Architekti vesmíru

IV. Potopa světa

 

Součástí genetických pokusů na Zemi byla i potopa světa, která měla zlikvidovat všechno, co se nepovedlo a co bylo v rozporu s celkovým plánem stvořitelů a která se udála, jak víme ze starých sumerských a židovských textů 24 500 let př.n.l. (obr. 10 - Potopa světa). Jakou „kosmickou technologií“ byla způsobena destrukce zemské vodní slupky, celosvětová potopa a následné doby ledové lze jen těžko odhadovat. Můžeme si ale dovolit spekulaci, že bylo použito asteroidu, který vnikl do Země v místech dnešního Tichého oceánu. Dopadem obrovského tělesa v řádu stovek metrů došlo k vyvržení pevného materiálu do prostoru na vzdálenost několika tisíc kilometrů a další miliardy tun matriálu včetně vody bylo zplynováno. Jako se šíří vlny po vodě od místa vhozeného kamene, šířily se tyto žhavé plyny okolo celé planety a zapalovaly vše, co jim přišlo do cesty. Jejich zničující účinek byl však do značné míry utlumen množstvím vody, dopadajícím na Zem ze zničené vodní slupky. Známý geolog Alexander Tollmann z vídeňské univerzity charakterizoval v roce l993 chronologický průběh celosvětové potopy jako častý dopad asteroidů či planetek, jím vyvolané zemětřesení, běsnící vulkanismus, globální požáry, zátopové vlny, globální noc, globální zima, přívalový déšť, sněhové bouře, intoxikaci životního prostředí, úbytek ozónu a slunečního záření. Ani zde není vyloučeno, že šlo o řízenou akci v rámci kosmického inženýrství. Tyto energetické fenomény způsobily na Zemi řadu drastických změn. Zhroucení ochranné vodní slupky vysoko nad zemskou atmosférou způsobilo globální potopu a celkové ochlazení zeměkoule. K dalšímu ochlazení došlo v důsledku naklonění zemské osy do současné polohy. Množství pevného materiálu a vodních par v zemské atmosféře způsobilo podstatné snížení intenzity slunečního svitu na zemský povrch. Nastala doba ledová. V průběhu těchto katastrofických událostí došlo také nejen k rozlámání tehdejší prapevniny PANGEA, ale byl rovněž odstartován posun Ameriky směrem na západ od Afrických břehů. V této době došlo i k zaplavení proláklin zemského povrchu v místech, kde dnes můžeme nalézt Středozemní a Černé moře. Pohyb amerického kontinentu západním směrem způsobil ztenčení zemské kůry mezi oběma vzdalujícími se kontinenty. U východních břehů Severní Ameriky se nacházela dávná Atlantida, přesně na západ od Héraklových sloupů (Gibraltar), jak to popsal řecký filosof Platón na základě dochovaných egyptských písemných památek. Egyptské slovo ATLANTI znamená zemi, oddělenou vodou. Že to nebyl jen tak ledajaký ostrůvek je zřejmé z jeho díla, kde se píše, že Atlantida byla větší než Malá Asie a Lýbie dohromady. To představuje Turecko s částí Černého moře, dnešní Blízký Východ a pobřeží severní Afriky. To byl v podstatě téměř celý tehdejší známý svět. Při posunu amerického kontinentu na západ však Atlantida svou polohou bránila vzniku teplého mořského proudění na sever, nutného proto, aby se severní polokoule stala obývatelnou. Obrovský pevninský blok byl z větší části pod ledem (doba ledová) nejen díky předcházejícím událostem, ale i proto, že vzdušné proudění teplého vzduchu od rovníku