Silové místo

Rio Maraňon

 

rok 2000

 

Texty

 

Během šamanského obřadu – PCH pomalu hovoří v transu na malé pralesní mýtině, k tomu starý šaman neúnavně chřestí jakousi metličkou z listů, Rio Maraňón, rok 2000

 

Vše je setkání života se životem – neboli vědomí s vědomím. Vše, co „je“, vše, co se děje, je pokusem vědomí nějak pohltit, nějak „strávit“ sebe sama…nějakým způsobem se setkat se sebou samým. Všechny konkrétní děje jsou pouhým odrazem téhož záměru. Pro pozorovatele, který je vytlačen na povrch dění, jde zdánlivě o „různé“ procesy a jevy… Je zde ale jen jediná Síla a tou je mysl samotná… Mysl se snaží o nemyslitelné. Pochopit se. Proto „to všechno“. Jen proto. Pro nic jiného. Neexistuje doopravdy „jiný“ cíl. Mysl sebe sama napadá, přepadá, sama se sebou se rve, zatímco se do sebe noří a nahmatává zoufale to, čím je… Děje se to věčně. Nikdy nepřijde sebemenší úleva. Může se to naopak stupňovat – doslova do nekonečna, bez jakýchkoliv limitů… Naštěstí na tom jen nekonečně málo záleží – chcešli si to myslet… Realita je něco tak totálního, že jakýkoliv „lidský“, ale i v nejširším smyslu osobní, nebo bytostný pokus vyjádřit ji, je už předem odsouzen k nezdaru. Může se sama sobě zdát být nekonečně nesnesitelná i blažená naráz… Nelimituje se. „Bytost“ se s tímhle asi nikdy nesmíří – protože je sama dílem limitujících faktorů. Existence je současně sama pro sebe totálně nesnesitelná i naprosto nevyjádřitelně slastná… Je nekonečným blahem i mukami – neustále, v jednu a tutéž chvíli! V hlubších stavech je ti zjeveno, že naštěstí ani na tomhle v podstatě nezáleží… Živá Existence si vybírá témata, kterými by se mohla zabývat a rozvíjet je v sobě… Na čem jí záleží? Na to se ona sama sebe skrze nás ptá! Každý jsme její nástroj – pták snovač, který uplétá vak svého hnízda visící z koruny stromu, nebo jakýkoliv jiný tvor. Můžeme stavět města, planety, celé galaxie – a stále jsme jen její nástroje.

 

PCH bere do ruky bahno:

 

Vidíte? Tučný sochařský jíl… Organická hmota. Tento materiál, válen v dlaních mysli, dostává podobu. Ve skutečnosti je tento materiál Prázdno, Nicota. Bezděčné hnětení Prázdna - to je váš vesmír.

 

Na dlani PCH se objevuje larva, něco jako masitá žížala:

 

