? Jeho mozek sice měřilo plno vědců a pomocí těch nejmodernějších přístrojů, ale nikdo ho nedokázal přivést znovu k živoucí aktivitě, tak aby mohl získat přesnější představu o jeho procesech! A i kdybychom nakrásně tyto rozpory pominuli, či si s nimi určitým způsobem uměli poradit. Tak jak můžeme chtít porovnávat mozek dospělého vědce s malým novorozencem? ("Můžeme a je docela s podivem, že se ak doposud nikde neděje")

 

 

Můj mozek - Moje psychika - Einsteinovy teorie

 

"Žádný člověk nemusí cestovat do vesmíru, aby mohl dokázat osídlovat naprosto nové světy". "Až příliš honosně, kýčovitě znějící klišé! Viďte?" A nebo se v něm ukrývá mnohem hlubší podstata vědění kohokoliv z nás, jen jeho zákld neumíme uchopit?

 

 

Jak mozek uchopuje svět

 

kb43Je dosti pravděpodobné, že nejeden z nás si díky rychlosti tempa svého života ještě nepovšiml navýsost zajímavého jevu. Je úplně jedno, jaká realita se kolem člověka ve skutečnosti odehrává. Záleží pouze na tom, co vše a s jakou přesností si z ní jeho mozek vybírá. Jen z těchto částečků si utváří svoji vlastní, individuální míru poznání, strukturu svého logického myšlení a schopnost subjektivně krytického úsudku. Mozek každého jedince, více či méně odlišný. Ty, kteří se svými experimenty a pozorováním přiblíží poznání reálné skutečnosti výrazně blíže, než my ostatní, často považujeme za génie a jejich vyjímečné schopnosti se snažímě přisoudit roli zázračného supermozku.

 

Mnohdy si vystačíme s opojným úžasem nad "gloriolou" celebrity vědeckého světa. Samotná podstata objevů se nás přeci vůbec netýká. "Vždyť ony ty "novoty" jsou určeny zase jen pro vědu a výzkum. To musí mít s našim každodenním životem pramálo společného"

 

"Takovému omylu podlehne pravděpodobně valná většina populace". Pro náš mozek, který je přímo bytostněodkázán pouze na to, co a jak ho naučíme, to platí stonásob. A tak si ho mnohdy nevědomky, přitom dobrovolně, strukturujeme v nekritického vstřebávače smyšlených zákonitostí (Co se stane když, ...), z nichž nám následně konstruuje virtuálně zkreslující pohledy na příčinné souvislosti dějů kolem nás. Věří, že přesnost informace je zaručena, pokud mu ji předkládají experti, autority, masová média či populární celebrity. On už se pak podle nich pouze řídí. "Tvrdili to odborníci a bylo to v televizi".

 

Mozek, jako orgán, je ze své anatomicko funkční podstaty vševěřící. Co kde zachytí, často i náramné hlouposti, hodí se mu, tak si je začlení do svých souvislostních kontextů. Na základě takových, realitu zkreslujících náhledů, si strukturuje své individuální, i když pro něj racionálně logicky znějící zákonitostí dějů kolem sebe (Co se stane, když ...). "Přitom, to tak být vůbec nemusí"

 

 

Vztah psychologie a potenciálu mého mozku

 

Vědomí, podvědomí, jáství, duše, mysl, ale i logické myšlení, inteligence (IQ), pocity, emoce (EQ), psychika, jsou pojmy, které se někdy snažíme vnímat od sebe odděleně, či jako logicky na sebe navazující projevy souvisejících dějů. "Muži jsou logičtí, ženy emocionální, ten je inteligent a ten zase retardovaný, ten má vysoké IQ a ten zase labilní psychiku", tomu nemůžeme porozumět, je to řízeno z našeho podvědomí, za to může bůh, či jiná více či méně viditelně pozorovatelná autorita.

 

Pro nás, pro tuto chvíli bude postačující, pokud si pod všemi těmito pojmy abstraktně představíme určité interakční procesy, které probíhají v našem mozku. Že se v jeden moment současně aktivují konkrétní neuronální okruhy  mozku a jiné zase utlumí. V jiném čase a prostředí to bude současné působení okruhů odlišných. Tyto souvztažné působící procesy (synchronní) nám umožňují vnímat, cítit, prožívat, logicky myslet, chovat se a v neposlední řadě i uvědomovat si existenci svoji i těch ostatních. Včetně neustálého hledání, utváření a realizačního využívání kontextových odpovědí na otázky, (Co se stane, když ....?)

 

 

Procesy mého mozku a Einsteinovy teorie

 

Zprvu smysluplnost obdobného "spojení" pravděpodobně zarazí: "Jak by mohly spolu souviset moje psychika, vědomí, "genialita" teorií a mozku pana Einsteina a interakční rozhodovací procesy neuronálních okruhů mého vlastního mozku?" Psychologie, ta přeci patří mezi humanitní obory, fyzikální teorie mezi přírodní vědy a výzkum mozku, ten je zase výlučnou záležitostí neurobiologie. A vědomí? O tom přeci nic přesnějšího nevíme! Že jsme se to tímto odděleným způsobem někteří naučili náš mozek vnímat, zdaleka ještě neznamená, že tyto jevy mají pramálo společného. Na druhou stranu. Takové naše předpoklady živě dokreslují věty z úvodu této stránky. Pokud naučíme mozek vnímat různé jevy nesouvztažně, bude je tak ve své kauzální logice odděleně strukturovat. A naopak. V realitě, z prostorově a časově nesouvisejících skutečností nám dovoluje utvářet si fiktivní, neexistující kontexty, tak aby pro sebe získal příčinu a následek určitého děje (jeho smysl).

 

Pokusme se na tomto místě o jednoduchý myšlenkově fyzikální "výlet". Čtenář, který si prošel odkazy v levém panelu pravděpodobně bude mít utvořenu bližší představu proč. Ten kdo na této stránce začíná, možná tak získá individuální motivaci pro pokračování ve svém čtení. Následující řádky zde vkládáme s plným uvědoměním si jejich významu a níže popisovaných dopadů. Nejedná o prvotně teoretické konstrukty. Vycházíme z poznání nových souvislostí, které přineslo snímání asociačních procesů mozku u 200 000 obyvatel České republiky, celého věkového spektra. (Teoretický konstrukt byl utvářen, až na základě výsledků měření.)

  • Jak můžeme chtít porovnávat potenciál neživého mozku s tím našim vlastním?
  • Co pan Eistein objevil, ale neposkytl nám k tomu všechny kontexty?

