Marlo Morganová - Poselství od protinožců

Odcházela jsem s vědomím, že můj život už nikdy nebude tak prostý a smysluplný jako v těchto posledních měsících a že část mé bytosti bude navždycky toužit po návratu.

Cesta pěšky do města mi trvala skoro celý den. Neměla jsem ponětí, kde jsem a jak se odsud dostanu zpátky do svého domu. Viděla jsem před sebou dálnici, ale pomyslela jsem si, že jít podél ní by nebyl příliš dobrý nápad, a tak jsem pokračovala v chůzi buší. V jednom okamžiku jsem se obrátila a pohlédla za sebe a tu se z ničeho nic zdvihl prudký vítr, který, smazal mé stopy v písku, jako když mávne kouzelným proutkem. Bylo to jako by se tím smazal celý můj pobyt v poušti. Hnědý sokol, můj věrný průvodce, který na mě pravidelně dohlížel, mi přeletěl nad hlavou, právě když jsem dorazila na předměstí.

V dálce jsem uviděla postaršího muže. Měl na sobě sportovní košili zastrčenou do texasek s širokým koženým páskem a starý obnošený zelený klobouk, jaký se nosí v buši. Když jsem se k němu přiblížila, neusmál se a naopak vytřeštil oči údivem.

Ještě včera jsem měla všechno, co jsem potřebovala: jídlo, šaty, přístřeší, zdravotní péči, společnost, hudbu, zábavu, přátele, rodinu a spoustu veselého smíchu - a všechno zadarmo. To bylo teď nenávratně pryč. Dnes se neobejdu bez žebrání. Všechno, co jsem potřebovala k životu, jsem si musela koupit. Neměla jsem na vybranou, v tomto okamžiku se ze mě stala špinavá a otrhaná žebračka, tulačka, která neměla ani ty nejnutnější potřeby. Já jediná jsem znala skutečnou podstatu osoby, která se skrývala za mým ubohým, špinavým zevnějškem. Můj náhled na lidi bez domova na celém světě se v jediném okamžiku od základu změnil.

Přiblížila jsem se k muži a poprosila jsem ho: "Můžete mi půjčit nějaké drobné ? Právě jsem se vrátila z buše a potřebuji si zatelefonovat. Nemám u sebe žádné peníze. Když mi dáte vaše jméno a adresu, pošlu vám je zpátky."

Muž na mě dál zíral tak upřeně, až se mu prohloubily vrásky na čele. Potom si sáhl do pravé kapsy, vytáhl minci a podal mi ji, zatímco si druhou rukou zacpával nos. Věděla jsem, že zase páchnu. Naposled jsem se koupala bez mýdla před dvěma týdny v krokodýlím jezírku. Muž zavrtěl hlavou a rychle se vzdálil. Očividně nestál o to, abych mu peníze vrátila.

Prošla jsem několika ulicemi a uviděla jsem skupinku školních dětí, které čekaly na odpolední autobus. Podobaly se sobě jako vejce vejci. Všechny měly čistě vymydlené obličeje a jejich oblečení bylo navlas stejné, až na boty, které byly jedinou známkou jejich individuality. Zíraly na mé bosé nohy, které vypadaly jako zvířecí kopyta spíš než jako ženské končetiny.

Uvědomovala jsem si, jak hrozným dojmem musím působit: polonahá, v hadrech, s rozcuchanými vlasy, které jsem nečesala několik měsíců. Doufala jsem však, že jim můj vzhled nenažene strach. Pokožka na obličeji, ramenou a pažích se mi sloupala tolikrát, že jsem ji měla plnou skvrn. Kromě toho se mi už potvrdilo, že páchnu.

"Promiňte," řekla jsem, "právě jsem vyšla z buše. Můžete mi říci, kde najdu telefon, a věděl by někdo z vás, kde je telegrafní úřad ?"

Jejich chování mě uklidnilo. Můj vzhled v nich nevyvolal strach, jen pochichtávání a sem tam smích. Můj americký přízvuk jim jen potvrdil, co si Australané o Američanech myslí: všichni jsme podivíni. Řekli mi, že telefonní budku najdu o dva bloky dál.

