Architekti vesmíru

VII. Bůh, bible a náboženství

 

Demokritos říkal, že světy jsou nesčíslné a že se liší velikostí. V některých není Slunce ani Měsíc, v některých jsou větší než u nás a v některých četnější. Vzdálenosti mezi světy jsou nestejné, někde je více světů, jinde je méně a některé rostou, jiné jsou v rozkvětu a jiné hynou, někde vznikají a jinde zanikají, padajíce na sebe. Některé světy jsou bez živočichů, rostlin a veškeré vlhkosti…

 

Hippolytos, 3. stol. n.l.

 

 

Řekové pravděpodobně měli své poznatky z Alexandrijské nebo Konstantinopolské knihovny. Věta, že některé světy jsou bez živočichů navozuje dojem, že jsou běžnější světy obydlené živými organizmy,což by odporovalo nastupujícímu křesťanství, kdy se Země stala středem vesmíru, protože ji stvořil křesťanský bůh. Vše bylo podřízeno náboženství a kdo měl jiný názor (vědecký), stal se pronásledovaným kacířem. Tento obraz vesmíru je totožný s tím, jak je popisován v hinduistickém spisku Pranavada-Purva. Rovněž židovské pověsti hovoří o mnoha světech, které stvořil Bůh.

 

 

 
 

Co je to Bible?

 

Vzhledem k tomu, že celá řada faktů v této publikaci je čerpána z bible, je nutno si ozřejmit o jaký zdroj se jedná. Název bible (slovo biblia, latinsky knihy, pochází od fénického města Byblos, odkud se dovážel papyrus, na kterém se tehdy psalo) je dnes tvořena celkem 66 knihami, které psalo kolem 40 lidí (Židé).

 

Slovem bible se dnes označuje kniha o přibližně tisíci běžných stranách, která se dělí na Starý a Nový zákon (Židé, kteří nepřijali Krista, uznávají jen Starý zákon bez přívlastku starý). Starý zákon se skládá z 39 knih, z nichž první začaly být psány nejprve Mojžíšem patnáct století před Kristem, přičemž první písemné podklady (které Mojžíš do svých knih převzal) byly zapsány již při stvoření – myšleno židovského národa (údajně 4 000 let př. n. l.). Později byly spojeny v jeden celek pod názvem Starý zákon. Nebylo by správné chápat Starý zákon jako svatou náboženskou knihu a návod jak se modlit k Bohu, protože s takovýmto záměrem nebyla ani psána. Starý zákon je nutno chápat jako historický dokument, soubor faktů, který nás informuje o časech dávno minulých a poskytuje praktický návod, jak se dívat na svět ve všech jeho souvislostech.. Nový zákon sestává z 27 knih, které byly napsány po Kristově smrti a vzkříšení v 1. století v Řecku a poté byly seřazeny do jednoho celku. Nový zákon se postupně stal poplatným době, kdy se náboženství  stalo politickým hnutím a nástrojem k ovládání lidí (utržíš-li políček na jednu tvář, nastav i druhou). Určitě není bez zajímavosti, že křesťanství povýšil na státní náboženství pohanský římský císař Konstantin Veliký jako prostředek k zachování velikosti říše římské.  Nový zákon nemá ani zdaleka takovou vypovídací hodnotu, jako Starý zákon, protože obsahuje spíše výklad křesťanské filosofie, zatímco Starý zákon popisuje události, které se skutečně staly.

 

Jako červená niť se celou biblí táhne zvěst o spasení (záchraně) tohoto světa Mesiášem, jehož příchod Starý zákon předpovídá a Nový zákon této předpovědi využívá ke „zbožnění“ Krista. Mnozí tvrdí, že bible je knihou inspirovanou (lidem vnuknutou), jak to o sobě sama říká. To ovšem není možné chápat ve smyslu sakrálním a s vědomím toho, že „Bůh“ byl nadpřirozená bytost. Vždyť Mesiáš se kromě bible objevuje, když v jiné podobě jak v kultuře hinduistické ve formě proroků zvaných tirthamkarové, tak i v indiánských pověstech – například indiáni kmene Siouxů očekávají, že se k nim na počátku nového věku vrátí „bílá bizoní žena“. Proto místo vousatého staříka na obláčku je logičtější si v tomto případě představit „bohy“ coby učitele pradávných lidských společenství. Za tohoto předpokladu můžeme souhlasit s názorem, že bible je jediná kniha, která souvisle popisuje svět od jeho stvoření až do jeho konce.

 

 

 

Historická ověřitelnost bible

 