Výzkumů, které se pokusily zmapovat, porovnat a vyhodnotit rozdíly anatomické struktury ostatků mozku pana Eisteina a "běžného" člověka, již proběhlo více. Odkaz na jednu takovou jsme si dovolili vyhledatNěkteré další se nachází na stránkách youtoobe. Né, nemáme k dispozici žádnou zázračnou snímací techniku, s kterou bychom jeho ostatky nově a jinak přeměřili, či ho dokázali opětovně přivést ke komunikační aktivitě. Co však máme, co nám po sobě zanechal, jsou jeho stále platné a prozatím žádným experimentem nevyvrácené teorie.

 

 

 

Vztah Einsteinovy teorie a "Co se stane, když ...."

 

Abychom si náš mozkově myšlenkový"experiment" usnadnili a mohl se ho zúčastnit každý člověk, bez ohledu na svoji současnou míru poznání, či vzdělaní, využijeme pro interpretaci Einsteinovy teorie její empirické projevy, které ovlivňují každou vteřinu našeho života. Fyzikové a přírodní vědci nám naši troufalost budou muset s velkou shovívavostí prominout. Jeví se nám, že s největší pravděpodobností je právě forma "odborných popisů a jejich kontextových vazeb" těchto teorií hlavní příčinou, proč běžně není mozek člověka schopen její důsledky vnímat a využívat ve svém reálném životě. A tak jsme si v něm mnozí z nás ohraničili asociačně kontextové spojení Einstein - geniální mozek - teorie relativity - fyzika. Na jiné prostředí lidského života, jako kdyby žádný vliv neměly.

 

 

Speciální teorie relativity

 

Ve všech inerciálních vztažných soustavách probíhají fyzikální děje stejně (platí pro ně stejné fyzikální zákony). Čas je spojitý s prostorem, neběží lineárně. Tedy v jednoduchosti, co to pan Eistein objevil?

 

Nic většího, a ani nic menšího, než, že dokázal popsat výrazně přesněji zákonitosti principů, jak přírodní procesy ovlivňuje čas, prostor a rychlost jejich změn. Jinak řečeno, zachytil postuláty projevů chování pro všechna přírodní, co se stane, když ......, vzhledem k času prostoru a jejich změnám. (V případech, které nám umožňují opomenout vlivy gravitace, jako "nepodstatné"Těmi se zabývá obecná teorie relativity)

 

Malá vsuvka bokem:  jsou to principiálně odlišné zákonitosti, než pro pozorování jevů a jejich kontextovou strukturaci do komplexně logického celku našeho poznání v našem každodenním životě běžně v mozku využíváme. Z toho pramení  konkrétní důsledky. Mnoha jevům nedokážeme porozumět či s přesností predikovat jak se budou v budoucnu s vysokou měrou pravděpodobnosti vyvíjet. (Co se stane, když ...?) Né že by za to mohla anatomie, či funkční struktura našeho mozku, ale my sami ho těmto nepřesnostem odmala doma výchovou a ve škole výukou naučíme.

  • Zanechal nám pan Einstein ve své teorii cestu k uchopení potenciálu svého mozku?

Pokud si dovolíme pro tento účel lidský mozek představit jako komplexní přírodní systém, v kterém neustále probíhají chemickofyzikální děje, měla by nám sama Einsteinova teorie nabídnout docela konkrétní "návod" k uchopení procesů, které se musely v jeho mozku udávat a umožnit tak porovnání jeho potenciálu ve vztahu k tomu našemu. Zároveň bychom neměli opomenout, že čas, prostor, a jejich změny, vnímá, registruje a zpracovává již mozek každého novorozence i v prenatálním věku. Jinak řečeno, měly bychom být schopni, pomocí těchto veličin, porovnat potenciál mozku malého dítěte a génia fyzikálního světa.

 

 

Vztah potenciálu Einsteinova mozku a toho mého

 

Můžeme si představit procesy Einsteinova mozku a postuláty teorie speciální relativity, jako dvě inerciálně vztažné soustavy? Vzhledem k tomu, že jejich vznik je výsledkem konkrétních chemickofyzikálních dějů ("vnímání a myšlení"), které probíhaly v mozku pana Einsteina, pravděpodobně touto představou nic neporušíme. Jinak a velmi zjednodušeně vyjádřeno. Pro to, aby mohla vůbec jeho teorie vzniknout, musel mozek pana Einsteina aktivovat konkrétní procesy ve svém mozku, které mu jí umožnily vymyslet a v určité definitivní podobě popsat a zachytit.

 

Když si představíme mozek koholiv z nás, který se bude snažit porozumět této teorii v podobě jak ji popsal a zachytil mozek pana Einsteina, bude muset chtě nechtě ve svém vlastním mozku dokázat, strukturačně aktivovat stejné chemickofizikální procesy jako vědec sám. Z čehož při zpětném pohledu vyplývá, že kdokoliv porozuměl jeho teorii, přesně tak jak ji zachytil, musel mu jeho mozek učením umožnit nastrukturovat stejné procesy neuronálních okruhů, aby se vzhledem k této teorii a mozku pana Einsteina nacházel v inerciální vztažné soustavě. (probíhaly v něm stejné chemicko fyzikální děje).

 

Je to příliš troufalé tvrzení? No, možná je to tou "einsteinovskou gloriolou"? Ale budiž. Snažme se důsledky tohoto jevu zobecnit na "cokoliv". Pokud se mozek člověka učí určitou dovednost, s cílem aby ji zvládl přesně stejně jako někdo jiný, musí si utvořit stejnou interakční strukturu neuronálních okruhů, tak aby v nich probíhaly identické procesy. ("uzpůsobit svůj mozek ineraciálně vztažné soustavě svého vzoru") To samé bude platit, i v případech, pokud se bude člověk snažit určitou dovednost vykonat několikrát stejně, jako kdykoliv v čase před tím. Musí být schopen ve svém mozku opakovaně aktivovat přesně ty samé časoprostorové procesy jako původně.

 

Na druhé straně. Pokud člověk bude určitou konkrétní dovednost zvládat odlišně, než někdo jiný, znamená to, že v jejich mozcích budou probíhat navzájem rozdílné chemickofyzikální děje. (nebudou se nacházet v inerciálně vztažné soustavě). Nelze tedy již z principu objektivně určit, kdo z těchto dvou lidí tuto konkrétní dovednost zvládá lépe. Musela by existovat určitá inerciálně "vztahová" soustava, která by představovala pomyslnou "určující poměřovací konstantu". V běžném životě, například ve škole, tvoří tuto porovnávací normativu, pojetí určité dovednosti či znalostí mozkem pana učitele a nebo učebnicí předkládaný obsah vyučované látky. Například matematické rovnice, fyzikální zákony, ale i náboženství, mateřský či cizí jazyk, biologie, historie, psychologie atp.Obdobný princip, si můžeme představit u dvou lidí, kteří se snaží najít či vytvořit stejný názor, či kompromis, aby se shodli na určité společné pravdě.

