Marlo Morganová - Poselství od protinožců

Australské mouchy jsou velmi nepříjemné. Už s prvním paprskem slunce se jich objeví celé mraky, zaplaví oblohu a létají v milionových hejnech jako černé mračno, které vypadá i zní jako kansaské tornádo.

Jedla jsem mouchy, dýchala jsem mouchy a nebylo možné se tomu vyhnout. Lezly mi do uší, do nosu, dobývaly se mi do očí a proklouzly mi dokonce mezi zuby do úst a do krku. Měly odpornou, nasládlou chuť a málem mi způsobily dávení. Celá hejna se mi přilepila na tělo, takže jsem na pohled vypadala, jako bych měla na sobě černé, hemžící se brnění. Tyhle mouchy sice štípaly, ale vytrpěla jsem si s nimi tolik, že jsem si toho příliš nevšímala. Byly tak ohromné a rychlé a bylo jich tolik, že jsem nevěděla, jak to vydržím. Nejvíc trpěly moje oči. Domorodci vycítí, kdy a kde se mouchy objeví, a když je uslyší se přibližovat, okamžitě se zastaví, zavřou oči a zůstanou bez hnutí stát s rukama volně svěšenýma podél těla.

Od domorodců jsem se sice postupně učila dívat se na všechno z kladného hlediska, ale tyhle mouchy mi připravily to největší utrpení, jaké jsem si v životě prožila. Byly by mě zahubily, kdyby se neobjevila záchrana. Chápala jsem, že pocit milionů škrábajících hmyzích nožiček může někoho přivést k šílenství. Měla jsem štěstí, že jsem se z toho nepomátla.

Jednoho rána ke mně přistoupily tři ženy a požádaly mě o několik pramenů vlasů, které mi hned také vytrhly. Odbarvuji si vlasy už třicet let,'a když jsem se vydala na naši cestu, měly jemnou béžovou barvu. Měla jsem je dlouhé, ale nosila jsem je vždycky vyčesané vzhůru. Po několika týdnech cesty, kdy jsem si je nikdy nemyla, nekartáčovala a dokonce ani nepročesávala, jsem nevěděla, jak vypadají: Nenarazili jsme zatím ani jednou na vodní hladinu, která by byla dost čistá na to, abych se v ní uviděla. Představovala jsem si svoje vlasy jako špinavé, slepené a zašmodrchané chuchvalce. Nosila jsem pásku, kterou mi dala Inspirátorka, aby mi nepadaly do očí.

Když si ženy všimly, že mi pod světlými vlasy odrůstají tmavé kořínky, okamžitě upustily od svého úmyslu a odběhly to ohlásit náčelníkovi. Byl to tichý muž středního věku se silným, atletickým tělem. Během krátké doby našeho společného pochodu jsem si všimla, jak upřímně mluvil se členy kmene a jak každému z nich bez váhání děkoval za pomoc, kterou prokazovali celé skupině. Chápala jsem, proč zastával funkci náčelníka.

Někoho mi připomínal. Jednou před lety jsem stála ve dvoraně telefonní společnosti Southwestern Bell v St. Louis. Bylo asi sedm hodin ráno. Uklízeč, který pilně umýval mramorovou podlahu, mě pustil dovnitř, abych nemusela čekat venku v dešti. Vtom před budovou zastavila dlouhá černá limuzína a z ní vystoupil president společnosti Texas Bell: Pokývl na pozdrav a popřál uklízečovi dobré ráno. Pak mu řekl, že upřímně oceňuje jeho oddanost, protože ví, že když do budovy vejde kdokoli, i ten nejvyšší vládní úředník, podlaha se bude vždycky blýskat čistotou. Věděla jsem, že to neříká jen tak, myslel to naprosto upřímně. I když se mě to netýkalo, vycítila jsem, jak se uklízeč doslova tetelí radostí a pýchou. Pochopila jsem, že skutečný vůdce má v sobě něco, co neplatí jen v jedné kultuře. Můj otec říkával: "Lidé nepracují pro společnost, pracují pro jiné lidi." V jednání tohoto domorodého náčelníka jsem viděla ty nejdůležitější charakterové schopnosti vést ostatní.

Když si sám prohlédl podivného světlovlasého Mutanta s tmavohnědými kořínky, nechal ostatní, ať se na ten zázrak podívají také. Všem se rozzářily oči a ústa se jim roztáhla v potěšeném úsměvu. Domnívali se, že se měním v domorodou ženu.

Když se všichni dosyta vynadívali, ženy se vrátily ke svému úkolu, a když skončily, měla jsem na hlavě tu nejzvláštnější ozdobu, jakou jsem si dovedla představit. Upletly mi z vlasů jakési copánky, do kterých vpletly semena, kůstky, usušené lusky, suchou trávu a klokaní šlachu. Copánky mi visely až po bradu a domorodci mi vysvětlili, že australské rybářské klobouky s korkovými plováky, jaké běžně nosí sportovci, napodobují tuhle starodávnou domorodou ochranu proti hmyzu.

