Baal HaSulam - Úvod do knihy Zohar

Jehuda Ašlag (Baal HaSulam)

Úvod do knihy Zohar

Hlubina moudrosti, obsažené v knize Zohar, je uzamčena na tisíc zámků, ale lidský jazyk je chudý a nuzný a nemůže nám být důstojným a dostatečným vyjádřením k tomu, aby předal úplný smysl alespoň jediné věty z knihy Zohar až do samého konce. A vysvětlivky, které jsem provedl, nejsou nic jiného, než stupně, které mají pomoci studujícímu, aby se vznesl k výšinám toho, co stojí psáno, a spatřil a prozkoumal to, co je v této knize vyloženo. Tak jsem uznal za nutné připravit zainteresovanou osobu, ukázat jí cestu a předem zpravit o studiu tím, že jsem poskytl správné definice, jak je třeba zkoumat knihu Zohar a jak se z ní něčemu naučit.

Na začátek je třeba vědět, že vše, o čem se hovoří v knize Zohar, a dokonce i legendy a pověsti, jež jsou v ní uvedeny, všechno je zahrnuto do pojmu deseti sefir nazývaných KAChAB, ChAGAT, NEChIM, a jejich derivátů. Jak nám 22 písmen hovorového jazyka (jde o ruštinu, v češtině je 31 písmen, pozn. překl.) a jejich různá spojení zcela stačí, takže můžeme odhalit podstatu kteréhokoli předmětu nebo vědění, tak i pojmy a spojení deseti sefir stačí k tomu, aby se projevila veškerá moudrost, obsažená v Knize nebes. Ve skutečnosti existují tři omezení a my musíme být maximálně pozorní, abychom nepřesáhli jejich meze během studia Zoharu.

Omezení první. Existují čtyři kategorie v poznání, které se nazývají:

hmota;
forma hmoty;
abstraktní forma;
podstata.

Existují rovněž v deseti sefirách. A je třeba vědět, že Zohar se vůbec nezabývá takovými pojmy, jako podstata a abstraktní forma, která je v deseti sefirách, nýbrž v nich zkoumá pouze hmotu nebo jejich formy, ztělesněné ve hmotě.

Omezení druhé. Ve všem, co existuje ve skutečnosti Stvořitele, jež je spjata se stvořením duší a formami jejich existence, rozlišujeme tři aspekty:

svět Nekonečna;
svět Acilut;
tři světy, nazývané Berija, Jecira a Asija.

Věz, že kniha Zohar posuzuje pouze světy BEA a nic jiného. A svět Nekonečna a svět Acilut pouze v té míře, v níž od nich BEA dostávají. Zohar se však vůbec nezabývá světem Nekonečna a světem Acilut jako takovými.

Omezení třetí. V každém světě BEA existují tři kategorie:

deset sefir, jejichž světlo svítí v každém světě;
nejvyšší duše a duše lidí;
ostatní skutečnost, v níž existují „andělé“, „oděvy“ a „paláce“, jejichž součásti jsou nevyčíslitelné.

V kterémkoli případě je třeba vědět, že přestože se v Zoharu podrobně vysvětlují veškeré nejmenší součásti každého světa, hlavní pozornost je vždy soustředěna na duše lidí, jež jsou v příslušném světě. To, o čem se hovoří a co se vysvětluje ve vztahu k jiným kategoriím, zkoumá se pouze proto, abychom se dozvěděli, co od nich duše dostávají. A o tom, co nemá žádný vztah k odevzdávání duším, se v Zoharu nehovoří ani slůvkem. V souvislosti s tím se ze všeho, o čem se hovoří v Úvodu ke knize Zohar, musíme poučit pouze proto, že se to týká odevzdávání duším.

Na základě faktu, že vzhledem k tomu, že tyto tři kategorie jsou základní, a jestliže zkoumající osoba na ně nebude pamatovat a překročí jejich rámec, neprodleně se zaplete, považoval jsem za nezbytné dát se do práce a podrobně vysvětlit podstatu těchto tří kategorií, nakolik to je v mých silách, aby to bylo pochopitelné každé duši.

Jak je známo, deset sefir se nazývá chochma, bina, tiferet a malchut a jejich kořen je keter. A je jich deset, protože jedna sefira tiferet zahrnuje v sobě šest sefir, jež se nazývají chesed, gevura, tiferet, necach, hod a jesod. A měj na paměti, že všude, kdekoli hovoříme o deseti sefirách, máme na mysli KAChAB a TUM.

Zpravidla do sebe zahrnují všechny čtyři světy ABJA, neboť svět Acilut je sefira chochma, svět Berija je sefira bina, svět Jecira je sefira tiferet a svět Asija je sefira malchut. Nejenže je v každém světě deset sefir KAChAB a TUM, nýbrž i ta nejmenší součást tohoto světa obsahuje deset sefir KAChAB a TUM.

Těchto deset sefir KAChAB a TUM jsou v knize Zohar nazvány čtyřmi barvami:

bílá, odpovídající sefiře chochma;
červená, odpovídající sefiře bina;
zelená, odpovídající sefiře tiferet;
černá, odpovídající sefiře malchut.

Podobá se to optickému přístroji, v němž jsou čtyři skla, jejichž barvy odpovídají těm výše uvedeným. Takže bez ohledu na to, že světlo je jediné, prochází-li skrze skla, nabývá zbarvení tak, že vznikají čtyři světla: bílé, červené, zelené a černé.

Tak světlo, nacházející se v každé sefiře, je světlem Stvořitele, prostým a jediným, od roš světa Acilut do sof světa Asija. Jeho rozdělení na deset sefir KAChAB a TUM probíhá v kelim, nazývaných KAChAB a TUM. A každé kli se podobá tenké přepážce, skrze niž Stvořitelovo světlo prochází k těm, kteří dostávají. Každé kli tedy dává světlu jinou barvu. Kli de-chochma světa Acilut vede bílé světlo, to znamená, že je bezbarvé, neboť kli de-Acilut se podobá samotnému světlu a Stvořitelovo světlo v něm neprodělává žádnou změnu, když skrze ně prochází.

A v tom spočívá tajemství toho, co stojí psáno v Zoharu o světě Acilut: „On, světlo a Jeho skutky jsou jediné.“ V souladu s tím je světlo světa Acilut definováno jako bílé světlo. Co se týče kelim světů Berija, Jecira a Asija, světlo, jež skrze ně prochází k těm, kteří dostávají, se mění a stává se temnějším. Tak červená barva odpovídá bině, jež je světem Berija, zelená barva jako sluneční světlo odpovídá tiferet, jež je světem Jecira, a černé světlo odpovídá sefiře malchut, která je světem Asija.

Kromě toho, co bylo řečeno, je v alegorii o čtyřech barvách významný náznak. Nejvyšší světla jsou nazvána sefer (kniha), jak stojí psáno v první kapitole první části knihy Jecira: „A stvořil svět svůj ze tří knih: z Knihy (sefer), spisovatele (sofer) a příběhu (sipur).“

Moudrost (chochma), spočívající v každé knize, není studujícímu odhalována v bílé barvě, která je v ní, nýbrž pouze v barvách, to znamená v barvivech, jimiž jsou napsána písmena knihy, ve spojení se světlem chochma. Vždyť v knize jsou zpravidla tyto tři barvy:

červená;
zelená;
černá.

Tak i světu Acilut, jehož podstatou je chochma a celý je Nejvyšším světlem, odpovídá bílá barva, obsažená v knize. My ho nedosahujeme, neboť jakékoli možné odhalení v knize nebes probíhá v sefirách bina, tiferet a malchut, jež jsou třemi světy BJA – barvami, jimiž je napsána kniha nebes. Písmena a jejich spojení jsou tedy odkrývána ve třech zmíněných barvách a pouze jejich prostřednictvím se těm, kteří dostávají, odhaluje Stvořitelovo světlo.

