• Proč si nemohu vzpomenout na vše co jsem již jednou znal?
• Uvažují mozky ostatních stejně jako ten můj a nebo jinak?
• Je kauzální logické myšlení spíše realitu zkreslující a nebo přesné?
• Jak se dozví můj mozek, že něco má smysl?
• Podle jakých kritérií vyhodnocuje co je nesmysl?
• Představuje český jazyk pro mozek určitou výhodu?
• Jak si můj mozek utváří mé myšlenky?
• Jak si mozek zkonstruuje smysl mého života?
• Jak naučím svůj mozek ovládat mé tělo?
• Proč jej tyto jednoduché otázky ještě nikdy nenapadly?

• Proč nyní neví, kde začít utvářet odpovědi na tyto otázky?

Používaný výraz "strukturace mozku" pravděpodobně bude působit na nejednoho čtenáře ze začátku trochu odstrašujícím či přímo odpuzujícím dojmem. Není třeba se ho obávat, tedy přinejmenším v obsahovém pojetí tohoto portálu. Co si pod ním můžeme zjednodušeně představit? Jsou to procesy, které neustále probíhají v našem mozku, pokud vkládáme, měníme, poznáváme, zkoušíme, učíme se, zatřizujeme nové dovednosti a informace. Pro to, aby je náš mozek mohl rychle znovu vyhledat a opakovatelně využívat si z nich utváří, vzájemně dočasoprostorových kontextů vztahově propojenou potenciální strukturu. Lidově řečeno, tak aby mohl vždy s dostatečnou rychlostí a přesností najít a využít právě tu nejúčelnější variantu kandidátů na své činy, kterou má pro právě stimulačně pusobící prostředí naučenou.

Na následujících řádcích jsme se snažili velmi jednoduchým způsobem, věříme že pro čtenáře věcně uchopitelnou a přínosnou formou, osvětlit mechanismus těchto procesů, způsob jakým ovlivňují nejen strukturu interakčního potenciálu našich neuronálních okruhů, ale především, jaké "důsledky" můžeme následně pozorovat v projevechfyzického chování, logického myšlení.

Přitom jsme se rozhodli začít u mechanismů procesů, které každý z nás může viditelně pozorovat na sobě a na svém okolí (strukturaci mozku pro řízení našeho těla, jink řečeno ovládání různě prostorově bohatých a časově rychlostě odlišných fyzických pohybů).

Následně jsme se snažili, pomocí zcela identických mechanismů podchytit, jak mozek člověka uchopuje vnější svět, což již bude u každého z nás, velmi individuálně a pro ostatní "neviditelně" subjektivně prožíváno a vnímáno v menší či větší míře odlišně (utváření smyslu, logického myšlení, sebepojetí).

Pokud v průběhu svého čtení  porozumíte popisovaným fenoménům jinak a nebo zcela nově, než jste je doposud vnímali, můžete se spolehnout na to, že v neuronálních okruzích vašeho mozku proběhly či probíhají restrukturační procesy. Ti citlivější je dost možná přímo ucítí, jako zvýšený tepelný výdej v čelní oblasti své hlavy.  

Důležitá poznámka: Mozek každého z nás operuje v každém prostředí nejúčelněji, pokud se snaží na kladené otázky primárně nalézt odpovědi sám, na základě svého stávajícího poznání. A až následně konfrontuje svůj individuální pohled s předkládanou odpovědí, která byla vytvořena mozkem někoho jiného. Z tohoto důvodu, jsme se snažili prokládat celý text otázkami, tak aby čtenář získal dostatečně pestrou potravu pro konstrukci svých vlastních řešení a nebyl odkázan na to, zda a do jaké míry mu jeho mozek dovolí věřit a spoléhat se, na námi předkládaná zjištění.

Lidově řečeno. Při čtení se spoléhejme především na svůj vlastní pohled, na svá vlastní vyhodnocení popisovaných jevů, i když o psychologii, funkční architektuře mozku, interakčních procesech neuronálních okruhů, nebudeme mít ani potuchy. Pro kvalitu života, logiku myšlení ("chytrost") a procesy rozhodování, není vůbec důležité, aby mozek dokázal zopakovat pojetí poznatků o určitém prostředí po někom jiném, ale aby si utvořil svoji vlastní strukturu, která mu umožní dovednostně uchopit popisované jevy po svém i když třeba s více či méně rozdílnou přesností. Z pohledu tohoto portálu, není špatná odpověď taková, kterou si mozek čtenáře vytvořil individuálně sám, na základě svého vlastního poznání. Jako špatnou se může vyjevit pouze ta, kterou mu předkládá někdo jiný a on ji nekriticky, bez podrobení své vlastní cenzuře, akceptuje. Jednoduše řečeno, nebojme se začít věřit v první řadě sami sobě a rozhodnutím svého vlastního mozku.

• Proč, když na začátku svého života máme mozek minimálně s "einsteinovským" potenciálem, kde a jak o něj přicházíme?

Pod pojmem "učení", si mozek některých z nás jako první vybaví čas strávený ve školních lavicích, svoji paní učitelku, více či méně oblíbené předměty a nebo možná "něco konkrétního" co jsme tak těžce do něj kdysi "nasoukali", jsme následně v našem reálném životě moc neupotřebyli. Přirozeným důsledkem je, že některé poznatky z různých prostředí si pamatuje a využívá dodnes, stejně tak je mnoho ostatních, o kterých už ani "netuší", co tvořilo jejich podstatu. Co si však často vybaví skoro stoprocentně přesně, je v kterém předmětu jsme byli jedničkáři, či pětkaři a zda jsme měli daného kantora rádi a on zase nás. Je docela zajímavé, že plno znalostí a dovedností, jsme si do mozku ukládali s hlavní motivací právě toho jediného hodnocení v půli či na konci školního roku (aby rodiče a učitelé měli radost, my byli pochváleni a nebo se vyhnuli hubování a posměšným úšklebkům okolí).

Na první pohled se můžeme spokojit s konstatováním. "Však o co jde!" "Zpětně to neovlivníme, a stejně, to co ke svému životu a práci potřebujeme, to známe, umíme a zvládáme dostatečně kvalitně." "Tak jaký má pro nás smysl se tímto jevem nějak trápit?" Možná tak ještě pro naše děti, ale pro nás už to žádný přínos mít nebude. Ať se tím zabývají odborníci na školství a pokud uznají za nutné, nechť popřípadě něco změní. "My máme svých starostí dost."

Konkurence degenerujících mozků

Při bližším pohledu, na příčiny tohoto fenoménu, možná trošičku zpozorníme. Co když se jedná o obecný jev, jehož působení si sice nijak rozumově neuvědomujeme, nevnímáme jej, ale bytostně ovlivňuje kvalitu a úspěšnost prožívaného života každého z nás? A to každou vteřinu naši existence, při potřebě znát předem, co nejpřesnější odpovědi na otázky: Co se stane, když ....? Není rozhodující, zda jsme stále školou povinní, podnikatelé, popeláři, zdravotní sestřičky a nebo stárnoucí kmeti, kteří si jen tak užívají podzim svého života. V mozku každého z nás, probíhají neustále identické procesy, včetně toho, který jsme si pojmenovali "zapomínáním".

V celé této části, zaměřené na mechanismy procesů a obsahů učení, se budeme snažit jednotlivě popisované jevy prokládat schématickým vyobrazením. Tedy nejen zachytit konkrétní mechanismus děje, formu jakou se projevuje v našem empirickém životě, ale i strukturační procesy neuronálních okruhů, které je v našem mozku "doprovázejí". Záleží pak již na individualitě čtenářě, do jaké míry si je bude schopen vztáhnout ke konkrétním projevům, které jej samotného v životě opakovaně „potkávají“.

Asi málo koho by udivilo tvrzení, že mozek batolete, či předškolního dítěte toho pravděpodobně o světe a principech jeho fungování bude vědět výrazně méně než studovaný vysokoškolák, kantor a nebo paní prodavačka v hypermarketu. Co by nás však mohlo přinutit zpozornět, že mozek malilinkatého prcka má absolutně největší potenciál pro utváření vzájemných interakčních vazeb mezi různě funkčně "zaměřenými" neuronálními okruhy.

S přibývajícím biologickým věkem se hraje o to, do jaké míry tohoto potenciálu využije a v jaké míře ho nechá zdegenerovat (zakrnět). Je to docela paradox. Ačkoliv míra absolutního poznání každého z nás, spolu s věkem a novými informacemi, které neustále absorbujeme, se relativně zvyšuje, schopnost  našeho mozku je zapojovat do vzájemně interakčně strukturovaných vazeb naopak výrazně klesá.

Jaký že má ten nesrozumitelný odstavec smysl? Hned dvojí. Pro schopnost přesného uchopování světa kolem nás a logiku našeho myšlení  zcela zásadní. Z jaké jiné podstaty si mozek může utvářet své představy o naši budoucnosti, ať již o té co se má stát za 5 vteřin, či za půl roku? Z čeho jiného může vytvářet predikce pro naše rozhodování "Co se stane, když ..? Vraťme se proto na začátek k naši školní analogii a pokusme se tento jev detailněji rozebrat, pomocí konkrétního modelového příkladu.

Musí člověk zapomínat?

Předmět fyzika. Pro někoho z nás představoval procházku růžovou zahradou, (jak se říká, šlo mu to samo), a pro jiného zase martýrium, kdy se jednou mohl zaradovat, že skončilo. Oba dva jedinci, vynaložili jednou obrovské úsilí a energii (někdo více, jiný méně), aby tento předmět zvládli, dostali jedničku a byli svými blízkými (rodiči, učiteli, spolužáky) oceněni. A nebo s motivací opačnou, aby nebyli káráni, trestáni či opovrhováni za svoji "neschopnost". Otázkou zůstává, kolik si z té fyziky po dvaceti letech pamatujeme? Různě. Ten kdo se jí věnoval i následně, tak vše, někdo jen to co využije při práci kolem svého domova a někteří, těch bude možná většina, pouhé střípky. „Taky k čemu?“ V běžném životě tyto poznatky přeci nepotřebujeme. Co si však pamatujeme skoro všichni velmi přesně: pana učitele, zda nám šla fyzika lehce, či jsme se jí protrápili a hodnocení, kterého se nám podařilo dosáhnout.

A tak se nabízí otázka. "Jakou ta obrovská snaha, tolik vynaložené energie, měla pro náš následný život smysl?" Velmi často to skončilo tím, že došlo k rozdělení na humanitní či přírodovědní směr, tak aby se „humanisté“ nemuseli trápit (fyzikou, chemií, biologií, matematikou). Tento příklad, možná působí jako okopírované vzpomínky nejednoho z nás, i když individuálně ve vztahu k předmětům odlišného zaměření. Mohli bychom konstatovat. "Každý má talent a taky ho baví něco jiného". Jak by ten svět vypadal, kdyby všichni uměli to stejné? „Vždyť je to logické." Nic objevného pod sluncem, je to zcela běžné a tak s tím i předem počítáme". Dokud si však nepoložíme otázky:

• Co se přitom odehrávalo v mém mozku?
• Proč jsme všichni schopni mozkem řídit a využívat stejné pohyby těla?
• Proč stejně podobně neumíme logicky myslet? (Proč není běžné, aby byli všichni myslící "Einsteini", i když chodit a pohybovat se umíme stejně jako on?)
• Může za obrovské rozdíly mezi námi naše přirozené nadání? (a nebo spíše konkrétní "blbost", kterou při výchově a výuce opomíjíme?)

Co se v průběhu výše popisovaného procesu v našem mozku odehrávalo, než jsme dospěli do fáze, že si dokážeme vybavit „pouze útržkovité“ vzpomínky? V našem modelovém příkladu v kontextu: předmět - učitel - známka? Pokud tento výsledek porovnáme s množstvím, obsahem informací, které jsme v průběhu učení předmětu samotného do sebe vstřebávali a dějů které jsme přitom prožívali, je to docela výrazný nepoměr. Kam následně naše znalosti a jednou nabyté dovednosti vytrácejí? A mohly vůbec zmizet a nebo je pouze náš mozek nedokáže dostatečně rychle vyhledávat?

• Umí náš mozek zapomínat?
• Jakým způsobem aktivujeme vzpomínky?

Na tomto místě narázíme na prvním fenomén, kterého si je jen málo kdo z nás vědom. Přesto, je pro fungování mozku, jeho schopností ovládání našeho těla a logického uvažování zcela zásadní . Nepoškozený mozek, to co se jednou naučil, zvládl, nikdy nezapomíná. "Ha, tak zde něco nehraje!" Co je tedy tou reálnou příčinou, že si z předmětu fyziky, toho dokážeme v pozdějším věku vybavovat tak poskrovnu? Dokonce ti kterým šla lehce, tak si kolikrát vzpomenou na mnohem méně, než ti co se jí protrápili.

Odpověď bude jednoduchá. Když se vrátíme k příkladu výše (rozdíl mezi mozkem novorozence a dospělého člověka), tak jsme si v něm "pouze" snížili náš potenciál zapojovat jednou nabyté informace do vzájemných komunikačních vazeb a kontextů s poznatky, které využíváme v našem současném životě. Jinak řečeno, náš mozek je, ze svého komunikačního toku začal opomíjet. Kdybychom použili metaforu, tak k nim nemůže najít dostatečně rychlou cestu a tak je vynechá. To už dává docela jiný smysl, než výmluva: „Hlava si udělala místo pro nové a v současné době aktuálně potřebnější informace.“

Malá vsuvka: Pro naše tělo ve spojitosti s mozkem platí identické mechanismy. Člověk, který  se jednou naučil například  žonglovat se třemi míčky, tak po pěti letech kdy tuto dovednost v běžném životě nepraktikoval, málo kdy je schopen znovu  začít žonglovat se stejnou kvalitou a přesností jako kdysi. Chvíli mu trvá. Vyžaduje to nějakou námahu a opakované zkoušení, než znovu v mozku souvztažně vyládí k těmto pohybům potřebný interakční potenciál neuronálních okruhů. Na druhou stranu, mu to pravděpodobně zabere mnohem méně neúspěšných pokusů, než u někoho, kdo bude začínat od píky. Obdobnými procesy procházejí například vrcholoví sportovci, když se po dlouhodobějším výpadku (způsobeným například zraněním) snaží vrátit do formy. Příčina je stejná. Jejich mozek se v průběhu zranění  adaptoval na změněné prostředí (ve svém běžném životě "byl nucen" využívat odlišnou skladbu neurononálních okruhů, než si posiloval při tréninku a při soutěžních zápasech).

• Jak takové „rozcestníky“ v mozku fungují?

Mozek, s veškerými informacemi pracuje v časoprostorově propojených kontextech "CO, KDY, KDE, JAK"  Můžeme si je představit, jako kdyby každé nové poznání měl potřebu zaintegrovat do celistvé strukturysvého stávajícího subjektivně logicky uspořádaného celku.

