Silová zóna ve výšce 4500m

 
 

(Peru, Andy)

 
 

rok 2000

 
 

Texty

 

Transová promluva

(PCH se během promluvy nachází v hlubokém transu, je plně ztotožněn se svým nesmrtelným bytostným jádrem, jen málo vnímá svoji fyzickou formu, ale pohotově reaguje na otázky.)

Doopravdy jediné, co jako Vědomí děláš, je to, že rafinovaně zapomínáš – a zase  si s překvapením  vzpomínáš – na TO, co skutečně jsi.

Vesmír je vizuální meditace mysli. Vesmír je pohádka…  Mysl si vypráví pohádku o vesmíru  a prožívá ji. Vypráví si ji teprve malou chviličku – i když se jí, uhranuté dějem, možná zdá, že to jakoby trvá už celé miliardy let. Vesmír existuje směšně krátkou dobu. Před okamžikem tu nebyl. A kde nebyl? Přece v NÍ – v Mysli. ONA naproti tomu existovala vždy. Sám pojem „existovat“ je jí podřízen.

Spíše je existence obsažena v mysli, než mysl v existenci. To ONA – Mysl – je absolutní vládkyní, vládkyní všeho, co je myslitelné, včetně jakýchkoliv kategorií. „Trvat věčně“ nebo „nekonečně krátký okamžik“ – to jsou pro ni volně zaměnitelné pojmy!

Je-li Mysl soustředěna do svého jádra, je mimo všechny kategorie. „Být či nebýt“ – to je to, oč tu vůbec nejde. Jádro Mysli strčí do kapsy obojí.

Proč je ale život tak bolestivý?

„Život“ přestává být bolestivý pro toho, kdo poznal, že je hercem v poněkud dokonalejším filmu. Ano, pobíhají kolem něj dál barevné a trojrozměrné postavy – a díky trikům páchnou, hlasitě řvou – a třeba i střílejí na „jeho“ trojrozměrnou postavu…, ale on se už nemůže cítit být jimi ohrožen. Je to, jako by si náhle vzpomněl, že sem přišel sám sebe pobavit – a ne se trýznit. Jistě – někdy se tyto dva pojmy mohou skvěle prolnout… Existují velmi rafinované – a brutální – druhy zábavy.

Svou rolí se nejvíc pobavíš tak, že si zablokuješ možnost vzpomenout si, kdo opravdu jsi – a to na celou dobu představení, ve kterém máš vystupovat.  To ti umožní se  v zinscenované  hře chovat opravdu „autenticky“… Můžeš roli tak říkajíc vychutnat až do dna.

Většina herců, ztvárňujících postavy různých „lidí“, – skutečně souhlasí s tím, že během „komedie o lidech“ zapomenou na pravou realitu. Prožívají pak vypjaté scény oněch naprosto naivních a už na první pohled směšně umělých lidských příběhů tak, jako by šlo o vše.

Svým způsobem je to KRÁSNÉ – zapomenout na svoji nesmrtelnost a kálet hrůzou ze zničení nebo poškození virtuálního těla v nějaké hře… Je krásné plakat nad „ztrátou“ spoluhráčů, kteří si právě svlekli vypůjčený kostým, sestavený z dat. Kdo „zemřel“, se stal pro toho, kdo setrvává dál dobrovolně ve hře, nenahmatatelný a neviditelný. Ale co se na lidské úrovni zdá tragické, může se na jiné úrovni zdát komické.

Mluvíš o lidském životě jako o něčem neskutečném?

Vaše realita je sen. Ten, kdo se z tohoto snu probudí, působí na současné lidi jako podivný cizinec. Je jim mentálně cizejší než bytost z jiné galaxie. A přesto se z tohoto snu může probudit každý z vás. Bdící není člověk, je to vnitřní JÁ, bdící skrze člověka.

Leckterý mimozemšťan by lidstvu ve srovnání s bdícím člověkem připadal přijatelnější. Obzvlášť, pokud by byl takzvaně hmotný a k tomu jako bytost disponoval nepříliš probuzeným vědomím.

Mysl hraje miliardy virtuálních her současně. Může v tutéž chvíli bdít – a zároveň i nebdít v bilionech tvorů, digitálně stvořených její mentální kybernetikou uvnitř miliard rozličných vesmírů.

Co je to probudit se?

Znamená to přesunout pozornost z nějaké umělé jednotky, neboli „bytosti“ TAM, kde toto bdění existuje permanentně.

Probudit se doopravdy znamená si pouze uvědomit, že jsi jako Vědomí vždy bděl – že nedošlo k žádnému „neštěstí“, k žádnému „problému“, k žádnému stvoření „něčeho“…

Jádro vědomí je ryzí bdělost. Vědomí bdí už proto, že JE! A toto jádro je zde stále. Je Podstatou a Zdrojem všeho. Je dokonce i podstatou všech forem nebdění, které ho zdánlivě zahalují.

Co je to vlastně člověk?

Člověk je hybrid mezi bohem a malou krvežíznivou bestií, co leze po periferní planetě a vylučuje pot a sliz. Toto spojení nespojitelného je úžasný experiment. Autorem tohoto experimentu je Nekonečný Intelekt, který vše sleduje a náramně se přitom baví…

Pochopte: Nic hrozného se zde s vámi neděje. Země je zkumavka v laboratoři. Je zespoda nahřívána Sluncem. Jazyk zlatého plamene líže oblý konec zkumavky a přibližuje obsah zkumavky k výbuchu, k extázi konce – k vyvrcholení.

Lidský osud je ale přece jenom těžký nebo ne?

CO je to TĚŽKÝ?

Například smrt...

Nebojte se už smrti. Smrt je JEN odcházení z místa, které neexistuje, do místa, ve kterém DOOPRAVDY jste už TEĎ! Není snad každý život jen krátký, smyšlený příběh s pointou nebo i bez ní? Je směšné lpět na lidském životě – ale je směšné toužit i po nějakém jeho zakončení – už proto, že REÁLNĚ ani nezačal. Stále dlíte ve skutečnosti svém Nitru – stále jste doma, jen o tom chvíli nevíte.

Stále jste v základním Ničem - a Všem!

 

Zdroj: http://www.petr-chobot.eu/peruanskeandy_trans.htm