Rudolf Steiner - O poznávání vyšších světů

11. díl

angel5

Rozštěpení osobnosti během duchovního školení

Během spánku nepřijímá lidská duše žádná sdělení od svých fyzických smyslových ústrojí. Vjemy obyčejného vnějšího světa k ní v tomto stavu neplynou. Je v jistém smyslu opravdu vně oné části lidské bytosti – takzvaného fyzického těla – která jí při bdění umožňuje mít smyslové vjemy a myslit. Je potom ve spojení jenom s jemnějšími těly (étherným a astrálním), která se vymykají pozorování prostřednictvím fyzických smyslů. Avšak činnost těchto jemnějších těl ve spánku nikterak neustává. Jako je fyzické tělo ve spojení s věcmi a bytostmi fyzického světa, jako je vystaveno jejich působnosti a samo na ně působí, tak žije duše ve vyšším světě. A tento život pokračuje během spánku. Duše je ve spánku skutečně v plné aktivitě101. Jenomže člověk nemůže tak dlouho vědět nic o této své vlastní činnosti, dokud nemá duchové vnímací orgány, jimiž by mohl během spánku pozorovat stejně dobře, co se děje kolem něho a co podniká on sám, jako to může v denním životě svými obyčejnými smysly ve styku se svým fyzickým okolím. Okultní školení spočívá (jak jsme ukázali v předchozích kapitolách) v rozvíjení takových smyslových ústrojí.

Jakmile se okultním školením proměňuje život člověka ve spánku v tom smyslu, jak to popsala předešlá kapitola, může vědomě sledovat všechno, co se v tomto stavu kolem něho odehrává; může se podle své vůle sžívat se svým okolím, jako se to děje s jeho zážitky během bdělého všedního života pomocí obyčejných smyslů. Přitom je ovšem třeba mít na paměti, že jasnozřivé vnímání obyčejného smyslového okolí už předpokládá vyšší stupeň jasnozření. (Poukázali jsme na to již v předešlé kapitole). Na počátku tohoto vývoje vnímá okultní žák jenom věci, které přináležejí jinému světu, aniž by mohl postřehovat jejich spojitost s předměty svého každodenního smyslového okolí.

Co lze názorně vykreslit na tak charakteristických příkladech jako jsou život snový a spánkový, to probíhá u člověka neustále. Duše žije bez přerušení ve vyšších světech a je v nich činná. Čerpá z těchto vyšších světů podněty, jimiž ustavičně působí na fyzické tělo. Jenomže pro člověka tento jeho vyšší život probíhá nevědomky. Kdežto žák okultismu si jej uvědomuje. Jeho život se tím vůbec stává jiným. Dokud duše není ve vyšším smyslu vidomá, je vedena nadřazenými bytostmi světa. A jako se život slepce, jenž operací prohlédl, stává jiným, než jaký byl předtím, kdy se musel spoléhat na to, že ho někdo povede, tak se mění život člověka v důsledku okultního školení. Vyspěl natolik, že se odpoutává od dosavadního vyššího vedení a musí nadále převzít řízení svého života sám. Jakmile to nastane, je – což je pochopitelné – vystaven omylům, o nichž obyčejné vědomí nic netuší. Jeho jednání teď vyvěrá z téhož světa, z něhož na něho dříve vykonávaly vliv vyšší mocnosti, aniž si toho byl sám vědom. Tyto vyšší mocnosti jsou uváděny do vzájemného řádu všeobecnou harmonií světa. A tuto světovou harmonii žák okultismu nyní opouští. Musí nyní konat sám věci, které se předtím uskutečňovaly bez jeho přičinění.

