Když započal čas (4)

31.08.06   Ivo Wiesner

Odhlédneme-li od historie, která není v současnosti jednoznačně ověřitelná dochovaným literárním či materiálním zdrojem, je nepochybně velmi zajímavé jak ta část historie, pro kterou podle řady historiků a badatelů existují hmotné důkazy, je stále odbornou veřejností přesouvána do oblasti řekněme odvážných hypotéz. Stále více seriózních vědců si totiž uvědomuje, že právě mýty a legendy jsou reálným historickým zdrojem, zdrojem, který není smyšlenkou nějakých primitivů, ale popisem reálných historických událostí, jazykem, odpovídajícím tehdejší úrovni poznání. Proto se dnes vrátíme k tématu dvanácté planety (v tomto počtu jsou zahrnuty i Slunce a Měsíc) naší sluneční soustavy se zájmem o to, jak působily její periodické návraty (podle Wiesnera a Sitchina).


Historie podle Wiesnera

Prvním střetem s Nimiru podle Wiesnera prošla Země kolem roku 113 519 př. n. l. Náraz Zemi odmrštil dál od Slunce, došlo ke zkrácení dne a k silnému ochlazení. S tím souvisela i horotvorná činnost, vznikly např. Himálaje, Indie, naopak zanikly kontinenty jako Sunda či Sachul. Oběh Nimiru kolem Slunce trvá asi 765 let. Ničivý oběh podle Wiesnera nastává v intervalu 6 115 ? 50 let. Další cykly se uzavírají v letech 107 404 př. n. l., 101 289 př. n. l., 95 174 př. n. l., 89 059 př. n. l., 82 944 př. n. l., 76 829 př. n. l. Podle mnohých výzkumů např. polárních ledovců je jasné to, že v pravidelných intervalech, odpovídajících návratům Nimiru, docházelo k ochlazování klimatu a zaledňování Země.

Do období let 70 000 až 75 000 př. n. l. je vědci kladen počátek posledního zalednění, což dobře souhlasí s vypočítaným průletem Nimiru v roce 70 714 př. n. l. Wiesner došel systémovou analýzou k výsledku, že zalednění probíhalo nikoliv ve třech cyklech, jak se vědci doposud domnívali, ale nejméně v jedenácti cyklech, které překvapivě dobře odpovídají cyklům Nimiru. Náhlá ochlazení vysvětluje Wiesner následovně: gravitace Nimiru při přiblížení se k Zemi způsobila vznik obrovského vodního sloupu z mořské vody. Část tohoto sloupu se odtrhla a gravitační silou Nimiru byla vtažena do stratosféry, kde ztratila své teplo a jako přemrzlá tříšť o teplotě asi -40°C dopadla, po vzdálení se Nimiru, zpět na Zemi, ovšem ne do oblastí původních, ale nových, odpovídajících pootočení Země, tedy přibližně do oblasti severního polárního kruhu.

Tato obrovská zásoba chladu rychle ochladila klima nejen v dané oblasti a v minulosti měla za následek např. masové vyhynutí zvířat. Tímto jevem lze také vysvětlit pokles hladiny moří, který objevili mořští badatelé, mimo jiné i oceanolog J. Cousteau. Další střety, které měly za následek další ochlazení, nastaly v letech 64 599 př. n. l. a 58 484 př. n. l. Průlet v roce 52 369 př. n. l. ztotožňuje Wiesner s první biblickou potopou. Tuto událost Wiesner ztotožňuje se zahubením monster, stvořených stoupenci Lucifera. Jednalo se o křížence nové rasy s genomem božských bytostí, který však nebyl schopen dalšího vývoje. Ale k této oblasti se ještě vrátíme podrobněji při popisu vývoje člověka. Průlety Nimiru v letech 46 254 a 40 139 př. n. l. mají za následek další ochlazení a masivní hynutí mamutů. Byly nalezeny kostry obřích zvířat s ještě nerozžvýkanou potravou v ústech, což svědčí o jejich náhlém a nečekaném skonu.

