Jaromír Kozák - O tajemstvích Egypta
Obsah:
Medicína starého Egypta
Za zakladatele evropské medicíny jsou považováni Hippokrates a Galén, oba původem Řekové. Řečtí lékaři se těšili velké úctě, ačkoli své léčení zakládali na podivné odvozenině učení o čtyřech prvcích (o čtyřech šťávách) a jejich anatomické znalosti byly mizivé. Přesto však dalece přesahovali lékařství jiných evropských národů. Medicína se v Řecku zjevila stejně náhle jako filozofie, a proto se musíme ptát, zda i za ni Řekové nevděčí Egypťanům. Je pravděpodobné, že hledači z jiných zemí v Egyptě nečerpali jen filozofické, ale i praktické informace. A mezi nimi lze na prvním místě očekávat medicínu.
Procenta nebo promile?
I když toho o egyptské medicíně víme zatím relativně málo, i z toho, co máme k dispozici je jasné, že znalosti z údolí Nilu byly i v této oblasti ohromující. Jen na okraj si můžeme položit otázku, zda nám srovnání egyptské a řecké medicíny neposkytuje vzor míry, kolik Řekové převzali a pochopili z egyptské filozofie. Pokud by bylo převzetí obou oborů podobné, lze očekávat, že ohromující filozofie řecká představuje jen několik procent egyptské. Je dokonce možné, že jde o promile: bylo jistě snazší dosáhnout praktického poznání lékařství – kvůli němuž nebylo nutno ani vstupovat do chrámových škol a Domu života – zatímco k poznání filozofie a duchovních nauk bylo nutno zvládnout egyptštinu a být připuštěn do chrámových škol a zasvětitelských center, což samozřejmě nebylo umožněno každému.
V Egyptě má lékařství dlouhou tradici. Podle Manetha měl první lékařskou knihu (asi roku 3100 př. Kr.) druhý faraon první dynastie, jenž napsal mnoho lékařských děl. Přitom o něm mluví tak, jako by to první lékař nebyl, a tudíž ani jeho knihy nebyly prvními svého druhu. To bohužel nemáme průkazně doloženo, je to však možné, neboť mnohé z prvků egyptské kultury zjevně vychází ze šamanských tradic.
Nenahraditelná ztráta
Příběh o faraonu Džerovi jako prvním známém egyptském lékaři naznačuje ještě jednu podstatnou skutečnost. Egypťané, kteří zanechali mnohem více písemných památek než kterýkoli jiný národ, jistě měli i mnoho lékařských knih. Na samém závěru egyptských dějin Klemens Alexandrijský zaznamenal, že existovalo kompendium 42 svitků, které zahrnovalo veškeré tehdejší vědění. Během slavností bylo nošeno v průvodu. Posledních šest jeho knih bylo věnováno medicíně – popisovaly anatomii, nemoci, lékařské nástroje, léky, oční nemoci a ženské nemoci. Toto zásadní dílo se dosud nepodařilo objevit. Naštěstí se podařilo objevit některé papyry z dob, kdy byl Egypt skutečnou duchovní i politickou mocností. Bohužel ani netušíme, jak velkou část skutečného celku lékařských znalostí představují. Shrnuje je tabulka.
Z nápisů a především z lékařských textů víme, že znalosti anatomie a patrně i fyziologie byly na podstatně vyšší úrovni, než by odpovídalo zkušenosti načerpané z mumifikace. Spíše se zdá, že se v Egyptě začalo mumifikovat až po získání lékařských zkušeností. Mumifikátoři přirozeně nebyli ani lékaři. Anatomická znalost těla se odráží i v tom, že pojmenovali mnohé anatomické detaily, které byly evropskou medicínou dlouho přehlíženy.
Lékař – léčitel
Z dnešního pohledu se egyptská medicína jeví jako mimořádně komplexní. Zranění a nemoci, které bylo možno léčit pouze chirurgicky, se tak také léčila, zatímco jinak převládala bylinná a nejspíše i psychoenergetická léčba. O existenci posledně jmenované máme jen náznaky, ale víme, že znalosti v oblasti hadích sil a nehmotných součástí organismu vůbec byly tak hluboké, že to jednoznačně musíme předpokládat. Na druhou stranu však jde o natolik přímočarou metodu, navíc založenou spíše na schopnostech než znalostech, že přílišných popisů jistě nebylo zapotřebí.
Egyptští lékaři užívali i magii (psychosomatickou medicínu) a tzv. špinavé lékařství, které využívá různé plísně a hormonální látky. Egypťané nemuseli znát příčinu účinnosti postupu či léku, ale dokázali ostře vnímat přírodu a využívat praktické zkušenosti. Nejlepším příkladem je test na zjištění těhotenství a určení pohlaví dítěte před narozením. Zjevně i ve starém Egyptě tato otázka hrála značnou roli, protože řadu testů tohoto druhu nacházíme v mnoha ze známých lékařských papyrů. Tento je převzat z Berlínského papyru: Další způsob, jak zjistit zdali žena porodí dítě, nebo zdali neporodí dítě. Ječmen a pšenici by tato žena měla zalévat každý den svou močí. Když vyrostou oba, porodí. Když vyroste jen ječmen, znamená to, že porodí chlapce, když vyroste pšenice, porodí dívku. Pokud nevyrostou, nebude rodit.
Pozoruhodný je i další předpis, který se vyskytuje v Berlínském i Kahunském papyru: Jak se pozná, která je těhotná a která nikoli – až si před spánkem lehne, potři její prsa, ruce a ramena novým olejem. Druhý den vstaň brzy ráno a vyšetři ji. Pokud shledáš její meridiány (metu) čerstvými a dobrými a žádný z nich pokleslý, porod dětí bude šťastný a uspokojivý. Pokud však budou propadlé, stejně jako její pleť, bude problematický. Budou-li tmavozelené, bude porod opožděn.
Papyry jsou překvapivé i metodičností a přesností popisu. Obvykle je uvedeno jméno nemoci, její symptomy, prognóza (vyléčitelná/snad vyléčitelná/nevyléčitelná) a jak ji léčit.
Zdá se, že stejně jako mluví indická psychoenergetika o nádích, které mohou být žílami, cévami, nervy i kanály, jimiž proudí životní energie (egyptsky sa anch), s podobným pojmem (met) se setkáváme i v lékařských papyrech. Nejvíce zmínek o nich se vyskytuje v Ebersově papyru, kde se dokonce nachází tento popis:
Pokud jde o člověka, je v něm 12 metu od srdce, které vyživují všechny jeho údy.
Shoda s dvanácti akupunkturními meridiány je, myslím, zřejmá. Po správném zhodnocení řady zmínek, dosud nejasných pojmů a překladu podstatně většího množství textů se patrně ukáže, že tento přístup tvořil základ egyptského lékařství.
O tom, že tomu tak skutečně bylo, nejlépe svědčí následující citát z Ebersova papyru: Je to met, který se jmenuje Příjemce a který způsobuje (chorobu srdce). Ten totiž dává srdci vodu.
Pod pojmem voda mnoho badatelů dříve rozumělo krev, ale z ostatních textů víme, že svět podle starých Egypťanů vznikl z pravodstva a že zde tedy voda neznamená nic jiného než energii, která je nejznámější pod svým sanskrtským označením prána. Ta byla známa pod různými názvy mnoha národům a dnes její existenci moderní věda pouze potvrzuje.
Zdá se, že se odedávna egyptští lékaři vyznačovali specializací na různé typy nemocí, což již samo o sobě naznačuje rozsáhlost předmětu v egyptských podmínkách. Na druhou stranu vidíme, že mnoho lékařů se zabývalo i zcela odlišnými věcmi. Slavný Amenotep, syn Hapiho, byl nejen lékařem, ale i stavitelem a především vynikajícím médiem. Admirál Udžahoresnet, zrádce Egypta v době jeho přepadení Peršany v roce 525 př. Kr., byl rovněž lékař. Tomu též napovídá i srovnání odměn, které nebyly nejvyšší u lékařů, ale u některých písařů (úředníků) mohly být mnohonásobně vyšší.
Pokud jde o vlastní choroby, i zde měli Egypťané překvapivě dobré znalosti – možná dokonce lepší, než se nám dosud jevilo, protože se neuvažovalo o tom, že by se užívalo psychoenergetických postupů, a některé předpisy a rady tak nebyly patrně chápány správně. Je též otázka, jak rozumět časté výzvě, aby lékař vkládal své ruce na pacienta.
Lékař univerzalista
Egyptští lékaři byli natolik zruční, že dokázali perfektně rovnat zlomeniny a léčit následky úrazů a zranění všeho druhu. Znali různé otoky, rakovinné nádory (byť mnohem méně časté než dnes), parazitická onemocnění, nemoci očí, malárii, tuberkulózu, lepru, mor, otravu krve, kostní záněty, obrnu, různé deformace, vodnatelnost, choroby metabolismu, kloubní choroby, mnohé vnitřní nemoci a mnoho dalších druhů.
Svoji zručnost uplatnili i v chirurgii. Řadu lékařských nástrojů se podařilo nalézt, mnohé jsou vyobrazeny v chrámech. Proslulý je tím zejména chrám v Kom Ombu, což nás vede k podezření, zda tyto stavby nebyly ve skutečnostmi lékařskými zařízeními. V případě chrámu v Dendeře je dokonce vedle stojící stavba označována sanatorium. Součástí mnoha chrámů byly i tzv. mamisy, tedy chrámy zrození. To mohly být porodnice pro zvlášť těžké případy, protože jinak se rodilo doma. Egypťané porod označovali velmi výstižně jako sezení na cihlách, neboť se rodilo vsedě. Příznačné je, že moderní medicína ukazuje, že je to mnohem vhodnější způsob než porod vleže, jak je praktikován v porodnicích. Se symbolikou porodních cihel se setkáváme i u posledního v soudu v Egyptské knize mrtvých, a tudíž i zde nacházíme jasný náznak toho, co se podle názoru Egypťanů stalo s těmi, kdož nebyli soudem shledáni spravedlivými.
Na závěr budiž řečeno, že egyptští lékaři byli proslulí již ve starověku a působili na mnoha zahraničních dvorech.
Zkáza kolébky civilizace
Původ egyptské kultury je obestřen tajemstvím. Od samého počátku se jeví jako hotová a v průběhu svých dějin trvale upadá po duchovní stránce. Několikrát sice došlo k hospodářskému rozmachu, ale ten nemohl tento úpadek zastavit. Egypťané sami si toho byli vědomi, a proto se vědomě snažili v tak zvané saiské době (kolem roku 600 před Kristem) vrátit k ideálům Staré říše. Tento pokus o renesanci selhal, protože země byla již natolik vnitřně rozložena, že zákonitě padla za oběť dobyvatelům.
Podobnosti čistě náhodné?
Dnes máme dostatek důkazů, abychom mohli prohlásit, že před známými civilizacemi existovala přinejmenším ještě jedna; byla mnohem vyspělejší a zanikla v důsledku největší přírodní katastrofy, která potkala Zemi za dobu existence lidské rodu. Důkazů a indicií je tolik, že se jí nelze zabývat v jediném článku, proto se omezme pouze na otázku, zda taková civilizace může zmizet beze stopy a jaký byl vztah Egypta k ní. Ze zkušenosti poznávání naší minulosti lze s jistotou říci, že k zapomnění i na velmi důležitou civilizaci může dojít celkem bez problémů. Příkladem je chetitská říše. Stejně jako v případě oné staré globální kultury, kterou bychom mohli označit jako naši mateřskou, po ní zůstalo mnoho dokladů, které byly přístupné ještě před tím, než začal archeologický průzkum. Za všechny uveďme jen zmínky o ní v Bibli.
