Architekti vesmíru

V. Nesrovnalosti mezi fakty a "vědou"

Nesrovnalostí mezi fakty a současnou vědou je opravdu celá řada. Zarážející je, že většina představitelů současné vědy tyto nesrovnalosti přehlíží, vykládá nepřijatelným způsobem nebo rovnou ironizuje. Vyzývám proto čtenáře, ať si udělá vlastní úsudek na základě faktů:

Nahodilost vzniku života?  

Je velice nepravděpodobné, že život v celé své složitosti vznikl nahodile. Je to skutečně nepatřičné tvrzení už proto, že dosud neznáme samu podstatu života. Buňky mají neobyčejně složitou strukturu. Není ani nejmenší důkaz k tomu, že by celá, dokonalá buňka mohla vzniknout nahodile. A toto je kardinálníproblém evoluční teorie, která bez dostatečných důkazů přesvědčuje desítky generací o tom, že život vznikl náhodně v jakési „prapolévce“ a také se náhodně mnoho milionů let vyvíjel. Zkusme si představit, jak by asi uspěl plaz, kterému by se několik milionů let vyvíjelo křídla, aby se po této nepředstavitelně dlouhé době mohl změnit v ptáka. Takové částečné křídlo bude přítěží pro druh do té doby, dokud se plně nezformuje a nezačne pracovat. Nehledě na to, že křídla nejsou to jediné, co anatomicky odlišuje plaza od ptáka. Živočich s takovým handicapem by asi dlouho nepřežil, stejně jako tele s dvěma hlavami nebo ovce s pěti nohama.  Proto také ve vykopávkách byly nalezeny pouze druhy a nikoliv přechodové formy.Všichni lidé mají stejnou bílkovinnou strukturu buňky. Velmi zajímavé je však to, že stejnou bílkovinnou strukturu buňky mají i šimpanzi. Je těžko pochopit fakt, že miliony mutací sice změnily opici na člověka, jen bílkovinné struktury se to téměř nedotklo. Skutečně je například 146 makromolekul v bílkovině hemoglobinu až na jednu jedinou stavební aminokyselinu shodných u šimpanze a člověka. Když se však porovnají bílkovinné struktury dvou žab, zjistíte, že odchylek je padesátkrát víc, než mezi šimpanzem a člověkem. Z toho je zřejmé, že jsme zřejmě nebyli tolik milionů let odloučeni od opic, jak se dosud předpokládá. Lidé se nemohou křížit s opicemi, protože člověk představuje naprosto odlišný druh ve zsrovnání s jakýmkoliv druhem opic. Kam se poděla opičí srst? Jak přišel člověk k artikulované řeči? Jak přišel na to, čemu dnes říkáme věda a kultura? Těžko mohou zastánci pomalé evoluce zodpovědět i otázku, kdo s kým se vlastně zkřížil, aby vznikl první člověk. A jak to probíhalo dál?  kým se vlastně spároval první člověk, když přece jako bytost, která povstala mutací z opičího rodu, neměl široko daleko žádný pohlavně vhodný protějšek? Se svými opičími předky si už první člověk nemohl zadovádět, protože ti měli jiný počet chromozomů. Je nesporné, že stavba lidského těla je odvozená od nějakého opičího druhu. To znamená, že byli černí, negroidního typu. Kde se potom vzala bílá, žlutá a rudá rasa? Jak vznikne nová rasa, když je k dispozici pouze jedna? Nápad, že by to mohlo být přestěhováním do oblastí s menší intenzitou slunečního záření musíme odmítnout, protože by po několika stovkách generací mohla kůže částečně vyblednout, ale určitě by nebyl důvod vyměnit ploché nosy za orlí, kudrny za rovné vlasy a široké rty za úzké. Navíc, žádný černoch, ať žije kdekoliv, nikdy nemá modré oči.            V populárním televizním pořadu  BBC Zázračná planeta – Jak vytvořit lidskou bytost -vědci dokazují, že může dojít ke změně v lidských chromozomech, které mohou způsobit změnu ve stavbě lidského těla. Protože jsou to však změny náhodné, nedochází nikdy ke zdokonalení jedince, ale vždy k jeho postižení. Rodí se lidé se znetvořenými končetinami, dvěma hlavami i jinými abnormalitami. Takovýchto zrůd je v dějinách lékařství zaznamenáno bezpočet. To se samozřejmě týká i zvířat i ostatních organismů. Život těchto jedinců byl zpravidla výrazně kratší než život průměrné populace. Z toho je zřejmé, že náhoda působí vždy proti směru vývoje.