Průlet Nimiru v r. 34 024 př. n. l. je spojen s Babylonskou potopou a další vlnou hynutí velkých zvířat. Touto potopou byl také svět nadobro zbaven mutantů, nejen neandrtálců, ale i jiných stvůr, které byly nezdařeným výsledkem genové manipulace, a na svět mohla být "vysazena" rasa Adam Kadmon.

Při kataklyzmatu v roce 27 909 př. n. l. dochází k masovému hynutí zvláštní odrůdy trpasličích mamutů, jejichž kostry byly nalezeny na ostrově Santa Rosa. Karbonovou metodou bylo jejich stáří určeno na 27 695 ? 2 500 let. Návrat Nimiru v r. 21 794 př. n. l. opět ochladil podnebí.

K dalšímu kataklyzmatu došlo vlivem cyklu Nimiru v roce 15 679 př. n. l.. Po tomto cyklu údajně stoupla hladina mořské vody o 50 až 60 m. Wiesner se zmiňuje i o výzkumech G. U. Lindberga, který objevil řadu stop odpovídajících potopě, ke které došlo před 16 až 18 000 lety. Wiesner vysvětluje vzestup hladiny moří dopadem obrovského množství přemrzlé ledové tříště o teplotě -45°C. Tato voda údajně pocházela ze slapu mořské vody, vytažené do stratosféry gravitační silou Nimiru.

Další, předposlední ničivý návrat Nimiru proběhl podle Wiesnera v r. 9 564 př. n. l. Výzkumné práce mnoha vědců upozorňují na náhlé zakolísání teploty vod Atlantiku kolem roku 9 500 ? 100 př. n. l. a klimatu mezi 9 800 až 8 700 př. n. l., které je známé jako allerödský interstadiál. Výzkumy ruských oceánografů naznačily, že někdy kolem roku 10 000 př. n. l. nastalo náhlé oteplení Ledového oceánu v důsledku teplých vod Golfského proudu, který do té doby cirkuloval pouze mezi oblastí subtropického a subpolárního Atlantiku. V této době musela tedy zaniknout překážka, která Golfskému proudu bránila. Vlivem teplého Golfského proudu dochází k odtávání Severoevropského ledovce, což otepluje klima střední a severní Evropy a Ameriky. Díky ledopádu, který provází mnohé z náv-štěv Nimiru, dochází k zalednění Grónska. Toto kataklyzma je také spojeno s poslední etapou würmského zalednění.

Podle zpráv týmu ARE  (Nadace Edgara Cayceho), týkajících se výzkumu pyramid v lokalitě Gíza, bylo údolí Nilu zasaženo rozsáhlými zátopamí v období 9 500 až 10 500 př. n. l. Výsledkem byla teorie, potvrzující i názor archeologa R. Schmallera o tom, že stopy na pyramidách a těle Sfingy jsou důsledkem vodní a ne větrné eroze.

Při tomto kataklyzmatu došlo také, jakkoli neuvěřitelně to zní, k převrácení pólů Země. O této události mluví např. řada egyptských textů, na které se odkazují i pozdější římští historikové a o téměř totožných událostech mluví i čínské texty. V Harrisově papyru se píše o kosmickém otřesu, po kterém došlo k překocení Země, takže jih se stal severem a východ západem a Země se otáčela v opačném směru. O změně východů Slunce se zmiňuje také Platón v dialogu "Politikos" - změna byla prý provázena velkou potopou, při níž zahynulo mnoho lidí.

Podle Wiesnera došlo k překocení osy Země nejméně třikrát, a to v letech 15 679, 9 564 a 3 449 př. n. l. Každý z těchto cyklů se projevil změnou rychlosti otáčení Země, tedy délkou dne, docházelo i ke změně polohy a rychlosti oběhu vůči Slunci. Jako příčinu, která ho vedla k podobným závěrům, uvádí mimo jiné vlastnosti Nimiru - obrovskou hmotnost, rychlost, úhel, ve kterém její oběžná dráha protíná ekliptiku Země a intenzitu magnetického pole, která je podle něj stonásobně vyšší, než intenzita zemského magnetického pole. Ve své knize zmiňuje v souvislosti s překocením Země také hrobku Senenmuta, architekta a stavitele hrobky královny Hatšepsovet, na jejímž stropě jsou namalovány dvě sady map souhvězdí - jedna odpovídá mapě souhvězdí existující v Senenmutově době, tedy kolem roku 1470 př. n. l., druhá sada zobrazuje souhvězdí s obrácenou polohou stran - jih je severem, západ východem.