V souvislosti s tím je třeba rozlišovat: jako je bílá barva v knize jejím základem a všechna písmena jsou jí „nesena“ a bez bílé barvy by byla zhola nemožná existence písmen a odhalení v nich obsažené moudrosti, tak i svět Acilut, představující sefiru chochma, je základem odhalení světla chochma, jež se projevuje skrze světy BJA. A v tom je tajemství toho, co stojí psáno: „Všechno stvořil v moudrosti.“

A jak stojí psáno v druhém omezení, v knize Zohar nejde o svět Acilut jako takový, neboť ten je bílým pozadím v knize. Je zkoumáno pouze jeho záření ve třech světech BJA, jež jsou barvami, písmeny a jejich spojeními, vyskytujícími se v knize. To se projevuje dvěma způsoby:

buď tři světy BJA dostávají podsvícení světa Acilut na svém místě, když se světlo mnohokrát zmenšuje při procházení parsou, která je pod světem Acilut, takže se rozlišuje pouze jako záření kelim de-Acilut;
nebo se světy BJA pozvedají nad parsu na místo sefir bina, tiferet a malchut de-Acilut a „odívají“ se na svět Acilut, to znamená, dostávají světlo v místě jeho záření.

Alegorie však nezrcadlí podstatu úplně, neboť kniha moudrosti tohoto světa je bílé pozadí a barvivo písmen, v nichž není duch (ruach) života. A odhalení moudrosti není v jejich podstatě, nýbrž za jejich hranicemi – v rozumu toho, kdo je zkoumá.

Na druhé straně ve vztahu k čtyřem světům ABJA, jež představují knihu nebes, se veškerá moudrost, která existuje ve skutečnosti, jak duchovní, tak i materiální, nachází v nich a pochází z nich.

V souladu s tím věz, že bílá barva obsažená v knize je sama o sobě předmětem výzkumu a tři barvy mají za úkol zvýraznit ji.

Nyní posoudíme, co představují čtyři kategorie, uvedené výše v prvním omezení:

hmota;
forma hmoty;
abstraktní forma;
podstata.

Vysvětlím je nejprve na názorných příkladech z tohoto světa. Například když říkáme: „silný člověk“ nebo „pravdomluvný člověk“ nebo „lhář“ atd., v souladu s tím rozlišujeme:

jeho hmotu, to znamená tělo;
formu, do níž je oděn materiál, tj. silný, pravdomluvný nebo lživý;
abstraktní formu, jako kdyby bylo možné abstraktně vnímat tvar silného, pravdomluvného nebo lháře beze vztahu k materiálu člověka a zkoumat tyto tři formy samy o sobě, nereprodukované v žádné hmotě nebo těle. To znamená zkoumat vlastnosti síly, pravdivosti nebo lži, rozlišovat v nich klady nebo nedostatky, jsou-li abstrahovány od jakékoli hmoty.
podstatu člověka.

Věz, že čtvrtou kategorii, jež představuje podstatu člověka jako takovou, bez materiálního ztělesnění, vůbec nelze vnímat, neboť pět našich smyslových orgánů a naše představivost poskytují pouze odhalení skutků podstaty, nikoli však ji samu. Například:

Zrak vnímá pouze vlny od podstaty viditelného, v souladu se světlem, které odráží.
Sluch vnímá pouze sílu působení zvukových vln určité podstaty, jež jsou přenášeny vzduchem. Vzduch za působení síly zvukové vlny tlačí na bubínek v uších, a tak slyšíme, že se poblíž nás něco nachází.
Čich vnímá vzduch, vycházející z podstaty, který dráždí naše nervová zakončení reagující na zápachy. Tehdy pociťujeme zápach.
Chuť je pouze důsledek kontaktu určité podstaty s našimi chuťovými receptory.

Tak nám všechny naše čtyři smyslové orgány nepředkládají nic kromě odhalení dějů, vycházejících z nějaké podstaty, ale nikoli samu podstatu.

A dokonce i náš nejsilnější smysl – hmat, schopný rozlišit chladné a horké, tvrdé a měkké, nepředstavuje rovněž nic jiného než odhalení dějů uvnitř podstaty, ty však jsou pouze projevem podstaty. Je možné ochladit horké a ohřát studené, tvrdé lze rozpustit do tekutého stavu a vypařit kapalinu, kterou uvedeme do plynného stavu tak, že již není možno ji zjistit pomocí našich pěti smyslů. Přesto všechno je podstata zachována. Můžeme znovu proměnit plyn v kapalinu a kapalinu uvést do pevného stavu.

Je pochopitelné, že našich pět smyslových orgánů nám nikterak neodhalí podstatu, pouze její projevy a působení. A my musíme vědět, že všechno, co nám není dáno vnímat v pocitech, nemůže být ani v naší představě. To však, co se neobjevuje v představě, nikdy nebude existovat v mysli a my nemáme žádnou možnost to poznat.

Vždyť dosáhnout podstaty myšlenkou je nemožné. Ba více, není nám dáno postihnout ani vlastní podstatu. Cítím a vím, že zaujímám určitý objem ve světě, že jsem pevný, horký, že myslím a tak dále, v důsledku projevu působení mé podstaty. Jestliže se mě však někdo zeptá: „Jaká je tvoje podstata, z níž vycházejí všechny tyto projevy?“ - já nebudu vědět, co mám odpovědět. Vždyť Řízení zabraňuje dosažení podstaty a my postihujeme pouze projevy a obraz dějů, jež z podstaty vycházejí.

První kategorii – hmotu, to znamená projevy dějů jakékoli podstaty, jež se nám odhalují, jsme schopni plně vnímat, neboť vysvětlují k našemu plnému uspokojení podstatu, nacházející se v hmotě. Takže vůbec netrpíme nedostatkem možnosti dosažení samotné podstaty a nepotřebujeme ji, stejně jako nepociťujeme potřebu šestého prstu na ruce. Jinak řečeno, dosažení hmoty, tedy projev dějů podstaty, nám naprosto stačí k uspokojení všech našich potřeb a poznání, jak v dosažení vlastní podstaty, tak i v dosažení kterékoli podstaty mimo nás.

Druhé kategorie - formy hmoty – rovněž dosahujeme absolutně jasným a dostatečným způsobem, neboť ji poznáváme v konkrétních, praktických pokusech při výzkumu chování hmoty. A tak získáváme veškeré naše vědění, o něž se vskutku můžeme opřít.

Třetí kategorií je abstraktní forma. To znamená toto: poté, co se forma projevila ve vztahu k nám, reprodukovaná ve hmotě, síla naší představivosti zcela umožňuje oddělit ji od hmoty a zkoumat abstraktně, odděleně od jakékoli hmoty, jako například přednosti a kladné vlastnosti, o nichž se hovoří v knihách o morálce. Když hovoříme o vlastnostech pravdy a lži, hněvu a hrdinství aj., máme na zřeteli jejich abstraktní formu, osvobozenou od jakékoli hmoty. Této abstraktní formě udělujeme klady a zápory.

Věz však, že vztah seriózních vědců k této třetí kategorii je velmi opatrný, vzhledem k tomu, že není možno spoléhat na ni stoprocentně. Vždyť je snadné chybovat v tom, co je abstrahováno od hmoty. Například idealista, je-li nábožensky založený a vychvaluje abstraktní kategorii pravdy, se může rozhodnout, že ani pro spásu života lidí před smrtí nepronesou jeho ústa záměrně ani slůvko lži, nechť třeba celý svět přestane existovat. Toto však není názor Tóry, která praví: „Není nic vyššího než spása duše.“

A vždyť kdybychom se zabývali studiem pravdy a lži, když jsou ztělesněny ve hmotě, tehdy by tyto pojmy byly vnímány z hlediska jejich užitku nebo škody pro hmotu. A tehdy, po četných experimentech provedených ve světě, kdy bychom spatřili množství obětí a ztrát, způsobených lháři a jejich lživými řečmi, a rovněž velký užitek zastánců pravdy, kteří dodržují pravidlo hovořit pouze pravdu, došli bychom k závěru, že není významnějšího kladu než pravda a není nic nižšího než lež.