Bible je bezesporu i cenným zdrojem pro pátrání po činnosti „bohů“. Dozvíme se například, že v době patriarchů máme co do činění s henoteismem, to znamená s vírou, že sice existuje více bohů, avšak že je třeba uctívat pouze ochranného boha kmene. Tím je potvrzována teorie o tom, že „bohové“ považovali jednotlivé lidské skupiny za svůj majetek, starali se o ně, ale v případě neposlušnosti je přísně trestali – obvykle smrtí. Tento přístup „bohů“ k lidské populaci vysvětluje i to, proč židé směli mít otroky. Samotné biblické příběhy jsou velmi podobné tomu, co se dělo při kolonizování Ameriky Španěly: násilí, slzy, krev a hromady mrtvol. Přitom i jihoameričtí Indiáni byli přesvědčeni, že je opět navštívili jejich „bohové“. Španělé se totiž objevili ke konci posvátného 52 letého cyklu a na obloze se navíc objevila kometa. Je zajímavé sledovat, jak kritika pravdivosti bible musela ustupovat pod tíhou nových zjištění, například z archeologie. Už bylo zmíněno místo Abrahamova dětství, Ur Kaldejských (Babylónie, dnes Irák-Perský záliv). Samotná existence tohoto města byla dlouho nejistá a kritikové prohlašovali, že například Mojžíš nemohl napsat první knihy bible, protože v jeho době ještě nebylo známé písmo. V Ur Kaldejských však bylo objeveno a podrobně zkoumáno. Bylo zjištěno, že mnoho set let před Abrahamem (a tedy i před Mojžíšem) bylo písmo velmi rozvinuté. Nedávné objevy řady starověkých měst a civilizací potvrzují nikoli “postupnou evoluci písma a kultury”, ale to, že civilizace po počátečním rozkvětu vždy upadaly. Úpadek civilizací připomíná vymírání druhů v biologii – ne evoluci, ale pád. V této oblasti bydleli Chetité (Hetité), o kterých bible hodně mluví. Avšak z jiných pramenů nebylo až do začátku 20. století o tomto národu nic známo. To bylo příčinou další mocné kritiky bible – jako knihy historicky nespolehlivé. Později bylo zjištěno, že Chetité tvořili jeden z nejmocnějších a nejvlivnějších národů starověku. Totéž platí o Edomu a Edomitech a dalších národech. Asi nejznámější knihou, populárně dokládající historickou pravdivost bible, je A bible má přece pravdu od Wernera Kellera. Další práce na toto téma jsou od Freeho, Ungera, Pfeiffera, Allise a jiných. Význačný archeolog dr. Nelson Glueck řekl: “Mohu kategoricky prohlásit, že zatím není archeologického objevu, který by vyvracel záznamy bible. Desítky archeologických nálezů potvrzují v jasných konturách nebo v přesných detailech historické líčení bible.” (Rivers in the Desert) Dr. Zeev Shremer, vůdce geologické výpravy na sinajský poloostrov, prohlásil: “Máme své vlastní mapy a přehledné geodetické náčrty, ale samozřejmě tam, kde se bible a mapy rozcházejí, dáváme přednost Knize knih - bibli.”(Je bible skutečně Boží slovo? – The Sun, San Bernardino, Kalifornie). Rovněž moderní věda, nazývaná genetika potvrzuje biblický záznam historie člověka. H. Benedict a G. Weltfisch (antropologové) vyjadřují tuto myšlenku: “Co je v bibli již po staletí psáno o Adamovi a Evě, otci a matce celého lidského pokolení, to dokázaly vědecké výzkumy, že totiž všechny národy Země tvoří jedinou rodinu a mají společný původ. Věda popisuje složi-tou stavbu lidského těla, v němž všechny orgány spolupůsobí, aby je zachovaly na živu, jeho pečlivě vymyšlenou stavbu, která by se nemohla náhodně vyvíjet u všech stejně, kdyby lidé neměli žádný společný původ... Lidé všech ras jsou bratři, jak totéž říká bible.” (Rasy lidstva) Ve spisu Co je rasa? vydaném UNESCO čteme: “Kdybychom šli stovky generací zpět, dospěli bychom ke kořeni stromu lidské rodiny, k prvnímu ´homo sapiens´...Můžeme zcela dobře nazývat svého společného předka Adamem, což znamená hebrejsky člověk, neboť známý biblický příběh potvrzuje vědecké zjištění, že dnešní lidé jsou společného původu.” Kromě toho je si třeba povšimnout, že název „člověk“ sám od sebe neurčuje pohlaví, ale živočišný druh, jako když řekneme had, ryba nebo pták. Proto docela dobře prvním člověkem mohla být žena (nebo spíše ženy) , vhodná k dalšímu umělému rozmnožování člověka. To ostatně dokazuje současná genetika, která zjistila, že ženské chromozomy X jsoua mohl přes průhledná okna sledovat podmořský svět. Protože však velká ponorka nemohla přistát u břehu, musel Jonáš přestoupit do značně menšího výsadkového člunu, který jej dopravil ke břehu, kde potom splnil svůj úkol. Další potvrzením, že autoři bible čerpali z mezopotámské kultury je pověst o potopě. Předlohou biblického Noe je Utanapištim, kterému bůh Ea poslal vzkaz prostřednictvím rákosové chýše. Ty, chýše z rákosu slyš! Ty, stěno, rozuměj! Muži šupparacký, synu Ubartua strhni dům, vystav loď bohatství zanech, život vyhledej! Majetek v nenávisti měj, život zachovej! Všechno sémě živoucí do lodi uveď! Za povšimnutí stojí, že stejně jako izraelský bůh, mluví se svým chráněncem prostřednictvím „něčeho“, v tomto případě stěny. Židovský bůh promlouval prostřednictvím „archy úmluvy“ zřejmě proto, že Židé cestovali pouští a neměli tudíž trvalé obydlí. Technické výrazy jako vysílačka nebo reproduktor patří do technického slovníku dnešní doby, ale protože se fyzikální zákony zcela jistě nezměnily, můžeme předpokládat, že se jednalo o přenos zpráv pomocí elektromagnetické energie, stejně jako dnes. Z uvedených důkazů ovšem plyne nezvratná skutečnost, že Bible není dílem božím, jak mnohdy tvrdí i někteří kreacionisté, ale vznikla převzetím pověstí starší (mezopotámské nebo též sumerské) kultury a jejich úpravou a zapracováním do kultury židovské. Samo-zřejmě nelze vyloučit její další úpravy z nejrůznějších důvodů. o desítky tisíc let starší než mužské. Dokonce i mezopotamské báje hovoří o tom, že se první člověk nemohl sám rozmnožovat.(viz Vznik člověka ). V klínových tabulkách vykopaných v Babylonu se píše, že bůh Enki má ne-mocné žebro (sumersky "ti"). Bohyně povolaná mu žebro vyléčit se jmenuje "Ninti" ("Paní s žebrem"), přičemž není zcela jasné, zda výraz žebro byl přeložen ve správném významu. Další význam "ninti" je "dát život" tj. "paní, která dává život". Hebrejci nahradili Ninti Evou (jejich legendární pramáti lidstva, "paní, která dává život"). Manipulace s „božím žebrem“ ale nebyla zapomenuta a byla upravena do podoby, kterou známe z bible, že totiž Eva pochází z žebra Adamova. To proto, že tvůrci bible nebo její pozdější upravovatelé nemohli připustit, že „bůh“ by mohl být nemocen a že by jej musel někdo léčit. Okolo první ženy je ovšem více nejasností. Podle židovské báje byla ještě před Evou Adamovou první ženou Lilith, kterou Bůh stvořil stejně jako Adama z hlíny a stejně jako Adamovi jí vdechl nesmrtelnou duši. Měla s ním "třpytné syny a zářivé dcery". Pak se s ním nepohodla a pronesením božího jména se změnila v démona. Stejná pověst se objevuje i v dalekém Tibetu. Tibetská Brag-srin-mo je noční démon z východních pouští (stejně jako Lilith v mýtech babylonských) a manželkou prvního člověka a a matkou lidstva. Můžeme z toho vyvodit, že autoři bible v průběhu času zřejmě něco upravili podle tehdejších potřeb. Že bible vznikla na základě reality svědčí i další skutečnosti. Nikde se nedočtete v této tisíce let staré knize o tom, že Země je plochá placka. Naopak, bible již staletí před Kristem hlásala, že Země je kulatá, “zavěšena na ničem” a není hodna žádného uctívání – jen normální péče, tak jako pečujeme o svůj domov. Zeměkoule tedy není Bůh (Gaia). Tisíce let bible učí lidi základní hygienická pravidla, například karanténu pro infekčně nemocné lidi – zatímco lékaři, kteří bible nedbali, ještě v 19. století zabíjeli pacienty svýma rukama, když si je nemyli a nesterilizovali. (Až v 19. století proti tomu vystoupili profesoři Semmelweis, Pasteur a další – a jak jinak, byli vysmíváni). Se současnými technickými znalostmi můžeme v bibli objevit příběhy, které ač dříve vypadaly jako báchorky, z dnešního pohledu jsou zcela všední. Příkladem může být příběh o Jonášovi a velrybě. „Jahve rozkázal svému proroku Jonášovi, aby odešel do Jeruzaléma a prorokoval zánik města. Zde bych chtěl poznamenat, že výraz „prorok“ označoval původně „toho co viděl“ (myšleno boha) a byl jím pověřen sdělit něco ostatním lidem, protože izraelský bůh se obvykle na veřejnosti nezjevoval. Jonáš tedy šel a splnil, co mu bylo nařízeno. Lidé se zalekli a upustili od rozmařilého a nespravedlivého života. Proto se nad nimi Jahve slitoval. Proroctví se nenaplnilo a Izraelci nazvali Jonáše falešným prorokem. Po čase rozkázal Jahve proroctví zkázy ve městě Ninive. Jonáš se však obával, že lidé se napraví a opět ho nazvou falešným prorokem. Raději nastoupil na loď, která plula hodně daleko. Tu se zvedla vichřice, moře se rozbouřilo a vlny ohrožovaly loď. Lodníci ponořili Jonášovi nohy do vody. Moře se ihned utišilo. Vhodili tedy Jonáše do vody, moře se uklidnilo a loď plula rychle k cíli. Jahve poslal Jonášovi velikou rybu, která ho spolkla. Jonáš se pohyboval v jejím břiše jako v místnosti. Jonáš ušetřil velké rybě život a ta mu za to umožnila vidět podmořský svět. Proto vyslal Jahve malou rybu, která ho spolkla, aby neměl tolik prostoru. Jonáš začal Jahva prosit, a on se nad ním slitoval. Jonáš se vydal prorokovat zkázu do Ninive. Lidé začali litovat svých činů a Jahve se rozhodl odložit trest o 40 let.“ Na základě dnešních znalostí bychom mohli tento biblický zápis přeložit asi takto. „Bůh“ potřeboval získat Jonáše živého, aby mu posloužil jako prorok. Přiměl tedy námořníky prostřednictvím „bouře“, aby ho vhodili do moře, kde jej nechal vylovit ponorkou. (Kdo viděl třeba ve filmu záběr rychle se vynořující – téměř vyskakující atomové ponorky, musí připustit, že se tvarem i pohybem značně podobá velkým kytovcům). Uvnitř „ryby“ se pohyboval zcela volně