Na ostrovech v Tichém oceánu žijí tisíce let domorodci, kteří denně plavou  a potápějí se v oceánu. Za tyto tisíce let to jsou stovky generací, ale dosud se u žádného domorodce neprojevil ani náznak toho, že by se mu začaly vyvíjet žábry nebo třeba jen plovací blány mezi prsty. Na druhou stranu si už dnes ale dovedeme představit, že by se tak mohlo stát po zásahu genetického inženýra. Podobným příkladem by mohl být jedinečný metabolismus velbloudů, kteří díky přeměně tuku na tak zvanou metabolickou vodu mohou vydržet dlouhou dobu, aniž by se napili. Proč se tato schopnost „nevyvinula“ u jiných živočichů, případně u domorodců, žijících celá tisíciletí na poušti? Mimochodem – i vědci potvrzují, že Sahara vznikla před 6 až 8 000 lety. Že by to byla dostatečná doba na evoluční vývoj? A to přitom existují dva druhy velbloudů: jednohrbý a v menším počtu i dvouhrbý.

Na výšeuvedeném seriálu BBC si můžeme také ukázat, jak nevěrohodné argumenty vědci někdy používají. Člověk neandertálský vyhynul údajně před 30 000 lety, přestože měl, podle těchto vědců, lepší fyzickou výbavu pro život v době ledové. Měl stejný objem mozku jako člověk cromaňonský a celkově se oba příliš nelišili od současného člověka. Přesto neandrtálci vyhynuli. Vědci to vysvětlovali tak, že neandrtálci měli hlasový aparát umístěný v krku podobně jako dnešní primáti a nemohli se proto dorozumívat artikulovanou řečí. To byl údajný důvod jejich vyhynutí. Proč ale současně nevyhynuli i všichni primáti už studie nevysvětluje. Daleko pravděpodobnější je vysvětlení jiné skupiny vědců. Ti také přiznávají, že vyhynutí Neandertálců je zatím pro ně tajemstvím. Jejich život na Zemi odhadují v období mezi 100 000  až 25 000 lety př.n.l., přičemž v posledních několika tisících letech žili společně s novým druhem, nazvaným Homo sapiens. Zde však vědci také netuší, kde se tento nový druh člověka tak náhle objevil. Tvrdí však, že jeho genetická výbava byly do té míry odlišná, že se nemohl křížit s Člověkem neandertálským. Nevyřešeným tajemstvím však zůstává i to, proč v té době vymřely i ostatní druhy hominidů. Jasným se stává vše v okamžiku, kdy si vezmeme na pomoc Teorii evoluční kreace. Anunakové použili zde žijící hominidy k vytvoření nového člověka „k obrazu svému“, oddělili jej od zvířecí říše a začali jej vzdělávat. Potom potopou a dobou ledovou udělali místo pro nového člověka, ale i pro nová zvířata a někdy okolo roku 20 000 př.n.l. zahájili novou éru moderního života na Zemi.

Stáří Země a vesmíru

V roce 1896 objevil M. H. Becquerel radioaktivní rozpad a r. 1905 navrhl poprvé E. Rutherford použít jej ke geologickému datování. Skutečná datování mohla být prováděna až po zkonstruování přesných hmotových spektrografů A. O. Nierem r. 1937. Do té doby existovaly jen metody relativní, kdy se stáří Země stanovovalo z obsahu soli v mořích a přísunu soli v současnosti, z odnosu pevniny řekami, z rychlosti sedimentace a tloušťky sedimentů, z tření u dna moří a vzdálenosti Měsíce, z ochlazování zemského povrchu za předpokladu žhavého a tekutého počátečního stavu, atd.

Lord Kelvin (W. Thomson) vypočítal r. 1862 stáří zemské kůry z jejího ochlazování na 100 milionů let s obrovskou tolerancí 20 – 400 milionů let. V důsledky Kelvinovy autority bylo toto stáří akceptováno a potvrzováno nezávislými metodami, ačkoli vědci ovlivnění Darwinovou evoluční teorií dávali přednost horní hranici, a ještě ji překračovali. 1879 M. Reade vypočítal trvání fanerozoika (prvohory až dnešek) na 600 milionů let a r. 1897 J. G. Goodchild stanovil 704 milionů let. Kelvin pak zredukoval svoje první stanovené stáří zemské kůry r. 1876 na 90 milionů let, pak na 50 milionů let a r. 1897 na 40 a dokonce 20 milionů let. Geologové, nadšení evoluční teorií, se však s tím neztotožnili. Pro svoji víru potřebovali nutně dlouhé věky, trvající mnoho set milionů let.

