Architekti vesmíru

II. Sluneční soustava

 
 

Pro představu a především pro komfort čtenáře je zde zařazeno i několik nejdůležitějších údajů o naší sluneční soustavě, tak jak je předkládá současná věda. Informovanému čtenáři doporučuji tuto kapitolu přeskočit, protože další kapitoly jsou jistě mnohem záživnější.

Sluneční soustava je tvořena devíti planetami, Sluncem a Měsícem tak, jak je všichni známe a předpokládanou dvanáctou planetou, (Sumerové započítávali i Slunce a Měsíc) Mardukem.

Planety Sluneční soustavy se dělí na takzvané vnitřní nebo také skalnaté a vnější, nazývané též plynné. Obě tyto skupiny planet jsou odděleny pásem asteroidů, což je vesmírná tříšť, zbylá po rozbití planety, která byla dříve na tomto místě. Když nedávno vědci prováděli jakýsi „vesmírný audit“, zjistili, že z této tříště by se planeta složit nedala, protože je jí málo. To také podporuje dále následující hypotézy o vzniku Země.

Planeta Merkur je nejblíže Slunci, ale je „chladnější“ než Venuše, protože nemá atmosféru, která by zachycovala teplo. Je to velmi stará planeta, a protože má velmi mnoho kráterů, připomíná měsíc.

Planeta Venuše je velmi nehostinným světem. Oxid uhličitý způsobuje na planetě skleníkový efekt, takže na povrchu planety je vysoká teplota. Venuše, stejně jako Země, má velmi málo kráterů, což dokazuje, že je velmi mladou planetou.

Planeta Země má mezi všemi planetami opravdu výjimečné postavení. Především  je v optimální vzdálenosti od Slunce. Má vodu, která tvoří 70% zemského povrchu. To znamená, že jako jediná planeta poskytuje podmínky k přežití inteligentního života. Stáří Země se udává na 4,5 miliardy let. Země nemá tvar koule a proto se pro její tvar vžil výraz „bramboroid“. Je totiž v oblasti Tichého oceánu poněkud prohnutá dovnitř.

Planeta Mars má s naší Zemí hodně podobného, jako například roční doby nebo délku dne (24hod.,37min.). Atmosféra Marsu je z 95% tvořena oxidem uhličitým. Mars má i dvě hemisféry. Jižní hemisféra je starší a je poseta řadou kráterů. Severní je mladší a je pravděpodobně sopečného původu. Mars má dva měsíce Phobos a Deimos (Strach a Hrůza). Vypadají jako asteroidy o průměru 12 a 21 km. Na povrchu planety byl objeven geologický útvar ve formě lidské tváře s velmi pravidelnými obrysy.

Planeta Jupiter je první ve skupině vnějších planet a je obrem Sluneční soustavy. Kdyby jeho hmotnost byla ještě větší, mohl by se stát i hvězdou. Kolem své osy se otočí každých 10 hodin.

Planeta Saturn je rovněž obrem ve Sluneční soustavě, ale jeho hustota je menší než hustota vody. Saturn je výjimečný svými prstenci, které jsou tvořeny prachem a kousky ledu.

Planeta Uran je podstatně menší než obě předcházející planety a je tvořena plyny.

Má jiný sklon než ostatní planety, takže místo obíhání kolem Slunce se jakoby valí, přičemž střídavě ukazuje své dva póly.

Planeta Neptun je ještě o něco menší než Uran, ale jinak si jsou dosti podobné svou velikostí a dalšími charakteristikami. Planeta je tvořena plyny, pohybujícími se rychlostmi až 2000 km/hod. Obě planety byly prozkoumány sondou Voyager 2.

Planeta Pluto je nejvzdálenějším a nejmenším tělesem sluneční soustavy. Nedávno byl její status planety zrušen.

Měsíc je jediná přirozená družice Země. Všechny ostatní planety mají podstatně menší měsíce než je jejich objem a hmotnost. Díky své velikosti a tím i gravitační síle způsobuje Měsíc m.j. i příliv a odliv v mořích a oceánech. Měsíc nemá vodu ani atmosféru. Doba jeho oběhu kolem Země je shodná s rychlostí jeho rotace, takže vidíme neustále  jeho jednu stranu.

Pro větší názornost při následujících úvahách si můžeme zeměkouli s průměrem přibližně13 000 km představit jako glóbus o průměru 1,3 m. Potom nejvyšší hory a nejhlubší mořské prolákliny s hloubkou okolo 10 km by představovaly téměř nepostřehnutelné vrypy o hloubce 1 mm. Znamená to, že žijeme na našem globusu pouze v rozmezí 2 milimetrů. Lidskou populaci je možné si představit co do velikosti jako bakteriální povlak na našem jazyku. Tak velice subtilní je náš životní prostor .