 

Pokud mozek jednoho konkrétního člověka, se například v určité dovednosti učením v čase "zdokonaluje", znamená to, že v jeho mozku musí probíhat strukturační změny. Jinak řečeno, že vzhledem k původnímu stavu systému (mozku), nedochází ke změnám vlivem času, ale že změny vznikají na základě, od původního stavurozdílného, vlivu vnitřního či vnějšího prostředí než tomu bylo původně. Dochází ke změnám v podmínkách soustavy. (Omlouváme se za kostrbatost, blíže se tyto projevy budeme snažit popsat v některých pasážích níže.)

 

 

Co se stane, když ....

 

Mozek pana Einsteina ve své podstatě popsal principy chování všech přírodních systémů v čase, prostoru a při jejich změnách. Jeho teorie jsou využívány nejen ve fyzice, ale i v mnoha oblastech přírodních věd, kde se mozky výzkumníků, pomocí experimentů, snaží najít co nejpřesnější odpovědi na své otázky, co se stane, když...? Co pozorují? Rozdíly, odlišnosti, stejnosti a změny. Pro dosažení co největší přesnostispojitém čase a prostoru. Na základě toho jsou následně schopni s velkou mírou přesnosti utvářet predikce vývoje chování a změn těchto systémů při konkrétních časoprostorových stavech a jejich změnách. Zaznamenání příčinných souvislostí, se tak snaží činit pozorováním ve 

 

Mezi působení přírodních systémů musíme zařadit i takové jevy, jako jsou vztahy dvou lidí, logiku našeho myšlení, rozhodování, zákonitosti chování ekonomických trhů a mnohé jiné, jejichž utváření svoji činností aktivujemozek. Jinak řečeno, vše co je utvářeno či ovlivňováno přírodou stvořeným organismem, hmotou a energií. To znamená, že i úspěšnost naši predikce (co se stane , když....) v projevech chování těchto systémů, je závislá zcela na tom, s jakou přesností budeme schopni vnímat a vyhodnocovat časoprostorové interakční vztahy těchto jevů. Jejich rozdíly, odlišnosti, stejnosti a změny. Žádné změny se nedějí náhodou a mají vždy časoprostorově přesně zaznamenatelné příčiny. Záleží pouze na nás, jak si nastrukturujeme mozek, jinak řečeno s jakou přesností je následně bude schopen vnímat a vyhledávat.

 

 

 

Mozek někoho je chytřejší a jiného hloupější

 

Jakkoliv nám obdobné tvrzení, již z principu, může stavět chlupy dopozoru, přesto má cosi v sobě. Ono se totiž v běžném pohledu člověka na svět a posuzování svých vlastních a schopností ostatních, nezřídka používá. Na druhou stranu, můžeme docela často zaslechnout lamentování těch, co se považují za chytřejší, že prohlásí o jedincích, které vnímají v porovnání se sebou jako hloupější: "Ten musí mít štěsí. Takový je to vůl a tak dobře se mu daří". "Za tím se musí skrývat něco mysteriózního, podloudného a nebo neskutečná náhoda."

 

Pokud se vrátíme o pár řádků výše, tak bychom mohli vypozorovat i jinou "kruciální" spojitost, než se ji snažit přisoudit vlivu něčeho neviditelně neuchopitelného či náhodě. Mozek takového člověka může být v mnoha oblastech méně vzdělán ("hloupější"), ale v prostředí, v kterém se snaží dosáhnout svých cílů, dokáže přesně a efektivně využívat bohatost interakčního potenciálu svého mozku. Jednoduše shrnuto, naučil svůj mozek s určitoupřesností vnímat rozdíly a časoprostorové vztahy dějů. Co se v konkrétním prostředí stane, když ...?  Tímto mozkovým potenciálem řídí svá rozhodnutí. A ani nemusí potřebovat, aby probíhaly na logicky, racionálně vysvětlitelném základě. Stačí mu, když například rozdíly "pouze" prožitkově vycítí, "automatizovaně" vyhodnotí a ze svého bohatého potenciálu zvolí toho nejvhodnějšího kadidáta na čin v daném prostředí. Je schopen, s dostatečnou rychlostí uskutečňovat, pro dané prostředí, efektivní adaptační změny.

 

 

Kdyby to bylo skutečné, co by to znamenalo?

 

Pokud je uchopení výše zmiňovaných souvztažností korektní a správné, tak to skoro vypadá, až neuvěřitelně. Totiž, že nejen převážná většina jedinců, ale i lidstvo jako celek, při svém přístupu k sobě jsme podlehli parádnímu racionálně logickému sebeklamu. Dokonce jsme si jeho systémové vlivy zakomponovali do výchovy a školství, čímž bychom, sice nevědomky, ale zcela zásadním způsobem snižovali konkurenceschopnost nejen většiny jedinců, ale celých nově vyrůstajících generací.

 

To by mimo jiné znamenalo, že chytrost a hloupost, tak jak ji vnímáme a posuzujeme, jsou naši logikou vymyšlené konstrukty, tak abychom si utvořili kritéria (inerciálně vztažné soustavy) pro vzájemné posuzování, kdo je lepší a kdo horší. Podstata reálných životních úspěchů či neúspěchů (krachů) jedince v jakémkoliv prostředí, ať již ve vztahově sociálním, fyzicky hmotném, či ekonomickém, jinak řečeno biopsychosociálním, bude mít své základy úplně někde jinde. A ty se taky v empirii vždycky musí projevit.

 

1. Přesnost s jakou je mozek člověka schopen vnímatelně zaznamenávat rozdíly a stejnosti v prostředí (časoprostorech) v kterých se reálně pohybuje.

 

2. Utvoření dostatečně rozsáhlého mozkového potenciálu variant "Co se stane, když ...", tak aby měl bohatý výběr kandidátů na své činy pro zajištění svých potřeb růstu, reprodukce a sebezáchovy (zabránění vzniku rizika).Potenciál je bezpodmínečně nutný pro to, aby se člověk pomocí mozku mohl přizpůsobovat i těm nejmenšímrozdílům při změnách prostředí.

 

3. Rychlost, s jakou je mozek schopen tyto změny uskutečňovat. Adaptačně reagovat na zjištěné rozdíly.

 

Čtenáře, kteří se snaží tyto tři body zasadit do vzájemného kontextu, možná začíná napadat určitá "kacířská" myšlenka. Vždyť tyto fenomény jsou podstatout celého evolučního mechanismu. Že by se evoluce nedotýkala pouze vývoje našeho těla, ale byla obsažena úplně ve všem co činíme? V každé vteřině našeho fyzického a mentálně - psychického bytí? A dokonce byla určujícím a podmínečným faktorem všech našich životních úspěchů či neúspěchů? "Tomu se nechce věřit." Vždyť ve škole jsme náš mozek naučili, .........?!

