Marlo Morganová - Poselství od protinožců

Dorozumět se s mými společníky někdy nebylo snadné a zrovna tak těžké bylo vyslovit domorodá slova, většinou dost dlouhá, jako například jména kmenů Pitjantjatjara nebo Jankuntjatjara. Mnoho slov znělo stejně, dokud jsem se nenaučila pozorně naslouchat. Vím, že se znalci z celého světa ještě nedohodli na tom, jak domorodá slova přepisovat. Někteří používají B, DJ, D a G, kde jiní píšou ve stejných slovech P, TJ, T a K. Samozřejmě ani jeden způsob není správný nebo nesprávný, protože domorodci sami písmo nemají, a tak tuto nekonečnou při nemůže nikdo vyhrát. Můj problém spočíval v tom, že lidé, s nimiž jsem putovala, užívali nosní hlásky, jejichž výslovnost pro mě byla obtížná. K vyslovení zvuku "ny", jsem se naučila opřít jazyk o zadní zuby, podobně jako když se vysloví slovo "Indián". Jiného zvuku se docílí tím, že se jazyk zdvihne a rychle se jím šlehne kupředu. Když domorodci zpívají, slova znějí často velmi měkce a melodicky, ale pak se v nich ozve nějaká náhlá, ostrá hláska.

Místo jednoho slova označujícího písek mají víc než dvacet různých slov, s jejichž pomocí rozlišují různé druhy písku, který se vyskytuje v australské poušti. Některá slova byla ale snadná, například kupi, což znamená voda. Zdálo se mi, že je baví učit se slova mého jazyka, a šlo jim to daleko lépe než mně jejich řeč. Byla jsem tu nakonec hostem, a tak jsem se přizpůsobila tomu, co jim nejlépe vyhovovalo. V dějepisných knihách, které mi přinesl Geoff, jsem se dočetla, že když Britové poprvé založili v Austrálii kolonii, existovalo tu na dvě stě domorodých jazyků a šest set dialektů. Knihy se ale nezmiňovaly o telepatické komunikaci ani o posuncích. Sama jsem používala jakousi jednoduchou posunčinu, zvláště během dne, kdy se domorodci mezi sebou dorozumívali a vyprávěli si příběhy prostřednictvím telepatie. Bylo prostě slušnější ukázat něco osobě kráčející vedle mně, než rušit ostatní mluveným slovem. Užívali jsme univerzálního kývání prstem, abychom řekli "pojď sem", zdvižené dlaně, abychom řekli "zastav se", a prstu na ústech ve významu "ticho". V prvních týdnech mne často napomenuli, abych byla zticha, a tak jsem se postupně naučila příliš se neptat a čekat, až se sami budou chtít se mnou podělit o svoje znalosti.

Jednou jsem vyvolala vlnu smíchu, když mě při chůzi štípl nějaký hmyz a já se poškrábala. Všichni se smáli, až se za břicho popadali, a napodobovali můj pohyb. Vyšlo najevo, že tohle gesto znamená, že jsem zahlédla krokodýla, a my jsme byli alespoň dvě stě mil od nejbližší bažiny.

Po několika týdnech cesty jsem si všimla očí, které mě sledovaly pokaždé, když jsem šla na stranu. Čím temnější noc, tím větší se zdály. Nakonec jsem rozeznala i obrysy těl. Byla nám na stopě smečka divokých psů dingo.

Běžela jsem zpátky do tábora a poprvé za naši cestu jsem byla doopravdy vyděšená. Oznámila jsem svůj objev Útovi, který to řekl náčelníkovi. Všichni, kdo stáli nablízku, se k nám přidali. Trpělivě jsem čekala na jejich slova, protože jsem se už poučila, že Opravdoví Lidé ze sebe slova nesypou jen tak nazdařbůh. Přemýšlejí, než něco řeknou. A skutečně jsem mohla zvolna napočítat do deseti, než mi Úta přeložil, co řekli. Problém spočíval v pronikavém zápachu mého těla. Měli pravdu. Sama jsem cítila, že páchnu, a všímala jsem si výrazů na tvářích ostatních. Bohužel jsem si ale nevěděla rady. Voda byla tak vzácná, že jsme jí nemohli plýtvat na koupání, ani jsme tu neměli vanu. Přesto moji společníci nezapáchali tak jako já. Trpěla jsem tím a oni trpěli kvůli mně. Problém byl také v tom, že se mi neustále pálila a loupala kůže a že jsem v těchhle podmínkách spalovala nastřádaný toxický tuk. Viditelně jsem každým dnem ubývala na váze. Samozřejmě také nepomáhalo, že jsem neměla ani deodorant ani toaletní papír, ale všimla jsem si ještě něčeho jiného. Brzy po tom, co jsme se najedli, se všichni odešli do pouště vyprázdnit a jejich exkrement nepáchl tak silně jako v našem světě. Byla jsem si jistá, že po padesáti letech naší civilizované životosprávy bude trvat nějaký čas, než se moje tělo zbaví nastřádaných toxických látek. Měla jsem však pocit, že by to bylo možné, jen kdybych tu zůstala navždy.

Nikdy nezapomenu na to, jak mi náčelník situaci vysvětlil a jak ji vyřešil. Nešlo jim o sebe, přijímají mě takovou, jaká jsem. Nešlo jim ani o naši bezpečnost, ale o ta ubohá zvířata. Svým pachem jsem je mátla. Podle Úty si psi mysleli, že kmen s sebou vleče poloshnilý kus masa, a dohánělo je to k šílenství. Musela jsem se smát, protože můj zápach přesně vystihl; páchla jsem jako starý hamburger, který někdo nechal ležet na slunci.

Řekla jsem jim, že uvítám jakoukoli pomoc. Druhý den jsme tedy v největším vedru společně vykopali hranatou jámu a já si do ní lehla. Ostatní mě pak úplně zahrabali, takže mi vyčníval jen obličej. Zastínili mě a nechali mě tak dvě hodiny. Být zahrabaná v zemi, naprosto bezmocná, bez možnosti pohnout jediným svalem, je strašlivý pocit. Byla to pro mě další nová zkušenost. Kdyby odešli, nezůstalo by ze mě na tom místě nic než kosti. Zpočátku jsem se obávala, že mi po obličeji přeběhne nějaká zvědavá ještěrka či pouštní krysa, anebo že se odněkud připlazí had. Poprvé v životě jsem si dovedla představit, jak se musí cítit ochrnuté osoby, jaké to musí být, když bezvýsledně poroučíme ruce nebo noze, aby se pohnuly. Když jsem se však uvolnila, zavřela oči a soustředila se na to, abych vypudila z těla toxiny a vstřebala úžasné, chladivé a očistné prvky ze země, čas mi začal ubíhat rychleji.

Teď dovedu ocenit staré pořekadlo: "Nouze je nejlepším učitelem." Můj zábal zaúčinkoval a zápach jsem zanechala v zemi.