Zkušenost ukazuje, že máme silné sklony stará písemná svědectví prohlašovat za báchorky, i když se opakovaně ukazuje, že jsou velmi přesné. Mnozí odpůrci pouhé možnosti, že by taková civilizace mohla existovat, ji podle Platona označují jako Atlantis. Platon však nebyl zdaleka jediný, kdo vyprávěl o dávné, velmi vyspělé společnosti, která zanikla během obrovské přírodní katastrofy! Mezi mnoha vypravěči o ní byli i Egypťané, kteří tím vyřešili náš problém s tím, že tato kultura nemá počátek – alespoň v Egyptě. Tím se stává nejen Platonovo svědectví pravděpodobnějším, protože jednak není ojedinělé a jednak se tím potvrzuje, že Solon informaci skutečně získal v městě Sais od egyptských kněží, během svého pobytu v Egyptě.
Egypťané nemluvili o Atlantidě, ale o Ta-nátru (zemi bohů nebo předků). Z hlediska stavby slova je zde pozoruhodná shoda, a tak je pravděpodobné, že Atlantis vzniklo zkomolením egyptského výrazu. Slovo Atlantis nemá řeckou etymologii; někteří řečtí filozofové odmítali její existenci, což dokládá, že nevychází z řeckých tradic. Velmi podobně zní i název ztracené vlasti Aztéků – Aztlan. Ti měli přijít do Ameriky z ostrova, který se potopil, a podobně jako Egypťané stavěli pyramidy a mumifikovali mrtvé…
Pyramidy jako archiv
Již současný archeologický průzkum Egypta ukazuje na to, že osídlení z doby před první dynastií bylo značně primitivní a s pozdější velikostí egyptské kultury má pramálo společného. Přitom nápis na chrámu v Edfu jasně říká, že do Egypta přišli »následníci Hóra«, kteří si podrobili původní obyvatelstvo. Byli mnohem vyspělejší a jako většina úspěšných dobyvatelů zvítězili tím, že měli dokonalejší zbraně – kovové. Je-li řeč o Horovi, přicházejí na mysl Manethovy Dějiny Egypta z přelomu 3. a 2. stol. př. Kr. Tento egyptský velekněz napsal řecky podle chrámových archivů pro faraona Ptolemaia II. dějiny své země. My z jeho modelu vycházíme dodnes, ovšem z nepochopitelných důvodů jsme si vybrali jen jedno z jím uváděných tří období. Celé dějiny totiž rozčlenil na dobu bohů, polobohů a dynastickou dobu, již dále rozdělil na třicet dynastií. Dobu bohů a polobohů moderní knihy nezmiňují ani jako mytickou.
Není přitom asi těžké odhadnout, proč se o těchto dobách mlčí. Manetho totiž udává tak vysoké stáří (asi 30 000 let), že se to zdá být příliš fantastické, než aby mohlo jít o pravdu. Budiž ovšem řečeno, že Manetho není jediný, kdo to tvrdí. Mezopotamské seznamy panovníků udávají ještě starší data. Shodují se přitom v tom, že doba bohů byla ukončena obrovskou přírodní katastrofou. O ní víme s jistotou, že se skutečně stala a došlo k ní kolem roku 9500 před Kristem, kdy se Země jen šťastnou náhodou nesrazila s obří kometou. I tak ovšem na ni dopadlo množství úlomků a nejspíše i materiálu z ocasu, které za sebou zanechaly zkázu nepředstavitelného rozsahu.
Tyto seznamy se shodují v tom, že před potopou vládlo devět nebo deset božských panovníků. Podle Manetha byl posledním z nich Hor. Ten měl vědět o hrozícím nebezpečí, a proto nechal postavit pyramidy v Gíze, a to nikoli jako hroby, nýbrž jako archiv, jako úkryt pro výdobytky tehdejšího poznání.
Manetho zde zjevně nepředkládá svou představu, protože o těchto králích se zmiňuje i Turínský seznam panovníků a rovněž Egyptská kniha mrtvých uvádí, že některé z jejích kapitol byly ukryty za vlády tohoto osvíceného krále. V pozdějších dobách byl Hor prohlášen bohem a po celou dobu egyptských dějin patřil k nejdůležitějším členům egyptského panteonu. V Egyptě samotném je pozoruhodně málo dokladů o přítomnosti takové vyspělé společnosti. To pouze naznačuje oprávněnost představy, že Egypťané do Egypta přišli odjinud. Odkud to mohlo být, naznačuje Egyptská kniha mrtvých a patrně bychom našli mnohé další doklady v jiných textech. Zcela neafrický původ egyptské kultury byl přitom patrný již prvním egyptologům. Ti proto pátrali po tom, odkud přišli, ale nakonec tuto otázku v tichosti opustili, protože nikde na zemi zdánlivě neexistovala kultura, již by šlo srovnat s egyptskou. Významný britský egyptolog Emery začal na základě antropologických nálezů mluvil o »dynastické rase« dlouholebých lidí, ale i to bylo ze stejného důvodu ostatními egyptology odmítnuto.
Kolik je ti let, záhadná sfingo?
Nejprve se zastavme u dnes známých anomálních nálezů z Egypta. V prvé řadě je to Sfinga. Ta byla dlouho považována za dílo faraona čtvrté dynastie Ráchefa, protože rysy její tváře velmi připomínají jeho portréty. Podporuje to i zmínka na stéle Tutmose III., která byla objevena mezi jejími tlapami. Text je ovšem značně poškozen a je velmi pravděpodobné, že zmínka Ráchefova jména se neváže k jeho autorství, ale ke skutečnosti, že byl prvním, kdo ji restauroval. V průběhu dlouhých egyptských dějin se tak stalo ještě několikrát. Kriminalistické expertízy přitom zjistily, že za zdánlivě Ráchefovými rysy se skrývá zcela jiný obličej.
Sfingu těžce poškozenou erozí bylo nutné mnohokrát restaurovat. Podle geologů jde přitom o školní příklad vodní (!) eroze, což je na poušti jistě zajímavé… Sfinga svou výlučností představuje ještě jeden zásadní problém. Pokud je totiž Ráchefova pyramida v Gíze hrobkou a pokud je Sfinga jeho dílem, pak již její pouhou přítomnost nedovedeme vysvětlit, protože zádušní obřady musely být vykonány velmi přesně, měla-li být duše spasena, a pohřební architektura je obecně tou nejkonzervativnější. Kde jsou tedy sfingy před ostatními pyramidami a hroby a jakou by měly mít funkci v rituálu? Je dobře známo, že během dlouhých období byla Sfinga zasypána pískem tak, že vyčnívala jen hlava. Můžeme tedy předpokládat, že byla nejpoškozenější. Hlava je skutečně vůči tělu neúměrně malá a je možné, že její velké části byly odtesány při Ráchefově první rekonstrukci. Takto lze vysvětlit i to, jak se mohly dostat Ráchefovy rysy na původní obličej.
Míra eroze je důležitým datačním nástrojem, který geologie spolehlivě používá. V tomto případě se však dostala do vážného sporu s egyptologií, protože vycházejí údaje, které jsou sice v dokonalém souladu s Manethovým a dalšími svědectvími, ale v naprostém rozporu s poznatky současné egyptologie o dynastickém období egyptských dějin. Ve skutečnosti zde ovšem žádný rozpor není, protože pyramidy v Gíze nejsou dílem žádného z dynastických panovníků starého Egypta. To jasně plyne z datace založené na zkoumání eroze, již provedl prof. dr. Robert Schoch, stratigraf, paleontolog a specialista na zvětrávání měkkých kamenů, tedy odborník s ideální kvalifikací k takovému úkolu. Jemu vyšlo, že Sfinga je stará 12 000–14 000 let.
Jakkoli se její stáří může zdát fantastické, je zcela v souladu s následujícími skutečnostmi. Z minulosti Egypta víme, že v době, kdy vládli faraonové, byly deště v nilském údolí vždy velmi vzácné a úroda závisela výlučně na nilských záplavách. V okolí pyramid v Gíze se nacházejí mastaby, hrobky významných osobností. Některé jsou ze čtvrté dynastie, což zdánlivě podporuje představu, že Sfinga i pyramidy pocházejí z doby, kterou dosud předpokládáme, že byly postaveny i pyramidy, zatímco jiné jsou mnohem starší a pocházejí již z prvé dynastie. Tyto mastaby jsou z nepálených cihel, a přesto jsou v mimořádně dobrém stavu. Kdyby byly někdy po době čtvrté dynastie deště a záplavy tak prudké, že by poškodily Sfingu, tyto mastaby by musely být zcela spláchnuty ze zemského povrchu… Také by nám o takových událostech Egypťané asi zanechali písemné zprávy, ať již dobové, nebo tradované, ale po nich nenacházíme nejmenší stopy. Je třeba vzít v potaz i zvláštní okolnost, že Ráchef nebyl nástupcem Cheopse, kterému je připisována největší pyramida v Gíze. Mezi nimi vládl ještě Džedef-Ré. Proč on umístil svůj hrob jinam, tedy do Abu Ruáše? To nebylo nikdy uspokojivě vysvětleno.
Káhira z kamení pyramid
Z této lokality pochází i jeden z nejnovějších objevů v egyptologii: dosud neznámá pyramida. Archeologické nálezy ji zařazují do čtvrté dynastie, a dokonce zde bylo nalezeno jedno z jmen Chufuovy titulatury, tedy něco, co nebylo objeveno v celé Velké pyramidě v Gíze, pokud jde o normálně přístupné části! Neznamená to, že Chufuova pyramida stála ve skutečnosti v Abu Ruáši? Dnes z ní zbyly jen ubohé zbytky, které zasypal písek. Neodpovídá taková úroveň stavby spíše panovníkovi, který na nás v egyptských povídkách nepůsobí příliš monumentálním a mocným dojmem a po němž zůstala jen jedna nepatrná soška?! Z toho tedy plyne, že skutečné pyramidy Ráchefa a Menkaura mohou být rovněž v Abu Ruáši.
Erozi bohužel nelze prokázat na pyramidách, protože jejich vápencové obložení bylo strháno. I když víme, že Arabové z pyramid skutečně vzali tolik kamení, že z něho postavili Káhiru, je to zvláštní z hlediska, jak údajně byly kameny odebírány. Není možné, že zatímco Cheopsova a Ráchefova pyramida, které měly vápencové obložení, jsou poškozenější stejnou erozí jako Sfinga, takže Arabové pouze pokračovali v díle zkázy, zatímco třetí pyramida – Menkaurova, která má žulové obložení (proč a proč žulu vozili až z téměř tisíc kilometrů vzdáleného Asuánu?) je téměř nepoškozená. Je přitom jasné, že žula odolá erozi lépe než měkký vápenec.
V každém případě je však erozí těžce poškozen chrám Sfingy. Ten se navíc vymyká egyptské architektuře svojí monolytičností, připomínající spíše jihoamerické stavby než egyptskou eleganci. V celém Egyptě je přitom známá jen jedna stavba, která je ve stejném stylu a která se vymyká ze všech standardů již tím, že to je jediný známý podzemní chrám – Osireon v Abydu. Ten je obecně datován do 19. dynastie a označován za kenotaf (rituální hrob) Setiho I. Tato datace je ovšem založena jen na nápisech, které se našly v Osireonu, a pochopitelně mohou být mnohem pozdější.
Toto jsou zatím všechny známé anomální objekty starého Egypta a je jistě zvláštní náhoda, že všechny, s výjimkou Osireonu, jsou těžce poškozeny vodní erozí, k níž muselo dojít dávno před dynastickým období. Osireon není poškozen zcela pochopitelně, protože byl ukryt pod povrchem. Nevíme ovšem, zda nad ním nebyla nějaká stavba. Mohlo jít o pyramidu, nebo »prapahorek«. Byla-li tam, je zničena tak dokonale, že po ní nezbyla ani stopa.