 

"Jen tak pro zajímavost". Jak rodiče svými výchovnými přístupy podporují rozvoj těchto schopností a dovedností u svých ratolestí? Kolik výukových přístupů a školních předmětů je zaměřeno na získávání či prohlubování dovedností mozku dětí v oblastech:

1. Přesného vnímání, vyhodnocování rozdílů, změn a stejností u různých časoprostorových jevů?

2. Hledání a testování nových, nevyzkoušených řešení - rozšiřování bohatosti mozkového potenciálu?

3. Trénink rychlosti, změnově adaptačních reakcí mozku na měnící se prostředí?

 

Z jiného úhlu pohledu, pro malé porovnání. Kolik výchovných postupů, výukových přístupů a předmětů se zaměřuje na utváření stejností (stereotypů)? "To musíš dělat tímto způsobem, protože tak je to správně, nejlepší, nejbezpečnější či nejvýhodnější!" Kolik předmětů je postaveno na logické hirearchizaci, posloupnostech, zvládání těch správných a zaručených postupů, memorování? "Tyto rovnice, poučky, principy, pravdy jsou ty, které jsou "všemi" uznávány jako nejpřesnější a jedině správné." A dokonce ještě z toho mozek žáka vyzkoušíme. Zdali se již naučil podle nás správně racionálně logicky uvažovat. Podle toho utváříme osnovy a kritéria pro vyhodnocení kvality, testy, zkoušení, přijímací řízení a známky. Protože objektivitu a úspěch hledáme ve stejnostech, i když mohou být jakkoliv od reality skutečného dění odtrženy.  ("Odborníci" se na tom shodli)

 

Pokud se vývojově posuneme o pár let dál, tak ty důsledky se budou a musí projevit. Ten kdo potenciál svého mozku naučil stejnosti, logicky utvářeným postupům, správnému komformnímu chování podle přesných představ, pravidel, návodů od dospěláckých vzorů a učebnic, je bude ve svém životě vyhledávat a obdobně aplikovat. (Pásová výroba, datlování do počítačů, požadavky na komformní chování svého prostředí, potřeba řádu, jistot, strach a neumění se vypořádat se změnami atp. ) Na druhou stranu, ty co jsme někdy nazývali sígry, či nepřizpůsobyvými či jinými, jejich mozek se pravděpodobně ubránil adaptovat na požadavky evolučně nepřirozeného vývoje a tak se projevovali odlišně než ostatní. (Opoměňme etiku, tu pochytili a naučili se od prostředí v kterém vyrůstali) V dospělosti se věnují rozvíjení a hledání nového, jedinečného, rozdílného, obohacujícího. Ne náhodou se z těchto lidí rekrutují ti nejúspěšnější umělci, kreativci, vědci, podnikatelé. Prostě využívají bohatosti potenciálu svého mozku, který si utvářeli od mládí pro prostředí v kterém se jednou budou existenčně pohybovat.

 

 

 

Co by z toho vyplývalo

 

Mohli bychom se spokojit s tím, že popisované jevy mohou býti podnětné, třebas i hodné k zamyšlení? Pravděpodobně ano a taky to tak i nejednou dopadá. Možná bychom se mohli zmínit o některých implikacích, které z nich, pro jedince a společnost vyplývají. Jestliže, je výše popisovaná úvaha správná, popisující skutečnost a nezavádějící, tak s ní přímo souvisí hned několi zákonitostí, o kterých by bylo nanejvýš vhodné se zmínit.

 

1. Pokud se organismus člověka řídí evolučním mechanismem, to znamená, že se s tímto algoritmem již narodil. Je vnímání jeho mozku primárně nastaveno tak, aby umělo rozeznávat a pozorovat děje kolem sebe a jejich rozdíly s co největší hraniční přesností (to mu má umožnit naplnění potřeb růstu, ubránit se všem rizikům a v neposlední řadě předat své zkušenosti reprodukcí).

 

2. Pokud pojetí času, prostoru a změn, popsané Einsteinovým mozkem, zachycuje skutečnou realitu, tak se s touto schopností vnímání a vyhodnocování mozku, člověk díky evolučnímu algoritmu rovnou narodí. Jinak řečeno, mozek novorozence přichází na svět s přirozeným "einsteinovským" potenciálem objevovat nové s vysokou přesností vnímaní a rozlišování změn v čase a prostoru.

 

3. Úvaha, by to byla sice lákavá, ale v empirické realitě se moc neprojevuje. To by potom mozek každého z nás musel disponovat obrovským vědeckým potenciálem. "A to je přeci nereálné. Špičkoví vědci jsou elitou každého národa a moc jich není" "Většinou si tyto schopnosti a dovednosti utváří až studiem na univerzitách."

 

4.Vysvětlení, by ale mohlo znít i trochu jinak. Doma, v rodině výchovou, obsahem a formou školní výuky jsme vytvořily "dokonale logicky racionalizované konstrukty", které každoročně statisícovou či miliónovou armádu mozků s "einsteinovským potenciálem", osekávají do stavu, kdy jich zůstane "nemnoho". Některé z nich se následně podaří "resustitovat" na univerzitách a získají tak možnost uplatnit se jako více či méně úspěšní vědci.

 

5. Možná je pro dospělého člověka jednodušší ptát se, co bylo na Eisteinově mozku tak geniálního, než si připustit  otázku jinou. Co udělal pan Einstein nebo jeho rodiče jinak, že nenechal potenciál svého mozku zdegenerovat, když jej po narození máme všichni velmi obdobný?

 

6. V tom případě, to znamená, že řešení změny, tak aby k tomu již více nedocházelo, by mělo býti "principiálně" jednoduché a s okažitou účinností u kohokoliv z nás realizovatelné.

 

Pokud bychom předcházející odstavce měli jednoduše shrnout, tak jsme se dopracovali k určité teorii, co to potenciál mozku je, k čemu ho můžeme využívat a s kým bychom jej mohli porovnávat. Že podstata úspěchu v životě (ať v prostředí osobním či profesním), v nejvěrší mířa závisí na jiných dovednostech než našeho zbožňovaného "IQ". V očích mnoha čtenářů se ale stále bude jednat pouze o více či méně zajímavou teorii, jejíž smysluplnost je nutné teprve prozkoumat, ověřit, tak aby jí jejich vlastní mozek mohl uvěřit. Dokázat mu, že to tak je a né jinak.

 

 

 

Věřit, nevěřit, dokázat

 

Každý člověk se může uchopovat informačních zdrojů třemi způsoby. Buť si je přečte, uslyší o nich. Popřípadě je uvidí a nebo je dokonce pocítí sám na sobě. Tomu co si přečteme, uslyšíme, a je jiné, než jak jsme se doposud logicky domnívali, má náš mozek obecně snahu neuvěřit.