Podívejte se na tuto živou, zmítající se rouru. Hladové roury… Roury, které se naplňují. Jedna mizí v druhé. Jedna je drcena uvnitř druhé. Porodní a trávicí kanály, vzájemné vymačkávání se a pohlcování. Jspou to jen tytéž velké utkvělé myšlenky, obalené jílem Nicoty. Mysl si cosi myslí – a ono to ožívá. TO je celá „pravda o životě“! Neexistuje „život“ – je zde jen soustředěné velké myšlení prázdnoty. Je nutné zbavit se slov jako „příroda“, „tělo“, „zvíře“, „prostor“… Je nutné anihilovat nepochopení, které stále tolik zdůrazňuje rozdělení na mysl a nějakou „nemysl“ - kterou má být vesmír, organický život a cokoliv dalšího. Je zde JEN mysl a JEN myšlení. Naprosto nic jiného neexistuje. A „kdo“ myslí? Nikdo. Myslí Prázdno. Prázdno bez hranic, o němž je zbytečné říkat i to, že zde „vždycky bylo“, nebo že je „věčné“. Toto Prázdno, které je jedinou skutečnou existencí, se neopírá o jakékoliv nám známé pojmy. „Vznik“ nebo „zánik“ pro něj neznamená nic. Neopítá se ani o pojmy jako „zde“ nebo „teď“. Nelze ho omezit vůbec ničím… žádným konceptem! Žádnou myslitelnou představou! Toto Prázdno je doslova Nikým. A právě proto je každým, každým z vás. Je vším. Jistě, není nic „božštějšího“… ale toto Prázdno je něco jako Prvotní Dokonalost, takže je mu i každé „božství“ absolutně lhostejné… Je mu lhostejná každá naše „svatost“. Jen nedokonalost uctívá… cokoli, včetně sebe sama. Jen omezenost zná „božské“. Základ je tím, čím je. Není ani vzniklý, ani nikdy nevzniklý. Když se ponoříš do svého nejhlubšího zdroje, pochopíš to. Musí to být ale opravdu ten nejhlubší zdroj, nic druhotného. Nic, co je nějakou představou. Tedy ne vesmír, ne já, ne evoluce, ne bůh, ne proces, ne cíl. Pochopení je zde stále a nic jiného tu není. Ale je zde zároveň i iluze. I „zde“ je představa. Základní skutečnost je Božská Mysl čili Nicota bez představ, je naprosto „homogenní“, dáli se to tak pojmenovat… Je to základní bytí samo. Je to „neexistence“, která je existencí. Opravdu zde není nic jiného, než právě toto, tato Prasíla, pohybující se Nicota. Nicota snící o tom, že se pohybuje – a PROTO se „pohybující“… A tento sněný pohyb jsou miliardy vesmírů, vaše myšlenky, vaše ruce, nehty, vaše narození, žití a vaše smrti. Toto je Pravda. Ale nezáleží na tom, zda na to přijdeš, nebo zda to zažiješ… a to proto, že „ty“ - je jen jakýsi přelud. Nikdy jsi nebyl reálný. Vůbec na nějakém „tobě“ nezáleží. Neexistujeme. Jsme jenom pohyby základního Prázdna. To je skutečnost. Proto je opravdu lhostejné, zda „toho dosáhneš“, zda zažiješ „osvícení“, nebo ne. Je to lhostejné, protože jsi nikdy nebyl. Poznání nelze zničit ani získat. Je zde stále přítomné. Lze o tom vědět, vědomě o tom vědět, nebo takzvaně nevědět, což je totéž, co vědět. Vědět – nevědět: obojí je iluzí, úzce spojenou s představou, že tu je „někdo“, nějaký významný „někdo“, který teď právě „ví“, nebo „neví“. Ale tento „někdo“ tu přitom doopravdy není… Veliké Prázdno je jediným svědkem sebe sama. A v okamžiku, kdy si právě TOHLE plně uvědomíš, ztratíš veškerý strach z - ČEHOKOLIV.

 

Základní Mysl neboli Prázdno si poskytuje totální a zcela nekonečnou svobodu. Ve všem myslitelném může excelovat. Může neomezeně konat. Může si stvořit jakékoliv planety a na nich civilizace, těla, tvory s individuálním vědomím, tvory spletené z žil, sestavené z menších tvorů – buněk… A může se s těmito tvory ztotožnit, proč ne? Ano, vesmíry expandují a kolabují, bytosti se rodí a umírají. To vše se odehrává v NÍ. To vše se odehrává uvnitř Veliké Mysli, uvnitř Nicoty.

 

Prostor a čas doopravdy neexistují. Mohu v této chvíli být kdekoliv – mohu sledovat jakoby z výšky evoluci všeho živého na vaší planetě. Vidím téct po Zemi organickou hmotu, je kluzká, kroutí se, může být časem i opancéřovaná… Vidím jak hmota vyšlá z moře hmatá po světle svými výrůstky… Vznikají specializace v postoji této organické hmoty k bytí – vzniká strategie jménem „rostliny“ a strategie jménem „živočichové“. Vznikající tvorové se chrání ztvrdlými sedlinami na svém povrchu i v sobě proti nárazům o skály a proti sedlinám modifikovaným v zuby. Jasně vidím, jak se nafukují lebky, jak to vstává na zadní… Strašlivé vichřice to v momentech katarze kosí a lámou. Jsou miliony planet, na nichž právě teď probíhá evoluce. Vidím planety vydrhnuté tvrdým zářením, vyhlazené do mrazivého lesku, VYHLAZENÉ – doslova. Nicota je autor bez soucitu, autor milující své dílo, ale milující ho beze strachu, připravený kdykoli rozdrtit libovolný počet světů na původní částice, které jsou jen zlomky něj samého. Všechny existující částice jsou složeninami základních částic a ty jsou nadrcená Nicota, nadrcený Bůh, chcete-li… Je zde spousta individuálních tvůrců, takzvaně mimozemských inteligencí schopných tvořit celé kosmy. Jistěže si můžeme zahrát na „bohy tvůrce“ – ale to vůbec nic neznamená. Naše Podstata je nevyjádřitelně hlubší, než každé „tvoření“. Vědomí sestává z řady hladin. Existuje hladina, na níž si namlouvá, že je bytostmi, že je „mnohými“. Je to klam, je to jen vtip. Doopravdy nás není mnoho ani málo. Jsme jedna jediná inteligence, která sama sebe „zkouší“. Vymýšlí si, že se jakoby stala mnohými, je to kosmická zábava. Ano, jsou zde ti, kteří „vytvořili“ vesmíry - a do nich vysílají fragmenty mysli k opracování. Je zde reinkarnace jako proces. Jenže – má to jednu trhlinu. Nikdo, naprosto nikdo tu není. Je to celé jen myšlenka. Můžete na ní lpět. A považovat se za „někoho v něčem“. „Bytost v čase“ je smyčka vědomí, smyčka Nicoty. Jste mysl, která si dává možnost volby. Jste mysl, která si umožňuje cokoliv. Myslím, že to je důvod k absolutní radosti. Užij si sebe sama, tvůrčí Nicoto! Nic jiného ani nemůžeš dělat.