Zatelefonovala jsem do své ordinace a požádala jsem, aby mi poslali telegraficky peníze. Zjistila jsem také adresu místní telegrafní společnosti. Když jsem k ní došla, ihned jsem z výrazů úředníků pochopila, že už čekají někoho, kdo vypadá přinejmenším zvláštně. Úřednice mi neochotně vyplatila peníze bez požadovaného dokladu totožnosti. Když jsem si vzala balíček bankovek, postříkala pult i mě lyzolovým sprejem.

S penězi v ruce jsem si vzala taxíka do velkého obchodního domu se zlevněným zbožím a koupila si kalhoty, košili, gumové sandály, šampón, kartáč na vlasy, zubní pastu, kartáček na zuby a sponky: Taxikář mi pak zastavil u trhu, kde jsem nakoupila plnou tašku ovoce a půl tuctu kartónů různých ovocných šťáv. Pak mě zavezl do motelu, kde počkal, dokud se neujistil, že mě ubytují. Oba jsme pochybovali o tom, zda mě pustí dovnitř, ale peníze v ruce přehluší i ten nejhorší vzhled. Začala jsem si pouštět vodu na koupel a požehnala jsem jí. Zatímco se vana napouštěla, zatelefonovala jsem na aerolinie a zamluvila si na příští den letenku. Následující tři hodiny jsem strávila v horké lázni a přemýšlela jsem o několika posledních letech a zejména posledních měsících svého života.

Druhý den jsem se do letadla přibelhala ve vietnamkách, které jsem musela seříznout a upravit, abych je mohla obout na svá kopyta, s vydrhnutým obličejem a s nehezkými, ale čistými vlasy. Voněla jsem zato báječně! Při kupování šatů jsem zapomněla na kapsy a tak jsem si peníze nacpala za košili.

Moje domácí byla ráda, že mě vidí. Měla jsem pravdu, když jsem si myslela, že za mne v mé nepřítomnosti zaplatí majitelům nájem. Žádný problém – stačilo, abych jí dluh vrátila. Přátelský majitel obchodu, kde jsem si před, odchodem pronajala televizi a video, mi ani neposlal upomínku, natož aby se věci pokusil získat zpátky. Měl také radost, že mě vidí. Věděl, že bych nezmizela, aniž bych mu jeho zboží vrátila a zaplatila účet. Můj projekt na mě také stále ještě čekal. Účastníci programu se sice trochu zlobili, ale žertem se mě ptali, jestli jsem si vyjela sbírat opály, místo abych chodila do práce. Dozvěděla jsem se, že majitel džípu byl s Útou dohodnutý, že vůz vyzvedne a zatelefonuje do mého zaměstnání v případě, že se nevrátíme. Řekl jim prostě, že jsem si vyrazila po domorodém způsobu do buše, což znamená, že nikdo neví, kam se dotyčný odebral a kdy se vrátí. Nezbylo jim, než se s mým jednáním smířit. Nikdo jiný nemohl projekt dokončit, a proto byli nuceni na mě počkat. Zavolala jsem dceři. Oddechla si a byla celá nadšená mým vyprávěním. Přiznala se, že jí moje zmizení nedělalo velké starosti. Byla si jistá, že kdybych se octla ve vážném nebezpečí, byla by to vycítila. Když jsem se pustila do nahromaděné pošty, dozvěděla jsem se, že mě rodina vyloučila z vzájemné vánoční výměny dárků. Neposlat jim dárky bylo neomluvitelné !

Trvalo nějakou dobu, než jsem si s pomocí teplé vody, pemzy a krému obrousila chodidla tak, že jsem si znovu mohla obléci punčocháče a obout boty. Jednou jsem si ztvrdlou kůži dokonce musela ořezat elektrickým nožem !

Uvědomila jsem si, že jsem najednou vděčná za ty nejobyčejnější předměty, jako je žiletka, kterou jsem si mohla vyholit podpaždí, matrace, na níž jsem se ocitla z dosahu miniaturních čelistí, a za toaletní papír.