 

Racionálně logicky by takové dokazování mělo proběhnout pomocí evaluačních testů. Ustanovit komisi, vybrat vhodné kandidáty, postupy, obsahy a formy výuky a pak si jejich účinnost postupně ověřovat například na skupině dvou předškolních mateřinek a dvou školních tříd, zda jsou závěry popisované teorie pravdivé. Tento postup by byl z pohledu důvěryhodnosti pravděpodobně pro mozek kohokoliv z nás nejpřesvědčivější. Jednoduše by mohl na vlastní oči vidět průběh a jak to ve finále dopadne. Na druhou stranu by to znamenalo, pokud tato teorie zachycuje a popisuje reálnou skutečnost, že zbytečně odepíšeme několik generací "super mozků". Lapidárně řečeno, aktivně se budeme podílet na degeneraci jejich potenciálů. Což by se za ty roky dotýkalo miliónů jedinců.

 

Přirozeně lidé vyžadují pro svá rozhodnutí, především, když by se měly dotýkat pro jejich mozky tak závažných změn, určité jistoty. Znát, co mužeme s určitou mírou pravděpodobnosti očekávat, že se stane, když ..? Je to docela začarovaný kruh. Na jedné straně se snažíme neudělat špatné rozhodnutí a na druhé straně mít jistotu, pokud jej neučiníme, že se dobrovolně připravíme o obrovský potenciál, který by jednotlivce, potažmo celou společnost mohl velmi rychle posunout o desítky let dopředu. (na poli vědním, kulturním, společensko sociálním, a v neposlední řadě i ekonomickém)

 

Existuje, ale i jiná možnost, že se tuto změnu člověk rozhodne, prožitkově pocítit sám na sobě. To by předpokládalo, že bude ochoten investovat svoji energii do strukturačních procesů vlastního mozku. Jednoduše, bude se snažit aktivovat svůj vlastní "einsteinovský" potenciál s kterým na tento svět přišel. Může si tak sám ověřit, do jaké míry se jeho současné vnímání skutečných dějů a jejich příčinných souvislostí kolem něj, liší od toho, jak v realitě probíhají. Zase, ale investovat svoji vlastní energii předem do něčeho, když nemám jistotu co z toho budu mít na konci, zda to můj mozek dokáže to se nám dospělákům, taky mnohdy protiví. My jsme již přeci svět určitým způsobem uchopili a tím se řídíme. "To je pravda." "Taky to na něm podle toho vypadá."

 

 

 

Co vše náš mozek zvládne a dokáže

 

Je docela pozoruhodné, že dokud jsme mladí, tak se do nových věcí pouštíme s elánem nasazením, přesto, že nemáme stoprocentní jistotu jak to skončí. Prostě zkoušíme, hledáme příležitosti a když už to náhodou nedopadne, tak se otřepeme a vyzkoušíme to znovu, jinak a někdy i lépe. V pozdějším věku, takové naše zkoušení, hledání, zpětně pojmenujeme mladickou nerozvážností.

 

kn1Když "zestárnem", tak si i několikrát a důkladně dokážeme rozumově skalkulovat, zda se nám jakákoliv investice času a energie do uchopení nového, či již jednou poznaného, tentokrát jinak, může vyplatit. A především, zda to zvládneme a jestli nás mozek při naší snaze nenechá na holičkách, zda pro to bude mít potenciál. Přeci jenom jsme si již xkrát na vlastní kůži prožili, jak dokáže bolet zklamání, pokud se nám nepodaří dosáhnout námi vytouženého cíle. Říkáme tomu zmoudření zkušeností a nebo by se za tím taky mohla skrývat naše pohodlnost. Existuje tedy, nějaký návod, pro to, abych se mohl rozhodnout správně, zdá má cenu něco zkoušet, a nebo naopak? Potřebuji dostatek argumentů, které bych si mohl racionálně zdůvodnit! (tak možná nahlédněme, co nám o tom řeknou rozhodovací mechanismy asociačních procesů mozku, viz studie)

 

 

Jak se náš mozek uchopuje času

 

Po prvním přečtení, může mnohé z výše popisovaného, připadat čtenáři racionální logikou nesnadno srozumitelné. Po pravdě řečeno, tímto způsobem to dost dobře možné není. Je v tom jeden malý háček. Přírodní čas (řídí se jím i náš mozek) je spojitý s prostorem a neběží lineráně. My jsme si, ale naučili náš mozek rozumem linearity vyhledávat, utvářet z nich logicky návazné konstrukty, děje řadit kauzálně za sebe, co bylo dřív a co až potom, co je příčinou a co bude následkem. Co tedy stojí za tím, že nevyužíváme ten obrovský mozkový potenciál ("desetinu?"), a jeho schopnosti, přesně predikovat, "Co se stane, když ......??"

 

Začněme skutečnost, logicky rozumově strukturovat v reálných časověprostorových kontextech a máme vyhráno. Dokonce je to nejsilnější mozkový mechanismus, který nám hlídá realitu (ČAS-PROSTOR-ENERGII). Tak aby nám z ní racionalita nemohla utvářet jednu virtuální fikci vedle druhé, při naši snaze o zjednodušování skutečnosti. (viz studie)

 

Co mimo jiné studie zachytila? Mozek každého z nás, přesto, že se snažíme vše uchopit logicky rozumem, utvářet si z jjedodušující a zkreslující lineární kauzality, si koná biologicky, stále po svém. Prostě přirozeně, věnuje energii pro časové hlídání, monitorování a vyhodnocování  prostorové reality kolem nás. Jinak řečeno, skutečnost vnímá po "einsteinovsku", to my si ji následně naučeným logický rozumovým uvažováním a racionalizací "newtonovsky" zdeformujeme. Co by se z toho dalo usuzovat? Že pro mozek je přirozeností uvažovat logikou přírodních systémů. Naše kauzální logika (příčiny a následku), je sice naučená, ale neodpovídající realitě a proto i subjektivně individuální. Přesto, že se s ní všichni zaštíťujeme: "To je přeci logické!" (Ano, je to logické, ale pro každého jinak :-) :-) )

 

 

Newton, Einstein a můj mozek

 

Dlouho jsme zvažovali, na kterém příkladu co nejjednoduším způsobem popsat princip, který je pravděpodobně obecnou příčinou nevyužívání mozkového potenciálu. Návod jsme našli zase u nějvětších fyziků. Ten zásadní rozdíl, si utváříme přímo v logice našeho myšlení, tedy ve způsobu s jakou nepřesností rozumem a racionalitouuchopujeme skutečné děje kolem nás a jak si je strukturujeme do vzájemných souvislostních kontextů.

 

kcZatímco pan Newton popisoval fyzikální děje na základě kauzality příčiny a následku, pan Einstein objevil, že je to nepřesné, a zcela změnil pojetí vnímání času a prostoru, jako spojitých veličin. Má to na nás nějaký vliv? Pokud chceme, aby byl náš mozek schopen mnohem přesněji uchopovat realitu dějů kolem sebe, měli bychom se snažit jejich vztahy pozorovat ve spojitém časoprostoru. Tím si rozvíjíme výrazně bohatší potenciál konektivity našeho mozku a především, jeho vnímání, pak výrazně přesněji dokáže zaznamenávat a vyhonocovat příčinné souvislosti pozorovaných a předpokládaných (doposud nepozorovaných) dějů.