Robert V. Gentry studoval radiační dvůrky v různých druzích uhlí z devonu a jury (prvohory). Z charakteru dvůrků polonia Gentry usoudil, že uran a jeho dceřiné produkty (210Pb, 210Po) pronikly do dřeva jen jednou, a sice před zuhelnatěním, a že k zuhelnatění došlo během krátké doby (méně než 50 let). Gentry uvádí horní mez pro stáří U-Pb (uran-olovo) 280 000 let, jurské uhlí (druhohory) by pak bylo 270krát mladší, než udává geologická časová stupnice.

Devonské uhlí (prvohory) shledává nejméně 1 000krát mladší, než by mělo být podle geologické stupnice. V některých fosiliích a ložiscích uhlí, rašeliny, ropy a zemního plynu, kde se stáří uvádí 100 000 až mnoho milionů let, byl prokázán uhlík 14C, a to by zredukovalo jejich stáří pod 50 000 let.

U zuhelnatělé větve, jež byla uložena vodorovně ve vápenci křídové formace (druhohory, USA), považované za 100 milionů let starou, bylo stanoveno stáří pomocí 14C na 12 800 let (Měřeno dr. Reisnerem Bergem – Nový druh důkazů z Paluxy). Uhlí by nemělo obsahovat – dle evolučního datování – žádný radioaktivní 14C. Každé uhlí jej však obsahuje, což vypovídá o jeho nízkém stáří (tisíce let) – pokud se ale neuchýlíme k nějakému jinému vysvětlení, aby evoluční “počty” byly zachovány.

V současné době se věří, že Země je stará asi 4,5 miliardy let. Vychází to z prací Pattersona, Tiltona a Ingrama z r. 1955. K datování byly použity izotopové poměry olova v pozemské hornině a meteoritech. Autoři vycházejí z více než 60 (!) předpokladů, jež musí být splněny, má-li být výsledek správný. Oni sami varují, že na výsledek “bychom se měli dívat se značnou dávkou skepse, dokud neověříme základní domněnky obsažené v metodě výpočtů”. To však nevadilo tomu, aby byl výsledek nadšeně přijímán a rozšiřován. (Většina informací je z: Hermann Schneider: Velký třesk a absolutní datování, str. 41.)

R. 1972 publikovali Gale, Arden a Hutchinson s podstatně zlepšenými měřícími metodami získanou Pb-Pb (olovo-olovo) izochronu meteoritů, jež vykazovala negativní směrnici. Konstatují: “Z toho plyne, že veškerá klasická interpretace dat izotopů olova (z meteoritů) je zpochybněna, a že radiometrické odhady zemského stáří jsou v nebezpečí.” Bezstarostná víra v 4,5 miliard let starou Zemi se tím ale nezměnila. Také Melvin Cook poukazoval stále znovu na to, že v litosféře a atmosféře lze prokázat jen jednu stotisícinu radiogenního helia Země, jež bychom očekávali za 4,5 miliard let.

Měsíční hornina z Apolla 16 vykázala o 85 % více olova než jiné srovnatelné horniny, což vedlo ke stanovení stáří (Pb-Pb) na 7 až 18 miliard let. R. K. Mark a ostatní naměřili u třetihorního bazaltu (čedič, vyvřelá hornina) izochronní stáří (rubidium-stroncium grafy) 10 miliard let (Země má být stará jen 4,5 miliard). Prekambrický diabas Pharump (předprvohorní) z Kalifornie dal izochronní stáří Rb-Sr 34 miliard (!) let. To je víc než sedminásobek běžného stáří Země a dokonce více než dvojnásobek standardního stáří vesmíru. U stáří, jež “se nehodí”, se většinou vůbec nehovoří o stáří. Mluví se jen o izotopových anomáliích (odchylkách). Existuje prakticky nevyčerpatelný arzenál argumentů, jež mohou vysvětlit (a tak smést se stolu) každé nežádoucí stáří. Jen málo vědců si uvědomuje, že tytéž argumenty, jež mají anulovat nežádoucí stáří, mohou být v zásadě použity i k popření stáří žádoucích.