nestačilo dostatečně zahřát severnější části kontinentu. Jako drobnou ukázku si můžeme připomenout silné mrazy, které nás sužují, když k nám v zimě proniká tzv. kontinen-tální proudění od Uralu a z Moskevské pánve. Toto proudění je daleko studenější než arktické fronty, přicházející přes moře od severozápadu. Dostatečné ohřátí pevniny mohou zajistit jen mořské proudy, směřující od rovníku k pólům a opačně. V rámci veřejného zájmu, jak dnes říká-me, musela proto Atlantida ustoupit Golfskému proudu a umožnit tak rozvoj a kolonizaci Severní Evropy, ale i Ameriky. Neznámá síla zničila nejen Atlantidu, ale zároveň způsobila roztržení zemské kůry od severu k jihu a masivní výron magmatu v délce tisíců kilometrů. Tato událost se odehrála někdy kolem roku 8 500 př.n.l. Působením této síly – pravděpodobně asteroidu vznikla Severoamerická pánev o průměru asi 4 000 km, která byla okamžitě zalita mořem. Současně začaly vznikat Severní středoatlantický hřbet a Jižní středoatlantický hřbet, jejichž sopečná aktivita neustala dodnes. Teplý Golfský proud a podmořská sopečná aktivita měla za následek roztátí ledu, konec doby ledové a zvýšení hladiny oceánů. Pokračující mohutná vulkanická činnost pod hladinou vznikajícího Atlantického oceánu způsobila zrychlení procesu odsunutí Jižní Ameriky do Tichého oceánu, vyvrásnění mohutných pohoří na západě amerického kontinentu (vyzdvižení aztéckých měst do výšek kde nic neroste a obrácení toku Amazonky). Prudké oteplení vod Atlantického oceánu způsobilo roztátí ledu na pólech, čímž je možno světlit i nepochopitelnou středověkou, neznámo odkud překreslenou mapu Piriho Reise, ukazující Antarktidu bez ledu. Důkazem této teorie je i Grónsko, neboli Grünland, což v překladu znamená Zelená země. Význam tohoto názvu dokládá, že lidé tak pojmenovali tento ostrov v době, kdy byl skutečně zelený. Za uvažovaných 24 500 let od dopadu asteroidu do Tichého oceánu se mohla Amerika odsunout na současnou průměrnou vzdálenost 3 – 5 000 km při průměrné rychlosti 100 - 200 m za rok, což představuje přibližně 20 m za měsíc. Že je to možné, dokazuje výsledek měření po zemětřesení v prostoru ostrova Sumatry 26.12.2004, kdy bylo zjištěno, že se ostrov posunul o 36 m za den. Pohyb kontinentů byl pravděpodobně zpočátku rychlejší a postupně se zpomaloval až do vyrovnání pnutí v zemské kůře. Že na to „bohové“ takové prostředky měli, dokazují staroindické písemné památky, popisující zbraně „bohů“. (viz Války „bohů“ a technika ve starověku ) Vlivem gigantických sil, vznikajících při pohybu kontinentů, se však nejednalo o plynulé změny, ale o prudké klimatické změny v jednotlivých podnebních pásmech. Sám Darvin byl udiven, že nalezl ve výšce 400 m ve Valparaisu na úpatí And v Chile mořské mušle, které nebyly ještě zvětralé. Kolik času však potřebují mušle, aby definitivně zvětraly? Miliony let, tisíce nebo spíše méně? Zříceniny pevnosti Tiahuanaco na jižní straně jezera Titicaca leží ve výšce 3 810 m. Město zaujímalo obrovskou plochu a bylo vystavěno z obrovských skalních bloků. Vědci (sir C.Markham – r.1910 a A.Posnansky – r.1945) se shodli na tom, že v dnešní době je plošina And nehostinná a téměř neplodná. S