 

Pokud bychom použili metaforu. Tak kauzálně logickým (zjednodušeným) uchopováním dějů kolem nás, si ukládáme zlomek skutečné pravdy o jejich příčinných souvislostech. Následně, s nimi mozek již zachází, jako kdyby příčinně souvislostně zachycovaly skutečnost celou. Na základě takto okleštěné reality si odmalička strukturujeme potenciál našich neuronálních okruhů, jinak řečeno vytváříme naši tolik zbožšťovanou logiku myšlení.

 

Jak si princip zkreslování co nejjednodušeji popsat na určité analogii? Asi nejsnadnějším způsobem, jak si působení těchto jevů reálně představit, je příklad hraného či televizního filmu. Při natáčení, jsou vytvořeny různé scény, obrazy, které pak v průběhu filmu svými změnami zachycují určitý děj. (A tak hrdina nemusí chodit na záchod, během vteřiny se objeví na jiném kontinentu, atp.) Náš mozek, je rozumově schopen si poskládat svoji fiktivní realitu, ze všeho co se mu předkládá v určité chronologické formě (newtonovská logika příčiny a následku) a co mu do celkové míry poznání chybí, to si sám iluzorně dovymyslí nebo intuitivně dovytvoří, a klidně z čehokoliv co někdy někde pochytil.  (Uvádíme zajímavý odkaz na pořad ZOOM České televize, kde je velmi krásně prezentováno, jak se nechá mozek diváka lehce kamerou šálit). Povšimněme si, že jediné s čím pracuje, je velikost prostoru, arychlost změn v čase.

 

kv6Kdyby měl mozek racionálně zaznamenávat bohatší realitu, tak ho to stojí čas a energii. A tak je velmi snadno ochoten podlehnout klamům, nejen v tom co vidí, ale především slyší. Jinak řečeno, je velmi oslabena jeho schopnost automatizovaně kritické cenzury a tak snadno akceptuje lži, nepravdy, manipulace, které jsou mu kauzálně logicky (rodiči, učiteli, kamarády, moderátory zpráv, politiky, spolupracovníky) předkládány.

 

Na obrázku v pravo jsme se schématicky snažili zachytit jak se v našem životě projevuje spojitý čas a prostor. (nelineární). Představme si, že v každém tom bodě jedné červené tečky na lineární časové přímce, interakčně probíhá celá řada interakčních souvztažně časoprostorových dějůnačervenalá plocha) utvářející jednu komplexní pozorovanou skutečnost (projev chování navenek - červený bod). (

 

My při našem zjednodušování a kauzální logice příčiny a následku, si vybereme jeden z těchto mikrodějů , čili jeden bodík z celé červené plochy, spojíme si ho s určitým bodem někdy v budoucnu či v minulosti a získáme tak pro mozek jasnou odpověď (smysl). Poskytneme mu začátek a konec, co byla příčina a co byl následek. (a nebo v opačném směru - Kauzalita A - B zelená přímka). Přitom skutečnost probíhala výrazně bohatším způsobem a klidně i odlišně. (červené plošky a z nich vycházející červené puntíky - skutečnost)

 

Krásný příklad tekového zjednodušování a vytváření vlastní reality předvádějí o víkendech politici v televizi. Každý z nich dokáže pospojovat do logicky souvisejících kontextů cokoliv. (A tak jim nečiní žádnou obtíž vždy najít viníka a obět, či příčinu a následek, ale pokaždé tak jak se jim to účelově hodí.  zelená spojnice bodů A - B ) Náš mozek (diváka) který je na racionální vnímání kauzální logiky (příčiny a následku) námi nastrukturován se následně rozhoduje podle toho, která "fikce" je mu bližší, ke které se přikloní a kterou naopak bude odmítat jako nereálnou. Přitom mozek, by se měl dávno bránit, to není pravda, tímto způsobem je to minimálně zkreslené, jetli ne přímo vymyšlená lež (od všech diskutujících). Věcná podstata jevů, se nachází zcela úplně někde jinde než ji dotyční pánové společně s moderátorem subjektivně vyberou. (A dost možná, díky omezenosti potenciálu svého mozku ji dokonce sami věří.)

 

 

Mozek, Tělo, Prostředí a Čas

 

Je pravděpodobné, že nejednomu čtenáři budou připadat, některé popisované závěry jako, troufalé, či přímo bláznivé. Srovnávat potenciál našeho vlastního mozku s takovým velikánem jako byl pan Einstein. A to jen na základě způsobu vnímání jedné a to né zrovna moc dobře uchopitelné veličiny - Času.

 

Možná bychom se mohli pokusit přiblížit roli této veličiny v našem prostředí, malým mozkovým experimentem. Představme si, že se najednou všichni ocitáme bez hodinek a bez kalendáře. Jak se následně budeme moci domluvit na nějakých společných aktivitách v budoucnu či komunikovat o konkrétních událostech v minulosti?

 

Na základě čeho si bude náš mozek schopen zapamatovat, určitý přírodní děj a predikovat, kdy znovu proběhne obdobným či identickým způsobem? Jediná reálná možnost je, že bude schopen vnímat, zachytit a zapamatovat si určitý prostor a jeho interakční změny. Čím přesnější změny v prostoru bude schopen rozlišovat, tím přesněji může predikovat, co se stane, když .....?

 

Tato snaha o přesnost a rozlišování těch nejdrobnějšíchzměn v prostoru s sebou přináší potřebu aktivace výrazně bohatšího potenciálu neuronálních okruhů v našem mozku.Tento vliv jsme se snažili schématicky zachytit na obrázku vpravo. Důsledek tohoto jevu je dvojí. Jednak si člověk vnímáním nastrukturuje výrazně bohatší potenciál struktury mozku, pro rozlišování změn a na druhé straně i výrázně bohatší potenciál pro výběr kandidátů na své činy, jako nejvhodnější reakce na změny svého vnitřního či vnějšího prostředí.

 
 

Životní úspěchy a krachy

 

Bohatost potenciálu mozku, který jsme si v mládi v mozku nastrukturovali, určuje naše předpoklady, do jaké míry budeme v určitém prostředí úspěšní či neúspěšní. Rozhoduje schopnost našeho mozku, s jako přesnostídokážeme vnímat rozdíly a změny, jak bohatý máme utvořen potenciál "kandidátů na činy" a s jakou rychlostí je umíme akivovat.

