Marlo Morganová - Poselství od protinožců

Během dne se vítr obrátil a zesílil a my jsme se jen s námahou pohybovali kupředu proti prudkým poryvům, které zdvihaly písek a okamžitě za námi zahlazovaly naše stopy. Napínala jsem oči ve snaze prohlédnout clonou rudého prachu. Bylo to jako bych se na svět dívala fotografickou čočkou s červeným filtrem. Konečně jsme našli útulek pod skalnatým výběžkem, kde jsme se skryli před nevlídným počasím, schouleni v jednom chumlu. Když jsme se stěsnali jeden vedle druhého a zabalili se do kůží, zeptala jsem se: "Jaký je vlastně váš vztah k říši zvířat? Jsou zvířata vašimi totemy, symboly, které vám připomínají vaše předky ?"

„Jsme všichni jedno," zněla odpověď, „a učíme se získávat sílu ze slabosti."

Řekli mi, že hnědý sokol, který naši skupinu sledoval, jim připomněl, že někdy věříme jen tomu, co vidíme přímo před sebou. Kdybychom se vznesli a vylétli výš, získali bychom daleko větší rozhled. Pověděli mi, že Mutanti v poušti umírají, protože kolem sebe nevidí vodu, a to jim působí takovou zlost a zoufalství, že ve skutečnosti zemřou následkem těchto pocitů.

Opravdoví Lidé věří, že lidstvo má před sebou další vývoj, během něhož se bude učit. Podle nich vývoj světa stále ještě není ukončen. Lidé jsou příliš zaneprázdněni bytím, než aby se z nich skutečně staly bytosti.

Vyprávěli mi o klokanovi - tichém, něžném stvoření, které vyrůstá do velikosti mezi sedmdesáti centimetry a dvěma metry a jehož kožich má zemitou barvu od světle stříbrošedé po měděnou. Rudý klokan má při narození velikost a váhu fazole, a přesto v dospělosti měří téměř dva a půl metru. Domorodci si myslí, že Mutanti dají příliš na barvu pleti a tvar těla. To nejdůležitější, co se můžeme od klokana naučit, je, že nikdy neudělá krok zpět. Prostě nemůže, a proto vždycky poskakuje kupředu, třeba i kolem dokola. Jeho ocas je mohutný jako větev stromu a podpírá váhu jeho těla. Mnozí si vybírají klokana jako svůj totem, protože se s ním cítí spřízněni a uznávají nutnost nalézt v naší osobnosti rovnováhu. Myšlenka, že bychom měli zpětně posuzovat svůj život, se mi líbila, dokonce i když jsem viděla, že jsem někdy udělala chybu, anebo jsem špatně volila; na určité úrovni mého bytí to však bylo to nejlepší, co jsem v té době mohla udělat. Z dlouhodobého hlediska se to možná ukáže jako krok kupředu. O klokanech jsem se ještě dozvěděla, že regulují svůj počet a v nepříznivých podmínkách se přestávají rozmnožovat. Od hada se můžeme poučit, když pozorujeme jeho časté svlékání kůže. Kdybychom byli stejní ve věku sedmi let jako ve věku třiceti sedmi, získali bychom toho v životě věru málo. Je nezbytné odhazovat zastaralé myšlenky, zvyky a názory - někdy i staré partnery. Naučit se nechávat věci za sebou je jedna z nejtěžších životních lekcí. Shazování staré kůže nedělá hada ani lepším ani horším. Had koná prostě to, co je nutné. Kde není místo, tam se nemůže vejít nic nového. Kdo se zbaví staré zátěže, bude se cítit i vypadat mladší. Samozřejmě že ve skutečnosti mladší není. Když jsem vyprávěla Opravdovým Lidem o tom, jak úzkostlivě sledujeme svůj věk, připadalo jim to směšné. Had je mistrem v okouzlování a uplatňování moci. Půvab i moc jsou dobré, ale když převáží nad vším ostatním, mohou mít ničivé následky. Existuje mnoho jedovatých hadů, jejichž jed se může použít k zabíjení lidí. Jako mnoho jiných věcí se ale může také použít k bohulibému účelu, například může pomoci někomu, kdo upadl do mraveniště anebo ho poštípaly vosy nebo včely. Opravdoví Lidé respektují hadovu potřebu soukromí stejně jako svou vlastní potřebu být občas sami se sebou. Emu je obrovitý, mocný pták, který nelétá. Živí se ovocem a tím, že na svých cestách roznáší v trusu semena, zajišťuje hojnost rostlinné potravy všude. Klade velká, černozelená vejce, a proto slouží jako totem plodnosti.

Delfín se u Opravdových Lidí těší velké oblibě, přestože nyní mají malý přístup k moři. Delfín byl první tvor, s nímž mohli zažít telepatickou komunikaci, a ukazuje jim, že život může být šťastný a svobodný. Tento mistr her je učí, že je možné hrát si jen pro zábavu, bez soutěžení, bez vítězů a poražených.

Od pavouka se lidé učí nebýt chamtiví. Pavouk jim ukazuje, že užitečné předměty mohou být současně krásné a umělecky provedené, ale také, že se snadno můžeme zahledět sami do sebe.

Rozebírali jsme dál, co se domorodci učí od ostatních zvířat, od mravence, králíka, ještěrky, a dokonce i od divokého australského koně. Když jsem mluvila o vymírání některých živočišných druhů, zeptali se mě, jestli si Mutanti uvědomují, že vyhynutí každého jednotlivého druhu je krokem k vyhynutí samotného lidstva.

Pak konečně bouře ustala a my se vyhrabali ven. Moji společníci mi řekli, že se konečně shodli na tom, se kterým zvířetem jsem spřízněná já. Usoudili to z pozorování mého stínu, způsobu jednání a chůze na mých mozolnatých nohou. Řekli, že mi zvíře nakreslí do písku. V záři slunce, které pražilo jako divadelní reflektor, začali kreslit prsty u rukou a nohou. Nejdřív se objevil obrys hlavy, pak někdo přidal malé kulaté uši. Podívali se na můj nos a pak přenesli jeho tvar do písku. Inspirátorka nakreslila oči a řekla, že mají stejnou barvu jako moje. Nakonec přidali skvrny a já jsem škádlivě dodala, že mé pihy teď už zakrylo opálení. "Nevíme, co je to za zvíře," řekli. "Takové zvíře v Austrálii neexistuje." Měli za to, že samička tohoto mýtického zvířete hodně loví a bez problémů sama urazí velké vzdálenosti. Život jejích mláďat je jí dražší než její vlastní nebo než život jejího partnera. Úta se usmál a dodal: "Pokud tohle zvíře dostane vše, co potřebuje, je mírné, ale jeho ostré zuby nikdy nezahálejí."

Podívala jsem se na dokončenou kresbu a uviděla jsem, že je to gepard. "Ano," řekla jsem. "Tohle zvíře znám. S touhle šelmou toho mám hodně společného a mohla bych se toho od ní hodně naučit." Pamatuji se, jak klidná mi v tu chvíli připadala noc a jak jsem si pomyslela, že hnědý sokol asi také někde odpočívá.

Na bezmračné obloze visel srpek měsíce a já si uvědomila, že jsme strávili celý den hovorem místo chůzí.