Stačí si jen uvědomit, co se nám kolikrát v hlavě začne honit, když nás někdo vysadí na místě, kde jsme si kdysi jako malí hrávali. Kolik vzpomínek, na lidi, prožitky, klukoviny co jsme spolu páchali se nám najednou dokáže znovu vybavit (Co, Kdy, Kde, Jak). Události, na které jsme si třeba za dvacet let ani jednou nevzpomněli se najednou začaly objevovat, jako kdyby se staly včera. Obdobně si pod tímto "schématkem" můžeme představit náš příklad fyziky. Čím více jsou nám její poznatky odtrženy od našeho běžného prostředí (časoprostorů) v kterém se pohybujeme, tím je jejich propojení do kontextů méně bohatší. Proto si na ně mozek s dostatečnou rychlostí "nevzpomene".

Ověřme si, co to s námi provede, když po letech navštívíme učebnu, kde se budou nacházet identické experimentální pomůcky na kterých jsme si prezentovali působení popisovaných fyzikálních jevů. To najednou začne mozek chrlit vzpomínek, a co teprve, když tam potkáme stejného učitele či spolužáky. Mozek je geniální orgán, který nejenže zaznamenává "podstatu učené látky" (v našem případě fyziky), ale i souvztažné prostředí v kterém výuka probíhá (obojí pro sebe se stejnou "váhou"). A tak si klidně vzpomene na newtonovy gravitační zákony, při pohledu na strom obsypaný jablky. Že to nemá přímou lineární logiku, příčiny a následku? No ani nemůže, kauzální logikou se v přírodě nic neřídí, včetně procesů našeho mozku. Tu si vymysleli logicky racionálně uvažující lidé aby si svůj pohled na svět zjednodušili. Že se jedná o pouhou banalitu? Hmm, je to taková bezvýznamnost, že tvoří základ postulátů teorií pana Einsteina. Bez nich by svět a příroda nefungovali v té podobě, jak je dnes můžeme pozorovat.

Mozek si ukládá "informace" v časoprostorových kontextech, tak aby k nim mělrychlý přístup (přes mnoho odlišných potenciálních vstupů). Pokud je následně nekterý z těchto "vstupů" stimulačně aktivován, třebas i kontextově nesouvisejícími podněty, ale s určitou vztahovou návazností zasahující do původního kontextu, zvyšuje se jeho potenciál, že bude v mozkové  komunikaci využit. (strom s jablky = newtonova gravitace) V odborném žargonu jsme si to pojmenovali "asociačním řetězením".

Upřesnění k schématickým obrázkům. Popisované jevy a jejich vztahy budeme zobrazovat pro  zjednodušení "dvourozměrně". V realitě interakčního potenciálu neuronálních okruhů, jsou tyto oblasti trojrozměrně prostorově překrývající a nesousedící. Mohou být aktivovány dlouhými axonovými vlákny přes celý mozek

Malá zkouška: Vyslovte například slovo "máma". A nyní se pokuste k němu najít různá další slova či příběhy, které vás napadnou. Nejlépe, pokud máte příležitost, si to vyzkoušet například společně s vašim partnerem. Poznáte, že se začnou objevovat spojitosti (kontextové vazby) do velmi vzdálených a od sebe různých prostředí. Je to  ukázka principu, jak si mozek informace "ukládá" do časoprostorově kontextových vazeb. Zajímavá, je i rozdílnost u různých lidí, v obsahu a pořadí, koho a co bude asociačně rychle napadat.

Obdobně to funguje u všeho nového, co náš mozek uchopuje. Do jaké míry (jak bohatě) se nám při poznávání, daří tyto informace provázat s ději, s kterými jsme v kontaktu  v našem běžném životě.

Tento princip si můžeme v kontextu mozkového trastu jako celku (interakčního potenciálu všech neuronálních okruhů) obrazně připodobnit ke skládance puzzle. Kdy například kompletní poznatky z fyziky představují jednu kostičku z celkového obrázku. To jak dobře se nám ji do celkového obrázku (běžný život) podaří "začlenit", (jakým množstvím potencionálních úchytů) rozhoduje o tom, jak těchto poznatků bude mozek schopen v budoucnu v běžném životě využívat. (Najde/Nenajde) No a když si ji přichytíme v kontextech fyzika-učitelka-hodnocení-obtížný předmět, tak je to to nejrychlejší co se nám vybaví. Příčina je docela banální, její následek pro mozek a úspěchy člověka v osobním a profesním životě fatální.

Zbavujeme se tak potenciálu využívat jednou naučené a zvládnuté odpovědi na otázky,, Co se stane, když ...? Jednoduše jsme si tyto poznatky kontextově nespojili s reálnými ději, které nás neustále v interakci se skutečným prostředím potkávají, tak mozek nyní nemá utvořen dostatek potenciálních vazeb jak si k nim rychle "vyhledat cestu". U člověka, který se zabývá například výukou fyziky dennodenně, je to jednoduché, je součástí jeho života, a tak to jde velmi snadno a rychle.

Logicky  bychom mohli namítnout, že někdo si například jednou naučenou básničku, či hlavní města států bývalých Sovětských republik pamatuje, i kdybychom jej vzbudili o půlnoci a jsou na svoji paměť patřičně hrdí. Problém je v tom, že tato dovednost je využitelná především  ve „specializovaných dovednostních“ soutěžích. V běžném životě, v prostředí, které prochází neustálými změnami, je použití těchto statických informací otázkou. Jako kdybychom si začlenili do hlavního proudu, či kontextu svých neuronálních okruhů, tuto pro mozek nepřirozenou rigiditu.

Možná ještě výstižnější příklad. Co když po mozku tohoto člověka budeme vyžadovat, aby nám odříkal všechny básničky, které kdy kdo v jednom státě napsal? Kolik asi času a energie spotřebuje pouze pro to, aby je přečetl? Pokud však budeme chtít, aby nám člověk znalý principů přírodní fyziky vysvětlil chování jakéhokoliv živého systému na světě, jeho popis bude víceméně vždy do značné míry odpovídat skutečné realitě, bez toho aby musel investovat energii do získávání obrovského kvanta pro mozek nových informací (příklad básniček). Bezpodmínečně mu však nebudou stačit informace pouze o systému samotném, bude potřebovat znát i prostředí v jakém se systém pohybuje.

Potenciální kapacita jakéhokoliv nepoškozeného mozku je ve své podstatě neomezená. O využitelnosti našich dovedností a poznatků (co se stane, když ..) rozhoduje to, jak bohatě dokážeme různé neuronální okruhy vzájemně interakčně „provázat“. Proto bychom si měli dát pozor a  nesklouzávat k subjektivnímu hodnocení, co je dobře a co špatně, což by nám někdy automaticky mohly navozovat uvedené příklady básničky a fyziky. Použili jsme je pouze pro to, že nám umožňují snadnou formou demonstrovat popisované principy a rozdíly v projevech chování.

Mnozí z nás, kteří jsme navštěvovali základní a střední školu, tak si pravděpodobně vzpomeneme na rozlišování vyučovaných předmětů na humanitní a přírodovědní. Může mít takové rozdělení fatální vliv na vývoj a konkurenceschopnost mozku jedince, potažmo jakékoliv společnosti? Schéma výše nám umožnilo zachytit ještě jeden důležitý, pro vývoj mozku, poznání, kvalitu a úspěšnost prožívaného života každého člověka zcela zásadní jev. (ale to si zaslouží detailnější "rozpitvání" v textu níže)

Malé shrnutí:

1. Mozek nezapomíná, co jej jednou naučíme v něm zůstává připraveno pro potenciální využití v našem běžném životě.
2. Na čem záleží, jak bohatě  jednotlivé informační obsahy začleníme do celkové struktury jeho poznání.
3. Co má smysl se pro mozek učit? Vše co upotřebí v reálném životě v kontaktu se světem kolem sebe, včetně  bohatosti a různorodosti zatřídění těchto informací do souvislostních kontextů.
4. Co mozek v běžném životě nepoužívá, to začíná ze vého komunikačního toku opomíjet.
5. Tyto principy platí pro vše co během života poznáváme jako nové a to v jakémkoliv věku.

Smělá predikce: Pokud lidé přestanou opomíjet tuto skutečnost, dokáží ji zakomponovat do výchovných a výukových procesů současných dětí, existuje velká míra pravděpodobnosti, že se v dospělosti schopnosti jejich mozku ve využívání informací budou výrazně lišit od toho našeho. Dá se předpokládat obdobný vývojový rozdíl, jako mezi stávající dospělou populací a našimi předky před 200 a více léty.

Jak se mozek člověka uchopuje světa kolem sebe i v sobě

Omlouváme se čtenáři, že jsme pasáž o procesech strukturace mozku (učení) uvedli jejich pravým opakem, opomíjením ("chceteli zapomínáním"). Cílem bylo hned ze začátku upozornit na jev, který při osvojování všech nových znalostí a dovedností, již ze své podstaty pozorovat nemůžeme (jejich budoucí komunikační opomíjení). Jinak řečeno, že pro logiku a způsob našeho myšlení, včetně zvládání jakékoliv dovednosti, nejsou rozhodující pouze obsah (to co) našim mozkem vstřebáváme, ale jak bohatě jej při procesu učení dokážeme provázat do vzájemných kontextů (souvislostí).

V následující části se již zaměříme na to, jak se komunikační struktura mozku formuje z pohledu aktivace různých neuronálních celků ve spojení s obsahem (co se mozek učí). Tento vztah je určující pro úspěšnost fungování člověka v profesním, osobním a vztahovém životě.

Čím je utvářena kapacita našeho mozku?

Pro samotné porozumění všem níže popisovaným strukturačním mechanismům (procesy učení), není detailní znalost anatomické struktury mozku a jeho chemickofyzikálních dějů důležitá. Spíše ji zde přikládáme v lehce vizualizované podobě, tak aby si čtenář utvořil rámcovou představu, jak ve skutečnosti vypadá to, co používáme ve schématicky zjednodušujícím vyobrazení. Především pak, jaký je rozsah a kapacitní potenciál mozkového trastu jako celku.

Mozek, jako operátor lidského vědomí, je extrémně komplexní systém, složený ze 100 miliard neuronů, vzájemně propojených 10 000 synaptickými spoji (platí pro každý neuron, triliony možných spojů). Na rozdíl od všech ostatních buněk lidského těla, se neurony zásadně liší, jejich komunikační procesy neprobíhají přímo pouze mezi buňkami nacházejícími se vedle sebe, ale přesahují svými axony do funkčně a lokálně vzdálených mozkových center. Toto nepředstavitelné množství vzájemných propojení (milión miliard), u každého člověka s odlišným vazbovým potenciálem, je přitom neustále měněno díky přísunu a změnám časoprostorových informací (podnětů), přicházejících z vnějšího a vnitřního prostředí organismu. Mozek je po své funkční stránce všechno jiné, než vyprojektovaný artefakt (počítač), který je jednou stvořen a pak již koná stejně.

Neuronální okruhy novorozence - "nepopsaný" list

Domníváme se, že nejběžnější představou, která bude mezi veřejností rozšířena je, že mozek si postupně s věkem, osvojuje určitým způsobem nové znalosti a dovednosti. Primárně je člověk získává od svých rodičů, sourozenců, následně pak učitelů a spolužáků, od kolegů v pracovním procesu, v televizi, pozorováním dějů v přírodě. Až se dostane do stádia, kdy "usoudí", že již vše co k životu potřebuje s určitou mírou dokonalosti zvládá a tak se novému učit přestává, a přitom zároveň sem tam „něco“ z již naučeného začne ze svého komunikačního toku opomíjet. (zapomínat) Pokud se tak děje ve větším rozsahu, a ve vyšším věku, mnohdy tento jev shrnujeme pod pojem stařecká demence.

• Co se při tom v mozku odehrává?

V ranném stádiu vývoje mozku je utvořen potenciál primární anatomické konektivity neuronálních okruhů, v podobě jak byly zachyceny a prezentovány ve video ukázkách výše. Hmmm. Jak to máme chápat? Vzhledem k výše zmíněným převládajícím představám bychom spíše mohli předpokládat, že si člověk tuto konektivitu během svého života strukturací (učením) postupně buduje. Jednoduchá odpověď bude znít trošičku "šalamounsky" NE i ANO. Pro snazší uchopení tohoto mechanismu můžeme využít připodobnění fungování komplexu neuronálních okruhů k fotografickému papíru. (fyzika a chemie prominou, jde nám o snadnou prezentaci principů fungování mozku, než že bychom se snažili o věcně přesný popis procesů utváření fotografií)

Čistý fotografický papír má daný chemicko fyzikální potenciál, při jehož osvícení externími světelnými zdroji (v určitém omezeném rozsahu frekvencí) může dojít k zachycení obrazového záznamu (například vyfotografovaného děje). Pokud má zdroj jinou frekvenci vlnění, například rádiové vlny, gama záření, rentgenové záření, takové vlny papír minou či jím projdou, ale jeho chemicko fyzikální potenciál zůstává nedotčený (nic se na něm nezobrazí). Na druhé straně, pokud na něj dopadá světlo v "požadovaném" rozsahu frekvencí, tak ho zachytí například v podobě lásky mezi dvěma lidmi a nebo i válečných zvěrstev. (Co na něj dopadne, to přesně zachytí, je mu to jedno).

Primární konektivita neuronálních okruhů

Obdobný princip platí pro primární konektivitu neuronálních okruhů našeho mozku. Můžeme si ji představit jako "nepoužitý" fotografický papír, který je připraven zachytit a být aktivován podněty které k němu vysílá prostředí. Jakvnitřní (tělo člověka), tak vnější (okolní svět). Narozdíl od papíru, neuronální okruhy zaznamenávají vše v časoprostorových kontextech (CO, KDY, KDE, JAK) co člověk vidí, slyší a ve spojitisti s tím co cítí.

Schématicky si tento mechanismus můžeme znázornit způsobem, kdy bílá oblast představuje interakční potenciál všech neuronálních oruhů (primární konekivitu mozku - čistý fotografický papír) a barevná oblast okruhy, které jsou v reálném životě následně člověkem využívány pro přenos vzruchů (zachycený obrázek na fotografickém papíře).

Degenerace potenciálu primární konektivity

Primární konektivita (rozmanitost anatomické struktury neuronálních okruhů) utvořena v ranném stádiu vývoje mozku člověka zůstává vícemeně v jeho dalším životě neměnná (nezvětšuje se). Obdobně jako u čistého fotografického papíru, můžeme pozorovat spíše proces opačný. Potenciál, který je člověkem nevyužíván,degeneruje. Jak si to představit v realitě mozkových dějů? Okruhy, které jsou využívány, jsou zásobovány energií a jsou "posilovány". Okruhy, které člově nevyužívá (nedochází k jejich aktivaci energií), degenerují a jsou mozkem z jeho komunikačních aktivit opomíjeny.