Kdyby to idealista chápal, jistě by souhlasil s názorem Tóry a uznal by, že lež, jestliže zachraňuje před smrtí i jediný lidský život, je nesmírně důležitější než vznešenost a hodnota abstraktní pravdy. Vždyť v těchto abstraktních pojmech třetí kategorie není žádná zřejmost. A není proč uvažovat o abstraktních formách, které ještě nejsou ztělesněny ve hmotě tohoto světa, je to jen marná ztráta času.

Poté, co byly jasně vysvětleny tyto čtyři kategorie: hmota, forma hmoty, abstraktní forma a podstata na názorných příkladech, vyjasnili jsme si, že:

vzhledem ke čtvrté kategorii, kterou je podstata, nemáme v zásadě možnost jí dosáhnout;
výzkum třetí kategorie může vést k omylu;
pouze první kategorie – hmota a druhá – forma, ztělesněná ve hmotě, jsou nám dány pro jasné a dostatečné dosažení Nejvyšším řízením. Vždyť s jejich pomocí lze pochopit i reálnost duchovních podstat Nejvyšších světů ABJA. A není v nich ani ta nejmenší součást, která by do sebe nezahrnovala tyto čtyři kategorie.

Jestliže například vezmeme nějakou část světa Berija, jsou v ní kelim červené barvy, skrze něž je světlo světa Berija předáváno těm, kteří se nacházejí ve světě Berija. A kli světa Berija, které má červenou barvu, představuje formu, „oděnou“ na podstatu, to znamená patří do první kategorie. Přestože to je pouze barva, je projevem a působením podstaty. Již jsme hovořili o tom, že nikdy nedokážeme dosáhnout samotné podstaty – pouze projevu jejích dějů. Projevem takového děje je právě to, co nazýváme podstatou nebo hmotou nebo tělem nebo kli.

Stvořitelovo světlo, „odívající se“ do červené barvy a procházející skrze ni, představuje formu, „odívající se“ na podstatu, to znamená, že patří do druhé kategorie. A proto je spatřováno jako červené světlo, že ukazuje na jeho „odívání“ a na to, že svítí prostřednictvím podstaty, která představuje tělo a hmotu, to znamená červenou barvu.

Jestliže však přesto vznikne přání oddělit Nejvyšší světlo od podstaty, kterou je červená barva, a začít je zkoumat samo o sobě, neoděné do podstaty, pak vzhledem k tomu, že to patří již do třetí kategorie, tedy abstraktní formy, vede to k chybám.

V souladu s tím existuje nanejvýš přísný zákaz zkoumat Nejvyšší světy a ani jeden ze skutečných kabalistů se tím nebude zabývat, tím spíše ti, kteří dosáhli Zoharu. A není co hovořit o „podstatě“ ani té nejmenší částečky stvoření, protože nemáme možnost jí dosáhnout. Nepostihujeme ani podstatu předmětů materiálního světa, nehovoře již o podstatách duchovních.

Tak máme čtyři kategorie:

kli světa Berija, které představuje červenou barvu a je definováno jako podstata nebo materiál světa Berija;
naplnění kli světa Berija Nejvyšším světlem, což je forma materiálu;
Nejvyšší světlo jako takové, oddělené od materiálu světa Berija;
podstata.

Tak bylo podrobně vysvětleno první omezení, které hlásí, že o dvou kategoriích v poznání – třetí a čtvrté v knize Zohar - se nehovoří ani slůvka a jde v ní výlučně o první a druhou kategorii.

Vysvětlíme si druhé omezení. Věz, že jak jsme si objasnili čtyři kategorie v jedné částečce světa Berija, platí zpravidla totéž i ve vztahu k čtyřem světům ABJA obecně, kde červená, zelená a černá barva ve třech světech BJA představují hmotu neboli podstatu. A bílá barva světa Acilut je forma, ztělesněná ve hmotě, to znamená ve třech barvách, nazývaných BJA. A svět Nekonečna jako takový je podstatou.

Jak jsme hovořili v prvním omezení, není nám dáno dosáhnout podstaty, která je čtvrtou kategorií a která je skryta v každé podstatě, dokonce i v podstatách našeho světa. A bílá barva sama o sobě, „neoděná“ do tří barev ve světech BJA, to znamená světlo chochma, „neoděné“ do biny, tiferet a malchut, je abstraktní formou, kterou nezkoumáme.

O tom se v Zoharu nic nepraví. Jde v něm pouze o první kategorii, to znamená o tři barvy BJA, jež jsou považovány za materiál a představují tři sefiry: binu, tiferet a malchut; a rovněž o druhou kategorii, která představuje záření světa Acilut, „oděné“ do tří barev BJA, to znamená světlo chochma, „oděné“ do biny, tiferet a malchut - formy, kdy je ztělesňována ve hmotě. A právě pouze tyto dvě kategorie jsou zkoumány v knize Zohar.

V souladu s tím, jestliže zkoumající osoba nebude nanejvýš pozorná v tom, aby se její myšlenky a chápání při studiu knihy Zohar vždy nacházely v mezích těchto dvou kategorií, ihned se zaplete do všech otázek, protože zbaví to, co je tam řečeno, skutečného smyslu.

A jak bylo vysvětleno ve vztahu ke čtyřem světům ABJA obecně, platí to i pro každý svět zvlášť a dokonce i vzhledem ke kterékoli malé části každého světa, jak v roš světa Acilut, tak i v sof světa Asija, neboť jsou v ní sefiry KAChAB a TUM. Sefira chochma je formou a bina, tiferet a malchut jsou hmotou, v níž je ztělesněna forma. To znamená, že to je první a druhá kategorie, jejichž studium je prováděno v knize Zohar. Avšak sefira chochma, když není oděna do biny, tiferet a malchut a je formou bez hmoty, v Zoharu zkoumána není. Tím spíše se Zohar nezabývá studiem podstaty – světa Nekonečna v té malinké částici.

Takže se zabýváme studiem sefir bina, tiferet a malchut v každé části, dokonce i v Acilut, a nezabýváme se zkoumáním abstraktní formy sefir keter a chochma o sobě, ať se nacházejí kdekoli, dokonce i v malchut v sof světa Asija. Zkoumáme je pouze do té míry, do níž jsou ztělesněny v bině, tiferet a malchut.

Tak je podrobně vysvětleno první a druhé omezení: ti, kteří dosahují Zoharu, zkoumají pouze hmotu nebo formu hmoty (což je prvním omezením) a rovněž světy BJA nebo záření světa Acilut v těchto světech (což je druhým omezením).

A nyní si vysvětlíme třetí omezení. Bez ohledu na to, že Zohar hodnotí každý svět pouze jako sefiry, které jsou zářením Nejvyššího světla v tomto světě, avšak ze všech prvků úrovní – neživé, rostlinné, živočišné a mluvící, jež jsou stvořeními příslušného světa, je hlavním předmětem studia Zoharu úroveň „mluvící“ v každém světě.

Uvedu příklad ze skutečnosti existující v našem světě. Jak bylo řečeno v Předmluvě ke knize Zohar (§ 42), čtyři úrovně - neživá, rostlinná, živočišná a mluvící, jež jsou v každém světě, a dokonce ve světě našem, jsou čtyřmi částmi přání dostávat. A v každém z nich jsou také čtyři úrovně: neživá, rostlinná, živočišná a mluvící.

Člověk se v tomto světě musí živit ze všech čtyř úrovní tohoto světa: neživé, rostlinné, živočišné a mluvící – a na základě toho růst. Vždyť dokonce i v lidské potravě jsou čtyři složky těchto čtyř úrovní, které pocházejí ze čtyř úrovní (neživé, rostlinné, živočišné a mluvící), v lidském těle. Jsou to:

přání dostávat ve světě nezbytnosti pro existenci;
přání dostávat nad míru nutnou k existenci. Usiluje o nadbytečnost a je schopno zkrotit pouze tělesná přání;
usilování o společenské blaho, takové jako pocty a moc;
usilování o vědy.