Pokud jde o Sfingu a erozi, lze snad namítnout, že ji Egypťané vytesali z erodované skály a stáří eroze se tedy nevztahuje k době jejího vzniku. O tom bychom mohli uvažovat, pokud by nebyl stejnou erozí poškozen i její chrám a hlavně stěny lože, v němž je usazena.
Katastrofa se konala jinde
Nyní si řekněme pár slov o katastrofě, jež to vše způsobila. Naše znalosti se jednak zakládají na četných zprávách a legendách z celého světa a jednak na poznatcích řady oborů přírodních věd. Všechny informace nám poskytují zcela jednotný obrázek katastrofy, jaká nemá v lidských dějinách obdoby. Ve stručnosti lze konstatovat, že zkáza přišla z kosmu – Sluneční soustavou prolétlo těleso s obrovskou gravitační silou, následované menšími objekty, které se srážely a dopadaly na mnoho těles naší soustavy, Zemi nevyjímaje. I když to byla nejhorší katastrofa v lidských dějinách, přesto z ní Země vyšla relativně nejlépe. Nejhůře dopadla planeta mezi Marsem a Jupiterem, která se po přímé srážce rozpadla na asteroidy. Tehdejší kultura byla přitom tak vyspělá, že tyto srážky dokázala sledovat a zanechala nám detailní zprávy. Její úroveň je dále potvrzována i přímými archeologickými nálezy a literárními díly, jež nezapadají do současných představ o naší minulosti.
Největší a nejnebezpečnější průvodci této obří komety dopadly na Labrador. A zde se opět vracíme ke starému Egyptu. Egyptská kniha mrtvých se totiž o této katastrofě zmiňuje. V ní se uvádí, že boj v nebesích probíhal na východním nebi. Je jasné, že kdyby tyto úkazy byly pozorovány z Egypta, nebylo by to jednak na východě a jednak by vinou zakřivení Země nebylo nic vidět. Aby pozorovatel něco viděl, musel být v Tichém oceánu, poblíž Ameriky. Tam se skutečně situuje bájná pevnina, která se měla během přírodní katastrofy postupně potopit, známá pod názvem Mu. To je ovšem velmi blízké egyptskému mut – matka. Není tedy možné, že nejde o jméno, ale prostě o »vlast«? Tomu by napovídalo i to, že indiáni Hopi, kteří podle svých legend z této pevniny rovněž přišli, ji nazývají Kaskara.
Směřovali uprchlíci za vědením?
V Tichém oceánu je zemská kůra nejtenčí, a je tudíž více než možné, že by se tam existující případná pevnina skutečně potopila, pokud by došlo ke katastrofě takového rozsahu, jaký máme doložen. Na základě paleontologických a jiných nálezů přitom víme, že k ní došlo na jaře, někdy kolem roku 9500 př. Kr., což se znamenitě kryje s údaji, které podává Platon. Jestliže se pevnina, údajně složená ze tří velkých celků, skutečně potápěla, je pochopitelné, že její obyvatelé prchali všemi směry. Někteří jako Hopiové do Ameriky, jiní do Asie. A právě ve védách nacházíme zvláštní zmínku o králi Manu-Vinovi, který přivedl do Indie svůj lid a chtěl se zde usadit. Místní obyvatelstvo se tomu však bránilo, a tak došlo k několikadenní bitvě. V ní byl poražen a se svým lidem musel Indii opustit. Védy dále popisují, že prošel Persií, Arabským poloostrovem a nakonec vstoupil do Egypta. Tím náš příběh dopisuje kruh.
Egyptská kniha mrtvých přitom naznačuje, že do Egypta směřovali uprchlíci i ze západu. Jediným vysvětlením toho, co je vábilo do původně bažinatého údolí Nilu, je právě gízský archiv. Na závěr je dobré obrátit pozornost ke dvěma hieroglyfům, které se užívaly k bližšímu určení slova, tzv. determinativy. Je to jednak znak pro stát či jinou zemi: ze společné základny vystupují tři pahorky. Zmíněná pevnina Mu měla být tvořena třemi obrovskými pevninskými masami. I druhý hieroglyf je determinativ a psal se za všechna slova mající vazbu s městy. Ačkoliv Egypťané nebudovali kulatá města, je kulatý a křížem rozdělený na čtvrtiny; právě tak popsal Platon hlavní město Poseidonis.
Ženy na egyptském trůně
Bible o Egyptě hovoří jako o zemi útlaku. Tento obraz zdánlivě podpořili i antičtí autoři, jako třeba Hérodot, který říká, že na příklad Cheops (Chufu) uvrhl celý národ do otroctví a dokonce svou dceru měl prodávat v nevěstinci, aby měl prostředky na stavbu. Jeho údajnou hrobku, kterou si postavil z pouhé marnivosti, stavělo prý 100 000 otroků čtyřicet let.
Řecký omyl
Zatímco v Egyptě bylo otroctví neznámé, řecká společnost na něm byla založena; Řekové stáli v úžasu před stavbami, jejichž jediným logickým vysvětlením byla otrocká práce. Tento názor byl zdánlivě potvrzen samotnými starými Egypťany, kteří na většině vstupních pylonů do chrámů zobrazili faraóna (vždy jako muže), jak poráží své nepřátele, jak je drtí pod koly svých vozů. Pro Řeky představitelé takové říše museli být tyrani a nebyl ani důvod uvažovat o tom, že by na egyptském trůně mohly sedět ženy – a to možná ve větším počtu, než bychom si dokázali připustit.
Historicko-archeologický průzkum však ukazuje něco jiného. Obrazy násilí jsou symbolické do té míry, že ani zobrazení mužské postavy nezaručuje, že máme před sebou muže. Abychom pochopili důvod, je třeba si alespoň ve stručnosti shrnout egyptský dynastický mýtus. Ten vypráví o tom, že kdysi žili čtyři sourozenci, tvořící dva manželské páry: Osiris a Eset, Set a Nebetchet. Osiris byl králem Egypta a jeho bratr Set se rozhodl, že se zmocní trůnu. Vlákal proto bratra do truhly, tu svrhl do Nilu a následně jeho tělo rozsekal na čtrnáct částí. Věrná Eset je hledala, ale nalezla jich jen třináct; chyběl penis, který nahradila voskovým. I to stačilo na to, aby počala. Syna Hora porodila v sítinách nilské delty a zde jej ukrývala, dokud nedospěl, aby ho jeho strýc též nezabil. Když Hor dospěl, stal se mstitelem svého otce, který se zatím stal králem říše mrtvých, a Seta porazil.
Pro Egypťany bylo vše obřadem, panovník tedy hrál roli Osirida. Ve skutečnosti bylo jeho prací krotit a drtit sily zla a chaosu (odtud ony válečné výjevy). Tím je dáno, že panovník musel být vždy zobrazen jako muž, i když jím byla ve skutečnosti žena. Egypťané totiž nečinili rozdíl mezi skutečným tělem a sochou, a na pohlaví vládce tudíž nezáleželo. Tento způsob zobrazení máme dokonale doložen u proslulé Hatšepsut, která, ač žena, je běžně zobrazována jako muž. Hatšepsut, která žila v 15. století př. Kr. za vlády 18. dynastie, však není jedinou. Takových »výjimek« je podstatně více, a jak rostou naše znalosti, jejich počet se zvyšuje. Známá je samozřejmě Kleopatra, poslední faraon (římští císaři byli již jen nominální) i žena na egyptském trůně. Svět ji zná díky filmům jako nedostižnou krásku (což nemusí být pravda), ale měli bychom jí ctít spíše pro jejího ducha a odvážnou diplomatickou snahu, aby Egypt pohltil římskou říši. Bohužel to dopadlo opačně. Kdyby totiž Kleopatra vyhrála, vycházela by evropská kultura přímo z duchovních základů Egypta, zatímco historicky de facto vychází z diktátorské velmoci, která dokázala jen špatně napodobovat. Za první egyptskou vládkyni je dnes pokládána Mernejt. Ta žila již v první dynastii, tedy někdy kolem roku 3100 př. Kr. O jejím významu výmluvně svědčí hrobka v Umm el-Kabu, jež je ze všech tamních královských hrobek největší.
Žena, nebo muž?
Je však možné, že Mernejt ve skutečnosti nebyla první – i proslulý král Narmer, údajný sjednotitel Egypta, mohl být ženou. Narmera známe především z jeho palety na líčidla, která patří mezi poklady káhirského muzea. Je na ní vyobrazen velmi zřetelně jako muž. Na jedné straně má hornoegyptskou korunu, na druhé dolnoegyptskou. Většina odborníků se domnívá, že to naznačuje boje v daných oblastech. Z toho, co zatím o egyptské ikonografii víme, se však ukazuje, že jde o symbol.
Na této paletě je i něco neobvyklého. Faraon představoval nejen Osirida na zemi, ale i vítězného Hora. To se odrazilo především v prvním ze jmen jeho titulatury – Horově. Hor v podobě sokola stojí na fasádě paláce, do níž je vepsáno dané jméno. U Narmera se však setkáváme s typem rosety, jenž se egyptsky nazýval horrät, což lze vyložit jako ženský rod od Hor. Není jistě bez zajímavosti, že jeden z nezařaditelných králů – Štír – má stejnou rosetu. Tím se možná dostáváme zpět ke královně Mejnejt.
Vzpomínky na minulost
Joan Grantová, která si dokázala vybavit vzpomínky na předchozí životy, prohlásila v knize Okřídlený faraon, že žila v Egyptě I. dynastie právě jako Mejnejt. Než se stala vládkyní, její »občanské jméno« znělo Serkét, tedy Štír… Její popisy se vyznačují přesnými detaily, z nichž mnohé se potvrdily. V době, kdy dílo vzniklo, přirozeně nebyly k dispozici znalosti, které by jí umožnily příběh si vyfantazírovat. Není bez zajímavosti, že zatímco její knihy, v nichž pouze popisuje své minulé životy, jsou skvělé, další díla, která jsou skutečnou fikcí, jsou velmi slabá… Mimochodem, Grantová zmiňuje dalšího panovníka (Den), jenž byl rovněž ženou. Z toho mála, co o něm víme, se zdá, že šlo o významného vládce, za jehož vlády měly být objeveny první kapitoly Egyptské knihy mrtvých.
Titul Horät je krajně neobvyklý z hlediska dynastického mýtu. Pro mne se však stal přijatelným, když jsem v oxfordském Ashmolean muzeu objevil zvláštní pečeť, již lze zařadit asi do druhé dynastie. Na serechu (průčelí královského paláce) stojí sokol (Hor) a za ním je hieroglyf označující ženský rod – tedy další vládnoucí žena, zde s doloženým titulem Horät. Znaky uvnitř serechu se pro přílišnou schematičnost dosud nepodařilo přečíst. Mohu se jen domnívat, že by mohly znamenat např. Chnumetnacht. Chnumet je mocná (neobvyklá ženská varianta od Chnum). Jiný doklad existence této královny nemáme, což ale není neobvyklé.
Český příspěvek
O rozšíření znalostí o ženách na egyptském trůně se postarali čeští vědci, zejména prof. Verner. Ten se domnívá, že Chentkaus nebyla jen matkou krále, ale skutečným vládcem. Zakládá to na její titulatuře a na skutečnosti, že máme její vyobrazení s královskou kobrou na čele. V tomto případě nejsou odborníci jednotni, ale k jiné interpretaci zatím není důvod. Posledním panovníkem Staré říše byla rovněž žena. Byla to proslulá Nitokris (egyptsky nejspíše Nejt-aker, Nejt znamená výborná). Egyptský velekněz Manetho, který sestavil nejstarší dějiny Egypta v našem slova smyslu, o ní napsal: „Vládla žena jména Nitokris. Měla více odvahy než muži její doby a byla nejkrásnější ze všech žen. Měla plavé vlasy a růžové tváře. Předpokládá se, že postavila třetí pyramidu.“ Citát je pozoruhodný z několika důvodů.
