Gnoze
Gnoze byla ve svém obecném významu (řec. “gnósis”, sanskrt. “džňánas”, slovansky “(po)znání”, “znalost”, angl. “knowledge”, analogicky potom též staroslovanský “kňaz” – “znalec”, “videc”) trvalou součástí původní indoevropské duchovní tradice, uctívající světlo poznání coby “boha” – “dárce”, která stála u kolébky lidské civilizace jako takové – dala dnešnímu člověku vše, co má: řeč, kulturu, inteligenci, lidství.
V užším slova smyslu - tzv. “antická gnoze" - bylo učení původního křesťanství, které se rozšířilo na konci minulého věku antiky směrem z Východu na Západ po celé římské říši jako důsledek totálního rozkladu mravů, lidských hodnot a celé společnosti, způsobeném chthonickým, tj. pouze světským materialistickým myšlením. Během svého rozkvětu ve Středomoří v prvních stoletích našeho letopočtu bylo toto učení židovskými autory (“katolickými otci") postupně přepracováno, parafrázováno a přizpůsobeno židovství v podobě tzv. židokřesťanství s jeho základní knihou Biblí.
Theologická podstata původního gnostického křesťanství vyplývala z prastarého učení Védy o třech základních silách kosmu a z jeho kultu vykřesávané a životadárné síly světla poznání, tzv. “sómy". Toto učení bylo kořenem všech indoevropských duchovních nauk a podstatou indoevropského náboženství, a to jak východní indické védanty, ze které vyrostl dnešní indický hinduismus, Kapilovy samkhye, první systematické filosofie světa, jógy a buddhismu, tak i západního indoevropského “slunečního” náboženství doby před rozmachem židokřesťanství, nazývaného židokřesťany hanlivě “pohanstvím".
U všech Indoevropanů se toto duchovní dědictví udržovalo coby kult “Boha” – tj. “Dárce” (sanskrt. “bhaga”, slov. “bog”) světla vědění a života, symbolicky proto znázorňovaného buďto s bleskem v ruce (např. Zeus u Řeků) anebo se štěpící zbraní (sekerou nebo mečem u Slovanů, kdy je Bůh - Dárce nazýván Perun, Svarog či Svantovit). Velmi často bylo toto hlavní božstvo pravěkých a starověkých civilizací také symbolicky(!) připodobňováno slunci či okřídlenému vznášejícímu se kotouči – např. perský Ahura Mazda (Pán Velkého Vědění), egyptský Har (řec. Horos), asyrský Ašur (původně védsky “asura"), babylonský Šamaš (od védského “šamsati” – “opěvovat”) atd. Ve své původní podstatě se však jednalo o uctívání Dárce Slova poznání (védsky „brahma“), jehož pomocí je možné udržovat lidský řád a člověka s jeho kvalitami. Ochránci a znalci tohoto Slova zaujímali proto ve starých společnostech výsadní postavení (bráhmani, kňazi, druidové atd.), ba často dali jméno celým národům (Slované, Médové, Skandové, Indové, Gótové atd.)
Gnozi coby náboženské a filosofické hnutí v antickém Středomoří je tedy možné charakterizovat coby učení o “Bohu” – “Dárci” života, který je ideové či “světelné” (tj. vědoucí) podstaty a který vládne člověku pomocí “křtu” světlem vědění. Právě toto světlo poznání definitivně odděluje poznávajícího člověka od spodních nevědoucích a zvířecích světů.
Gnostické učení se dále vyznačuje tzv. “dualismem”, tj. diametrickou (zrcadlovou) protipozicí věčného “ducha” či „Boha“, který je světelné, vědoucí a dokonalé podstaty (“pneuma”, “nús”, “anthropos”), se svým věčným sídlem “nahoře”, a praprincipu hmoty (“hylé”, “chús”), která je temné, částečné, nevědoucí a proto vše formálně přijímající a vše napodobující podstaty, s věčným sídlem “dole”. Učení gnoze odmítalo vyvozovat život z materie samé a nazývalo takto pomýlené materialisty “těmi pouze z Matky zrozenými”, či “těmi, kteří neznají Otce” (gnostická vize světa).
Nejvýraznějším rysem gnoze je potom kultura vnitřně - pomocí "meditace" (= "otvírání volného zářivého středu") - dosahovaného úplného světla poznání (odtud řecký název “gnosis” = poznání) coby jediného prostředku vysvobození člověka ze zkázonosných pout spodního božstva temnot nevědění, prolévání krve, náhody (“osudu") a smrti.
To, co zapřičiňuje zvířeckou či barbarskou podobu člověka, všechno tzv. “zlo”, je podle nauky gnoze způsobováno nevěděním, neprobuzenou myslí, která bez schopnosti se probudit a spatřit pravého Dárce klouže pouze po povrchu všech jevů a nedosahuje tak důležitého křtu poznání, který od základu proměňuje pohled na svět a jeho děje.
Učení Védy
Prastaré texty indické Védy, které až dodnes uchovaly původní náboženské představy Indoevropanů, zpívají ve svých zpěvech o třetí vykřesávané síle života a světla poznání, která se věčně rodí uprostřed mezi dvěma “kamennými" silami kosmu, nazývanými nejčastěji “nebe a země" (“dyavaprthiví"), “obě rodičky" (“rodasí") anebo též "ty spoutávající" (“pášyá” - pašije). Védští zpěváci proto pomocí zpěvů vyvolávali, posilovali a udržovali vykřesávaného “boha Spasitele” - “osvobozeného Osvoboditele", nazývaného desítkami názvů, nejčastěji “sóma”, “indu”, “hari” či “krśna” nebo "agni" – coby “v kolébce” či “v jesličkách” se rodící “zlaté dítě” - třetí světelnou a pro člověka spásnou sílu pravého lidství, rodící se křestem či křesáním uprostřed mezi dvěma světskými protivami. Posvátný či božský sóma a jeho získávání křesáním (tj. zpíváním posvátných hymnů) byl považován ve Védě za základní hybnou sílu světa.
Vykřesávaný “spasitel sóma” – tj. světlo poznání a symbolická “picí miska" – tj. obětnické úsilí nabízené Bohu - Dárci prodělali mnohatisíciletý vývoj v celé řadě kultur. Směrem západním i východním od Indie (a to čím dál tím víc) nalezneme proto také praxi převracení této základní duchovní nauky ve prospěch nejrůznějších vegetativních a krvavých božstev nitra Země (Hádes, Pallas Athéné či Asklepios u Řeků, Inanna či Ištara v Mezopotámii, Velká Černá Matka (Paní zvířat) v západní Evropě, Mars či Bellona u Římanů, Černobog u Slovanů, Vicilopočtli či Teskalipoka u Aztéků, Kukulkan u Máyů atd.). V samotné Indii reprezentuje dnes tento úpadek v chápání “Boha” a “božství” kult Śivy a Kálí (viz démonské kulty nitra Země).
Tři základní typy lidí
Z hlediska vrozené schopnosti poznání dělilo učení antické gnoze lidi do tří základních typů: na “pneumatiky”, lidi schopné dospět úplného poznání a proto též vidět podstatu pravého Boha – Dárce, na “psychiky”, kterým jejich smyslové a myšlenkové prožitky brání plnému probuzení a na “hyliky” ("hmotné lidi", materialisty) - úplné slepce ve tmách, kteří podobni zvířatům nevědí, co činí a čemu celý život slouží.
Původ antické gnoze
Antická gnoze byla – kromě starých autochtonních zdrojů - z velké části středomořskou variantou z Indie se právě v té době mohutně šířící “cesty poznání", sanskrt. “džňána márgy”, jak dosvědčuje celá řada společných rysů učení gnoze a východní duchovní školy a také jednoznačná a výslovná orientace celého učení na Východ. Důležitou misijní roli zde sehrál buddhismus se svým největším antickým střediskem Alexandrií a egyptská náboženská tradice. Cejlonské buddhistické kroniky Mahávamso a Čúlavamso dosvědčují existenci tisíců buddhistických mnichů v Alexandrii a jejím okolí již v pol. 2. stol. př. n.l. Nejstarší vrstva gnostických textů nalezených v Nag Hammadí vyjevuje plnou formální i obsahovou návaznost na poučné dialogy mahájánového buddhismu (viz např. Lankavátarasutram, Aštasahasrikápradžňáparámitá), ve kterých promlouvá "Spasitel Boddhisattva" (v gnozi "Spasitel Kristus") se svými žáky (např. "Mahámatis" - pozdější "apoštol Matouš") o dosažení plného zření (řecky "apokalypsy"). Právě z tohoto důvodu mají některé ze spisů, nalezených v Nag hammadí, název "apokalypsa" (např. Apokalypsa Pavla, Apokalypsa Adama, Apokalypsa Petra atd.)
V antické gnozi byl proto veleben podle prastaré indoevropské duchovní školy pramenící z Védy vykřesávaný sóma coby “Kristus" – “Jesous Chrestos” (védský "išas"“kršnas”) – “dokonalý člověk” coby úplné a dokončené slovo poznání (řec. "logos"), které se stále rodí k životu "jako dítě" uprostřed a prostřednictvím srážek mezi silami “nebe”(muže) a “země”(ženy) coby to vědoucí, osvobozené a životadárné a zároveň také sladké, lidské, mírumilovné a dobrotivé.
Kříž
Zrození životadárného světla poznání a života samého pomocí “třesku” či “křtu” znázorňovala celá indoevropská duchovní tradice kromě již uvedených symbolů (blesk v rukou božích, sekera nebo meč) též symbolickými paprsky, rozbíhajícími se z místa křtu do všech stran v podobě hvězdy či kříže. Kříž – důležitý a tradiční symbol rozbřesku světla v indoevropské duchovní škole – proto neznamenal původně vůbec utrpení či “ukřižování Krista” coby konkrétního těla jedince, ale naopak zrození spásného světla poznání (sómy, logu) z jediné malé vykřesané jiskřičky, jež se šíří na všechny strany do temnot a přináší tak život.
Omylnou a zavádějící materializací tohoto původního gnostického učení (židokřesťanství) se z vykřesávání a uctívání spásného světla a spásného slova poznání, šířícího se do všech stran, vyvinul postupně mezi nevědoucími kult fyzického utrpení konkrétního "Kristova těla" na fyzickém kříži (viz pašije), čímž došlo k mylné interpretaci prastarého náboženského symbolu kříže i smyslu celého původního křesťanství. Duchovní učení na podporu člověka a jeho vnitřních hodnot tak vzalo za své a z “Krista” coby spásného světla poznání prostředkovaného svatým slovem se stal židovský “velikonoční beránek”, zabíjený na podporu podzemního božstva, lačnícího po krvi a smrti. Kult života ve světle a lidskosti tak byl nahrazen kultemživota v krvi a zvířecí lačnosti.
Pašije
Obě védské slepé síly “nebe a země”, které svým srážením dávají povstat střední světelné síle života, se nazývaly védsky také “páśyá” – “ty spoutávající”. Síla Člověka, totožná ve své podstatě se silou světla, které se rodí “v pašijích”, byla podle původní duchovní školy “vytloukána”, “vykřesávána” (krśati, hinoti, muňčati) coby velebené svaté slovo poznání. Právě proto používali jak staří bráhmani tak i Pársové při svých obřadech liturgický hmoždíř s paličkou ("havana"), kde se tlučením (svatá píseň coby “hitas” - "hit") rodil “tón” (“tanus”) jako symbol duchovní (ideové) podstaty všeho živého. Ze stejného důvodu se též všude u Indoevropanů liturgicky rozkřesával “posvátný oheň” mezi dvěma kameny (sanskrt. “agnis”), aby tak symbolicky (!) vyjadřoval pravý vznik života a světla vědění.
Omylné zhmotnění védského sómy (perského hómy) do podoby fyzické "rostliny", "býka" nebo dokonce konkrétního lidského těla zavedlo celý původní védský obřad pašijí přes drcení různých rostlin s omamnými účinky až k primitivní a zvířecí představě podřezávání ovce či beránka anebo fyzického bití a mučení “ukřižovaného člověka” coby “spásného liturgického obnovování života” (viz "oběť"). Tímto způsobem vznikl hebrejský svátek jara pesah a následně též židokřesťanská představa trpícího “člověka kříže”, do kterého jsou - podle židovského vzoru s beránkem či ovcí - čarodějnicky “projektovány” všechny viny hříšníků.
Zmrtvýchvstání
Původní gnostické křesťanství odmítalo všechny krvavé oběti i materialisticky (tělesně) pojatého Krista – Spasitele a jeho smyšlený příběh v Bibli, a proto také i židovské hmotně napodobivé “zmrtvýchvstání těla” po smrti z fyzicky chápaného “hrobu”.
Celá antická gnoze stejně jako indická džňána učila naopak o “zmrtvýchvstání” (řec. “anastasis”, lat. “resurectio”, sanskrt. “nirvánam”) jako o dokonalém probuzení z materialistického či zvířecího smyslového spánku, který způsobuje, že se spojení smyslových orgánů s předměty smyslového vnímání interpretuje jako stále se posilující a rozrůstající pravé lidské "já". Pouze ten podle gnoze “vstává z mrtvých” do skutečného života, kdo pochopil, že pouze skrze lásku k Zemi a “přírodě” Zemi a přírodu nezachráníme, neboť vše hmotné je jen stínovou nápodobou věčněživého Ducha (ind."Puruši", gnostického "nebeského Člověka" či "Otce") a že život se nevyvinul sám od sebe z neživé hmoty (viz židovství a z něj plynoucí theorie “prvotního třesku” či “evoluční theorie” vzniku života), ale vykřesáním světla a lidského citu mezi dvěma “kamennými” extrémy. Toto “světlo" (tj. ideu) není však možné zavnímat fyzickým zrakem, je možné ho však pochopit inteligencí, vnitřně “přijmout" a hájit.
Pouze ten byl proto podle gnoze pravým křesťanem, kdo se zbavil víry v bytostnou a samostatnou existenci všeho tělesného – všech “stínů” - a kdo prostřednictvím světla poznání pochopil světelnou podstatu pravého Boha - Dárce, nazývaného v antické gnozi často též “nebeský Otec".
Samkhya
Velmi stará, jistě předbuddhistická (6. stol. př.n.l.), indická filosofická škola, přičítaná legendárnímu Kapilovi, která patří mezi šest ortodoxních filosofických škol Indie. Je založena na důkazy dokládané existenci Ducha - Puruši (Člověka) a proti němu se zrcadlově rozvíjející "prahmotě" ("prakrti"), kdy místem jejich stálého setkávání je náš hmotný svět.