Docela přirozeně by v mnohých z nás mohla začít hlodat neskonalá touha: Jak dosáhnout toho, abych ve svém mozku aktivoval co nejvíce těch různorodých? Návod je vcelku jednoduchý. V čím více různorodějším a na podněty bohatším prostředí se budeme pohybovat, čím bohatší informační potravou budeme mozek zásobovat, tím více odlišných neuronálních okruhů při komunikačním toku bude muset náš mozek aktivovat a využívat. (Je to obdobné jako s fotografickým papírem. Pokud budeme fotit naustále na jednom místě, zachycený obrázek bude stejný na všech milionech fotografií)

Možná více působivé bude, pokud si projevy těchto procesů popíšeme v empirii života s obrácenou účinností. Ten, kdo někdy navštívil zoologickou zahradu, možná pozoroval, že některá zvířátka se chovají i pro nás nepřirozeným způsobem. Například lední medvědi a kočkovité šelmy pohybující se neustále v jednom kruhu a nebo tam a zpět. Je to živoucí ukázka toho, kdy budeme neustálým opakováním posilovat určité stereotypní okruhy v mozku na úkor ostatních, které by byly aktivovány, pokud by se daný organismus pohyboval v pro něj bohatším a na podněty různorodějším prostředí (např. otevřené savaně). U zvířátek tyto projevy často přecházíme s menším či větším pousmáním. Někdo je polituje a jiný k nim bude netečný. Případy, které nás většinou přimějí zpozornět, pokud zahlédneme takové projevy chování u lidí. A že jich najdeme nejen za zdmi ústavů, ale i v běžném životě dost a dost.

• Schválně, které vás v tento moment jako první napadají?
  

Představme si zaměstnance, kteří vykonávají svoji práci u pásové výroby a nebo vysokoškolsky vzdělané jedince kteří datlují do počítače faktury. (jejich mozek aktivuje neustále ty samé okruhy - je neustále stimulován stereotypními podněty - vyžadujíce identické pohyby). Pro mozek a jeho neuronální okruhy to představuje obdobnou činnostní pestrost, jako u výše zmiňované kočkovité šelmy. ("Když ona taková úzká specializace je ekonomicky a z pohledu kvality prováděných procesů nejvýhodnější".)

Ano mozek takového člověka bude umět sladit a posilovat okruhy řídící koordinaci pohybů nutných pro točení šroubovákem, či ťukání písmen do klávesnice, bohužel na úkor degenerace okruhů ostatních. (šedé okruhy ve schématu) Následně se ale nikdo nemůžeme udivovat, pokud se někde objeví jiní lidé, kteří umí kroutit stejně tak kvalitně jako my, ale jsou levnější. Přirozeně, na finanční hodnoty zaměřený mozek manažera je bez nějakých skrupulí vymění. Pro jeho mozek představují stěžejní hodnoty zisky a efektivita procesů. Člověk jako lidská a myslící bytost je považován jako pouhý nástroj k jejich naplnění. Co těmto zaměstnancům zůstává, je jejich stereotypní činností degenerovaný mozek. Je docela zajímavé, že k tomuto pojetí a vnímaní hodnot si mnohá sociální společenství zakládají ekonomicky zaměřené vzdělávací systémy, včetně volby svých čelních zástupců.

Stejné projevy musí zákonitě nastávat i v tzv. "nápravných zařízeních", kde je podnětové prostředí člověka obdobně omezené. Jaké asi bude mít takový člověk šance na následné plnohodnotné začlenění do běžného života, když jeho mozek bude zvládat především to, co si za mřížemi v podnětově omezeném prostředí posiloval? Sice tímto přístupem dojde k naplnění naučené touhy člověka po trestu a pomstě, dosažení pocitu spravedlnosti, pak se však nemůžeme divit, že u tohoto člověka bude docházet k recidivě a dosti často důsledkově horším dopadem pro celou společnost.

Stejně tak lidé mnohdy se stoupajícím věkem rezignují na poznávání nového, či omezují bohatost svého prostředí s kterým přicházejí do osobního kontaktu (odchod do důchodu). Následky pro jejich mozek bývají z pohledu degenerace okruhů obdobné. Medicína tento jev shrnuje pod pojem stařecká demence a mnohdy je generalizovaně přisuzuje k běžným projevům stárnutí organismu.

Strukturace mozku od batolete po důchodce

Velmi často nás naše uvažování může svádět si pod pojmem učení představovat pouze to, co dokážeme rozumově či racionální logikou uchopit. A tak si tento proces náš mozek převážně asociačně ohraničuje se získáváním nových informací ve školských zařízeních, na školení atp. My se pokusíme tento úhel pohledu výrazně rozšířit, přestavět, zpřesnit a na konci zásadně zjednodušit. I když v textu budeme často zmiňovat příklady na dětech, tam jsou změny a rozdíly v projevech chování díky poznání nového vidět nejvýrazněji, přesto na ně musíme nahlížet jako na jevy obecné, ovlivňující každého z nás v jakémkoliv věku.

Mimo jiné se budeme snažit přesně zachytit určující vlivy prostředí a jim odpovídající procesy strukturace neuronálních okruhů, kterými potenciálně mozkově "vybavené" Einsteiny (naše děti, náš vlastní mozek nevyjímaje), výchovou v rodině, formou a obsahem výuky ve školách, dokážeme velmi úspěšně osekat do podoby pásových dělníků. A nevědomky se tak odsoudit k životu v subjektivní, kauzálně logické, nemorálními autoritami ovládané, hodnotově "zprzněné" realitě.

Když se mozek člověka poprvé "rozhlédne" po světě

Co vše mozek umí, i když má utvořen primární potenciál konektivity svých okruhů, si můžeme docela živě představit na malém novorozenci. Od jeho příchodu na svět bude záležet jen a pouze na něm a na jeho interakčním prostředí co vše se naučí, v životě zvládne, dokáže a jak bude úspěšný.

Mohli bychom si neuronální okruhy právě narozeného dítěte představit jako onen "čistý" potenciál fotografického papíru. I když úplně "neposkvrněný" není, především co se týče jeho základních životních funkcí. Rozsah pozorovatelných rozdílů v projevech jeho chování a dospělým člověkem budou asi většině zřejmé. Co mají fotografický papír a mozek dítěte společného? Jsou připraveny zachytit vše, co kolem sebe vidí, lidský mozek navíc ve spojitosti s tím co slyší a jakkoliv cítí!

Ať již se jedná o to dobré (lásku rodičů), tak to zlé (jejich nesváry či fyzické napadání). Samozřejmě bez schopnosti kritického hodnocení, zda je to dobře či špatně. Jednoduše si to mozek dítěte zastrukturuje do svých okruhů jako obrázek reálných projevů života kolem sebe. Mozek mimina, je obdobně jako fotografický papír ještě vševěřící, neumí a nemá na základě čeho cenzurovat!!

Tak již asi nepřekvapí tvrzení typu "Jablko nepadá daleko od stromu" popřípadě výstupy výzkumů "Ženy kopírují výchovné metody svých matek"

Malé dítě, nejenže se učí sladit činnosti mozku, pro ovládání a koordinaci svého tělíčka v prostoru a čase(fyzický pohyb), ale musí se adaptovat na život v pro něj zcela novém okolním prostředí. Možná to na tomto místě i mnohé odborníky překvapí, ale naučit se "rozumově logickému myšlení", bude pro mozek představovat zcela identické mechanismy procesů, jako naučit se časoprostorově ovládat lidské tělo. (fyzicky hmotný pohyb)

Je zajímavé, že  zatímco procesy mozku ve vztahu k projevům chování lidského těla jsou známé a pro naše logické uvažovaní i snadno uchopitelné, projevy myšlení, vnímání, duše, vědomí, psychiky, logického uvažování, inteligence jsou stále zahaleny určitou rouškou tajemství a mysticismu, přestože jsou v mozku řízeny indentickými mechanismy časoprotosrovou interakcí různých neuronálních okruhů. V následujících řádcích se budeme snažit, identičnost lidského vědomí, myšlení, psychiky a našeho těla vysvětlit na základě jejich společných, v mozku měřitelně zachytitelných a v projevech chování viditelných principů.

Pro to, aby naše racionální uchopování těchto procesů bylo snažší, začneme s popisem těchto mechanismů ve vztahu mozku a ovlávání těla. Následně, působením principiálně zcela identických jevů vysvětlíme utváření smyslu, logiky našeho myšlení a všech obdobných jevů i když rozličně pojmenovaných.

Jak učíme mozek ovládat naše tělo

Stejně tak, jak dokáže u rodičů příchod novorozence spustit změny všech jejich dosavadní životních stereotypů, představuje pro mozek malého nový svět kolem něj zcela odlišné vnější prostředí než matčino lůno. Některé oblasti se bude snažit po zbytek svého života biopsychosociálně růstem osvojit a jiným, zase vyhýbat. To co bude získávat z prostředí, ho bude měnit fyzicky(růst - díky příjmu potravy, ohrožení - vlivy nemocí), mentálně, psychicky(nabývání nových informací), ale i on svým interakčním působením bude toto prostředí sám ovlivňovat a měnit.

"Jak může dokázat takové bezbranné mrně měnit své okolí?" "No stačí se optat novorodičů, zda něco, po jeho příchodu u nich zůstalo při starém?"

V důsledku, se již nikdy nic v životě nemůže vrátit do stejného stavu, v kterém se to dříve nácházelo. Omlouváme se za kostrbatost tohoto sdělelní, lépe jej vyjádřit neumíme. Možná bude vhodné nahlédnout na článek, zabývající se zpětným cestováním evolucí. Ten samý princip platí i pro námi běžně prožívaný život. Co již jednou proběhlo určitým způsobem se nebude opakovat stejně. Tuto větu bychom si měli především uvědomovat ve vztahu k mozkovému vývoji dětské populace. Co jednou mozek naučíme, to v něm zůstane. Pro život dovednosti výhodné, ale i ty nevýhodné, špatné a nepřesné.  

Nejeden z nás si umí představit malé miminko, které ležíce na zádíčkách, jakoby "bezmyšlenkovitě" mává kolem sebe nožičkama a ručičkama, přitom neustále pozorně "skenuje" celé své okolí, sem tam si zakřičí, zapláče nakrmí a pak usne. Co mají všechny tyto projevy společného? Dítě se učí mozkem adaptačně sladit své tělo (vnitřní prostředí), jeho fungování v čase s vnějším prostředím (okolním světem).

Dětský mozek a fyzické pohyby v čase a prostoru

Pro rodiče může být docela zábavné pozorovat "hru", jak se jejich potomek neustále pokouší svýma ručičkama uchopit štěrchátko visící nad jeho postýlkou a nedaří se mu to. "To je přeci legrace, to si vzpomínám, tím jsme si mnozí procházeli taky!". Hmm. Tak se pokusme detailněji zaměřit na to, co vše, snahou uchopit na první pohled "hloupé" štěrchátko, se náš mozek může naučit.

1. Koordinovaně směrovat svoje chování pomocí pohybu k určitému cílovému prostoru, který v prostředí kolem sebe pozorujeme. Takové pokusy a učení jsou doprovázeny mnohými "nezdary", než se nám to daří zcela přesně a na první pokus. Ale i nepovedené pokusy strukturují neuronální okruhy. Jejich role je pro budoucí úspěšný život docela zásadní.

2. Jeho mozek si ověřuje, zda to co vidí ve skutečnosti ve světě i existuje, je reálné, tím že to může i cítit. (nevěří pouze svým očím a uším). Je zajímavé, že mozek dospěláků mnohdy na cítění, jako ověřující mechanismus reality jakoby rezignoval a věří tomu co mu zní logicky, racionálně, tomu co uslyší v televizi, od "odborníků". (To se následně dokážeme pěkně divit, se slovy, "Já to tušil!" "Já to podvedomě cítil").

3. Dalším a dalším zkoušením, kdy jsou již úspěchy v dosažení cílového prostoru častější, dochází k výběru, posilování a preferování toho nejúspěšnějšího děje opakováním. A tak na základě takových zkušeností zminulosti může mozek predikovat (plánovat), co se stane v budoucnosti. (Co se stane, když ...) Zda aktivací určitého přesného postupu pohybů pravděpodobně trefí nebo netrefí? (Dosáhne vytyčeného cíle?)

4. Mozek dítěte poznává, že cesta k jeho vytyčenému cíli vede zkoušením různých variant pohybů a jejich změnových postupů. (Utváří si obrovský potenciál, co se stane, když ) Je to patrné na tom, že přes prvotní nezdary svoje snažení nevzdává. (Jaký to rozdíl k mozku dospělému?)

5. Cíl taktéž určuje pomyslné časoprostorové hranice, kdy a kde se má pohyb zastavit, kde je jeho "konec".

6. Osvojuje si postupy, jak různými, na sebe navazujícími změnami pohybů, proces dosažení cíle v prostředí zautomatizovat. Tak aby bylo efektivní a rychlé.(Umět vybrat v konkrétním prostředí tu nejúčelnější variantu z mnoha potenciálně dostupných - které zvládá a umí)

Pokud trošičku zapojíme naši představivost, tak se jedná o osvojování principu, kde jsem teď a kam se chci v časoprostoru dostat v budoucnu. (Co se stane, když ...) I když se jedná o lineárně časově krátký úsek, kdy současnot od budoucnosti odděluje někdy zlomek vteřiny, nutný k pohybu ručičky a dotknutí se štěrchátka. Samozřejmě bychom mohli být nařčeni, co za tak jednoduchým projevem chování všechno nevidíme, jak se lidově říká, dělat z komára velblouda. No tak se pokusme zaměřit na komplexnější pohyby u nás dospělých, zdali se jejich mechanismus v něčem odlišuje.

Dospělý mozek - fyzický pohyb v čase a prostoru

Je snad učení dětského mozku zvládat pohyby mezi různými prostory v čase něčím zvláštní a nebo to snad náš dospělý mozek umí jinak? Jsou pohyby, které jsem se naučili v dětství, máme jejich "stereotypní vzorce již odzkoušeny" a tak je můžeme kdykoliv znovu aktivovat (využít). Jsou však pohyby, které jsou pro nás zcela nové, obdobně jako pro toho malého, a tam nás čeká stejné martýrium jako našeho prcka.

Stačí, pokud si představíme postaršího člověka, který se prvně v životě setká s počítačem, jak "velmi obratně" hned od začátku zachází s myší, když se snaží trefit a pak odkliknout určitý odkaz na webové stránce. No nesmějme se mu! Mozek na tyto časoprostorové pohyby nemá "nastrukturovány své okruhy". Jen je trošičku rozdíl v přístupu. Zatímco mozek malého piňdi svoji snahu nevzdává, dospělákův "racionálně" nejednou prohlásí: "Takové novoty, to již pro mě není" a svého zkoušení (učení) zanechá. Prostě do toho tu energii, která je vždy k strukturaci nového potenciálu interakčních vazeb neuronálních okruhů bezpodmíněčně nutná neinvestuje. Tak si říkáme, odkud asi bude pramenit přísloví "Nic v životě není zadarmo a nic nepřichází samo"

• Co se při tom udává v neuronálních okruzích?
  

Na tomto místě se budeme snažit přiblížit, jaké procesy doprovázejí zvládnutí každého komplexnejšího (složeného pohybu) a jejich rozdíly. Představme si pohyby myší při najíždění na určitý odkaz na webové stránce. Po našem těle, jejich přesné zvládnutí, vyžaduje aktivaci jemné motoriky. Naopak, při fyzicky náročné činnosti zapojujeme motoriku hrubou, silná svalová vlákna. (Nyní si jen představme, jak by to probíhalo, kdyby nám tato vlákna mozek aktivoval s opačnou působností? Nejen že bychom měli problém se s myší trefit přesně na určité místo, ale asi bychom ji i utrhli. Naopak, při naší snaze zvednout činku bychom snadno mohli přijít o palec u nohy).