Předně tvrdí, že egyptská královna byla blondýna, což se nesrovnává s představou Afričanů, kterými Egypťané skutečně nebyli, a tím se dostáváme k otázce původu jejich superkultury. Manetho, skutečně zasvěcený velekněz, zde připisuje třetí pyramidu jí, zatímco my ji považujeme za Menkaureovu. Tím je celé takové určení znovu zpochybněno a pouze se posilují argumenty, o nichž jsme v souvislosti s gízskými pyramidami mluvili již dříve. V Sakkáře, kde bychom její hrobku očekávali spíše, je pyramid více.
Na egyptském trůně konečně nacházíme ženu i v době další velké krize. Střední říše skončila násilně vojenskou porobou Egypta Hyksósy, nejspíše r. 1785 př. Kr. Na trůně tehdy byla Sebekneferu, královna Iah-hotep – po dlouhé okupaci to tedy byla opět žena, která se zásadně zasadila o osvobození Egypta.
Byť není tento výčet vládkyň vyčerpávající, dokazuje, že význam ženy v Egyptě byl více než zásadní. To je ostatně vidět i na tom, že jedno z nejtajnějších a nejdůležitějších děl starého Egypta – Egyptská kniha mrtvých – bylo přepracováno i pro ženy, a právě jim patřily jedny z nejkrásnějších exemplářů.
Hadí síla ve starém Egyptě
"Je všeobecně známo, že hadí síla (hadí síly) byla známa v Indii a Tibetu, a ti, kdo se domnívali, že je to pouhý výplod lidské fantazie, ji často na tyto země také omezovali. Hadí síla je ovšem skutečnost a tvoří základ energetického systému všech živých tvorů." Ďalší diel mimoriadnej série "Egyptské reflexie" z pera Jaromíra Kozáka.
Není proto překvapivé, že její existence byla známa celosvětově - například i v zemích Latinské Ameriky a v Africe, ale i v Evropě například u Keltů. Indie a Tibet se staly jejich téměř symbolem jen proto, že vedle toho, že zde byla jejich znalost značně pokročilá (byť v praxi omezená jen na zasvěcené), evropským badatelům (příznačně nikoli ovšem zaslepeným misionářům počátku Novověku) se v těchto zemích tyto znalosti podařilo zastihnout ještě živé.
Egyptolog - znalec magie...
V rámci egyptské kultury se o této znalosti dosud vůbec neuvažovalo, neboť egyptologové o její existenci vůbec nevěděli a nedávali ji do této souvislosti ani s indickou kulturou. To samozřejmě dokládá pouze to, že v těchto kruzích chyběly a stále většinou chybějí základní teoretické i praktické znalosti magie. Situace je to ovšem mimořádně nešťastná již proto, že magie hrála v Egyptě klíčovou úlohu a bez její znalosti není vůbec možné pochopit neadministrativní texty a ani vyobrazení, které nám Egypťané zanechali. Nezáleží tu ani příliš na tom, zda je dotyčný praktickým vykonavatelem (nebo jestli tomu vůbec věří!), ovšem důkladná znalost z tohoto oboru je zcela nezbytná - už proto, že vám každý zkušený překladatel řekne, že při překladu je třeba především rozumět překládanému textu, a to zdaleka nejen po stránce jazykové, ale hlavně obsahové.
Naše poznání hadích sil ve starém Egyptě je dosud na samém počátku. Již dnes je ovšem zřejmé, že jejich znalost byla podstatně vyšší než v Indii, a tak není ani vyloučeno, že je Indie pouze jejím nedokonalým dědicem. Mnohé národy totiž věděly o jejich existenci jako přírodovědném úkazu, ale nedokázaly je ovládat. V tom vynikali zasvěcenci Indie, Tibetu a - jak se dnes ukazuje - i Egypta, jak je zjevné ze záplavy vyobrazení i nápisů. Jejich studium v rámci egyptské kultury je mnohem obtížnější než v případě Indie, neboť Egypťané byli velice důkladní a pro každý aspekt čehokoli měli jiné jméno. Tak třeba v případě hadích sil, v sanskrtu označovaných jako kundalini, v egyptštině existují desítky názvů, a sice podle jejich momentální energetické a blahodárné či naopak zhoubné podstaty.
Přestože se s nimi setkáváme v egyptských chrámech a hrobkách na každém kroku, nebyly dlouho rozpoznány i proto, že jejich popisy a vyobrazení byly brány doslova a považovány za skutečné hmotné hady. Tím vznikaly zjevné nesmysly, přestože je Egypťané předkládají v takové podobě, že nemůže být sporu, oč zde jde. Egyptské popisy a vyobrazení jsou vysoce esoterní a užívají velmi komplexní symboliky, zatímco indické a tibetské prameny jsou mnohem otevřenější. Zachytíte-li však jednou tuto nit poznání, pak v egyptských zdrojích nevyjdete z údivu nad hloubkou v nich znalostí o nich - a neujde vám přirozeně ani to, jak velkou část skutečného rozsahu tehdejších znalostí zahrnují.
Pečlivě skrytá podstata
Za stavu dnešního poznání můžeme za nejzajímavější označit takové literární památky, jako je například Kniha bran. Z nich i z vyobrazení v chrámech a hrobkách a z posvátné architektury je patrné, že dokonale znali systém čaker i všechny další součástí psychoenergetického systému organismu. Stejně jako Indové a Tibeťané si byli dobře vědomi, že hadí síly se zásadně podílejí na dalším osudu duše poté, co její hmotné tělo zemřelo.
Můžeme tedy s jistotou říci, že sloup džed je symbolem páteře se čtyřmi čakrami, které byly zároveň symbolizovány čtyřmi Horovými syny. Obřad vztyčování džedu faraónem tedy představuje proceduru, při níž panovník probouzel svou hadí sílu a nechával jí projít všemi čakrami. Aby to dokázal, musel je pochopitelně ovládat. Kobra na jeho čele nebyla tudíž symbolem Egypta (jak se lze též často dočíst), ale znakem probuzené hadí síly. Tento rys byl zjevně původně vůbec základním požadavkem, aby se mohl dotyčný stát panovníkem. Teprve později se stal úřad dědičným - a v příčinné souvislosti s tím ztratil Egypt své osvícené vládce a země se vnitřně zcela rozložila.
Z hlediska vyjádření znalosti hadích sil si zvláštní pozornost zaslouží chrám Setiho I. v Abydu. Zde se setkáváme se sedmi kaplemi, které představují sedm primárních čaker s velmi výmluvnými nápisy a symbolickými obrazy. Můžeme proto říci, že platila následující souvztažnost:
1. Panovník (zemský prvek)
2. Ptah
3. Re (Bezbřehá záře)
4. Amon
5. Osiris
6. Éset
7. Hor
Z tohoto hlediska je tedy jasné, že uváděl-li panovník své jméno na chrám, nebylo to z důvodu uzurpace, jak se zatím soudilo, ale že to byl ryze rituální čin, jímž udržoval řád světa. Není jistě náhodou, že nejvíce "uzurpací" máme od panovníka, který též nejdéle vládl (Ramses II., 67 let)...
Prozkoumání systému egyptské symboliky a právě otázky hadích sil v zemi na Nilu má pro nás dvojí zásadní důležitost. Jednak nám umožní poznat staroegyptskou kulturu mnohem realističtěji, než se to zatím podařilo, a hlavně se snad jednou z egyptologie stane disciplína, která by přestala být přísně historická a která by mohla něco praktického (a především něco esoterního) sdělit i dnešnímu člověku. Vždyť o to ostatně v Egyptě šlo...
Když se Heinrich Schliemann rozhodl, že najde Tróju podle Homérovy básně Ilias, setkal se jen s útrpným úsměvem: Jaký to nesmysl hledat smyšlené město podle literárního díla?! Přesto ji nakonec s Iliadou v ruce objevil… Ani zkušenost, že stará svědectví mohou být mnohem přesnější a pravdivější, než jsme jim dosud přiznávali, však nevedla k tomu, že by začala být čtena pozorněji. Nic na tom nemění ani fakt, že se jejich pravdivost opakovaně potvrzuje.
BAREVNÁ PYRAMIDA
Bylo-li možné Iliadě vyčítat její beletristický ráz, pak existuje celá řada zpráv o událostech a objektech ve starověku, které dělají dojem ryzího konstatování. Na prvním místě mezi nimi lze označit následující svědectví obsažené v al-Makrízího knize Hitat (česky v souboru hermetických textů od autora tohoto článku Hermetismus, aneb tajné nauky starého Egypta):
… první Hermés, který je nazývaný Trojitý pro své vlastnosti proroka, krále a mudrce (ten, kterého Hebrejci nazývají Enoch, syn Jareda, syna Mahalela, syna Kenana, syna Enose, syna Séta, syna Adama – budiž mu sláva – a Arabové Idris), četl ve hvězdách, že přijde potopa, a proto dal stavět pyramidy a v nich ukrýt poklady, učené spisy a všechno, o co se obával, že by se mohlo ztratit nebo zmizet, aby se ty věci zachránily a dobře zachovaly. Nato dal vybudovat v západní pyramidě 30 klenotnic z barevné žuly. Byly naplněny bohatými poklady, náčiním a sochami z drahých kamenů, náčiním z ušlechtilého železa, jako byly nerezavějící zbraně, sklem, které je možno skládat, aniž by se přelomilo, pozoruhodnými talismany, rozličnými druhy jednoduchých i smíchaných léčiv a smrtelnými jedy. Ve východní pyramidě dal zobrazit různé nebeské klenby a planety a zhotovit obrazy toho, co vytvořili jeho předkové. Dále tam umístil kadidla, kterými se obětovalo hvězdám, a knihy o nich a o stálicích a o tom, co se na nich čas od času děje. Do barevné pyramidy dal přivézt pozůstatky věštců v rakvích z černé žuly. Vedle každého věštce ležela kniha, jeho zázračné umění, život a dílo.
Popis jasně odpovídá trojici pyramid v Gíze, které podle patrně mylné interpretace Hérodota připisujeme trojici faraónů IV. dynastie.
Toto svědectví má o to větší váhu, že není osamocené, ale uvádějí jej arabští i koptští autoři. Přesto bylo archeology vždy odmítáno jako nesmyslné. Nic na tom nezměnila ani skutečnost, že již v 9. století zmínka o pokladech vzbudila zájem chalífy Mamúna, jenž se rozhodl, že do pyramidy pronikne. Chalífa Mamún po obrovském úsilí nakonec uspěl a do Velké pyramidy se dostal, i když žádné poklady nenalezl. Svědectví však potvrdil alespoň v tom směru, že objevil tři komory. Je-li tedy toto svědectví skutečně pravdivé, pak jich zbývá objevit ještě alespoň dvacet sedm…
S PAPYREM A KRUMPÁČEM
Jde-li řeč o Hérodotovi, je užitečné se zamyslet nad tím, zda-li pyramidy, které popisuje, stály vůbec v Gíze. Pochybnost vzbuzují dvě okolnosti: jednak se nezmiňuje o sfinze a o několik odstavců dál (II. 136) popisuje Džedefreovu pyramidu (mastaba elpharaun) z nepálených cihel v Abu Gurabu. Výklad není příliš soustavný, a tak není jasné, zda-li Cheopsova, Chefrenova a Mykerinova pyramida měly stát na stejné lokalitě. Je to však možné, protože jedním z nejnovějších nálezů je objev Zahiho Hawase nové pyramidy v Abu Gurabu. Podle nápisů ji lze jednoznačně připsat Cheopsovi…
Sfingu bylo třeba několikrát v průběhu dějin vysvobodit z písku, ale nezdá se, že by mohlo obstát vysvětlení, že ji Hérodot neviděl, protože byla zasypaná. Vždy jí totiž bylo vidět alespoň hlavu. Kdyby tomu tak nebylo, nejspíše by se na ni zapomnělo stejně jako na další památky, které zmizely pod pískem. Můžeme to tedy uzavřít s tím, že kněz, který překládal Hérodotovi hieroglyfické nápisy, jej nejspíše neodvedl do Gízy, ale do Abu Gurábu. Za pozoruhodnou lze označit skutečnost, že s tradicí, že je v Gíze archiv (podle Egypťanů Síň záznamů) nějaké předegyptské a podstatně vyspělejší civilizace, se setkáváme již na staroegyptských památkách. Například z papyru paní Westcarové, jediného dosud známého vyprávění o faraonovi Cheopsovi (Chufuovi), se dozvídáme, že se o tuto síň velmi intenzivně zajímal. Že tomu tak mohlo být doopravdy, zřejmě naznačuje existence dokladu, že již ve starém Egyptě byl učiněn pokus razit shora do sfingy tunel. Nedávalo by samozřejmě smysl, kdyby jej razil Cheops – jestliže skutečně sfingu vybudoval – pokud tak neučinil dokonce jeho nástupce Chefrén (Ráchef), jemuž je připisována častěji. Vezmeme-li v úvahu stélu Tutmose III., která dodnes stojí mezi jejími tlapami a z jejíhož textu se zachovalo jen několik prvních řádek a příhodně končí u Ráchefova jména, pak se zdá nejpravděpodobnějším, že Ráchef pouze jako první sfingu restauroval. Je to neobvykle velké množství nejasností, provázejících jednu stavbu, nemyslíte?