Základní hybnou silou celého vesmíru a smyslem jeho existence je v samkhye považována touha Puruši - Ducha po stálé sebeafirmaci - po dokonalém poznání sebe sama. Vše hmotné je v této vizi podřízeno třem základním kvalitám (gunah): radžas, tamas, sattva, jejichž míšením dochází k povstávání všech forem a vlastností živého světa. Lehká sattvická kvalita, rodící se mezi tamasickou (temnou, dolů tíhnoucí, pasívní) a radžastickou (světelnou, energickou a aktivní) kvalitou přírody, je prostředkem, médiem či stále vytvářenou cestou vzhůru za dokonalým poznáním.
To je v samkhye završeno, stejně jako ve všech ostatních indických filosofických školách, v dokonalém poznání Puruši, vnitřního člověka v nás: "toto tělo nejsem já", tj. sebeafirmací Puruši jako výsostné a věčné hodnoty, která je zcela odlišná od podstaty hmoty a jejích vlastností.
Samkhyové vidění světa (Puruša - prakrti; tři principy hmotného světa) přímo vycházejí z učení Védy a - jak ukazuje historické bádání (např. R. Garbe: "Samkhya Philosophie") i samotné gnostické texty (gnostická vize světa) - tato škola také silně ovlivnila antické učení gnoze.
Vznik židokřesťanství
Materialistické učení židovské, které za základ světa považuje konkrétní hmotu (“svatý pomazaný kámen” otce všech Židů Jákoba – Izraele či kabalistický “jod” – černý bod hmoty coby základní “já” - "jodas", "judas", "žid"), jejíž žádosti a lačnosti (“ruah”) považuje za “svatého ducha přírody” a “Pána” těchto žádostí omylně za “boha”, a které člověka chápe jako zvíře, opatřené egoisticky chápaným rozumem (“Případnost hovad a případnost člověka jednostejná jest, aniž co člověk má napřed před hovadem”, kniha Kohelet), zaútočilo proti gnozi a jejímu učení o zásadní důležitosti křestu světlem poznání, kterým se teprve stáváme lidmi, v rámci židokřesťanství napodobivým hmotným příběhem o domnělém Židu Spasiteli "z rodu Davidova", který říkal ("již jako první") všechno to, co učili gnostici, o jeho umučení na kříži (židovská liturgická "oběť beránka") a o jeho “zmrtvýchvstalém” těle z nitra Země (židovská víra v "oživení neživé hmoty"). Tento již zcela fyzicky chápaný a na zakázku literárně “vyrobený Spasitel” ("Otesánek" - syna "tesaře Josefa") židovského původu povstal, věren materializaci celého gnostického učení, ze smyšlené Židovky “panny Marie” (“maryas” se ve Védě nazývala gnostická čistá mysl, “plodící” úplné světlo poznání).
Materialistické dogma o Kristu - tělu, postavené na židovských smyšlenkách, se stalo základní dělící čárou mezi původním živým gnostickým křesťanstvím a sekundárně (tj. umněle, neživě) – jako obraz v zrcadle spodních vod - vzniklým "katolickým" židokřesťanstvím. Je trvalým historickým důkazem reflexivní (zrcadlové) a zároveň "privatizační" podstaty materialistického uvažování a chování a zároveň dobře vyjevuje i důležitou a charakteristickou nenávist všech uctívačů spodní síly Země k člověku poznání jako takovému a k jeho původu ze světla, v židovské Bibli (Genesis) přirovnávanému ve výmluvném obraze k “hadu na stromu poznání".
Židovská legendární postava Golema – “člověka z hlíny” – oživovaného stále novým a novým “šémem”, tj. rabínovým slovem (ve formě hliněné kuličky!), dává spolu s vírou ve “zmrtvýchvstalé” tělo Spasitele, zbavené na kříži ducha i duše a povstávající po své smrti "z hrobu", dobře pochopit podstatu spodního světa materialismu, který není schopen vnitřního kontaktu s pravým Bohem – Dárcem a se světlem poznání. Základem všech kultů Hada a podzemní síly je temnota nevědění a z ní vyplývající tendence k pouze formálnímu a hereckému napodobování všeho živého, srdečného a vroucího a zároveň též pověrečný strach ze sil světa a proto i otrocká oddanost jakékoliv dočasné světské mocnosti.
Slepá víra ve “zmrtvýchvstalé tělo Krista” (v "zázračné" obživnutí studené a neživé hmoty – “prachu”) je proto základem celého materialistického pojetí světa a života – je to víra rodičů Otesánka, že jejich nápodobou vytesané dítě může pomocí jejich péče a starosti "obživnout" - že hmotná nápodoba či pouhý obraz originálu v zrcadle či na vodní hladině (anebo na plátně před projektorem), která zcela postrádá hodnoty srdce, citu a lidské vzájemnosti, je pravým či dokonce v židovském pojetí “svatým” životem, který má svou bytostnou podstatu, svou samostatnost a důstojnost, a může se proto dokonce od dárcovského Světla “emancipovat” a zcela oddělit, a “stát se tak svobodným”.
Společné rysy gnoze a východní duchovní školy
Přes všechny odmítavé postoje a snahu západního chthonického židokřesťanství se ukazuje stále zřetelněji (nag hammadský nález), že celá nauka gnostického křesťanství, kterou židokřesťanství pouze pomocí svého “Písma” převedlo z ideje do těla (z celého gnostického učení se staly smyšlené “historické” příběhy, které se jakoby v zrcadle “odehrály” v židovském prostředí), je východního indoevropského původu. Svědčí o tom jednak celá řada gnostických textů nalezených v Nag Hammadí, kde se již vyskytuje zcela nezávisle na židovství "Ježíš Kristus" jako "Slovo" a "Spasitel", tj. coby duchovní předchůdce a nikoliv coby "gnosticky deformovaný" následník židovského Krista a dále potom množství společných až totožných rysů antické gnoze a východní duchovní školy. V neposlední řadě je důležitým svědkem také zásadní, osudová a ničím (kromě lží) nepřekonatelná rozdílnost židovského náboženství a jeho pojetí světa a člověka od "Ježíšova učení", tj. gnostického učení, které se židovství svým příběhem pokusilo adoptovat.
Blízkou příbuznost antické gnoze a východní “džňána márgy" – “cesty poznání" - je možné shrnout do těchto základních bodů:
Zrození životadárného světla poznání a života samého pomocí “třesku” či “křtu” znázorňovala celá indoevropská duchovní tradice kromě již uvedených symbolů (blesk v rukou božích, sekera nebo meč) též symbolickými paprsky, rozbíhajícími se z místa křtu do všech stran v podobě hvězdy či kříže. Kříž – důležitý a tradiční symbol rozbřesku světla v indoevropské duchovní škole – proto neznamenal původně vůbec utrpení či “ukřižování Krista” coby konkrétního těla jedince, ale naopak zrození spásného světla poznání (sómy, logu) z jediné malé vykřesané jiskřičky, jež se šíří na všechny strany do temnot a přináší tak život.
Omylnou a zavádějící materializací tohoto původního gnostického učení (židokřesťanství) se z vykřesávání a uctívání spásného světla a spásného slova poznání, šířícího se do všech stran, vyvinul postupně mezi nevědoucími kult fyzického utrpení konkrétního "Kristova těla" na fyzickém kříži (viz pašije), čímž došlo k mylné interpretaci prastarého náboženského symbolu kříže i smyslu celého původního křesťanství. Duchovní učení na podporu člověka a jeho vnitřních hodnot tak vzalo za své a z “Krista” coby spásného světla poznání prostředkovaného svatým slovem se stal židovský “velikonoční beránek”, zabíjený na podporu podzemního božstva, lačnícího po krvi a smrti. Kult života ve světle a lidskosti tak byl nahrazen kultemživota v krvi a zvířecí lačnosti.
Pašije
Obě védské slepé síly “nebe a země”, které svým srážením dávají povstat střední světelné síle života, se nazývaly védsky také “páśyá” – “ty spoutávající”. Síla Člověka, totožná ve své podstatě se silou světla, které se rodí “v pašijích”, byla podle původní duchovní školy “vytloukána”, “vykřesávána” (krśati, hinoti, muňčati) coby velebené svaté slovo poznání. Právě proto používali jak staří bráhmani tak i Pársové při svých obřadech liturgický hmoždíř s paličkou ("havana"), kde se tlučením (svatá píseň coby “hitas” - "hit") rodil “tón” (“tanus”) jako symbol duchovní (ideové) podstaty všeho živého. Ze stejného důvodu se též všude u Indoevropanů liturgicky rozkřesával “posvátný oheň” mezi dvěma kameny (sanskrt. “agnis”), aby tak symbolicky (!) vyjadřoval pravý vznik života a světla vědění.
Omylné zhmotnění védského sómy (perského hómy) do podoby fyzické "rostliny", "býka" nebo dokonce konkrétního lidského těla zavedlo celý původní védský obřad pašijí přes drcení různých rostlin s omamnými účinky až k primitivní a zvířecí představě podřezávání ovce či beránka anebo fyzického bití a mučení “ukřižovaného člověka” coby “spásného liturgického obnovování života” (viz "oběť"). Tímto způsobem vznikl hebrejský svátek jara pesah a následně též židokřesťanská představa trpícího “člověka kříže”, do kterého jsou - podle židovského vzoru s beránkem či ovcí - čarodějnicky “projektovány” všechny viny hříšníků.
Zmrtvýchvstání
Původní gnostické křesťanství odmítalo všechny krvavé oběti i materialisticky (tělesně) pojatého Krista – Spasitele a jeho smyšlený příběh v Bibli, a proto také i židovské hmotně napodobivé “zmrtvýchvstání těla” po smrti z fyzicky chápaného “hrobu”.
Celá antická gnoze stejně jako indická džňána učila naopak o “zmrtvýchvstání” (řec. “anastasis”, lat. “resurectio”, sanskrt. “nirvánam”) jako o dokonalém probuzení z materialistického či zvířecího smyslového spánku, který způsobuje, že se spojení smyslových orgánů s předměty smyslového vnímání interpretuje jako stále se posilující a rozrůstající pravé lidské "já". Pouze ten podle gnoze “vstává z mrtvých” do skutečného života, kdo pochopil, že pouze skrze lásku k Zemi a “přírodě” Zemi a přírodu nezachráníme, neboť vše hmotné je jen stínovou nápodobou věčněživého Ducha (ind."Puruši", gnostického "nebeského Člověka" či "Otce") a že život se nevyvinul sám od sebe z neživé hmoty (viz židovství a z něj plynoucí theorie “prvotního třesku” či “evoluční theorie” vzniku života), ale vykřesáním světla a lidského citu mezi dvěma “kamennými” extrémy. Toto “světlo" (tj. ideu) není však možné zavnímat fyzickým zrakem, je možné ho však pochopit inteligencí, vnitřně “přijmout" a hájit.
Pouze ten byl proto podle gnoze pravým křesťanem, kdo se zbavil víry v bytostnou a samostatnou existenci všeho tělesného – všech “stínů” - a kdo prostřednictvím světla poznání pochopil světelnou podstatu pravého Boha - Dárce, nazývaného v antické gnozi často též “nebeský Otec".
Samkhya
Velmi stará, jistě předbuddhistická (6. stol. př.n.l.), indická filosofická škola, přičítaná legendárnímu Kapilovi, která patří mezi šest ortodoxních filosofických škol Indie. Je založena na důkazy dokládané existenci Ducha - Puruši (Člověka) a proti němu se zrcadlově rozvíjející "prahmotě" ("prakrti"), kdy místem jejich stálého setkávání je náš hmotný svět.
Základní hybnou silou celého vesmíru a smyslem jeho existence je v samkhye považována touha Puruši - Ducha po stálé sebeafirmaci - po dokonalém poznání sebe sama. Vše hmotné je v této vizi podřízeno třem základním kvalitám (gunah): radžas, tamas, sattva, jejichž míšením dochází k povstávání všech forem a vlastností živého světa. Lehká sattvická kvalita, rodící se mezi tamasickou (temnou, dolů tíhnoucí, pasívní) a radžastickou (světelnou, energickou a aktivní) kvalitou přírody, je prostředkem, médiem či stále vytvářenou cestou vzhůru za dokonalým poznáním.
To je v samkhye završeno, stejně jako ve všech ostatních indických filosofických školách, v dokonalém poznání Puruši, vnitřního člověka v nás: "toto tělo nejsem já", tj. sebeafirmací Puruši jako výsostné a věčné hodnoty, která je zcela odlišná od podstaty hmoty a jejích vlastností.
Samkhyové vidění světa (Puruša - prakrti; tři principy hmotného světa) přímo vycházejí z učení Védy a - jak ukazuje historické bádání (např. R. Garbe: "Samkhya Philosophie") i samotné gnostické texty (gnostická vize světa) - tato škola také silně ovlivnila antické učení gnoze.
Vznik židokřesťanství
Materialistické učení židovské, které za základ světa považuje konkrétní hmotu (“svatý pomazaný kámen” otce všech Židů Jákoba – Izraele či kabalistický “jod” – černý bod hmoty coby základní “já” - "jodas", "judas", "žid"), jejíž žádosti a lačnosti (“ruah”) považuje za “svatého ducha přírody” a “Pána” těchto žádostí omylně za “boha”, a které člověka chápe jako zvíře, opatřené egoisticky chápaným rozumem (“Případnost hovad a případnost člověka jednostejná jest, aniž co člověk má napřed před hovadem”, kniha Kohelet), zaútočilo proti gnozi a jejímu učení o zásadní důležitosti křestu světlem poznání, kterým se teprve stáváme lidmi, v rámci židokřesťanství napodobivým hmotným příběhem o domnělém Židu Spasiteli "z rodu Davidova", který říkal ("již jako první") všechno to, co učili gnostici, o jeho umučení na kříži (židovská liturgická "oběť beránka") a o jeho “zmrtvýchvstalém” těle z nitra Země (židovská víra v "oživení neživé hmoty"). Tento již zcela fyzicky chápaný a na zakázku literárně “vyrobený Spasitel” ("Otesánek" - syna "tesaře Josefa") židovského původu povstal, věren materializaci celého gnostického učení, ze smyšlené Židovky “panny Marie” (“maryas” se ve Védě nazývala gnostická čistá mysl, “plodící” úplné světlo poznání).
Materialistické dogma o Kristu - tělu, postavené na židovských smyšlenkách, se stalo základní dělící čárou mezi původním živým gnostickým křesťanstvím a sekundárně (tj. umněle, neživě) – jako obraz v zrcadle spodních vod - vzniklým "katolickým" židokřesťanstvím. Je trvalým historickým důkazem reflexivní (zrcadlové) a zároveň "privatizační" podstaty materialistického uvažování a chování a zároveň dobře vyjevuje i důležitou a charakteristickou nenávist všech uctívačů spodní síly Země k člověku poznání jako takovému a k jeho původu ze světla, v židovské Bibli (Genesis) přirovnávanému ve výmluvném obraze k “hadu na stromu poznání".