Každý člověk, všechny dovednosti musí teprve svůj mozek naučit. (Kdy a co současně aktivovat a utlumit). Tyto projevy jsou zřetelně viditelné zvláště při činnostech, které by vyžadovaly jemnou motoriku, ale dítě používá hrubou. (To když podle rodičů a babiček je zlobivé a "ničí" jednu hračku za druhou. A nebo, když se při každém druhém pokusu napít ze skleničky "požgrindá")

Veškeré projevy pohybů těla jsou mozkem ovládány způsobem, že současně jsou vždy aktivována určitá svalová vlákna a jiná zase inhibována, následně proběhne jejich změna. Tyto skokové změny pozorujeme v projevu chování jako spojitý lineární pohyb, probíhají velmi rychle po sobě. Krásně je tento proces viditelný například při běhu, kde v čase dochází k cyklickým (opakovaným) změnám současně aktivovaných a inhibovaných svalových vláken.

(Malé zamyšlení: Je to nějak podstatné? Pan Einstein si těchto jevů začal všímat u chování fyzikálních systémů a na základě toho utvářel postuláty teorie speciální relativity. "On každý, v přírodě pozorovaný lineární pohyb, je v realitě výsledkem nespojitého působení současné aktivace a inhibice energie v prostorech ve stejném čase. Představme si třeba v prostoru a čase přemísťující se obstarožní traktor a přitom jeho specifické nespojité zvuky, které vydává jeho motor "ta, ta, ta, ta, ta,. V motoru je současně aktivována a utlumována činnost více válců.  I když náš mozek pohyb traktoru pozoruje jako spojitý, díky rychlosti, s jakou se tyto změny dějí, přesná skutečnost je vzdálena námi vnímané realitě.

A tak zatímco u traktoru (a lidmi vytvořených artefaktů) nám synchronicitní princip příčinné souvisloti změny stavů (pohyb) připadá jako zcela normální a logicky rozumově vysvětlitelný, u našich neuronálních okruhů, které jsme tyto rychlé změny také museli naučit, přesto, že je ve výsledku pozorujeme jako spojitý lineární pohyb mezi místem A - B, začínáme mluvit o podvědomím řízených reakcích našeho těla. Jinak řečeno, glorifikujeme naši rozumovou logiku za to, že nám umožnila vymyslet a sestrojit funkční motor, přitom si někdy nevšimáme, že obdobným principem řídí mozek naše tělo.

• Ono si tělo s mozkem dovolují dělat něco bez našeho rozumu a logiky?

Ano, dovoluje, ale jen do té míry co ho před tím sami naučíme. Čekat v mnoha životních situacích na to, než se rozhoupe náš rozum (rácio) by se mohlo stát osudové. Přitom skutečnost je taková, že se změny udávají tak rychle, že rozumově zaznamenáme pouze jejich začátek a konec. Co vše se odehrává  mezi tím vědomě neregistrujeme a tak si průběh skutečné reality racionalitou osekáme. (začátek - konec, příčina - následek) O co větší je pak náš údiv nad tím, co vše za přesně řízené pohyby naše tělo muselo vykonat aby vznikl souvislý pohyb mezi stavem A a stavem B. Stačí si je zaznamenat na kameru a pustit zpomaleně.

Komplexní pohyby v čase, prostoru a rychlost jejich změn

A co teprve krasobruslaři, akvabely, gymnasté a akrobatičtí ližaři? Kde požadavky na změny v prostoru jsou výrazně bohatší než při běhu a někdy i mnohem rychlejší. Taky to od nich vyžaduje náramné úsilí a řadu bolestně neúspěšných pokusů, než se sportovci podaří tyto postupné změny jednotlivých "mezifází" pohybu s patřičnou přesností sladit (například dvojité salto s třemi vruty). To si mozek prostorově změnově pěkně zamaká, než například při klasickém běhu, kde nám "stačí" jednou zvládnutý stereotypní pohyb a pak již jen zrychlovat jeho změny v čase.

Čistě naši kauzální logikou, bychom pak měli dojít k závěru, že například sportovní střelba na stojící cíl, kdy jakékoliv změny pohybu mezi mířením a stlačením kohoutku jsou nežádoucí, je snadný sport, pro který se stačí naučit jeden pohyb, a úspěch je zaručen. (logicky, vždy jeho pomocí musím trefit desítku). Ano, je to tak, naše logika nám napovídá zcela přesně. Když se však odvážíme nahlédnout do reality, tak nejednou vidíme, že tomu bude jinak. (Nebudeme s odpovědí předbíhat, jen naťukneme, že mozek člověka není lineárně cyklicky naprogramovaný stroj, ale živý organismus, který se mění v interakci se svým, neustále se měnícím vnitřním a vnějším prostředím)

Statický stav "pohybu" - postoj

Pokud by tělo nevykonávalo "žádný" pohyb a dokázalo zůstat v určité statické poloze, budeme pro tuto neměnnost využívat označení postoj. (nedochází ke změnám prostoru v čase), Jak by se dal tento rigidní stav schématicky znázornit na funkci neuronálních okruhů mozku? Dojde k souvztažné(snychronicitní) aktivaci (modrá barva) a utlumení (červená) různých neuronálních okruhů. Na energetickém pozadí bychom mohli pozorovat, že energie je distribuována současně do určitých svalových vláken a určitých neuronálních okruhů mozku. (například stoj přímý, holubička, posed). Jednoduše řečeno, tělo "koná" neustále to samé, bez jakékoliv změny.

Dynamický stav pohybu - vztahová změna postojů

Člověk si své rozumem uvědomované vnímání času, prostoru a rychlosti jejich změn usnadňuje a tím si velmi výrazně zkresluje realitu. Stačí mu, když zaznamená začátek (příčina) a konec určitého děje (následek) a co se ve skutečnosti časoprostorově odehrává mezi tím, co to ovlivňuje, to s klidem opomíjí, jako kdyby to neexistovalo. Je to jednoduché, náš rozum je příliš pomalý na to, aby potřebu automatizovaně rychlých pohybů dokázal v reálném čase zachytit. Na druhou stranu, bez jeho existence bychom nedokázali vykonávat cyklicky opakující se komplexní pohybové stereotypie, nezávislé na okolním prostředí. (Lineárně za sebou řazené, cyklicky opakovatelné různé pohyby - například sestava prostných v gymnastice. Může nám to připadat jako samozřejmost, ale cyklicky opakovaně  s určitým cílem, bez ohledu na okolní prostředí to umí zvládat pouze několik druhů primátů. (umožňuje nám to existence zrcadlících neuronů)

Obrázek v pravo se snaží zjednodušeně zachytit projev spojitého času a prostoru v "lineárním" pohybu. V mozkové realitě se jedná o rychlou změnu od sebe různých postojů v určitém naučeném pořadí ("lineárním vztahu"). Pokud bychom jednotlivé pohyhové úkony při provádění cviku zaměnily, vznikl by z toho cvik odlišný.

Zelená plocha zobrazuje interakční potenciál neuronálních okruhů mozku, které je člověk schopen v daném čase a prostoru pro uskutečnění daného pohybu aktivovat. Červená a modrá pak zachycují neurononální okruhy, které reálně v konkrétním čase, na základě působení podnětů vnitřního a vnějšího prostředí, jsou současně tlumeny a aktivovány. Zelený puntík pak zobrazuje celkový projev chování (výsledný postoj), které současná aktivace konkrétních okruhů mozkem vyvolá. Celý souběh všech změn následně působí jako celistvý lineárně plynoucí pohyb, například kotoul, běh, pirueta.

"Animace" napravo se snaží zachytit dynamiku vývoje pohybu, kdy čas je lineárně nespojitý, ale odvíjí se skokově na základě změny současně působících neuronálních okruhů. Asi nikoho nepřekvapí, že v realitě každého komplexnějšího pohybu těla nestačí mozku umět provést počáteční výchozí postoj a následně ten konečný závěrečný, ale musí umět přesně zvládat i "postoje" v jednotlivých změnových mezifázích.

Představme si například salto či kotoul. Pokud po odrazu nebudeme přesně, cíleně pohybovat rukama, zapojovat různé svalové skupiny, různých částí našeho těla, velmi snadno by se nám mohlo stát, že se parádně rozplácneme.

To vše je přeci logické a známé, tak proč se tím tady tak dopodrobna zabýváme? Ano, při popisování chápání fyzického pohybu, koordinaci mozku a těla nám to problémy nečiní. Důležitost této naši logické přípravy se projeví později. Až narazíme na mozek, psychiku, myšlení a naši "božskou", inteligentní chytrostí prošpikovanou logiku rácia.

Opačný příklad nastává například u sportovců, kteří potřebují udržet stálost aktivovaných okruhů, po co nejdelší dobu setrvat beze změny (střelci). Kdy v čase zmáčknutí spouště potřebují zůstat ve stejném postoji jako při samotném míření na cíl. Je zajímavé, že prostorově a rychlostně rozdílné druhy sportů (gymnasté, střelci) se snaží "vystrnadit" z hlavy při svém cvičení jakékoliv (nesouvisející) myšlenky. No je to pochopitelné, protože i ty interakčně zapojují určité neuronální okruhy. A tento prostor i v mozku funguje s časem spojitě!!

Z toho nám plyne další závěr: Na kvalitě, jinak řečeno přesnosti pohybu, jak se nám ho podaří provést, zavisí nejen to, které neuronální okruhy a kdy současně aktivujeme, ale i to které utlumíme. (dalo by se říci, že pro zvládnutí pohybu musíme pro každý postoj vymezit jeho přesné prostorové hranice a při pohybu zároveň jejich přesné změny v čase). Zkusme si jen představit, co by se stalo, kdyby se nám v průběhu kotoulu vytrčila ruka jinakmimo osu, jinak řečeno, přidali bychom tam něco navíc? Zásadně by to prováděný cvik a jeho konečný výsledek mohlo změnit. (Co se stane, když .....) (obdobnou roli, jako vytrčená ruka, sehrávají i myšlenky)

Od prvních krůčků ke gymnastovi

Možná si toho díky velkým rychlostem nevšímáme, ale naučit mozek koordinovaně přesně zvládat různě rychlézměny našeho těla v čase a prostoru představuje obrovskou dávku učení, zkoušení a energie vynakládáné člověkem od toho nejútlejšího věku. Přesto, že pro mozek se jedná o neustále stejné úkony. Současnou aktivaci ainhibici, odlišných kombinací neuronálních okruhů. Procesem učení neděláme nic jiného, než, že hledáme, testujeme, posilujeme a oslabujeme jejich různé stereotypní kombinace. Zkoušením, se učíme, co s stane, když ...? Výsledkem je, že náš mozek nestrukturujeme pouze pro zvládnutí konkrétního pohybového stereotypu,ale tisíce dalších, které zůstanou v jeho potenciálu, například pro využití v odlišném prostředí či k jiným účelům.

Tento popis zní na první pohled docela jednoduše. Zvládání sezení, kroku, kotoulu, si pomocí něj dokážeme představit, ale co když se budeme chtít stát vrcholovými gymnasty a dokázat zacvičit mistrovsky prostná? Kde je nutné zvládat nejen jednotlivé cviky oddělelně, ale velmi dynamicky za sebou (bez možnosti zdlouhavého přemýšlení). Přitom pokaždé na jiné žíněnce v jiném prostředí, s vlivem i bez vlivů obecenstva. A pro každou novou sezónu je žádoucí tuto sestavu měnit, zdokonalovat provedení jednotlivých cviků, zvyšovat jejich obtížnost, vymýšlet nové, měnit jejich pořadí.

Postojově změnový potenciál mozku

I když by to z výše popisovaného mělo být zřejmé, přesto se znovu vrátíme k pojmu rozsahu a hranic pohybu z pohledu časoprostorové interakce neuronálních okruhů. O některých dětech, co se týče například sportu se tvrdí, že mají talent od boha a o jiných, že nejsou pohybově nadané. Někdo, ať vyzkouší jakýkoliv sport, tak mu to jde ryche a jiný se tím namáhavě  v tělocviku protrápí. Mnohdy se o dětech z vesnice tvrdí, že jsou pro pohyb nadanější než ty z města. Pokud nahlédneme na obrázek v pravo, najdeme jednoduchou příčinu.

Je obrovský rozdíl, zda dítě od mala prolézá houštinami, šplhá po stromech, hraje na honičku s kamarády, sem tam se i popere, než když spořádaně chodí po pravém okraji silnice, tvořící pomyslnou spojnici mezi sezením v lavici ve škole a doma u počítače . Časoprostorový pohybový potenciál současně aktivovatelných okruhů, které mají tyto děti nastrukturován se velmi výrazně liší.

Změny postojových stereotypů - pohyb

Malá vsuvka: Pro tento příkld úmyslně vynecháme proces sociálního napodobování  v prvních fázích učení komplexních pohybů (odborníci nám odpustí). Tedy podněty přicházející z vnějšího prostředí , které člověk odpozoruje, rozhodne se, že je chce umět dovednostně zvládnout (zahlédl někoho jiného provádět kotoul). Je to malá daň za snadnější uchopitelnost popisovaných mechanismů - vztah mozku a vnitřního prostředí - těla. (proces sociálního napodobvání, bude popsán a schématicky zachycen v textu níže, zabývající se procesy, jak si mozek utváří smysl a logiku myšlení)

Primární potenciál neuronálních okruhů, které si dítě během svých her, aktivuje je rozhodující pro jeho schopnost utváření bohatých a rychle se v čase měnících pohybů. Adaptace například na nějaký specifický druh sportu, probíhá následně způsobem, že se dítě učí zvládat konkrétní časoprostorově přesné postojové stereotypy a jejich rychlost. V mozku dochází k posilování určitých neuronálních okruhů a ladění rychlosti jejich změn. (Cviky jako kotoul, svíčka, stojka, přemet atp.) Přitom mozek neustále čerpá z bohatosti potenciálu okruhů, které si utvořil v útlém mládí.

Pokud bychom si průběh určitého cviku měli schématicky graficky znázornit, bude vypadat přibližně jako obrázek napravo. Mozek musí být schopen, přesně ohraničit jednotlivé postoje. (Umíme si představit, co by například uprostřed kotoulu napáchala nesprávně či "náhodně" vytrčená ruka?). Zároveň správně seřadit jejich jednotlivé změny včetně rychlosti s kterou k nim bude docházet. (lineární čas je relativní a pro pohyb neexistující veličinou)

Jednou naučený a správně zvládnutý kotoul, jsme následně schopni kdykoliv, bez ohledu na čas a prostředí opakovaně zacvičit. Tuto naši schopnost považujeme za tak samozřejmou, že se nás ani nenapadne ptát. Jak je to možné? Jestliže v případě kotoulu se jedná o automatické zvládnutí tak rychlých pohybů, že jejich jednotlivé změny vědomě neregistrujeme, jak je můžeme najednou opakovaně, v tomto případě již vědomě (rozumově) znovu, nezávisle na tom kdy a kde v mozku vyvolat?? Jak může mozek najít, kde má uloženu strukturu pro jednotlivé již zvládnuté cviky? Zvláště, když před kotoulem i po kotoulu v něm neustále probíhaly aktivačně inhibiční procesy řídící jiné pohyby? (viz ve schématu oblast před Z a oblast za K). Jak si může vůbec mozek dovolit v čase se vrátit do stejného prostoru? Velmi jednoduše, utvořil si hranice cviku, jehozačátek a konec. Kdykoliv ho znovu bude chtít použít, tak ví jak a kde má začít a zase skončit. Kdo, ale mozku řekně, kde jsou tyto hranice? (Například jakým pohybem začínají a jakým končí). "Na první pohled skoro až fylozofická otázka". Nehledejme v tom žádnou vědu, buď se je naučí z vnějšího prostředí (z pravidel, odpozorujeme od ostatních), jedinec je akceptuje a nebo si vymyslí svůj vlastní začátek a svůj vlastní konec. To platí pro jakoukoliv dovednost, kterou jednou či vícekrát bude cyklicky opakovaně ve svém životě využívat.

