Jane Roberts - Sethovy promluvy

KDO DÝCHÁ?

Talent pro využití energie k formování jedinečných vzorců je elementární nejen na naší pláni. Zahrnuje to využití životní vesmírné energie vnitřními smysly a přitáhnutí této životní síly pro naše účely. V prvé řadě je tato životní síla samogenerující a bezlimitní a my ji upravujeme podle důvodů v ten daný správný čas. Pokud se neokrádáme při dýchání o dech, tak se nezbavujeme životní vesmírné síly a jejího užití pro sebe. Příměr vzduchu a životní síly je nejvýstižnější. Vzduch je rozptýlen do mnoha forem a je užíván a znovu používán bez jakékoli ztráty síly, napětí nebo kvantity stejně jako životní vesmírná síla. Tak jedna věc vstupuje mnohokrát do hry a tak se vynořuje mnohokrát v různé podobě. Tak se mění obsah a tvar a vyjadřuje mnoho podob a nikdy nezmizí. A tak, jak se vzduch jeví neviditelný, tak i životní síla dává tvar každému objektu, který vidíme a proto je každá forma kamufláží. Bez toho by celá kamufláž zmizela. A tak je pro život nezbytné používat tuto životní sílu jako pro nás dýchání.

Nikdo nepopře existenci vzduchu, přestože jej nevidí. Ani nepopře existenci vzduchu, přestože nerozumí metodě dýchání plic. Odmítnout existenci vzduchu je směšné. Je to stejné jako odmítnout existenci životní síly, protože je neviditelná nebo že nevíme, jak funguje.

Je to stejné jako se sněním. Já sním nebo kdo vlastně sní? Nemůžu si přikázat, abych snil nebo nesnil. Připouštíme si jen to, co můžeme vidět, cítit, slyšet, dotknout se. Tak ale můžeme oceňovat sami sebe jen z poloviny. A to je ještě přehnané. Jsme si tak vědomi pouze 1/3, protože 2/3 existují v oblasti, kterou si nepřipouštíme. Je to jako, když se člověk nalézá v temné místnosti, do které nepronikají zvuky. A on nevidí svoje tělo, neslyší svůj hlas a tak si myslí, že nemá tělo a hlas. Ale říká si : Já budu věřit pouze v to, co mohu vidět. Budu věřit, že jednou budu vidět více, ale nyní nevidím nic a tak nemám tělo. Ruce, které si nemyslí, že má, náš imaginární člověk cítí jako svoje tělo. Ale pomůže mu to v jeho dilematu? Ne. Jestliže někdo jiný řekne :“ Já cítím svoje tělo“, imaginární člověk říká „Jsi médium“.

Jestliže člověk neví, kdo dýchá uvnitř něj a neví, kdo v něm sní, tak to není proto, že zde je jeden, kdo se pohybuje ve fyzickém světě a druhý je kompletně oddělen a ten sní a dýchá. Je to proto, že pohřbil tu část sebe, která dýchá a sní. Ačkoli se zdají tyto funkce automatické, jsme ve stavu, jako když se rozvedeme. Tak to ale není na všech pláních. Ani dokonce na nižší rovině, než je ta naše, které tak považujeme, ani v jiných částech života, které považujeme pod naší vlastní rovinou.

Není to v žádném případě nezbytné ani to není zákon ve Vesmíru. Pro některé důvody začalo lidstvo na své rovině existence být přitahováno stále více do kamuflážních vzorců než ostatní druhy vědomí. Kromě některých výjimek všechny druhy vědomí vytvářejí svoje zvláštní kamuflážní vzorce, ke kterým jsou více nebo méně připoutány.

Nejsme schopni lehce přijmout do našeho života něco, co není kamuflážním vzorcem. Kamuflážní vzorce jsou podstatné, mimo několik výjimek, na jakékoli rovině, kde reprezentuje jisté charakteristické skutečné formy. Nicméně je možné a mnohem prospěšné a zároveň i jednoduché, akceptovat tento fakt a připustit vnitřní životní sílu do kamufláže.

Častokrát se vědomí stává podvědomím a naopak. Není to žádné překvapení. Jsme s tím důvěrně ve styku v našem každodenním životě. Není to něco výjimečného, co se stává jednou za život, ale je lidstvem kompletně ignorováno. Ve spánku se vědomí automaticky stává podvědomím podvědomí vědomím. Každý člověk to instinktivně zná, ale každý to paličatě odmítá připustit si.

Část nás, která sní, je já jako část nás, která operuje jiným způsobem. Část nás, která sní, je ta samá část, která dýchá. Je samozřejmě legitimní, nezbytná pro nás i celek. Přežívá na fyzické rovině a je stejně důležitá, jako část nás, která hraje bridge nebo Scrabble. Není podřízena a nemá menší cenu než jiné části já.

Dýchání se zdá pro vědomou mysl automatické. Důležitá funkce, jako je transformace životní síly Vesmíru do jedinečných vzorců, se také zdá automatická. Ale tato transformace není zřejmá jedné části já, kterou známe a s kterou se ztotožňujeme, a tak se nám zdá, že tato transformace přichází odněkud, od někoho jiného, který je vzdálený, tak jako nerozpoznatelná část sama sebe, která dýchá.

To, že dýcháme, je zjevný kamuflážní vzorec výsledku jevu. Je to stejné i s naší podobou, která je stejným kamuflážním vzorcem. Nepřipouštíme si, že ten, kdo dýchá, je reálná bytost jako část nás, stejně tak si nepřipouštíme, že tvůrce kamuflážního fyzického světa je bytostná část nás.

Protože víme, že nějak dýcháme, bez vědomého uvědomování, jak to vše funguje, jsme vlastně nuceni připustit, že vytváříme naše vlastní dýchání. Když přejdeme pokoj, jsme nuceni uznat, že jsme my tou příčinou, že jsme přešli, ačkoli vědomě jsme nevymýšleli stimulovat jeden sval za druhým, abychom se pohybovali. A to je stejné s ostatními věcmi, které se dějí „automaticky“, i když v ně nevěříme. V nekontrolovatelných momentech si říkáme – kdo dýchá, kdo sní a kdo se pohybuje? Přiznejme si, že si nejsme vědomi důležitých životních částí sebe a že jsme víc, než co víme, že jsme.

Je těžké poznat já, které se pohybuje a dýchá, protože celé já se formuje do kamuflážního světa fyzické podoby.

Část nás, kterou se nazýváme, odmítá připustit existenci „Já“, která si uvědomuje každý nádech, každý pohyb, který uděláme, každý sen, který sníme. Jinými slovy dýchání a snění nejsou automatické, ani neoperují bez naší vědomosti. Lidstvo prostě odmítá připustit dechaře a snílka.

V mnoha případech odmítáme připustit pohyb. Věříme sami sobě mnohem více, když si říkáme „Já budu číst“ a pak čte, nebo „Já uvidím“ a pak vidí. Pamatujeme si, že jsme se učili číst, ale nepamatujeme si vědomě, že jsme se učili vidět. Nemůžeme si toto vše pamatovat, a proto se toho bojíme.

Ve skutečnosti vidíme, ale nikdo nás to neučil. Ale ta část, která nás naučila vidět, vede naše oční svaly, je stále při vědomí i když spíme, stále dýchá bez jakéhokoli poděkování a stále plní úkol transformace energie z vnitřních smyslů do vnější kamufláže.

Citát:
Stanete se…..tak malými, jako vaše rozhodující přání, tak velkými jako váš hlavní cíl.

Zdroj: http://www.matrix-neo.cz/autori/jane-roberts-sethovy-promluvy/kdo-dycha.htm