Je-li nějaké místo opředeno takto intenzivní pověstí o pokladu (a v tomto případě byl by to byl doslova poklad pokladů), není překvapivé, že se najdou i ti, kdo jej chtějí nalézt. První, jenž učinil seriózní průzkum, byl egyptský egyptolog Selim Hassan, který zde v letech 1936 až 1938 prováděl vykopávky. Jejich výsledky byly zveřejněny v jeho dvou knihách Vykopávky v Gíze (1946) a Sfinga: její historie ve světle nedávných vykopávek (1949). I když objevil a popsal alespoň část podzemních prostor pod sfingou, na veřejnosti se stále příběh o tom, že by mohly být nějaké neznámé komory v pyramidách, pod sfingou a kolem nich, prohlašovaly za pošetilost…
EGDAR CAYCE A CIA
Pokud tam však nějaké dutiny jsou, je poměrně snadné je dnešní technikou odhalit. Patrně právě tato myšlenka vedla japonské archeology z Waseda University v Tokiu k úmyslu prozkoumat Velkou pyramidu, sfingu a její okolí z tohoto hlediska. Od Egyptské památkové péče dostali koncesi a v roce 1987 začali. Jejich přístroje jim velmi rychle ukázaly dutiny nedaleko královniny komory. Dodnes se vedou spory o tom, zdali to jsou jen odlehčovací prostory vyplněné pískem, nebo skutečné komory. Druhou sezónu objevili prostory pod sfingou. Pak jim ovšem byla náhle odebrána koncese – ač je takový postup, zejména v případě úspěchu, krajně neobvyklý.
Gíza se stala monopolem dvou vědců, kteří navenek vystupují jako velmi ortodoxní, ale přitom mají více než zvláštní pozadí. První z nich je Mark Lehrer, americký egyptolog, který pracuje na průzkumu podzemních prostor pod sfingou. Ty byly dokonce nafilmovány a ve značně sestříhané podobě ukázány i v české televizi v dokumentu, kdy Omar Sharif provázel diváky památkami starého Egypta. Jistě mluví samo za sebe, že Mark Lehrer je autorem výborné knihy Úplná kniha pyramid, ale o jeho vlastní práci na podzemních prostorách, ani o tom, že tam vůbec jsou, v ní není ani slovo…
Ještě podivnější ovšem je, že se nestal egyptologem tak, jak se jím člověk obvykle stává, ale že mu jeho studium zaplatila Asociace pro výzkum a osvětu (ARE), což je nadace Edgara Cayce, jejímž byl nebo je členem. Cayce proslul jako „spící prorok“, který ve změněném stavu vědomí dokázal diagnostikovat na dálku a velmi účinně radit. Měl i řadu výroků o naší minulosti: o pyramidách v Gíze například prohlásil, že jsou více jak 10 000 staré. Ve svých diagnózách se nikdy nezmýlil a ani jiné omyly mu nebyly prokázány.
Druhým vědcem je Zahi Hawass, který proslul svým odporem ke všemu neortodoxnímu. Ten své základní egyptologické vzdělání nabyl v Egyptě, ale spekuluje se o tom, že vyšší, kterého se mu dostalo v USA, mu platila také ARE. V každém případě se investigativním autorům, jako jsou Ian Wilson, Chris Ogilvie-Herald a Robert Bauval, podařilo zjistit, že oba podporuje americký SRI (Standsfordský výzkumný institut), který nemá nic společného s egyptologií, ale přímo podléhá CIA a stará se o výzkum a využívání psychických schopností pro vojenské účely. Není to tedy přinejmenším zvláštní, že se na gízské plošině sejdou dva vědci, za nimiž stojí stejné organizace a ještě k tomu takové? O tom, že skutečně nejde o náhodu, svědčí i věru prapodivná aféra, když Zahi Hawass organizoval oslavy milénia v Gíze. Během nich měl přiletět vrtulník a usadit na vrcholek pyramidy zlatý pyramidion. Toto je zjevně zednářská slavnost a dodnes je tento zednářský symbol (pyramida bez pyramidionu, který je na ní umísťován) možné spatřit na dolarové bankovce. Proti akci se zvedl takový odpor, že byla nakonec odvolána čtrnáct dní před tím, než se měla konat.
DIVADÉLKO, PAMATUJETE?
V roce 1993 byla pozornost světové veřejnosti obrácena k Velké pyramidě v Gíze, když Rudolf Gantenbrink zveřejnil, co jeho robot Vepvavet II našel v jedné z »větracích šachet« královniny komory. Byly to dveře s něčím, co připomínalo bronzové kliky. S takovým zveřejněním se ovšem nepočítalo – a Německý egyptologický ústav, který se na projektu též podílel, se s panem Gantenbrinkem raději hned rozešel.
Je však možné, že díky této jeho »nediskrétnosti« došlo v polovině září roku 2002 k události, kterou lze označit stěží jinak než za »divadélko pro veřejnost«. National Geographic tehdy s velkým halasem ohlásil, že se pokusí zjistit, co je za těmito dveřmi. K tomu účelu byl vyvinut nový robot, který řídil jiný operátor. Vše mělo být předvedeno veřejnosti v přímém přenosu. Pokud čeští čtenáři nemají přístup k satelitnímu kanálu, který ji vysílal, pak o tuto show přišli – a všechny naše televizní stanice udělaly asi dobře, že nekoupily práva na vysílání záznamu. Jediné, co tedy bylo možné vidět na českých televizích, bylo pár vteřin, kdy robot stoupá strmou šachtou vzhůru…
Tento hodinu a půl trvající dokument stál za zhlédnutí snad jen proto, že něco tak neuvěřitelného se skutečně nevidí každý den. Instituce National Geographic, tedy Americká zeměpisná společnost, patří k velmi ortodoxním a soudě podle jejího časopisu bychom předpokládali, že i k seriózním. Zde však byl předveden cirkus, jaký bychom mohli čekat spíše od bulváru. Neviděl jsem dosud nic, co by obsahovalo tak nízkou koncentraci jakékoli informace. Vše bylo možné předvést během pěti minut a i pak by měl patrně režisér problém jak to zařídit, aby měl vůbec co sdělit. Tvůrci to vyřešili tím, že otvírali najednou dvě památky, které spolu souvisely jen vágně. Tou druhou byl neotevřený a nevykradený hrob starosty města dělníků, které bylo objeveno v Gíze. Zda-li však tito dělníci stavěli i pyramidy, to je značně nejisté: je zde totiž i obrovské pole mastab, hrobek, a mohlo jít tedy o společenství analogické pozdější Deir el Medině…
Ani spojení dvou projektů však nemohlo tento film naplnit informacemi a divák mohl neustále slyšet jen dohady o tom, co uvidí. Podstatnější ovšem je, že očividně nešlo o přímý přenos. Vše bylo stříháno a v případě Velké pyramidy to tvůrci dokonce přiznávali titulkem, že jsou záběry předtočeny. Naprostý šok však čekal každého, kdo sledoval robota a podpůrné zařízení. Ten byl prohlášen za výsledek velmi vyspělé technologie a v místnosti bylo rozloženo asi deset počítačů. Není ovšem jasné, k čemu tam byly, protože robot byl řízen stejně jako autíčka na dálkové ovládání. Jeho funkce byly přitom více než omezené: mohl se totiž pohybovat jen dopředu a dozadu a nesl vrták, kameru, kterou pak prostrčil vyvrtaným otvorem, a světlo.
Když jsem tuto otázku konzultoval s počítačovými odborníky, všichni nad tím kroutili hlavou. Dozvěděl jsem se mimo jiné, že i dnešní roboty sloužící k průzkumu kanalizačních stok jsou na neskonale vyšší úrovni. Takovýchto podivností dokument obsahoval víc a skoro to vypadá, jako by jeho jediným cílem bylo odlákat naší pozornost. Divadélko bez výsledku, v šachtě o průřezu 20x20 cm… Zdá se, že někdo chtěl odvádět naší pozornost od toho, co je skutečně pod pyramidou a sfingou, a snažil se nás na podobných příkladech přesvědčit ze všeho nejvíc o tom, že zde nic zajímavého není.
O skutečnosti, že Egypt byl civilizací nesmírně zajímavou – a to nejen díky pokladům, skrytým údajně v pyramidách, se může přesvědčit každý, kdo alespoň letmo nahlédne do staroegyptských textů. Kultura zasvěcenců, žijících „na půli cesty“ mezi nebem a zemí, se zdá být právě v dnešní době mimořádně sdělnou. V příštím čísle se vám pokusím přiblížit její jiný zajímavý aspekt.
"Lze říci, že na ženy se na Předním východě obecně nenahlíží jako na rovnoprávné bytosti s muži. Ukazuje se, že tento postoj nevychází z nějaké náboženské představy, ale spíše z místního zvykového práva. Proto jej nelze dávat do souvislosti s islámem, protože existují muslimské země, kde je na ženy nahlíženo zcela jinak." Druhé pokračovanie série článkov časopisu ReGeNeRaCe venovaných Egyptu z pera Jaromíra Kozáka.
Jednou z takových zemí a zároveň velikou výjimkou na Předním východě, je Egypt. Ten nám zároveň ukazuje, že nejde o nějaký novodobý »výdobytek«, ale naopak o projev prastarého zvykového práva. Již totiž ve starém Egyptě se ženy těšily úctě a byly s muži přinejmenším rovnoprávné. Jejich jistou nadřazenost lze spatřovat v tom, že následnické právo na trůn v době, kdy se stalo dědičným, šlo po ženské a nikoli mužské linii.
I když toto je zcela jisté, přece lze s dobrým svědomím jen málo co tvrdit kategoricky, protože my nevnímáme egyptskou kulturu přímo, nýbrž prostřednictvím jejích četných symbolů, které byly donedávna brány doslova. Vezmeme-li si jen již zmíněnou otázku panovníka, pak je těžké vůbec říci, kolik vládlo žen a kolik mužů. Běžně se uvádělo, že otázka vlády byla mužskou záležitostí a jedinou ženou byla proslulá královna Hatšepsut, která se dostala na trůn díky politickým pletichám a tedy vlastně nedopatřením a nelegálně. Dnes ovšem víme, že královský majestát nebyl politickou nýbrž duchovní funkcí a vzhledem k tomu, že panovník představoval boha (Osirida) na zemi, pak je jasné, že i žena musela být nutně v této funkci zobrazována jako muž. Taková vyobrazení Hatšepsut skutečně známe a přitom se zdá, že zdaleka nebyla jedinou. Patrně první známou skutečnou vládkyní byla již Mernejt z počátku 1. dynastie (asi 3100 před Kristem). K otázce žen – vládkyň přispěli i čeští egyptologové, kteří prozkoumali hrobku královny Chentkaus. Profesor Verner zde na základě nápisů a vyobrazení došel k oprávněnému závěru, že byla skutečnou vládkyní. Jen v zájmu přesnosti je třeba dodat, že zobrazení kobry na čele patrně nutně neznamená, že jde o vladaře, protože se ukazuje, že znalost hadích sil v Egyptě byla ještě pokročilejší než v Indii.
