Architekti vesmíru

IX. Závěr

 

Závěr

 

Jak tedy s největší pravděpodobností probíhala evoluce lidstva? Vezmeme jako fakt, že se na Zemi objevil Člověk, který se od svých zvířecích předků lišil tím, že mohl myslet, a to i v abstraktních pojmech. A nyní si může vypomoci naší nedávnou minulostí ze středověku, kdy vzdělání bylo poskytováno pouze hrstce vyvolených, zatím co většina obyvatelstva, žijící mimo velká města žila spíše jako divoši. Dodnes tak žijí, v atomovém věku, některé kmeny v těžko dostupných pralesích Jižní Ameriky, Nového Zélandu nebo třeba v Tichomoří. Připusťme tedy, že kdysi se dostalo našim předkům na jednom nebo i několika místech na zeměkouli vzdělání. Zatímco zemědělství a s tím související řemesla se mezi prostý lid dostala a rozvíjela, to čemu bychom dnes říkali věda, bylo určeno jen pro velmi úzkou skupinu lidí, kteří byli nazýváni mudrci. Ti sice mívali žáky, ale pouze jednoho nebo dva a to jen proto, aby vědecké poznatky nebyly zapomenuty. Druhou skupinou lidí, kteří měli možnost se seznámit už ne s vědou, ale většinou jen s jejími aplikacemi byli kněží, kteří však pod trestem smrti a věčného zatracení tyto vědomosti dále šířit nesměli. Když se však stalo, že byli mudrci a kněží v průběhu válek vyvražděni a písemné památky zničeny, byly tyto vědomosti ztraceny. To málo co zbylo se snažili zbylí „vzdělanci“ uchovat, nebo se uchovalo jen jako vzpomínka. Věděli například, že jejich předchůdci měli povinnost něco dělat, ale oni sami už nevěděli proč a jakým způsobem. Tak se stalo, že původně racionální činnosti, vztahující se k obsluze nějakého zařízení, zdegenerovaly na současné náboženské rituály. Pravidelně doplňovat vodu do chladiče nějakého stroje je racionální činnost. Jestliže však nemám stroj a voda se za zpěvu náboženských písní lije z konvičky do pozlacené mísy, je to náboženský rituál. Osud lidského vědění si můžeme představit jako obrovské požářiště plné popela (celosvětová populace), na kterém se tu a tam objevují plaménky vědění, aby vzápětí zase uhasly. Těžko pochopitelná je ovšem skutečnost, že vědci naší současnosti tyto plaménky a žhavý popel minulosti nejenže neoživují, ale navíc je ukrývají a zadupávají do země. Mnohokrát jsem si kladl otázku, co to bylo za sílu, která způsobila na konci druhého tisíciletí přímo raketový rozvoj technické civilizace. Proč se nic takového nedělo už dříve třeba v Číně nebo v Egyptě? Vždyť i v našem druhém tisíciletí rozvoj techniky probíhal velmi pomalu. Změna nastala až koncem 18. a začátkem 19.století. Vypadá to, jako kdybychom museli dohnat něco, co jsme do té doby zameškali, něco co souvisí nějakým konečným termínem na začátku třetího tisíciletí. Tímto termínem může být konec čtvrtého věku, předpovídaný hinduistickými texty i indiánskými bájemi a klíčový rok 2012 mayského kalendáře, který ovšem nemusí přesně souhlasit s naším letopočtem. Odpovědí na moji otázku může být zpráva NASA, že v roce 2029 se má s Zemí střetnout asteroid, označovaný jako 99942 Apophis. Toto těleso o průměru 320-390 m by způsobilo podobnou katastrofu, jaká způsobila vyhynutí dinosaurů. Výpočty ukázaly, že v případě, že by asteroid okolo Země pouze proletěl, má se vrátit o sedm let později a do třetice roku 2054. Poslední měření zpřesnila dráhu asteroidu a tvrdí, že nebude kolizní a že tedy asteroid bude kroužit v blízkosti Země nejméně 25 let. Vrací se snad Nibiru/Marduk?

 

***

 

Při nedávném prohlížení internetových stránek, jsem narazil na adrese http://eldar.cz/hade/mars_nibiru.html na tzv. proroctví matky Shiptovové. Matka Shiptovová byla věštkyní, žijící v Anglii. Narodila se v r. 1488, zemřela v r. 1561. Byla současnicí známého Nostradáma. Psala své prorocké vize ve verších. Jedna z nejlepších části popisuje nebeskou událost obrovských rozměrů. V dovětku k této věštbě se píše:“ Toto jistě hovoří o čemsi, co nás bude podvakrát míjet a způsobí celosvětové neštěstí. Proletí to kolem nás jednou, a pak, po relativně krátké době, znovu, patrně na své cestě ven do temnějších oblastí Sluneční soustavy. Samozřejmě jsem si ihned vzpomněl na Apophise,planetku objevenou americkými astronomy na přelomu tisíciletí o které v té době nevěděl ani autor dovětku.

 

 

Zdroj: Architekti vesmíru