Malá vsuvka: na stávajícím místě trochu "mimo", její důležitost se projeví později: Pro jakýkoliv organismus je výhodné, když může těžit z již jednou dovednostně zvládnutého, z toho co umí, bez ohledu na čas a prostor v kerém tak činí. Na první pohled je to jednoznačně obrovská evoluční výhoda, kterou organismům jejich mozek umožňil. Ale! Nebyla by to příroda, aby neexistovalo žádné "ale". Tuto schopnost a potřebu znát začátek a konec různých dějů poskytuje v největší míře mozek a CNS. Nic jiného v přírodě žádný začátek a ani konec nemá (fyzika, chemie, biologie). Vše jsou to interakční procesy, u kterých, když se budeme snažit nalézt jejich přesný začátek(hranice) času skončíme u velkého třesku a v prostoru u interakcí těch nejmenších částic. Konat opakovaně přesně stejně bez ohledu na čas a prostor umí zase jen a pouze artefakty zkonstruované mozkem (motory, počítače, hodinky, snaha u nanotechnologií atp.)

Vztahy, výběr, skládání odlišných pohybových sterotypů

Nyní již známe skoro vše, co gymnasta pro zvládnutí cvičení prostných v mozku potřebuje. Dovednostně si osvojí několik cviků a ty následně odcvičí. Jenže, jak jeho mozek pozná, kdy který cvik má "použít"? Jak je seřadit za sebe? Jak posoudí které cviky zvládá lépe a které hůře? A co když do toho mají co mluvit se svými omezeními a isntrukcemi i pravidla (co se smí a co nesmí)? A budu mít na celé cvičení dost času? Která z různých variant, které mě zrovna napadají bude ta nejvýhodnější? A co cvičí potenciální soupeři, dalo by se tam něco odkoukat? Ačkoliv bychom tyto otázky možná rádi opomenuly jako nepodstané, i s nimi si musí mozek sportovce umět poradit. Musí být schopen utvořit časově lineární návaznosti mezi jednotlivými cviky, dát je do vztahu s jinými částmi neuronálních okruhů, které mu poskytnou informace například o pravidlech. Musí být schopen utvořit několik virtuálně časoprostorově seskládaných variant, z kerých následně bude vybírat, jaké budou pro něj ve vzahu k rozhodčím, soupeřům, divákům, svým současným dovednostem ty nevýhodnější.

To je přeci samozřejmost! No až zase taková ne. Tyto schopnosti poskytují člověku zrcadlící neurony umístěny v předních lalocích mozku. (Pravděpodobně s nimi disponuje pouze několik druhů primátů.) Možná bychom tento jev opomenuly, ale narazili jsme na další případ jedinečnosti z pohledu času a prostoru. Náš mozek nám umožňuje utvořit vzájemný lineární časový vztah z čehokoliv co zvládá umí, ale i neumí, bez ohledu na prostor. To co umí(zná začátek a konec), dokáže  různě variabilně řadit a skládat za sebe jak potřebuje, sám si určovat průběh děje, na základě jím pociťované výhodnosti. Nutno znovu podotknout, tuto dovednost volně se pohybovat v čase a prostoru, poskytuje organismu mozek, a nejbohatší formou ten lidský.

Malá vsuvka pro zamyšlení. Mozek člověka, tuto svoji schopnost, utváření lineárně složených vztahů, bez ohledu na čas a prostor, využívá při tvorbě svých artefaktů. Tak třeba traktor, kdy na činnost válců v motoru navazuje kliková hřídel a na její točení následně reagují kola. Člověk tak dokáže "obelhat" přírodní procesy. Umí vymyslet a zkonstruovat příčiny a taky následky dějů. Pomocí této logické lineární kauzality následně utváří své artefakty.

Vlivy vnitřního a vnějšího prostředí na realizaci pohybů

Jedna strana stejné mince je, jak se sestavu prostných náš mozek naučíme (tisíce a tisíce hodin tréninku, opakování) a druhá, jak ji následně zvládáme, například při soutěži zacvičit. (během tří minut). Logicky by z výše popisovaného mělo vyplývat, že jednou naučené a zvládnuté musí být mozek člověka schopen vždy vykonávat stejně (obdobně, jako jsme to naučili traktor). Co však sportovci ve skutečnosti zažívají? Proč se jich televizní reportéři po každých závodech znovu a znovu ptají, jaký mají ze svého výkonu pocit? Logicky by měl být pokaždé stejný, ale v realitě není.

Odpověď je jednoduchá. Přesto, že mozek člověka umí, výše popisovaná "kouzla s časem a prostorem", je to přírodní biologický systém, pro který platí přírodní zákony a ne ty co si sám vymyslí a naplánuje. Jinak řečeno, procesy neuronálních okruhů mozku probíhají ve spojitém čase a prostoru, v kterém se zrovna pohybují, tím pádem vždy do určité míry odlišně.

Co se tedy v mozku člověka děje, že není schopen konat jednou naučené a zvládnuté zcela identicky stejně? Proč je mozek sportovců schopen prohlásit: "Z první části mám dobrý pocit, ta druhá již nebyla ono". V průběhu celého cvičení probíhá v mozku neustále interakční ladění všech těchto časoprostorových neuronálních procesů ve vztahu k prostředí v kterém se sportovec pohybuje. (Teď již asi nikoho nepřekvapí, že jsou sportovci schopni podávat "lepší" výkon, když jsou v domácím prostředí). Prostě jejich mozek, si své neuronální okruhy strukturuje spojitě s prostředím. Některým sportovcům k výkonu taky pomáhá, pokud se jsou schopni od těchto vlivů oprostit. (Není to záhada. Jednoduše si svůj mozek naučili, aby co nejméně vnímal určité vlivy změn prostředí v čase, "neslyší", "nevidí".

Zajímavost pro sportovní nadšence: Protože přírodní čas funguje spojitě s prostorem (mozek je přírodní systém), musí myšlenky zákonitě mít vliv i na samtný fyzický pohyb. To co by někdo mohl považovat za výmluvy, že problém nepodání optimálního výkonu sportovcem, leží v jeho hlavě, má svůj jasný a měřitelný důvod. (Pokud není sportovec čistě somaticky indisponován)

Postojové a pohybové stereotypie v lineárním čase

Mozek společně s tělem si tímto způsobem osvojuje postojové a  pohybové stereotypie, které v případě potřeby je schopen kdykoliv aktivovat. Každý stereotyp s sebou nese určité nevýhody. To když se jej naučíme zvládat "špatně" vzhledem k vnějšímu prostředí a nebo se podmínky vnějšího prostředí zásadně změní.

Možná si připomeňme kolik vrcholových sportovců tuto změnu, vycházející ze změn pravidel či z nových materiálů nezvládlo. Letci na lyžích, když přišel V styl, sjezdaři když přišli karvingové lyže, tenisté, když se změnily rakety. Není to tak, že by tento přechod nezvládlo jejich tělo, ale nedokázali, starý stereotyp mozkových procesů, s dostatečnou přesností změnit a přizpůsobit změněnému prostředí.

Stereotypie nejsou pouze záležitostí vrcholových sportovců. Jejich působení pocítí na sobě každý z nás, když se například rozhodne začít chodit běhat. Již pouhé rozhodnutí a změna, kdy opravdu vyběhneme, je vybočení z našeho stereotypu na který jsme navyklý. Pokud vyběhneme poněkolikáté, tak nejednou začneme pociťovat, že to zas taková útrapa není. Mozek si utvořil stereotyp, který mu přesné zvládání tohoto pohybu "usnadňuje" - automatizuje. Žoviálně bychom mohli říci, že neuronální okruhy jdou přímo k věci. (při vzpomínce na modelový příklad malých dětí a štěrchátka)

Postojové a pohybové stereotypie dvolu lidí

Představme si dva sportovce, kteří vykonávají identický cvik například přemet. Když bychom si přehráli jejich zpomalený záznam a pustili přes sebe můžeme pozorovat situaci mezi dvěma extrémy. Buď pohyb (jednotlivé postoje) a rychlost jejich změn budou zcela identické (budou se překrývat), a nebo budou částečně či velmi rozdílné. Ať již se jedná o využití jednotlivých postojů, nebo v rychlosti jejich změn, budou tyto rozdíly či stejnosti zaznamenatelné i v interakční aktivitě odlišných neuronálních okruhů a rychlostech jejich změn.

Co jednou "tělo" naučím to umí navždy

"Krásné by to bylo". Mozek je velmi plastický systém, neustále schopen reagovat na změny vnitřního a vnějšího prostředí. Proč musí vrcholoví sportovci neustále trénovat to samé? Proč když jsem to jednou tělo naučil, tak si na to po letech netroufnu? Pokud se vrátíme k příkladu našeho školního zapomínání (opomíjení), tak ve vztahu k našemu tělu se mechanismy mozku v ničem neliší. Mozek a jeho sítě se sychronicitně neustále adaptují na aktuální prostředí v kterém se organismus nachází. To znamená, že to co v běžném životě nepraktykuji, to je v potencionální interakční časoprostorové komunikaci mozku "nahrazováno a posilováno jiným".

V přírodním světě žádná minulost a budoucnost neexistuje, pro ten platí pouze aktuální současnot. Nejen vrcholoví sportovci, ale i běžní lidé často trpí například bolestmi zad, páteře, atp. Jeden příklad za všechny. Může to být proto, že byly ze stereotypie různých pohybů vynechány svaly, kterými jsme si jako malé děti formovaly optimální posturu držení našeho těla. Například ve stádiu batolení, se ve velké míře aktivuje a mobilizuje mezilopatkové svalstvo. V dospělosti, jeho nezapojování je velmi často příčinou mnoha obtíží jak vrcholových sportovců, tak nás kancelářských povalečů. Proto fyzioterapeuti při svých mobilizačních cvičeních aktivují tyto pohybové partie a jejich reflexe v neuronálních okruzích obdobnými pohyby, jako když jsme byli batolata.

Jak rychle se komunikační potenciál mozku dokáže vývojově měnit?

Pro získání představy uvedeme příklad, který byl prováděn na šimpanzech. Výzkumník postupně ťukal na bříška jednotlivých prstů šimpanze. Měřením byla indikována obdobná aktivita neurononálních map každého z prstů. Když však začal stereotypně ťukat pouze na jeden prst, začala si mapa tohoto prstu, do svého komunikačního toku přibírat neurony, doposud zapojené do map ostatních prstů. Mozek se jednoduše adaptoval na změněné prostředí.

Co z toho mimo jiné plyne? Že, bez toho, aby si člověk své dovednosti pořádně odmakal, se nidy nic nemůže naučit. Tím že si například o kotoulu, či jízdě na kole přečtu všechno možné, získám si detailní představu každého jednotlivého pohybu, ještě nebuduji potřebnou konektivitu ve své mozku ke přesnému zvládnutí kotoulu. V procesech mozku znamená obrovský rozdíl mezi tím něco vědět, znát a získat dovednost. A to platí nejen ve vztahu k našemu tělu.

Závěr mozek a moje tělo

Proč se vůbec v psychologii zabýváme procesy učení pohybů? Stejně tak, jako se mozek člověka učí komunikovat se svým tělem, se učí komunikovat se svým vnějším prostředím (okolním světem). Učelem, je naučit se tělo ovládat, měnit prostor v čase s co největší přesností a při různých rychlostech změn. Stejný cíl (přesný pohyb v časoprostoru) a stejné procesy neuronálních okruhů má mozek k dispozici pro komunikaci se svým vnějším prostředím. Nic jiného, nového, speciálně pro naše logické myšlení mozek utvořeno nemá. Jinak řečeno, hlavním cílem výše popisovaných procesů bylo, připravit náš mozek pro snažší uchopení toho, za čím se mnohdy snažíme hledat složitou vědu.

Můj mozek a okolní svět

Výše popisované mechanismy dynamiky vývoje a zákonitostí vztahu mozku a těla jsou již v dnešní době s velkou mírou přesnosti známé a pro většinu populace, včetně laické veřejnosti by měly být popisované mechanismy i po prvním čtení relativně snadno uchopitelné.

Pravděpodobně do okamžiku, než narazíme na pojmy: vědomí, podvědomí, jáství, ego, sebepojetí, mysl, logický úsudek, inteligence (IQ), pocity, emoce (EQ), psychika. Kde mají tyto pojmy své časoprostorové hranice? Jak spolu logicky souvisí? Jsou nějakým způsobem propojené? Co je utváří? Čím se řídí? Jak je můžeme měřitelně zachytit a objektivizovaně porovnávat? Jak si máme tyto jevy jednoduše vysvětlit a je to vůbec reálně možné?

„Proboha“, jak by, ve vztahu můj mozek - moje tělo, popisované mechanismy současného působení různých neuronálních okruhů, jejich rychlost změn v čase a prostoru a hraniční přesnost těchto aktivit mohlo umožnit vzniknout něčemu tak ojedinělému, jako je moje logické myšlení a inteligence? Jak mohou umožnit to, že jsem schopen provést kotoul, stojku na hlavě či piruetu, tomu rozumím, ale jak budou utvářet „moji duši“, moji psychiku, racionálno to mi mozek nebere?! A jaký by potom dával můj život „smysl“?  Jakou roli, v interakčních procesech neuronálních okruhů sehrává moje vlastní Já, Sebepojetí, Ego?

Mozek – vztah těla a okolního světa

Kapitolu učení jsme ne náhodou začali u vztahu našeho těla a mozku. Smysluplnost zvoleného „postupu“ se bude čtenáři vyjevovat postupně. Zatímco rozdíly v projevech chování těla, dokáží lidé vzájemně docela objektivně vyhodnotit u chování psychiky, myšlení, to v zhledem k současné míře běžného poznání bude o malinko komplikovanější.

Přesto, že jsme se v první části zaměřili pouze na interakci těla s našim mozkem, tyto procesy ve skutečnosti probíhají za stále interakce s neustále měnícím se vnějším prostředím. V následující části se proto zaměříme na utváření vztahu mozku a vnějšího prostředí člověka. Neměli bychom však opomíjet, že mozek je „mediátorem“ kontaktu našeho těla (vnitřního prostředí člověka) s jeho vnějším prostředím.