Protože tomu tak je, proto se ve spisech, jež pojednávají o takovýchto věcech, hodně mluví o nebezpečích spojených s výstupem do vyšších světů. Popisy, které se o takových nebezpečenstvích přitom někdy podávají, mohly by snadno způsobit, že by úzkostlivé povahy pohlížely na tento vyšší život jenom s mrazením. Ale je třeba říci, že tato nebezpečí se objevují jenom v případě, že žák zanedbá nezbytná ochranná opatření. Věnuje-li však pozornost všem radám, jimiž ho vybaví pravé okultní školení, pak při svém výstupu sice prochází zážitky, které intenzitou a velikostí převyšují všechno, co by si mohla vymalovat nejsmělejší fantazie smyslového člověka; ale jakákoli újma na zdraví nebo na životě nepřichází v úvahu. Člověk se seznamuje s hrůznými mocnostmi, ohrožujícími život na všech stranách a na každém kroku. Získává také sám možnost, aby používal jistých sil a bytostí, které jsou nepostižitelné pro smyslové vnímání. A pokušení je tu velké, aby se těchto sil zmocnil ve službách některého vlastního nepřípustného zájmu, nebo aby jich používal mylně z nedostatečného poznání vyšších světů. Některé z takových obzvlášť významných zážitků (například setkání se „strážcem prahu“) budou v těchto statích ještě vylíčeny. – Je však třeba uvážit, že mocnosti životu nepřátelské jsou přece přítomny i tehdy, kdy je člověk nezná. Je sice pravda, že v tom případě je jejich poměr k člověku určován vyššími silami a že se mění i tento poměr, když člověk vstoupí vědomě do tohoto světa, jenž mu byl dříve skryt. Ale zato se pak také jeho vlastní existence vystupňuje do nových dimenzí, jeho životní okruh se obohatí o nezměrné pole. Skutečné nebezpečí může hrozit jenom tehdy, jestliže si žák okultismu vlivem netrpělivosti nebo neskromnosti osobuje předčasně jistou samostatnost vůči zkušenostem vyššího světa, jestliže není schopen vyčkat, až se mu doopravdy dostane dostatečného seznámení s nadsmyslovými zákony. Ano, je to tak, že v této oblasti jsou ještě pokora a skromnost mnohem méně prázdná slova než v obyčejném životě. Jestliže si je však žák v tom nejlepším smyslu osvojil, může si být jist, že se jeho vzestup do vyššího života odehraje bez nebezpečí pro cokoli z toho, čemu zpravidla říkáme zdraví a život. – Především nesmí povstat disharmonie mezi vyššími zážitky a ději a požadavky každodenního života. Úlohu člověka je rozhodně třeba hledat na této zemi. A kdo se chce vyvléci z úkolů na této zemi a uchýlit se před nimi do jiného světa, nechť si je jist, že nedosáhne svého cíle. – Jenže to, co vnímají smysly, je pouze část světa. A bytostné síly, které se vyjadřují skutečnostmi smyslového světa, je třeba hledat v oblasti ducha. Člověk si má vydobýt účast na duchu, aby mohl vnášet jeho zjevení do světa smyslů. Přetváří zemi tím, že do ní vštěpuje, co vyzkoumá z výšin duchové říše. V tom spočívá jeho úloha. Jenom z toho důvodu, že smyslová země je závislá na duchovém světě a že člověk vlastně může vpravdě působit na zemi jenom tehdy, když má podíl v oněch světech, v nichž jsou skryty tvůrčí mocnosti, jenom proto je na místě, že k nim chce stoupat vzhůru. Přistupuje-li k okultnímu školení s tímto smýšlením a neuhne-li ani na okamžik od takto vyznačeného směru, pak se nemusí obávat žádných, ani jemnějších nebezpečí. Nikdo by se neměl dát odradit od okultního školení vyhlídkou na ta či ona nebezpečí; pro každého by však tato vyhlídka měla být přísnou výzvou, aby si rozhodně osvojil ony vlastnosti, které má mít pravý žák vyššího poznání.