 

 

 

Vnímání změn a rozdílů

 

Ačkoliv mnozí předpokládáme, že umíme změny a rozdíly ve svém prostředí vnímat se stejnou či obdobnou přesností, skutečnost je jiná. Jen si představme kolik žen navštěvuje různé internetové portály, či kamarádky a hledají radu pro svůj vztah. Vždyť doposud bylo vše tak skvělé a najednou není. Proč, co se stalo? Logicky si vyvodit umíme, že se něco za určitý lineární čas změnilo, ale konkrétní přesné příčiny těchto změn náš mozek nezaznamená. Existuje krásné české přísloví. "Kde nic není ,ani smrt nebere". Jednoduše, náš mozkový potenciál není dost bohatě nastrukturován pro to, aby změny v tomto prostředí byl schopen s rozlišovací přesností vnímat. (Nevidí, neslyší. S velkou pravděpodobností je cítí, ale nevěnuje jim pozornost či nevěří. Rčení, so uši neslyší a oči nevidí, to srdce nebolí, nevzniklo zřejmě náhodou)

 

Obdobně v jakémkoliv jiném prostředí, kde si utváříme potenciál svého mozku, na základě vnímání změn za určitý lineární čas, nejsme následně schopni s vyšší přesností vnímat proč, proč se něco v prostředí změnilo. (Běžný život, vztahy, profesní obory - Ekonomičtí analytici).

 

Stejné děje se odehrávají v mozku vědců, kteří se věnují zkoumání nového, doposud jejich mozkem neuchopeného. Je to jejich boj o to, aby mozek zaznamenal co nejpřesněji rozdíly a změny v prostředí. (viditelné,slyšitelné, cítitelné) Je zcela jedno, kterým oblastem výzkumu se věnují.

 

Pouze, pokud je mozek schopen vnímat rozdíly a změny, můžeme následně s určitou přesností predikovat, co se stane když .... a nebo zpětně vyvozovat konkrétní příčiny, proč se něco změnilo.

 
 

Výběr a rychlost akce

 

Bez možnosti reakce, na zaznamenané změny či rozdíly, by člověku tato schopnost byla platná jako "mrtvému zimník". Člověk po zaznamenání změn a rozdílů (vůbec nemusí být rozumové) má možnost, buď nic na svých reakcích neměnit (chovat se stereotypně stejně), vybrat ze svého potenciálu kandidátů na činy, pro kokrétní změnu prostředí ten nejúčelnější a nebo se snažit nějaký nově utvořit. Stejně jako s vnímáním, náš úspěch závisí na bohatosti našeho mozkového potenciálu. Čím je dovednostně bohatší, kontextově provázanější, tím se zvyšuje pravděpodobnost mozku, že vyhodnotí a zvolí toho nejvýhodnějšího kandidáta pro reakci v daném prostředí.

 

Lidově vyjádřeno. Každý člověk může mít kolem sebe plno rádců, kteří mu jsou ochotni pomoci vymyslet či vyhledat pro něj zaručeně ta nejsprávnější řešení. (většinou se skrývají za označením kamarád, rádce, poradce, konzultant,expert, specialista, kouč, ) Jejich výhodou je, že za něj nenesou osobní zodpovědnost a ani následky pokud se něco nezdaří. Proto s těmito riziky jejich mozek při svých radách nekalkuluje, i když se onich může verbálně zmiňovat. Je vždy životně výhodnější vědět a mít odzkoušeno sám na sobě, co se stane, když ...... A přiom i vědět s velkou přesností i proč.

 

Je to obdobné, jako kdybychom chtěli provést například dvojité salto. Pokud k němu nebudeme mít vybudovaný dostatečně přesný mozkový potenciál, nemáme kam sáhnout. A tak z naši snahy bude v nejlepším případě kotoul. Obdobně to funguje při jakémkoliv našem rozhodování včetně toho racionálně rozumového.

 

 

Časoprostorové fikce

 

Bohatost našeho potenciálu nám poskytuje ještě jednu životně nedocenitelnou službu. Brání nás před tím, aby náš mozek konstruoval jednu virtuální fikci za druhou a aby se stal obětí nepřesných, zkreslujících, manipulativních, či přímo lživých informací zprostředkovaných vnějším prostředím.

 

U toho co můžeme vidět si realitu a věrohodnost časoprostorových informací dokáže uhlídat velmi dobře. Nutno podotknout že v prostředí světa přírodního. Televizní obrazovky, a především mnohé filmy, ty si s časoprostorovou realitou starosti nedělají, jsou natočeny podle scénáře. Je dobré si povšimnout, že ani dospělý mozek, se takovým zkreslením nijak výrazně nebrání. Je ze své anatomicko funkční podstaty vševěřící. A co u dětí, které se teprve svět učí poznávat a nemají jak zkonfronovat ústně či obrazově nabízenou virtualitu se skutečností ? (různá reklamní sdělení, zkreslující a lživé informace atp.)

 

U toho, co můžeme pouze slyšet, jsme odkázání na to věřit, nevěřit a nebo to znát. Často se spokojíme s tím, že jako zdroj jsou uvedeni odborníci a informaci začínáme vnímat jako postihující reálnou skutečnost. "Experti říkali a bylo to v televizi" Přesto, si i tak člověk může vytvořit z mozku schopného hlídače, a to když uslyší jakékoliv prognózy změn z lidského světa na základě časové predikce. Již ze samostatné podstaty fungování spojitého času a prostoru je to výmysl a fikce, i když prezentovaná odborníky. Jednoduše, je to tím, že slova jako čistě lidské konstrukty, nemají v sobě nic co by "uhlídalo" spojitost času a prostoru. (Obraz, který můžeme vidět ji má imanentně v sobě.)

 

Stačí si povšimnout neustálých změn předpovědí a tápání ekonomických expertů. Hledají příčiny v číselných hodnotách a časových řadách. Mozek a potažmo trhy, se tímto způsobem nerozhodují. To jsme naučili například počítače. Malá vsuvka: Pokud kdykoliv uslyšíme časovou předpověď týkající se lidí a jejich změn chování, buďme si jisti, že tu si vytvořil zase jen jeden konkrétní mozek jako svoji virtuální fikci, či přání. S budoucí realitou majíce pramálo společného.

 

Člověk má ještě jednoho hlídače reality. Bohužel místo něj, při svých rozhodnutích spíše spoléhá na své rácio (co kde slovně pochytil). Prostě tomu co cítíme, i když jsou to evolucí ty nejdéle prověřované systémy, nějak věřit nechceme. Jestli je to tím, že už jsme tak zblbli, a nebo se změny a rozdíly zprostředkované cítěním jen nenaučíme vnímat, to nechť si každý posoudí sám.