 

 

 

Bible a Enuma-eliš

 

Bibli je však také nutno číst jako poselství o vzniku našeho světa. Protože bible při svém popisu vzniku světa vychází ze starobabylonského eposu o stvoření světa Enuma-eliš (Tam nahoře) , nebude na škodu si tento epos přiblížit. V eposu se říká, že na počátku existovala je-nom voda (vlnění) a všude panoval chaos. Na jiném místě je zmínka o tom, že Bůh seděl na vodě jako pták na vejcích a vyseděl z chaosu život. Motiv „vejce“- kosmického komplexu (viz Bible a kosmos Kogi). Z něho se zrodili první bozi. Během staletí se někteří bozi rozhodli udělat ve světě (vesmíru) pořádek. To vzbudilo zlobu boha Apsua a jeho ženy Tiámat, netvorné bohyně chaosu. Vzbouřenci se spojili pod vedením moudrého boha Ey a Apsua zabili. Tiámat, zobrazená v podobě draka se rozhodla pro pomstu za manželovu smrt. Bozi pořádku vedení Mardukem však zabili v krvavé bitvě bohyni Tiámat a její gigantické tělo rozsekli na dvě části. Jedna z nich se stala zemí a druhá nebem (zřejmě tříšť, dodnes obíhající v pásu mezi Marsem a Jupiterem). Krev boha Apsua (jedná se snad o genetický materiál?) smísili s hlínou a z této hmoty vznikl první člověk. Při porovnávání textů bible a eposu překvapuje především celková následnost událostí, vznik nebe a nebeských těles, oddělení vody od země, stvoření člověka šestého dne a také odpočinek boha v bibli a společná hostina babylonských bohů v eposu, připadající rovněž na sedmý den. Vědci správně předpokládají, že text Genese (kap.3.v.5) „a vy budete jako bohové, vědouce dobré i zlé“, stejně jako některé další texty, mají polyteistický smysl. Zřejmě to způsobila nepozornost židovských redaktorů, takže se v biblických textech našly i další stopy starých polyteistických prvků. V téže knize v kap.6,v.2 se mluví o „synech božích“, přičemž stejné označení používá epos pro vzbouřené bohy, kteří skutečně byli syny boha Apsua a bohy-ně Tiámat. Zajímavé je i podání „prvotního hříchu“. Zatímco v bibli působí v roli svůdce had, v mezopotámském eposu vystupuje v roli pokušitele bůh Ea. Obě verze vyjadřují myšlenku, že poznání dobra a zla, tedy moudrost, činí člověka rovna bohům. Proto se také v ve třetí kapitole Genese v.22, dočteme: „Tehdy řekl Hospodin Bůh: Aj člověk učiněn jest jako jeden z nás, věda dobré i zlé; pročež nyní, aby nevztáhl ruky své a nevzal také se stromu života, jedl by i byl by živ navěky, vyžeňme jej.“ Později bylo toto rozhodnutí dále upřesněno: "Nebudu se nesnadnit s člověkem na věky, ale protože takové tělo je, bude délka jeho života 120 let!"

 

 

 

Indiánské mýty

 

V Jižní Americe na úpatí Sierry Nevady v Kolumbii kdysi žil kmen indiánů Kogi, které Španělé v 16. století téměř vyhubili. Ve 20. století se s jejich nepočetnou komunitou seznámil rakouský profesor Theodor Preuss. Dověděl se od nich, že Kogiové připisují akt stvoření jisté pramáti jménem Gauteovan. Od ní pocházeli i čtyři patriarchové, praotcové kněžského pokolení. Tito patriarchové sídlili v kosmu (na nebi) a veškeré zákony tedy přicházely ke Kogiům „zvenčí“. Když praotcové sestoupili na zem, měli na tvářích masky, které odložili až mnohem později. Kněží pak předávali úřad svým synům a tak započalo předávání vědomostí z generace na generaci. V mytologii Kogiů se vypráví o bojích čtyř patriarchů proti démonům a zvířatům. Šlehaly blesky, létalo se do všech světových stran a zem se mezitím snášela různá semena. Časem však se začali rodit lidé s nepřirozenými sklony, kteří dokonce obcovali se zvířaty. Nato dal nejvyšší náčelník otevřít brány nebeské a nechal čtyři roky nepřetržitě pršet. Po čtyři léta pršela rudá a modrá voda a voda se rozlila všude po světě. Kněží však postavili zázračnou loď a naložili na ni všechny druhy zvěře a ptactva, ale i rostliny a semena. Poté, co zázračná loď ztroskotala na hřebeni Sierra Negra bylo všechno živé vysazeno znovu na zem. Kogiové chápali kosmos ve tvaru vejčitého útvaru a proto si stavěli i své příbytky ve tvaru vejce. Uvnitř takto definovaného prostoru leží devět světů, z nichž střední je vyhrazená pro lidi. Jak je to podobné „nebi“ ze sumerských, židovských nebo egyptských příběhů! Zatímco židé mají sedm nebí, Indiáni evidentně devět. Stačí zaměnit slovo kosmos (nebe) za výraz současný – kosmický komplex s devíti nebo sedmi prstenci různé velikosti, otáčející se kolem středové osy, aby byla vytvořena umělá gravitace. Konec konců ani Kogiové, stejně jako starověcí Sumerové, Židé a Egypťané neměli technický slovník a pokud by ho snad měli, těžko bychom jej my po šesti a více tisících letech, pochopili. Kosmos, neno-li "nebe" znázorňují i dva "nebeské oltáře" na opačných koncích zeměkoule. Peruánský v Americe a čínský.

 

Podobná struktura prý existovala i ve skutečnosti. Podle Platónova popisu Atlantidy byl namalován obraz hlavního města tohoto kontinentu. Je až nápadně podobný oněm oltářům nebes. Položme si otázku - proč asi? Co bylo pro pozemšťany tak důležitého, že si to znázornili v pozemských podmínkách architektonicky? Znázornili si později, po zániku Atlantidy svoje město jako "oltář nebes" nebo to udělali dávní návštěvníci Atlantidy?