Sluneční soustava by ovšem nebyla úplná bez Slunce. Slunce vzniklo asi před 4,6 miliardami let a bude svítit ještě dalších přibližně 7 miliard let. Stejně jako všechny hvězdy hlavní posloupnosti i Slunce září díky termonukleárním reakcím v jádře. Povrch se neustále mění, vznikají a zanikají sluneční skvrny, protuberance, erupce i jiné sluneční útvary. Slunce ovlivňuje ostatní tělesa Sluneční soustavy nejen gravitačně, ale i zářením v širokém spektru vlnových délek, magnetickým polem i proudem nabitých částic. Vzhledem k poměru hmotnosti Slunce a ostatních planet Sluneční soustavy mohou proto malé změny v činnosti Slunce způsobit závažné ovlivnění především života na Zemi. Slunce je hvězdou průměrné velikosti a ani  jeho poloha v naší Galaxii není nijak výjimečná. Leží asi v 1/3 průměru disku Galaxie (cca. 30 000 světelných let od jejího středu). Energie vyzařovaná Sluncem vzniká při termonukleárních reakcích v jeho jádru. Každou sekundu se přibližně 700 milionů tun vodíku přemění na 695 milionů tun hélia a zbylých 5 milionů tun hmotnosti se přemění na energii (96% elektromagnetické záření, 4% odnášejí elektronová neutrina). U Země je tok sluneční energie 1,4 kW/m2. Hmotu Slunce tvoří převážně vodík, v menší míře helium a stopové množství dalších prvků. Hustota sluneční hmoty je v centru velmi vysoká (až desetinásobek hustoty olova - 130 g/cm3) a směrem k povrchu klesá až na 0,001 g/cm3. V průměru je však Slunce jen o něco hustší než voda. Celé sluneční těleso rotuje, avšak vzhledem k jeho plynnému charakteru je rotace rovníkových vrstev rychlejší než rotace pólů. Slunce má výrazné magnetické pole, do kterého je ponořena celá Sluneční soustava.

Vznik planety Země

To, co nyní zjišťujeme o vesmíru pomocí nejmodernějších přístrojů, znali sumerští kněží už 3,5 tisíce let př.n.l. Co je tedy v sumerských eposech napsáno?

Na počátku bylo Slunce, u něj byly dvě planety - Mumu (dnes Merkur) a Tiámat. Pak se vytvořily další planety nazývané Lahamu (Venuše) a Lahmu (Mars), dále Kishar (Jupiter) a Anshar (Saturn) - ten měl satelit Gaga. K nim se po nějaké době připojily Anu (Uran) a Ea (Neptun).

Jejich dráhy nebyly příliš stabilní, což měla na svědomí „planeta chaosu“ Tiámat. Z hlubin vesmíru se ke vznikající Sluneční soustavě přiblížila "bludná planeta" – Nibiru/Marduk (názvy sumerský a babylonský). Nelze ovšem zatím ověřit v sumerských záznamech zda to bylo před 4 až 5 miliardami let, jak to uvádějí dnešní vědecké kapacity nebo daleko později, kdy už bychom se pohybovali maximálně v milionech,  ne-li pouze ve stovkách tisíců let. Planeta se do Sluneční soustavy, která se otáčela proti směru hodinových ručiček, řítila po směru hodinových ručiček, tedy proti pohybu planet na oběžné dráze kolem slunce. Průlet kolem Uranu dokonce způsobil, že z této planety byla vytržena hmota a z ní se vytvořily 4 satelity planety Nibiru/Marduk. Takovýto hrubý zásah do integrity planety způsobil i její náklon o 90° a tím i zcela netypický (valivý) způsob oběhu kolem Slunce. Její dráha se dále zakřivila do středu sluneční soustavy - k planetě Tiámat. Satelit Gaga byl odtržen od Saturnu a stal se planetou - Pluto (je to jediná planeta s jinou rovinou oběžné dráhy než mají planety zbývající). Gravitační síly způsobily, že se z vodní planety Tiámat odtrhly kusy hmoty a vytvořily 11 satelitů planety Tiámat. Největší z nich byl Kingu, který se od Tiámat odpoutal a byl na téměř planetární dráze. To ale se již blížil Nibiru/Marduk. Jeho satelity narazily do Tiámat, kterou silně poškodily a jejich 10 satelitů roztříštily a odrazily na extrémní oběžné dráhy - vznikly komety. A opět si můžeme položit otázku: náhoda nebo záměr? Vždyť i my dnes pro urychlování vypouštěných kosmických sond používáme gravitační sílu Slunce a planet v sluneční soustavě.

A Nibiru/Marduk? Ten se průletem stal planetou sluneční soustavy, ale s extrémně eliptickou dráhou. Jeden jeho oběh trvá údajně 3 600 let. Při svém dalším obletu se opět přiblížil k poškozené Tiámat a způsobil, že se  Tiámat rozlomila! Velký kus se sbalil do nové planety (včetně vodní hmoty), která zachytila satelit Kingu a vytvořila z něj vlastní oběžnici - vznikla Země a Měsíc. Protože část vodních par se udržela vysoko nad Zemí ve formě vodní slupky a  působila na planetě skleníkový efekt, mohl se později život na Zemi rychle rozvíjet a to i v gigantických formách. Vodní slupka okolo Země je často zpochybňována a proto teď trochu odbočíme.  Při pozorném čtení Bible však na tento fenomén narazíme:  “Dalším důkazem jsou i současné vědecké poznatky. Vědci hovoří o pradávné pevnině Pangea, což nebylo nic jiného, než současné světadíly, sražené do jedné pevniny. Na takové pevnině ovšem muselo vládnout surové kontinentální podnebí, něco jako doba ledová, protože okolní moře ji celou nestačilo ohřívat. Na druhou stranu však tato pevnina však musela mít velmi teplé klima, aby zde mohli žít dinosauři. Jejich kostry jsou nacházeny ve všech současných světadílech, ve všech zeměpisných šířkách. Tak kde je tedy řešení? Řešení spočívá v tom, co říká Bible, že Země byla umístěna do jakéhosi „skleníku“, který zajišťoval, že na každém místě zeměkoule byla stejně příjemná teplota.