dnešním podnebím by nebyla schopna poskytnout útočiště velkému počtu lidí. Rovněž umělé terasy pro pěstování plodin, nejspíše kukuřice ve výšce 5 600 m jsou čirým nesmyslem, protože kukuřici v takové výšce nelze pěstovat. Existenci mořských korýšů zdokumentoval A.Agassiz. Jak se však mohou vyskytovat v nadmořské výšce 4 000 metrů? Rovněž chemický rozbor, prováděný v jezerech Titicaca, Poopó a Coipaga potvrdil, že jezera mají stejné chemické složení jako oceán. Ze všech těchto důkazů je zřejmé, že město Tiahuanaco bylo s jezery a s celým andským horským řetězcem vyzdviženo do současné výše v historicky nedávné době a že tento proces zažil člověk. Indiánské legendy praví, že „Černá stezka zakryla rudé Slunce … Neviděli už Slunce, ani Měsíc, ani hvězdy….zavládla temnota. Nad jejich hlavami táhla podivná zjevení. Z nebe padala vařící smůla a lidé pátrali v pološeru po potravě…..Veletok byl přerušen hřebenem hor. V širokém proudu se valil nyní na východ. Na jeho březích vyrostly nesmírné lesy. Ve východních oblastech říše zavládlo nesnesitelné vedro. Na západě, kde se vztyčily převysoké hory, se lidé ve výškách chvěli štiplavým mrazem.“ Někdy v této době došlo k odtržení Austrálie od Antarktidy, takže zde zůstala částečně zachována podivná předpotopní zvířata, která nikde jinde nežijí, zatímco moderní zvířata včetně dravců se na pevninu už nedostala. Tento závěr podporuje i moderní teorie, podle které se zátopová vlna potopy šířila od jihu na sever, takže Austrálie jako původní součást nynější Antarktidy zůstala ušetřena. Náraz meteoritu způsobil i prudké posunutí indické desky pod desku asijskou, což způsobilo vyvrásnění nejvyšších pohoří světa v oblasti Pamiru. Pro podporu této teorie hovoří podmořská mapa této oblasti. Uprostřed oceánu se nachází Centrální pacifická pánev, pokračující na jih Jihozápadní pacifickou pánví. Tento gigantický kráter je ohraničen Východopacifickým valem asi 2 000 km západně od pobřeží Jižní Ameriky. Podél západního pobřeží Severní Ameriky se táhne zlomové pásmo, tvořené šesti gigantickými zlomy, které pokračuje podél západních svahů Východopacifického valu až hluboko na jih k Antarktidě. Východní pobřeží Asie je naproti tomu charakterizováno hlubokými podmořskými příkopy, z nichž nejznámější jsou Aleutský, Kurilský, Japonský a Mariánský s hloubkami okolo 11000 km. (obr. 14 – Geologická mapa světa) Geofyzička I.M.Tibuleac zveřejnila v časopise „Science“ zprávu (BdW, 23.3.1999), že v hloubce 800 km pod zemským povrchem uprostřed Tichého oceánu byl objeven obrovský kolos ve tvaru vzducholodě o průměru 130 km a délce 600 km. Zdá se, že pomalu klesá do nitra Země, není však vůbec jasné, jaká síla způsobuje jeho pohyb. Byla snad takto zaražena do zemského pláště bájná Lemurie? Jiný podobný blok má vězet uprostřed zemského pláště hluboko pod Bajkalským jezerem. Údajně byl součástí původního Mongolsko-ochotského oceánu, který odděloval dnešní Sibiř a Mongolsko. Byl prý zatlačen do hlubin Země při srážce sibiřské a mongolské kontinentální desky. Nebo to bylo jinak? Není bez zajímavosti, že v této oblasti je obrovský dinosauří hřbitov s tisíci a možná miliony zachovalých dinosauřích koster.