Pocházejí ze čtyř částí přání dostávat, jež je v člověku:

přání dostávat v nezbytné míře odpovídá neživé úrovni přání dostávat;
přání dostávat tělesné blaho – to je rostlinná úroveň přání dostávat. Tato potěšení se poskytují proto, aby se zvětšilo a potěšení dostalo jeho kli – maso (basar) těla;
přání společenského blaha – to je živočišná úroveň přání dostávat. Tato potěšení zvětšují ducha (ruach);
přání získat znalosti odpovídá úrovni „mluvící“ u přání dostávat.

Tak zjišťujeme, že když člověk dostává od první úrovně – míry toho, co je nezbytné pro existenci, a od druhé úrovně – úrovně tělesného blaha, převyšujícího míru nezbytnou k existenci, dostává a živí se od úrovní neživé, rostlinné a živočišné, nižší ve srovnání s ním. Avšak co do třetí úrovně, představující společenská přání, taková, jako pocty a moc, dostává a naplňuje se od sobě rovných.

Od čtvrté úrovně – usilování o vědy – člověk získává potěšení a naplňuje se od vyššího ve vztahu k němu, to znamená od podstaty moudrosti a rozumu, které představují duchovní pojmy.

Podobně jako toto existuje rozdělení i v Nejvyšších duchovních světech. Vždyť všechny světy jsou odrazem jednoho od druhého ve směru shora dolů. Proto všechny úrovně – neživá, rostlinná, živočišná a mluvící – ve světě Berija mají svůj odraz ve světě Jecira. A od úrovní – neživé, rostlinné, živočišné a mluvící – světa Jecira se odrážejí úrovně – neživá, rostlinná, živočišná a mluvící – světa Asija. A neživá, rostlinná, živočišná a mluvící úroveň světa Asija se odrážejí jako úrovně – neživá, rostlinná, živočišná a mluvící – v tomto světě.

V Předmluvě ke knize Zohar je vysvětleno, že:

neživá úroveň v duchovních světech se nazývá „paláce“;
rostlinná úroveň se nazývá „odívání“;
živočišná úroveň se nazývá „andělé“;
úrovní mluvící jsou duše lidí příslušného světa;
a deset sefir v každém světě je Nejvyšší světlo.

Duše lidí jsou centrem každého světa. Docházejí naplnění od veškeré duchovní reality příslušného světa, stejně jako člověk v materiálním světě dochází naplnění od veškeré materiální činnosti našeho světa. Dochází k tomu takto:

v prvním stadiu, které je přáním dostávat v nutné míře k existenci, přijímá záření od paláců a oděvů, které se tam nacházejí;
v druhém stadiu, které představuje nadbytek tělesných přání, jejichž úkolem je vypěstovat lidské tělo, dostává od andělů, kteří se tam nacházejí, duchovní světlo ve větším množství, než je nezbytné pro existenci, k tomu, aby rozvinul duchovní kelim, do nichž je oděna jeho duše.

V prvním a druhém stadiu dostává člověk od úrovní nižších ve vztahu k němu, jimiž jsou paláce, oděvy a andělé, kteří tam jsou. Jejich úroveň je nižší než úroveň lidských duší.

v třetím stadiu, které představuje společenská přání, jež rozvíjejí ducha (ruach) člověka, dostává v tomto světě od stejných, jako je on sám. Tak ten, kdo tam dostává, přijímá i od těch, kteří jsou mu rovni, to znamená od všech duší, jež jsou v daném světě. S jejich pomocí potom zvětšuje světlo ruach, naplňující jeho duši;
ve čtvrtém stadiu přání, to znamená v úsilí o vědy, dostává od sefir příslušného světa, od nichž dostává ChaBAD své duše.

Vždyť lidská duše, jež se nachází v každém světě, se musí rozvíjet a zdokonalovat od všeho, co se v tomto světě vyskytuje. A to je třetí omezení, o němž jsme hovořili. Studující však musí vědět, že bez ohledu na to, že v knize Zohar jsou veškeré prvky Nejvyšších světů zkoumány jako takové, ať jsou to sefiry, duše, andělé, oděvy nebo paláce, hovoří se o nich vždy pouze ve vztahu k lidské duši, která dostává a živí se od nich. A všechny jsou zaměřeny na zajištění potřeb duše. Proto budeš-li při studiu sledovat tuto linii, všechno pochopíš a dosáhneš úspěchu na své cestě.

Po všem, co bylo řečeno, zůstala nám potřeba popsat pomocí deseti sefir veškeré materiální obrazy, vyskytující se v knize Zohar, takové jako: výše a níže, vzestup a pokles, zmenšení a rozšíření, malý a velký stav, rozdělení a spojení, čísla atd. – všechno, co nižší svými vlastnostmi, dobrými nebo špatnými, vyvolávají v deseti sefirách. Na první pohled se to zdá být podivné: je vůbec možné, že ve vyšších světech dochází ke změnám v důsledku skutků těch nižších?

A dokonce jestliže to tak řekneš, nemůže k tomu dojít v Nejvyšším světě, který „se odívá“ do deseti sefir a svítí v nich. Ke změnám dochází pouze v kelim sefir, to znamená ve stvořeném. Vždyť ony byly stvořeny, jako dříve neexistující, pouze se stvořením duší proto, aby skrývaly nebo odhalovaly stupně dosažení, v míře a tempem nezbytným pro duše, aby je přivedly k žádoucí Konečné nápravě. A jejich skutky se podobají působení optického přístroje, který se skládá ze čtyř barevných sklíček – bílého, červeného, zeleného a černého.

Tak i bílá barva v knize, její materiál a písmena – to všechno existuje ve třech světech BJA, kde se nacházejí nově stvořené kelim sefir, a nikoli samo světlo. Bude však zcela neodůvodnitelným domnívat se, že to existuje ve světě Acilut, kde i kelim deseti sefir představují svými vlastnostmi úplnou podobu se světlem. Jsou jediné s Nejvyšším světlem, jež je naplňuje, jak stojí psáno v Tikunej Zohar: „On, světlo a Jeho skutky jsou jediné“, to znamená:

„On“ znamená podstatu sefir, což je tajemství Nekonečnosti Stvořitele;
„Jeho světlo – je světlo, naplňující sefiry a nazývané světlo chaja. Vždyť vzhledem k tomu, že svět Acilut je úroveň chochma a světlo této úrovně se nazývá světlem chaja, stojí psáno „Jeho světlo“.
„Jeho skutky“ znamenají kelim sefirot.

To všechno představuje absolutní jednotu. Jestliže však je tomu tak, jak lze pochopit, že nižší tam působí změny? A jako doplněk k tomu je třeba porozumět: jestliže je v tomto světě všechno Nejvyšším světlem a nejsou žádná nová stvoření, jak se tedy v něm rozlišují tyto tři složky, o nichž se hovoří v Tikunej Zohar: „On, světlo a Jeho skutky jsou jediné“? Cožpak nejsou prostě absolutní jednotou?

K tomu, abychom to pochopili, si musíme připomenout to, co bylo řečeno v § 17, kde se vysvětluje, že:

podstata, zavazující skutečnost k existenci, je substance, jíž nám nebylo dáno dosáhnout ani v podstatách materiálního světa, ani v podstatě nás samotných, a tím spíše ani v Tom, Jenž zavazuje skutečnost k existenci;
svět Acilut je forma;
tři světy BJA jsou hmota;
záření Acilut v BJA je forma, „oděná“ na hmotu.

Zde je třeba pochopit, že název svět Nekonečna naprosto není názvem podstaty, zavazující skutečnost k existenci, vždyť „jak je možné dát název tomu, čeho není dosaženo?“ Vzhledem k tomu, že představa a pět smyslových orgánů není v stavu reprodukovat nám nic z toho, co patří k podstatě, a to ani v materiálním světě, jak je možné myšlení nebo slovo o Něm, o Němž stojí psáno, že zavazuje skutečnost k existenci? A je třeba chápat název „svět Nekonečna“ tak, jak nám to bylo určeno v třetím omezení, kde stojí psáno, že všechno, co bylo řečeno v knize Zohar, je řečeno pouze vzhledem k duším (§ 21).