Nicméně, vraťme se zpět na začátek. Zbytek Tiámat se rozpadl na tisíce kousků, které se začaly pohybovat kolem Slunce - to jsou dnešní Asteroidy mezi Marsem a Jupiterem. Potom už zbývala jen „maličkost“ – přemístit Zemi na novou oběžnou dráhu blíže ke Slunci. Dnes je známý fakt, že dráha řady asteroidů, které se čas od času nebezpečně přiblíží k Zemi, začíná právě v pásmu Asteroidů. Přemístila se Země na své současné místo po podobné dráze?

Tento kosmogonický výklad je obsažen na klínopisných babylonských tabulkách a při dobré vůli najdeme některé náznaky a citace i ve Starém Zákoně. Planeta Nibiru/Marduk, také je nazývána Planetou křížení a označována symbolem kříže. Proto je symbol kříže znám už dlouho před nástupem křesťanství.

Dnešní rozvoj astronomie se zdá tuto teorii podporovat - složení asteroidů odpovídá složení Země, jejich nepravidelné tvary hovoří pro katastrofický vznik. Vlastnosti Neptunu a Uranu rovněž odpovídají jejich charakteristice v sumerských legendách – vodní (z kapalných plynů tvořené) planety!

Jak ovšem mohli Sumerové tuto kosmogonickou teorii znát? Náznak nám dává jejich číslování planet. Země je označována číslem 7, Mars 6 a Venuše 8. Na tabulkách, vykopaných v Mezopotámii, rozpoznáme Mars jako hvězdu se 6 cípy, Venuši se sedmi cípy a Země má znak, složený ze 7 teček. Nesmyslné? Pro nás ano, ale pro někoho, kdo se seznamoval se Sluneční soustavou zevně nikoliv. Nejvzdálenější planeta Pluto byla první, kterou na své cestě do sluneční soustavy viděl, Neptun druhý, Uran třetí, Saturn čtvrtý, Jupiter pátý, Mars šestý, Země sedmá, Venuše osmá a Merkur devátý!

A jak mohli Sumerové znát Uran, Neptun a Pluto? Vždyť byly objeveny až v 19. a 20. století? Pokud jim to ovšem někdo, kdo věděl, řekl - proč ne? A ještě jednu otázku je možno zodpovědět. Všechna stará náboženství znala 12 hlavních bohů a přiřazovala jim sluneční tělesa. Tedy skutečně musela být povědomost o 9 planetách plus Slunce a Měsíc. To je jedenáct těles.

Co s dvanáctým bohem? Jestli ovšem započítáme planetu Nibiru/Marduk máme dopočítáno! Pokud někdo poučoval Sumery (první civilizovaný národ světa o kterém máme zatím nejucelenější poznatky) o kosmogonii, je jasný i vznik bohů.

Předpokladem je, že na planetě Nibiru/Marduk vznikl život a měl náskok proti vzniku života na Zemi. Inteligentní bytosti zde byly o miliony let dříve než na Zemi. Problém prapodivných životních podmínek na planetě, která je po většinu svého obletu Slunce mimo námi uznávaný životodárný pás relativně malé vzdálenosti od Slunce, může být vysvětlován existencí optimálního vnitřního tepla planety.

Jak je možné, že tak malý asteroid způsobil takové změny ve Sluneční soustavě? Odpověď je nutno vydedukovat z toho, co se stalo. Buď se tedy nejednalo o asteroid, ale o pořádně velkou planetu s velkou gravitací a tedy neovladatelnou nebo o obrovský řiditelný kosmický komplex. Vezmeme-li v úvahu velikost této planety, jejíž průměr je uváděn přibližně 1/3 až 1/2 našeho Měsíce, můžeme uvažovat i o tom, že by se mohlo jednat o umělé těleso. Proč by nemohla vyspělá civilizace postavit obří kosmickou loď opticky zvětšenou přiměřeně velkými „plachtami“ sloužícími pro pohon „slunečním větrem“, která by byla schopna pohybovat se vesmírem po předem vypočtené dráze? Nebo snad je jednodušší pohybovat malou planetou? Zajímavé je také tvrzení, že planeta Marduk si vytvořila 4 satelity, kterými pak „zaútočila“ na Tiámat. Jestliže „bohové“ cestovali vesmírem a měli tak mocné zbraně, které mohly roztrhat planetu působili ve Sluneční soustavě s největší pravděpodobností cílevědomě.