Tím je samozřejmě dáno, že vyvozování závěrů je značně obtížné. Například ženy jsou zobrazovány s podstatně světlejší pokožkou, z čehož by se dalo usuzovat, že jejich život byl značně usedlý a byly v podstatě odsouzeny žít zavřené v domech a vnější svět byl tedy výlučně mužský. Egyptské myšlení však bylo holistické s tím, že zřetelně vnímali a vyjadřovali dualitu projeveného světa. Ženy jsou vždy zobrazovány jako prvek, který přijímá mužovu sílu (tedy analogie čínského jinu), a jejich světlá pleť nemusí tedy vyjadřovat nic jiného.
Nejspolehlivější odpověď nám patrně mohou přinést doklady z oblasti vztahů mezi mužem a ženou a postavení ženy v právním systému. V oblasti práva byla žena zjevně s mužem zcela rovnoprávná. Podobný obrázek dostáváme i v oblasti vztahů, ač zde je relativně velmi málo dokladů, protože šlo o mimořádně intimní oblast, která nebyla nikde příliš ventilována. I přesto je zde pozoruhodné, že například naše milostná poezie je značně jednostranná, protože opěvuje jen ženy, v egyptské se oba partneři opěvují vzájemně.
Takový přístup je zcela v souladu s hermetickou filozofií, která vychází z egyptského duchovního odkazu a zpětně tedy dokládá, že tato dosud ne zcela jednoznačně nahlížená filozofie je skutečně egyptská.
Jedinou oblastí, kde se zdá, že ani zdaleka neplatila rovnoprávnost, byla nevěra. Přesto i tato výjimka patrně nebyla pro tehdejší lidi rozporem vůči obecnému pravidlu, neboť smyslem uzavření manželství bylo v první řadě dosažení narození syna. Pokud žena »plnila« všechny své povinnosti, byla dokonale právně i hmotně zabezpečená, a pokud by ji muž zapudil kvůli jiné ženě, mohlo to znamenat i jeho finanční zruinování. Pokud však bylo manželství bezdětné, mohl si nalézt jinou ženu, s níž měl děti, která mohla jeho manželka adoptovat. V případě zmíněné nevěry mohla však žena takový čin zaplatit i životem.
"Chceme-li skutečně poznat jakoukoli kulturu, musíme především pochopit mentalitu jejího lidu. U existujících kultur je to obvykle velmi obtížné a v případě zaniklých kultur dokonce téměř nemožné." Viac sa dozvieme z článku Jaromíra Kozáka prevzatého z časopisu ReGeNeRaCe.
EGYPTSKÉ REFLEXE: O HERMETISMU
Příběh odhalování egyptského duchovního odkazu začíná ve Florencii, na dvoře Cosima de Medici. Ten se rozhodl obnovit znalosti antického světa a zejména Egypta, a proto v roce 1439 založil po Platónově vzoru Akademii. V ní shromáždil sbor překladatelů z řečtiny a agenty, kteří začali pátrat po cenných dílech minulosti. Vůdčí osobností mezi členy Akademie byl Marsilio Ficino (1433–1499), jehož původním úkolem bylo přeložit celé dílo Platóna do latiny.
Když se vrátil z řeckého Athosu mnich Leonard z Pistoi, přivezl rukopis, který obsahoval text Poimandera a některých dialogů, které dnes tvoří součást Corpus hermeticum. Objev způsobil v Akademii pozdvižení; bylo rozhodnuto, aby Ficino přeložil celý rukopis. De Medici a ostatní totiž věřili, že tímto dílem se jim dostal do ruky první záznam odkazu starého Egypta.
Nemýlili se. Nevíme, zda vycházeli jen ze svědectví řeckých autorů nebo zda zde hrály roli esoterní znalosti, které mohly být pravým důvodem pro založení Akademie. Skutečností zůstává, že lze zachytit odlesk znalostí ze starého Egypta, které nepocházely z tehdy dostupných zdrojů již v době, když ještě nebyly rozluštěny hieroglyfy. Hermetické texty kromě toho poskytují mnoho náznaků o svém původu, a ty mohly být srozumitelné již členům Akademie.
Vydání Poimandera v roce 1463 se stalo pro Evropu zjevením, kniha vyšla v mnoha vydáních v latině i v národních jazycích. Podnítila myslitele natolik, že se renesance stala skutečně věkem rozumu a začala se pomalu rozvíjet věda.
Brzy se objevila řada dalších hermetických děl, o jejichž egyptském původu nikdo nepochyboval. Tehdy platila absolutní autorita Bible jakožto poselství diktovaného samotným Bohem, každý čtenář hermetických děl však musel zaznamenat, že obsahují texty pozoruhodně shodné se Starým i Novým zákonem. V roce 1614 zveřejnil Isaac Casaubon tvrzení, že hermetické texty jsou nutně mladší než Bible.
Tato představa je rozšířena dodnes: lze se dočíst, že texty vznikly ve 2.–5. stol. př. Kr. V takovém případě by ale vznikaly z ničeho, což zejména u tak hodnotných filozofických děl nemůžeme očekávat; navíc je to v rozporu se svědectvím ostatních autorů, včetně církevních. Ti si hermetismu velmi vážili, vycházeli z něho a zmiňovali jeho značné stáří. Tento postoj se ale rychle změnil a od 4. století byl již zatracován.
V 15. století se hermetismu chopili alchymisté a astrologové a založili na něm své představy. Alchymie sice existovala již dávno před tím, ale její náplní byla na jedné straně metalurgie a na druhé duchovní přeměna. Renesanční alchymisté však přišli s myšlenkou výroby zlata jakožto svým cílem. Tato snaha nebyla z jejich hlediska tak nelogická, protože hermetismus je svrchovaným holistickým učením, které ukazuje, že veškerá rozmanitost světa je jen formou základní jednoty. Představa, že by se jeden kov mohl změnit v jiný, měla své opodstatnění. Dnes ovšem víme, že to je sice možné, ale přece jen složitější, než si tehdejší lidé představovali.
Materialistickým postojem a podvody však alchymisté zprofanovali jednak alchymii, a s ní i všechny poctivé badatele, a jednak hermetismus, který dodnes nese nálepku něčeho neseriózního. Je pravděpodobné, že mnozí z nich dostupné hermetické texty ani neznali a vycházeli jen ze Smaragdové desky, problematické památky, která se ani nedochovala.
Tato situace velmi nahrála tomu, že se podařilo hermetismus tak vytěsnit z obecného povědomí, že dodnes ví o jeho existenci jen málo lidí a v přehledech dějin filozofie jej prakticky nenacházíme. Nic na tom nezměnily ani nálezy dalších textů, nejen řeckých, ale i arabských, koptských a egyptských. Tím padla další podivná představa o hermetismu jakožto řecké filozofii. Hermetismus je však zcela neřecký, a proto se o něj specialisté na řeckou kulturu obvykle nezajímají; uniká i pozornosti egyptologů, kteří by spíše mohli poznat jeho podobnost se staroegyptskými texty, ale pokud vůbec vědí o jeho existenci, mají jej za pozdně antický výstřelek.
Hermetismus má přitom pro poznání egyptského duchovního odkazu zásadní důležitost; to, jak byl dosud vykládán, naznačuje, že Egypťané byli modloslužebníci, klanící se různým idolům a zvířatům a libující si snad i v brutalitě. Takový obraz je ovšem v ostrém protikladu s tím, jaký nám podávají Řekové. Ti cizinci obecně pohrdali, ale Egypťanů si nesmírně vážili a mnozí přední řečtí myslitelé studovali v egyptských chrámech. Ti z řeckých filozofů, kdo tam nestudovali, je pak měli za učitele, takže můžeme říci, že celá řecká filozofie je silně ovlivněna egyptskou filozofií, není-li s ní totožná!
A zde narážíme na další zarážející rozpor: nemáme-li k dispozici žádná egyptská filozofická díla, musíme se ptát, co vlastně hledači pravdy v Egyptě studovali? Vždy tam přitom zůstávali co nejdéle, není tedy možné ani vysvětlení, že šlo jen o pověsti, které se na ničem nezakládají.
Řešení nám poskytují jednak antická svědectví, která hermetické texty jednoznačně přisuzují Egypťanům (a v nich samých lze nalézt bezpočet znaků, které to potvrzují) a dokonce tvrdí, že řecké texty psali egyptští kněží pro Řeky. Známe jména alespoň těch nejvýznamnějších. Předně to byl Petosiris, žijící kolem roku 500 před Kristem, dále Bytis a Manetho. Ještě výmluvnější svědectví poskytují egyptské texty. V první řadě to jsou vyprávění o stvoření světa, která jsou zcela totožná s tím, jak je popisuje hermetismus a později v silně zkrácené podobě i Bible. Dále se ukazuje, že hermetické jsou i všechny ostatní neadministrativní texty. Jejich mnohdy zdánlivá nesrozumitelnost a nepodobnost nejen s hermetismem, ale ničím rozumným je způsobena pouze tím, že pochopitelně vycházejí ze způsobu myšlení starých Egypťanů, které bylo ryze holistické a nikoli fragmentární, které bylo vlastní Řekům i nám. Můžeme tedy říci, že Petosiris a jeho následovníci nepřekládali konkrétní duchovní texty v konvenčním slova smyslu, ale hlavně jejich poselství převáděli do zcela jiného způsobu myšlení. Můžeme tedy říci, že hermetismus je transformovanou egyptskou filozofií!
Pokud si toto uvědomíme pak celá ta nesrozumitelná změť egyptských textů a vyobrazení dostane smysl a vynoří se před námi duchovnost skutečně ohromující hloubky. Zároveň se tím vyjasní i problém, věřili-li Egypťané v jednoho či více bohů (tato debata se vede již sto let) a věřili-li v reinkarnaci, což dosud většina egyptologů odmítala.
Hermetismus je ryze monotheistickým systémem, který je založen na učení reinkarnace. Egypťané sice hovořili o mnoha »bozích«, ale při bližším pohledu se ukazuje, že to pro ně byli jen aspekty jediného boha, které nazývali Átum – tedy Nic. Je to velmi případné jméno, které zvolili protože by mu jinak museli dát všechna jména světa. Důvody vysvětlují právě hermetické texty.
Pokud jde o reinkarnaci, zde jsou Egyptská kniha mrtvých i další »zádušní spisy« natolik otevřené, že je to zcela zjevné. K tomu se vrátíme v samostatném příspěvku.
Hermetismus obsahuje mnoho údajů, které objasňují mnohé z toho, co Egypťané dělali a oč usilovali, stejně jako řadu pozoruhodně pokročilých vědeckých poznatků. I když je to pouhý odlesk egyptských předloh, je jeho duchovní síla natolik mocná, že se několikrát v průběhu dějin osvědčila jako civilizačnětvorná. Doufejme, že když je nyní řada těchto textů k dispozici i v češtině, přispěje to ke zduchovnění společnosti.
Tajné poselství Egypta
Český egyptolog Jaromír Kozák soustředil odborný zájem na Egyptskou knihu mrtvých. Jeho překlady těchto starobylých duchovních děl představujících vrchol egyptského myšlení přinášejí čtenářům netradiční interpretaci. Spočívá v poznání, že knihy mrtvých nejsou pradávnou náboženskou konstrukcí, ale popisem skutečných duchovních zkušeností, jež mohou mít význam i pro člověka na počátku 21. století.