 

Co bylo po potopě?

 

Po potopě bylo nutno obnovit život na planetě, což je v bibli vyjádřeno „návratem království nebeského“. Vzhledem k pronikavé změně klimatu na celé planetě způsobené rozrušením vodního obalu Země a vymizením celoplanetárního skleníkového efektu zmizely gigantické formy života, až na některé výjimky mořských živočichů. Navíc došlo k naklonění zemské osy, což způsobilo nejen vznik ročních období, ale i zalednění obou pólů. Voda, která vypršela z vodního obalu způsobila globální potopu, utopila a bahnem zavalila vše živé. Zalednění se rozšiřovalo z póĺů směrem k rovníku, okolo kterého zůstal úzký pás, vhodný k dalšímu pokračování života. Bylo třeba co nejrychleji rozmnožit všechno živé včetně člověka a rozšířit jej po celé planetě a vytvořit podmínky, které by lidi donutily k hledání nového životního prostoru. V tomto časovém období, t.zn. po roce 24 000 let př.n.l. začali na zemi vládnout potomci „bohů“ což je zřejmé z jejich dlouhověkosti. Doba jejich života se podle sumerského Seznamu králů pohybovala „pouze“ okolo 1 tisíce roků, zatímco doba vlády předpotopních králů-„bohů“ se pohybovala okolo 30 tisíc let. Deset původních králů vládlo od stvoření světa až k potopě celkem 456 000 let. I bible uvádí od stvoření Adama až po potopu 10 praotců. Samotný Adam se údajně dožil 900 let. Pozůstatky lidí vyzvednuté archeology (téměř jistě lidí předpotopních) nesly známky dlouhověkosti mnohem větší, než si dokážeme dnes představit. Nejnápadnějším znakem této dlouhověkosti jsou zuby opotřebované mimořádným způsobem – až do lůžek... Kromě toho existují bohaté důkazy z dávných dob o tom, že kdysi na této Zemi žila rasa velmi zdatných lidí se skvělými svaly, s mozkovou kapacitou přesahující kapacitu moderního člověka, a majících všechny znaky extrémní dlouhověkosti (Mackintosh, 1946, str. 342 - Problém přechodných forem – článek z CRSQ 12/98). Vedle mýtů a archeologických nálezů je jediným a nejdůležitějším pramenem k tomuto období sumerský královský seznam na kamenném kvádru, jehož kanonická verze byla sestavena až v mnohem pozdějším období písaři a knězi z Nipuru. (obr. 17 – Sumerský seznam králů). Tento seznam vypočítává panovníky a dynastie až do nástupu Chamurabiho z Babylónu. Celé období je rozděleno na dobu před "potopou" a po "potopě". Před potopou vládlo pět měst a osm nebo deset králů s mýtickou délkou vlády. Na konci tohoto období bohové vyhubili lidstvo potopou a ušetřili pouze vládce Šuruppaku, kterému darovali nesmrtelnost. Vyprávění o potopě převzali Babylóňané, Asyřané, Židé a stalo se součástí i jiných starověkých mytologií na všech kontinentech. Prvním městem, které zahajuje období po potopě, je Kiš. Za vlády panovníků z Kiše vznikl Sumer. Z těchto písemných památek se dovídáme, že potopa se odehrála v přepočtu na náš kalendář 24 500 let př.n.l. Na Seznamu králů je vytesáno: “Po královském majestátu pocházejícím z nebe, byl královský majestát v E-ri-du. Vládlo tam celkem 8 králů v pěti městech 241 200 let, po smrti Ubaratuta přišla potopa.