Z tohoto zorného úhlu bychom se potom mohli dívat na všechny následující katastrofy, o kterých dosud věda tvrdí, že jsou to náhodné přírodní jevy (pád meteoritů). Jestliže ze všech písemných památek vyplývá, že potopa byla způsobena záměrně, můžeme předpokládat, že vše, od začátku do konce byl (nebo je ?) záměr.

Že byl svět stvořen za 7 dní vypadá mírně řečeno nevěrohodně. Běžný čtenář bible automaticky předpokládá, že se jedná o 7 dní pozemských. Pokud si ale představíme, že výraz „den“ znamená pouze pravidelně se opakující cyklus, zbývá potom už jen určit, jaká oběžná doba byla použita pro tuto jednotku. Židovské pověsti z pravěku uvádějí, že jeden den boží trvá 1 000 dní pozemských. Ve vesmíru by ale pravděpodobně bylo možno nalézt i jiná časová měřítka. Obdobně je nutno použít jiná než pozemská měřítka i pro posuzování inteligence, délky života a možnosti např. vytváření gigantických silových polí nebo jiných forem energie. Vždyť i jeden z vědců starověku, Archimédes ze Syrakus, prohlásil: „Dejte mi ve vesmíru bod a pohnu zeměkoulí“. Když Jules Verne psal o dělostřeleckém náboji, schopném zničit celé město, až do okamžiku zničení Hirošimy to každý považoval za čirou fantazii.

Úvahy současné vědy

I dnešní oficiální vědecké poznatky se nápadně podobají tomu, co bylo zjištěno  v sumerských artefaktech. Před 4,5 miliardy let (i zde jsou miliardy spíše nepravděpodobné) se Země údajně srazila s planetou velikosti Marsu pojmenovanou Theia. Pozůstatek této planety leží dodnes ukryt v zemském jádře. Při nárazu se povrch Země roztavil, avšak Theia dopadla mnohem hůř. Její železné jádro vniklo hluboko do naší planety, zatímco její roztavené horniny byly vyvrženy do vesmíru. Během několika minut přestala Theia existovat. Historie Země tím nekončí. Horniny vyvržené nárazem se vlivem gravitace spojily do jednoho celku a vytvořily zárodek Měsíce. Ten nejprve obíhal ve vzdálenosti pouhých 22 tisíce kilometrů, ale postupem času se dostal až na současných tři sta osmdesát čtyři tisíce kilometrů. Je prý také možné, že ke srážce obou planet došlo dvakrát. Při prvním nárazu se železné jádro planety Theia dostalo do vzdálenosti padesáti tisíc kilometrů od Země. Při druhém nárazu se pak toto jádro pohroužilo do zemských hlubin. Jak jste se už dočetli, Země vznikla rozpůlením planety Tiámat v době, kdy už ji obíhal měsíc. Měsíc byl tedy bombardován množstvím vyvrženého materiálu.  To potvrzují i dnešní výzkumy, při kterých bylo zjištěno, že krátery na měsíci vznikly v relativně krátké době, tzn. v době srážky těles. Potom byla Země i se svým měsícem přesunuta z oblasti přeplněné úlomky planety na současné místo ve sluneční soustavě. Možnost přesunu planet na jiné místo ve sluneční soustavě současné výzkumy rovněž potvrzují.  Věda potvrzuje i to, že složení těchto úlomků je stejné jako těch, které bombardovaly měsíc. Jednoznačně se tedy jedná o pozůstatky planety Tiámat, tedy její druhé poloviny.

Teorie srážky vysvětluje, proč je Měsíc tvořen lehkými horninami a má proti Zemi mnohem méně železa. Zatímco naše planeta je železem tvořena asi ze třiceti procent, v případě Měsíce je to pouhých osm procent. Počítačové modely srážky ukázaly, že dvojice Země - Měsíc může mít původ v řadě zcela odlišných typů planet. Sumerské památky také hovoří o tom, že na planetu Tiámat zaútočily 4 asteroidy. Nikdo však zatím nevysvětlil, kde se předpokládaná planeta Theia vzala. Jeden z klíčů se skrývá v měsíční hornině, kterou přivezli v šedesátých a sedmdesátých letech účastníci výprav Apollo. Vědci se domnívají, že izotopy různých prvků se při vzdálení od vznikajícího Slunce změnily. Při zkoumání měsíčních vzorků se ukázalo, že zjištěné izotopy kyslíku jsou velmi podobné těm, které se vyskytují v pozemských horninách. Je proto možné, že hornina, z níž se kdysi skládala Theia, vznikla v přibližně stejné vzdálenosti od Slunce jako Země. Památkou na Theiu je dnes již jen zemské jádro tvořené z devadesáti procent železem a samozřejmě i hmota Měsíce. Díky jeho působení se stabilizovala zemská rotace, což mělo mimo jiné za následek i ustálení teplot potřebných pro vznik života. Astronomové dokonce říkají, že kdyby k podobným srážkám planet docházelo častěji, mohl by být ve vesmíru četnější život. Že by potřebný kus železa obstarali Anunakové si dosud nikdo netroufnul tvrdit, ba ani předpokládat. A to i přesto, že už v současné době disponují ve Výzkumném ústavu NASA v Houstonu plasmovým raketovým motorem, který by svou silou mohl ovlivnit dráhu asteroidu o hmotnosti 100 milionů tun. Možné to tedy je. Dokonce naši astronomové vědí kde brát. Na polovině cesty k nejbližším hvězdám je tzv. Orthův oblak, ze kterého do naší sluneční soustavy údajně míří většina komet. Je také znám asteroid č. 216 s názvem Kleopatra, který je podle astronomů celý z kovu.