Židovská legendární postava Golema – “člověka z hlíny” – oživovaného stále novým a novým “šémem”, tj. rabínovým slovem (ve formě hliněné kuličky!), dává spolu s vírou ve “zmrtvýchvstalé” tělo Spasitele, zbavené na kříži ducha i duše a povstávající po své smrti "z hrobu", dobře pochopit podstatu spodního světa materialismu, který není schopen vnitřního kontaktu s pravým Bohem – Dárcem a se světlem poznání. Základem všech kultů Hada a podzemní síly je temnota nevědění a z ní vyplývající tendence k pouze formálnímu a hereckému napodobování všeho živého, srdečného a vroucího a zároveň též pověrečný strach ze sil světa a proto i otrocká oddanost jakékoliv dočasné světské mocnosti.
Slepá víra ve “zmrtvýchvstalé tělo Krista” (v "zázračné" obživnutí studené a neživé hmoty – “prachu”) je proto základem celého materialistického pojetí světa a života – je to víra rodičů Otesánka, že jejich nápodobou vytesané dítě může pomocí jejich péče a starosti "obživnout" - že hmotná nápodoba či pouhý obraz originálu v zrcadle či na vodní hladině (anebo na plátně před projektorem), která zcela postrádá hodnoty srdce, citu a lidské vzájemnosti, je pravým či dokonce v židovském pojetí “svatým” životem, který má svou bytostnou podstatu, svou samostatnost a důstojnost, a může se proto dokonce od dárcovského Světla “emancipovat” a zcela oddělit, a “stát se tak svobodným”.
Společné rysy gnoze a východní duchovní školy
Přes všechny odmítavé postoje a snahu západního chthonického židokřesťanství se ukazuje stále zřetelněji (nag hammadský nález), že celá nauka gnostického křesťanství, kterou židokřesťanství pouze pomocí svého “Písma” převedlo z ideje do těla (z celého gnostického učení se staly smyšlené “historické” příběhy, které se jakoby v zrcadle “odehrály” v židovském prostředí), je východního indoevropského původu. Svědčí o tom jednak celá řada gnostických textů nalezených v Nag Hammadí, kde se již vyskytuje zcela nezávisle na židovství "Ježíš Kristus" jako "Slovo" a "Spasitel", tj. coby duchovní předchůdce a nikoliv coby "gnosticky deformovaný" následník židovského Krista a dále potom množství společných až totožných rysů antické gnoze a východní duchovní školy. V neposlední řadě je důležitým svědkem také zásadní, osudová a ničím (kromě lží) nepřekonatelná rozdílnost židovského náboženství a jeho pojetí světa a člověka od "Ježíšova učení", tj. gnostického učení, které se židovství svým příběhem pokusilo adoptovat.
Blízkou příbuznost antické gnoze a východní “džňána márgy" – “cesty poznání" - je možné shrnout do těchto základních bodů:
Gnoze stejně jako východní duchovní škola měla duchovní (“dualistické”) vidění světa: indický duch – Puruša stejně jako antický gnostický “Nebeský Člověk” stojí ve věčné opozici vůči temné “spodní vodě” – indické “prakrti”. Celý svět se také stejně podle obou nauk rozvíjí či sestupuje z Nejvyššího, Věčnějsoucího a Plného (Puruša, gnostický Otec světla, Člověk) do neúplného, časového (smrti podléhajícího) a spoutaného (stále tužšího a hrubohmotnějšího) – “rozvíjí se” směrem do nesvobody, zajetí a pozvolné smrti v chladu plagiátorství a formality. Veškeré tělo (tj. forma) je v obou duchovních školách doslovně stejně nazýváno “vězením”, “šatem duše” či “hrobem”.
Gnoze a východní náboženství mají stejné vidění božského principu.Bůh – “Dárce” (“bhaga” – “bog”) je brahma, gnostický “Otec” či “Nebeský Člověk”, jehož podstatou je úplnost a světlo vědění. Obě náboženské tradice proto velebí ducha celkovosti a úplnosti coby “dokonalé světlo”, “světlo bez hranic” (sanskrt. “amitábha”). Tato základní životadárná duchovní síla, která je spojována s hodnotou úplnosti, se v gnozi nazývá “pleroma” (plnost) a je podstatou světla vidění a vědění a proto i základním předpokladem nejen všeho živého, ale především také vší lidskosti, neboť ta se na pleromatu podílí.
Gnoze a východní duchovní škola mají společný pohled na kořen zla.Je jím nevědění, které nedokáže rozlišit zrcadlovou sílu “spodních vod” (prakrti) od podstaty ducha (Puruši, Člověka).
Gnoze a východní duchovní škola mají společného nepřítele.Je jím “Pán nápodoby” – stín či opice Boha a všichni jeho nevědoucí vyznavači, ctitelé kultu Země a podzemí. Domnělý “bůh” těchto vyznavačů – védský had Vrtra, buddhistický Máro, perský Hladový duch (Angri Mainyu) či gnostický Demiurg – židovský Jahve – zde všeobecně platí za démona zla, smrti a krve, který svádí jako učenlivá opice pomocí vyrobeného plagiátu všeho pravého a skutečného nevědoucí bytosti od úcty ke skutečnému a živému Bohu - Dárci.
Gnoze a východní duchovní škola mají stejné vidění postavení a úlohy člověka ve světě.Východní vztah bráhma – átma je totožný s gnostickým vztahem horního “Otce světla” a “vnitřního člověka”. Člověk má uctívat, chránit a věčně naplňovat ("živit") tohoto "vnitřního člověka", bez kterého by nebylo života.
Gnoze a východní duchovní škola mají totožné vidění spásy, kterou je právě poznání– řec. “gnosis”, sanskrt. “džňána”. Pouze vnitřní proměnou (řec. “metanoia”) pomocí poznání – vykřesáním světla vědění, “probuzením” či “zmrtvýchvstáním” – dochází v probuzené mysli (“marya”) k povstání dokonalého ukončeného vědění (“somas”, “krśnas”, “Kristus”). To je gnostický křest, nazývaný v sanskrtu “druhým zrozením” (dvídžovstvím).
Gnoze a východní duchovní škola mají stejné vidění Spasitele.Je jím uprostřed dvou sil (“nebe a země”) vykřesané světlo vědění (“hari”, “sóma”, “Kristus”) pomocí spásného slova probuzení (sanskrt. “išas”, gnostický “Ježíš”).
Gnoze a východní duchovní škola mají totožné učení o třech principech kosmu.Védské “nebe a země" (“dyavaprthiví") a otevřený prostor mezi nimi (“antarikšas”, “vanas”) a především samkhyové učení o třech gunách “radžas, tamas a sattva” bylo přímo podstatou antického gnostického pohledu na svět (nahoře světlo, dole temnota a uprostřed pneuma – duch). Hlavní úsilí obou duchovních škol poznání – východní džňány i antické gnoze – směřovalo k ochraně střední “třetí síly" – křestem či “nebeským bleskem” se stále rodícího gnostického “vnitřního člověka” (“átmana") a jeho hodnot.
Gnoze a východní duchovní škola mají stejné vidění lidské společnosti.Lidé se dělí podle své schopnosti poznání a následných skutků na základní kasty či základní typy. V Indii tradičně na bráhmany (duchovní lidi), kšatriye (bojovníky), vaišye (obchodníky) a šúdry (materialisty bez schopnosti poznání) – v antické gnozi na pneumatiky (duchovní lidi), psychiky (kde se věčně sváří duše s tělem) a hyliky (materialisty bez schopnosti poznání).
Gnostici žili stejným způsobem jako bráhmani. V antických zprávách (Hippolytus, Klemens) popis života gnostiků a indických bráhmanů úplně splývá: považovali žádosti těla za nepřítele, se kterým je třeba bojovat, zdržovali se světskosti i jakéhokoliv násilí, nejedli maso zvířat a ošklivili si jakoukoliv krvavou oběť – “podřezávání beránka” jim bylo zcela cizí, učili se ovládat své smysly, čistý probuzený člověk jim byl nejvyšší hodnotou.
Pěstovali meditaci (“středování”, “medování”) – gnostické “vnitřní zření boha” (nazývané aramejsky “nazara”) a měli stejné náboženské zvyky a obyčeje: oblékali se bíle, recitovali třikrát denně svaté texty, užívali zvony a vonné kouře, pěstovali celibát, zříkali se majetku a školili své žáky učením textů zpaměti – nedůvěřovali psaným textům.
Všechny tyto základní společné rysy obou duchovních hnutí je možné konkrétně doložit na základě porovnání starých náboženských textů a historických zpráv antických autorů.
Gnostická vize světa
Vize světa antické gnoze plně odpovídá indickému Kapilovu učení “Samkhya” o třech základních principech (“gunách") hmotného světa, nazývaných radžas, tamas a sattva. Viz např. Hippolytův popis gnostiků "sethiánů" (Vymítání všeho kacířstva V,19,1-3): "Domnívají se, že kosmos se skládá ze tří zvláštních principů, ze kterých má každý nekonečnou sílu....Podstatou těchto principů jsou světlo, tma a uprostřed mezi nimi nesmíšené pneuma." Totéž platí i o věčnějsoucí existenci Ducha úplnosti (“Puruša"), z něhož se konkrétní svět pomocí zrcadla spodních vod stále rodí. Podle gnostických textů sídlí “nahoře v pleromatu”, tj. v dokonalé Úplnosti a Věčnosti bez nedostatku (v mahájánovském “nebi tušita” – “nebi radosti”), duchovně pojímané (!) “místo” (řecky “topos”) – “město", pravá a věčná “Obec člověka” (pozdější křesťanská “civitas dei”), kde vládne "nebeský Člověk", řec.”Anthropos" (indický “Puruša”), obklopený řadou sobě vlastních sil a kvalit. Ty byly nazývány v antické gnozi “aiony", věčnějsoucí kvality vytvářející člověka, v indické tradici “bohové" (“déváh”, “asuráh") anebo v perské nauce Zarathuštrově “Ameša spenta" (“Věční rozhojnitelé člověka") kolem Ahury Mazdy, v mahájánovém buddhismu potom tzv. “paramity", základní životadárné ctnosti, obklopující Spasitele Buddhu – Dokonalého Člověka.
Dole (anebo lépe “v nejvnějšnější vnějškosti”) v bezedných hlubinách či propastech sídlí podle gnoze “spodní vody” – síly materializace, času a smrti (Kapilova “prakrti”). Stálým vyzařováním a postupným sestupováním, tj. chladnutím či hrubnutím horních sil světla a Úplnosti, a jejich vázáním a směšováním se “spodní vodou” dochází k míšení obou těchto principů - ke stálému vznikání a obnovování “světa zrození a smrti” - hmotného světa. Tato vazba se děje prostřednictvím nevědění a silou zrcadlení. “Spodní vody”, podobny zrcadlu a vedeny duchem nápodoby ("Demiurgem"), zobrazují a napodobují stále všechno horní, a síla nevědění, která spí a dobře nevnímá, umožňuje, že dochází k záměně těchto spodních napodobivých obrazů bez bytostné podstaty (“stínů") s horními emanacemi světla a tak ke stálému míšení dobrého se zlým, světlého s temným, lidského (božského) se zvířecím.
Spodnímu světu vládne podle gnoze “Had spodních vod" (védský “had Vrtra”, perský “had Dahaka” a jeho pán “Angri Mainyu” – “Hladová mysl”, řecký “Hádes” či “Poseidon”, podle gnoze “Demiurg”, “Stvořitel” - židovský “Jahve” - lidový had či drak z pohádek). Ten využívá vzniklého chaosu a nevědění, podporuje je, a s jejich pomocí uchvacuje pod svoji moc formy a formalismu co největší množství světla ducha (Puruša, Člověk), aby tak byl mocný a ovládal svět. Je proto nazýván antickými gnostiky též “Velkým Archontem” či “Vládcem sedmerosti”, který má pod svou mocí šest nižších archontů – vládců hmotného světa.
Celý svět je podle gnostické vize proto věčným bojištěm Člověka a jeho sil světla a života s "Tesařem", "Demiurgem" (žid. Jahve) a jeho obchvacujícími silami temnoty, otroctví a smrti (viz had škrtič v přírodě a jeho způsob lovu). Toto duchovní vidění gnostiků - probuzených obránců životadárných hodnot člověka – nahlodává Had a jeho podzemní síly pomocí formální záměny učení (židovský "bůh" a jeho odpůrce - "satan") a falešnou filosofií “svobody”, tj podporou vší lidské kriminality coby "možnosti" dané "bohem" stvořitelem.
Uctívači tohoto boha podzemí proto jednak neustále herecky (formálně) napodobují a tím karikují všechny dobré lidské vlastnosti – čestnost, dobrotu, ušlechtilost, pravdomluvnost, přátelskost atd., napodobují a parafrázují i všechny gnostické obřady – aby tak získávali nad neprobuzenými moc - a jednak neustále mísí (Šiva coby “Mathánah" – “Měchačka") všechny hodnoty dobra i zla (světla a tmy) pomocí jejich relativizace, tj. “svobodným” zpochybňováním jejich zásadního rozdílu.
Smyslem této činnosti je dokazovat, že žádné dobro ani zlo, světlo a tma, pravda a lež, čistota a nečistota atd. není, že vše je pouze otázkou momentální osobní interpretace a způsobu pohledu - vše je relativní. Nedá se proto ani nic “špatného” odsuzovat (“Nesuďte, abyste nebyli souzeni”), neboť sama kriminalita je relativní. Poznání, které by způsobilo, že by neprobuzení lidé prohlédli a tak se vymanili z moci Hada, proto Had svým vyznavačům přísně zakazuje a trestá (“jedení zakázaného jablka” ze stromu poznání a nenávistná projekce sebe sama do gnostika).
Dualismus
Užívání slova “dualismus” pro gnozi je naprosto zavádějící. Celá indická džňána márga a stejně tak i antická gnoze naopak o sobě hovoří zcela zřetelně jako o “advaitě” – “nedvojnosti” (gnostické “splývání s Bohem”), neboť člověk je právě podle této školy po dosažení křtu poznáním vnitřně spojen s Bohem – Dárcem a nazývá proto naopak “dvaitou” – tj. “dualismem” veškeré materialistické spodní kulty Země, “přírody” a “přirozenosti”, které ochotně veškerou lidskost obětují kultu zvířeckosti, protože ta je podle jejich převrácené vize “blíže Bohu”. Spodní uctívač Hada je podle gnoze od skutečného Boha – Dárce oddělen především proto, že uctívá stíny a jejich žádosti coby originály a není schopen pochopit jejich závislost na skutečném Originálu, tj. “Počátku”, kterým je Bůh světla. Oba monotheismy – východní gnostický neboli světelný či duchovní a západní materialistický neboli podzemní či krvavý – tak stojí věčně proti sobě jako čisté zrcadlové opaky.
