Kalvarské rozloučení

Ježíš prošel smutnými planinami Judey a stanul na pustém vrcholku staré Kalvarie.

Tam nalezl anděla černého obočí a temného zraku, zahaleného do svých mohutných křídel. Byl to Satan, král starého světa.

Vzpurný anděl byl smutný a unavený a s opovržením hleděl na zemi, kde zlo nemělo genia a kde nuda zbabělé korupce nastoupila po titanických bojích velikých, antických vášní. Seznal, že zkoušel lidstvo jen proto, aby poučil silné a oklamal slabé; nyní již neráčil nikoho pokoušeti a zachmuřený pod svou zlatou korunou, naslouchal, jak neurčitě padají duše do nekonečna, podobné jednotvárným kapkám věčného deště.

Hnán silou dosud jemu neznámou, přišel na Kalvarii sníti o smrti Bohočlověka, kterému záviděl.

Býval to anděl mocný a krásný; záviděl však Kristovi a tato závist stala se mu hadem, jenž nořil svou hlavu do jeho prsou a užíral mu srdce.

Ježíš a Marie stanuli právě nad ním a tiše na něho pohlíželi s lítostí. Satan pohlédl na Vykupitele a hořce se usmál.

"Přicházíš," pravil k němu; "po druhé okusiti smrti za svět, který jsi nemohl spasiti první? Pokusil jsi se neužitečně proměniti kameny v chléb, abys živil svůj lid a přicházíš mi doznati svoji porážku? Zřítil jsi se z výšin chrámu a tvé božství se zlomilo v jeho sutinách? Přicházíš se mi klaněti, abys ovládl svět? Odejdi, nyní jest pozdě a já nemohu tě klamati. Království světa připadlo těm, kteří ve tvém jménu vzývají mne; já pak jsem unaven vládnouti beze slávy. Jsi-li stejně ochromený jako já, posaď se vedle mne a nebudeme mysliti ani na Boha, ani na lidi."

"Nepřicházím, abych se posadil vedle tebe," odvětil mu Kristus; "přicházím tě pozdvihnouti, odpustiti ti a potěšiti tě, aby jsi přestal býti špatným."

"Nechci tvého odpuštění," odpověděl zlý anděl; "a nejsem to já, kdo je špatný. Špatný je ten, kdo dává duším žízeň inteligence a kdo zahaluje pravdu do neproniknutelného tajemství. Jest to on, jenž volá k lásce vznešenou pannu, opojnou krásu, aby ji uvrhl hned z prvního objetí do věčných pout. Jest to on konečně, jenž dal svobodu andělům a jenž připravil nekonečná muka těm, kteří nechtěli býti jeho otroky! Špatný je ten, kdo zabil svého nevinného syna pod záminkou, že mstí na něm zločiny viníků a jenž neodpustil provinilým, naopak, nechal je spáchati nový zločin usmrcením svého syna!"

"Proč mi připomínáš tak hořce nevědomost a omyly lidství?" odvětil Ježíš; "lépe než ty vím, jak znetvořili obraz Boha, a ty sám víš, že Bůh nijak se nepodobá onomu obrazu, který si o něm učinili. Bůh nedal ti žízeň inteligence, aby pro tebe na věky zničil věčnou pravdu. Avšak proč zavírati oči a hledati den v sobě, když postačí vzhlédnouti k slunci? Budeš-li hledati světlo tam, kde jest, spatříš je; neboť v Bohu není ani stínu, ani tajemství: stíny jsou v tobě a tajemství vznikají jen ze slabosti tvého ducha. Bůh nedal svobodu svým stvořením, aby jim ji zase uzmul, nýbrž dal ji jim pro manželku a nikoliv pro nezákonnou milenku; chce, aby člověk svobodu měl, a nikoliv, aby jí páchal zločiny, neboť tato čistá dcera nebe nepodléhá rouhači a jakmile její panenská důstojnost je uražena, umírá svoboda pro toho, kdo ji zneužil. Bůh nechce míti otroků; naopak, jest to vzpurná vášeň, která tvoří otroctví. Zákon Boží jest královské právo jeho stvoření, majících nárok na věčnou svobodu. Bůh nezabil svého syna, naopak, syn Boží dal dobrovolně svůj život, aby zabil smrt; a proto také nyní přichází do celého lidstva, aby spasil všechna jeho pokolení, veda zkouškami lidskou rodinu do země zaslíbené, ze které již okusila první plody. Přicházím ti nyní oznámiti, Satane, že přišla tvoje poslední hodina, nechceš-li státi se svobodným a kralovati se mnou nad světem inteligencí a láskou. Nebudeš se již nazývati Satanem, přijmeš slavné jméno Světlonoše a já vložím hvězdu na tvoje čelo a pochodeň do tvé ruky. Budeš geniem práce a průmyslu, poněvadž jsi mnoho zápasil, mnoho trpěl a bolestně myslel! Rozepneš svá křídla od pólu k pólu a budeš se vznášeti nad světem; sláva se probudí na tvůj hlas.  Místo abys byl orgií samoty, budeš nejvyšší vášní oddanosti a já ti dám žezlo země a klíč k nebesům."

