I. Prána vidjá 

1.
Ten, kdo vpravdě zná, co je nejstarší a nejlepší, sám se stane nejstarším a nejlepším. Dech je zajisté tím nejstarším a nejlepším. 

2.
Ten, kdo zná, co je nejpřínosnější, sám se stane nejpřínosnějším mezi svými. Řeč je zajisté tím nejpřínosnějším.

3.
Ten, kdo vpravdě zná, co je pevný základ všeho, stane se oporou tohoto i onoho světa. Oko je zajisté tím pevným základem.

4.
Vpravdě ten, kdo zná, co je úspěšné, přání takového úspěchu dojdou, ta lidská a božská. Ucho je tím úspěšným. 

5.
Ten, kdo vpravdě zná útočiště všeho, sám se stane útočištěm svého lidu. Mysl je zajisté tím útočištěm svého lidu. 

6.
Pět sil spolu soupeřilo o prvenství a každá z nich říkala: Já jsem nejlepší! Já jsem nejlepší!

7.
Tyhle síly přišly k Pradžápatimu, jejich otci, a řekly: „Vznešený pane, kdo z nás je nejlepší?“ On jim odpověděl: „Ta z vás je nejlepší, která způsobí tělu největší žal, když odejde.“

8.
Řeš odešla a poté, co strávila venku celý rok, vrátila se zpátky. „Jak se vám tu žilo beze mne?“, ptala se jich. „Jako němému, který nemluví, ale dýchá silou dechu, vidí očima, slyší ušima a myslí rozvažuje. Tak se nám žilo.“ Řeč vstoupila do těla.

9.
Oko odešlo a poté, co strávilo venku jeden rok, vrátilo se zpátky. „Jak se vám tu žilo beze mne?“, ptalo se jich. „Jako slepému, který nevidí, ale dýchá silou dechu, mluví svou řečí, slyší ušima a myslí rozvažuje. Tak se nám žilo.“ Oko vstoupilo do těla. 

10.
Ucho odešlo a poté, co strávilo venku jeden rok, vrátilo se zpátky. „Jak se vám tu žilo beze mne?“, ptalo se jich. „Jako hluchému, který neslyší, ale dýchá silou dechu, mluví svou řečí, vidí očima a myslí rozvažuje. Tak se nám tu žilo.“ Ucho vstoupilo do těla.

11.
Mysl odešla a poté, co strávila venku celý jeden rok, vrátila se zpátky. „Jak se vám tu žilo beze mne?“, ptala se jich. „Jako dětem bez rozumu, které dýchají silou dechu, mluví svou řečí, vidí očima a slyší ušima. Tak se nám tu žilo.“ Mysl vstoupila do těla.

12.
Když se však dech chystal odejít, ostatní síly se cítily, jako když mocný kůň vyráží na svobodu a vytrhuje kolíky, k němž ho uvázali. Shromáždily se kolem něj a prosily: „Ctihodný pane, zůstaň neodcházej, jsi z nás nejlepší.“

13.
Pak mu řekla řeč: „Jsem-li nejprospěšnější, ty jsi nejprospěšnější.“ Oko mu řeklo: „Jsem-li oporou všeho, ty jsi tou oporou.“

14.
Ucho mu řeklo: „Jsem-li úspěšné, tak ty jsi úspěšný.“ Mysl mu řekla: „Jsem-li útočištěm, tak jsi ty tím útočištěm.“

15.
Vskutku – nenazývají se ty síly řečmi, ušima, očima nebo myslemi. Nazývají se dechy, neboť jsou všechny dechem.

II. 

1.
On řekl: „Co bude mým jídlem?“ Ony odpověděli: „Cokoli je tady, i pro psy a ptáky.“ Tak je všechno toto jídlem dechu. Dech je pravé jméno toho jídla. Kdokoli ho zná, nejí nic, co by nebylo k jídlu.

2.
Zeptal se: „Do čeho se obléknu?“ Odpověděli mu: „Do vody.“ Právě proto ho lidé pokrývají vodou, když se chystají jíst, předtím i potom. Tak se mu dostane oděvu a není obnažen. 