Oběť
Zásadní dělící čarou mezi všemi gnostickými systémy a systémy materialistickými či podzemními tvoří zcela odlišné chápání Boha – Dárce, projevující se zřetelně v židovství a dalších podzemních kultech preferováním všeho hmotného a smyslově vnímatelného nad vším ideovým -především omylným pojetím “duše” coby krve (viz židovství), z čehož vyplývá i zcela opačný názor a pochopení liturgické “oběti”.
"Obětí" (sanskrt. "yadžňa", persky "jašna") je v celé gnozi i indické duchovní škole myšleno především křesání světla vědění v podobě recitování spásného slova poznání (modlitba, mantra) a celoživotní obrana vydobytého prostoru lidskosti. Světlo poznání (“sóma”, “Kristus”) vstupuje pomocí svatého slova “modlitby” (védsky “íšas”, gnostický “Ježíš”) tělesnými smysly a měřícími přístroji nezaznamenatelným způsobem do těla probouzeného člověka a “hoří” zde jako slovem i skutkem stále udržované vědomí o důležitých a životadárných kvalitách “vnitřního člověka" a potřebě jejich ochrany.
Hlavní hodnotou, kterou všechny gnostické systémy chrání, je proto “duch”, řec. “nús" či “pneuma", sanskrt. “átman", gnostický “člověk", který má podle gnostického učení přednost před vším ostatním, před veškerým bohatstvím i mocí světa. Jeho základní vlastností je totiž oddělování "sil nebe a země" od sebe a vytváření prostoru života.
Proto již původní védská představa oběti, ze které vznikly postupně všechny ostatní obětní rituály, se vázala na ochranu a podporu duchovně chápaného a stále přítomného “člověka" coby světla poznání a podporu jeho hodnot. Dělo se tak vyvoláváním meditačního procesu pomocí slova poznání, které “jako meč, který seká na obě strany" (gnostické Evangelium pravdy) hloubí a rozvírá prozářený prostor středu, symbolicky uctívaný a znázorňovaný jako “svatý oheň” (hari, agni). Do tohoto duchovního prostoru světla se “přikládalo" slovem poznání, slovem modlitby, aby tak stále hořel a svítil na celou lidskou obec. Vykřesávané slovo poznání zde bylo základním semínkem tradice lidskosti, “posílaným za bohy” - "posilujícím bohy”, věčné dárce lidskosti.
Proto se právě semínka obilí, nejčastěji ječmene (v symbolice: lidská společnost = pěstované obilné pole), stala již od pravěku obvyklou symbolickou obětinou vhazovanou do ohně. Další symbolika oběti vyplývala z pojetí slova poznání coby “madhu” – “medu", spojeného sémanticky a filosoficky s vykřesaným “středem" (kořen “madh” a “mad” v sanskrtu, "madhye" = "uprostřed", lat. “medium” atd.). Meditační slovo bylo “sladkou obětinou" a proto se také med, medové koláče či pečivo z medu (ruský “prjánik” coby "to vítané", český “perník”) stalo dalším symbolem, užívaným často ve starých liturgických obřadech, které se ještě přímo vztahovaly ke gnostickému pojetí světa.
Protože nejobvyklejším védským symbolem pro boha sómu byla postava býka (védsky "vršan"), objevuje se již od pravěku na celé ploše obývané Indoevropany obrovské množství liturgických předmětů s motivem býka - obětní misky (obr), rhytony(obr), sošky býků(obr.) či kresby býka bránícího strom života(obr). O tom, jak je toto duchovní učení o vykřesávaném Bohu Spasiteli pomocí slova modlitby staré, nejlépe svědčí nálezy v tureckém Chatal Huyuk (8. - 6.tis. př.n.l.), kde se nad trojicí býčích hlav, symbolizujících trojnásobnou modlitbu, vypíná postava Člověka - nebeského Dárce(obr).
Protože spodním božstvům Země chutná krev (pojetí Jahveho v Bibli), nahradil spodní svět nevědění gnostické meditační slovo poznání - “med” (védsky"madhu") prolévanou krví. A protože původní védský sóma byl již dávno v pravěku spojen se symbolickou postavou býka, vyvinul spodní svět liturgickou praxi zabíjení býka a prolévání či dokonce “očišťování” účástníků rituálu v býčí krvi. Védský sóma (perský hóma) byl také nazýván “člověkem", a spodní materialistické kulty vyvinuly proto i tendence k lidské krvavé oběti.
Jak zrno, med či jiná sladkost (v Indii dnes “prasádas" v podobě sladkého plodu ovoce) coby symbolická “oběť" u kultů gnostických, tak zabíjení zvířat či lidí a prolévání jejich krve u kultů Země a podzemí, se tedy vyvinuly z původní gnostické “oběti slova" a z básnicko-filosofických obrazů, které tuto oběť slova provázely.
Uctívání "Nebeského člověka"
Antická gnoze rozvíjela učení o “Nebeském Člověku” (řec. “Anthropos”), nazývaném zde také “Otec pravdy", “Člověk ve výšinách" či "Vznešený Člověk" a o "Synu Člověka", který je potom božskou substancí - "vnitřním člověkem" či “světlem” - přítomným ve hmotě. Totéž učení najdeme již v Rg Védě, ve známém hymnu na božského Člověka - Purušu (Rg véda X,90), který věčně sídlí třemi čtvrtinami “ve výšinách" a jednou čtvrtinou zde na zemi. Termín Puruša - Člověk se proto také stal v gnostické tradici základním názvem ducha života. Je to gnostické pravé “já", jehož úkolem zde na zemi je se poznat a tak osvobodit.
Jeho základní hodnotou je Úplnost, Dokonalost či Celkovost – hodnota, bez které by nebylo života, neboť stálá částečnost, neúplnost všeho (tj. nevidění Člověka) vede do záhuby především svým nechápáním hranice, míry – tj. svou naprostou necitlivostí. Antičtí gnostici proto nazývali Krista coby Slovo také “Terminus” – stanovitel či obnovitel hranice, nebo též “papa” – “zastavovatel” amorfního světa spodních vod a jejich Vládce (Chronos, Demiurg, Jahve, dnes často velebený coby Wassermann, Aquarius – Vodník, Vodnář).
“Nebeský Člověk" a “vnitřní člověk" a jejich vzájemnost tvoří základní konstrukci antické gnostické filosofie i celé východní duchovní školy tzv. džňána márgy. V indické védantě je tento důležitý vztah nazýván brahma - átma, v antické gnozi duchovní člověk, který uctívá Člověka, dochází proměny a poznává, že je osvobozen od spodního Pána forem - Demiurga (Výrobce), který není nejvyšším bohem.
Člověk - Puruša - Anthropos je především ztotožňován s hodnotou "světla bez hranic" (sanskrt. “amitábha"), tj. se světelnou hodnotou Úplnosti či Celistvosti, reprezentovanou nejčastěji kruhem - aurou . Známá jsou zpodobnění tohoto nejvyššího božstva coby okřídleného kotouče v kulturách Předního Východu a Egypta či kult otevřeného oka - Harova oka v Egyptě (--- sem odkazy na obr..) Tento velebený Duch světla - gnostický Člověk - je podle gnostické koncepce stále živen, naplňován či "stavěn" (védské sloveso “stú”, “stavíti” - "uctívat", "velebit") uctíváním svých základních kvalit, které ho zde dole na Zemi reprezentují.
Gnostické učení proto hovoří o “aionech" - nesmrtelných kvalitách, ze kterých se tento Člověk skládá nebo které ho podle gnoze "obklopují" a které je třeba lidskou činností na Zemi naplňovat a chránit. V gnozi mezi ně patřily nejčastěji bythos – hloubka (nikoliv propast), charis či agapé – láska (nikoliv eros), nus - inteligence, pravda, víra aj.
U buddhistů se tyto základní kvality, ze kterých člověk žije, nazývají “paramity” (“ty, které převádějí na druhý břeh”) a patří mezi ně: štědrost, mravnost, zmužilost, schopnost discipliny, moudrost a schopnost meditace. U Pársů se nazývají “Ameša spenta” – “Věční šiřitelé" člověka a patřily mezi ně: “kšatra vairya” – “dobré lidské pole”, “vohu mano” – “dobrá lidská mysl”, aša vahišta” – dokonalá čistota”, “spenta armaiti” – “dokonalá moudrost”, “hauravat” – “plnost” a “ameretat” – “nesmrtelnost”. Bez stálé úcty a vědomého pěstování těchto životadárných kvalit není možné podle duchovní školy udržovat lidskou společnost, která se bez nich propadá do záhuby, neboť je zcela vydána na pospas podzemnímu či vodnímu božstvu smrti.
Osvobození
Antická gnoze i celá východní džňána márga bylo filosofickým učením o stálém osvobozování člověka z područí "spodních vod" temnoty, zvířeckosti a nevědění prostřednictvím světla poznání. Touha Člověka poznat tvoří proto dynamický či hnací motor nejen celé nauky, ale i celého lidského světa a všech jeho dějů. Ať se již jedná o bráhmanské ztotožnění átma - brahma či o poznání Puruši (ducha): “toto tělo nejsem já" v Kapilově Samkhye, tradované také v yoze a buddhismu, či o křest poznáním s následnou proměnou pohledu na svět (“metanoia”) u antických gnostiků, vždy zde byl veleben okamžik prohlédnutí – “blesk světla” (védsky “meší”, “mešyas", naše “mše") - jako spása sama, která pomocí světla vědění (“vidění”) otvírá člověku cestu ven ze zajetí světem těla a jména a jejích magnetických sil či z jejího sevření (“vězení”).
Tělo je proto v gnostickém pojetí “hrobem" (Simon Mág v "Naasejském traktátu", "Ježíš Kristus" v Bibli) a “vystoupit z hrobu" zde znamenalo opustit těžiště omylného myšlení a cítění, které spočívalo ve ztotožnění lidského já pouze s konkrétním daným tělem a jeho egoismem. Vznik poznání je často charakterizován coby vykřesaná jiskra spásy (védsky "drapsas", řec. “spinther”), která vzniká srážkou obou principů nebe a země jako světlo mezi nimi. K osvobození člověka či k jeho pravé dospělosti dochází proto pouze “křtem" - třeskem - totiž rozhořením oné prvotní jiskry ve velký a trvalý plamen, který dopřává světla vědění a tím i lidskosti.
Zázrak probuzení (“osvobození”) je v gnozi také často spojován s “rozpomenutím” coby obnovením pravé historie člověka. Demiurg a jeho otroci - "lidé hmoty" - se totiž usilovně snaží, aby člověk zapomněl na svůj původ ze světla Úplnosti - "z první myšlenky" a citu - a aby byl přesvědčen, že za všechny lidské hodnoty vděčí pouze spodnímu božstvu žádosti a hmoty, toho že má proto uctívat a velebit coby jediného “boha”. Pokoušejí se proto neustále upravovat počátek a rozvoj člověka tak, jako by celý se všemi svými hodnotami vzešel pouze zespodu, ze spodních vod prakrti a jedině tam měl svého Boha - Dárce. Falšují proto mocně veškerou historii lidstva (vznik Bible, Darwinova evoluční theorie anebo současné materialistické theorie vzniku života a kosmu) a vytvářejí klamný obraz optimistického samorozvoje slepé hmoty "za štěstím".
Tento proces eroze historické pravdy je v současnosti velmi dobře doložitelný všude tam, kde židovství podlehla celá společnost – např. v USA – kde se již zcela nepokrytě vyskytují “historické” přehledy o původu celé lidské civilizace z Židů a jejich náboženské tradice. Takovéto chápání historie je ideologicky totožné s materialistickým vyvozováním života z neživé hmoty. Gnostické “rozpomenutí se” je proto důležitýn fenomenem rozražení a zrušení této mylné chthonické tradice, která si přeje zrušit spojení člověka s Bohem světla poznání a života.
Prameny a texty
Protože se dnes již všeobecně i na Západě uznává, že antická gnoze je předkřesťanského původu a protože je v této gnozi užívání termínu "Ježíš Kristus" pro spásné slovo poznání všeobecným jevem (nag hammadský nález), vyplývá již z této souvislosti zřetelně sekundárnost židovské "radostné zvěsti", sepsané v Bibli.
Nejen samotné učení "Ježíše Krista" v Novém zákoně, ale i nejranější tzv. “křesťanské" (tj. židokřesťanské) texty - např. Klemens Alexandrijský – plně dosvědčují gnostický původ celé evropské křesťanské školy, neboť gnoze a gnostik zde ještě požívají nejvyšší autority. Gnostickou prioritu před židokřesťanskou tradicí dokládá celé tzv. “rané období křesťanství”, neboť v něm spisy gnostické jasně převažují. Řada známých gnostiků (Simon Mág - tj. biblický "Ježíš Kristus" (Vznik textu Bible), Valentinos, Herakleion, Kerint, Basilides atd.) - autorů různých citovaných gnostických spisů 1. a 2. století n.l. - nemá v tradici židokřesťanské žádnou protiváhu, a to přesto, že pozdější vývoj se v Římě a dále na Západ ubíral židokřesťanským směrem, který chtěl sebe sama velebit a gnostiky zatratit, a právě jen tento vývoj a jeho výběr zachovaného (často zfalšovaného) materiálu nám uchoval většinu našich dnešních informací.
Kromě zřetelných gnosticko-židovských kompilací (tj. gnostických výroků, do kterých byly vepsány židovské interpolace), jako jsou texty všech čtyř židokřesťanských evangelií v Bibli či podobně kompilovaných textů pod hlavičkou dopisů smyšlených (tj. “materializovaných”) gnostických autorů “apoštola Pavla" a “Petra" (tj. jmen, které používali gnostici pro anonymní autory svých spisů, podobně jako např. “Eugnostos”, "Sem", "Seth", "Allogenes" apod. › nag hammadský nález), nemá židokřesťanská tradice prvních dvou staletí vůbec žádné autory a duchovní vůdce.
Nejstarší “svatí otcové” židokřesťanství, tvořící v 2.pol.2. - 3. stol. (Ireneus, Hippolytus), byli zcela zřetelně Židé, útočící svojí “novou vírou” jak proti původní gnozi, tak zdánlivě i proti původní religiozitě svých bývalých souvěrců, kteří se odmítali přizpůsobit nově přicházející gnosticko-křesťanské vlně.
Prvním filozofem židokřesťanství bývá proto označován až Klemens Alexandrijský (přelom 2. - 3. stol. n.l.), avšak také zde zřetelně literární “Pseudoklement" převažuje nad “Klementem" – tj. spisy vzniklé daleko později a účelově jsou Klementovi buď přímo falešně připisovány, nebo jsou původní gnostické texty interpolovány tak rozsáhle, až vznikla pestrá tzv. “Stromata" – “Koberce", sešité z pozdějších vpisků a původního textu gnosticky zaměřeného autora.