 

 

 

Bůh - stvořitel a "bohové"

 

V bibli je možné se také dočíst, že Anunakové věřili v Boha, protože sídlo a místo trůnu JHVH lze nalézt v biblických textech a je nazýváno OLAM (v českých překladech se ovšem nenajde). Biblické sdělení, že Elohim - tedy "bohové", Anunakové - měli Boha, se zdá na první pohled naprosto neuvěřitelné, ale je vcelku logické."

 

Tento předpoklad si ovšem vynucuje otázku: "Pokud Nefilim (Ti, co byli sesláni dolů) byli "bohové", jež stvořili na Zemi člověka, jak vznikli sami Nefilim na Dvanácté planetě (Marduk)?"

 

Co k tomuto problému říká bible? Evangelista Jan popisuje vznik vesmíru takto: Na počátku bylo Slovo, Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh“. Je to vyjádření něčeho, co nemá začátek podobně jako kruh. Obdobný problém tkví v otázce, co bylo dřív – slepice nebo vejce? Pro pochopení je zřejmě nutno znát více rozměrů než tři a čas.

 

Ve smyslu „programátorské teorie“, která přirovnává přenos informací v živých organismech pomocí DNA k počítačovému programu lze za slovo považovat „kosmický kód života“ a uvedený výrok interpretovat jako: “Na počátku byl kosmický kód života napsaný Stvořitelem a ten  kód byl Stvořitel“. V egyptském panteonu je bůh všech bohů nazývaný Atum, což v překladu znamená Nejsoucí, kdysi vzniklý sám ze sebe. Rovněž čínské náboženství, taoismus, jehož vznik se klade půl tisíciletí před narození Krista, svého boha nepersonifikuje. Tao je pojmem neporovnatelným s evropskou představou božstva; je to pojmově nepostižitelný absolutní princip, jímž se řídí bytí, a tím i svět. Toto náboženství nemá svůj základ ve víře v boha, ale snaží se nalézt skutečný princip věcí, jenž dává šanci uniknout nebezpečí, číhajícímu na každého během jeho života. Tím se velmi podobá původním (gnostickým) evangeliím. V nich se také hovoří o sebepoznání jako o cestě k Bohu a jako o cestě ke splynutí s vesmírem. Také Buddha se vědomě distancoval od těch, kteří vytvářeli spekulativní teorie o začátku a konci, omezenosti a nekonečnosti světa, původu člověka nebo posmrtného bytí vysvobozeného. Srovnával je se slepci, z nichž se každý dotýká slona na jiném místě a pak se dostává do prudkého sporu o pravém tvaru zvířete: Jeden slepec posuzuje slona podle ocasu, kterého se dotýkal, druhý podle nohy, další podle ucha. Podle tohoto podobenství je každá interpretace světa a člověka útržkovitá a je vzhledem k pomíjivosti života promarněným časem.

 

Proto, slyšíme-li hovořit o Bohu, musíme vzít v úvahu, že pod tímto všeobecně známým pojmem si může každý představovat něco jiného. A to od dobrotivého stařečka na obláčku, až po cosi imaginárního, ale také různé bohy sumerské, židovské, řecké, indické, indiánské, eskymácké .. a tak bychom mohli pokračovat do nekonečna. Opustíme proto tento výraz a onu nejvyšší inteligenci, nikdy nezačínající počátek všeho si pro jednoduchost označíme pojmem „Nepoznatelný, smysly neuchopitelný“, tedy NSN. Tím tuto kategorii jednoznačně oddělíme od ostatních „bohů“. Pro ilustraci nepřesnosti pojmu „bůh“ si můžeme připomenout, že například Aztékové považovali španělské conquistadory za bohy, kteří splnili slib daný jejich předkům, že se vrátí. Ale to jsme už prakticky v naší době. Co to ovšem bylo za „bohy“, kteří učili kdysi dávno Indiány řemeslům, zemědělství, ale i matematice a astronomii? Co to bylo za „bohy“, kteří totéž učili starověké Sumery?  Co to bylo za „boha“, který se zaměřil speciálně na výchovu židovského národa? Speciálně v této souvislosti si však v zájmu objektivity musíme položit otázku, zda-li židovský bůh nemohl být představitelem zbytkové civilizace ze zaniklé Atlantidy.  Hledání odpovědí na tyto otázky je smyslem této publikace.

 

K zamyšlení nutí ovšem v této souvislosti již citovaná část sumerského eposu Enuma eliš kde se  říká, že „na počátku existovala jenom voda (vlnění) a všude panoval chaos……. Bůh seděl na vodě jako pták na vejcích a vyseděl z chaosu život“. Je to přiblížení nějaké skutečnosti nebo děje rozumovému chápání lidí?

 

Naše smysly nám poskytují pouze omezené poznání světa, aniž si to často uvědomujeme. Proč se například vžilo přísloví „mlčí jako ryba“ nebo úsloví „podmořský svět ticha“? Obojí vzniklo v době, kdy ještě neexistovaly přístroje, které byly schopné zaznamenat podmořské zvuky, které jsou přenášeny na takových frekvencích, které lidské ucho neslyší. Obdobně třeba pes má daleko jiný svět vůní, než jsme si schopni představit. Jsou i různé druhy očí, které jsou schopny vidět víc, než vidí člověk. Ruku v ruce s možností našich smyslů jdou i možnosti našeho mozku – nebo je lépe říci to obráceně? V každém případě ale existují jisté hranice, limitující naše chápání světa a jeho poznání. Proto není rozumné prohlásit „nevěřím v boha, protože jsem ho neviděl“. Z této myšlenkové konstrukce potom také samozřejmě vyplývá, že Židé se nesetkali s NSN, ale s bytostí, která byla později označena slovem „bůh“.

 

Na tomto místě je také nutné odmítnout zjednodušené vysvětlování dřívějších pohanských náboženství. Podle tohoto školního vysvětlení měli pohané spoustu bohů proro, že neznali přírodní zákony a proto prý měli boha blesku, bohyni úrody a plodnosti, boha větru  atd. To je samozřejmě nesmysl, protože ve starověkých památkách i legendách jsou tito bohové označováni jako patriarchové, mudrcové a učitelé. Zobrazení těchto „bohů“ je možné vidět například na sumerských destičkách. Lze zřetelně rozeznat, že byli znázorňováni jako osoby vyšší postavy s typickým rohatým kloboukem. Prvním, inkognito vystupujícím „bohem“ byl vlastně židovský bůh, nazývaný Hospodin.

 

V průběhu věků došlo potom zvláště v křesťanství ke smísení obou těchto velmi rozdílných pojmů. Proto tvrzení ortodoxních kreacionismů, že Země a život na ní byly stvořeny přímo Bohem, je třeba brát s určitým nadhledem. Jako příklad by mohlo posloužit třeba tvrzení, že předseda vlády dal vzniknout salaši v Jizerských horách. Samozřejmě, že předseda vlády žádnou salaš nezakládal, protože je to „pod jeho rozlišovací úroveň“, jak někteří politici s oblibou říkají. Určitě však na jejím vzniku má svůj podíl, protože jeho vláda navrhla zákon, kterým je možné salaše zřizovat. Tento zákon potom prošel legislativním procesem v parlamentu, byl vydán a prostřednictvím úředníků na krajích a obcích zrealizován. Na tomto příkladu je zřejmé, jak dlouhá je cesta od předsedy vlády k ovčákovi na salaši. Nesrovnatelně delší je ovšem čas, který musel uplynout od prvotního impulzu, který vyšel od NSN, přes vývoj vesmíru, vzniku života ve vesmíru, vzniku Sluneční soustavy, Země a života na ní. Z toho je zřejmé, že ve vesmíru zcela jistě existuje mnoho forem života, které jsou mnohem starší a pravděpodobně mnohem vyspělejší. Mnoho forem života v průběhu věků zřejmě také zaniklo.