U několika mladých (nedávných) vulkanických hornin bylo v USA a Rusku naměřeno stáří (U-Th-Pb) 100 milionů let a 8 milionů let. Různé vzorky lávové horniny z Havaje, jejichž vznik v letech 1800 a 1801 je dokumentován, poskytly stáří K-Ar mezi 160 miliony a 2,96 miliardami let! Skutečné stáří bylo 166-167 let (!) Metodou K-Ar byla láva stará 50 let na Novém Zélandě (hora Ngauruhoe) datována na 0,2 až 3,5 miliónů let. “Nespolehlivost datovacích radioaktivních metod je dobře ilustrována skutečností, že vzorky 22 vulkanických skal z rozličných částí světa, o kterých se ví, že byly vytvořeny během minulých 200 let, dávají stáří v rozmezí 100 miliónů až 10 miliard let běžnými radioaktivními metodami.” (Ing. B. Balcar: Tajemství potopy, str. 40/41) Stáří lávy se samozřejmě vztahuje až k její vychladlé formě, protože jen ta (nikoli tekutá) je schopna udržet argon potřebný k měření. Měření tedy neurčují stáří žhavé lávy v nitru země, ale až vychladlé na zemském povrchu.

Nízké stáří vesmíru i Země dokazují i následující zjištění:

1. Galaxie se svinují příliš rychle.

Hvězdy v naší galaxii (Mléčné dráze) rotují kolem galaktického centra různými rychlostmi, vnitřní rychleji než vnější. Pozorované rychlosti rotace jsou tak velké, že kdyby naše galaxie byla více než jen několik milionů let stará (to je maximum), byla by beztvarým diskem, místo současného spirálního tvaru. Teorie evoluce vyžaduje od vesmíru 10 miliard let. Evolucionisté to nazývají “dilema svinování”. Je to známo již padesát let a platí to i u jiných galaxií. Teorie “density waves”, která měla toto dilema řešit, se dostala do potíží objevy Hubbleova teleskopu.

2. Komety se rozpadají příliš rychle.

Podle evolučního počítání se předpokládá věk komet stejný jako solárního systému, okolo 5 miliard let. Ale při každém orbitu kolem Slunce ztrácí kometa tolik materiálu, že by nepřežila víc jak 100 000 let (to je maximum). Mnoho komet má typický věk 10 000 let. Evolucionisté řeší toto dilema řadou hypotéz, z nichž se žádná nepotvrdila.

3. Není dost bahna na mořském dně.

Každým rokem voda a vítr erodují kolem 25 mld. tun zeminy a prachu z kontinentů a uloží v oceánu. Tento materiál se akumuluje jako volný sediment (tj. bahno) na tvrdých žulových skalách mořského dna. Průměrná hloubka všeho bahna v celém oceánu včetně kontinentálních šelfů je méně jak 400 m. Při 24 mld. tun za rok by byl současný stav sedimentů nakumulován za méně než 12 mil. let (to je maximum) – i při redukci bahna tektonickými deskami.

4. Není dost sodíku v moři.

Každým rokem řeky a jiné zdroje nahromadí přes 450 mil. tun sodíku do oceánů. Jenom 27 % tohoto sodíku se dostane zpět z moře každý rok. Zbytek se hromadí v mořích. Pokud by na počátku byl nulový obsah sodíku v mořích (oceánech), současné množství by bylo naakumulováno za méně než 42 milionů let při současné rychlosti zisku a ztráty v moři. Evoluční věk oceánů se udává 3 mld. let. Obvyklá odpověď na tuto neshodu je, že v minulosti přísun sodíku musel být menší a úbytek větší. Nicméně výpočty s maximální štědrostí i možností pro evoluční scénář stále ještě udávají maximální možný věk 62 mil. let. Výpočty pro jiné prvky udávají ještě méně let.