Užívání slova “dualismus” pro gnozi je naprosto zavádějící. Celá indická džňána márga a stejně tak i antická gnoze naopak o sobě hovoří zcela zřetelně jako o “advaitě” – “nedvojnosti” (gnostické “splývání s Bohem”), neboť člověk je právě podle této školy po dosažení křtu poznáním vnitřně spojen s Bohem – Dárcem a nazývá proto naopak “dvaitou” – tj. “dualismem” veškeré materialistické spodní kulty Země, “přírody” a “přirozenosti”, které ochotně veškerou lidskost obětují kultu zvířeckosti, protože ta je podle jejich převrácené vize “blíže Bohu”. Spodní uctívač Hada je podle gnoze od skutečného Boha – Dárce oddělen především proto, že uctívá stíny a jejich žádosti coby originály a není schopen pochopit jejich závislost na skutečném Originálu, tj. “Počátku”, kterým je Bůh světla. Oba monotheismy – východní gnostický neboli světelný či duchovní a západní materialistický neboli podzemní či krvavý – tak stojí věčně proti sobě jako čisté zrcadlové opaky.
Oběť
Zásadní dělící čarou mezi všemi gnostickými systémy a systémy materialistickými či podzemními tvoří zcela odlišné chápání Boha – Dárce, projevující se zřetelně v židovství a dalších podzemních kultech preferováním všeho hmotného a smyslově vnímatelného nad vším ideovým -především omylným pojetím “duše” coby krve (viz židovství), z čehož vyplývá i zcela opačný názor a pochopení liturgické “oběti”.
"Obětí" (sanskrt. "yadžňa", persky "jašna") je v celé gnozi i indické duchovní škole myšleno především křesání světla vědění v podobě recitování spásného slova poznání (modlitba, mantra) a celoživotní obrana vydobytého prostoru lidskosti. Světlo poznání (“sóma”, “Kristus”) vstupuje pomocí svatého slova “modlitby” (védsky “íšas”, gnostický “Ježíš”) tělesnými smysly a měřícími přístroji nezaznamenatelným způsobem do těla probouzeného člověka a “hoří” zde jako slovem i skutkem stále udržované vědomí o důležitých a životadárných kvalitách “vnitřního člověka" a potřebě jejich ochrany.
Hlavní hodnotou, kterou všechny gnostické systémy chrání, je proto “duch”, řec. “nús" či “pneuma", sanskrt. “átman", gnostický “člověk", který má podle gnostického učení přednost před vším ostatním, před veškerým bohatstvím i mocí světa. Jeho základní vlastností je totiž oddělování "sil nebe a země" od sebe a vytváření prostoru života.
Proto již původní védská představa oběti, ze které vznikly postupně všechny ostatní obětní rituály, se vázala na ochranu a podporu duchovně chápaného a stále přítomného “člověka" coby světla poznání a podporu jeho hodnot. Dělo se tak vyvoláváním meditačního procesu pomocí slova poznání, které “jako meč, který seká na obě strany" (gnostické Evangelium pravdy) hloubí a rozvírá prozářený prostor středu, symbolicky uctívaný a znázorňovaný jako “svatý oheň” (hari, agni). Do tohoto duchovního prostoru světla se “přikládalo" slovem poznání, slovem modlitby, aby tak stále hořel a svítil na celou lidskou obec. Vykřesávané slovo poznání zde bylo základním semínkem tradice lidskosti, “posílaným za bohy” - "posilujícím bohy”, věčné dárce lidskosti.
Proto se právě semínka obilí, nejčastěji ječmene (v symbolice: lidská společnost = pěstované obilné pole), stala již od pravěku obvyklou symbolickou obětinou vhazovanou do ohně. Další symbolika oběti vyplývala z pojetí slova poznání coby “madhu” – “medu", spojeného sémanticky a filosoficky s vykřesaným “středem" (kořen “madh” a “mad” v sanskrtu, "madhye" = "uprostřed", lat. “medium” atd.). Meditační slovo bylo “sladkou obětinou" a proto se také med, medové koláče či pečivo z medu (ruský “prjánik” coby "to vítané", český “perník”) stalo dalším symbolem, užívaným často ve starých liturgických obřadech, které se ještě přímo vztahovaly ke gnostickému pojetí světa.
Protože nejobvyklejším védským symbolem pro boha sómu byla postava býka (védsky "vršan"), objevuje se již od pravěku na celé ploše obývané Indoevropany obrovské množství liturgických předmětů s motivem býka - obětní misky (obr), rhytony(obr), sošky býků(obr.) či kresby býka bránícího strom života(obr). O tom, jak je toto duchovní učení o vykřesávaném Bohu Spasiteli pomocí slova modlitby staré, nejlépe svědčí nálezy v tureckém Chatal Huyuk (8. - 6.tis. př.n.l.), kde se nad trojicí býčích hlav, symbolizujících trojnásobnou modlitbu, vypíná postava Člověka - nebeského Dárce(obr).
Protože spodním božstvům Země chutná krev (pojetí Jahveho v Bibli), nahradil spodní svět nevědění gnostické meditační slovo poznání - “med” (védsky"madhu") prolévanou krví. A protože původní védský sóma byl již dávno v pravěku spojen se symbolickou postavou býka, vyvinul spodní svět liturgickou praxi zabíjení býka a prolévání či dokonce “očišťování” účástníků rituálu v býčí krvi. Védský sóma (perský hóma) byl také nazýván “člověkem", a spodní materialistické kulty vyvinuly proto i tendence k lidské krvavé oběti.
Jak zrno, med či jiná sladkost (v Indii dnes “prasádas" v podobě sladkého plodu ovoce) coby symbolická “oběť" u kultů gnostických, tak zabíjení zvířat či lidí a prolévání jejich krve u kultů Země a podzemí, se tedy vyvinuly z původní gnostické “oběti slova" a z básnicko-filosofických obrazů, které tuto oběť slova provázely.
Uctívání "Nebeského člověka"
Antická gnoze rozvíjela učení o “Nebeském Člověku” (řec. “Anthropos”), nazývaném zde také “Otec pravdy", “Člověk ve výšinách" či "Vznešený Člověk" a o "Synu Člověka", který je potom božskou substancí - "vnitřním člověkem" či “světlem” - přítomným ve hmotě. Totéž učení najdeme již v Rg Védě, ve známém hymnu na božského Člověka - Purušu (Rg véda X,90), který věčně sídlí třemi čtvrtinami “ve výšinách" a jednou čtvrtinou zde na zemi. Termín Puruša - Člověk se proto také stal v gnostické tradici základním názvem ducha života. Je to gnostické pravé “já", jehož úkolem zde na zemi je se poznat a tak osvobodit.
Jeho základní hodnotou je Úplnost, Dokonalost či Celkovost – hodnota, bez které by nebylo života, neboť stálá částečnost, neúplnost všeho (tj. nevidění Člověka) vede do záhuby především svým nechápáním hranice, míry – tj. svou naprostou necitlivostí. Antičtí gnostici proto nazývali Krista coby Slovo také “Terminus” – stanovitel či obnovitel hranice, nebo též “papa” – “zastavovatel” amorfního světa spodních vod a jejich Vládce (Chronos, Demiurg, Jahve, dnes často velebený coby Wassermann, Aquarius – Vodník, Vodnář).
“Nebeský Člověk" a “vnitřní člověk" a jejich vzájemnost tvoří základní konstrukci antické gnostické filosofie i celé východní duchovní školy tzv. džňána márgy. V indické védantě je tento důležitý vztah nazýván brahma - átma, v antické gnozi duchovní člověk, který uctívá Člověka, dochází proměny a poznává, že je osvobozen od spodního Pána forem - Demiurga (Výrobce), který není nejvyšším bohem.
Člověk - Puruša - Anthropos je především ztotožňován s hodnotou "světla bez hranic" (sanskrt. “amitábha"), tj. se světelnou hodnotou Úplnosti či Celistvosti, reprezentovanou nejčastěji kruhem - aurou . Známá jsou zpodobnění tohoto nejvyššího božstva coby okřídleného kotouče v kulturách Předního Východu a Egypta či kult otevřeného oka - Harova oka v Egyptě (--- sem odkazy na obr..) Tento velebený Duch světla - gnostický Člověk - je podle gnostické koncepce stále živen, naplňován či "stavěn" (védské sloveso “stú”, “stavíti” - "uctívat", "velebit") uctíváním svých základních kvalit, které ho zde dole na Zemi reprezentují.
Gnostické učení proto hovoří o “aionech" - nesmrtelných kvalitách, ze kterých se tento Člověk skládá nebo které ho podle gnoze "obklopují" a které je třeba lidskou činností na Zemi naplňovat a chránit. V gnozi mezi ně patřily nejčastěji bythos – hloubka (nikoliv propast), charis či agapé – láska (nikoliv eros), nus - inteligence, pravda, víra aj.
U buddhistů se tyto základní kvality, ze kterých člověk žije, nazývají “paramity” (“ty, které převádějí na druhý břeh”) a patří mezi ně: štědrost, mravnost, zmužilost, schopnost discipliny, moudrost a schopnost meditace. U Pársů se nazývají “Ameša spenta” – “Věční šiřitelé" člověka a patřily mezi ně: “kšatra vairya” – “dobré lidské pole”, “vohu mano” – “dobrá lidská mysl”, aša vahišta” – dokonalá čistota”, “spenta armaiti” – “dokonalá moudrost”, “hauravat” – “plnost” a “ameretat” – “nesmrtelnost”. Bez stálé úcty a vědomého pěstování těchto životadárných kvalit není možné podle duchovní školy udržovat lidskou společnost, která se bez nich propadá do záhuby, neboť je zcela vydána na pospas podzemnímu či vodnímu božstvu smrti.
Osvobození
Antická gnoze i celá východní džňána márga bylo filosofickým učením o stálém osvobozování člověka z područí "spodních vod" temnoty, zvířeckosti a nevědění prostřednictvím světla poznání. Touha Člověka poznat tvoří proto dynamický či hnací motor nejen celé nauky, ale i celého lidského světa a všech jeho dějů. Ať se již jedná o bráhmanské ztotožnění átma - brahma či o poznání Puruši (ducha): “toto tělo nejsem já" v Kapilově Samkhye, tradované také v yoze a buddhismu, či o křest poznáním s následnou proměnou pohledu na svět (“metanoia”) u antických gnostiků, vždy zde byl veleben okamžik prohlédnutí – “blesk světla” (védsky “meší”, “mešyas", naše “mše") - jako spása sama, která pomocí světla vědění (“vidění”) otvírá člověku cestu ven ze zajetí světem těla a jména a jejích magnetických sil či z jejího sevření (“vězení”).
Tělo je proto v gnostickém pojetí “hrobem" (Simon Mág v "Naasejském traktátu", "Ježíš Kristus" v Bibli) a “vystoupit z hrobu" zde znamenalo opustit těžiště omylného myšlení a cítění, které spočívalo ve ztotožnění lidského já pouze s konkrétním daným tělem a jeho egoismem. Vznik poznání je často charakterizován coby vykřesaná jiskra spásy (védsky "drapsas", řec. “spinther”), která vzniká srážkou obou principů nebe a země jako světlo mezi nimi. K osvobození člověka či k jeho pravé dospělosti dochází proto pouze “křtem" - třeskem - totiž rozhořením oné prvotní jiskry ve velký a trvalý plamen, který dopřává světla vědění a tím i lidskosti.
Zázrak probuzení (“osvobození”) je v gnozi také často spojován s “rozpomenutím” coby obnovením pravé historie člověka. Demiurg a jeho otroci - "lidé hmoty" - se totiž usilovně snaží, aby člověk zapomněl na svůj původ ze světla Úplnosti - "z první myšlenky" a citu - a aby byl přesvědčen, že za všechny lidské hodnoty vděčí pouze spodnímu božstvu žádosti a hmoty, toho že má proto uctívat a velebit coby jediného “boha”. Pokoušejí se proto neustále upravovat počátek a rozvoj člověka tak, jako by celý se všemi svými hodnotami vzešel pouze zespodu, ze spodních vod prakrti a jedině tam měl svého Boha - Dárce. Falšují proto mocně veškerou historii lidstva (vznik Bible, Darwinova evoluční theorie anebo současné materialistické theorie vzniku života a kosmu) a vytvářejí klamný obraz optimistického samorozvoje slepé hmoty "za štěstím".
Tento proces eroze historické pravdy je v současnosti velmi dobře doložitelný všude tam, kde židovství podlehla celá společnost – např. v USA – kde se již zcela nepokrytě vyskytují “historické” přehledy o původu celé lidské civilizace z Židů a jejich náboženské tradice. Takovéto chápání historie je ideologicky totožné s materialistickým vyvozováním života z neživé hmoty. Gnostické “rozpomenutí se” je proto důležitýn fenomenem rozražení a zrušení této mylné chthonické tradice, která si přeje zrušit spojení člověka s Bohem světla poznání a života.
Prameny a texty
Protože se dnes již všeobecně i na Západě uznává, že antická gnoze je předkřesťanského původu a protože je v této gnozi užívání termínu "Ježíš Kristus" pro spásné slovo poznání všeobecným jevem (nag hammadský nález), vyplývá již z této souvislosti zřetelně sekundárnost židovské "radostné zvěsti", sepsané v Bibli.
Nejen samotné učení "Ježíše Krista" v Novém zákoně, ale i nejranější tzv. “křesťanské" (tj. židokřesťanské) texty - např. Klemens Alexandrijský – plně dosvědčují gnostický původ celé evropské křesťanské školy, neboť gnoze a gnostik zde ještě požívají nejvyšší autority. Gnostickou prioritu před židokřesťanskou tradicí dokládá celé tzv. “rané období křesťanství”, neboť v něm spisy gnostické jasně převažují. Řada známých gnostiků (Simon Mág - tj. biblický "Ježíš Kristus" (Vznik textu Bible), Valentinos, Herakleion, Kerint, Basilides atd.) - autorů různých citovaných gnostických spisů 1. a 2. století n.l. - nemá v tradici židokřesťanské žádnou protiváhu, a to přesto, že pozdější vývoj se v Římě a dále na Západ ubíral židokřesťanským směrem, který chtěl sebe sama velebit a gnostiky zatratit, a právě jen tento vývoj a jeho výběr zachovaného (často zfalšovaného) materiálu nám uchoval většinu našich dnešních informací.
Kromě zřetelných gnosticko-židovských kompilací (tj. gnostických výroků, do kterých byly vepsány židovské interpolace), jako jsou texty všech čtyř židokřesťanských evangelií v Bibli či podobně kompilovaných textů pod hlavičkou dopisů smyšlených (tj. “materializovaných”) gnostických autorů “apoštola Pavla" a “Petra" (tj. jmen, které používali gnostici pro anonymní autory svých spisů, podobně jako např. “Eugnostos”, "Sem", "Seth", "Allogenes" apod. › nag hammadský nález), nemá židokřesťanská tradice prvních dvou staletí vůbec žádné autory a duchovní vůdce.