Současní vědci uznávají, že Země má skutečně ideální podmínky pro vznik vyšších forem života. Z nich nejzákladnější je hmotnost Země, která je přesně taková, aby udržela atmosféru. Druhou podmínkou je vzdálenost od Slunce, takže zde není ani příliš horko, ani příliš zima. Jako třetí můžeme uvést elektromagnetický štít, který chrání veškerý život před zhoubným kosmickým zářením. Nelze pominout ani ochranné působení Jupitera, jehož obrovská gravitace chrání Zemi před kometami. Problém je v tom, že vědci všechny tyto atributy „živé planety“ připisují náhodě, stejně jako samotný vznik života na Zemi. Není těch „náhod“ příliš, zvláště učí-li nás, že i evoluční vývoj života bakteriemi počínaje a člověkem konče je dílem náhodných mutací?

Takzvané náhody

(Pro vědecky zaměřené čtenáře)

V knize autorů Haralda Lesche a Jorna Mullera „Velký třesk - druhé dějství“  jsou uvedeny skutečnosti, kterým vděčíme za vznik života ve vesmíru a na Zemi.

 

1. Asymetrie při vzniku vesmíru.

Když kvůli pokračujícímu rozpínání vesmíru poklesla teplota asi na 10-27 stupňů Kelvina, nestačila energie v kosmu tvořit supertěžké částice a bosony X se rozpadala na kvarky. Co se stalo vzápětí, patří k největším tajemstvím universa. Teoreticky měl následovat zcela symetrický rozpad bosonů X a antibosonů X na zcela stejné množství kvarků a antikvarků a každá částice se měla jako obvykle anihilovat spolu se svou antičásticí a vyzářit se. Místo toho nastala nepatrná nerovnováha: asi na 10 mld kvarků vzniklo vždy o jeden antikvark méně. Kvarků tedy bylo víc než antikvarků v poměru asi 1:10 mld.

Když teplota kosmu klesla na 10 000 mld stupňů K, nemohly ani kvarky, ani antikvarky existovat jako samostatné částice. Z kvarků se proto vytvořily protony a neutrony a z antikvarků se stávaly antiprotony a antineutrony. Protože ale bylo více kvarků než antikvarků, bylo na 10 mld normálních protonů, popř. neutronů vždy o jeden antiproton, popř. antineutron méně. Původní asymetrie mezi kvarky a antikvarky tedy pokračovala v asymetrii mezi mezi protony a antiprotony, jakož i mezi neutrony a antineutrony. A právě nyní nadešel rozhodující okamžik: když teplota poklesla asi na 1000 mld st. K, anihilovaly protony párově s antiprotony a neutrony s antineutrony a vznikly fotony. Zůstalo jen několik málo protonů a neutronů, na které nezbyly příslušné antičástice. To znamená, že veškerá hmota v podobě hvězd, galaxií, mezigalaktických plynných oblaků a všeho ostatního, co ještě v současném vesmíru existuje, vznikla z těchto několika málo protonů a neutronů, jež unikly zkáze, protože proti sobě neměly žádnou antičástici. Za svou existenci vděčíme jen a jen této závratně malé asymetrii při rozpadu bosonů v ranném vesmíru.

2. Rovnováha kyslíku a dusíku

Zatímco vazebné řetězce a prstence uhlíku tvoří páteř organického světa, za jeho sílu a stabilitu odpovídají kyslík a dusík. Protože dusík poměrně obtížně vstupuje do chemických reakcí, soustředilo se ho v atmosféře největší množství ze všech plynů (78%), zatímco kyslíku jen necelých 21%. Příliš vysoký podíl kyslíku v atmosféře by vyvolal velkoplošné požáry globálních rozměrů. To by zničilo biomasu produkující kyslík, čímž by se snížil podíl kyslíku v atmosféře a požáry by opět uhasly. Žádoucí ovšem není pro život ani příliš málo kyslíku, o čemž by mohli vyprávět himalájští horolezci. Současný podíl kyslíku v zemské atmosféře je výsledkem funkce samočinně se regulujícího, úzce propojeného biosystému. (str.104)

3. Stavba aminokyseliny

Jako základní stavební kameny života mají zvláštní význam aminokyseliny. Tvoří skupinu molekul s podobnou strukturou, které se skládají asi z deseti až třiceti atomů, spojených do uhlíkových řetězců. Objev uhlíkatých molekul ve vesmíru dokládá, že zákony chemické vazby, které jsou koneckonců založeny na fyzikálních zákonech stavby atomu, platí v celém vesmíru.