"Nerozumím ti," pravil démon, potřásaje smutně hlavou; "nemohu ti rozuměti; víš sám nejlépe, že nemohu již více milovati!" A se smutným gestem ukázal padlý anděl Kristovi ránu drásající jeho prsa a hada, jenž mu užíral srdce.

Ježíš se obrátil ke své matce a pohlédl na ni; Marie pochopila pohled svého syna, přiblížila se k nešťastnému andělu a neštítila se vztáhnouti k němu ruku a dotknouti se jeho zraněné hrudi.

A had zřítil se k zemi a vydechl u nohou Marie, která mu zašlápla hlavu; zraněné andělovo srdce se zacelilo, a slza, první, kterou prolil, pomalu kanula na litující Luciferovu tvář.

Tato slza byla drahocenná jako krev boha; a jí byla vykoupena všechna rouhání pekla.

Obrozený anděl klesl na Kalvarii a v pláči líbal místo, kde kdysi byl vzpřímen křiž.

Pak se zdvihl triumfuje nadějí a záře láskou a vrhl se v náručí Kristovo. A Kalvarie se zatřásla; její pustý vrchol se počal pokrývati zářícími, čerstvými rostlinami a korunoval se květy.

A na místě, kde stál kříž, vyrostla mladá réva a obalila se vonnými a zralými plody.

I řekl Spasitel: "Ejhle révu, která dá víno k všeobecnému přijímání, a ona poroste, a její větve obejmou celou zemi."

Pak vzal za ruku svou matku a druhou podal andělu svobody a pravil mu: "Naše symbolické postavy vrátí se nyní na nebesa, nepřijdu již vytrpěti smrt na tuto horu, Marie nebude již oplakávati svého syna a Lucifer nebude již za sebou vléci výčitky svého zločinu, který byl právě usmířen. Jsme již duchem jediným: duchem inteligence a lásky, duchem svobody a odvahy, duchem života, který zvítězil nad smrtí."

A všichni tři se vznesli k letu prostorem; vznesli se do zázračné výšky, viděli zemi a její říše, jak rozpínaly své cesty jedna k druhým jako paže v objetí, viděli lány zelenající se k prvním, bratrským žním a Východ i Západ naslouchal tajemnému preludiu k písni jednoty. A na severu, na hřebenu modravých hor, viděli rýsovati se gigantickou postavu člověka, jenž pozdvihl své ruce k nebesům.

Na jeho rukách bylo viděti ještě stopy pout, které zlomil a jeho hruď byla zacelena jako Luciferova.

Pod jeho pravou nohou, na nejvyšším vrcholku horstva, třásla se ještě mrtvola supa, jehož hlava a křidla visely dolů.

Toto horstvo bylo Kavkaz; a osvobozený obr, jenž vztahoval své ruce, byl antický Prométheus.

A tak veliké symboly božské i lidské se setkaly a pozdravily se pod tímtéž nebem; pak se rozplynuly, aby učinily místo samému Bohu, jenž přicházel navždy přebývati mezi lidmi.

Zdroj: Éliphas Lévi, Věda Duchů