Nejstarší “svatí otcové” židokřesťanství, tvořící v 2.pol.2. - 3. stol. (Ireneus, Hippolytus), byli zcela zřetelně Židé, útočící svojí “novou vírou” jak proti původní gnozi, tak zdánlivě i proti původní religiozitě svých bývalých souvěrců, kteří se odmítali přizpůsobit nově přicházející gnosticko-křesťanské vlně.
Prvním filozofem židokřesťanství bývá proto označován až Klemens Alexandrijský (přelom 2. - 3. stol. n.l.), avšak také zde zřetelně literární “Pseudoklement" převažuje nad “Klementem" – tj. spisy vzniklé daleko později a účelově jsou Klementovi buď přímo falešně připisovány, nebo jsou původní gnostické texty interpolovány tak rozsáhle, až vznikla pestrá tzv. “Stromata" – “Koberce", sešité z pozdějších vpisků a původního textu gnosticky zaměřeného autora.
Nag Hammadský nález gnostických textů
Kromě několika již dříve známých souborů gnostických textů (Corpus hermeticum, Codex Askewianus, Codex Brucianus, Berlínský kodex), obsahujících některé důležité gnostické spisy (Poimandres, Tajný spis Jana, Moudrost Ježíše Krista), a kromě apologetických židokřesťanských spisů, které rafinovaně - pomocí vpisků a vlastních zfalšovaných nápodob gnoze - převracely původní učení (především Hippolytus, Ireneus, Epifanius) je nag hammadský nález nejrozsáhlejším zdrojem gnostického myšlení. Pochází z 1. poloviny 4. století z Nag Hammadí v Egyptě jako ukrytý "poklad textů" raně křesťanského kláštera Chemoboskion. Ve své úplnosti nám dává představu a vědomost jednak o zřetelném východním původu celé antické gnoze, o jejím mimožidovském a tedy i "předkřesťanském" původu, a zároveň však i o postupné kontaminaci a "adopci" gnoze židovstvím.
Více než 50 zde nalezených textů můžeme proto rozdělit do několika typologických skupin či časových period vzniku, které dohromady skládají obraz celkového vývoje. Do první nejstarší vrstvy (např. Eugnostovo evangelium (NHC III,2), Třídílný traktát, (NHC I,5), Tři stély Setha (NHC VII,5), aj.) patří spisy čistě "předkřesťanské", tj. naprosto nedotčené židovstvím a chthonickými představami, silně ovlivněné buddhismem, zarathuštrovstvím a egyptskou duchovní tradicí. Běžně zde přítomné velebení "Spasitele Ježíše Krista" coby "Slova od Otce", které ještě nemá žádnou osobní tělesnou schránku, velebeni "svatého Ducha" úplnosti a dokonalosti, zdůrazňování významu křtu a dokončeného poznání ("apokalypsy") usilujícího gnostika dokládá již plně rozvinuté gnostické křesťanství dávno před vznikem židovských falz.
Do druhé časové vrstvy je možno zařadit ty gnostické spisy, které již znaly židovskou snahu napodobit gnozi a přivlastnit si ji, a které právě proto židovství odsuzují a s ním bojují (např. Tajný spis Jana (NHC II,1), Evangelium Egypťanů (NHC III,2), Svědectví pravdy (NHC IX,3), Myšlenka naší velké síly (NHC VI,4) aj.) anebo do kterých, přestože jsou protižidovské, již pronikly některé židovské interpolace (např. Tomášovo evangelium (NHC II,2), Výklad gnoze (NHC XI,1) či Valentinský výklad (NHC XI,2) aj.) a které proto vytvářejí chaos v původní gnostické theologii.
Do třetí skupiny potom patří časově nejpozdější vrstva spisů, které jsou již víceméně zřetelně židokřesťanské, avšak ještě stále dosvědčují gnostický původ celého myšlenkového proudu (např. Reginův dopis (NHC I,4), Podstata archontů (NHC II,4), Vidění Adamovo (NHC V,5) aj.). Do gnostických spisů začínají pronikat vize tělesného a na kříži trpícího "beránka" a prolévání jeho krve, pasáže z židovské Tóry se objevují jako "také" dodatky v přívěsu za gnostickými myšlenkami, v několika případech máme k dispozici dokonalé židovské parafráze gnostického vidění světa - např. Druhá apokalypsa Jákoba (NHC V,4).
Kromě takto tematicky kompaktní a související skupiny textů, jenž tvoří největší část nag hammadské knihovny, se zde našly i některé spisy hermetického původu (např. O osmerosti a devaterosti, NHC VI,6) či antické stoické školy ovlivněné gnozí (Myšlenky Sexta, NHC XII,1) ba dokonce i pasáž z Platónova pojednání O státě (NHC VI,5).
Vznik textu Bible pomocí materializace gnostických duchovních obrazů
Protože v jediné knihovně raně křesťanských textů, která se nám jako zázrakem zachovala - v egyptském nag hammadském nálezu (rukopis 1. pol. 4. stol.) - není ještě přepis ani jediné stránky z údajných židokřesťanských “pravých" evangelií a to přesto, že tato knihovna již obsahuje řadu spisů židokřesťanské povahy, vyplývá zřetelně na povrch, že židovská evangelia a celý tzv. “Nový zákon" jsou podvrhem poměrně pozdního data – 3. až 4. stol. n.l. Právě tehdy také dochází poprvé k objevení se v jednom edičním projektu(!) napsaného textu tzv. Bible – tj. “Nového zákona”, pevně svázaného s židovskou Tórou (“Starým zákonem”) - který měl pomocí grandiózních lží dokazovat a potvrzovat židovský původ celého křesťanství.
Teprve po definitivním vítězství židovské víry v Římě coby “křesťanství" (313 n.l.) však dochází k masové interpolační a antidatační činnosti do původních gnostických textů, která se snaží zaplnit téměř třísetletou neexistenci této sekundárně vymyšlené “křesťanské tradice", vyrůstající z židovského pohledu na život coby oživování mrtvé hmoty "božským" duchem žádosti a z židovského uctívání ducha hmotné nápodoby, realizovaného nejen literárním zhmotňováním všech gnostických idejí do domnělé “skutečné historie” Židů v židokřesťanských textech, ale také stavební činností v samotné Palestině, kde dodatečně (4. a 5. stol.) vznikají všechna do té doby neexistující “svatá místa" smyšlených židovských příběhů - především “vesnice Nazareth", rodiště Kristovo (aram. “nazara" = meditace, zření).
Nejlepším důkazem neexistence židovského křesťanství, biblického Spasitele a židovských “křesťanských evangelií” pro první dvě století n.l. je samo Hippolytovo dílo “Vymítání všeho kacířstva" (Bibliotheca gnostica, 1998), vzniklé někdy v první pol. 3. stol. n.l. Zde je na řadě míst v textu možné dokázat, že Hippolyt (“biskup apoštolské tradice”) teprve na vzniku biblické zvěsti pracoval, ale sám žádný takový ucelený text ještě neměl k dispozici, protože podle něj nepíše a neargumentuje. Tento "svatý katolický otec" křesťanství upřímně nenáviděl, byl přesvědčeným židem, jak jednoznačně dokládá závěrečná pasáž jeho knihy - "Židé, uctívači boží". Židovští autoři té doby pouze horlivě interpolovali původní gnostické texty, tj. vsouvali do nich stále se zvětšující množství vpisků židovské povahy a prohlašovali je za "židovské", až nakonec jejich vsuvky převážily nad původní gnozí. Jak obratně i méně obratně si počínali, k tomu viz rozbor samotného textu v českém vydání Hippolytova spisu.
Z Hippolytova popisu domnělých "kacířských sekt", které sám svým spisem literárně vytváří, je možné v jeho knize poznat, že pravým autorem většiny výroků "Ježíše Krista" v Bibli byl slavný zakladatel antické gnoze Simon Mág, zvaný svými příznivci "christos".
“Tomášovo evangelium” - velmi starý text 114 “Ježíšových" převážně gnostických výroků - nalezené v nag hammadské knihovně dosvědčuje srovnáním s židovskými synoptickými evangeliemi a s dochovaným učením Simona Mága, že právě tento soubor gnostických výroků byl předlohou pro vytvoření židovských “novozákonních příběhů Ježíše Krista". Tyto “příběhy” totiž vyplývají z gnostických výroků Tomášova evangelia jako jejich hmotná či pantomimická realizace (viz Evangelium "neznámého" boha, Bibliotheca gnostica 1994).
K takto vzniklému projektu je zapotřebí zdůraznit, že hmotná projekce či fyzická interpretace (tzv. euhemerizace) gnostických idejí převrací jejich význam v pravý opak (ze “spásného slova” se stává fyzický “meč”, z “rozbřesku světla poznání” fyzický “kříž”, z "hrobu" coby lidského těla zasvěceného smrti se stává konkrétní kamenný hrob atd.) a tím také uctívá již nikoliv původního křesťanského boha, ale jeho negativní stín. Několik názorných příkladů:
gnoze
židokřesťanství
“kříž" - symbol rozbřesku světla, šířícího se do všech stran
do dřeva materializovaný gnostický symbol vykřesaného světla, na kterém je mučen člověk poznání
“hrob” – symbol těla, odsouzeného ke stárnutí a smrti
skutečný fyzický hrob pod zemí, odkud židovský Kristus – mrtvé tělo bez duše – napodobuje gnostické probuzení
“zmrtvýchvstání” – gnostické probuzení člověka poznáním
skutečné fyzické zmrtvýchvstání těla tři dny po smrti
“Kristus” – vykřesané světlo úplného poznání, které se nezadržitelně šíří do všech stran
hmotně pojatý spasitel židovského původu, trpící a umírající na fyzickém kříži
“maria” – védsky “ten jdoucí za světlem”, “čistá mysl” rodící světlo poznání- “Krista”
fyzicky chápaná “panna”, která “porodila děťátko”
“nazara” – aramejsky “zření”, meditace vedoucí k úplnosti poznání
hmotně pochopené a dodatečně též vystavěné domnělé rodiště židovského spasitele
“slepec” – ten, který nevidí duchovní hodnoty, hmotný či “hylický” člověk, materialista
skutečný fyzický slepec, kterému nefungují oči
“aura” – zářící kruh vítěze, obklopující hlavu Krista
“trnový věnec” krvavého beránka
“životadárná voda” – oživující proudy světla poznání, sestupující na meditujícího gnostika
krev oběti, ze které žije spodní božstvo a jeho síly
“Ježíš” – původně védsky “íšas”, spásná modlitba coby pravá “potrava” bohům
fyzická postava obětovaného člověka - "krvavého beránka"
“oběť” – třikrát denně recitované svaté slovo, nabízené bohům
zabití “beránka” a prolévání krve za účelem výživy spodního božstva Země
"Starý zákon"
Protože Židé vytvořili své "Písmo" coby jednotně komponovaný text s úmyslem si původní křesťanství přivlastnit, je možné nalézt i v samotném textu Tóry, tzv. “Starého zákona", řadu příkladů téže euhemerizace či pantomimizace původní gnostické duchovní školy, která se stala - stejně jako v případě “Nového zákona” - i zde základem starozákonních domněle “historických" příběhů židovského národa. Na rozdíl od gnostické předlohy byl však smysl všech smyšlených příběhů převrácen v opak, tj ve prospěch všeho nízkého, zvířecího, nelidského: velebená kriminalita a nenávist vůči všem nežidovským národům (židovství), slepý egoismus, krvavá oběť, spasitel Izraele coby “zástupce přestupníků”, odpor k poznání a odmítání zákona karmy, tj. zákona příčiny a následku, jsou zde považovány za “pravou a zbožnou tradici" a naopak skutečná indoevropská duchovní škola je zde kreslena jako zlo samo. Uctívání zářícího býka sómy (tj. světla poznání) pod symbolem zlaté sošky býčka je zde např. proklínáno coby “uctívání zlatého telete” – coby domněle materialistický kult, je zde proklínán “Světlonoš z Východu” -“Lucifer”(Izaj.14,12-14) a celá tradice gnoze, symbolizovaná svatým fíkovníkem, na kterém sídlí “had” aj.
Mezi motivy, které v Tóře zřetelně parafrázují gnozi, tj. které pomocí gnostických obrazů převádějí obecně vykládanou duchovní spásu pravého lidského rodu na zcela fyzický hmotný prospěch coby “spásu” jednoho rasisticky chápaného “vyvoleného" národa, je třeba v Tóře počítat především:
- motiv hada na stromu poznání (Genesis). Protože se jedná o fíkovník (ficus religiosa), uctívaný strom buddhistů, a protože Židé prokazatelně nazývali gnostiky "hady" ("Naasejci", "Ofité"), je “hadem”, rozdávajícím pod stromem plody poznání, zřetelně myšlen Buddha a celá gnostická škola, jehož učení je tak v Bibli odmítnuto. Tento poznatek plně potvrzují i pasáže v Novém zákoně, kde židovský Ježíš proklíná fíkovník, aby "uschnul a více neplodil" (Mt.21,19-20) – tj. aby buddhismus přestal působit a byl nahrazen židokřesťanstvím – a také ve všech synoptických evangeliích se nacházející proklínání Buddhy coby “askety v zemi gadarénské” (buddhistická Gandhara), který “se osvobodil ze všech pout” a je “běsem posedlý” (Mt. 8,28-34; Mk. 5,1-21; Lk. 8,26-39) a kterého právě židovský spasitel zachraňuje z jeho "běsu".
- motiv “potopy”, materializující omylně coby skutečná fyzická potopa gnostické učení o zkázonosných “spodních vodách” materialismu (indická prakrti), které v době nevědění zaplavují svět
- motiv “spasitele Noe” a jeho “spásné lodi” (1M 6,12 - 8,22). Jedná se o dávno již vytvořený smyšlený historickým příběh, který předmětně napodobuje duchovní úkol gnostika ("Noe" = "ten poznávající", řecky “noein” znamená “poznat”), jenž má shromáždit své nejbližší v dobách zkázonosného nevědění a jehož pravá “loď” znamenala původně slovo poznání - modlitbu (védsky “nava” = “modlitba”, “píseň”!, "arka" = védský hymnus)
- motiv “zajetí v Egyptě" a celý příběh “spasitele Josefa” (1M kap.37-47). “Egypt" byl gnostickým symbolem světa a světskosti a “vězení v Egyptě" bylo gnosticky chápáno jako uvězněnost ve světě těla a jména (např. ve známé "Písni o perle"). Tuto gnostickou myšlenku rozpracovali Židé v Bibli literárně na skutečné konkrétní otroctví Židů v Egyptě a jejich fyzické “osvobození” z Egypta. Samotné jméno biblického “Osvoboditele z Egypta” – “Júsuf”, “Josafat” - je zjednodušený a v té době na Blízkém Východě běžný název Bódhisattvy – Buddhy (viz totéž v židokřesťanské legendě “Barlám a Josafat”, tj. Buddha), jehož biblický příběh je pouze židovská parafráze buddhistické legendy o Spasiteli. Ten, kdo psal příběh o Josefovi do "Tóry", musel již mít i koncepci příběhu o Ježíši Kristovi v "Novém zákoně", neboť se vzájemně podobají.