Po těchto předpokladech, které snad odstraňují všechno, co by mohlo nahánět strach, přikročíme zde nyní k vylíčení některých takzvaných „nebezpečí“. Je pravda, že s výše uvedenými jemnějšími „těly“ okultního žáka se v průběhu školení odehrávají velké změny. Změny toho druhu souvisejí s jistými vývojovými procesy, jimiž procházejí tři základní síly duše – vůle, cítění a myšlení. Tyto tři síly jsou před okultním školením u člověka v docela určitém spojení, řízeném vyššími vesmírnými zákony. Není tomu tak, že by člověk chtěl, cítil nebo myslel libovolně. Když se například vynoří ve vědomí jistá představa, připíná se k ní na základě přirozených zákonitostí jistý cit nebo po ní následuje jisté rozhodnutí vůle, jež s ní zákonitě souvisí. Člověk vejde do pokoje, shledá, že je v něm špatný vzduch, a otevře okno. Nebo slyší, že někdo volá jeho jméno a jde za tím voláním. Nebo je tázán a odpovídá. Vidí páchnoucí věc a dostane pocit odporu. To jsou prosté souvislosti mezi myšlením, cítěním a vůlí. Přehlížíme-li však lidský život, shledáme, že všechno se v něm buduje na takovýchto souvislostech. Život určitého člověka označujeme dokonce jenom tehdy za „normální“, když v něm pozorujeme mezi myšlením, cítěním a chtěním takové spojení, které má základ v zákonech lidské přirozenosti. Máme dojem, že by odporovalo těmto zákonům, kdyby člověk například při pohledu na páchnoucí předmět pociťoval zalíbení, nebo kdyby neodpovídal na otázky. Úspěchy, které si slibujeme od správné výchovy nebo přiměřeného vyučování, se zakládají na předpokladu, že můžeme vytvořit u chovance spojení mez myšlením, cítěním a vůlí, které odpovídá lidské přirozenosti. Když ho učíme jistým představám, činíme tak v domnění, že tyto představy se později spojí zákonitě s jeho city a s rozhodnutími jeho vůle. – To všechno pochází z toho, že v jemnějších duševních tělech člověka jsou střediska oněch tří sil – myšlení, cítění a vůle – navzájem spojena zákonitým způsobem. A toto spojení v jemnějším duševním organismu má také odraz v hrubém fyzickém těle. I v něm jsou orgány vůle zákonitě propojeny s orgány myšlení a cítění. Jistá myšlenka proto pravidelně vyvolává jistý cit nebo jistou činnost vůle. – Při vyšším vývoji člověka se však přerušují nitky, jež vzájemně spojují ony tři základní síly. K tomuto přerušení dochází nejprve pouze ve zmíněném jemnějším duševním organismu; avšak při ještě vyšším vzestupu přesáhne ono oddělení i na fyzické tělo. (Při vyšším duchovním vývoji člověka se skutečně rozpadá například jeho mozek na tři články od sebe oddělené. Toto oddělení není ovšem pro běžné smyslové pozorování vnímatelné a prokazatelné ani nejostřejšími smyslovými přístroji. Ale dochází k němu a jasnovidec má prostředky, aby je mohl pozorovat. Mozek vyššího jasnovidce se rozpadá na tři samostatně působící články: mozek pro myšlení, mozek pro cítění a mozek pro vůli.)

Orgány myšlení, cítění a chtění (vůle) jsou pak plně samostatné a na sobě nezávislé. Jejich spojení už od nynějška není zajišťováno žádnými zákony, jež by byly vštípeny jim samým, nýbrž musí je uskutečňovat procitlé vyšší vědomí člověka. – To je totiž ona změna, kterou na sobě zpozoruje okultní žák, že už se nedostavuje žádná souvislost mezi jistou představou a určitým citem, nebo mezi citem a rozhodnutím vůle atd., pokud ji nevytvoří on sám. Žádný popud ho nevede od myšlenky k určitému jednání, pokud on sám v sobě takový popud svobodně nevytvoří. Může nyní stanout úplně bez citu před skutečností, jež by mu byla před jeho školením vnukala žhoucí lásku nebo nejzlobnější nenávist; může zůstat nečinný při myšlence, jež by ho byla předtím jakoby sama od sebe nadchla k určitému jednání. A je s to konat činy a rozhodnutí vůle, pro která u někoho, kdo neprošel okultním školením, není ani nejmenší důvod. Velká vymoženost, jíž se tím dostává okultnímu žákovi, spočívá v tom, že získává dokonalou vládu nad součinností tří duševních sil; ale zato teď také za tuto součinnost odpovídá jen a jen on sám.