"Kvalitativní" rozdíly různých lidí v projevech aktivit těla a mozku

Stačí si představit, pokud různé lidi nafilmujeme jak provádí stejný pohyb (např. kotoul), a následně tyto dva záznamy pustíme přes sebe zpomaleně. Subjektivně pocitově se můžeme rozcházet v tom, které výsledné provedení kotoulu se nám líbilo více či méně, ale zachycené rozdíly v jednotlivých postojích pohybu budeme schopni vyhodnotit objektyvizovaně stejně či velmi podobně. Proto je bezpodmínečně nutné se v následujícím textu vyvarovat jakéhokoliv hodnocení, zda jsou předkládáné závěry pro někoho dobře, či špatně. To vždy bude vycházet ze subjektivních zkušeností a vnímání mozku každého z nás. Mnohem více bychom se měli soustředit na příčinné souvislostní vztahy popisovaných rozdílů.

Jak měříme "kvalitu" lidské psychiky, či mysli?

Stejně tak, jako projevy chování svého těla, se lidé pokouší vzájemně porovnávat i svoji mysl, chytrost, úsudek, emoční inteligenci, paměť atp. Jedním z velmi rozšířených a na celém světě běžně uznávaných kritérii je například měření inteligenčního quocientu (IQ). Ti, kterým vyjde při měření  vyšší hodnota jsou na sebe pyšní, těm co vyjde nižší bývají nejednou zklamáni. Co když je však měření IQ, EQ tím subjektivním měřítkem, které s kvalitou prožívaného života člověka, "chytrostí ", a jeho skutečnými úspěchy či nezdary má jen v omezené míře něco společného? Co když je to pomyslný konstrukt, který tvořili konkrétní lidé, ale samotnou logiku projevů chování přírodních systémů (realitu) nezohledňující? Stačí si jen představit vystresovaného, i když profesně velmi úspěšného manažera pyšnícího se IQ 150 a s úsměvem  si pobafujícího pralesního člověka (papuánce) s naměřeným IQ 80. Měřítko IQ se nám najednou začne jevit již v mnohem relativnějším a subjektivnějším světle. A nebo, že onoho manažera přemístíme do prostředí v kterém žije papuánec, do jaké míry tam využije svoji logiku myšlení prověřenou IQ testem?

„No jo, ale co s tím?" "Lidé přeci touží po určité objektivizované  porovnávací normě, aby mohli vyhodnotit, kdo z nich je lepší a kdo horší, jak se schopnosti našich mozků a v čem konkrétně navzájem odlišují!!“ A především, abychom získali představu, kdo v našem budoucím životě má šanci na větší úspěch, ať již soukromý, či profesní?

"Nepodstatná" vsuvka: Například rychlost světla  ovlivňuje život manažera zcela identicky jako papuánce. „Jak by mnozí briskně prohlásili: „To je fyzikální veličina, ta nemůže mít s naší myslí, logickým uvažováním, inteligencí, psychikou či duchem vůbec nic společného“.

Je mozek logicky objektivní nebo individualizovaně subjektivní?

Jsou lidé ve způsobu myšlení, uvažování, stejní a nebo spíše rozdílní? Již mnohé výzkumy prokázaly, že člověk od člověka se po své anatomicko - biologické stránce lišíme. Nenajdeme dva lidi, kteří mají stejné otisky prstů, nesou stejnou genetickou informaci, a dokonce kteří by měli dva zcela totožné mozky. Toto konstatování v dnešní době již málo koho překvapí, jde o přirozený důsledek působení vývojově evolučního algoritmu.

No jo, ale tady něco nesedí! Když má každý člověk odlišný mozek, tak jak je potom možné, že můžeme mluvit stejnou řečí, používat stejné matematické rovnice jež nám poskytují identické výsledky, využíváme identické fyzikální zákony platné na celém světě, firmy vedou stejné účetnictví, lidé se řídí víceméně identickými pravidly chování, toužíme po obdobných hodnotách?

Jak to, že v osmnáctém století se většina lidských mozků při otázce: co, nebo kdo, za to může? odpověděla, všemohoucí! Co je to za "kouzlo", že se tolik rozdílných mozků na něčem shoduje (probíhají v nich identické procesy) a klidně to může být skutečnost a nebo i virtuální smyšlenina výrazně odtržená od skutečné reality? (viz schéma odehrávající se realita - naučená pravda obecné shody)

Co na druhé straně způsobuje, že se zásadně lišíme ve svém pohledu na svět, že v něm hledáme odlišný smysl, jedni vyznávají korán, druzí učení Ježíšovo, a někteří vlivy hodných a zlých démonů? (červená šipka zachycuje vzájemnou odlišnost mezi různými mozky) Jak můžeme objektivně vyhodnotit, kdo z nás je chytřejší kdo je hloupější, kdo má větší pravdu, a kdo nepravdu?

Proč, když může být každý mozek ve svém uvažování o světě rozdílný, proč se při argumentaci svých názorů nejednou odkazujeme na nějakou obecně uznávanou logiku našeho rácia? Je snad mozek muslima méně rozumný než křesťanův a nebo přírodního vědce více schopný než okultistův? Kdo, a nebo co rozhoduje o tom, který mozek vnímá, zprostředkovává a šíří reálnou pravdu?

Jak je možné, že při existenci tolika různých logických náhledů na svět, je pravda, tedy průběh dějů v přírodě (skutečnost) vždy jen jedna, nemajíce několika variant, kolik jich našich mozků dokáže vymyslet? Komu máme věřit a proč?

„Někteří by odpověděli, jediný kdo má pravdu, je bůh, jiní si zase za nositele pravdy zvolí mozek jiné autority, například člověka, který se před jménem honosí titulem MUDr., Prof, Papež, Prezident, Předseda vlády, CEO, Pan učitel, Jeho maminka, Moderátorka zpráv v televii, ten kdo má nejvyšší IQ“. Jenže i pro všechny tyto autority  platí, že jejich pravdy jsou tvořeny "stejně operujícím orgánem", jako všech nás ostatních, popeláře, zdravotní sestřičky, pana faráře, zedníka, úřednice nevyjímaje. „Kulišácky“ bychom toto téma mohli uzavřít filozofickou odpovědí: "Pravdu má jak kdy a jak kdo."

Jak je ale možné, že každý sám (nehledě na naše dosažené vzdělání) dokážeme rozeznat, když někdo provádí kotoul či neprovádí, ale nedokážeme kriticky cenzurovaně rozpoznat, kdo má více skutečné pravdy a kdo ji nemá? Tam se náš mozek velmi často odkáže na zkušenosti a postoje někoho jiného, našemu názoru a pojetí světa blízké autority. (v empirii života nejednou poznáváme že takovou autoritou může být bůh ale klidně i satan)

Těch otázek, které jsme v úvodu této pasáže zmínily je velmi mnoho a zdánlivě se dotýkají nesouvisejících oblastí. Mají jediný hlavní cíl, trošičku oslabit stereotypní zvyklosti logického uvažování mozku čtenářů nad otázkami, které nás v běžném životě sice netrápí, ale pro neuronální vývoj potenciálu mozkové konektivity a schopnosti našeho myšlení jsou zcela zásadní.

Na druhou stranu. Pokud se projevují postuláty "Einsteinových teorií" ve vztahu procesů mozku a našeho těla, měly by nám poskytnout velmi přesné a jednoduché odpovědi i na všechny výše zmíňované otázky. "Jednotnou a pro všechny mozky bez rozdílu stejně přesnou "pravdu"?

Na tomto místě považujeme za vhodné vložit krátké upozornění pro věřícího čtenáře. Následující řádky jsou postaveny zcela na fyzikálních principech a aplikaci vývojově evolučních mechanismů. Proto, pokud jste zarytými odpůrci z "Darwina" vycházejících teorií, bude možná vhodnější, když vaše čtení ukončíte. Pokud  vaše víra není v rozporu s evolucí a fyzikálními principy tohoto světa, můžeme slíbit, že budeme respektovat  hranice vzniku času reprezentovaných velkým  třeskem a „neexistenci“  prostorové  singularity. Budeme využívat pouze to, co je současnými technikami měřitelně ověřitelné.

Mozek jako nepopsaný list

Pokud se vrátíme o „pár“ odstavců výše, bude nejjednodušší znovu začít u onoho prázdného fotografického papíru. Dítě, když opustí matčino lůno, má ve svém mozku utvořenu primární interakční konektivitu svých neurononálních okruhů, které představují jeho potenciál pro časoprostorové uchopování se dějů nejen v něm samotném (jeho těle) ale i kolem sebe, ve svém vnějším interakčním prostředí.

A tak odmalička, závisle zcela na tom, co kolem sebe vidí, cítí slyší, a ve svém tělíčku prožívá, začíná kontextově časoprostorově (CO, KDY, KDE, JAK) interakčně aktivovat, své neuronální okruhy. V tento moment asi nebude znít kontroverzně tvrzení, že to co neviděl, neslyšel, necítil pro něj a jeho mozek neexistuje. Pokud bude například uzavřeno v jedné místnosti, pouze se svojí maminkou, vše co se nachází mimo tuto místnost, to pro něj (potažmo jeho mozek, obdobně jako pro fotografický papír) existovat ani nemůže. Na základě interakce se svým reálným prostředím si bude utvářet svoji individuální strukturu, vzájemně propojených neuronálních okruhů. Jinak řečeno svůj logický náhled na svět kolem sebe. Čím pro něj bude prostředí bohatší, podnětnější, tím rozsáhlejší oblast okruhů energeticky aktivuje.

Přímo deterministickou závislost mozkového vývoje člověka ve spojitosti se svým bezprostředním okolím si snáze uvědomíme na příkladu života dvou dětí pocházejících z rozdílného prostředí. Zatímco mozek papuánce bude poznávat, kde může najít v lese potravu, jak se jeho potenciální kořist chová, jaké má stereotypní chování, jak si ji připravit k snědku, západoevropan se naučí zamířit k ledničce nebo v pozdějším věku do obchodu, zapnout mikrovlnku a bude vědět, že má své životní potřeby zajištěny.

Mnohdy ani nebude tušit jak původní rostlina či živočich vypadali, v jakém prostředí se vyvíjely, co je ovlivňovalo – nikdy je neviděl, o jejich existenci neslyšel, tak pro jeho mozek jednoduše neexistují. Na druhou stranu papuáncův mozek bude ze začátku dosti "nedůvěřivě" reagovat na elektronické hračky evropského dítěte. Pokud si tato prostředí děti těsně po narození vymění, aktivace neuronálních okruhů proběhne "obráceně", dle prostředí v kterém se reálně budou nacházet. Jednoduše jejich mozek (fotografický papír) bude adaptačně vstřebávat to  prostředí v kterém se bude vyvíjet.

Neuronální okruhy malého dítěte jsou obdobně jako fotografický papír „vševěřící“. Vše co kolem sebe vidí, slyší, cítí, různě vnímané vzájemné kontexty těchto dějů, do jejich mozku „napadají“ jako "němci do krytu". Ještě pro ně neexistuje pohled na děje kolem sebe, zda je to správně, špatně, eticky, neeticky, podle pravidel, vše co kolem sebe ve svém prostředí vidí, slyší cítí, časoprostorově prožívají, to se snaží jejich mozek po svém uchopit a funkčně  odzkoušet. Bez cenzury! Tím si aktivují potenciál svých neuronálních okruhů, které bude v budoucnu, ve svém životě, pro interakci se svým vnějším prostředím využívat. (Lapidárně řečeno, to co ho nenaučí, to umět nebude).

Umí mozek zlobit nebo poznává svět kolem sebe?

Kdo jednou neviděl malé dítě, jak opakovaně cvaká s vypínačem, lžičkou neustále mlátí o ledničku, či s proměnlivou silou chrastí se štěrchátkem? „Často ho okřikneme. To nesmíš! Víš kolik to stojí? To rozbiješ!“ Někdy přidáme i lehké plácnutí přes zadeček s dovětkem, "aby si to lépe pamotoval".

No neví a "proboha" ani ještě nemůže!!!!! Mozek si tímto způsobem osahává svůj svět kolem sebe, strukturuje a propojuje své neuronální okruhy, koordinuje pohyby, poslouchá k tomu vztažené zvuky z prostředí, pozoruje reakce světa na jím utvářené a podněcované aktivity. Mozek si prostě musí ověřit, jestli to cvakání bude stále znít stejně a nebo se pokaždé bude měnit. A klidně si to bude ověřovat dva dny, týden, než toho sám od sebe zanechá, protože si na svoji otázku již utvořil odpověď a dále se v takto pochopené a několikrát detailně ověřované realitě světa kolem sebe "ubezpečovat" nepotřebuje.

Jak jinak může mozek poznat, zda jeho vlastní akce budou vyvolávat stejné či rozdílné reakce okolního světa?  Dětský mozek v tom kóduje něco zcela odlišného než ten náš dospělácký. On přeci nic nerozbíjí! On zkouší, jakou jeho interakční činnost s prostředím vydává zvuky, světlo, a jestli když ji zopakuje, bude reakce okolního světa stejná a nebo rozdílná, a tak sílu s kterou ťuká, cvaká, stále mění, až jsou z toho někdy pořádné rány. Je to obdobné jako když se učí ovládat pohyby svého těla, tam si to taky ověřuje a trénuje zkoušením, než danou činnost pro sebe uspokojivě zvládne (uchopí).

Taky vás na tomto místě napadla jedna zajímavá otázka?? „Jak je možné, že jedna a tatáž činnost může dávat pro rozdílné mozky odlišný smysl?“  Dospělý ji ve své logice prvotně může vnímat jako ničení, rozbíjení a ten dětský jako zkoušení stejnosti (opakovatelnosti) a rozdílů projevů světa kolem něj.

• Zní tento příklad úsměvně nebo něco důležitého postuluje?

Na první pohled je to dětská hra a zábava. Ale co s mozkovými sítěmi činí? Mozek se tím učí vnímat, zaznamenávat a vyhodnocovat projevy stejnosti a rozdílů v chování svého prostředí. (je to obdobný princip jako u tělíčka ladění jeho motoriky pro konkrétní pohybové aktivity). Je to pro člověka důležité? No sakra že je!!!!

Tím si dítě v praxi osvojuje projevy chování přírodních systémů, které popsal pan Einstein v postulátech své teorie speciální relativity. Tímto se učí, i když zatím ne rozumově logicky, přitom zcela pro něj přirozenou formou, že čas přírodních systémů je spojitý s prostorem a neběží lineárně. Když podmínky (příčiny) experimentu  zachová identické, nezměněné, tak jeho činnost bude vydávat stejné zvuky (následky) dnes a zítra. Pokud podmínky změní, (vybere si jiný nástroj, jiný povrch, změní sílu s kterou tluče), tak se výsledné projevy budou lišit,bez ohledu na čas. Ano, mozek malého prcka, si odmalička sám ověřuje, že čas je relativní, že pokud nenastane žádná změna v prostředí, tak se jev bude odehrávat stále stejně, jak v minulosti, tak současnosti, ale i budoucnosti. Nic se neděje náhodně, lineárně v čase, jakákoliv změna projevů chování má své jasné, časoprostorově identifikovatelné příčiny. Proto si to musí odzkoušet několikrát, aby si ověřil, jak to vlastně na tomto světe se změnami času ve skutečnosti funguje.