Takže název „svět Nekonečna“ nevyjadřuje podstatu toho, kdo zavazuje skutečnost k existenci, jako takového, nýbrž ukazuje na to, že všechny světy a všechny duše jsou do něho začleněny v záměru stvoření, o němž stojí psáno: „Dokončení skutku spočívá v původním záměru.“ Ten je spojením veškerého stvoření jako celku, až ke Konečné nápravě toho, co bylo spojeno ve Stvořiteli v názvu „svět Nekonečna.“

A to je to, co nazýváme „prvním stavem duší“ (Předmluva ke knize Zohar, § 13), kdy všechny duše existují ve Stvořiteli, naplněné všemi potěšeními, jejichž definitivní míru obdrží ve stavu Konečné nápravy.

Lze uvést příklad z našeho světa. Řekněme, že nějaký člověk chce postavit krásný dům. V první myšlence si představuje dům se všemi jeho místnostmi a podrobnostmi, takový, jaký bude po dokončení stavby. Poté sestavuje plán prací ve všech podrobnostech, aby je vysvětlil dělníkům, každou součást ve své době: prkna, cihly, kovové konstrukce atd. A až potom v praxi přistupuje ke stavbě domu a staví jej až do dokončení, jak si to naplánoval v první myšlence.

A věz, že ve světě Nekonečna, který představuje tajemství prvotního záměru, je veškeré stvoření již vytvořeno ve své konečné dokonalosti. Alegorie však nezrcadlí podstatu úplně, neboť u Stvořitele je budoucnost i současnost jediná, záměr se završuje v Něm a ke skutku nepotřebuje žádné nástroje jako my. A proto to je v Něm – skutečná realita.

Svět Acilut je jako myšlený podrobný plán, který se následně uskuteční, když se v praxi započne se stavbou domu. A věz, že v obou, jak u prvotního záměru, jímž je svět Nekonečna, tak i u myšleného podrobného plánu, který se v pravý čas uskuteční v praxi, není nic od stvoření, protože se přece jen nachází v záměru a nic není ztělesněno v praxi.

Stejné je to u člověka: přestože si promyslel všechny podrobnosti (cihly, kovové konstrukce, prkna), které bude potřebovat při stavbě, ještě v tom není nic kromě vlastního myšleného materiálu. Nejsou v tom skutečná prkna ani cihly a vůbec nic. Veškerý rozdíl spočívá v tom, že myšlený plán člověka není skutečnou realitou, zatím co záměr Stvořitele – to je realita skutečná v nesrovnatelně větší míře než realita těch nejskutečnějších stvoření.

Tak jsme si vysvětlili tajemství světa Nekonečna a světa Acilut. Všechno, o čem se v nich hovoří, praví se pouze v souvislosti se stvořením tvorů, když jsou prozatím v záměru a jejich podstata se ještě v ničem neprojevila. A to se podobá tomu, jako když v plánu stavby, který vypracovává člověk, nejsou ani prkna, ani cihly, ani kovové konstrukce a vůbec nic.

Tři světy BJA a tento svět představují ztělesnění naplánovaného ve skutcích, podobně jako člověk, který v praxi staví dům, přiváží prkna, cihly a dělníky a koná to tak až do zakončení stavby. V souladu s tím svítí Nejvyšší světlo ve světech BJA. A v té míře, v níž duše musí obdržet, aby dosáhly svého dovršení, „odívá se“ do deseti kelim KAChAB,ChAGAT a NEChIM, které jsou reálnými kelim ve vztahu ke Stvořiteli, to znamená, že nemají vztah ke Stvořiteli, nýbrž jsou stvořeny jako dříve neexistující pro potřeby duší.

Z uvedeného příkladu lze odvodit, jak jsou tři složky v plánu osoby, která zamýšlí postavit dům, spjaty navzájem z hlediska příčiny a následku, kde je kořenem všeho prvotní záměr. Vždyť se v jím zamýšleném plánu neobjeví ani jedna součástka jinak než pro dokončení skutku, učiněného v souladu s původně zamýšleným záměrem. Nic nebude provedeno v praxi během stavby, než pouze to, co je v souladu se součástmi zahrnutými do zamýšleného plánu.

Pochop z toho vzhledem ke světům, že ve světech není žádná, ani ta nejmenší obnova, která by nepocházela ze světa Nekonečna, z prvního stavu duší, které tam jsou ve své dokonalosti Konečné nápravy, v souladu s tím, co stojí psáno: „Dokončení skutku je v prvotním záměru.“

Nachází se tam všechno, co se odhalí až do Konečné nápravy a co původně vychází ze světa Nekonečna do světa Acilut, jako se myšlený plán v uvedeném příkladu rodí z prvotního záměru. A ze světa Acilut sestupuje každá součást do světů BJA, jako z myšleného plánu v našem příkladu vycházejí všechny součásti, které se realizují při stavbě domu v praxi.

Takže není ani ta nejmenší částečka vytvořená v tomto světě, která by nevycházela ze světa Nekonečna, kde se duše nacházejí v prvním stavu. A od světa Nekonečna všechno sestupuje do světa Acilut, to znamená k osobnímu vztahu ke každé nové částečce, jež reálně existuje v našem světě. Ze světa Acilut toto nové sestupuje do tří světů BJA, kde se reálně odhaluje ve skutcích a projevuje se jako vztah Stvořitele ke stvořením, a do světa Jecira a do světa Asija, až do nejnižšího, nacházejícího se v tomto světě.

Stává se zřejmým, že není nic nového, existujícího ve světě, co by nevycházelo ze společného kořene ve světě Nekonečna Stvořitele a jeho osobního kořene ve světě Acilut. Co by poté neprošlo přes světy BJA v přeměně ve stvoření a v následném ztělesnění v našem světě.

Na druhé straně je třeba pochopit, že všechny tyto změny popsané ve světě Acilut se netýkají samotného Stvořitele. Jde pouze o duše, do té míry, v níž dostávají od světa Acilut přes tři světy BJA. A tento svět se vztahuje k světu Nekonečna stejně jako se myšlený plán vztahuje k prvotnímu záměru. V obou těchto světech (jak ve světě Nekonečna, tak ve světě Acilut) ještě nejsou zcela žádné duše. Jako v myšleném plánu člověka, který jej promýšlí, vždyť v mozku nemá ani skutečná prkna, ani elezo, ani cihly.

Duše se však začínají odhalovat ve světě Berija. A proto kelim deseti sefir, které měří velikost a tempo již reálných duší, nemají bezesporu žádný vztah k samotnému Stvořiteli. Jsou pouze nově stvořeny, protože ve Vyšším světle nemohou být žádné změny a žádné množství. Proto dáváme do souvztažnosti kelim deseti sefir tří světů BJA s barvami: červenou, zelenou a černou. Přitom nelze ani pomyslet, že by byly Nejvyšším světlem, neboť v něm nemůže být žádná obnova.

Avšak světlo, „oděné“ do deseti kelim ve světech BJA, je nejvyšší a nejprostší jednotou, bez té nejmenší změny. A dokonce světlo, jež zaplňuje nižší kli ve světě Asija, je prosté, bez té nejmenší změny, neboť sám o sobě je svět jediný. Jakoukoli změnu ve Stvořitelově záření však provádějí kelim sefir, jež nejsou Vyšším světlem a jež mají obecně tyto tři uvedené barvy. V každé součásti se pomocí těchto tří barev vytváří nespočetné množství změn.

Je ovšem samozřejmé, že kelim deseti sefir světů BJA dostávají od světa Acilut veškeré částečky a částečky částeček jakýchkoli změn, které tam jsou jako myšlený plán všech součástí a které budou příslušným způsobem realizovány při výstavbě světů BJA.