Teprve touto proměnou své bytosti může člověk vejít do vědomého spojení s některými nadsmyslovými silami a bytostmi. Neboť jeho vlastní duševní síly jsou spřízněny s jistými – jim odpovídajícími – základními kosmickými silami. Síla spočívající ve vůli může například působit na určité věci a bytosti vyššího světa a je to i ona, jež je schopna je vnímat. Ale teprve tehdy, když se v duši vyprostila ze svazku s cítěním a myšlením. Jakmile je tento svazek uvolněn, objeví se tato působnost vůle zasahující vnější duchové okolí. A tak je tomu také se silami myšlení a cítění. Vysílá-li ke mně některý člověk pocit nenávisti, je tento pocit pro jasnovidce viditelný jako jemný světelný oblak určitého zbarvení. A takový jasnovidec může tento nenávistný pocit odrazit, asi tak, jako smyslový člověk odráží fyzický úder, namířený proti němu. V nadsmyslovém světě se nenávist stává viditelným, pozorovatelným jevem. Ale vnímat ji může jasnovidec jenom tím, že je s to vyslat směrem ven sílu, jež tkví v jeho cítění, tak jako smyslový člověk zaměřuje do vnějška vnímavost svého oka. A stejně jako s nenávistí se to má s mnohem významnějšími skutečnostmi nadsmyslového světa. Člověk s nimi může vcházet do vědomého styku, jestliže osamostatní tři základní síly své duše.

Při vylíčeném oddělení sil myšlení, cítění a chtění (vůle) může skutečně dojít – zanedbají-li se předpisy okultní vědy – k trojímu poblouzení ve vývoji člověka. Takové poblouzení může nastat, jestliže se rozruší spojující dráhy, než ještě je vyšší vědomí se svým poznáním tak daleko, aby dokázalo řádně vládnout otěžemi zajišťujícími svobodnou, harmonickou spolupráci oddělených sil. – Neboť tyto tři základní síly člověka nejsou zpravidla v určitém úseku života všechny stejně daleko ve svém vývoji. U jednoho člověka je myšlení dále než cítění a chtění, u druhého převládá nad ostatními jiná síla. Pokud ještě spojení sil zabezpečují vyšší kosmické zákony, nemůže nastat převahou jedné nebo druhé síly žádná nepravidelnost, která by byla ve vyšším smyslu rušivá. U člověka, u něhož převládá vůle, působí například myšlení a cit na základě oněch zákonů přece jen vyrovnávajícím vlivem a zabraňují, aby převládající vůle upadla do zvláštních výstřelků. Nastoupí-li však takový člověk s převažující vůlí okultní školení, pak úplně ustane onen zákonitý vliv citu a myšlenky na vůli, jež bude nepřetržitě podněcovat k obrovským siláckým výkonům. Není-li člověk potom v dokonalém ovládání vyššího vědomí tak daleko, aby dovedl sám přivodit harmonii, pak se jeho vůle bude ubírat vlastními bezuzdnými cestami. Bude ustavičně přemáhat svého nositele. Cit a myšlení propadnou naprosté bezmoci; člověk bude bičován mocí vůle, jež si ho zotročila. Stane se z něho typ násilníka, kráčejícího od jednoho neovládaného činu k druhému. – Druhé scestí vznikne, když se vyprostí nekontrolovaně cit ze zákonitých otěží. Osoba se sklonem k uctívání jiných se tím může dostat do bezmezné závislosti, až po ztrátu každé vlastní vůle a myšlenky. Místo vyššího poznání pak bude údělem takové osobnosti nejpolitováníhodnější nedostatek jakéhokoli vlastního duševního obsahu a síly. – Nebo povaha se sklonem k zbožnosti a náboženskému povznesení může při takové převaze citového života upadnout do zcela ji pohlcujících vírů bezbřehých náboženských slastí. – Třetí zlo se tvoří, když převažuje myšlení. Objevuje se pak ryze pozorovatelský postoj k světu, uzavírající se do sebe a nepřátelský životu. Zdá se, že pak svět má pro takové lidi význam už jenom potud, pokud jim dodává předměty k uspokojování jejich do bezmezna vystupňovaného hladu po moudrosti. Žádná myšlenka je nepodněcuje k jednání nebo citovému zážitku. Vystupují všude jako povahy neúčastné a chladné. Každému dotyku s věcmi všední skutečnosti se vyhýbají jako něčemu, co v nich vzbuzuje hnus nebo co pro ně ztratilo jakýkoli význam.