“ Doba vlády králů se pohybovala od 18 600 – 43 200 roků. Zápis pokračuje údajem o potopě světa: "Poté co potopa zničila svět, královský majestát sestoupil z nebe, a byl přenesen do Kiše." Vládlo tam celkem 23 králů 24 510 let, 3 mě-síce, 3 1/2 dne. Doba jejich vlády se pohybovala od 140 do 1 500 let. Pak byl Kiš poražen a královský majestát přešel do Uruku, kde vládlo celkem 12 králů 2 310 let, přičemž doba jejich vlády se pohybovala od 6 do 1 200 let. Pak byl Uruk poražen a královský majestát přešel do Uru. Tam vládli celkem 4 králové 177 let. Doba jejich vlády se pohybovala od 25 do 80 let. Pak byl Ur poražen a královský majestát přešel do Alanu. Potom jsou uváděny ještě další dynastie, jejichž vláda trvala dohromady asi 1 000 let. Z bájí i z bible vyplývá, že zde existovaly nejméně dvě skupiny „bohů“: Ti co vládli na nebi a ti neposlušní (padlí andělé). Zatímco ti první měli možnost zachránit genetický materiál ve velkém, ti neposlušní, protože neměli potřebné technické zázemí, museli pravděpodobně zvolit nouzovou variantu a zachránit co se dalo na arše Noemově. Každá skupina „bohů“ chtěla mít své vlastní poddané. Zde je pravděpodobně původ hlavních ras (černoši, běloši, rudoši, mongoloidové), aby si bohové poznali „svůj majetek“. Po potopě došlo skutečně k rozdělení světa. Ze sumerských textů plyne, že Enlilův klan získal Mezopotámii, Enkiho klan zase Egypt a Afriku (Abzu). Ninchursag byla pověřena správou Sinajského poloostrova, kde v té době byl dobudován nový kosmodrom (v Gíze pak byly vybudovány pyramidy jako orientační a naváděcí zařízení) (obr. 18 – Kosmodrom a pyramidy). Rozdělení vlivu pak odstartovalo neshody mezi oběma klany - to vše skončilo smírem před asi 10 000 lety. Ne však na dlouho. Bratrovražedným bojem mezi bohy byl příběh o rozdělení vlády nad Egyptem mezi bratry Usira (Dolní Egypt) a Sutecha (horní Egypt) a následný zápas Sutecha s Hórem (paralelu tohoto příběhu nacházíme rovněž v řeckých bájích). V bibli se promítají např. do exodu Židů z Egypta, kdy jejich „bůh“ chránil „svoje ovečky“ proti druhé straně a jako „ohňový sloup“ kráčel před nimi a vedl je pouští. (viz Války „bohů“ a technika ve starověku). Tyto boje měly vliv na postupný úpadek egyptské civilizace, jejíž „božstvo“ už patrně nemělo dostatečný vliv na probíhající události a tudíž nemohlo odvrátit ani deset ran egyptských. Jako nepřehlédnutelné dědictví po „bozích“ nám však zde zůstaly války a touha po zlatě.