V souladu s tím se rozlišuje, že kelim deseti sefir KAChAB a TUM světů BJA dostávají od jim odpovídajících kelim KAChAB a TUM ve světě Acilut, to znamená z myšleného plánu, který tam je. Takže jakákoli částečka, ztělesňovaná v praxi, je důsledkem příslušné částečky myšleného plánu. Proto říkáme, že barva kelim světa Acilut je bílá, neboť je zcela bezbarvá.

Přesto však je zdrojem veškerých barev. Podobně jako bílé pozadí v knize moudrosti (přestože v něm nelze ničeho dosáhnout, vždyť bílá barva v knize nám nic neříká), je nositelem všeho, co existuje v knize moudrosti, protože svítí kolem každého písmene a uvnitř každého písmene, čímž poskytuje každému písmeni jeho zvláštní tvar a určuje zvláštní místo pro každé spojení.

Je to možno říci i naopak – v materiálu písmen (červených, zelených nebo černých) nám není dáno ničeho dosáhnout. Veškeré dosažení a vědění, které dostáváme prostřednictvím materiálu písmen knihy, probíhá pouze za pomoci bílé barvy v ní. Vždyť záření kolem písmen a uvnitř každého písmene jim poskytuje tvar a tento tvar nám odhaluje veškerou moudrost knihy.

A v tom je smysl deseti sefir světa Acilut: přestože jsou připodobněny bílé barvě a nic v nich nelze poznat – ani množství, ani změny, ani cokoli podobného tomu, co bylo popsáno – v záření bílé barvy na světy BJA, které jsou třemi barvami materiálu písmen, se nacházejí veškeré změny, k nimž nutně dochází na základě deseti kelim sefir světa Acilut. A bez ohledu na to, že v ní samé nejsou žádné kelim, protože ona celá je bílá barva (jako v příkladu s bílým pozadím knihy ve vztahu k písmenům a jejich spojením), její záření ve světech BJA v nich vytváří kelim.

Z toho, co bylo řečeno, pochopíš rozdělení světa Acilut, popsané v Tikunej Zohar, na tři složky: „On, světlo a Jeho skutky,“ bez ohledu na to, že tam je prostá jednota a není tam nic od stvoření. Vždyť On znamená Vyšší světlo samo o sobě, jejž nedosahujeme, vždyť nám není dáno dosáhnout žádné podstaty, dokonce ani materiální. „Jeho skutky“ znamenají deset kelim KAChAB a TUM, které se v něm nacházejí a které jsme připodobnili k bílé barvě v knize moudrosti. V bílé barvě nelze poznat ani množství, protože není nic, co by tam vytvořilo alespoň nějaký počet, vzhledem k tomu, že je celá bílá. Přesto však nejen dáváme kvantitativní charakteristiku - to množství rozmanitých změn, které objevujeme ve světech BJA, jež jsou hmotou písmen, nalézáme dříve v kelim KAChAB a TUM v samotném světě Acilut. To všechno však je pouze prostřednictvím bílé barvy, poskytující formu písmenům knihy, ale v ní není žádná forma. Zjišťujeme tak, že bílá barva má množství forem, přestože ona sama nemá žádnou formu. A deset kelim ve světě Acilut se projevuje v četných změnách, v souladu s jejich zářením ve světech BJA, stejně jako myšlený plán je uskutečňován v realitě při stavbě domu.

Všechny tyto změny, k nimž reálně dochází ve světech BJA, probíhají pouze za působení záření kelim sefir KAChAB a TUM světa Acilut. Takže ve vztahu k těm, kteří dostávají ve světech BJA, rozlišujeme v bílé množství změn. Co se týče samotného světa Acilut – ten se jako bílá barva sama o sobě „neodívá“ do barviva, z něhož jsou vytvořena písmena. Není v něm ani žádné množství ani cokoli jiného. Vysvětlíme si tajemství slov „Jeho skutky“, které představují kelim, které jsou vzhledem k samým sobě prostou jednotou jako On.

„Jeho světlo“ znamená světlo uvnitř bílé barvy, jež představuje kelim. Toto světlo chápeme rovněž pouze s ohledem na duše, které dostávají od světa Acilut, nemáme však na zřeteli podstatu Nejvyšší síly, jež je tajemstvím slova „On“. To znamená, že když se tři světy BJA pozvedají do světa Acilut s dušemi lidí, světlo, které tam dostávají, je definováno jako světlo úrovně chochma a nazývá se světlem chaja.

Z tohoto hlediska nazýváme toto světlo „Jeho světlem“, jak stojí psáno v Tikunej Zohar: „On, světlo a Jeho skutky jsou jediné.“ O všech těchto třech složkách se hovoří pouze ve vztahu k těm, kteří dostávají. „Skutky“ znamenají přisvětlení kelim na místě světů BJA, pod parsou světa Acilut, neboť světlo světa Acilut se nikdy nespustí pod parsu světa Acilut – pouze přisvětlení kelim.

„Jeho světlo“ je záření samotného světla světa Acilut, to znamená, když se BJA pozvedají do Acilut. „On“ je podstatou Stvořitele, zcela nedosažitelnou. V Tikunej Zohar stojí psáno, že bez ohledu na to, že my, kteří dostáváme, rozlišujeme tyto tři složky ve světě Acilut, v kterémkoli případě je to správné pouze z hlediska těch, kteří dostávají. Ve vztahu k samotnému světu Acilut dokonce „Jeho skutky“ jsou „On“, to znamená, že je to podstata Stvořitele. A proto je zhola nemožné dosáhnout světa Acilut jako takového. V tom právě spočívá tajemství výrazu „bílá barva“, jejž nelze postihnout jako takového a všechno tam je absolutně prostá jednota.

Zohar praví, že kelim KAChAB a Tum ve světě Acilut se zvětšují nebo zmenšují v důsledku skutků lidí, což je vyjádřeno ve výrazu: „Ti, kteří usilují o Stvořitele, Mu dávají sílu a chrabrost.“ To znamená, že v samotném Vyšším světle není nic kromě jeho prostoty, neboť jsou v něm nemožné veškeré změny, jak stojí psáno: „Já Svoje skutky neměním.“ Vzhledem k tomu však, že záměr stvoření spočívá v potěšení stvoření, jsme schopni pochopit, že Stvořitel má přání odevzdávat.

Z toho, co vidíme v tomto světě, kde dávající chladnokrevně roste, když vzrůstá počet těch, kteří od něho dostávají, a přeje si zvýšit jejich počet, vyplývá, že moudrost (mochin) ve světě Acilut vzrůstá, když se nejnižší stávají hodnými dostat hojnost (šefa) světa Acilut, jinak řečeno, když jej živí.

A naopak, když nejnižší nejsou hodni obdržet jeho hojnost, v té míře se zmenšuje moudrost, to znamená, že není nikdo, kdo by od něho dostával.

Podobá se to svíčce, u níž není rozdíl v tom, zapálíš-li od ní desítky tisíc svící, nebo nezapálíš ani jednu – v samotné svíci v důsledku toho nenalezneš žádnou změnu. Nebo jako Adam Rišon – zplodí-li četné potomstvo synů takových jako je on sám, nebo zcela nikoho – v samotném Adamu Rišonovi to nezpůsobí žádné změny.

Tak i ve světě Acilut jako takovém nejsou žádné změny, bez ohledu na to, dostávají-li od něj nižší neomezenou hojnost, nebo nedostávají vůbec. Veškeré uvedené zvětšení (růst) se vztahuje pouze na nižší.

Avšak v souvislosti s tím, k čemu bylo těm, kteří dosáhli Zoharu, zapotřebí popisovat všechny tyto změny v samotném světě Acilut? Nebylo by lepší vysvětlit to ve vztahu k těm, kteří dostávají ve světech BJA, a nehromadit tolik pojmů ve světě Acilut, k čemu je třeba hledat nějaké výmluvy?