3.
Když Satjakáma Džábála předal následující Góšrutimu, synu Vaijághrapády, řekl mu: „I kdybych to sdělil vyschlému kusu dřeva, obroste větvemi a vyraší z něj listy.“

4.
Kdo by si přál dosáhnout něčeho velkého, ať vykonává zasvěcovací obřad za noci novoluní a pak za noci úplňkové, smíchal-li s jogurtem a medem směs rozličných bylin a přepuštěného másla, obětoval ji do ohně se slovy: „Nejstaršímu a nejlepšímu! Sváhá!“ A zbytek té směsi ať přidá do pasty. 

5.
Ať obětuje ohni úlitbu s přepuštěným máslem se slovy: „Nejprospěšnějšímu! Sváhá!“ a zbytek ať přidá do pasty. Pak obětuje ohni úlitbu s přepuštěným máslem a slovy: „Opoře všech věcí! Sváhá!“ a zbytek ať přidá do pasty. Pak obětuje ohni úlitbu s přepuštěným máslem a slovy: „Útočišti všech věcí! Sváhá!“ a zbytek ať přidá do pasty. 

6.
Pak odchází pryč s pastou v ruce a říká: „Tvé jméno je ama (domov), neboť v tobě všechno spočívá (amá). On je ten nejstarší a nejlepší, král a pán. Kéž mne vede k nejstaršímu a nejlepšímu království a panství. Ať se stane tímto vším.“ 

7.-8.
Pak s každou nohou verše Rgvédy polkne doušek vody a říká: „Uctíváme Sluneční božstvo“ (polkne doušek), „vanoucího potravu bobům“ (polkne doušek), „nejlepšího, ochránce všech“ (polkne doušek), „rozjímáme o jeho síle“ (dopije zbytek). Když umyl obětní misku nebo hrnek, usadí se u ohně na kůži nebo na holé zemi aniž by mluvil, naplněn ovládnutým duchem. Uvidí-li před svým zrakem ženu, ať zví, že jeho snahy byly plodné. 

9.
Jsou o tom verše:
„Spatří-li ve snu obraz ženy
kdo obřad štěstí provádí,
budiž známo, že vyslyšeny
jsou přání, jenž ho přivádí.
Ať je mu milé jeho snění
vždyť pouhý obraz osud změní.“

III.

1.
Śvétakétu, vnuk Aruny, se jednou vydal na shromáždění učenců z Paňčály. Praváhana Džaivali se ho tam zeptal: „Mladý muži poučil tě tvůj otec řádně?“
„Bezpochyby ano, ctihodný pane." 

2.
„Víš kam směřují lidé, když opustí tento svět?“
„Nevím, ctihodný pane.“
„Víš jak se vrací zpět?“
„Nevím, ctihodný pane.“
„Víš kde se odděluje cesta bohů od cesty otců?“
„Nevím, ctihodný pane.“ 

3.
„Víš jak je možné, že onen svět není nikdy přeplněn?“
„Nevím, ctihodný pane.“
„Víš proč při páté úlitbě začne voda mluvit lidskou řečí?“
„Opravdu nevím, ctihodný pane.“

4.
„Proč tedy říkáš, žes byl řádně poučen? Jak může někdo o sobě tvrdit, že byl poučen a nevědět ani jednu z těch věcí?“
Rozrušen se vrátil syn ke svému otci a řekl mu: „Ctihodný pane, říkal jsi, žes mne poučil, aniž jsi mne poučil.“

5.
„Ten královský kluk mi dal pět otázek a já jsem nezodpověděl ani jedinou.“ Otec řekl: „Podle toho, jak jsi mi je vyložil, neznám ani jedinou. Kdybych je byl znal, proč bych ti o nich neřekl?“

6.
Tak se Gautama (otec) vydal do královského paláce. Když dorazil, král mu prokázal patřičnou úctu. Ráno přišel do přijímacího sálu a král mu řekl: „Ctihodný Gautamo, vyber si dar z bohatství, které patří světu lidí.“ On odpověděl: „Ať bohatství lidského světa zůstane tobě, Ó králi, pověz mi to, o čem jsi vyprávěl mému chlapci.“ Král se zachmuřil.