 

PCH udělá přestávku, zatímco šaman zatím střídavě „chřastí“, plive na účastníky obřadu a chechtá se.

 

Soustřeďuji se nyní na tuto planetu. Jsem beztvará mysl a prozkoumávám váš svět. Mohu prozkoumávání vašeho světa věnovat například jeden lidský život – propojit se s mozkem embrya, žít na Zemi… Je to pouhý dotek, nic víc. Mohu se kdykoli odpoutat, nebo si vytvořit situace umožňující mé opětné odpoutání se… Nyní jsem tedy opět průzračná mysl neomezená lidským tělem. Všichni jste to samé. Co jsme doopravdy? Muži, ženy? Ne. Indiáni, běloši? Ne. Lidé? Ne. Řeknu vám, co teď z nadhledu vidím: Vidím organickou hmotu replikující se v prostoru a v čase. Měkká, vápníkem a chitinem trochu vyztužená hmota tam hluboko dole pode mnou – biliony buněk, miliardy z nich slepených mravenců, občanů, stébel a dalších dočasných organických útvarů. Nač to je? Ptám se. Nač asi… Na nic. A kromě toho na to, abys o tom uvažoval, průsvitný tichý rozume. „Světy a jejich obyvatelé“ jsou námětem k přemýšlení. K čemu jinému by také – pro Boha živého – měly být? Mysl nepotřebuje nic konkrétního – ani občana, ani ponravu, ani stéblo. Ale potřebuje přemýšlet. Mysl – Nicota o které mluvím, je skutečně vše, co reálně je. Není ničeho kromě této Mysli – Nicoty a jejích pohybů. Nic „mimo“ tuto Mysl není uskutečnitené. Subkvarky, metagalaxie, vesmíry, vaše mozky, buňky – to je skutečně ona sama. „Vždy“ to tak bylo - a „navždy“ to tak bude – v tomto TEĎ. Ale i „teď“ v němž se vše odehrává, je jen okraj absolutna, tedy stavu vědomí který generuje totální celistvost, surovou Pravdu bez výmluv. Proto i každé „vždy“ nebo „navždy“ je vcelku bezvýznamná představa. Základní Mysl - Nicota je víc, než okamžik a mnohem víc, než věčnost. Absolutno je víc, než pouhá přítomnost. Mysl netrvá jen v „teď“ – i „teď“ je hloupou iluzí, která pro Supermysl není nijak závazná. Božská Nicota JE. Co víc od ní chtít? Není nic, co by mohlo být „víc“ než ONA. Ostatně, už jen tím, že řeknete „Mysl je božská“ nebo „Mysl je nekonečná“ - je jako nacpat ji do bedny. Každé naše kategorické prohlášení o tom, čím je nebo není Podstata našeho bytí je jejím opičím zúžením. Dokonce i když ji označujeme jako „podstatu“, křivdíme jí… Nějaká ubohá „podstata“… „Podstata“ potřebuje „nepodstatu“, třeba povrch, nevědomé bytosti, světy… A v tom tkví celý „problém“ hry na sebezapomenutí… Ona je vším, i námi, i nevědomými světy, Božská Podstata je přímo pod vašima nohama, je vaším tělem, je rostlinami, listy, je červy, krysami i městem – rozemletá na atomy a podivuhodně poskládaná. Není zde nic než Božská Podstata - jen to ne vždy rozeznáváme. Země, atomy, váš život, dějiny - vše, co se odehrává, se děje uvnitř nekonečně malého kousku Světla. Všechny světy jsou jen kousek Boha, který se zvláštně poškubává. Je zde jen vrcholně komická činnost Mysli - nutkavé pohyby Mysli. Cítím ty pohyby jako kroužení a kroucení se, jako pulsaci a chvění o určitých amplitudách. To jediné vytváří iluzi bytostí, oddělenosti a světů. Můžeme tomu říkat „činnost čaker“, nebo jakkoli jinak. Čakry, energetická centra, jsou základním kroužením Mysli a jejich aktivita vytváří multidimenzní divadlo. Mysl – Nicota začíná snít o tom, že krouží sama v sobě – a TEDY SE TO DĚJE. A vzniká základní rozdělení. Počínají se manifestovat odstředivé a dostředivé síly, v Celistvosti vznikají první víry. Klidná Nicota sama sebe excituje svým kroužením. V těchto vortexech se objevují světy, celé vesmíry. Je to virtuální tvorba, ale vypadá to jako skutečné. Všichni jsme excitovaná Prázdnota. Všichni jsme vroucí Základní Mysl.