V tom spočívá velmi velké tajemství, jak stojí psáno: „Podobám se tomu, co pravili proroci.“ Skutečně, v tom je projev Božství, takže všechny ty obrazy, vytvářející dojem pouze v duších těch, kteří dostávají, duším ukážou, jak se sám Stvořitel na tom podílí s nimi, aby maximálně zvětšil dosažení duší. Podobá se to otci, který se skrývá před svým malým milovaným synem jak v hoři, tak i v radosti, přestože v něm není nic ani od hoře, ani od radosti. Dělá to pouze proto, aby donutil svého milovaného syna rozšířit svoje chápání, aby se s ním mohl poveselit. A až poté, co vyroste a zmoudří, pozná, že v ničem, co pro něho otec učinil, nebylo nic opravdu většího, než co je zapotřebí pro zábavu s ním.

Rovněž tak i ve vztahu k nám, bez ohledu na to, že všechny tyto obrazy a změny se počínají pouze v dojmech duší a v nich také končí, Stvořitelův projev vytváří pomyslný obraz, jakoby se všichni nacházeli v Něm samotném. Stvořitel to činí proto, aby maximálně rozšířil a zvětšil dosažení duší, v souladu se zákonem záměru stvoření: „Aby připravil potěšení těm, které stvořil.“

Nechť se nezdá podivným, že něco podobného nalezneš i v Jeho Řízení v materiálním světě. Například náš zrak, kdy před sebou vidíme obrovský svět a veškeré jeho velkolepé naplnění – vždyť my to všechno nevidíme ve skutečnosti, nýbrž pouze uvnitř sebe samých. To znamená, že v týlní části našeho mozku máme něco podobného fotoaparátu, který tam kreslí všechno, co vidíme, a nikoli to, co je mimo nás.

Ba co více, Stvořitel v našem mozku stvořil nápodobu čočky, která převrací všechno, co vidíme, abychom to mohli vidět zvnějšku, mimo náš mozek, jako něco, co je před námi. A přestože to, co vidíme mimo nás, není realita, v jakémkoli případě musíme být vděční Stvořitelovu Řízení za to, že v našem mozku existuje tato čočka, jež nám umožňuje vidět a postihnout všechno, co je mimo nás. Vždyť nám tím dal sílu prozkoumat každou věc, když získáme znalost a úplnou zřejmost, změřit každý předmět zevnitř i zvnějšku a tak dále. Kdyby tomu tak nebylo, neměli bychom většinu znalostí.

Tak je tomu i ve vztahu k poznání Božské moudrosti. Přestože veškeré změny probíhají uvnitř dostávajících duší, ony vše vidí v samotném Odevzdávajícím, neboť pouze takovouto cestou jsou uznány za hodna obdržet všechno vědění a všechna potěšení záměru stvoření. Lze o tom soudit i z uvedeného příkladu. Bez ohledu na to, že my prakticky vidíme všechno, co je před námi, každý rozumně uvažující člověk přesně ví, že všechno, co vidíme, se nachází pouze uvnitř našeho mozku. Tak i duše, i když vidí všechny obrazy v Odevzdávajícím, naprosto nepochybují o tom, že to vše je pouze uvnitř nich, naprosto ne v Odevzdávajícím.

Vzhledem k tomu, že to, co bylo řečeno, patří k základům vesmíru, jsem velmi znepokojen obavou, aby se zkoumající nedopustil omylu při jejich chápání. Musím ještě zapracovat a citovat zlatá slova, jež jsou o tom řečena v samotné knize Zohar, a vysvětlit je, nakolik jsem toho schopen: „A jestliže se člověk zeptá: „ V Tóře přece stojí psáno, že neviděli celý obraz.“ A jak to, že vyžadujeme ve Stvořiteli jména a sefiry? A on mu odpoví, že viděl tento obraz, jak stojí psáno: „A uzři obraz Stvořitele.“

Smysl toho spočívá v tom, že sefiru malchut, v níž se nacházejí kořeny všech světů a duší, tím, že je kořenem všech kelim, jak stojí psáno: „Ti, kteří od ní dostávají, jsou povinni obdržet od ní kelim,“ oni vnímají jako obraz, o němž je řečeno: „A uzři obraz Stvořitele.“ Avšak dokonce co se týče tohoto obrazu, který nazýváme sefirou malchut, nejde o ni jako takovou, která je na svém místě, nýbrž o to, že když se světlo malchut spouští a šíří na stvoření, tehdy se stává viditelnou každému z nich, v souladu s jejich podobou, viděním a představivostí. To znamená, že to není sefira malchut sama o sobě, nýbrž to, jak ji vnímají ti, kteří dostávají.

A to je to, o čem stojí psáno: „Podobám se výroku proroků.“ Proto jim Stvořitel pravil: „Přestože se vám představuji ve vašich vlastnostech, to znamená ve vašem zření a představě, s kým Mě budete srovnávat, abych se podobal jemu?“ Vždyť dříve než Stvořitel stvořil obraz ve světě, dříve než obkreslil formu, byl jediným ve světě, aniž měl formu či obraz.

Ten, kdo dosahuje Stvořitele do stupně Berija, který je binou, kde je Stvořitel mimo jakýkoli obraz, má zakázáno představovat Jej tam v jakékoli formě nebo obrazu, ani písmenem „hej“, ani písmenem „jud“, ani Jej nazývat jménem HAVAJAH nebo označovat nějakým znakem nebo tečkou. To je to, o čem stojí psáno: „Vždyť oni neviděli celý obraz.“ To znamená, že to, co bylo řečeno:“Vždyť oni neviděli celý obraz“, patří k těm, kteří byli uznáni za hodna dosáhnout Stvořitele nad stupněm Berija, který je binou. Vždyť dvě sefiry: keter a chochma nemají vůbec žádnou formu ani obraz, což označuje kelim a hranice. Kelim začínají od sefiry bina a níže.

A proto veškeré náznaky, obsažené v písmenech nebo v tečkách nebo ve Stvořitelových jménech, se nacházejí od biny níže, avšak nikoli na místech sefir jako takových, nýbrž se projevují pouze ve vztahu k těm, kteří dostávají, stejně jako tomu je u sefiry malchut.

Na první pohled nalezneme v tom, co bylo řečeno, rozpor. Vždyť bylo dříve řečeno, že pouze od sefiry malchut sestupují formy k těm, kteří dostávají, ale zde se hovoří o tom, že od Beriji níže, to znamená formy sestupují k dostávajícím od biny a níže.

Jde o to, že ve skutečnosti nevychází forma nebo obraz od ničeho jiného než od bechiny dalet, jíž je malchut. Od ní sestupují kelim k těm, kteří dostávají, a nikoli od prvních devíti sefir: keter, chochma, bina a tiferet. Ve světě nápravy však došlo k interakci vlastností milosrdenství a omezení. To znamená, že sefira malchut, definovaná jako vlastnost omezení, se pozvedla a pronikla dovnitř sefiry bina, definované jako vlastnost milosrdenství.

V souvislosti s tím se od tohoto okamžiku a dále zakořenily, jak je zde řečeno, kelim malchut v sefiře bina. Tak Zohar začíná hovořit, vycházeje od skutečného kořene obrazů, jimiž jsou kelim. A praví, že se nacházejí v malchut, a poté se zmiňuje, že se nacházejí ve světě Berija, to znamená, že to vychází z této interakce, uskutečněné pro nápravu světa.

Mudrci rovněž pravili: „Na začátku stvořil Stvořitel svět na základě omezení, viděl však, že svět nemůže existovat, a tehdy provedl jeho interakci s milosrdenstvím.“ Věz, že deset sefir KAChAB a TUM má množství názvů v knize Zohar, jež odpovídají jejich četným funkcím.

Když se nazývají Keter-Acilut-Jecira-Asija, jejich úkolem je rozlišit mezi kelim „de-panim“ (lícní strany), nazývanými Keter-Acilut, to znamená keter-chochma, a kelim „de-achoraim“ (rubové strany), nazývanými Berija-Jecira-Asija, to znamená bina-tiferet-malchut. A takové rozdělení vyplývá z interakce vlastností omezení a milosrdenství.