Jenže aminokyseliny jsou monomery, tedy malé molekuly a od těch je ještě dlouhá cesta k nejjednodušším organismům, jejichž molekuly mají víc než 10 000 atomů. Vznikají procesem, zvaným polymerace. Tento proces, při němž se z jednoduchých molekul budují větší, ba dokonce obří molekuly, odlišuje živou hmotu od neživé. Struktura monomerů vykazuje jednu zvláštnost. Existují dvě formy, z nichž jedna je zrcadlovým obrazem druhé. Byly označeny jako levá a pravá forma. Zvláštní je, že všechny aminokyselinové monomery mají levou orientaci.Protože nikdo neví proč, bylo to zatím označeno za náhodu. Omezení na jednu ze dvou možností však značně zvyšuje účinnost chemických reakcí, které umožňují a udržují život. Ve zbytcích meteoritů však nacházíme aminokyseliny obou typů. Znamená to tedy, že podmínky pro život na Zemi byly modifikovány. Tento závěr potvrzuje i výpočet pravděpodobnosti s jakou by reagovalo 1000 aminokyselin ve vhodné nádobě za miliardu let tak, aby vytvořily určitou bílkovinu. Matematikové došli k číslu 10 -360 . Zmíněná pravděpodobnost se prakticky rovná nule. Ve srovnání s tím ale existuje přímo obrovská pravděpodobnost, přesněji 10 -24 , že ze saharského písku na jedno hrábnutí vybereme docela určité zrnko.

4. Voda

Malé molekuly z jednoho atomu kyslíku a dvou atomů vodíku určují biologický svět. Většina chemických procesů v buňkách probíhá ve vodě a s její pomocí. Kyslík i vodík jsou při pokojové teplotě plyny, ale po jejich spojení vznikne látka tekutá. Na základě trojúhelníkové stavby jsou uvnitř molekuly vody těžiště rozdělena kladným a záporným nábojem, takže molekula působí jako dipól, ačkoliv jako celek je neutrální. Vznikají vodíkové můstky, které mimo jiné způsobují zvláštní vlastnosti ledu, jako třetího skupenství vody. Led je lehčí než voda, zamrzá na povrchu vodní plochy, izoluje spodní vrstvy a dovoluje tak živým organismům přežívat v nepříznivých podmínkách. Kdyby tomu bylo jinak, nemohl by život ve vodě existovat.

5. Kde se vzala RNA?

V biologickém smyslu chápeme pod rozmnožováním předávání informace k zachování formy a funkce nějakého biologického organismu. Model prapolévky ze které vznikl život je zatím používán, i když není průkazný. A i kdyby tento model platil , nikdo není schopen vysvětlit, jak tyto vytvořené složité molekuly obživly. Jak obživly tyto uhlíkové řetězce a jak se začaly reprodukovat? Jak vznikaly duplikáty? Ačkoliv známe přesně strukturu DNA, dodnes se nikomu nepodařilo ji přimět, aby vznikla sama od sebe. Aby se mohly spustit polymerační procesy, sloužící k výstavbě složitých bílkovinných makromolekul, je zapotřebí určitých proteinů, které jako enzymy katalyzačně podporují reakce v nichž se duplikuje informace uložená v DNA. Jenže co bylo dřív – originál, DNA, nebo proteiny fungující jako enzymy? Klíč k životu se možná skrývá v kyselině ribonukleové (RNA), podobné DNA. Tato kyselina totiž obsahuje určité sekvence s katalyzačními vlastnostmi, jež snad umožnily autoreprodukci. Tímto způsobem by vznikl nejprve tzv. svět RNA, v němž by tato molekula obsahovala  jak informace, které jsou dnes zakódovány v DNA, tak katalyzační vlastnosti enzymatických proteinů. Nicméně i pak zůstává nezodpovězená otázka: Kde se vzala RNA? Vznikla snad náhodou?

6. Náhody v parametrech Země

Z navrstvení hornin se zjistilo, že před 500 miliony let měl rok víc než 400 dní, že tedy den byl dlouhý jen přibližně 21 hodin. Kdyby nebyl měsíc, působilo by na rotaci Země pouze Slunce, které by dodnes zbrzdilo Zemi asi na desetihodinovou otáčku.

Rychlost rotace určuje do značné míry průběh počasí. Točí-li se planeta příliš pomalu vzniknou mezi osvětlenou a neosvětlenou polokoulí vysoké tepelné rozdíly, způsobující prudké bouře. Točí-li se planeta příliš rychle, snižuje se vlivem odstředivé síly působení gravitace, což má vliv na hustotu atmosféry a její vhodnosti pro život. Snižuje se i působení gravitace, což umožňuje vznik gigantismu u rostlin i živočichů.