 

Nejasnosti kolem osídlení Ameriky

 

Dosud nevysvětlené nejasnosti kolem osídlení Ameriky podporují teorii, že Amerika byla osídlena už v době, kdy byla relativně blízko u Afriky a pravděpodobně nízký stav vody v tehdejších mořích umožňoval cestování mezi těmito kontinenty i po souši. V roce 1926 se prováděly vykopávky v severovýchodní části Nového Mexika poblíž obce Folsom. Při nich se tu kromě bizoních kostí nalezly hroty šípů, charakteristické tvarem s dvojí drážkou. Tyto nálezy však byly objeveny v příliš starých geologických vrstvách a proto nebyly oficiálně uznány. Američtí archeologové té doby byli přesvědčeni, že Amerika byla osídlena ze Sibiře přes Beringovu úžinu před 4 000 lety. Protože pevninský most ze Sibiře na Aljašku byl přístupný až po skončení doby ledové, věří se dodnes, že lidé připutovali do Ameriky teprve před 12 000 lety. Ale prehistoričtí lovci nezanechali stopy jen ve Folsomu, ale také u města Clovis, rovněž v Novém Mexiku. Kočovníci by tedy museli projít celým americkým kontinentem a přitom vyhubit více než 70 % savců Nového světa, jako například koně a velbloudy, protože ti v tu dobu vymřeli. Byly nalezeny také kosti z nohou slonů, kteří na americkém kontinentu rovněž vymřeli. Dřívější osídlení potvrzují i nálezy pohřební jámy (Science News-1977a, s.196) u pobřeží jižní Santa Barbary, kde bylo objeveno dřevěné uhlí. Datování obou nálezů směřuje do doby před 40 000 lety a jedná se proto o předpotopní osídlení Ameriky. Potopa však zejména severoamerický kontinent pořádně vyčistila, nejen od zvířat, ale i od starých kultur. Vyvrásnily se Skalnaté hory a mnoho druhů zvířat a rostlin zmizelo, samozřejmě i včetně člověka. To vše podporuje teorii zcela jiného, zdánlivě ztraceného předpotopního světa, kdy Amerika byla v těsném sousedství Afriky a to v historicky nedávné době. V roce 1944 udělal Waldemar Julsrud v mexickém Acambaro náhodný objev ještě kontroverznější povahy. Acambaro leží ve státě Guanajuato, 175 mil severozápadně od Mexico City. Zdejší neobvyklé archeologické naleziště vydalo na 33 500 keramických předmětů; opraco-vaných kamenů, včetně jantaru a obsidiánové nože (ostřejších než ocel a dodnes užívaných v srdeční chirurgii). Jalsrud, prominentní lokální německý obchodník, našel rovněž ohromné ještěry představující sošky a sousoší o velikosti od jednoho coulu až po šest stop dlouhé, z nichž na některých aktivně spolupůsobí s lidmi, ale některá bizardní sousoší vyvolávají i erotické asociace. Mnohá tato zvířata připomínají dinosaury. (obr. 23 – Indián a dinosauři) K určení stáří těchto předmětů bylo v laboratořích Pensylvánské univerzity provedeno radiokarbonové datování a dodatečné testy za použití termoluminiscenční metody k datování hrnčířských výrobků. Výsledky ukázaly, že předměty byly vyrobeny před zhruba 6500 lety, okolo 4500 př.n.l. Důkazem, že v historicky nedávné době existovalo spojení mezi Jižní Amerikou a Afrikou, jsou artefakty nalezené v Jižní a Střední Americe a znázorňující hlavu s nezaměnitelnými negroidními rysy v každém případě moderního člověka (obr. 15 – Hlava s negroidními