5. Zemské magnetické pole slábne příliš rychle.

Celková energie uložená v zemském magnetickém poli stále klesá s koeficientem 2,7 během minulých 1 000 let. Evoluční řešení vysvětlující rychlé ubývání a jak mohla Země zachovat svoje magnetické pole po miliardy let, je velmi složité a neadekvátní. Mnohem lepší vysvětlení mají kreacionisté. Je přímé, založené na prokázané fyzice a vysvětluje mnohé rysy tohoto pole: jeho vznik, rychlá reverzace během potopy, úbytky a přírůstky povrchové intenzity až do přelomu letopočtů a stabilní úbytek potom. Tato teorie odpovídá paleomagnetickým, historickým a současným údajům. Hlavním závěrem je, že celková energie pole (ne povrchová intenzita) vždy ubývala přinejmenším tou rychlostí co nyní. Při této míře by pole nemohlo být starší jak 10 000 let (to je maximum).

6. Mnoho vrstev je příliš silně zohýbáno.

V mnoha horských oblastech jsou vrstvy silné stovky metrů stočeny do ostrých záhybů. Klasická geologická teorie říká, že tyto formace byly hluboko založeny a tuhly stovky milionů let před svým stočením. Ale často velmi ostré stočení s malým poloměrem je bez popraskání – potom by vnitřní strana ohnutí musela být v době ohýbání ještě mokrá a měkká. To implikuje, že zkrucování probíhalo méně jak tisíce let (to je maximum) po usazení sedimentu.

7. Vytrysklé pískovce zkracují geologické “věky”.

Existují silné geologické důkazy, že pískovec Cambrian Sawatch – údajně zformovaný před 500 mil. let – v poruše Ute Pass západně od Colorado Springs byl ještě nezpevněn, když byl extrudován k povrchu během vyvrásnění Rocky Mountains, údajně před 70 mil. let. Je velmi nepravděpodobné, že by pískovec neztuhl během předpokládaných 430 mil. let, kdy byl pod zemí. Místo toho je logické, že tyto dvě geologické události byly od sebe vzdáleny méně než stovky let (to je maximum).

 

8. “Zkamenělá radioaktivita” zkracuje geologické “věky” na několik let.

Radiohalo jsou barevné kroužky, které se utvořily kolem mikroskopických kousků radioaktivních minerálů ve skalních krystalech. Jsou zkamenělými údaji o radioaktivním rozpadu. “Stlačená” radiohalo 210Po ukazují, že jura, trias a eocénové formace na Coloradské náhorní plošině byly usazeny během měsíců (to je maximum) jedné každé z nich, ne stovek milionů let dělících je jednu od druhé, jak to požaduje standardní časové měřítko. “Sirotčí” radiohala polonia, která nemají žádný údaj o svých mateřských prvcích, implikují buď okamžité stvoření nebo drastické změny v rychlosti rozpadů.

 

9. Helium na nesprávném místě.

Všechny přirozeně se vyskytující rodiny radioaktivních prvků generují helium při svém rozpadu. Pokud takový rozpad probíhal miliardy let, mnoho helia by se muselo dostat do ovzduší. Rychlost úbytku helia z atmosféry do kosmického prostoru se dá spočítat a je malý. I při tomto úbytku má současná atmosféra pouze 0,05 % (!) množství helia, které by se mělo nahromadit za údajných 4,5 mld. let. Tak atmosféra vypadá mnohem mladší než její předpokládaný evoluční věk. Studie vydaná v Journal of Geophysical Research ukazuje, že helium produkované radioaktivním rozpadem ve velkých hloubkách žhavými skalami nemělo čas uniknout. Ačkoli se tyto skály považují za více než miliardu let staré, největší množství zde zadrženého helia odpovídá věku pouze tisícům let (to je maximum).

10. Z kamenné doby není dost koster.

Evoluční antropologové tvrdí, že doba kamenná trvala minimálně 100 000 let. V ní populace Neandertálců a Cromaňonců byla zhruba konstantní, mezi 1 – 10 miliony lidí. Po celou tuto dobu tito lidé pochovávali svoje mrtvé s různými předměty. Předpokládá se, že tedy asi 4 miliardy koster a doprovodných předmětů by stále ještě mělo někde ležet v zemi – když se nám zachovaly kostry dinosaurů staré údajně 70 mil. let! Bylo zatím nalezeno jen několik tisíc. To ukazuje, že kamenná doba na mnoha místech naší země byla dlouhá jen pár stovek let.