 

 

 

Zrození křesťanství

 
 

Hovoříme-li zde o náboženství, zcela jistě nemůžeme pominout nám nejbližší náboženství a to křesťanské. Úvodem si řekněme, že v prosinci 1945 našli místní rolníci v okolí města Nag Hammádí v hornoegyptském pohoří Dlabal al-Tárif hliněný džbán, ve kterém bylo ukryto třináct papyrových kodexů, svázaných ve vydělané gazelí kůži. Tyto texty, později nazvané Gnostická evangelia popisují Ježíšovy výroky a přesvědčení úplně jinak než Nový zákon. Tato evangelia sice pojednávají o Ježíšovi, ale zároveň hlásají přesvědčení, že hlubokým poznáváním sama sebe poznává člověk i Boha – čili, že člověk má sám v sobě hledat zdroje radosti, smutku, lásky a nenávisti, a tím najde Boha ve svém nitru.

 

Po smrti Ježíše si křesťanské hnutí začínalo získávat oblibu, šířilo se z jednoho regionu do druhého a příběhy o Ježíšovi byly ovlivňovány prostředím jednotlivých komunit, ve kterých přežívaly. Obíhaly desítky různých příběhů – evangelií, které si často i protiřečily. Ve svých počátcích bylo křesťanství ilegální a křesťané byli pronásledováni. Potřebovali se proto sjednotit kolem něčeho pevného a jednotného. Tímto základem ovšem nemohla být navzájem si protiřečící evangelia. Proto byla někdy okolo roku 180 pod vedením lyonského biskupa Irenea ustavena jednotná věrouka. Nadále měla existovat jediná církev s jedinou soustavou dogmat a obřadů a vše ostatní bylo odmítnuto jako kacířské. Nová doktrína byla nesmiřitelná – mimo pravou církev není spásy. Nová církev byla rovněž prohlášena za katolickou, tj. universální. Biskup Ireneus rozhodl, že nadále mají existovat čtyři pravá evangelia, proto prý existují čtyři hlavní světové strany a čtyři hlavní větry. Jsou prý věrná, naprosto spolehlivá a úplně postačují potřebám věřících. Přitom v žádném gnostickém evangeliu se nepíše o Ježíšovi jako o božím synovi, nepíše se o neposkvrněném početí, nepopisuje se jeho zmrtvýchvstání a není tam ani pašijový příběh. Ale i úředně stanovená evangelia byla postupně doplňována. Například Markovo evangelium bylo o padesát let později doplněno Matoušem právě o zmrtvýchvstání Ježíše. Trvalo až do roku 367, než zavládla konečná shoda na 27 textech, které dnes nazýváme Nový zákon. Poté církev vyvinula maximální snahu o to, aby všechna ostatní evangelia, označená jako heretická, tj. kacířská, byla spálena. Jejich šíření bylo zakázáno pod trestem smrti a věčného zatracení. Čtyři kanonická evangelia představují Ježíše jako Spasitele, Mesiáše a Syna Božího. Evangelia nalezená u Nag Hammádí však popisují jako učitele a osvíceného filosofa – tedy jako obyčejného člověka. Také všechny rituály, provozované od čtvrtého století včetně víry v nadpřirozeno jsou výmysly, doplněnými až mnohem později a přebrané převážně z pohanských náboženství. Egyptský sluneční kotouč byl převzat do křesťanství jako svatozář. Piktogram bohyně Isis, pečující o malého Hora byl převzat jako panna Marie s Ježíškem. Předkřesťanský bůh Mitra – nazývaný „Boží syn a světlo světa“  se narodil 25. prosince, zemřel, byl pochován v kamenné hrobce a po třech dnech opět vzkříšen. Dvacátý pátý prosinec je také dnem narození Osirida, Adónise a Dionýsa. I posvátný den v týdnu byl ukraden, tentokrát zase pro změnu  Židům. Původní křesťané slavili židovský sabat v sobotu, ale římský císař Konstantin, žijící ve 4. století, zakladatel křesťanství jako státního náboženství,  jej přesunul na neděli, aby odpovídal pohanskému Dni slunce (Sunday). Jeho matka Helena, císařovna římská, se proslavila se tím, že po zavedení křesťanství jako oficielního náboženství se vydala do Palestiny, doprovázená Eusébiem, řeckým kronikářem, žijícím v Palestině. Putovala po místech, kde podle legend žil Ježíš a určovala „svatá místa“. Informace získávala mučením Židů. Údajně tak našla i Kristův kříž. Nechala postavit i chrám Božího hrobu na místě, které sama určila. Následujících 800 let, až do první křižácké výpravy měli ovšem klíč k tomuto chrámu muslimové.

 

Starý zákon který je jakousi kronikou židovského národa hovoří o Abrahámovi, kterého Bůh povolal, aby lidi spojil bez ohledu na odlišné jazyky a kulturu. Většina lidí vůbec netuší, že společný kořen náboženství židů, křesťanů i muslimů je právě u Abraháma, zakladatele monoteismu. Abrahámova žena Sára nemohla mít děti a tak přesvědčila Abraháma, aby zplodil dítě s arabskou otrokyní Hagar. Ta potom podle starobylých obyčejů musela porodit dítě na klíně Sáry, aby bylo uznáno jako právoplatný potomek. Poté co se takto narodil syn Izmael, otěhotněla i Sára, které se narodil syn Izák. Po Abrahámově smrti vyhnala Sára otrokyni Hagar s jejím synem Izmaelem a tím se semitské společenství rozštěpilo na Araby a Židy. Židovská víra čerpá své přesvědčení od proroka Mojžíše, jehož původ Židé vystopovali až k Izákovi a Abrahámovi. Několik století poté přichází Ježíš – židovský prorok – s novým učením, svou vlastní verzí Abrahámova náboženství. O dalších pár set let později se objevuje Mohamed s tvrzením, že ve skutečnosti je pravým Božím poslem on. Slibuje návrat k původnímu Abrahámovu učení, přičemž tentokrát k němu vede spojnice samozřejmě přes Izmaela a tak vzniká islám. Proto křesťanští vůdcové pokládali islám za kacířství a ne za nové náboženství. Židovské náboženství bylo křesťanskými pohlaváry označeno za vyznávání rannějšího, neúplného zjevení Boží vůle a z tohoto důvodu opovrhováno. Když Mohamed zemřel, rozštěpil se i Islám kvůli sporu, kdo je Mohamedovým pravým následovníkem na sunnity a šíity. Ježíše však uctívají všichni.

