Marlo Morganová - Poselství od protinožců

Dnes při ranním modlení promluvil Příbuzný Velkých Zvířat. Jeho bratři si přáli být uctěni. Všichni souhlasili, protože od velkých zvířat už dlouho neměli žádné zprávy.

V Austrálii není tolik velkých zvířat jako v Africe, kde jsou sloni, lvi, žirafy a zebry. Byla jsem zvědavá, jaké překvapení mě tentokrát čeká.

Ten den jsme pochodovali rychlým tempem. Už nebylo takové horko, ale ještě pořád bylo přes pětatřicet stupňů. Léčitelka mi namazala tváře, nos a zejména špičky uší mastí z ještěrčího tuku a rostlinných olejů. Nepočítala jsem vrstvy kůže, které jsem už shodila, ale bylo jich hodně. Dělala jsem si starosti, že přijdu docela o uši, protože se mi znovu a znovu pálily, až mi přišla Inspirátorka na pomoc. Kmen svolal schůzi, aby vyřešil můj problém, a přestože to pro ně byla nezvyklá situace, přišli bleskurychle na řešení. Vyrobili mi jakési chrániče na uši podobné klapkám, jaké se u nás nosí v zimě. Inspirátorka vzala zvířecí šlachu, svázala ji do kruhu a Švadlena k ní přišila kolem dokola peří. Pověsily mi klapky na uši a ty mi spolu s mastí poskytly značnou úlevu.

Po cestě jsme se bavili. Dávali jsme si navzájem hádanky a moji společníci jeden po druhém napodobovali zvířata a plazy nebo předváděli výjevy z minulosti a my se snažili uhodnout, o co jde. Za celý den jsme užili smíchu dost a dost. Všimla jsem si také, že jejich stopy v písku už nevypadaly všechny stejně. Začínala jsem rozeznávat, jak se od sebe liší podle charakteristické chůze každého z nich.

Když se přiblížil večer, začala jsem očima hledat v dálce známky vegetace. Poušť před námi měnila barvu z béžové na různé odstíny zelené. Když jsme se přiblížili k tomuto novému terénu, uviděla jsem stromy. Asi jsem se už neměla divit při pohledu na to, jak Opravdoví Lidé přivolávají věci, zvířata a stromy odnikud, ale jejich nefalšované nadšení vyvolané každým novým darem se na mě přeneslo.

A pak před námi stála zvířata, která si přála, abychom uctili jejich životní poslání. Byli to čtyři divocí velbloudi. Každý měl jeden velký hrb a nebyli zdaleka tak vystrojení jako ti, které jsem kdysi viděla v cirkuse nebo v zoologické zahradě. Velbloudi se v Austrálii původně nevyskytovali a byli sem dovezeni jako dopravní prostředek. Někteří z nich, jak bylo vidět, přežili, ale jejich jezdci ne.

Všichni se zastavili. Šest zvědů se vydalo napřed a rozdělilo se na dvě skupinky. Tři se k velbloudům přiblížili ód východu a tři od západu. Plížili se neslyšně kupředu, přikrčení k zemi. Každý z nich si nesl bumerang, kopí a vrhač. Vrhač je samostatný dřevěný předmět, který kopí vymrští. Při plném máchnutí paže spolu s pohybem zápěstí se ztrojnásobí vzdálenost a přesnost vrhu. Stádečko velbloudů se skládalo z jednoho samce, dvou dospělých samic a jednoho nedorostlého mláděte.

Lovci stádo pozorovali ostrým zrakem. Později mi řekli, že se telepaticky dohodli na tom, že uloví starší velbloudici. Stejně jako jejich bratr, divoký pes dingo, i oni umějí přijímat signály nejslabšího zvířete, které jakoby na lovce volalo, že se ten den má splnit jeho životní poslání, že se chystá odejít z tohoto světa a nechat silnější pokračovat v žití. Pak se lovci bez jediného slova nebo posunku vrhli kupředu v dokonale sehraném a načasovaném výpadu. Jedním přesně mířeným zásahem do hlavy a druhým do hrudi přinesli zvířeti okamžitou smrt. Zbývající velbloudi se rozběhli pryč a dusot jejich kopyt dozníval v dálce.

Vykopali jsme hlubokou jámu a vystlali ji na dně a po stranách vrstvami suché trávy. Příbuzný Velkých Zvířat rozřízl velbloudici břicho, jako když rozepne zip. Zevnitř uniklo trochu teplého vzduchu a s ním se rozšířil silný pach teplé krve. Z břišní dutiny pak vyjmul vnitřnosti, jednu po druhé, zatímco srdce a játra, kterých si kmen cení proto, že dodávají sílu a odolnost, odložil stranou. Jako lékařka jsem si uvědomovala, že obsahují velké množství železa, které bylo nutným doplňkem stravy, jejíž výživná hodnota se dá těžko ze den na den předvídat. Krev pak nechali odtéci do zvláštního vaku, který nesla na krku mladá učednice Léčitelky. Kopyta se také odložila stranou, protože jsou prý velice užitečná. Nedovedla jsem si představit k čemu.

"Mutantko, tahle velbloudice dosáhla dospělosti jen a jen pro tebe“, vykřikl jeden z řezníků a zdvihl do výše ohromný močový měchýř.

Všichni věděli, jak jsem závislá na vodě a už dlouho hledali vhodný měch, v němž bych si mohla vodu nosit s sebou. Teď se objevil.

Podle četných hromádek trusu jsem usoudila, že se sem přichází pást hodně zvířat. Připadalo mi ironické, že jsem si dnes vážila věcí, kterých bych se ještě před několika měsíci tolik štítila, že bych o nich ani nemohla mluvit. Dnes jsem sbírala zvířecí trus a byla jsem za takové vynikající palivo vděčná.

Náš den se chýlil ke konci uprostřed veselého smíchu a vtipkování a všichni mluvili o velbloudím měchu, který jsem střídavě nesla uvázaný u pasu, okolo krku anebo na zádech jako ruksak. Druhý den jsme pochodovali s velbloudí kůží nataženou nad hlavami několika lidí. Poskytovala nám stín, ale také po cestě vyschla a konzervovala se, zatímco my jsme pokračovali v chůzi. Domorodci předtím oškrábali z kůže veškeré maso a vydělali ji s pomocí taninu získaného z kůry stromů. Zbytky masa, kterého bylo víc, než jsme mohli sníst na posezení, nařezali na pruhy a části, které se nedopekly, se napíchly na ulomené větve. Ty jsme pak nesli pouští jako podivné monstrance, na nichž plandalo velbloudí maso, které se takto přirozeně sušilo a konzervovalo.

Musel na nás být pěkný pohled !