7.
„Zůstaň tu nějaký čas“, poručil mu. A pak dodal: „To o čem mluvíš, Gautamo, je vědění, které pře tebou nikdy nepřišlo do rukou bráhmanů, proto bylo ve všech světech učením rodů královských.“ Nakonec mu ho předal.

IV.

1.
Onen svět je, Ó Gautamo, obětní oheň, samo slunce je mu dřevem, paprsky kouřem, den plamenem, měsíc uhlíky a hvězdy jiskrami.

2.
Do takového ohně obětují bohové víru. Z jejich obětování povstane král Sóma.

V. 

1.
Bůh deště je, Ó Gautamo, obětní oheň, sám vítr je mu dřevem, mraky kouřem, blesk plamenem, hrom žhavým popelem a jeho ozvěny jiskrami.

2.
Do takového ohně obětují bohové krále Sómu. Z jejich obětování povstane déšť.

VI.

1.
Země je, Ó Gautamo, obětní oheň, rok je mu palným dřevem, prostor kouřem, noc plamenem, nebeské směry žhavým popelem a mezisměry jiskrami.

2.
Do takového ohně obětují bohové déšť. Z jejich obětování povstane jídlo.

VII.

1.
Člověk je, Ó Gautamo, obětní oheň, jeho řeč je mu palným dřevem, dech kouřem, jazyk plamenem, oči žhavým popelem a uši jiskrami.

2.
Do takového ohně obětují bohové jídlo. Z jejich obětování povstane semeno.

VIII.

1.
Žena je, Ó Gautamo, obětní oheň, její lůno je palným dřevem, pozvání kouřem, pochva plamenem, to, co se koná uvnitř je žhavým popelem a radosti jsou jiskrami.

2.
Do takového ohně obětují bohové semeno. Z jejich obětování povstane plod.

IX. 

1.
Z toho důvodu se říká, že při páté úlitbě promlouvá voda lidským hlasem. Plod uzavřený v bláně čeká devět či deset měsíců, více či méně, a pak se narodí.

2.
Po narození žije tak dlouho, jak je mu dáno. Když odejde, odnesou ho přátelé na určené místo, kde plane obětní oheň, neboť z něho přišel, z něho vpravdě povstal.

X.

1.
Ti, kteří vědí a ti, kteří rozjímají v lesích o odříkání a víře, jdou do světla. Ze světla pak do dne, ze dne do světlé poloviny měsíce, ze světlé poloviny měsíce do té části roku, kdy slunce putuje na sever.

2.
Z měsíců jdou k roku, z roku do slunce, ze slunce, k měsíci, z měsíce k blesku. Tam čeká bytost nikoli ze světa lidí. Ta je vede k Brahmovi. Taková je cesta bohů.

3.
Ale ti, kteří ve vesnicích uctívají oběti, práce veřejně prospěšné a milodary, ti jdou kouřem do noci, nocí do temné poloviny měsíce, temnou polovinou měsíce do té poloviny roku, kdy slunce putuje k jihu, ale roku nedosáhnou.

4.
Z těch měsíců jdou do světa otců, ze světa otců do prostoru, z prostoru k měsíci. To je král Sóma. On je potravou bohů. Z něho bohové jedí.

5.
Tam přebývají tak dlouho, jak si zasloužili a pak se vrací stejnou cestou, kterou přišli do prostoru, z prostoru do větru, z větru se stávají kouřem, a když se stali kouřem, stanou se mlhou.

6.
Když se stali mlhou, stanou se mrakem, stali-li se mrakem, prší dolů. Narodí se jako rýže a ječmen, rostliny a stromy, jako sezam a fazole. Odtud je únik velmi nesnadný, protože kdokoli jí jídlo a plodí semeno, přejímá je do sebe.