To jsou tedy ona tři scestí, na něž se může dostat žák okultismu: silácká vůle, utápění se v citech, mrazivě chladné usilování o moudrost, prosté vší lásky. Pro vnějškové pozorování – také pro materialistický pohled školské medicíny – se obraz člověka, který se takto octl na scestí, příliš neliší, zejména co do stupně, od obrazu člověka choromyslného nebo aspoň osoby těžce „nervově choré“. Jim se ovšem žák vyššího poznání nesmí podobat. U něho záleží na tom, aby myšlení, cítění, chtění, ony tři základní duševní síly, už prošly harmonickým vývojem, než se vyprostí ze svého vrozeného spojení a budou moci být podřízeny procitlému vyššímu vědomí. – Neboť jestliže už jednou došlo k chybě, jestliže jedna ze tří základních sil propadla bezuzdnosti, pak se vyšší duše prozatím zrodí jako cosi znetvořeného. Celou osobnost člověka pak vyplňuje jediná nezkrotná síla; a na dlouho není pomyšlení na to, aby se všechno opět uvedlo do rovnováhy. Co se zdá být neškodnou povahovou vlohou, pokud je člověk mimo okultní školení – zdali je totiž typem spíše volním, citovým nebo myslitelským – to se u žáka na okultní stezce s tupňuje do té míry, že se dočista ztrácí ve srovnání s tímto rysem jeho všeobecné lidství, nezbytné k životu. – Vážným nebezpečím se to ovšem stává teprve v okamžiku, kdy žák získal schopnost, že má před sebou duchové zážitky jak ve vědomí spánkovém, tak v bdělém stavu. Dokud zůstává při pouhém projasňování spánkových přestávek, působí během bdělého stavu smyslový život, řízený všeobecnými kosmickými zákony, vždycky zase zpětným vyrovnávajícím vlivem na porušenou duševní rovnováhu. Proto je tak nutné, aby byl bdělý život žáka po všech stránkách pravidelný, zdravý. Čím více bude odpovídat požadavkům, které klade vnější svět na zdravé, silné utváření těla, duše a ducha, tím lépe pro něho. Naproti tomu může být pro něho zlé, když jeho každodenní život za bdění bude mít tendenci ho rozčilovat nebo jitřit, když tedy k větším změnám, které se odehrávají v jeho nitru, přistoupí jakékoli rozrušující, bořivé nebo brzdící vlivy vnějšího života. Měl by vyhledávat všechno, co odpovídá jeho silám a schopnostem a co ho může vést k nerušenému, harmonickému spolužití s jeho okolím. A měl by se vyvarovat všeho, co tuto harmonii oslabuje, co vnáší do jeho života neklid a chvat. Půjde přitom méně o to, aby se snažil shodit ve vnějším smyslu tento neklid a chvat ze svých beder, jako spíše o to, aby pečoval, aby jeho nálada, jeho záměry a myšlenky a tělesné zdraví jimi nebyly vystaveny stálým výkyvům. – To všechno není pro člověka během okultního školení tak snadné jako dříve. Neboť vyšší zážitky, které nyní začínají zasahovat do jeho života, působí nepřetržitě na jeho celou existenci. Není-li v okruhu těchto vyšších zážitků něco v pořádku, pak taková nepravidelnost nepřetržitě číhá a může ho při každé příležitosti vyhodit ze spořádané dráhy. Proto žák putující po stezce poznání nesmí zanedbat nic z toho, co mu může zajistit stálou vládu nad jeho celou bytostí. Nikdy by neměl trpět nedostatkem duchapřítomnosti nebo klidného nadhledu přes všechny životní situace, které právě přicházejí v úvahu. Ale pravé okultní školení vytváří v podstatě všechny tyto vlastnosti samo sebou. A během školení se člověk seznamuje s nebezpečími jenom tehdy, jestliže současně získal plnou moc, aby je ve správných okamžicích od sebe zapudil.