 

Mysl se začíná se točit a pohybem „omezí“ a „vymezí“ sebe sama – i když zároveň tak zrealizuje svoji možnost „konat“. Žijeme uvnitř obrovského vortexu, který nás zároveň obklopuje a zároveň je přítomen v nás jako naše čakry. Vesmír nás generuje a my generujeme vesmír. Jsme rotující Mysl, která tvoří virtuální prožitky. Jsme vědomí, které na sebe tvoří tělo a svět.

 

Je zde Celistvost. Naprostá Celistvost… Nikdy zde nic jiného nebylo. Absolutno se „dělí“ – ano – ale výhradně jen ve svých představách! Nikdy k tomuto rozdělení na podstatu a nepodstatu doopravdy nedošlo! Žádné „bytosti“, žádné „světy“ nejsou tedy závazná realita ani fakt… Chcešli věřit, že bytostnost potřebuješ, „je to tady“. Prostě to máš - spolu s takzvaným časem a prostorem. Nevěříšli - jako mysl - že existuje nějaká „podstata“ a mimo ni „ne-podstata“, jsi mimo omezení. VŠE JE PODSTATA. Tuto větu pochopí na vaší planetě v tomto století i v příštích nemnozí. Ale ten, kdo ji doopravdy pochopí, rozváže iluzi sebe sama jako uzel. Soustřeď do Zdroje „sebe“ – a spatříš SEBE. Světy, dokonce i tato vaše těla jsou jen nutkavé přemítání o tom, že „by zde něco takového mohlo být“. Existuje to jen jako jedna z nekonečně mnoha možností. Osvoboďme se opravdovým způsobem. Každá změna je změnou v uvažování mysli o sobě samé – ať je to prožitek nirvány nebo změna, kdy ryby začnou dýchat vzduch plícemi a vylezou na souš. Osvobodit se od „bytostí“, „světů“ a „sebe“ znamená o sobě začít hluboce přemýšlet. Myslet JINAK, myslet radikálně jiným způsobem. To je „to celé“. „Bytosti“ – to je stále jen Jediná Mysl, myslící si, že je „bytostmi“. Prvotní Mysl sebe sama svojí imaginací zmačkala do podob bytostí a světů. A teď se – skrze nás – v tuto chvíli – s tím „vyrovnává“. Ano, doslova se musí vyrovnat sama se sebou, musí to pochopit, musí SE pochopit. Musí „udělat si v sobě jasno“.

 