 

Z výše uvedeného plyne, že křesťanství, tak jak je nám předkládáno dnes, je náboženství, postavené na lži, klamu a pokrytectví. Zatímco muslimové zcela logicky a rozumně pokládají Krista za jednoho z tehdejších proroků, křesťanství z něho udělalo nadpřirozenou bytost a zcela nesmyslně jej postavilo na roveň kouzelníků, skřítků, hejkalů a jiných pohádkových bytostí. Středověké křesťanství se velmi ostře stavělo proti vědeckému pokroku a středověké vědce označovalo za čaroděje a kacíře. Nejenže je označovalo, ale dokonce je i fyzicky likvidovalo. Za jediné nositele kultury tak byli uznáváni pouze jezuité, sloužící církvi svaté pod heslem „účel světí prostředky“. To znamenalo, že ve jménu církve svaté mohly být beztrestně páchány i zločiny. Pokrytectví církve je možné dokázat i na vztahu k ženám. Zatímco muslimský panovník měl zcela legitimní harém, křesťanští panovníci, které oddával sám papež, a měli být vzorem všech ctností, měli ke stejnému účelu takzvané dvorní dámy. Žena je chápána muslimským náboženstvím (ale i židovským) jako prostředek k rozmnožování. Vezmeme-li v úvahu, že ve starověkých náboženstvích se zachovala vzpomínka na vznik člověka v důsledku genetického inženýrství mimozemšťanů, kde ženy (samičky) původních primátů byly použity pro rozmnožování populace, není na tom nic divného. Z toho potom vychází i špatné pochopení této skutečnosti křesťanskými teoretiky, že pohlavní styk je něco nečistého, protože ti, co prováděli rozmnožování člověka jako první, to dělali zcela jiným způsobem, což už tito teoretici nevěděli nebo nechtěli vědět.

 

Křesťané zcela nepochopitelně udělali z aktu, který zajišťuje přežití a rozvoj všeho živého, něco zcela nečistého, co se musí pečlivě skrývat. Stačí se ale jen rozhlédnout po okolní přírodě a zjistíme, že v přírodě je tomu naopak. V genech všech živočichů je zabudován mechanizmus, který zajišťuje, že každý živočišný druh je svými hormony nucen vyhledávat svůj sexuální protějšek a rozmnožovat se. Milostné hry – předehry je možno pozorovat u všech vyspělejších živočišných druhů. Proč by člověk měl být výjimkou?

 

Závěrem je tedy možno konstatovat: Jestliže křesťanství zpochybňuje tento první zákon přírody, nemůže to být dobré náboženství.

 

 

 

Rodiště lidstva

 
 

Evoluční vědci nám předkládají nové a nové hypotézy o místě, odkud se rozšířily lidské rasy a odkud pochází člověk. Jednou je to Asie, jindy Afrika nebo Evropa. Tisíce let před těmito domněnkami čteme v bibli, že člověk byl stvořen v místech, kde dnes tečou řeky Eufrat a Tigris – před potopou tam tekly řeky čtyři. Toto místo je na Blízkém východě, v místě nazývaném řecky Mezopotamie (Země mezi řekami), kde žili Sumerové, čili dnešní Irák. Po celosvětové potopě a ustupující době ledové byly nejvhodnější podmínky pro život právě na těchto zeměpisných šířkách. Proto jsou památky po nejstarších civilizacích nacházeny v tomto zeměpisném pásu také v Asii, Africe a Střední Americe. V Mezopotámii můžeme hledat pomyslný střed, střed vědecký, kulturní, rasový, jazykový i literární. Nedaleko odtud byly zmateny jazyky při stavbě babylónské věže a lidé se pak rozešli do všech stran. Je to jen pohádka nebo špatně přeložené písemné artefakty? Proč by „bohové“ bránili stavbě, když jejich zájmem bylo spíše stavět? Logičtější se zdá být hypotéza, že v uvedeném prostoru bylo nutno soustředit na práce větší množství lidí, než v daném regionu bylo k dispozici. Vždyť zde přece probíhaly rozsáhlé stavby (sídelní město bohů E-ri-du – dům v dáli) a „brána boží“ – Babylon.  „Bohové“ proto přesunuli potřebné pracovní síly z jiných oblastí Země. Tak se na stavbě náhle objevili lidé, kteří si navzájem nerozuměli, což způsobilo zmatek a vzájemnou nevraživost. Tento experiment se poté navždy zapsal do povědomí lidstva jako zmatení jazyků.

 

Reálným základem pro tuto hypotézu mohou být dva mezopotámské hliněné válce, na kterých se o jedné takové stavbě píše. Samotný bůh Ninurta totiž pověřil kiššského krále Gudea někdy okolo roku 2 200 př.n.l. stavbou rozsáhlého areálu, nad nímž se měl tyčit obrovský zikkurat, což byla stupňovitá pyramida, podobná těm, jaké dnes nacházíme v Mexiku nebo i jinde v Jižní a střední Americe. Aby mohl být úkol splněn, muselo být shromážděno 216 000 dělníků, dovezeno dřevo z Libanonu, stavební kámen ze vzdálených zemí a především velké množství kovů. Nic z toho se totiž v daném regionu nevyskytuje. Důležitost díla podtrhuje spolupráce přizvaných specialistů z Elamu, Susy, Egypta i Núbie. Šlo zjevně o stavbu mimořádné důležitosti, na kterou bylo nutno pozvat všechny dostupné specialisty. Na válcích je podrobně popsán komplikovaný postup vyměřování staveniště. Zikkurat byl pečlivě nasměrován podle Slunce a sedmi stálic. Všechno muselo mít přesné rozměry, včetně obyčejných cihel. Tu první ostatně vyrobil v průběhu zvláštní ceremonie - v matrici zhotovené bohy - sám král! V textu je rovněž zmíněno označení (titul) boha Ninurty, který je zde nazýván NIN.GIR.SU. Výraz NIN je překládán jako „pán“. Z kontextu jiných překladů vyplývá, že GIR označuje létající stroj, obklopený plameny a dýmem. SU je nápadně podobné egyptskému ŠU, což znamená, ten, který zdvihá do nebe. Čili – pán zdvihače létajících strojů. My bychom dnes třeba řekli – velitel kosmodromu.

 

Pokud jde o složitost jazyků, panuje všeobecně rozšířený omyl, že se jazyky vyvinuly z nějakých chrochtavých zvuků ve složitou řeč. Vědci však zjistili, že se jazyky zjednodušují od původních komplikovaných forem do současné podoby. Časopis Science ilustrated napsal: “Starší formy dnes známých jazyků byly daleko těžší než jejich moderní odvětví. .... je zřejmé, že člověk nezačal s jednoduchou řečí, která by se postupně komplikovala, ale zdá se, že někde v minulosti, z níž nemáme žádná písemná svědectví, měl nanejvýš rozvinutou řeč, kterou postupně zjednodušoval v moderní formu.”