7.
Ti, kteří se chovali dobře, brzy dosáhnou dobrého lůna v rodině bráhmanů, v rodině králů nebo v rodině obchodníků. Ale takové, kteří se chovali nedobře, brzy dosáhnou nedobrého zrození v lůně psa, v lůně vepře nebo v rodině bez mravů.

8.
Avšak mimo obě z těchto cest jsou ta malá stvoření, která se bez ustání vrací, rodí a v zápětí umírají. Jejich stav je tím třetím. Proto není onen svět nikdy přeplněn. Je tedy úkolem každého, aby střežil svůj život. Jsou o tom verše. 

9.
„Kdo krade zlato, víno pije,
kdo v loži učitele žije,
kdo zabil kněze, padá dolů.
A za ním ti, kdo byli spolu.“

10.
Ale ten, kdo zná pět ohňů a jaký je jejich řád, není zasažen hříchem, i kdyby se přátelil s takovými lidmi. Zůstane čistý, nedotčený a dosáhne světa ctnosti – ten, kdo to ví, ach ano, ten, kdo ví.

XI. Vaišvánara vidjá

1.
Práčínašála Aupamanjava, Satjajadžňa Pauluši, Indradjumna Bhállavéja, Džana Šárkarákšja a Budila Ášvatarášvi byli velcí otcové, dobře vzdělaní v posvátných naukách a jednou se sešli pospolu, aby zkoumali, co je Átman a co je Brahman.

2.
Shodli se mezi sebou takto: „Vážení pánové, Uddálaka Áruni právě studuje tohoto ducha veškerenství, pojďme za ním.“ A tak se vydali za ním.

3.
On si pomyslel: „Tihle velcí mužové jsou dobře vzdělaní v posvátných naukách a chtějí se mě ptát. Těžko bych jim všechno zodpověděl. Pošlu je k jinému učiteli.“

4.
Řekl jim: „Ctihodní pánové, Ašvápati Kaikéja právě studuje ducha veškerenství, pojďme za ním.“ A tak se vydali za ním.

5.
Když dorazili, král jim nabídl patřičné uctivé uvítání. Příštího rána vstali a on pravil: „V mém království není zlodějů ani žebráků, opilců ani těch, jimž nehoří obětní ohně, není v něm nevědomých ani cizoložníků. tím měně pak cizoložných žen.“
„Chystám se právě provádět obětní obřady, vznešení pánové, a právě tolik bohatství, kolik dám každému z kněží, bude patřit vám. Zůstaňte tu, prosím, ctihodní pánové.“

6.
Oni mu nato řekli: „Je třeba zajisté vyjevit pravý důvod, pro nějž člověk za druhým přichází. Víme, že znáš dobře ducha veškerenství. Pověz nám o něm." 

7.
„Zítra vám dám odpověď,“ řekl král. A tak za ním přišli příštího rána se dřevem na oheň v rukách. Aniž by je přijal za žáky, řekl jim král toto:

XII.

1.
„Aupamanjavo, o čem ty rozjímáš jako o duchu?“ „O nebi, Velekráli.“ Řekl mu: „Duch, o němž rozjímáš jako o duchu veškerenství, nese jméno dobré záře (sutédžas). Proto se tvůj rod účastní tolika obřadů lisování sómy (suta, prasuta, ásuta).

2.
Jíš jídlo a vidíš, co je libé. „Jí jídlo a vidí, co je libé. V rodě toho, kdo rozjímá o duchu veškerenství právě takto, vzkvétá dokonalost v poznání Brahmanu.“ Přesto je to pouhá hlava toho Ducha“, řekl král. „Přišel bys o hlavu, kdybys nepřišel za mnou.“

XIII.

1.
Pak řekl Satjajadžňovi Paulušimu: „Práčínajógjo, o čem ty rozjímáš jakožto o duchu?“ „Pouze o Slunci, Velekráli.“ Řekl mu tedy: „Duch, o němž rozjímáš jako o duchu všehomíra, nese jméno Podoba veškerenstva. Proto je ve tvém rodě tolik všelijakých věcí různého druhu.