• Umí to snad náš dospělácký mozek odlišně?

Ani náhodou. Vždy když lidé objevují nové, dosud pro jejich mozek nepoznané, tak testují a potřebují si to neustále ověřovat, za jakých podmínek (hledání časoprostorových hranic prostředí), se bude daný jev odehrávat stejně a za jakých se budou jeho projevy již lišit. (v mozku probíhá stejný proces jako, když se učíme kotoul, když se nám povede, tak si to několikrát i ověříme, jestli to nebyla pouze náhoda). A je jedno zdali mluvíme o testování nových léků, chemických látek, léčebných postupů, crash testy automobilů. A co teprve takové nanotechnologie? Tam je přesnost časoprostorové hranice změn alfou a omegou při vývoji všech nových materiálů.

Možná by na tomto místě mohla některé čtenáře začít napadat otázka. Dobře, tak když mozek malého dítěte má tak obrovskou schopnost objevovat nové, „přitom si tyto pravdy neustále ověřuje pomocí empiricky aplikovaných Einsteinových postulátů“, tak proč takoví „géniové“ končí v továrnách za pásem? A když je mozek plastický, proč bych toho neměl být schopen i já v pokročilém věku? „No, popravdě řečeno, ta odpověď bude pro mnohé zajímavá, pro odborníky přes školství, vědu a politiku obzvlášť, ale nepředbíhejme.

Malé zamyšlení: Důležitost zkoušení a ověřování těchto jevů můžeme aktuálně pozorovat na předpovědích různých ekonomických „odborníků“ a „analytiků“ o  vývoji trhů či ekonomických cyklů v čase. („Experti prohlásili že krize skončí za půl roku a vývoj kurzu dolaru půjde v příštích dnech nahoru“)  Již malé dítě si svojí opakovanou  destruktivní činností vyzkoušelo, že čas lineárně nefunguje, že na čase postavená  předpověď je již ze své podstaty nefunkční výmysl (blbost). Kde se tyto předpovědi  tedy utvářejí  a proč jim dospělý lidský mozek věří? Proč když si mozek malého dítěte dokáže ověřit, že takové předpovědi jsou z empirického hlediska pěkná časoprostorová fikce, tak mozek nás dospělých je dokáže utvářet jednu za druhou? Dokonce jsme na nich postavili celé obory, jakými je například touto logikou vyprojektovaná ekonomie. A ještě ji její protagonisté nazývají vědou. (Na odpověď narazíme později, sice bude jednoduchá, ale o to více zvláště pro samotné ekonomy překvapující.)

Mozek dítěte a utváření smyslu života

V pozdějším období (3-6 let), začínají děti, pro nás dospělé již pozorovatelně, hledat spojitosti a smysl všeho co se kolem nich děje. Začínají hledat souvislosti různých dějů (začátky a konce, které si propojují). Mozek a jeho sítě, jsou v tomto období stále nekrytické, umí si časoprostorově „spojit“ do kontextu vše možné, co vidí, slyší, cítí, při utváření svého reálného náhledu na svět, i to co mu přečteme v pohádkách bere jako projevy reálného světa. Pes může mluvit, světu vládnout hodný čaroděj a dárky nosit Ježíšek. Komu se ještě nikdy nestalo, že dítě bezelstně na veřejnosti „prolátne“, to co bylo v soukromí maminkou a tatínkem vyřčeno a nikdy nemělo opustit zdi domova?

Pro dítě a jeho mozek, vše nové co slyší, vidí, cítí, je jeho individualizovaně reálný, časoprostorový záznam světa kolem něj, přijímaný necenzurovaně. Ono si jako malé svým zkoušením ověřilo, že svět je reálný, že když ho vidí, může ho i cítit a dokonce slyšet. Doposud ještě neovládalo smysl slov, neví, že mu mohou být jejich pomocí o světě předkládány zkresleniny, lži a nepravdy. Ono nejen že stoprocentně věří tomu co cítí a vidí, ale i slyší!!! " Říkali to táta s mámou, tak to musí být pravda. (Podrobněji o tomto mozkově bouřlivém období viz odkaz na studii výše)

• Probíhá to u nás dospělých nějak odlišně?

Ano můžeme se někdy smát tomu co to ten náš prcek, dokázal spojit dohromady a vymyslet za pěknou pro nás zcela nelogickou slátaninu. „Tak si zapátrejme ve vlastních řadách!“ Dělá a umí to snad náš dospělý mozek jinak? Stačí aby v televizi, v novinách zazněl názor "odborníka", který si náš mozek nemá možnost zcenzurovat s žádnou jeho předcházející zkušeností či poznáním, a hodí se mu to do jeho stávajícího náhledu na svět, tak to s klidem automaticky akceptuje jako reálnou skutečnost, pravdu, a taky tak s ní ve svém životě zachází. A dokonce ji mnohdy prosazuje v okolním světě, ale pro jistotu ještě s odkazem na jejího původce, aby jí dodal na vážnosti a pravdivosti: „Říkal to pan profesor, experti, můj nadřízený, předseda vlády a bylo to v televizi“. Prostě mozek se spokojí s tím, že mají interakční procesy neuronálních okruhů některých „autorit“ patent na to popsat skutečnost lépe než mozky ostatních. Tak v čem se potom ten dětský lyší od našeho dospěláckého, "moudrého", racionálně uvažujícího?

Ale ona to stejně tak může být pohádka, kterou my vyprávíme malým dětem, i když ji vytvořil a přednáší mozek experta. Mechanismy funkčních procesů mozku malého dítěte a dospěláků se vůbec v ničem nelyší.

Po pravdě řečeno, když sledujeme mnohé informace v televizi či rádiu a nebo debaty politiků, tak by měl mozek, znající principy postulátů speciální relativity začít protestovat to je blbost, to je absolutně zkreslené, takhle to v reálném světě probíhat nemůže. Je zajímavé, že u „Batmana“ to víme, tuhle virtuální realitu nám mozek bez problémů zcenzuruje, ale v běžném životě tam s ní operujeme s takovou samozřejmostí, protože nám to zní kauzálně (příčina-následek) logicky. Díváte se každý večer na zprávy? Co když jsou to zkresleniny? "To si přeci nemohou dovolit!" No možná bude vhodé pokud navštívíte následující stránky, kde se o televizních manipulacíchdozvíte více.

Nejeden čtenář, by mohl namítnout. Můj mozek, si to dokáže zcenzurovat velmi, přesně, neuvěří, jen tak něčemu, jen proto, že informace přichází z televize, rádia či novin. (Tak se podívejme na průzkum)

Jeden malý příklad za všechny. „Česko nechce plynové vydírání“. Tak již z podstaty, žádné česko tuto myšlenku a ani větu vymyslet nemohlo (nemá mozek). To učinil pouze jeden určitý mozek konkrétního člověka, který prezentuje svůj individuální zájem a pohled na svět. Náš necenzurující mozek je schopen toto sdělení klíčovat způsobem, jako kdyby se na této hrozbě v realitě shodly všechny mozky „Česka“. Tento princip oblbování mozku platí pro všechny zprávy, kde je užit zevšeobecňující pojem pro konkrétní individuální jedince. (příklad těchto pojmů: školství, ministerstvo financí, hospodářská komora, odbory, experti učitelé, atd.) Mozek nám tam automaticky nedosadí konkrétní jméno člověka který danou zobecnělinu v realitě se svým vlastním zájmem zastupuje. A tak si toto sdělení (poznání) zastrukturuje jako objektivizovanou pravdu. A ona se jí taky může stát, pokud si ji přečtou milióny ostatních.

Nebo si snad myslíme, že na ministerstvech sedává kolokvium moudrých, kteří diskutují, porovnávají až najdou tu "nejvýhodnější variatu"? Normální a běžné by to býti asi mělo, i mozek si to tak automaticky představuje. (Je zajímavé, že díky této "dokonalosti" našich mozků se v politice, (určující vliv a moc nad ostatními mozky) mohou prosadit velmi citově poškození lidé - deprivanti).

Jak činíme první krůčky od "Einsteina k pásovému stereotypu"

My svým dospěláckým rozumem někdy velmi rádi do vývoje dětí zasahujeme, logicky malému a jeho mozku předkládáme, jak se věci ve „skutečnosti“ na tomto světě mají, co je čeho příčinou a co bude následkem. ("Vidíš, takhle to začíná a tímto to následně končí") Určujeme mu hranice pro projevy jeho chování, tohle smíš a tohlenesmíš. Když se dítko zeptá „A ploč?“ Naší odpovědí bude buď logické vysvětlení, postavené na současném poznání našeho mozku, které jsme si vytvářeli a strukturačně měnili v průběhu našeho xletého života. A nebo ji z nedostatku času odbudeme: „Protože je to tak správně, viděl jsi někdy Petrušku aby to tak dělala?“ Intuitivně se pravděpodobně začíná náš mozek ptát „proč?“. Co za tím vězí, proč to tady zmiňují? Jaký to má smysl? "Pravděpodobně s očekáváním: "Dejte nám jasnou a logickou odpověď, tak aby vycházela z toho co náš mozek doposud zná!"

„Neptejte se nás, prostě to tak je, protože to tvrdíme, tak se s tím laskavě smiřte!“ Uspokojivá, odpověď pro mozek, který chce znát odpověď na otázku, proč. Není liž pravda?“

Pokud nahlédneme, na procesy, které obdobná odpověď vyvolá v mozku, tak podstata se bude ukrývat trošičku někde jinde než bychom zprvu možná očekávali. Když si vzpomeneme na vývoj vztahu mozku a těla, tak narazíme na zcela identický proces. Dítě, stejně tak jako, se učí sladit přesnost časoprostorové koordinace svého tělíčka (vnitřního prostředí) s procesy mozku, tak aby bylo schopno vykonávat komplexnější pohyby (například kotoul), to samé platí i pro jeho přesnost časoprostorového uchopovaní dějů ve svém okolním prostředí, hledání a skládání do kontextově souvislostích vztahů. Tím, že zkouší všechno možné vztahovat dohromady, aktyvuje obrovský potenciál svých různě funkčně zaměřených okruhů (viz schématické znázornění zachycující vliv na podněty bohatétho (samostatné hledání) a chudého prostředí(rodičovský návod)).

To všechno, co jsme si my dospělí v našem náhledu na realitu v mozku utvářeli xlet, zkoušeli různé varianty a způsoby, tím si zapojovali a aktivovali velmi rozdílné sítě, než jsme si našli svůj subjektivně logický závěr a smysl nejen našich jednotlivých činností ale i ucelenějších komplexů, předáme malému jako jednoduše osekaný návod (když uděláš A stane se následně B). Sami jsme si museli projít řadou možností, které jsme následně vyloučili jako nesmysly, ale i tyto informace zůstaly v našem mozku uloženy. Pro mozek je stejně tak důležité poznání přesnosti časoprostorových hranic dějů, proč ještě něco anoa kdy už ne, za jaké shody podmínek prostředí ano, a za jaké skladby podmínek ne. Neměli bychom zapomínat, že žijeme v měnícím se a ne staticky rigidním prostředí.

Plno náhledů, naučených zvyklostí a postojů je každý z nás v průběhu svého života nucen adaptačně měnit, protože již přestanou v reálném světě díky jeho změnám fungovat. (A nebo i tím, že vědci dokáží změřit svět a jeho konkrétní děje výrazně přesněji, tím pádem mnohdy změní i samotnou podstatu jeho "logiky". "To co bylo dříve uznáváno jako pravda již více neplatí" I zde se jedná o změnu prostředí, i když "pouze" informační, než že by se svět sám o sobě nějak změnil)

A co činíme? Tomu našemu prckovi dáme jasné logické mantinely (A – B), když uděláš teď A, tak se v budoucnu stane B. Jeho mozek si ji zastrukturuje jako jedinou možnou skutečnost, jako nejlepší variantu pro svůj život. Proč by taky ne, říkají to máma s tátou a ti mají vždycky pravdu. My máme radost, že jsme malému v kostce předali naše léty nabyté zkušenosti a stejně jako nám i jemu jednou poslouží k úspěšnému zvládnutí životních nástrah. Jeho mozek sice převezme "správnou" cestu „A-B“, ale nebude vědět, proč právě tento způsob je ten nejvýhodnější a ty ostatní méně či vůbec. Nehledě nato, že o jejich existenci nebude mít ani tušení!!! Jinak řečeno, co se stane, když si zvolí odlišné varianty. (Co neviděl, neslyšel, necítil, to pro něj neexistuje!!) On si neprošel svoji zkoušecí „fází“ hledání. Je to stejné jako se učit kotoul. Jakákoliv dovednost v mozku vzniká až když si to sami několikrát, včetně neúspěšných pokusů odzkoušíme. Nestačí pouze slyšet o tom, jak se kotoul dělá správně, ale i sám na sobě pocítit jak to dopadne, když ho provedeme nesprávně.

Ve své pýše a slepotě zároveň opomíjíme jeden podstatný fakt. Dítě se bude ve svém budoucím životě potýkat s výrazně změněným prostředím, než my jsme si vytvářeli onu variantu, kterou jsme jeho mozku předali (A-B). S pravděpodobností hraničící s jistotou následně dojde k tomu, že tento způsob (A-B) v novém prostředí již nebude ten nejvhodnější nebo vůbec funkční a dítě, v této fázi již dospělý člověk, nebude mít kam sáhnout (nedostatečně aktivovaný interakční potenciál neuronálních okruhů ), pro svoji adaptační změnu. (Jediná varianta, co se stane, když ......)

A tak bude v dospělosti člověk nadávat a kritizovat prostředí, dávat mu za vinu, že mu ubližuje, vracet mu to, oplácet, bez toho aby měl zautomatizováno, že když něco nefunguje podle jeho představ, je potřeba zkoušet nové varianty, včetně neúspěšných a svůj naučený stereotyp (A-B) změnit. Že to zní jako zajímavý konstrukt nebo určitá ojedinělost? No tak se podívejme, co vyšlo, když byly analyzováný snímky asociačních procesů mozku vzorku české populace (184 000) zachycující vztah člověka ke světu kolem něj.

A nebo si "šáhněme" každý z nás do vlastního "svědomí". Kolikrát za den náš mozek sklouzne k tomu, aby hledal vinu, či příčinu něčeho, co se nám v životě nedaří, u našeho vnějšího prostředí, místo toho, abychom věci uměli a začali automaticky měnit či řešit sami u sebe, popřípadě změnili prostředí, které nám "ubližuje"? Snaha určit, kdo za to může, či co za to může, hlavně ať to nejsem já sám je vidět kolem nás dennodenně. Stačí jen nahlédnout do novin, či do televize. Všichni kolem jsou vinni, jen já sám ne. A tak nadáváme na vládu, zaměstnavatele, školství, partnera, rodiče. No on nám mozek ani jinou variantu nenabídne, protože má zakódován stereotyp že A-B je vždycky správně a je neměnitelný (mozek si v průběhu své strukturace neodzkoušel jiné další varianty řešení).