 

V knize Od doby kamenné ke křesťanství píše profesor W. F. Albright: “Archeologická bádání jednoznačně dokázala, že na zemi neexistuje žádné kulturní středisko, které by se mohlo co do stáří a výsledků rovnat se zeměmi v kotlině Středozemního moře a východně od něj....Ostatní kultury Starého světa všechny pocházejí z tohoto kulturního centra nebo jím byly silně ovlivněny.” Pokud jde o písmo, historik Berosus (3. stol. př.n.l.) napsal, že umění psát vynalezl lid v jižní Mezopotámii. David Diringer ve své knize Abeceda o tom píše: “Klínové písmo je pravděpodobně nejstarší systém psaní.... Zdá se, že tento velkolepý vynález pochází od Sumerů....neboť nejstarší dokumenty v klínovém písmu – přes tisíc tabulek a zlomků tabulek – byly nalezeny hlavně v Uruku nebo Maraka, v biblickém Erechu a patří k „uruckému období“, před dobou mezopotamských dynastií.” Také matematika, astronomie, medicína, chemie a další vědy byly rozvíjeny v těchto biblických místech poprvé na světě. V této souvislosti by nebylo od věci dotknout se dvou často diskutovaných témat a to ztotožňování bohů s nebeskými tělesy a stvoření Adama. Piktografické a následně klínové písmo vyjadřuje pojmy a to i abstraktní, takže obrázek hvězdy kromě významu „hvězda“ může znamenat ještě „nebe“ nebo „bůh“. Potom už záleží hodně na překladateli. Vzhledem k tomu, že sumerština neznala způsob, jak gramaticky odlišit mužský a ženský rod, je těžké usuzovat na to, koho vlastně bůh stvořil, když stvořil Adapu – Člověka.

 

V současné době probíhají debaty o tom, zda egyptská kultura je pokračováním sumerské nebo vznikla nezávisle a byla sumerskou kulturou pouze ovlivňována.  Starověký Egypt se na dějinné scéně objevil kolem roku 3100 před Kristem jako právě sjednocená říše. Stalo se tak v době, kdy Mezopotámie naopak vstupovala do éry městských států. Sjednocená říše by mohla být chápána jako známka pokroku, jinak ale egyptská civilizace za tou mezopotámskou spíše zaostávala a před prvními faraóny zde byly zaznamenány pouze jednoduché vesnice pravěkých zemědělců. Logicky se tedy objevily úvahy, že egyptský stát, zrozený z ničeho nic, byl spíše dílem vnější elity, jaksi "naroubován" na jinak primitivnější společnost. A odkud že ta elita přišla? Že by snad z Atlantidy? Časové souvislosti a důkazy propojení obou kontinentů dokládá kapitola Nejasnosti kolem osídlení Ameriky.  Totéž se pak týká egyptského písma. Hieroglyfy se objevily prakticky najednou, jako věc už hotová. Neznáme žádné předcházející piktogramy. Mezi hieroglyfy a sumerským klínopisem není žádná přímá příbuznost. Dlouho se bralo jako fakt, že první písemné záznamy pocházejí z Mezopotámie z doby kolem roku 3300 před Kristem a jsou tedy starší než egyptské. Vývoj písma v Mezopotámii se tedy zdál být bezproblémový a egyptské hieroglyfy prostě tak či onak odvozené.

 

Jenže pak přišel objev hrobu krále Štíra ve staroegyptském Abydu, kterýžto nález je datován do doby kolem roku 3300 před Kristem. Nejzajímavější přitom je, že v hrobce byly nalezeny i hieroglyfické nápisy. Pravda, poněkud připomínají obrázky, přesto je však evidentní, že jde o písmo v poměrně pokročilém stadiu vývoje. Kde se v Egyptě tehdy vzalo? Vzhledem k tomu, že vývoj písma v Mezopotámii v té době právě začínal, je hypotéza o převzetí ideje písma z Mezopotámie náhle dosti nepravděpodobná. Stejné otazníky se pak objevují i u egyptské civilizace jako takové. Řekněme, že byla skutečně zvenku naroubována na místní poměrně primitivní kulturu zemědělských vesnic. Otázkou však zůstává, odkud se vlastně přišla. Role  Mezopotámie  jako  prvotního civilizačního ohniska je v tuto chvíli poněkud nejistá.

 

 

 

Vznik písma

 

 

O vzniku písma, jakožto jednoho z nejdůležitějších fenoménů lidské kultury a civilizace stojí za to pohovořit podrobněji. Počátky vzniku písma se objevují v povodí Eufratu ,Tigridu a Nilu, ale také Jang-ć-´tiang (Veliké řeky) Chuang-che (Žluté řeky), v oblastech sídel vyspělých kultur. Egypt (4. tisíce př.n.l. až do 3. stol. n. l.). Hieroglyfy (z řec. posvátné rytiny), jsou nejznámějším typem zobrazení. Počet hieroglyfů přesahoval 700 a každý znak vyjadřoval slovo, slabiku i souhlásku. Pro lepší čitelnost byl doplněn vysvětlujícím znakem - determinantem. Hieroglyfy sloužily k monumentálním nápisům psaným na kámen, popřípadě do něj tesaným. Směr psaní znaků lze určit podle pohledu zobrazených postav. Zpočátku byly znaky řazeny svisle, až kolem roku 2 tisíce př.n.l. vodorovně. Potřeba rychlého psaní vedla ke zjednodušení hieroglyfů v písmo hieratické (kněžské) a 6. stol. přineslo další zjednodušení - písmo démotické (lidové). Obecné užívání písma usnadnil vynález papyrusových svitků (2200-1500 př.n.l.), na které se psalo rozžvýkaným rákosem a inkoustem ze sazí.

 

V Mezopotámii (asi 3 000 př.n.l. až do 1. stol. př. n. l. ). Kde sídlil národ Sumerů vzniklo písmo, nazvané později klínové. Toto písmo bylo původně obrázkové, ale více se vázalo ke zvukové podobě slova, slabiky. Například "šu" klínový obrázek označující ruku byl použit i pro jiné slovo obsahující "šu". Větší přehlednosti napomáhaly vysvětlující znaky. Sumerové psali seříznutým rákosem do hliněných destiček a na stvrzení jejich pravosti používali pečetní válečky. Zachovaly se i kamenné stély s reliéfy pro kultovní účely. Klínové písmo převzali ve 3. tisíciletí př.n.l. Chetité, národ neznámého původu. Písmo tohoto národa se podařilo rozluštit českému vědci Bedřichu Hroznému (1879–1952), z nápisů na hliněných tabulkách z královského paláce Boghazköy (Turecko). Klínového písma užívala převážná většina národů Přední Asie. Vrcholu vývoje dosáhlo klínové písmo ve fonetické podobě klínové abecedy z nálezu v syrském Ras Šamra, starobylém Ugaritu. Toto ugaritské klínové písmo vzniklo ve 2.tisíciletí př.n.l. v oblasti dnešní Sýrie a Palestiny. Obsahovalo 30 znaků.

 

Féničané byli semitským národem mořeplavců a obchodníků. Sídlili na libanonském pobřeží a při svých cestách Středomořím poznali egyptská písma i klínopisy. Své písmo vytvořili kolem roku 1 300 př. n. l. písmo fénické obsahovalo 22 hláskových znaků. Písmo se píše i čte zprava doleva a mezi slovy nejsou mezery.

 

Čínské písmo vytvořil podle pověsti ve 27. stol. př.n.l. císařský rádce Cchang Ťie. Toto písmo mělo také původ v obrázcích, používáním ovšem zabstraktněly. Znak zachycuje symbol pro jednoslabičné slovo a symbol pro výslovnost. Znaky, jejichž počet přesahoval desetitisíce se psaly svisle do sloupců. V Číně se psalo na bambusové destičky, zvířecí kosti nebo želví krunýře. Velkou změnu způsobil v prvním století př.n.l.. Cchaj Lun vynálezem papíru. Významným vynálezem je i deskotisk ze dřevěných matric používaný od roku 868. Tisklo se na papír i hedvábí.