Rozhovor s egyptologem Jaromírem Kozákem
Tajemné pyramidy a významně mlčící Sfinga přitahují pozornost od nejdávnějších dob. Jedna z prvních civilizací, ležící v údolí Nilu, skrývá tak jedinečné památky, že existuje celý vědní obor, který se jí zabývá. Lákal již staré Řeky a Římany, ale soustavné zkoumání egyptské minulosti začíná až v novověku. Po Napoleonově vpádu do Egypta se v Evropě ocitlo ohromné množství staroegyptských památek, a když se v roce 1828 podařilo F. Champollionovi rozluštit jazyk a písmo starých Egypťanů, vznikla egyptologie jako vědní disciplína. Dodnes láká vědce i veřejnost, neboť nálezy v egyptských pyramidách v sobě mají tajemný náboj.
KNIHY MRTVÝCH PROMLOUVAJÍ
• Vzpomínáte si, kdy jste se začal o Egyptskou knihu mrtvých zajímat?
• Kultura starého Egypta, její jazyk a zejména duchovní odkaz mne neodolatelně přitahovaly již od dětství. Můj zájem se brzy soustředil na Egyptskou knihu mrtvých, aniž jsem měl zpočátku k dispozici nějaký její překlad. V osmnácti letech zájem vyústil v rozhodnutí, že knihu mrtvých přeložím do češtiny. Opatřil jsem si různé cizojazyčné překlady, ale byl jsem zklamán – překladatelé sice znali staroegyptský jazyk, ale nerozuměli skutečnostem, o nichž hovoří. To bylo patrné již z toho, že texty v jejich podání nedávaly smysl a obsah ani neodpovídal názvům jednotlivých kapitol. Zprvu to byl jen pocit, ale později to mé studium potvrdilo v plném rozsahu. V každém případě platí, že znalost jazyka stojí při překládání takovýchto textů až na druhém místě, na prvním je vždy znalost věci.
• Pracoval jste na překladech sám, nebo vám pomáhali jiní egyptologové?
• O tom, že bych na překladu s někým spolupracoval, jsem nikdy neuvažoval. Svůj záměr jsem sdělil přijímací komisi při zkouškách na obor egyptologie, ale tehdy ani dlouho potom to nikdo nebral vážně. Shromáždil jsem hodně materiálu a po vyčerpávající práci se mi podařilo překlad Egyptské knihy mrtvých dokončit. Při práci jsem využíval svých egyptologických znalostí, ale i mnohem širšího spektra vědomostí, zejména z oblasti psychického výzkumu, kterým jsem se rovněž dlouho zabýval. Dokonce jsem se kvůli tomu stal i členem Britské společnosti pro psychický výzkum, nejstarší akademické společnosti světa v oboru. Mým vědeckým programem byly od začátku poznání a obnova egyptského duchovního odkazu, tedy věc, jíž se zatím nikdo soustavně nezabýval. Setkával jsem se při tom často s nepochopením a slýchával, že přece žádná egyptská filozofie, natož skutečný duchovní odkaz neexistují. Ale antičtí autoři na egyptské nauky stále poukazovali, a starověcí myslitelé dokonce sami do Egypta cestovali, aby se tam učili. Dnes je již jasné, že egyptská filozofie i závratně hluboký duchovní odkaz samozřejmě existují. Egyptská kniha mrtvých je jedním z jejich nesčetných mistrovských děl.
•Sám jste se tedy pustil do nesmírně náročného díla. S jakými problémy jste se při překládání setkával?
• Především šlo o interpretaci překládaných textů, zde jsem se s většinou kolegů neshodl. Jako největší problém dnešní egyptologie vidím její přílišnou specializaci. Vědec-egyptolog obvykle nevidí za hranice svého oboru a egyptské nálezy nemůže interpretovat v takových souvislostech, jaké by byly třeba. Paradoxně tak často činí spíše v kontextu naší kultury než egyptské. Vede ho dnešní způsob uvažování, zcela odlišný od tehdejšího egyptského. Egypťané nám ovšem zanechali takové množství památek, že v nich je také klíč k jejich myšlení. Z mých debat, i se zahraničními kolegy, vyplynulo, že se nikdo nepokoušel vmyslet se do tehdejšího způsobu myšlení; snad to nikoho ani nenapadlo. A to přesto, že všude v Egyptě nalézáme symboly, a ty dohromady vytvářejí systém, jemuž lze porozumět. Je to dokonce nevyhnutelné, nechceme-li jen katalogizovat nálezy a popisovat ruiny. Egyptský duchovní odkaz však v ruinách není, a byť nemáme k dispozici zdaleka vše, co jej tvořilo, dodnes nám nabízí mnohem více, než dokážeme přijmout. Při své práci jsem usiloval nejen o dokonalý literární překlad, ale také o rekonstrukci smyslu dávných textů, tedy toho, co dílo mělo čtenáři říci. Dospěl jsem při tom k závěru, že Egyptská kniha mrtvých není souborem fantastických náboženských představ, jak na toto dílo ve většině případů hledí dnešní věda, ale že popisuje skrytou duchovní skutečnost. Porovnáme-li například Egyptskou knihu mrtvých s výsledky, k nimž dospěla transpersonální psychologie, zjistíme šokující shodu. Egyptská kniha mrtvých jde v mnoha ohledech dokonce ještě mnohem dál a hlouběji.
TAJEMSTVÍ ZASVĚCENCŮ
• Myslíte, že vhled do skrytých duchovních skutečností měli všichni Egypťané, či jen nejvyšší vrstva chrámových zasvěcenců?
• Zcela jistě existovalo odstupňování podle vývoje dosaženého jednotlivcem, což se tehdy odráželo i v jeho společenském postavení. Badatele však udivuje paradoxní skutečnost, že duchovní znalosti ve starém Egyptě průběhem času spíše upadaly, než rostly. Při zkoumání duchovního světa starých Egypťanů rovněž narážíme na zásadní problém, spočívající v odlišném způsobu myšlení. Od dob starých Řeků myslíme fragmentárně, zatímco Egypťané měli naprosto celostní, holistické myšlení. I struktura jejich jazyka to jednoznačně ukazuje. Neuvědomí-li si badatel uvedené skutečnosti, nemůže staroegyptským literárním dílům porozumět, jeho doslovný překlad bude mnohdy paradoxní a nebude dávat smysl. Zjistil jsem třeba, že náboženské texty, jež mnohdy jako by nedávaly smysl, otevírají své poselství v okamžiku, kdy čtenář dokáže proniknout pod jejich povrch. Plně se to projevilo při překladu Egyptské knihy mrtvých.
• Zájem o tajné poznání Egypta měli již staří Řekové. Nesetkáváme se například v řecké filozofii právě s egyptskými impulzy?
• Egyptský vliv je v antickém světě nejzřetelnější v podobě tzv. hermetických spisů. Otázkou je doba jejich vzniku – dnešní věda se domnívá, že byly sepsány až v pozdní antice, podle mě je to však krajně nepravděpodobné, protože pak by vznikly doslova z ničeho. Když jsem začal srovnávat egyptské a řecké texty, ukázalo se, že hermetická filozofie je vlastně interpretací egyptského duchovního odkazu.
Dochovala se převážně v řečtině, proto jsme ji poněkud krátkozrace přičítali Řekům. Jejími tvůrci však nejsou oni, protože neměli možnost dostat se tak dalece do nitra chrámu, nýbrž sami Egypťané. Pokládám to za neuvěřitelný výkon: nejde totiž o pouhý překlad do řečtiny, Egypťané dokázali přeložit do řeckého myšlení i svou egyptskou duchovní mentalitu. Holistické myšlení starého Egypta tu bylo převedeno do myšlení fragmentárního, aby bylo Řekům srozumitelné jazykově i myšlenkově. Podařilo se mi najít řadu egyptských textů, které tuto neuvěřitelnou skutečnost potvrzují, známe i jména hlavních představitelů tohoto hnutí, které se snažilo předávat moudrost Egypta řeckému světu, a tím k ní pro nás zachránilo klíč.
•Myslíte, že ve starém Egyptě byli lidé, kteří by právě o to usilovali? Proč by se tolik snažili předávat svá duchovní tajemství řeckému světu, který ze svého hlediska pokládali za méně vyvinutý?
• Uvědomovali si, že vláda Egypta upadá. Z bezkonkurenční velmoci se stala země vážně ohrožovaná jinými státy a Egypt byl nakonec několikrát za sebou poroben. Když se Egypťanům podařilo z jedné takové poroby způsobené Asyřany se osvobodit, objevilo se právě toto hnutí. Vůdčí osobností se stal zřejmě egyptský velekněz Petosiris působící v Hermopoli, který začal připravovat první hermetické spisy v řečtině. Jeho hrobka patří dodnes k nejunikátnějším.
CO VĚDA NECHCE VĚDĚT
• Jak bylo vaše dílo přijato egyptology a širší veřejností?
• Veřejností širší jednoznačně pozitivně, Egyptská kniha mrtvých měla velký úspěch. Ale pokud jde o odborníky, setkal jsem se jak s projevem velkého uznání od profesora Vernera, tak i s takovým nepochopením vysloveným nejmladšími absolventy oboru, za nímž se mohlo skrývat až nepřátelství. Pominu-li možné osobní důvody, stala se asi nejpodstatnějším důvodem odmítavého stanoviska skutečnost, že jsem se zásadně rozešel se svými kolegy právě v otázce interpretace. Jak jsem už uvedl, tradiční vědci považují Egyptskou knihu mrtvých sice za důležité náboženské dílo, ale podle nich obsahuje pouze fantastické a rozporuplné smyšlenky. Já ale ukazuji, že dílo má smysl úplně jiný. Moji kritici také zaměnili otázku překladu a mých komentářů, což jsou velmi odlišné kategorie.
• Je problém interpretace staroegyptských textů celosvětovou otázkou? Proč někteří vědci odmítají připustit, že by egyptské texty mohly představovat živé poznání?
• Diskuse o tom se vede na celém světě. Ale je třeba říci, že se stále více začínají ozývat hlasy nesouhlasící s úzkým pohledem na tuto otázku. Paradoxně právě neegyptologové mohou mnohdy říci k problému více než egyptologové samotní, neboť ti někdy mají omezený zorný úhel, daný opakováním stanoviska svých učitelů, takže některé názory se tradují již pěkně dlouho. Jediným potřebným klíčem je jazyk, pak už stačí jenom přemýšlet na podkladě nálezů. Byl jsem například některými kolegy kritizován dokonce v novinách, nikoli v odborné publikaci, což pokládám za nekorektní. Vyjádřili zde totiž svůj názor bez toho, že by se jen pokusili, abych jim podal vysvětlení některých sporných otázek. Jinak mě to ale příliš nepřekvapilo – má interpretace musela mnohé kolegy vyvést z míry už jen tím, že jsem operoval s některými prvky, jež se v egyptologické literatuře dosud neobjevily. V každém případě není na místě, řeší-li se odborný spor přes média. Kritikové mi například vytýkali, že jsem zavedl do egyptského prostředí indické prvky, které tam prý nikdy nebyly. To by bylo vážné pochybení, kdyby to byla pravda. Jednalo se o otázku hadích sil. Ale já jsem je po dvaceti letech práce ve staroegyptských pramenech jednoznačně identifikoval. Ostatně první odkazy na existenci hadích sil ve starém Egyptě jsou už publikovány také ve světě a s nimi i výzva, že zpracování této problematiky je svrchovaně důležité a musí být co nejrychleji provedeno. Zde o tom hovořím proto, že ukazuje typické postoje: hadí síly jsou považovány za indickou mystickou konstrukci, tudíž nikdy neexistovaly. Ale ony existují a jsou základem psychoenergetiky každého organismu. V Evropě je například nezávisle objevil Wilhelm Reich. Znalosti o nich se vyskytují celosvětově a zatím se mi zdá, že ty egyptské jsou nejdokonalejší.