Protože Zohar chce upozornit na interakci malchut a biny, nazývá sefiru bina Berija. Vždyť do té doby, než došlo k této interakci, nebyla v bině ani forma, ani obraz, dokonce ani ve vztahu k těm, kteří dostávají, pouze v samotné malchut.

A pokračuje tam: „…poté však, co udělil tuto formu struktuře „Adan elion“ (Vyšší člověk), sestoupil a „oděl“ se do ní. Nazývá se v ní podle formy čtyř písmen HAVAJAH, to znamená deset sefir KAChAB a TUM, neboť začátek písmene „jud“ je keter, „jud“ je chochma, „hej“ je bina, „vav“ je tiferet a poslední písmeno „hej“ je malchut, aby dosáhly Stvořitele prostřednictvím Jeho vlastnosti, to znamená přes sefiry, v každé Jeho vlastnosti.

Vysvětlíme to, co bylo řečeno. Od světa Berija a dále, to znamená od biny, po její interakci s vlastností omezení, jímž je malchut, sestupují obrazy a formy k těm, kteří dostávají, tj. k duším. V žádném případě však ne na jejím místě, nýbrž pouze na místě dostávajících.

Praví, že „tehdy poskytl formu struktuře ,Adam elion´ a sestoupil a ,oděl se´ do formy tohoto člověka.“ To znamená, že veškerá forma lidského těla představuje 613 kelim, vycházejících z kelim duše, neboť duše má 613 duchovních kelim, nazývaných „248 orgánů a 365 žil“, které se dělí na pět částí, v souvislosti s čtyřmi písmeny HAVAJAH:

počátek písmene „jud“, její roš – to je keter;
od „peh“ k chaze je chochma;
od chaze k taburu je bina;
od taburu k sijum raglin jsou dvě sefiry: tiferet a malchut.

A tak je celá Tóra tajemstvím parcufu Adam, který představuje 248 přikazovacích pokynů, odpovídajících 248 orgánům, a 365 zákazových pokynů, odpovídajících 365 žílám. V ní je pět částí – pět knih Tóry. To se nazývá obrazem Adam elion, to znamená, že Adam je ve světě Berija, který je binou, od níž začínají kelim, jež pokračují do míst, kde se nacházejí duše. A je nazván Adam elion,vzhledem k tomu, že v sefirách jsou tři kategorie Adam:

Adam de-Berija;
Adam de-Jecira;
Adam de-Asija.

V keter ani v chochmě však není žádný obraz, který by bylo možno dát do souvislosti s nějakým písmenem s tečkou, nebo s čtyřmi písmeny HAVAJAH. A vzhledem k tomu, že se zde hovoří o světě Berija, je to upřesněno – Adam elion.

Měj neustále na paměti to, co stojí psáno v Zoharu – žádné tyto obrazy se nenacházejí na místě sefir bina, tiferet a malchut, nýbrž pouze na místě těch, kteří dostávají. Vzhledem k tomu však, že tyto sefiry dávají kelim a oděvy, aby ho duše dosáhly pomocí světla, sestupujícího k nim v určitém objemu a mezích, v souvislosti s jejich 613 orgány, tehdy i ty, kteří odevzdávají, rovněž nazýváme „Adam“. Tam však je pouze bílá barva.

To nesmí být na překážku, vždyť čtyři písmena HAVAJAH a začátek písmene „jud“ tvoří pět kelim, vždy nazývaných „písmeny“, což je smyslem pěti sefir KAChAB a TUM. Bylo vysvětleno, že existují kelim i v keter-chochmě. Upozorňuje na to počátek písmene „jud“ a písmeno „jud“ ve jménu HAVAJAH.

Jde o to, že tam, kde je řečeno: „obrazy“ a „formy“ představující kelim a začínající od světa Berija a níže, lze hovořit pouze o třech sefirách: bině, tiferet a malchut a nikoli o keter-chochmě, tj. o podstatě sefir.

Je však třeba vědět, že sefiry jsou začleněny jedna do druhé. Existuje deset sefir KAChAB a TUM v keter a KAChAB a TUM v chochmě a KAChAB a TUM v bině a KAChAB a TUM v tiferet a KAChAB a TUM v malchut. V souladu s tím zjišťujeme, že v každé z pěti sefir KAChAB a TUM se nacházejí tři sefiry: bina, tiferet a malchut, z nichž vycházejí kelim.

A z toho pochop, že začátek písmene „jud“, což je tajemstvím kelim keter, ukazuje na binu, tiferet a malchut, začleněné do keter. Písmeno „hej“ jména HAVAJAH, které představuje kli chochma, ukazuje na binu, tiferet a malchut, začleněné do chochmy. Tak v keter a v chochmě, začleněných dokonce do biny a do ZON, kelim nejsou, ale v bině, tiferet a malchut, začleněných dokonce do keter-chochmy, kelim jsou.

Z tohoto hlediska skutečně existuje pět úrovní Adam, neboť bina, tiferet a malchut v každé z pěti sefir provádějí skutek odevzdávání, což je skryto v názvu Merkava de-Adam“. V souladu s tím existují:

Adam úrovně keter, nazývaný Adam kadmon;
Adam úrovně chochma, nazývaný Adam de-Acilut;
Adam úrovně bina, nazývaný Adam de-Berija;
Adam úrovně tiferet, nazývaný Adam de-Jecira;
Adam úrovně malchut, nazývaný Adam de-Asija.

A nazval Se jmény El, Elohim, Šadaj, Cevaot, Ekje, aby Jej poznali v každé Jeho vlastnosti. Deset nesmazatelných jmen v Tóře je tajemstvím deseti sefir, jak stojí psáno v Zoharu:

sefira keter se nazývá Ekje;
sefira chochma se nazývá Jud-hej;
sefira bina se nazývá HAVAJAH ve znění Elohim;
sefira chesed se nazývá El;
sefira gevura se nazývá Elohim;
sefira tiferet se nazývá HAVAJAH;
dvě sefiry necach a hod se nazývají Cevaot;
sefira jesod se nazývá Chaj;
sefira malchut se nazývá ADNI.

Kdyby se nerozšířilo Stvořitelovo světlo na všechna stvoření prostřednictvím jakoby odění do těchto sefir, jak by mohla být stvoření uznána hodnými poznat Stvořitele? A jak by se uskutečnilo to, co stojí psáno: „A naplnila se země věděním Stvořitele“?

Vysvětlení je takové, že Stvořitel se uchyluje ke lsti, aby Jej spatřily duše tak, jakoby v Něm samotném byly všechny tyto změny v sefirách. A je tomu tak proto, aby byla duším dána možnost poznat Jej a dosáhnout Ho v dostatečné míře, neboť tehdy se uskuteční to, co stojí psáno: „A naplnila se země věděním Stvořitele.“

Na druhé straně běda tomu, kdo srovná Stvořitele s jakoukoli mírou, to znamenájestliže řekne, že tato míra se nachází v samotném Stvořiteli, dokonce jestliže je to míra duchovna, v níž On předstupuje před duše. Tím spíše, je-li to míra materiálního, od přirozenosti lidí, jejichž základ je z prachu a oni jsou smrtelní a nehodní.

Vždyť přestože je Stvořitelův projev v duších takový, že změny, k nimž v nich dochází, vypadají, jakoby k nim docházelo v Odevzdávajícím, musí být duším jasné, že se jim to pouze zdá. Ve Stvořiteli nejsou žádné změny ani míry, On je celý Vyšším světlem. A to je smysl toho, co stojí psáno: „A Jsem podoben tomu, co pravili proroci“. A jestli se zmýlí, běda jim, neboť neprodleně ztratí Stvořitelovo světlo. Už nehovořím o hlupácích, kteří si Jej představují jako nějaké vtělení z masa a krve, které je smrtelné a nehodné.

Zdroj: http://www.kabbalah.info/cz

Partnerské stránky