 

Zvláštní pozornost si zaslouží písmo amerických Indiánů. Donedávna byli vědci přesvědčeni, že v oblasti Jižní  a Střední Ameriky písmo v našem slova smyslu neexistovalo. Bylo známo uzlové písmo Inků - kipu které sloužilo k zaznamenávání početních údajů. Naopak tokapu byly vytkávané geometrické vzory v inckém obřadním oděvu, které informovaly o společenském postavení jedince ve společnosti. Dnes není pochyb o tom, že v obou těchto oblastech písmo existovalo a plnilo celou řadu funkcí. Sloužilo k měření času, uchování kolektivní paměti, řízení měst, vyřizování soudních sporů, zapisování detailů náboženských rituálů a převyprávění mýtů. Písmo vzniklo v olmécké kultuře podle posledních poznatků asi 3 – 4000 let př.n.l. Proč nebyl tento systém uznán za písmo? Protože měl jinou formu než v Evropě. Spočíval na jiném principu. Západní písmo se zrodilo v Sumerské říši. Sumerská slovní zásoba oplývala jednoslabičnými slovy. Z některých znaků - slov se tedy staly znaky - zvuky znázorňující fonémy. Každý znak odpovídá určitému zvuku a z těchto zvuků se pak skládají jednotlivá slova. Středoamerický systém je jiný. Indiánské jazyky jako např. nawatl, kterým mluvili Aztékové, nejsou fonetické, ale aglutinační (shlukují pojmy). Nejsou vhodné pro fonetický přepis. Písmo zachycuje přímo myšlenku, pojem nebo věc, nikoli zvuk slov. Říká se mu písmo ideografické. Je možné jej číst v jakémkoli jazyce, podobně jako je tomu u čísel. Používá soubor znaků označovaných jako glyfy, které jsou natolik různorodé, že mohou pojmenovávat jak svět hmatatelných jevů, tak i ty nejabstraktnější pojmy. Kdyby bylo toto písmo čistě glyfické, bylo by jistě dávno přirovnáno k egyptským hieroglyfům nebo čínským znakům a nikdo by se nerozpakoval zařadit je mezi písma. Má ale jednu zvláštnost: možnost nekonečných variací. Mayský písař si mohl volit stupeň stylizace zobrazování a jednotlivé ideogramy mohl rozvíjet do detailů. Když chtěl šetřit místem, mohl napsat čistě glyfický text spočívající ve sledu piktografických znaků seřazených do vodorovných nebo svislých řádků podle tvaru podkladu, na který psal. Pouze tato maximálně zjednodušená verze byla v Evropě uznána za písmo. V indiánské písařské praxi tvořila spíše výjimku. Nejpoužívanější bylo silně ikonické a figurativní zobrazování, které by v naší kultuře bylo nazváno malbou či kresbou.

 

Zcela nový typ písma se objevil okolo roku 1 100 př.n.l. na Blízkém východě. Britští vědci došli k závěru, že se jedná o písmo, které používali Židé v období exodu z Egypta a jejich strastiplné pouti pouští do „země zaslíbené“. Nejedná se už o písmo obrázkové. Nové písmo nazvané hláskové bylo vytvořeno na základě hlásek (písmen), tvořících první abecedu. Jen těžko lze uvěřit, že by Hebrejci v době svého putování, hladovění a válčení ještě vymýšleli nové písmo. Na druhé straně, jejich „Bůh“ jim dal desatero napsané. „Bůh“ tedy věděl, že alespoň Mojžíš a kněží umí číst a psát nebo kromě jiných potřebných znalostí je naučil i tomu.

 

Všechna tato zjištění nás nutí k tomu, položit si další otázky. Jestliže zde na Zemi byli pouze nám známí Anunakové, hovořily jejich jednotlivé skupiny jiným jazykem podobně, jak je tomu dnes ve světě? Byli zde snad ještě jiní „bohové“? Vyvíjel se i jejich jazyk a písmo v průběhu tisíciletí nebo byly různé druky písma vyvíjeny pro různé skupiny lidí?

 

 

 

Vznik matematiky

 
 

Ruku v ruce se vznikem písma vznikla i matematika, bez které by se nemohla rozvíjet nejen astronomie, ale ani stavitelství a obchod. Nejdůležitějším čínským matematickým spisem z období před začátkem našeho letopočtu je spis Matematika v devíti knihách. Je to spis, který vznikal zřejmě během dlouhého období a někteří jeho počátky datují až k roku 2673 př. n. l. V nejnovější verzi obsahuje asi 250 úloh různé náročnosti, které jsou děleny spíše podle věcné tématiky než podle použitých matematických metod. Setkáváme se zde s maticovou metodou řešení soustav rovnic a s počítáním se zápornými koeficienty.

 

Obdobně se rozvíjela i indická matematika. Prvním dochovaným indickým příspěvkem k exaktním vědám jsou Siddhántás. Zabývají se především astronomií, kde využívají epicykly a šedesátinné zlomky. Objevují se zde rovněž tabulky sinů. Indická matematika je známá

 

 

- vytvořením desítkové poziční soustavy založené na devíti cifrách a celé řady algoritmů pro    počítání v této soustavě.

 

- používáním iracionálních čísel a algoritmů na jejich přibližné výpočty.

 

-vznikem zárodků algebraické symboliky užívané při řešení algebraických rovnic.

 

- používáním metody falešného předpokladu při řešení lineárních rovnic.

 

- nahrazením „řeckých tětiv“ poloviční tětivou – sinem.

 

 

Na základě indické matematiky vznikla později arabská matematika, důvod jejíhož vzniku byl popsán takto:

 

 

 

Rozhodli jsme se ukázat indický počet, užívající devíti znaků, kterými

 

 lze jednoduše a krátce vyjádřit každé jejich číslo, právě proto, abychom

 

 ulehčili učení aritmetiky každému, tedy čísla jak velká, tak malá, a vše,

 

 co se přitom vyskytne z násobení a dělení a také ze sčítání a odečítání“.

 

 

 
 

S matematikou úzce souvisí i astronomie a z toho odvozený kalendář. Je velmi pozoruhodné, že kalendáře těch nejstarších civilizací začínají zhruba ve stejnou dobu. Tyto kalendáře začínají sestoupením „bohů“ nebo „návratem království nebeského“.

 

Židovský kalendář začíná 7. 10. 3761 př.n.l., kalendář Mayů převzatý od Olméků začíná 11. srpna 3114 př.n.l., protože toho dne „sestoupili bohové z dráhy hvězd“a Aymarští indiáni počítají svůj kalendář od 21. března  3000 př.n.l.

 

Židé jako vyvolený národ byli zřejmě navštíveni jako první a o nějakých 500 let později se dostalo i na obyvatele amerického kontinentu. Zato Číňané datují svůj kalendář až od roku 2 637 př.n.l., od vlády Žlutého císaře (Chuang-li). Co se v tu dobu stalo, není dosud známo.  Můžeme ale uvažovat o tom, že po své misi v Americe se nositelé kultury vydali do Číny. Potom už můžeme konstatovat, že věda a kultura se rozšířila po celé zeměkouli. Například celosvětovou znalost astronomie lze dokumentovat na skutečnosti, že dávní Aztékové i Tibeťané dělili rok na 365 dní. V obou zemích je to dokonce vyjádřeno schodištěm a s 365 schody.