O něco později jsme se setkali s hejnem much a teprve tehdy jsem mohla svoji čelenku náležitě ocenit. Za několik dní jsme byli vystaveni náletu štípajícího hmyzu a domorodci mě pomazali hadím olejem a popelem z ohniště a poručili mi, abych se vyválela v písku. Směs na mně uschla, takže jsem vypadala jako podivný cirkusový klaun, ale hmyz to naštěstí odradilo. Dotyk mouchy, která člověku leze do ucha a pocit, že mi leze kolem dokola uvnitř hlavy, je učiněné peklo.

Zeptala jsem se několika lidí, jak mohou jen tak stát a nechat hmyz po sobě lézt. Usmáli se a řekli mi, že se mnou chce mluvit náčelník Majestátní Černá Labuť. "Víš, jak dlouho znamená navždycky?" zeptal se mě a pokračoval: "Je to dlouho, velmi dlouho. Znamená to celou věčnost. Víme, že ve vaší společnosti nosíte čas na zápěstí a všechno se u vás řídí podle rozvrhu. Proto se ptám, jestli víš, jak dlouho je navždy ?"

"Ano," řekla jsem. "Chápu, co znamená navždy." "Dobrá," řekl: "Pak ti tedy můžeme říci něco víc. Všechno na světě má svůj účel. Nic není náhoda, neexistují žádné zrůdy nebo tvorové, kteří nezapadají do svého prostředí. Jsou jen věci, kterým lidé nerozumí. Ty si myslíš, že mouchy jsou špatné, a proto ti působí utrpení, ale je to jen proto, že nemáš potřebné porozumění a moudrost. Popravdě jsou to nezbytná a užitečná stvoření. Když ti vlezou do uší, vyčistí ti je od ušního mazu a písku, který se ti tam každou noc dostane, když spíš. Všimla sis, že všichni máme výborný sluch? Mouchy nám lezou také do nosu a čistí ho." Ukázal na můj nos. "Ty máš malé nosní dírky, zatímco my máme velké nosy jako medvídek koala. V příštích dnech nás čekají ještě větší vedra a ty budeš trpět, protože nebudeš mít čistý nos. Ve velkém vedru nesmíš ani otevřít ústa. Jestli tady někdo potřebuje mít čistý nos, tak jsi to ty. Mouchy lezou po tvém těle a berou si pouze to, co se z něj vylučuje." Napřáhl ruku a řekl: "Podívej se, jak hladkou kůži máme my a jak drsná je tvoje. Nikdy jsme ještě neviděli člověka, který by měnil barvu tím, že putuje. Když jsi k nám přišla, měla jsi jednu barvu. Pak jsi byla celá rudá a teď schneš a opadáváš. Jsi každým dnem menší a menší. Ještě nikdy jsme neviděli nikoho, kdo by si svlékal kůži a nechával ji za sebou na písku jako had. Mouchy potřebuješ k tomu, aby ti čistily kůži, a až jednoho dne dojdeme na místo, kde nakladly vajíčka, poslouží nám za potravu." Zhluboka si povzdychl upřeně se na mě podíval a řekl: "Lidé nemohou existovat, jestliže se budou vyhýbat všemu, co jim připadá nepříjemné, místo aby se to snažili pochopit. Když se mouchy objeví, vzdáme se jim. Snad teď budeš schopná udělat totéž." Když jsem příště slyšela v dálce bzučení much, odvázala jsem si od pasu svoji čelenku a podívala se na ni, ale pak jsem se rozhodla, že se zachovám jako ostatní. Mouchy přilétly a já jsem se v duchu přenesla do New Yorku. Tam jsem navštívila exkluzivní lázně a se zavřenýma očima jsem cítila, jak mi někdo čistí uši a nos. V duchu jsem viděla na zdi diplom kosmetičky, která mi tisíci vatičkami čistí celé tělo. Nakonec nás hmyz nechal na pokoji a já jsem se vrátila zpátky do pouště. Vydat se na milost je v některých případech asi ta nejlepší reakce. Přemýšlela jsem o tom, co jiného jsem ve svém životě považovala za špatné nebo těžké, místo abych se snažila pochopit, jaký to má účel. To, že jsem se celou tu dobu nemohla podívat do zrcadla, ovlivnilo mé vnímání. Cítila jsem se, jako bych byla uzavřená do nějaké kabiny s otvory pro oči. Dívala jsem se ven na ostatní a pozorovala jejich reakce na to, co dělám nebo říkám. Žila jsem poprvé naprosto otevřeně a upřímně. Nenosila jsem určitý typ šatů, jak by se ode mě očekávalo v obchodním světě. Chodila jsem nenalíčená. Nos se mi sloupal za tu dobu snad desetkrát. Nic jsem nepředstírala - moje já se nemuselo domáhat pozornosti. V naší skupině nikdo nikoho nepomlouval, ani se nesnažil nikým manipulovat. Bez zrcadla, které by mě vyděšenou vrátilo do skutečnosti, jsem měla pocit, že jsem krásná. Bylo mi jasné, že to tak nebylo, ale cítila jsem se tak. Lidé mě přijímali takovou, jaká jsem. Cítila jsem, že mezi ně patřím, že jsem jedinečná a báječná. Učila jsem se, jaké to je, když je člověk bezpodmínečně přijímán.

Usínala jsem na svém písečném lůžku a v hlavě mi zněly verše z dětství:

Zrcadlo, zrcadlo, pověz mi, kdo je na světě nejkrásnější?