Měsíc nejen způsobil, že se Země otáčí vhodnou rychlostí, ale také stabilizuje její osu, která je už miliony let nakloněná vůči kolmici k rovině zemské dráhy kolem Slunce stále pod úhlem 23,5°. Tento sklon má za následek střídání ročních období. Kromě toho s téměř kruhovou dráhou kolem Slunce zaručuje relativně rovnoměrný přítok energie s poměrně mírnými teplotními rozdíly mezi létem a zimou. Kdyby Země neměla Měsíc, sklon zmíněné osy by kolísal během pouhých 1000 let mezi 15° a  asi 32°, což by mělo zdrcující účinky na klima. Velmi rychle by se pravděpodobně střídaly doby ledové a doby se subtropickým klimatem.

7. Magnetické pole Země

Další zvláštností Země je její magnetické pole. Působí jako ochranný štít proti kosmickému záření, složenému z vysoce energetických protonů, elektronů a atomových jader, které k nám proniká z vesmíru. Magnetické pole Země souvisí se silami působícími v nitru Země. Vrchní zemské jádro sestává z horkého tekutého železa a niklu. Tato žhavá hmota stoupá vzhůru, ochlazuje se a klesá znovu dolů. Je to permanentní koloběh, který produkuje elektrický proud, vytvářející elektromagnetické pole.

8. Štít proti kometám

Jako ochrana proti kometám může působit velká a těžká planeta (v našem případě Jupiter), která svým silným gravitačním polem zachycuje komety, vlétající do sluneční soustavy. V dějinách Země nastalo posledních 500 mil. let nejméně pětkrát období globálního hromadného vymírání, přičemž pokaždé během 10 000 až 50 000 let bylo vyhubeno 50 až   90 % všech druhů. Většinu těchto katastrof lze svést na dopady meteoritů. Vzhledem k takovým katastrofám by bylo lépe, kdyby se život nezačal vyvíjet předčasně. Měl by počkat, až odezní raná fáze vzniku planety, provázená mnohem četnějšími dopady meteoritů a většinu nebezpečných malých těles vychýlí ze soustavy přitažlivá síla planet o velké hmotnosti. Jenže  to by byl život na Zemi začal teprve asi před 60 miliony let. Tento údaj sice nesouhlasí s dosud oficiální doktrínou postupného náhodného vývoje života na Zemi (evoluční teorií), ale velice se přibližuje novým teoriím, že život na Zemi se vyvíjel v jakýchsi skocích v podstatně kratší době, měřitelné v miliónech let. Tyto teorie však nejsou schopny vysvětlit potřebnou rychlost vývoje života na Zemi, protože se neodvažují předpokládat zásah jiných vesmírných civilizací na naší planetě. Připustíme-li cílevědomou činnost vyspělé civilizace při vývoji člověka, tak jak o tom hovoří staré sumerské texty, lze předpokládat, že se o tuto část vesmíru zajímaly vyspělé vesmírné civilizace už dříve. V těchto souvislostech se proto lze domnívat, že meteority potřebné velikosti byly na Zemi navedeny záměrně v rámci pokusů s vývojem života na naší planetě. Jedním z posledních zásahů, kdy bylo třeba zničit nepodařené výpěstky, byla likvidace dinosaurů, ale také člověka, protože není přesně známo, co iniciovalo potopu světa.

9. Správné místo v Mléčné dráze

Slunce rotuje kolem středu Mléčné dráhy rychlostí 220km/s ve vzdálenosti 26 000 světelných let, tedy poměrně přesně v habituální (obyvatelné) zóně galaxie. Protože spirálová ramena v místě Slunce rotují asi jen poloviční rychlostí, trvá přibližně 500 mil let, než projde všemi spirálovými rameny. Slunce se kromě toho v současné době nachází přesně mezi dvěma spirálovými rameny, tedy v oblasti, v níž je nepatrné nebezpečí, že by je ohrozila supernova. Možná právě těmto šťastným konstelacím vděčíme v neposlední řadě za to, že se na Zemi dokázal uchytit život. Lze to ovšem okomentovat i tak, že díky tomuto faktu byla naše sluneční soustava vybrána jako místo vhodné pro rozšíření života ve vesmíru.

10. Blízká slunce a jejich planety

Na seznamu lovce planet Jeana Schneidera z Pařížské observatoře stálo v roce 2003 91 hvězd se 105 planetami. Téměř všechny hvězdy mají hmotnost 0,7 až 1,4 Slunce. Přestože vědci očekávali, že z technických důvodů nemohou objevit tak malé planety jako je Země, překvapilo je, že objevili opravdové obry o hmotnosti třináctkrát větší než Jupiter, největší planeta naší sluneční soustavy. Druhým překvapením bylo, že vzdálenost planet od jejich sluncí byla směšně malá. Země obíhá Slunce ve vzdálenosti přibližně 150 mil.km, tedy 1 AU. Jupiter, třistadvacetkrát těžší než Země obíhá Slunce ve vzdálenosti 5,2 AU a jeden oblet mu trvá 11,86 let. A objevené planety? Padesát tři jich krouží ve vzdálenosti menší než 1 AU, dvě planety jsou od svého slunce ve vzdálenosti asi 1 AU a dvacet se pohybuje ve vzdálenosti      1 – 2 AU. Takže víc než polovina planet obíhá svou hvězdu v mnohonásobně menší vzdálenosti než Jupiter Slunce. To znamená, že je téměř nemožné, aby v habituální (obyvatelné) zóně dané hvězdy byla planeta s podobnými parametry jako Země, tedy obyvatelná.