• Tím je váš přístup ale velmi neortodoxní, protože současná věda jen neochotně připouští, že by bylo možné vysvětlovat jeden vědecký obor s pomocí oboru jiného.
• Praxe ale jednoznačně ukazuje, že k zásadním objevům došlo při interdisciplinárním přístupu.
PŘÍLIŠ ŽHAVÁ MINULOST
•Mohlo by se zdát, že dějiny Egypta a jeho myšlení nemají se současností mnoho společného. Je však zřejmé, že nálezy v Egyptě se těší poněkud neočekávané pozornosti nejen ze strany egyptologů, ale například i světových velmocí. Máte pro to nějaké vysvětlení? Jaká je spojitost starého Egypta s dneškem?
• Jedním z důvodů je možné využití těchto poznatků pro moderní ovládnutí světa. My se dnes domníváme, že vývoj člověka a lidstva postupuje vpřed, že se složitější a hlubší poznání současnosti vyvinulo z jednoduššího poznání dřívějších dob, ale tak tomu vůbec nemusí být. Zřejmě existovaly mnohem vyspělejší civilizace, jejichž pozůstatky mají mnoho co říci dnešnímu světu, a podle všeho se jeden z jejich archivů nachází na egyptském území, v Gíze. Tento archiv byl rovněž nejspíš důvodem, proč Egypťané přišli do Egypta. Samozřejmě, že hrozí nebezpečí zneužití pradávných znalostí – mohlo by se jednat o různé, dnes neznámé zbraně, působící zejména v oblasti lidské psychiky. V této souvislosti si rovněž můžeme položit otázku, zda některé filmy a knihy z oblasti sci-fi nemají za úkol preventivně zamlžovat jisté skutečnosti tím, že je dopředu diskreditují jako výmysl spisovatelovy fantazie. Kdo by potom třeba náhodou narazil při zkoumání historie na něco podobného, nemohl by to zveřejnit, neboť by se tím zesměšnil jako opakovatel fantastických příběhů.
• Očekáváte, že dojde k nálezu archivu starých Egypťanů?
• Podle všeho už bylo určeno místo, kde se nalézá. Je však otázka, zda se hledačům podařilo do něj vstoupit, protože si lze představit, že je důkladně chráněn. Pomocí radarů byly objeveny různé dutiny pod Sfingou, které pravděpodobně tento archiv obsahují. Dokonce byly části těchto prostor nafilmovány a zveřejněny v dokumentárním filmu o Egyptě, kde byl průvodcem Omar Sharif. V televizi bylo možné vidět sice jen značně sestříhanou verzi, ale film v každém případě potvrdil, že se pod Sfingou určité prostory nalézají.
•Existovalo tedy prapůvodní poznání, s nímž se setkáváme jak v Egyptě, tak třeba v Tibetu a možná i jinde?
• Vypadá to tak, a proto není od věci navzájem porovnávat různé kultury. Počátek tohoto poznání by se mohl vztahovat k nějaké staré zničené kultuře, pravděpodobně Atlantidě či druhé zaniklé pevnině známé jako Mu. Její existenci potvrzuje i samotná Egyptská kniha mrtvých, nehledě na další informace, které o této pevnině máme. Vezmeme-li v úvahu Egyptskou a Tibetskou knihu mrtvých, asi nelze předpokládat, že by její autoři vzájemně opisovali. Jsou odděleni v prostoru i čase, ale vztahují se k jediné skutečnosti, a proto jejich díla musejí obsahovat totéž. Odlišná je jen vnější forma plynoucí z konkrétní kultury, a to nám zároveň zpětně potvrzuje, že od sebe neopisovali. Zde byla také hlavní teze mého překladu.
DLOUHÁ CESTA K EGYPTU
•Co pro vás egyptologie znamená a jak jste se k ní dostal?
• O minulost jsem měl zájem již od nejútlejšího mládí. V osmi letech jsem se stal členem České archeologické společnosti a od devíti jsem se specializoval na Egypt. Tehdy to byl značný problém, především kvůli literatuře, která byla prakticky nedostupná.
• V osmi letech mají kluci zájem spíše o fotbal než o studium dávných kultur. Jakto, že vás Egypt oslovil tak brzy?
• Děti si hodně vzpomínají na své minulé existence. Jako chlapec jsem jednou viděl film z egyptských vykopávek (nebyly to žádné monumentální památky) a i drobné nalezené předměty mne naprosto fascinovaly jako něco důvěrně známého. O několik let později, když mi bylo asi jedenáct let, četl jsem knížky Vojtěcha Zamarovského, což tehdy byla asi jediná česky psaná literatura o starém Egyptě. Od samého začátku jsem měl přízračný dojem, jako bych se najednou ocitl doma.
Ale už tehdy jsem začal polemizovat s tím, jak pan Zamarovský představoval starou egyptštinu. Tenkrát jsem to pochopitelně nemohl obhájit, ale později mi dala zkušenost za pravdu. Dodnes třeba nesouhlasím s tvrzením, že Egypťané nepsali samohlásky – můj výzkum ukazuje, že v egyptském písmu samohlásky jsou.
• Byl tedy váš zájem o Egypt věcí osudovou, související s reinkarnací?
• Skutečně to tak vypadá. Táhlo mne to k Egyptu nesmírnou a v podstatě jinak nevysvětlitelnou silou. V průběhu let se mi potom vynořila řada vzpomínek na minulé životy. Mezi nimi i několik existencí z různých dějinných období starého Egypta. Ty jsou nejsilnější. Pro mou dnešní práci byl nejspíše nejklíčovější život za doby 12. dynastie, kdy se zdá, že jsem se podílel na redakci Egyptské knihy mrtvých a vlastně se po celý tento život velmi aktivně a hlavně prakticky zabýval záhrobním životem. To by snad mohlo i vysvětlit, proč jsem uspěl lépe tam, kde se to nepodařilo zkušenějším kolegům na poli egyptologie. Často se mi též stávalo, že vzpomínkami získané poznatky nesouhlasily s tím, co jsem o Egyptě předtím četl v knihách, ale následně se správnost mého poznání vždy potvrzovala.
• Kam vás dále zavedla touha po starém Egyptu? Začal jste studovat egyptologii?
• Zjistil jsem sice, že u nás existuje Egyptologický ústav, ale jeho existence byla v komunistické zemi tak dobře utajena, že jsem dlouho nevěděl, kde vlastně sídlí. Pátral jsem i v Orientalistickém ústavu, avšak ani tam mi nedokázali poradit. Tajnůstkářství snad souviselo se snahami režimu českou egyptologii po roce 1969 úplně zlikvidovat. Nebýt profesora Vernera, asi jsme o ni přišli, přestože nyní patříme – alespoň pokud jde o vykopávky – mezi špičku.
Egyptologii jsem toužil studovat odmalička, jenže tehdy to v podstatě nebylo možné. Za komunismu byla ultraelitářským oborem, kam se mohli dostat jen největší prominenti, jelikož zde byla zajištěna práce v zahraničí. Studoval jsem tedy sám a co se dalo, což ovšem nebylo mnoho. Samozřejmě jsem brzy zjistil, že s češtinou se v oboru daleko nedostanu, a začal jsem se proto věnovat světovým jazykům.
Významnou událostí na této cestě bylo, když jsem se seznámil s přítelkyní mojí matky, rodilou Angličankou, která mne začala učit anglicky a obstarávala mi odbornou literaturu z Anglie, dokud jsem si pro ni nemohl začít jezdit sám.
• Ale snaha slavila nakonec úspěch a vy jste se stal studentem egyptologie…
• Došlo k tomu mnohem později, v roce 1989. Tehdy jsem už vůbec neuvažoval, že bych se egyptologii věnoval profesionálně, i když zájem trval. Pracoval jsem v oblasti počítačů a zcela náhodou – pokud ovšem nějaká náhoda vůbec existuje – jsem konečně našel Egyptologický ústav. Mým prvním krokem byla nabídka, že budu pro ústav zajišťovat počítačové služby. Při té příležitosti jsem se seznámil s již zmíněným profesorem Vernerem a požádal ho, zda bych mohl využívat ústavní knihovnu. Souhlasil, a tím mi otevřel cestu k dalším zdrojům. Když zjistil hloubku mého zájmu, vyzval mě, abych se přihlásil ke studiu, protože tehdy se po devatenácti letech opět na filozofické fakultě otevíral egyptologický ročník. Okamžitě jsem si podal přihlášku, ačkoli nebyl čas na přípravu ke zkouškám.
V červnu 1989 jsem sice přijímací zkoušky složil, ale přijat jsem nebyl. Nevzdal jsem se a nastoupil jako mimořádný student. Pak přišel listopad, a když se po skončené stávce studentů obnovovala výuka, fakulta vyhlásila, že studenti mají možnost si upravit své studijní poměry. Tehdy jsem přestoupil z mimořádného studia na řádné. Ve třetím a zejména čtvrtém ročníku jsem se však dostal do natolik svízelné osobní i finanční situace, že jsem studium na fakultě musel ukončit.
VÝHLEDY DO BUDOUCNA
• Na jakém projektu pracujete?
• V oblasti egyptologie jsem dokončil překlad třetího dílu Egyptské knihy mrtvých, měla by vyjít v nejbližší době. Je to průvodce s mojí rekonstrukcí jádra celého díla a některými dalšími unikátními texty. Především jsem se snažil přiblížit knihu mrtvých čtenáři tak, aby jí mohl porozumět. V současnosti pracuji na srovnání Egyptské a Tibetské knihy mrtvých, jejichž svědectví se neuvěřitelně shoduje. Intenzivní pozornost rovněž věnuji otázkám reinkarnace, kterou nepojímám jako nějakou náboženskou představu. Zajímá mě především, zda existuje, nebo ne. Mé bádání přitom jednoznačně dokazuje, že reinkarnace existuje, je možné to i dokázat. Argumentů mám dostatek a nyní na tom pracuji. Bude to nejspíš dosti rozsáhlá práce, neboť téma reinkarnace zahrnuje mnoho oborů a obsahuje nepředstavitelně velké množství informací. Dnes bychom vlastně mohli označit nauku o reinkarnaci za samostatný vědecký obor. Až bude důkaz předložen, nepochybně se jím stane.
• Co dalšího ještě připravujete?
• Zvláštní téma pro mne představují již zmíněné hadí síly, s nimiž mám i jistou osobní zkušenost. Věnoval jsem se například výzkumu psychoenergetického léčitelství a na jeho základě se mi podařilo vypracovat ucelený systém. I s ním by čtenáři měli mít možnost se seznámit ještě letos. K tisku je rovněž připravena Etiopská kniha mrtvých, která nabízí deset unikátních textů, jež se zachovaly ve staré etiopštině (gaezu) a koptštině.
Dalším zajímavým projektem je zapomenutá kapitola české historie, kterou představuje spiritistické hnutí. Podařilo se mi zjistit, že sahá do minulosti hlouběji, než se zatím soudilo, a skuteční spiritisté rozhodně neodpovídali obecné představě jakýchsi blouznivců našich hor. Naopak, významnou měrou se podíleli na veřejném životě, a dokonce i na vzniku Československé republiky.
V dohledné době za nejdůležitější pokládám zmíněné podání důkazů o existenci reinkarnace, nebo naopak její vyvrácení, a také zpracování dějin reinkarnace. Potřebujeme o ní poznat pravdu, od tohoto poznání se vše odvíjí. Dnes máme k dispozici takové množství materiálu, že je již podání důkazu možné. Dopady takového zjištění by byly samozřejmě zcela zásadní.
Autorovy stránky: http://www.jaromirkozak.estranky.cz/
Pokud chcete ocenit naši práci, můžete ZDE