2.
Proto před tvými dveřmi stojí kočár s páry koní a služebnice se zlatými náhrdelníky. Jíš jídlo a vidíš, co je libé.“ „Jí jídlo a vidí, co je libé. V rodě toho, kdo právě tak rozjímá o Duchu všehomíra, vzkvétá dokonalost v poznání Brahmanu docela sama. A přece je to pouhé oko toho Ducha“, řekl, „a kdybys byl nepřišel za mnou, oslepl bys.“

XIV.

1.
Pak řekl Indradjumnovi Bhállavéjovi: „Vaijághrapadjo, jakpak ty rozjímáš o Duchu všehomíra?“ „Jako o Větru, Velekráli.“ Řekl mu: „Duch, o němž rozjímáš jako Duchu všehomíra, nese jméno mnoha cest. Proto k tobě mnoha způsoby přicházejí dary a vozy tě následují na mnoha cestách.

2.
Jíš jídlo a vidíš, co je milé. Jí jídlo a vidí, co je milé. V rodině toho, kdo právě tak rozjímá o Duchu všehomíra, vzkvétá dokonalost v poznání Brahmanu sama. A právě je to pouhý dech toho Ducha,“ řekl král, „a nebyl-li bys přišel za mnou, tvůj dech by tě brzo opustil.“

XV.

1.
Pak řekl Džanu Šárkarákšjovi: „Jak ty rozjímáš o Duchu?“ „Jako o prostoru, Velekráli.“ Řekl mu: „Duch, o němž rozjímáš jako o veškerosti, má jméno plnost. Proto máš hojnost potomků a bohatství věcí.

2.
Jíš jídlo, vidíš, co je milé. Jí jídlo, vidí, co je milé. V rodu toho, kdo právě takto rozjímá o Duchu, vzkvétá dokonalost v poznání Brahmanu sama. A přece je to jen tělo toho Ducha“, řekl, „a tvé tělo by padlo, kdybys za mnou nepřišel.“

XVI.

1.
Pak řekl Budilovi Ášvatarášvimu: „Vaijághrapadjo, o čempak ty rozjímáš jako o Duchu?“ „O vodě, Velekráli.“ Řekl mu: „Duch, kterého uctíváš jako veškerenství, se jmenuje bohatství. Dostává se ti proto hojnosti i tělesné síly.

2.
Jíš jídlo, vidíš, co je milé. Jí jídlo, vidí, co je milé. V rodu toho, kdo právě takto uctívá Ducha všehomíra, vzkvétá sama dokonalost v poznání Brahmanu. A přece je to pouhý měchýř toho Ducha“, řekl král, „a tvůj měchýř by dozajista praskl, kdybys byl za mnou nepřišel.“

XVII.

1.
Pak se zeptal Uddálaky Aruniho: „Gautamo, o čem ty rozjímáš jako o Duchu?“ „O Zemi, Velekráli.“
Řekl mu nato: „Duch, o němž rozjímáš jako o veškerenství, má jméno opora. Proto se ti dostává opory v podobě dětí a dobytka.

2.
Jíš jídlo, vidíš, co je milé. Jí jídlo, vidí, co je milé. V rodu toho, kdo právě takhle rozjímá o Duchu veškerenství vzkvétá dokonalost v poznání Brahmanu. A přece je to jen noha toho Ducha“, řekl, „a ty bys přišel o nohu, kdybys byl nepřišel za mnou.“

XVIII.

1.
Potom jim řekl: „Jíte své jídlo a Ducha všehomíra uctíváte, jako by byl mnohým. Kdo jej však uctívá jako míru svého uctívání či jako vlastního ducha, jí jídlo všech světů, všech bytostí, všech duší.“

2.
Z tohoto Vesmírného Ducha je hlava jasnou září, oko vesmírnou podobou, jeho dech je růzností cest, jeho tělo je naplněním, jeho měchýř je bohatstvím, jeho nohy jsou zemí, jeho hruď je obětním oltářem, jeho vlasy jsou posvátnou travou, jeho srdce je domácím ohněm, jeho mysl je ohněm otců, jeho ústa jsou ohněm bohů.