11. Zemědělství neexistuje moc dlouho.

Obecný evoluční obrázek je, že po 100 000 let kamenné doby lidé jen lovili zvířata a sbírali semena. A přesto se ukazuje, že lidé kamenné doby byli stejně inteligentní, jako jsme my. Že by si nikdo z údajné populace 4 miliard lidí nevšiml (viz bod 10), že ze semen rostou rostliny? Mnohem pravděpodobnější je, že lidé se nevěnovali zemědělství méně než několik staletí po potopě, pokud vůbec (viz Svědectví dávných kultur).

12. Historie (dějiny) je příliš krátká. 

Proč by člověk kamenné doby nedělal po dobu 100 000 let žádné zápisky, když byl tak inteligentní jako my, dokázal krásně kreslit na jeskynní stěny, stavět megalitické stavby a zaznamenávat měsíční fáze? Proč by se měly psané záznamy objevovat náhle až před 5 tisíci lety? To ukazuje spíše na skutečnost, že žádných 100 000 let neexistovalo.

Závěrem doktor Morris uvádí přes 70 různých přírodovědeckých důvodů, proč může být svět starý jen několik tisíc let – tedy ve shodě s biblí. Zmiňuje ještě např. smršťování slunečního kotouče, dále nedostatek kosmického prachu na Měsíci i na Zemi nebo nedostatek meteoritů v celém geologickém sloupci, starém údajně 600 milionů let. Ale ani současný počet lidí na Zemi neodpovídá udávané době pro Homo sapiens: 3 miliardy let (to by se dnes lidé nevešli nejen na Zeměkouli, ale ani do prostoru o poloměru Země-Měsíc). Atd., atd., atd.

Nejsou to tudíž fakta, co řadu vědců nutí věřit na miliardy let starý svět, ale touha obhájit evoluční fantazii.

Arizonský kráter - podvody  

Jeden z nejstudovanějších kráterů na světě (nazývaný Barringerův kráter) leží na jihu USA, v Arizoně. Je široký 1 200 m a hluboký 175 m (pískovec, vápenec). Původ kráteru je zcela nejasný, stáří také. Je odhadováno v rozmezí 800 až  200 000 let!

1.   Dendrochronologické odhady (pomocí počtu letokruhů cedrů rostoucích na úbočí kráteru) ukazují na 800 let.

2.   Stáří odhadované pomocí měření eroze bylo stanoveno na 22 500 let.

3.   Z hlediska geologických rozborů vychází stáří tohoto kráteru na 200 000 let.

4.   Pomocí radioaktivního datování (C14 – ulity plžů) vychází věk na 16 000 až 26 000 let, z drobných meteoritů na 2 700 let.

5.   Metodou termoluminiscence (změny v krystalech vlivem tepla) by stáří vycházelo na 49 900 let s možnou odchylkou 2 900 let.

6.   Není bez zajímavosti, že nedaleko žijící indiánský kmen Hopi tvrdí, že kráter vznikl za velkého rachotu před 10 000 lety.

Tento příklad je jen malým dokladem, jak obtížné je stanovit stáří nějakého objektu z minulosti. Velmi mnoho lidí datovací metody přeceňuje a slepě jim důvěřuje. Mají dojem, že vědci dají kus horniny do testovacího přístroje, vychýlí se ručička, ta ukáže stáří – a je to. Tak snadné to opravdu není. Velmi často záleží na názoru toho kterého odborníka a především na jeho víře – světonázoru. Vzpomeňme například nález lebky KNM-ER 1470 (Keňské národní muzeum). Richard Leaky našel tuto moderně vypadající lebku ve vrstvě, kde by “neměla pro evoluční víru být”, protože první datování metodou K-Ar (draslík-argon) vykázalo neuvěřitelných 220 milionů let. Proto nerozhodla laboratoř, ale evoluční víra. Lebka byla předatována a stáří odhadnuto (viz Jan Beneš: Člověk, str. 64) na asi 3 miliony let. Ale i toto stáří se příčilo evoluční víře. A tak byla “datována” znovu (“to by bylo, aby se realita nepoddala”). Výsledek 1,89 milionu let už byl přijat. Tak vypadá ono “přesné” datování. (CRSQ 6/85/str.27, CRSQ 3/86/str.185). Člověku naskakuje husí kůže.

Je velmi zajímavé, že sám Leaky (evolucionista) chtěl pod váhou těchto faktů nejprve změnit svoji víru na evoluci člověka. Nakonec, pod tlakem evoluční komunity, zachoval víru – a změnil fakta.

Zdroj: Architekti vesmíru