 

 

Lineární čas a jeho role

 

Tím že jsme si vymysleli hodinky a lineární čas, jsem si na jednu stranu, náš život dokázali parádně ulehčit. Na druhou stranu to nadšení možná vyprchá. Z běžných lidí, si již málo kdo ve svém rozhodování uvědomuje, že lineární čas je lidský konstrukt, který jsme náš mozek naučili. A máme ho tak ve svých racionálně kontextových vazbách provázaný, že se mnozí domníváme, že je to něco, co skutečně existuje. Dokoce jsme ochotni podle něj řídit naše rozhodnutí. (Pak se ale nemůžeme divit, že nedopadnou, přesně tak jak očekáváme). No mnohdy si toho díky naši nepřesnosti vnímání změn a rozdílů, "naštěstí" ani nevšimneme.

 

Možná, jsme tímto přístupem vyvolali malou paniku u rodičů. Vždyť bez hodinek, nemůže ten náš prcek přesně vědět v kolik má přijít domů k večeři. To je dobrá příležitost si s ním něco vyzkoušet. Domluvte se na určité časoprostorové změně. Například, když se sešeří a nebo zajde slunce. Uvidíte, že když si to následně budete kontrolovat na hodinkách, tak dokáže být velmi přesný. Jeho mozek začne výrazně přesněji vnímatelně zaznamenávat rozdíly a ty nejnepatrnější změny v prostoru. No ona je to taky naše přírodní přirozenost. Jen lidé ji, díky hodinkám začali opomíjet. A možná se v budoucnu nebudete stačit divit, když se z něj stane světově uznávaná kapacita na "klimatologii" On totiž, narozdíl od ostatních bude mozkem vnímat jednotivé prostorové změny s výrazně větší přesností a kontextovou provázaností.

 

Tak nás napadá. To bychom se pak snad pravděpodobně i dočkali, že tento človíček bude schopen popsat skutečné příčiny klimatických změn, jejich souvislostí a vztahů, výrazně přesněji, namísto rozporuplných tvrzení současných odborníků a politických evangelistů které na nás dennodenně valí média. No není divu, jeho mozek na to bude mít připravenu kvalitativně zcela odlišnou výbavu. Dokáží s velkou přesností uvažovat v kontextu spojitého prostoru. viz příklad

 

 

 

Shrnutí: Co vše, by to mohlo znamenat?

 

Pokud si pro tuto chvíli dovolíme předpokládat, že provedená měření vykazují dostatečnou přesnost a naše interpretace nejsou zavádějící, ocitli jsme se s velkou pravděpodobností na prahu něčeho tak pokrokově úžasného, že samotným, se nám to zdá být "neskutečné". Především svoji jednoduchostí a bezprostřední využitelností. Pokud se tedy v několika krátkých bodech pokusíme shrnout, co daná zjištění přímo postulují:

1. Každý zdravý člověk, se narodí s mozkem, který mu zprostředkovává "einsteinovský" pohled na svět.

2. Prostorový interakční potenciál neuronálních okruhů v jeho mozku je "neomezeně obrovský". Má mu umožnit zpracovávat informace o svém prostředí ve spojitém čase a prostoru a s přesností rozlišování těch nejmenších změn.

3. Výchovou a učením, přebíráme kauzálně logický (zjednodušený) pohled pro kokrétní časoprostorová prostředí. Naučíme se pohled dospělých, bez toho, abychom si jeho reálnost a přesnost sami ověřili.

4. Tímto přístupem obrovským způsobem osekáme schopnoti mozku, v daném prostředí rozlišovat a reagovat na jeho změny. Jinak řečeno, utváříme si tak zkreslující vnímání o příčinných souvislotech pozorovaných dějů.

5. O tuto přirozenou schopnost našeho mozku, pozorovat a klíčovat realitu časoprostorově výrazně přesněji nikdy nepřicházíme. Je možné, pro konkrétní prostředí ji v mozku nastrukturovat v jakémkoliv věku.

6. Vůbec nejjednoduší způsob je, pokud mozek těmto nepřesnostem nikdy nenaučíme. Jinak řečeno, když u malých dětí výchovou a následně ve školách, přestaneme přebírané kauzálně logicky zkreslené konstrukty vyžadovat.

7. Z toho přímo vyplývá, že tak jako je většina zdravých lidí schopna vykonávat svým tělem velmi obdobné úkony, neexistují fyziologické překážky, abychom toho nebyli schopni i v mentálně dovednostních činnostech.

8. Mozek si tak uchová svoji schopnost objevovat nové, a reagovat na změny s výrazně větší přesností, a mnohem vyšší rychlostí. (Bude schopen předpovídat pro konkrétní prostředí mnohem přesněji, co se stane, když ...)

9. Přesto, že je mozek po anatomicko funkční stránce orgánem vševěřícím. Touto časoprostorovou přesností nastrukturovaný bude schopen výrazně účinněji odhalit a ubránit se manipulacím, lžím a podvodům svého vnějšího prostředí. Zároveň nebude podléhat vlastním fikcím a utopickým představám.

10. Valná většina psychosomatických obtíží (frustrace, deprese, atd), jinak zdravého člověka, vzniká jeho neschopností adaptovat se na měnící prostředí. A to ze dvou důvodů. Buď tyto změny nevnímá. A nebo nebá vytvořenu dostatečně bohatou strukturu funkčních okruhů, pro přizpůsobení se.

 

Mozek člověka zpracovává informace ze dvou rozdílných prostředí. Ze svého vnitřního a vnějšího světa. Možná by bylo zajímavé polehounku nakouknout na průběhy konkrétních procesů vztažených k prostoru a jeho změnám v čase, které se nejen v nás samotných, ale i v našem okolí neustále odehrávají. Jinak řečeno, pokusit se odhalit, jakými kroky a přístupy učení si "genialitu", lépe řečeno přesnost našeho mozku v životě utváříme a kterými ji naopak osekáváme.

 

ac31

 

Pro ty z nás, kteří pochybují i přes výše zmíněná měření v potenciál vlastního mozku, a nebo ztratili sebevědomí, ať již díky svému věku a nebo svému současnému vzdělání, že mu umožní velké věci a rozsáhlé změny, připojujeme ještě jeden odkaz v pravo. Podrobně, jak si náš mozek pro ovládání těchto prostředí strukturuje svůj potenciál odmalička se zabývá záložka "Učím ho".

 

 

Věříme v určité reakce, které vyvolají současní rodiče, jejich děti a studenti. Dokud ještě není potenciál jejich mozku zaneřáděn nepřesnostmi z mnoha jejich interakčních prostředí. Jinak řečeno, v  tomto věku jejich mozek ještě není zaplevelen nepřesnostmi dospěláckého pojetí demokraticky většinové pravdy. Bohužel je pravdou, že nejvíce ho dokážeme osekávat v tom nejútlejším věku a někdy již náprava není v dostatečné kvalitě příliš reálná.

 

Pokusili jsme se na youtoobe najít česky mluvené video, které by co nejvýstižněji zachytilo některé postuláty teorie relativity. No spíše jak principy, jsme objevili zajímavě český přístup, jeho shlédnutí stojí za to.

 

 

Převzato z: www.kvantovapsycholgie.cz