- totéž platí i o tzv. “babylónském zajetí" Židů. V gnozi (Apokalypsa Pavla, NHC V,2) je tento termín užit stejně jako “zajetí v Egyptě", tj. coby symbolika zajetí člověka ve světskosti. Židy byl přisvojen a použit jako součást zcela smyšlené historie židovského “spasitelského” národa.
- motiv rozestoupení Rudého moře na cestě z otroctví do “zaslíbené země” (2M kap.14). “Rudé moře" je v Kaušítakí upanišadě symbolem spodních vod smrti a jejich “rozestoupení” a “překonání” gnostikem znamenalo duchovní cestu “do země brahma" - do gnostického pleromatu.
- motiv zázračného vytrysknutí vody ze skály (2M 17,1-6), který napodobuje nejvíce velebenou schopnost boha Indry, opěvovanou v řadě písní Rg védy. Tento hlavní védský bůh dokáže, když se pomocí lidského uctívání stane mocným, "rozbít skály" studeného světa smrti a umožnit tak život. Mojžíš v židovském "Písmu" napodobuje zcela fyzicky tuto Indrovu schopnost a pomocí tlučení hole do skály dokáže v Bibli obstarat žíznícím vodu na poušti.
- motiv “dobytí svaté země" (kniha Josue). V gnozi znamenalo toto dobytí “vstoupení do záře", “splynutí s Bohem", tj. úplné vnitřní probuzení poznávajícího gnostika pomocí stále opakovaného recitování spásného slova - stálého "otáčení" veršů. V rámci biblického příběhu se stává tento vnitřní cíl gnostického úsilí konkrétním historickým dobytím a vyrabováním cizího území za Rudým mořem pro “vyvolený národ” - pomocí troubení na polní vojenské trubky při obcházení Jericha.
- motiv “přijímání božské many” (2M 16,14-21). V gnozi se jedná o sestoupení “božské mysli” (“manas” - sanskrt. “mysl”) na usilujícího gnostika, který tak dosáhne dokonalého vhledu. Židé ideu převzali, ale opět pouze hmotně. “Kuličky many” jsou v Bibli skutečné fyzické kuličky, které padají "z nebe", aby nasytily hladové Židy v poušti.
Že židovské "Písmo" napodobovalo gnostická témata, je možno poznat dále i v těch několika případech, kdy věrně a nepřevrácemě opisuje gnostické vize, kterým však samo nerozumí či dokonce proti kterým celou svou ideologií brojí:
- vytvoření světa v Genesi "slovem od Boha", tj. zcela podle védských představ ("brahma"), je v rozporu se základní židovskou vírou v počáteční "jod" - černý bod hmoty coby "základ světa", který se rozrůstá postupně do velikosti. Pražská židovská legenda o šému - slovu coby hmotné kuličce (!), vkládané Golemovi pod jazyk či doprostřed čela, tuto víru dobře dokládá.
- gnostická vize "ducha vznášejícího se nad vodami", opsaná Židy do Genese, je v příkrém rozporu s židovských náboženským uctíváním spodního "vodního" živlu coby základní síly života, reprezentované hadem (Mojžíšova hůl, schránka úmluvy s hadem, posvátnost černé barvy atd.) a s charakteristickou židovskou vizí člověka coby ryby a jeho "Pána" coby "Vodnáře", která je doložitelná i v jiných chthonických kultech. Židé vidí tradičně zdroj života ve "spodních vodách", v nitru Země, kam proto také umisťují své "lůno Abrahámovo", nikoliv kdesi nad nimi.
- nejnázornějším příkladem opisování gnostické vize do Tóry je sem opsané pojetí vzniku člověka: "I řekl Bůh: Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby." (1M 1,26). Byli to právě gnostici a celá indoevropská duchovní škola, která velebila "nebeského Člověka" coby Boha, a byla právě proto židovskou tradicí vysmívána. Židovské "vodní božstvo" zrcadlového napodobení nesmí mít podle židovské tradice žádnou podobu a s podobou člověka, natož s jeho vlastnostmi, proto nemůže mít nic společného.
Démonské kulty nitra Země
Podstatou démonie je převrácenost – perversita – všech hodnot v opak. Tuto základní schopnost zrcadlení a negativní převrácenost všech zemních a podzemních kultů vzhledem k originálu je však možné spatřit teprve s proniknutím do podstaty pravého duchovního učení a s jeho pochopením. Všechno to, co je v původním duchovním učení “nahoře”, se ocitá v démonských kultech dole a naopak, vše spodní, podzemní a ničivé je zde velebeno jako “to horní, to přední” a “božské”. Spodní krvavá božstva nitra Země (ať již řecký Hádes, perský Angri Mainyu, židovský Jahve či aztécký Vicilopočtli či Velká Černá Matka) zaujímají proto v podzemních kultech vždy to místo, které měl v duchovních školách gnostických bůh světla, rozbřesku či “slunce”.
Kulty podzemní síly jsou tedy charakterizovatelné a metodicky rozpoznatelné coby velebitelé a ochránci všeho sekundárního (v latině “secundus” – “ten druhý” je zároveň také “ten zdařilý”, “ten úspěšný”) se silnou averzí ke všemu počátečnímu, prvnímu, světelnému či otcovskému. Tato averze ukazuje a dokládá základní charakter síly Země a materialismu coby síly pouze reflektivní, zrcadlové, stínové či obtiskující.
Vše napodobivě zhotovené, pozdější (“západnější”) se v zemních kultech dostává na místo originálního, slunečního a “východnějšího”, které je zde naoplátku odsouzeno, vysmíváno a hanobeno. Zemní síly a jejich kulty vytvářejí vždy zrcadlový protějšek původní duchovní tradice, pramenící na Východě (centrální Asie, Indie), jsou její hmotnou reinterpretací či parafrází a to až do té míry, že se dá ještě dnes rekonstruovat a určit, jakou gnostickou myšlenku či gnostický rituál dotyčný podzemní kult napodobuje, z jaké konkrétní duchovní teorie či praxe si vzal svoji sílu.
Základním důvodem převrácenosti všech démonských kultů nitra Země je nevědoucnost - "slepota" - jejích účastníků a podporovatelů, jejich "neprobuzenost", tj. neschopnost podílet se na světle poznání – na duchovní tradici lidstva. “Dobrem” a “Bohem” je právě proto všemu spodnímu světu vždy pouze osobní prospěch (jedince, kmene, národa, rasy) a “Dárce” tohoto prospěchu, získaného “krvavou obětí” a klamem zrcadlové nápodoby. Protože potom podstata všeho osobitého a osobního (lat.”persona” – “maska”!) je oddělenost, vyčleněnost (viz dualismus), je také obvykle toto spodní božstvo vod významně charakterizováno vlastnostmi, které toto nasměrování k oddělenosti a osobitosti podporují – zášť, nenávist, žárlivost, pomsta, nestálost a svár – “všespalující oheň” – jsou např. základními vlastnostmi židovského boha Jahveho v Bibli.
Původní zdroj člověka – vykřesaná idea, světlo poznání spojené s Bohem - Dárcem je proto v chthonických kultech vždy nahrazován "původní" neživou hmotou coby “počátkem” (posvátný černý kámen Velké Matky, antický omfallos ve středu města, "pomazaný" (řec. "christos"!) kámen Jákobův v Tóře coby "dům boží" (1M 28,22) atd.) - tj. vše duchovní (ideové) je nahrazováno hmotným. Dokonce sám svět idejí a celý řád, kterému hmota podléhá, je chápán jako hmotou samou vytvářený hodnotový systém v "evolučním" procesu věčných slepeckých pokusů a omylů. Tato tendence k převrácenosti (nejprve vznikl člověk a teprve potom začal svou inteligencí vytvářet ideu člověka, nejprve vznikl dům a teprve v tomto domě se začala vytvářet idea domu) má řadu v dějinách náboženství vysledovatelných typických projevů:
- kult Slunce přechází na kult Měsíce (tj. uctívání reflexe, zrcadla, nápodoby)
- kult světla (dne) přechází na kult tmy (noci)
- kult vnitřní (esoterické) síly přechází na kult všeho vnějšího, formálního, tělesnými smysly zachytitelného - na kult těla a jména
- úcta ke všemu prvnímu a počátečnímu (východnímu) je nahrazena úctou ke všemu sekundárnímu, druhému, západnímu (“west is the best”) až zapadajícímu (nočnímu). Právě z tohoto nasměrování zemních kultů se vyvinula i jejich tzv. “oběť prvotiny”, tj. rituální zabíjení a zničení všeho prvního a prvorozeného jako "dar" všech uctívačů země a podzemí svému temnému "bohu".
- kult světla poznání a obrana vnitřních hodnot člověka jsou odmítány ve prospěch kultu nabývání světské moci, rozvoje těla bez ducha a hmotného bohatství
- krev nahrazuje v kultech Země původní gnostické proudy poznání coby mylně (tj.zvířecky) pochopené “životadárné proudy”. Při chthonických slavnostech se proto tradičně provádí různé prolévání krve rituálně zabíjených zvířat nebo dokonce (např. u Aztéků) i zabíjení lidí.
- kult lásky a dobroty srdce v gnostických, vnitřního Člověka chránících školách (“láska” coby řec. “charis, agapé”), nahrazuje kult sexuální žádostivosti a pohlavní lásky (Amor, sex, židovská “ruah” coby “svatý duch žádosti”)
- většina původních mužských božstev je nahrazována svými ženskými (tj. zemitými) protějšky se svou základní nedostatečností, spočívající v omylné víře, že skrze lásku k Zemi (tělu) můžeme Zemi (tělo) zachránit a udržet
- opojnost procesu poznání, radost a blaženost osvobozeného člověka z odstranění omylného pojetí “já” (latinská “extaze”, ind. “nirvána”) jsou nahrazovány v zemních kultech démonskou orgiastickou podobou "extáze" coby “vytržení” z lidského vědomí pomocí tance, hudby, drog, násilí a trýznění (sebetrýznění), sexu atd. Uchvácenost, zaslepenost a jednání "v tranzu" (něm. "Begeisterung") je považováno za pravý projev religiozity a "uctívání Boha"
- základní trend materializace duchovních představ a idejí při chthonických rituálech velmi dobře dokumentuje materializace samotné výroby “ducha” (lat. “spiritus”) v podobě chemického vyrábění “špiritusu” – alkoholu a jeho popíjení (původně především víno, medovina a pivo).
Židovství
Mezi kulty nitra Země, “spodních vod” a Hada jako obzvlášť zřetelný a charakteristický projev je třeba počítat fenomén židovství. Jeho správná diagnostika a typologizace jsou obzvlášť důležité pro správnou interpretaci z něj povstalého a dnes celý Západ ovládajícího židokřesťanství. Z četných základních rysů chthonických kultů jsou v židovství obzvlášť zřetelně zaspoupeny tyto:
- Židovské uctívání “božstva” pijícího a potřebujícího ke svému životu krev : "A zajisté krví vašich - duší vašich - vyhledávati budu" (1M 9,4-5). Úcta ke spodní síle nitra Země coby základnímu "božství" ("lůno Abrahámovo") se projevuje v židovství stejně jako u ostatních chthonických kultů “obětí” v podobě rituálně vražděných zvířat (černý kozel, černá ovce aj.) a prolévání jejich krve coby domnělé “očisty” účastníků a podílníků na krvavém rituálu (2M kap.12), které je zároveň i krmením podzemního božstva krví.
- S takto chápanou “obětí” souvisí i důležitá “oběť prvotiny”, pojatá coby zabíjení všeho prvorozeného (Izák v Tóře, Ježíš v NZ) či prvního z úrody (5M kap.26). Toto tradiční zabíjení se však neděje "z úcty k bohu plodnosti", jak se omylně má za to, ale naopak z nenávisti sekundární a reflexivní síly Země ke všemu počátečnímu a s Bohem spojenému - o pravém Bohu ještě vědoucímu.
- “Znak krve” - znak vraždících - je v židovství proto “znakem vyvolených”: “ženichem krví jsi mi!” (2M 4,25), krvavý Ábel má v 1. knize Mojžíšově právě proto přednost u židovského boha před nekrvavým Kainem, který je však pro svou bratrovraždu a prolití krve také vzat na milost (1M 4,15). "Krvavé veřeje" v Egyptě označují podle Tóry všechny “vyvolené”, tj. všechny účastníky krveprolévání, kteří budou ušetřeni "božího hněvu", který "ztrestá všechny prvorozené" (2M kap.12).
- Židovské pojetí “duše” coby fyzické krve - toho co obíhá v těle : "Avšak masa s duší jeho, kteráž jest krev jeho, nebudete jísti" (1M 9,4); "Nebo duše těla v krvi jest, já pak oddal jem vám ji k oltáři na očišťování duší vašich" (3M 17,11).
- Židovská neschopnost rozlišit člověka a jeho vnitřní hodnoty od zvířete a proto jejich ztotožňování: “Případnost hovad a případnost člověka jednostejná jest,...... aniž co člověk má před hovadem” (Kniha Kazatel 3,19).
- Pro všechny chthonické kulty a proto i pro židovství je charakteristické naprosté odmítání “zákona karmy”, tj. síly činu a jeho následku coby hlavního zákona, který řídí a ovládá svět, především svět lidí. Židovství se tradičně řídí svým “bohem” coby “Pánem času”, tj. vírou ve štěstěnu (Fortunu), která nechápe či odmítá přímou karmickou souvislost příčiny s následkem. Tato víra je orientována na sobě prospěšný okamžik, kterého je třeba využít – který “rozhoduje” - bez ohledu na všeobecné společenské, lidské a morální následky tohoto soběprospěšného činu. Právě tomuto úzce egoistickému pojetí světa kolem sebe je podřízena celá ideologie židovství (viz "Otec" Židů Jákob a jeho činy, 1M 25-35). "Pravda" je právě kvůli této egoistické koncepci v židovkých posvátných textech charakterizována jako "ze země vyrůstající" - "hebraica veritas de terra orta est" (žalm 85,12), jako "ta, která nasytí hladové" (Balabán, Hebrejské myšlení str.115) či jako "to, co zajišťuje bezpečnou budoucnost" takto věřícímu (tamtéž). Jakákoliv lež, věrolomnost či soběprospěšná zrada pak logicky podle této víry a ideologie patří do takto pojaté koncepce "pravdy"!