Změnou délky dne vlivem příletu Nimiru vysvětluje Wiesner kalendáře pro různé délky dnů Mayských a Aztéckých kultur. Ti používali ve svém kalendáři běžný rok o délce 365,24 dne. Vedle něj však vedli jiný kalendář, a to kalendář pro 260 dní, pomocí něhož určovali posvátné obřady. Po kataklyzmatu v roce 3449 př. n. l. se rok prodloužil na 360 dní a teprve po srážce Země s asteroidem Phaeton v roce 1495 př. n. l. se ustálil na 365,2422 dne. Toto prozatím poslední střetnutí s Nimiru mělo ničivé následky především na řadu rozvinutých kultur v oblasti pobřeží Rudého moře, Adenského, Perského a Arabského zálivu. Přibližující se Nimiru vlivem své obrovské gravitace způsobila zpomalení a posléze i zastavení rotace Země. V místech maximálního přiblížení vytáhla gravitace dva mohutné sloupce vody z Indického oceánu a Středozemního moře. Následovalo překocení Země a její opětovné roztočení.

Poté co se Nimiru začala vzdalovat byly osvobozeny i vodní sloupy - středomořský sloup byl vržen do oblasti Mezopotámie, kde způsobil gigantickou přílivovou vlnu, která zatopila celou oblast až po vrcholky Kavkazu, indickooceánský sloup dopadl do oblasti archipelagu Ruta (Lemurie), který tíží své hmotnosti rozdrtil. O této lidstvo ničící potopě píše Epos o Gilgamešovi či Mahábharátá. S posledním proběhlým kataklyzmatem spojuje Wiesner i vznik Humboldtova proudu.

S každým dalším příletem je Nimiru Zemi blíž a její vliv pro lidstvo smrtelnější. Poslední kontakt, vypočítaný Wiesnerem na rok 2 666 n. l., má znamenat zánik vesmírného vetřelce Nimiru a biblický konec světa.

Historie podle Sitchina

Oproti Wiesnerovi Sitchin působení Nibiru (Nimiru) na naši Zemi tak katastroficky nevidí. Bytosti, které obývaly planetu Nibiru přišly na Zemi asi před 450 000 lety. Důvodem byla těžba zlata, kvůli které zde založily základny, které jim dovolily orientovat se při přistávání. Délka jednoho oběhu Nibiru kolem Slunce je 3600 pozemských let. Ony bytosti - nefilové - na Zemi přilétaly vždy, když se jejich planeta k Zemi přiblížila, někteří zde zůstávali, jiní se v určenou dobu vraceli zpět na Nibiru. Nižší božstvo bylo označováno jako Anunnaki.

Ti pracovali v dolech, práce to byla namáhavá a nepříjemná a proto se vzbouřili a požadovali stvoření otroka, který by jejich práci vykonával. V té době byl na Zemi vyvinut Homo Erectus, který použili jako základ pro nového dělníka a pomocí genetického křížení se svou DNA vytvořili Homo Sapiens. Postupem času si však synové bohů začali brát krásné pozemské ženy, což vedlo k degeneraci obou ras. První potopa, která měla zničit degenerující lidstvo, byla vlastně prvním katastrofickým dopadem tak dalekosáhlého významu (pokud nepočítáme střet s Nibiru, kdy se z části Tiámat stala Země), který Nibiru způsobila Zemi. Gravitační síla Nibiru totiž působila na gigantický ledovec, který byl při oběhu před 13 000 lety vtažen do moře, čímž způsobil onu zmiňovanou potopu.

Cykly Nibiru ovlivňovaly Zemi a její obyvatele spíše duchovně - obyvatelé cizí planety předávali znalosti přeživšímu lidstvu, učili je stavitelství, písmu, zemědělství, astrologii i matematice.

Zdroj: http://www.matrix-2001.cz/