XIX.

1.
Proto má být první jídlo, které člověk dostane, obětováno. První úlitbu obětuje do ohně se slovy: „Pránája Sváhá.“ Tak je upokojena Prána (dech vzestupný).

2.
Je-li spokojená Prána, je spokojené oko. Je-li spokojeno oko, je spokojené Slunce. Je-li spokojené Slunce, je spokojené nebe. Je-li spokojené nebe, je spokojené vše, co je pod nebem a pod Sluncem. A spolu s tou spokojeností i on bude uspokojen – dětmi, zvířaty, zdravým jídlem, jasem ducha a dokonalostí v posvátných naukách.

XX.

1.
Druhou úlitbu by měl obětovat se slovy: „Vjánája Sváhá.“ Tak je upokojena Vjána (pronikající dech).

2.
Ji-li spokojená Vjána, je spokojené ucho. Je-li spokojené ucho, je spokojený měsíc. Je-li spokojený měsíc, jsou spokojené nebeské směry. Jsou-li nebeské směry spokojené, je spokojené všechno v těch směrech a pod měsícem. S tou spokojeností i on bude uspokojen – dětmi, zvířaty, zdravým jídlem, jasem ducha a dokonalostí v posvátných naukách.

XXI.

1.
Pak by měl obětovat do ohně třetí úlitbu se slovy: „Apánája Sváhá.“ Tak je uspokojena Apána (dech klesající).

2.
Je-li spokojená Apána, je spokojená řeč. Je-li spokojená řeč, je spokojen oheň. Je-li spokojen oheň, je spokojená země. Je-li země spokojená, všechno čemu země a oheň vládnou, je spokojené. A touto spokojeností i on bude uspokojen – dětmi, zvířaty, zdravým jídlem, jasem ducha a dokonalostí v posvátném vědění.

XXII.

1.
Potom obětuje čtvrtou úlitbu se slovy: „Samánája Sváhá.“ Tak je uspokojena Samána (rovnovážný dech).

2.
Je-li spokojena Samána, je spokojená mysl. Je-li spokojená mysl, je uspokojen bůh deště. Je-li uspokojen bůh deště, je spokojený i blesk. Je-li blesk spokojený, je všechno, co spadá pod vládu blesku a boha dešťů, spokojené. Tou spokojeností je i on uspokojen – dětmi, zvířaty, zdravým jídlem, jasem ducha a dokonalostí v posvátných védách.

XXIII.

1.
Pátou úlitbu nabízí ohni se slovy: „Udánája Sváhá.“ Tak je upokojena Udána (dech unikající).

2.
Je-li Udána spokojená, je i kůže spokojená. Je-li kůže spokojená, je i vítr spokojený. Je-li vítr spokojený, je prostor spokojený. Je-li spokojený prostor a vítr, je všechno, čemu prostor a vítr vládnou, spokojené. A tou spokojeností je i on uspokojen – dětmi, zvířaty, zdravým jídlem, jasem ducha i dokonalostí v posvátných vědách.

XXIV.

1.
Provádí-li někdo obětní obřad, aniž by toto věděl, je to jako kdyby odstranil žhavé uhlíky a lil své úlitby na vyhaslý popel.

2.
Provádí-li však obětní obřad s tímto poznáním, obětuje ve všech světech, ve všech bytostech, ve všech duších, v jejich ohni.

3.
Jako by snadno shořela rákosová stébla položená do ohně, právě tak lehce shoří hříchy toho, kdo s tímto poznáním obětuje do obřadního ohně.

4.
Proto může ten, kdo poznal, nabízet zbytek svého jídla lidem bez mravů, neboť nabízí a obětuje vesmírnému Duchu. Je o tom verš:

5.
„Hladové děti sedí kolem matky a všechny bytosti kolem obětního ohně. Ach ano, sedí u obětního ohně.“

Zdroj: http://www.tantrajoga.cz/hlavniokno.php?rub=upanisady_1_4