- Úctu k bohu coby "Pánu událostí" - autoru toho, co se stane - dosvědčuje v židovství velmi dobře historický fakt, že staré židovské kmeny o velikost svého území rozhodovaly losem a bůh je v židovství také často nazýván “Pánem losu”. Neschopnost širšího vnímání skutečnosti, ke kterému dochází teprve utišením pouze egoistického a lačného pohledu na svět, zde vystupuje výrazně do popředí jako základní charakter celého náboženství. “Bůh” coby Fortuna či Bingo je v židovství proto pochopitelně velmi nestálý, vrtkavý, často krutý, zlý a “nepřející”. Celá židovská víra se proto plně koncentruje na otrockou a věrnou službu tomuto “Pánu času”, “Pánu losu” – chce věrně plnit všechny “jeho” příkazy, tj. “příkazy” všech právě módních či populárních vln a proudů. Jakékoliv trvání na vnitřních morálních hodnotách člověka, na poznané pravdě, kterou je třeba hájit i přes nepřízeň “Pána času”, jsou v židovském náboženství výslovně odmítány a hodnoceny jako nezbožná a hrdopyšná “zatvrzelost srdce”.
- Právě v těchto souvislostech věčného těkání bezmocné, nevědoucí a stále klamané masy ve větru dobových proudů je možné proto dobře pochopit i další důležitý rys židovské víry v “Boha” coby “Pána zástupů” a "demokratickou" orientaci celé víry. Síla slabosti a slepota nevědoucího množství a jeho tzv. “přesvědčení” a přesvědčování tvoří základní zdroj moci židovského boha (viz "Golem" - "člověk hmoty" a rabínův ovládací a stále vyměňovaný “šém” – tj. “nové slovo”).
- V židovství je velmi významné uctívání "ducha nápodoby", kdy napodobivě vyrobená kopie či obraz v zrcadle (“nové šaty” amorfního "vodního" napodobitele) je nadřazován původnímu autentickému originálu, který má být takto vyrobenou kopií postupně nahrazen a odstraněn. Tato úcta k sekundární, reflexní a stínové podstatě coby vlastnímu zdroji života prostupuje celým židovským náboženstvím jako základní axiom. "Mladší bratr" Jákob - "Izrael", herecky napodobující svého staršího prvorozeného bratra, aby ho tak připravil o dědictví po otci, je postavou, od které Židé přímo vyvozují svůj původ! Tato základní orientace má souvislost s mnoha dalšími typicky chthonickými fenomény v židovství jako jsou kult Měsíce, stříbra, noci a temnoty, uctívání "posvátné" černé barvy, ženská genealogie má přednost před mužskou atd.
- S kultem zdání a uctívání ducha nápodoby souvisí potom další důležitý rys této víry, že ze zrcadlového obrazu - z neživé formy - může zpětně povstat život, ba že právě takto – coby vyrobená nápodoba všeho živého – život jako takový povstává.
Vzájemné prolínání světa božských (nadsvětských) idejí a z nich pocházejících forem v našem světě proto Židé nahradili vzájemně se prolínajícím naším světem a podsvětím - etablovali démonský svět podsvětí coby zákonně a "demokraticky" se v našem lidském světě šířící. Omylná koncepce vegetativního "Boha" coby Pána světa a všech jeho dějů má navíc právě v židovství své fatální konsekvence: kdyby "Pán" nechtěl, aby člověk konal zlo, tak by tomu přece dávno zabránil. Jakákoliv sebekontrola, disciplína, mravnost, soucit a dobro jsou proto v židovství viděny nikoliv jako životně důležitá obrana lidského prostoru a lidských hodnot, ale jako "cesta ke smrti" (Balabán, Hebrejské myšlení, str.113).
- “Věčnost” života pojatá materialisticky jako “věčná forma” či “schránka úmluvy”, věčnost jako neživý a studený "kámen" či "bod hmoty" (jod, jodas, "žid") tak v židovství trvale pohlcuje a překrývá vše originální a ideové - křestem zrozené (“slunce” života) a znemožňuje, aby mohlo začít vládnout světlo poznání.
- Jákobova metoda “ducha nápodoby” – tj. zneužívání ryze formální podobnosti k oklamání špatně se dívajícího (která je spodním protějškem gnostického “připodobňování se Bohu”) je úžasným fenoménem rozrůstání síly podzemí v lidském světě. Gnostická “svatební komnata”, duchovní místo, kde se gnostik mysticky – pomocí síly poznání a světla – spojuje s Bohem (viz např. gnostické Evangelium Filipa) se zrcadlí v židovství jakoby “o jedno patro níže” napodobováním všeho vyššího, světelného a lidského – tj. pozemského(!) - vším nižším, tj. podzemním (“vodním”), kde však již právě lidský obsah schází. Démonská (tj. kriminální) síla nitra Země (v židovství nazývaná “lůnem Abrahámovým”, odkud všichni Židé pocházejí), síla všeho spodního, nízkého a zvířecího, právě pomocí této techniky záměny “tuneluje svět” a to až do té míry, že “humanismem” a jeho obranou je míněna obrana vší kriminality, prostituce a věrolomnosti coby domnělého základního zdroje “lidského” bohatství.
- Z podpory všeho sekundárního, spodního a materielního (bezduchého) potom vyplývá i jednoznačná podpora židovství všemu nízkému, nepovedenému a kriminálnímu ve světě, ke kterému se výslovně (!) celé náboženství obrací: "Toto praví Hospodin tomu, jímž pohrdá každý a jehož sobě oškliví národové...." (Izaj.49,7). Židovství je právě proto základní ideologií a obhajobou zločinu jako takového - propagátorem a radostným velebitelem smrti člověka a jeho nahrazení "červem": "Neboj se, červíčku Jákobův, hrstko Izraelova, já zpomáhat budu tobě" (Izajáš 4,14). Již v 1. knize Mojžíšove je “Judas” veleben jako “lupič” (1M 49,8), “zákonodárce” Mojžíš je vrahem (2M 2,11), otec všeho židovství Jákob zase zlodějem a podvodníkem (1M kap.27-32). Mojžíšovo “desatero” je ve skutečnosti míněno pouze rasisticky a egoisticky na příslušníky vlastního národa ("bližní" = "žid"), nikoliv všeobecně lidsky - srovnej též s celou řadu výroků v židovském "svatém písmu", jako např.: "A shladíš všechny národy, které Hospodin, Bůh tvůj, dá tobě" (5M 7,6), nebo: "Každé místo, po kterémž bude šlapat spodek nohy vaší, dal jsem vám..." (Josue 1,3), apod.
- S nepochopením a odmítáním základního zákona lidskosti - zákona karmy - souvisí potom v židovství zřetelný kult parazitismu, tj. víra v nabývání jmění a moci a všech výdobytků civilizace nikoliv vlastním budováním a prací, ale převzetím všeho cizího majetku pomocí “adopce” - již zmiňovanou metodou zrcadlové nápodoby původního dědice: "Nebo ssáti budeš mléko národů a prsy králů ssáti budeš!" (Izaj. 60,16) - či pomocí zrádců spodinového původu mezi původními vlastníky (úloha “děvky Ráb” a celý příběh dobývání “zaslíbené země” v Tóře: "...města veliká a výborná, která jsi nestavěl, domy plné dobrých věcí, které jsi nenaplnil, studnice vykopané, které jsi nekopal, a vinice a olivoví, jichž jsi neštípil." 5 M 6,10-11).
- S touto tendencí židovství potom souvisí i vyslovená a pěstovaná nenávist a odpor k cestě poznání, k probouzení se k lidskosti, k chápání důležitosti vnitřních hodnot člověka. Východní symbol tradice poznání – svatý fíkovník – je právě proto v židovské Tóře parafrázován ve známém obraze hada, dávajícímu Adamovi a Evě plod poznání, Jákob odmítá “žebřík do nebe” a velebí “pomazaný kámen”(1M 28, 12-22), je zde nenáviděn “světlonoš z Východu” (Izaj. 14, 12-14), Ježíš v NZ proklíná fíkovník, strom poznání, aby “uschnul a více neplodil”(Mt.21, 19-20), proklíná východního Buddhu - "asketu v zemi Gadarénské" (Lk. 8,26-39) atd.
Židokřesťanství
Židokřesťansví je židovskou náboženskou tradicí formálně napodobené původní gnostické křesťanství, do kterého se postupně slily ve Středomoří na konci antiky všechny tradičně zde kvetoucí chthonické kulty Země, Velké Matky (“Paní zvířat”), Hada či Vládce podsvětí (Hádes). Židokřesťanství je proto možné označit za noční či lunetickou reflexi původního “slunečního” gnosticko-křesťanského kultu. Kristus coby “Slunce”, coby zdroj křtu a probuzení člověka, jak jej symbolizovalo ještě rané gnostické křesťanství, se pak převráceneckou silou nitra Země a za pomoci reflexivní síly Měsíce a noci stal zakrváceným a obětovaným lunetickým hrdinou ("obětí prvotiny") – a změněn na z nitra země povstávající “věčné tělo” bez ducha. Podstata převrácenosti je vysvětlena v kapitolách démonské kulty nitra Země a židovství.
Židokřesťanství vzniklo “adopcí”, tj. napodobením a přisvojením indoevropského kultu “slunečního” Boha, dávajícího světlo a život, do židovství, při kterém došlo k negativnímu “otisku” všech duchovních hodnot ve svůj stínový opak. Židovský bůh nitra Země a podsvětí v podobě uctívaného “bronzového hada” (4M 2,18-19) - symbol síly, nazývané v Indii “kundalíní” - nenávistný, sobecký, žárlivý, po krvi žíznící, temný atd. “adoptoval”, tj přivojil si pomocí četných interpolací židovských autorů do původní gnoze celé gnostické učení, které tak bylo postupně nahrazeno svým stínovým dvojníkem – zrcadlovým opakem. Sekundární síla nitra Země a Měsíce se tímto způsobem postarala o zemitou reinterpretaci, tj. hmotnou hereckou parafrázi celé duchovní školy, při které bylo vše světelné, láskyplné, lidské a vědoucí zaměněno za vše krvavé, lačné, za smrtí mířící a pověrečně nevědoucí. Všechny ideje a duchovní termíny původní gnostické školy byly postupně nahrazeny svými hmotnými konkrétními avšak zcela smyšlenými "reáliemi": Kristus, Maria, Josef, kříž, rodiště Nazaret, vody potopy, svatá země, probuzení, zmrtvýchvstání, nanebevzetí (viz tabulka v kap. Vznik Bible) – to vše vzniklo jako stín či euhemerizace (materializace) původního gnostického křesťanství s úmyslem dát duchovní škole opačný, tj. chthonický charakter.
Nejvýrazněji vyniká židovské přepracování původního indoevropského mysteria křtu – zrozování světla poznání coby spásného “Krista” – na židovský “pesah”, tj. na podřezávání beránka a odevzdávání jeho krve podzemnímu žíznivému božstvu smrti. “Kristus” je proto slaven v židokřesťanství již coby židovský velikonoční krvavý beránek, jehož tělo zbavené krve slouží věřícím za pokrm, jeho "beránčí kůže" jako “nové šaty” (židokřesťanské: “oblékněte Krista”), obětnická miska (původní “miska sómy”, ze které vytékají “vody života”, tj. proudy poznání) se stává v podobě “posvátného grálu” – “svatého poháru” s krví zabitého člověka – výživou a potravou všech démonských a upířích bytostí.
Nahrazování všeho lidského nelidským, všeho mírumilovného žádostivým a žíznícím, symbolické i skutečné prolévání lidské krve a krmení podzemního božstva smrti touto “posvátnou tekutinou” se tak stalo hlavním zdrojem a motorem rozrůstání celé západní židokřesťanské civilizace, při kterém byly postupně zlikvidováni nejprve všichni gnostičtí křesťané a později stovky národů a kmenů po všech kontinentech naší planety se svými svébytnými kulturami (fenomen "kolonializace") a nahrazovány jednotnou chthonickou, tj.materialistickou a konzumní společností, která je cele nasměrována pouze na hmotný zisk, rozrůstání bezduchého těla, neuznávajícího žádných omezení pro své věčně rostoucí žádosti, a z takto koncipovaného projektu "lidské civilizace" nutně a logicky vyplývajícím katastrofálním rabováním země.
Židovské nechápání věčnosti života ve své "duchovní", tj. dynamicky vznikající ideové podobě, ale pouze hmotně (coby “věčné tělo”, "věčná forma") se stalo příčinou rozsáhlé a stále pokračující exploatace naší planety, při které je vše svobodně a autenticky žijící postupně hubeno a nahrazováno svými již umělým “věčným” tělem (sochou, obrazem, fotografií či mrtvým vycpaným vzorkem) anebo uměle udržovaným skanzenovým exponátem (tisíce živočišných druhů zvířat a rostlin v zoologických či botanických zahradách, v "teráriích" či "akváriích", zbytky původního obyvatelstva a “divoké přírody” v rezervacích atd). Konečným smyslem židokřesťanství, cílem jeho "pokroku" je - jak se dnes již zřetelně ukazuje - vítězství všeobchvacujícího boha neživé formy ("schránky úmluvy", "akvária") nad bohem života a svobody, tj. biblickým slovníkem řečeno: aby “zmrtvýchvstalé tělo Kristovo” – neživá avšak věčně fungující hmota, zbavená ducha i duše (platik, kovová slitina, stroj) – definitivně nahradila vše živé a organické.
Úspěch židokřesťanství na západní polokouli naší planety je třeba přičíst jednak tradiční lunetické a noční orientaci této polokoule (již od pravěku rozšířený kult Velké Černé Matky v západním Středomoří, zřetelný kult smrti v obou předkolumbovských Amerikách) a jednak okolnosti, že chthonické kulty nitra Země se vždycky živily co nejvěrnějším napodobováním skutečné duchovní školy, které v dobách úpadku vždy nahrazovalo kult života a světla.
Židokřesťanství a židovství jsou ideovou a náboženskou základnou vší dnes tolik rostoucí kriminality a pádu člověka do nevědění a zvířeckosti, neboť se jim podařilo studeně a hmotně parafrázovat po tisíce let tradovanou duchovní školu tak, že ji plně zastoupily – “překryly”. Díky svému základnímu přesvědčení, že Bůh – Dárce je “Matka Příroda” či podsvětní Boháč Pluto - Hádes, tj. že život vznikl zespodu vzhůru (anorganický kámen je pojímán jako “základ života” či "dům boží"), nastolily tak prostředí, kdy vše primitivní, nevědoucí a zvířecí je upřednostňováno před vším vyšším, lidským a ušlechtilým, protože “to spodní” je podle chthonického přesvědčení “blíže Bohu”.
Zdroj: http://gnostica.sweb.cz
Pokud chcete ocenit naši práci, můžete ZDE