rysy) a džbánek ve tvaru slona, který v Americe údajně nikdy nežil (obr. 16 – Džbánek ve tvaru slona). Pro vědce neřešitelný problém: Negroidní Afričané nejenže jaksi překročili Atlantický oceán a usadili se v Novém světě dlouho před všemi ostatními, ale je tu také neuvěřitelné datum jejich příchodu. Tento problém číhal v pozadí, protože se zpočátku předpokládalo, že Olmékové přišli až po mnoha ostatních slavných národech, jako byli například Maya. Poté byla se značnou nechutí postupně přijímána mnohem ranější data -- napřed 250 př. n. l., nato 500 př. n. l., pak 1250 př. n. l. a nakonec 1500 př. n.l. Tváří v tvář této situaci bylo rozhodnuto popřít, že šlo o Afričany ... Ještě nedávno jeden významný vědec, s ohledem na indi-vidualitu obličejů skulptur, napsal v oficiálním katalogu jalapského Muzea antropologie toto: "Navzdory obecné podobnosti hlavních rysů (plochý nos s výrazným chřípím a silné rty), je všeobecně šířené nesprávné tvrzení o africkém původu Olméků zavádějící," atp. Když na veřejnost začaly prosakovat zvěsti o tajuplných podzemních prostorách v oblasti Grand Canyonu, pořídil si dějepisec a lingvista Carl Hart, vydavatel časopisu World Explorer v chicagském knihkupectví podrobnou turistickou mapu. Ohromilo jej, kolik míst na severní straně kaňonu nese egyptská pojmenování. Partie a útvary (patrně výrazné skalní formace) v oblasti poblíž Ninety-four Mile Creek a Trinity Creek nesou pojmenování jako Sethova věž , Věž Ra, Horův chrám, Osirisův a Isidin chrám. V oblasti Strašidelného kaňonu se to hemží názvy jako Cheopsova pyramida, Budhův klášter, Budhův chrám, Chrám Manu a Shivův chrám. Jsou snad tato místa v nějakém vztahu k údajným egyptským objevům ve Velkém kaňonu? Celá tato rozsáhlá oblast v části Velkého kaňonu s egyptskými a hinduistickými popisnými názvy je zaká-zaná zóna - nikdo tam nesmí. Z toho můžeme usuzovat, že jde přesně o místo kde byly lokalizovány zmíněné podzemní prostory. Je dodnes nepochopitelně uzavřeno nejen všem návštěvníkům, ale dokonce i větší části personálu Coloradského národního parku. Průzkum obsahu mnoha prastarých hrobů a pyramid na Středozápadě ukázal, že v historii údolí řeky Mississippi existovala sofistikovaná starověká kultura, která byla v kontaktu s Evropou a dalšími oblastmi. A nejen to, nálezy v mnoha umělých násypech odhalily hroby lidí obřího vzrůstu, mnohdy sedm či osm stop (243 cm) vysokých, v plném brnění s meči, občas pohřbené s ohromnými poklady. Při stavbě přistávací plochy na Aljašce muselo být srovnáno buldozery pár pahrbků a přitom pod několika z nich objevili ve vrstvě usazenin kosti, které se ukázaly jako lidské ostatky. Tento aljašský nález byl ve skutečnosti pohřebištěm obrovitých lidských ostatků, jak bylo zřejmé z lebek a dlouhých holenních kostí. Lebky měřily od 55 do 60 centimetrů od základny k temeni. Protože lebka normálního dospělého člověka měří od týlu k čelu asi 20 centimetrů, podobně velké lebky naznačují velmi nadprůměrnou velikost jejich nositelů. Každá lebka byla nadto čistě trepanovaná (trepanace je proces vyříznutí otvoru do horní části lebky).