11. Důležité hodnoty veličin

Vývoj našeho vesmíru je řetězcem po sobě jdoucích a do sebe zasahujících procesů, které mohou proběhnout jen proto, že částice a síly působící mezi nimi mají přesně ty vlastnosti, které mají mít, jinak řečeno, mají potřebné vlastnosti. Vypadá to, jako by počáteční veličiny universa byly nastaveny přesně tak, aby se vývoj mohl ubírat pouze jedním směrem, na jehož dosavadním konci v našich podmínkách stojí člověk. Einstein prý jednou řekl: „Zajímalo by mne, zda Bůh měl na vybranou, když tvořil svět.“

Podívejme se nejprve na to, „co drží pohromadě svět v jeho nejhlubším nitru“. To, že se něco děje a především jak se to děje, je výrazem působení přírodních zákonů v našem světě. Dění v celém vesmíru je určováno působením soustavy všeobecně platných pravidel, která platí všude stejně, tedy alespoň v té části vesmíru, dostupné našemu pozorování. Například spektrum atomu vybuzeného k záření se nemění, ať se jedná o atom v pozemní laboratoři nebo na vzdálené hvězdě. Zdá se, že všude  ve vesmíru platí teorie relativity, což lze doložit mj. na základě efektu gravitační čočky, zapříčiněného hmotností. Odhlédneme-li od stále ještě záhadné „temné hmoty“, je vše ve vesmíru složeno z protonů, neutronů, elektronů a neutrin. Působením čtyř základních sil – gravitace, elektromagnetické, silné a slabé interakce – jsou spolu tyto částice v úzkém vzájemném vztahu, přičemž síly jejich působení jsou charakterizovány vzdáleností, na kterou jsou schopny působit. Víme, kolik váží neutron nebo jaký náboj má elektron. Neumíme však vysvětlit, proč hmotnosti částic  a vazebné konstanty mají právě tyto a ne jiné hodnoty. Není znám žádný naléhavý důvod, proč byly z nesmírného množství hodnot, které jsou v rámci přírodních zákonů možné, vybrány právě tyto.  Jak se ale zdá, právě tyto hodnoty udělaly z našeho kosmu to, čím dnes je. Ať už je vybral kdokoli, nebo cokoli, jim vděčíme za svou existenci. Kdyby například byl neutron jen o 10% těžší, vytvořily by se po velkém třesku téměř samé protony, tedy vodíková jádra. Kdyby byl naproti tomu neutron stejně těžký jako proton, vzniklo by stejné množství neutronů i protonů a na konci primordiální syntézy by zůstalo pouze helium. Kromě jiných důsledků tohoto stavu by také nevznikla žádná voda, neboť bez protonů se nemohou tvořit molekuly vody a bez vody zase není možný život.  Kdyby býval poměr hmotnosti protonu a neutronu přesně opačný, odehrálo by se všechno přesně s opačným znaménkem. Tím docházíme k závěru, že již nepatrně změněná hmotnost stavebních kamenů jádra atomu vylučuje vznik života. K obdobnému závěru dojdeme i v případě, kdy bychom přestavěli stupnice čtyř základních sil. Kdyby například byl poměr silné interakce k elektromagnetické síle jen nepatrně jiný, byla by zcela potlačena rezonance berylia a uhlíku a tvorba uhlíku ve hvězdách by se prakticky rovnala nule, takže by nikdy nemohl vzniknout uhlík, na němž je založen život.

12. Antropický princip / ID

Proč je ale příroda taková jaká je, proč přírodní konstanty a síly řídící vývojové procesy mají přesně ty hodnoty a velikosti, a ne jiné, to je jedna z největších záhad fyziky. Proto byl definován antropický princip, který říká:“ Právě proto, že v našem vesmíru existuje život, mohou mít parametry jen ty hodnoty, které umožňují jeho existenci“.

Zajdeme-li ještě o krok dál a uvážíme-li, že základem vzniku vesmíru je záměr docílit určitého výsledku, pak můžeme antropický princip vyjádřit ještě vyhroceněji a dojdeme k závěru, že parametry musely být nastaveny tak, aby se mohl rozvinout život. Za tímto výkladem antropického principu, označovaným také za teologický, stojí působení jakési všemu nadřazené vůle „Boha-stvořitele“, jehož cílem bylo od počátku stvoření života. Protože přírodovědci nemají dosud žádné vysvětlení, velice spekulativně uvažují s pouhou náhodou. Kvantový fyzik Lee Smolin ale vypočetl, že pravděpodobnost náhodného nastavení přesných parametrů určujících náš vesmír činí 10-229 . Podle Rogera Pentose, fyzika z Oxfordské university, je sada konstant, na nichž je založen náš vesmír, pouze jednou z 101200 možných kombinací. Jinými slovy – zdá se být téměř vyloučeno, že náš vesmír vznikl náhodně. Nebo-li – je téměř jisté, že za vznik vesmíru je odpovědná neznámá inteligence.

Zdroj: Architekti vesmíru