Znovu a znovu jsem se pokoušela vyprávět lidem o kmeni, který jsem si tak zamilovala. Pokoušela jsem se vysvětlit jejich způsob života, jejich systém hodnot a hlavně jejich strach o osud naší planety. Pokaždé, když jsem četla další novinový článek popisující, jak daleko došlo ničení našeho životního prostředí, a předpovídající postupné vyschnutí a vymizení té nejbujnější a nejzelenější vegetace, věděla jsem, že mají pravdu. Opravdoví Lidé museli odejít. Už teď obtížně přežívali s minimální potravou, kterou měli k dispozici a následky globálního oteplování by pro ně byly katastrofální. Měli pravdu v tom, že kyslík mohou vyrábět jen rostliny a stromy, nikoli lidé. Měli pravdu, když prohlásili: "Ničíme duši Země." Naše technokratická chamtivost odhalila hlubokou nevědomost, kterou může vyléčit jen úcta k přírodě. Opravdoví Lidé si vysloužili právo ukončit život jejich rasy na naší přelidněné planetě. Od věků žili jako poctiví a mírumilovní lidé, kteří nikdy nepochybovali o svých poutech s celým vesmírem.

Nechápala jsem proto, proč nikoho nezajímaly jejich hodnoty. Uvědomila jsem si, že pochopit a přijmout neznámé nebo odlišné pojmy bylo něco, čím se lidé v mé společnosti cítili ohroženi. Snažila jsem se jim vysvětlit, že domorodé znalosti by nám pomohly rozšířit obzory, umožnily by nám vyřešit naše sociální problémy, dokonce by nám pomohly nalézt léčbu na dosud nevyléčitelné choroby. Nikdo mě ale neposlouchal a někteří mě dokonce začali napadat. I Geoff, který kdysi naznačoval, že by se se mnou chtěl oženit, nebyl schopný připustit, že by od domorodců mohla vzejít jakákoli moudrost. Nepřímo řekl, že prožít takové neuvěřitelné dobrodružství, jaké člověka potká jednou za život, bylo jistě báječné, ale že se teď snad už usadím a přijmu roli ženy, jak se to ode mne očekává. Když můj zdravotní projekt skončil, odjela jsem z Austrálie a příběh o Opravdových Lidech jsem ani nepředala dál. Další fáze mé životní cesty nebyla v mých rukou, ale v rukou nejvyšší moci.

Na cestě do Spojených států jsem se v letadle dala do řeči se spolucestujícím, který seděl vedle mě. Byl to obchodník středního věku s kulatým bříškem, které vypadalo jako by mělo každým okamžikem puknout. Povídali jsme si o různých věcech, až jsme došli k tématu australských domorodců. Vyprávěla jsem mu o svých zážitcích v poušti. Pozorně mě poslouchal, ale jeho odpověď shrnovala reakce ostatních: "Nikdo ani nevěděl, že tihle lidé existují, a co nám tedy záleží na tom, jestli odcházejí ? Upřímně si myslím, že to je každému naprosto jedno! Kromě toho," dodal: "jsou to jejich názory proti našim a může se celá naše společnost mýlit ?"

Několik týdnů potom zůstaly moje vzpomínky na Opravdové Lidi pevně zapečetěné v mém srdci a za mými rty. Byly to zážitky, které ovlivnily můj život do té míry, že mi připadalo, jako bych "házela perly sviním", kdybych o nich někomu vyprávěla a vystavovala se očekávaným negativním reakcím. Postupně jsem však začala poznávat, že moji staří přátelé se o mé zážitky upřímně zajímají. Někteří mě dokonce požádali, abych o své mimořádné zkušenosti uspořádala přednášky pro různé skupiny a organizace. Lidé všude reagovali stejně: Všichni poslouchali naprosto fascinováni, jako by si dobře uvědomovali, že se napáchaná škoda už nedá napravit, ale že do budoucna je změna možná.

Opravdoví Lidé sice odcházejí, ale jejich poselství s námi zůstává, navzdory našim názorům a způsobu života, který je podle nich plný omáčky a cukrové polevy. Ne že bychom je chtěli přemlouvat, aby zůstali a znovu začali mít děti. Není to naše věc. Měli bychom ale převzít jejich mírumilovné a moudré hodnoty a prakticky je uplatňovat. Dnes vím, že každý z nás má dva životy: jeden, v němž se učí, a druhý, který žije potom. Nadešel čas, abychom začali naslouchat poděšenému a bolestnému sténání našich bratrů a sester a samotné Země.