 

Olmékové

 

Olmékové sehráli v Americe podobnou roli jako Sumerové v Mezopotámii nebo Číňané v jižní Asii. Jejich kultura ovlivnila téměř celou Střední Ameriku. Potíž je v tom, že i zde postrádáme pověstný chybějící článek. Podobně jako v Mezopotámii nebo v Egyptě se i v Mexiku na pozadí primitivní společnosti doby kamenné náhle, bez jakéhokoli předchozího vzestupu, vynořuje vysoce rozvinutá civilizace. Její kněží uctívají složitý panteon božstev, bedlivě pozorují oblohu, spolehlivě měří čas a vytvářejí neobyčejně přesný kalendář, provádějí fascinující magické rituály. Nad krajinou se klenou obrovské pyramidy a v jejich blízkosti se rozkládají rozlehlá náboženská a obchodní centra. Umělci tvoří nesčetné množství nádherných soch. To největší a nejúchvatnější bylo postaveno jako první. Pak úroveň postupně klesá, jako by vývoj udělal čelem vzad. Společnost se postupem doby nerozvíjí. Naopak následníci původních stavitelů nestačí s dechem. Jak tomu máme rozumět? Byli Olmékové ovlivněni jinou, daleko vyspělejší, možná nepozemskou civilizací, nebo si naprosto jedinečné schopnosti přinesli ze svého původního nám dodnes neznámého domova a postupně je zapomínali? Vědci se stále nemohou shodnout, odkud vlastně Olmékové do Mexika přišli. Obývali nějakou dosud neodhalenou lokalitu v Americe, nebo dorazili z jiného kontinentu? Někteří historikové se přiklánějí k názoru, že Olmékové byli předchůdci Mayů. Máme tedy zprávy o původu Olméků hledat v mayských kodexech? Podle posvátné knihy Popol Vuh kmen Quicheů vyšel z místa, kde bylo shromážděno množství jiných národů. "Bylo tam mnoho lidí. Všichni žili společně, nesmírné množství jich bylo a tak tam putovali, tam na východě ... a byli tam ve velkém počtu lidé černí i lidé bílí. Lidé různých tváří, i lidé různých jazyků, až bylo s podivem je slyšet..." Ti všichni pobývali v zemi, která byla zcela zničena drtivou zkázou, a proto ji museli opustit. Co jiného bylo postiženo drtivou zkázou, než Atlantida, která byla na východ od Ameriky a na západ od Afriky, „země, oddělená vodou“, egyptsky ATLANTI? "Není zcela jisté, jak se dostali přes moře. Jako by ani moře nebylo, dostali se na tento břeh. Přešli po kamenech, vinoucích se v písku. Proto je nazvali „Seřazené kameny“ a „Rozryté písčiny“, tato jména jim dali, když putovali přes moře; vody se před nimi rozestoupily, když přecházeli moře." Není jistě bez zajímavosti, že schopnost rozdělit vody použil také židovský Hospodin při útěku Židů z Egypta. V roce 2000 se týmu kanadských výzkumníků podařilo nafilmovat ruiny záhadného města utopeného na dně moře mezi Yucatanem a Kubou. Podmořský robot vybavený speciálním sonarem a kamerou odhalil pyramidy, chrámy a řadu dalších velkých budov, které spojují široké silnice. Podle badatelky Pauliny Zelitské jde o ohromné struktury, jež mohly být centrem neznámé civilizace. Podivuhodné město je vytvořeno z obrovských otesaných a vyhlazených kvádrů. Jednotlivé bloky měří na délku dva až šest metrů. Některé jsou převrácené, mnoho jich pokrývá bílý písek charakteristický pro tuto oblast. Budovy mají půdorys pravoúhlých tvarů i kruhu. Některé se stupňovitě zvedají vzhůru. Na jednom kameni kamera odhalila část nápisu v neznámém písmu. Výzkum pokračuje jen velmi pomalu. Ztěžují ho silné mořské proudy, zvířený písek a také nedostatek světla. Město leží v hloubce 650 metrů. Potopené sídlo bylo údajně součástí asi 150 km dlouhého úzkého pásu pevniny, který jako přirozený most spojoval Kubu s Yucatanem a byl zničen následkem nějaké přírodní katastrofy. V úvahu přichází výbuch sopky nebo srážka s meteoritem a následné zemětřesení. Objevené potopené město jistě nebylo jediným sídlem této oblasti. Pátrání po dalších se připravuje. Snahu posílilo zjištění, že na dně jiné prozkoumávané oblasti se vyskytují obrovské, pravděpodobně uměle vytvořené trojúhelníky. Jejich původ se prozatím nepodařilo vysvětlit. Již v minulém století vzrušil veřejnost nález zdi pod hladinou u ostrova Bimini a nedávno se objevily zprávy o obrovském útvaru ponořeném nedaleko Floridy. Těleso zřetelně připomíná pyramidu. Vyrůstá ze čtvercové základny o straně dlouhé 300 m a dosahuje výšky 240 m, což téměř o 100 m překonává Velkou pyramidu v Gíze. Vrcholek je obrostlý korály a tak lze jen obtížně určit, zda jde o náhodný přírodní útvar, nebo o uměle vytvořenou stavbu. Dosavadní výzkum přivedl archeology k závěru, že město potopené u Kuby bylo zničeno před pěti až šesti tisíci lety, tj. 3 až 4 000 let př.n.l. Olmécký a potažmo i mayský kalendář začíná záhadným datem, který v přepočtu představuje rok 3113 př. n. l. Byl to rok zkázy jejich původního domova a začátek nové éry v Zátoce kouzelníků, jak je také tento jejich nový domov nazýván? Přinesli si představitelé této velmi vyspělé civilizace své vědomosti ze země, která skončila na dně oceánu? Archeologické objevy následují jeden za druhým a je už teď zřejmé, že takzvaní "Olmékové" vybudovali po celém obrovském území středního Mexika, (od Mexického zálivu až po Pacifické pobřeží) velká městská centra, jejichž obyvatelstvo se zabývalo dolováním a to především zlata. To vše dlouho předtím, než se ve Střední Americe objevil první kalendář a hieroglyfické písmo, které rovněž podporuje spojitost mezi kulturami Jižní Ameriky, Atlantidy a Egypta.

 

Zdroj: Architekti vesmíru