Teprve až pochopíš, že tu vůbec nejde o nějakého „tebe“, budeš doopravdy „spasen“. Mluvím k tobě, průzračný rozume v nás všech. Lidé na vaší planetě jsou vzpřímená zvířata vyjící směrem ke stratosféře, k „nebesům“, v pošetilé naději že tak přilákají pozornost „boha“. Ale lidský bůh je stín zvířete na stěně. Je to pouhá projekce lidské mysli vrhaná na oblohu. Mysl, která sama sobě dovoluje myslet si, že je jen vzpřílenými zvířaty – třeba lidmi co uctívají své bohy - je bezbranná a paralyzovaná. Mysl, která chce bdít, musí rozeznat sebe sama jako základní zdroj čehokoliv, co jakýmkoliv způsobem existuje. Mysl, usilující o svobodu nebo blaho musí napřed usilovat o skutečné sebepochopení. Neexistuje jiná cesta ke svobodě – a to ke svobodě jakéhokoliv typu. Mysl která nechápe sebe sama je vždy svázaná a nemohoucí. Bůh je ve vás, na na nebi. Nad vámi jsou komáři, letadla, trochu dál asteroidy a hvězdy a – další pitomci na jiných planetách. Bůh je VE VÁS, ne nad vámi. Ctěte tedy své vlastní nitro. Každý jste ve své podstatě silou, která svými vlastnostmi dokonce daleko překračuje veškeré zúžené lidské představy o bohu a o schopnostech boha. Nikdo z vás se nemusí omezovat do nějakého „člověka“, nebo do těla. Je to jen vaše volba. „Člověk“ je těsná, malá konstrukce. Můžete z klece člověka kdykoli vyjít na svobodu a nemusíte přitom ani odemknout zámek. Jste elastická substance, něco jako myslící světelná plazma, která snadno prostoupí skrze mříže. Celý tento svět je jen nevýrazná vedlejší myšlenka vaší Podstaty. Jste Mysl bez konce a bez počátku, daleko mocnější, než kterýkoliv lidský bůh. Každý z vás je neporovnatelně víc, než jakýkoliv bůh, kterého si kdy vymysleli na Zemi lidé. Každý z vás je OMNIPOTENTUM, OMNISCIENTUM a OMNIPRESENTUM. Jste všemocní, vševědoucí a všudypřítomní. Právě tak to je. Atributy boha jsou ve skutečnosti VAŠE atributy, jenom jste na to nějak zapomněli. Mysl by se neměla ochuzovat o to, čím skutečně je. Žádný pozemský bůh není myslitelný bez zvířete, které si ho vně sebe, jakoby „nad sebou“ vytváří. Vím, že to, co se skrývá ve vašich lidských obalech, v té dočasné biologické maškarádě, je něčím, co je naštěstí nekonečněkrát dokonalejší a ryzejší, než lidští bohové, zamořující tak dlouho pozemská nebesa. Nepodporuj představu své mysli, že je lidským zvířetem. Soustřeď se na svoji mocnou podstatu než na zvíře svého těla, na zvíře své dočasné osoby, které tvůj duch vodí na vodítku. Přestaň se modlit k vlastnímu stínu, k vnějšku - a začni věnovat pozornost BOHU. „Lidé“ jsou klece na čistou, božskou Mysl, upletené z programů – z reflexů a mentálních vzorců. Člověk je biorobot zaměstnaný souborem několika stereotypně se opakujících činností. Kálení, požírání jiné organické hmoty, snaha po dominanci ve skupinách biorobotů, touha po štěstí, strach před bolestí… Nač to všechno? Můžeme se ztotožnit s vědomím replikující se klece, „být klecí“ – a tím i trpět, trpět tím celý život. Můžeme se ztotožnit s ohnivou plazmou Vědomí, která je nesmrtelná a dokáže sama materializovat tělesné schránky, pokud na to má chuť… Člověk sestává z mnoha programů – z pudů. Tyto programy nejsou vůbec špatné. Nejsou to naši nepřátelé. Ale my si z nich děláme nepřátele tím, že jim zcela podléháme, neuvažujeme o nich, považujeme tyto pudy bezmyšlenkovitě automaticky za sebe samotné. Lidské tělo je nápaditá kosmická hračka. Může vás bavit užívat tato těla. Tělo není překážka, pokud ho umíme používat. Tělo je biorobot, připevněný k nám stovkami zářivých drah, které jsou jako pod vysokým napětím. To, co jste, je daleko silnější, než tělo. Když se koncentrujete na svoji Podstatu, dokážete řídit svá těla nesrovnatelně lépe. Tělo je vozidlo ducha. Nemůžete čekat, že zůstane celé, když za jízdy usnete a nevěnujete se nijak řízení. Tělo není a nikdy nebylo žádné břemeno. Tato hloupá lež je součástí falešného mýtu o „zlé sansáře“ a o nutnosti „ji opustit“. „Sansára“ je součást absolutna, je to modifikace božského světla, ne jeho protipól. Vaše božské vědomí se trénuje v této „sansáře“ a nalézá díky ní v sobě ještě více zázraků.