Budoucnost světa by možná byla v lepších rukou, kdybychom zapomněli na objevování nových věcí a soustředili se na znovuodhalování minulosti. Opravdoví Lidé nekritizují naše moderní vynálezy. Vědí, že bytí je zkušenost, která spočívá v hledání výrazu, v tvořivosti a v dobrodružství. Věří však, že při své cestě za věděním by Mutanti měli používat větu: "Pokud je to v zájmu veškerého života." Doufají, že přehodnotíme náš vztah k materiálním statkům a změníme podle toho své postoje. Věří také, že lidstvo je blíž k ráji než kdy předtím. Máme k dispozici techniku, která by nám umožnila nakrmit každého člověka na světě, a znalosti, s jejichž pomocí bychom mohli všem lidem dát prostředky k sebevyjádření, dodat jim pocit sebevědomí, poskytnout jim přístřešek a mnoho dalších věcí, jen kdybychom si to přáli.

S podporou a povzbuzením mých dětí a nejbližších přátel jsem začala psát o svých zážitcích v australské poušti a začala jsem o nich mluvit všude, kam mě pozvali - v různých organizacích, v kostelech, ve školách i ve vězeních. Reakce na mé přednášky se různily Ku-Klux-Klan mě označil za nepřítele, jiná organizace ve státu Idaho, zastávající názor o nadřazenosti bílé rasy, počmárala všechna auta na parkovišti budovy, kde se konala moje přednáška, rasistickými hesly. Někteří konzervativní křesťané odpověděli na mé přednášky tím, že domorodý kmen, o němž mluvím, jsou pohani, kteří se dostanou do pekla. Čtyři pracovníci nejpopulárnějšího australského televizního pořadu přiletěli do Spojených států, ukryli se ve skříni v přednáškové síni a pokusili se zdiskreditovat všechno, co jsem řekla. Byli přesvědčeni, že není možné, aby skupina domorodců unikla sčítání lidu a stále ještě žila v divočině. Označili mě za podvodnici. Nakonec se ale všechno vyrovnalo. Za každou nepříjemnou poznámku se našel jeden člověk, který se chtěl dozvědět o telepatické komunikaci, o tom, jak se zbraně nahrazují iluzí, a slyšet podrobně o hodnotách a způsobu života Opravdových Lidí.

Lidé se mě často ptají, jak tato zkušenost změnila můj život. Odpověď zní – od základu ! Nedlouho po tom, co jsem se vrátila domů, zemřel můj otec. Byla jsem s ním, držela jsem ho za ruku a s láskou a pochopením jsem ho doprovázela na poslední cestě. Den po pohřbu jsem požádala nevlastní matku o něco na památku - manžetový knoflíček, kravatu, starý klobouk, cokoli. Odmítla. Nic tu pro tebe není," řekla. Místo abych pocítila hořkost, požehnala jsem jí v duchu a byla jsem na sebe pyšná: Vzhlédla jsem vzhůru k jasně modré obloze a zamrkala jsem na otce.

Ted' věřím, že kdyby mi macecha byla láskyplně řekla: "Ovšem. Tenhle dům je plný věcí, které patřily tvým rodičům. Vezmi si něco, co ti bude otce připomínat," nebyla bych se z toho nic naučila. Takovou odpověď jsem očekávala. Když mi však bylo odepřeno, co mi právem náleželo, vyrostla jsem o něco a poznala jsem dvojakost. Opravdoví Lidé mi řekli, že jediný způsob, jak obstát při zkoušce, je zkoušku podstoupit a já nyní vidím příležitost ke zkoušce i v situacích, které jsou na první pohled nepříznivé. Naučila jsem se rozlišovat mezi pozorováním a posuzováním. Naučila jsem se, že se příležitost ke spirituálnímu obohacení skrývá ve všem.

Nedávno mě jeden člověk, který slyšel moji přednášku, chtěl představit komusi z Hollywoodu. Bylo to v Missouri, byl prosinec, venku mrzlo a sněžilo. Povečeřeli jsme a já jsem celé hodiny mluvila, zatímco Roger a ostatní hosté jedli a pili kávu. Druhý den mi zatelefonoval, aby se mnou projednal možnost filmového zpracování mého příběhu.

"Kam ses včera poděla ?" zeptal se: "Zaplatili jsme, vzali jsme si kabáty a loučili jsme se a tu nás někdo upozornil, že jsi. zmizela. Podívali jsme se ven, ale po tobě jako by se země slehla. Nezbyla po tobě ani stopa ve sněhu.

"Ano," řekla jsem a vzápětí se mi v hlavě vynořila odpověď, jako by ji někdo vepsal do čerstvého betonu: "Mám v úmyslu strávit zbytek života využíváním všech znalostí, které jsem získala v poušti. Všech ! Dokonce i kouzla iluze !“