Malá vsuvka: A kde, že se nám to vrátí? Nahlédněte do diskuzí, kolik nespokojených komentářů vyvolávají zmínky o naših politicích. Logicky, by tu podle těchto postojů dávno být neměli a nastat "vláda" moudrých.

Jednoduše řečeno, jestli chceme vychovat člověka, který jednou svoji neschopnost životní adaptace bude svalovat na své prostředí, tak jeho mozku odmalinka linkujme zjednodušené návody (A-B), co je podle nás dospělých správně a co špatně, co smí, co nesmí, co je pro něj nejlepší a co nemá zakoušet vůbec.

(Malé zamyšlení: Je zajímavé, že jsme přesvědčeni, že mozek malého dítěte nemůže porozumět například zákonům elektromagnetismu. Na druhou stranu automaticky předpokládáme, že na ostatní oblasti musí být jeho mozek schopen stejného náhledu jako ten náš dospělý. Například když mu vysvětlujeme co smí a nesmí, co je pro něj to správné a co špatné a logicky se mu to snažíme zdůvodnit, proč.) Zkusme se na chvíli vcítit do obdobné role, kdy našemu mozku bude astrofyzik vysvětlovat ty nejbizardnější zákoutí kvantového mikrosvěta. Co si z jeho výkladu vezme? Bude je schopen následně interpretovat stejně???? 

A to se již vůbec nedovolíme zmiňovat o tom, že i s bolestí se mozek musí naučit zacházet a vyrovnávat. My bychom rádi naše mále, od těchto vlivů ochránili, našimi příkazy co smí a nesmí, co je společensky vhodné a co není. Všimli jsme si ale někdy, že děti když zakouší bolest, tak se u toho mnohdy dokáží i radostně smát a křičet? Například, když se sourozenci řežou jako koně? A nebo se na písečku perou o kyblíček, tahají za vlasy? U ostatních živočichů toto zakoušení bolesti při hře známe přeci taky. A dokonce i chápeme její důležitost pro následnou schopnost přežití. Kdo se s ní nebude umět vyrovnat, ubránit či vyhnout se jí sám, "nepřežije". A může vůbec dospělý mozek porozumět bolestem dětí a dospívajících? (viz. výstupy studie)

Malé shrnutí: Pokud bychom tuto zdlouhavou pasáž měli velmi jednoduše shrnout. Tak dítě a jeho mozek si smysl svých aktivit a celého svého života teprve bude utvářet. Jako základ mu bude sloužit bohatost vytvořeného potenciálu různě propojených neuronálních okruhů, které si ve svém útlém mládí v kontaktu se svým prostředím strukturoval. Pro mozek je to zcela stejný mechanismus procesů jako učení přesnosti koordinace těla pro zvádání pohybů

"To nám chcete jako naznačit, že nejlepší je nechat malého vyrůstát jako kůl v plotě?" To ho jako máme nechat vyzkoušet vše možné i nemožné, šílené, logické i nelogické, společensky únosné i to co již překračuje jakékoliv, námi dospělými stanovené hranice? 

Učení Mozku, Prostředí, subjektivní a objektivní pravda

V této pasáži se zaměříme na obsahy, zda a jaký mají vliv na utváření naši logické struktury uvažování o světě kolem nás, cestičku našeho mozku od "virtuální" ke skutečné realitě. (a nebo je tomu právě naopak???)

Jinak řečeno, jaký má obsah toho co a jak se učíme vliv na strukturaci potenciálu neuronálních okruhů našeho mozku. Jak získají mozky různých lidí schopnost vykonávat stejné věci, když jsou u všech rozdílné? Logické by přeci bylo, že každý budeme provádě stejné činnosti s určitou odlišností. Ta odpověď je celkem prostá. Obdobná jako u kotoulu. Pokud chceme aby ho dva různí lidé zvládali stejně, musí jej stejně svůj mozek naučit.

To není zas až tak překvapující zjištění. Ale jak je to možné dokázat ve vztahu mozku a vnějšího prostředí, když jsme každý vyrůstali pod vlivem odlišného okolí? Jak je to s utvářením našeho logického myšlení, kdy některý mozek si s příchodem do školy stále myslí, že světu vládnou čarodějnice a jiný již ovládá číslovky od jedničky do padesátky? (znalost číslovek apriory nevylučuje víru v čarodejnice)

Dalo by se říci, že doba učení je časem, kdy si mozek ze svého většího či menšího potenciálu, který si budoval  v raném stádiu strukturuje novými poznatky svůj náhled na svět a smysl dějů kolem sebe. Zatímco jako malé mimčo byl člověk „odkázaný“ převážně na to, co vidí a ohmatá si to (cítí), s pozdějším věkem se míra jeho poznání a náhledu na svět začala odvíjet od toho, co kde uslyší a z toho si pak utvářet své kontextové souvislosti při pohledu na děje kolem sebe.

Jenomže ouvej! To co jsme jako malí kolem nás viděli a slyšeli jsme měli hmatatelně (cítěním) ověřené ze své vlastní zkušenosti, například štěrchátko. To jsme viděli, slyšeli že vydává zvuk, a ještě jsme si jeho existenci ověřovali našim hmatem. Naučili jsme se našim smyslům bezmezně věřit, že nám zprostředkovávají skutečnost světa kolem nás.

Následně jsme se začali učit mluvit, porozumět různým slovům a chápat jejich časoprostorové hranice (významy, smysl). Má to obrovskou výhodu, můžeme se tak dozvědět informace o vzdálených časoprostorech, jejich změnách, vzájemných souvislostech bez toho, aby jsme je museli fyzicky hmatatelně cítit a vizuálně vidět. ("Nemůžeme být přeci všude"). A je to vůbec důležité? Nestačilo by věci buď jen vidět a nebo o nich pouze slyšet?

O čertech, čarodějnicích, vílách mozek malého dítěte slyšel, a dokonce je viděl namalované v knížce a v televizi. Ale sáhlo si někdy na ně, cítilo jejich existenci? (pokud jsme jim je nepodvrhli na "Mikuláše"). Přesto je je jejich mozek schopen považovat za skutečné bytosti a příčinu mnoha dějů, které se kolem něj odehrávají.

To stejné platí i pro mozek dospělý. Je ochoten věřit tomu co od někoho jiného pouze slyší, zvláště když si to nemá jak zkonfrontovat s reálnou (hmatatlnou a viditelnou) realitou, či zcenzurovat pomocí své dřívější zkušenosti.  Do kolikátého století, byly mozky lidí schopny nekriticky přijímat, že vše co se kolem nich děje, je pouze a jen dílem božím? Lišily se snad anatomicky, či funkčně mozky našich předků? Nelišily! A i nyní jsou schopny nekriticky, necenzurovaně přijímat, to co slyší od ostatních lidí, vidí v televizi a nepodrobit vlastní cenzuře. Vždyť například televize, je zdrojem nejen ve filmech ale i v mnohých svých zprávách zkreslující reality (absolutně nepřesné a zavádějící). Náš mozek tomu co slyší, nemá si jak ověřit jednoduše uvěří, a zastrukturuje si to do svého náhledu na skutečný svět. ("děti věří na víly, dospělí ve skutečnost televizní reality, "odborníci v televizi tvrdily")

Zvláště když se moderátoři zpráv dokáží zaštítit svoji nezávislostí a objektyvitou. Přitom unisono tvrdí. „Zpráva musí být krátká, věcná, tak ji tak i sestříháme, utvoříme kontexty, co bylo a co to ovlivní v budoucnu, pospojujeme vše možné, hlavně aby to mělo pro mozek diváka jasný začátek a konec. Lineární kauzalita příčiny a následku.“ „Kdyby byla zpráva delší než dvě minuty, tak diváka odradí“. Možná je to pravda. (Skutečné příčiny odrazování se nachází v něčem jiném.)

Problém je v tom, že náš mozek s takovou novou zprávou následně zachází jako se skutečností, kterou si zastrukturuje do celkové míry svého poznání a následně tak s ní i operuje. (Náš příklad návodu A - B) Z nepřesné a velmi zkreslené časoprostorové reality, vznikne virtualita, z které si pak absorbující mozky jednotlivců utvoří realitu pro sebe "skutečnou".

„No to nám netvrďte!“. Tak třeba ČT 1, ČT 24, Hospodářské noviny jsou seriózní média." Popisované jevy nemají nic společného s neseriózností, ale s mírou zkreslování reality, které se dopouští jednotlivé mozky těch, kteří zprávu připravují, zjednodušují a utvářejí tak virtuálně neexistující kontexty. Zatímco malé dítě štěrchátko a vlivy prostředí si reálně osahává, to co je nám předkládáno slovy, je jen střípek reálné skutečnosti, kterou jsme nášemu mozku dovolili "klíčovat" jako skutečnost celou. Mohli bychom se spokojit s postojem. "Však to nevadí, je dobré znát a vědět z každého aspoň něco". "Hlavní je mít všeobecný přehled, i když zkresleně nepřesný"

No tak si zkusme vyřešit matematickou rovnici správně, pokud z ní budeme znát pouze útržkovité střípky. Vyjde nám z ní zcela jiný výsledek. A nebo z fyzikálního makroděje vynechte působení gavitační síly. Prostě s ní v našich úvahách nepočítejme. Nejlépe když budeme stát uprostřed mostu a budeme chtít vykročit na procházku mimo něj.Obdobnými kočkopsy si však bez problému dennodenně zaneřádíme logiku našeho časoprostorového myšlení. "Hlavní je získat všeobecné i když nepřesné povědomí!!!

Využijme modelový příklad vztahu fungování mozku a těla. Jak by taková nepřesná realita, kde je hlavní znalost začátku a konce (smyslu) dopadla? Jednak by jsme si zvolili pouze část pohybu z úvodního postoje (A''), a část pohybu z postoje koncového (B''), zároveň vše co se udává mezi tím by nás vůbec nezajímalo. Tak a s touhle "reálnou mozkovou výbavou se budeme snažit provést kotoul. Jaký bude výsledek?  

Nebo, jiný příklad. Kdyby jsme stavěli dům, a do základů nasypali pouze písek (A'), a  z toho by logicky mělo vyjít, že díky této příčině za půl roku na jiném místě ve městě vyroste kostel (B1), který vydrží po tisíce let (následek).

Samozřejmě, náš mozek tento příklad okamžitě zcenzuruje jako pitomost. (i když ??? :-) ) Přesto stovkami podobných informací předkládaných z časoprostorově nesouvisejících kontextů, či nepřesné prezentaci skutečných dějů, si denně strukturujeme naše neuronální okruhy a vnímaní světa kolem nás.(Co se stane, když ....) To se následně nemůžeme divit, že věci se nedějí či nedopoadají tak jak jsme očekávali.

Nejnázornějším příkladem jsou předpovědi různých ekonomických analytiků. Docela bychom se i vsadili, že mozek většiny z nás se vůbec nepozastavuje nad  tím, že již ze samotné fyzikální podstaty fungování světa, jakákoliv čistě na lineárním čase postavená předpověď budoucnosti je absolutní zkreslenina. Stejně jako příklad s domem výše. (Ještě je jedna možnost, že fungování trhů technokraticky mozek nepovažuje za důsledek působení přírodních systémů. Přesto, že samotná existence jakéhokoliv trhu, je možná jen a pouze díky interakci  mozků konkrétních lidí  (přírodní systém) a jejich individuálních rozhodnutí.)

Dalo by se konstatovat, to přeci není až zas takový problém. Přeci nehledě na to si tu všichni spokojeně žijeme. Ano, do té doby, než nejsme konfrontováni s reálnou skutečností ovlivňující nás samotné, která probíhá zcela jinak než ústně deklarované (A - B). Vždyť nemusíme chodit nikam daleko. Podívejme se na politické strany (omlouváme se, jejich konkrétní představitele), kdy ten rozdíl mezi tím co je ústně předkládáno, náš mozek tomu věří, jak to následně dopadá v realitě! Přitom by se mozek nemusel spoléhat na minulé zkušenosti, stačilo by, kdyby reálně vnímal roli skutečnosti a reálného času. Potom již samé věty vyslovované konkrétními politiky v předvolebních kampaních by se mu automaticky zcenzurovaly jako výplod „zkreslujícího mozku“, který o příčinných souvislostech chování světa kolem sebe, diplomaticky řečeno, má velmi, velmi zkreslené představy a nebo přímo lže. (Obdobně jako náš příměr ke stavbě kostelu kousek výše) "Ale, on tu funkci zastává 10 let, tak tomu přeci musí rozumět lépe něž ostatní"

Nejeden z nás se může začít ošívat. Vždyť nám je to předem jasné, my jim nevěříme. My dokážeme používat v našem mozku kritické myšlení, pramenící z předcházejících zkušeností. A tady co se týče obsahu informací, na které narážíme se objevuje velmi důležitý fenomén. "Kritické myšlení". Jak ho mozek člověka získává, a co to vlastně je? Jak takové kritické myšlení v neuronálních okruzích mozku probíhá??? A je vůbec nějaké kritické myšlení objektivní nebo subjektivní?

Kritické myšlení - vliv na vnímání reality

Kritické myšlení si nejeden z nás kontextově spojí se svojí negativní reakcí na určité informační podněty, přicházející z vnějšího prostředí, které jsou mu předkládány a on s nimi nesouhlasí. Nyní nemáme na mysli náš subjektivní nesouhlas či odpor vázaný na osobu jejich překladatele, to je něco zcela odlišného, ale kritiku časoprostorově věcnou, oprostěnou od osobních anymozit a hodnotových zájmů.

Kde se najednou utvořilo kritické myšlení, když jsme se výše zmiňovali, že lidský mozek je ze své funkční podstatyvše věřící? Logická úvaha by nám možná ráda nabídla snadné vysvětlení. Před tím jsme se bavili o dětech a nyní o dospělácích. Ti jsou přeci starší, zkušenější a musí být tedy i moudřejší. Přesto náš kritický moze nemusí být s takovou odpovědí spokojen: "Stále mu něco nehraje, stále „pocíťuje určitý“ nesoulad."

Pro usnadnění vysvětlení můžeme znovu využít připodobnění k fotografickému papíru. Jestliže je jednou osvícen, absorbuje obraz na něj dopadajícího konkrétního časoprostorového prostředí (CO, KDY, KDE, JAK) , tak ho "zaznamená". Pokud na něj za určitou dobu dopadne světlo odlišného obrazu, již ho nově, jinak, přesněji nezachytí. S interakčním potenciálem neuronálních okruhů je to částečně obdobné. Pokud se ocitne mozek v podnětovém prostředí s kterým se již jednou setkal, nastrukturoval si podle něj své okruhy a to prostředí se změnilo, vyhodnotí rozdíl, kterému se buď:

1. negací může snažit aktivně bránit (nevěří mu, protože cítí, že ho to subjektivně ohrožuje),
2. vyhne se mu, jako kdyby se nic v realitě nezměnilo (je mu to jedno, protože se "netýká" jeho života)
3. akceptuje ho, tím že původní neuronální strukturu o daném prostředí nově a jinak přestrukturuje (uvěří mu, protože to pociťuje pro sebe jako příležitost k růstu)

Jsou to případy, kdy jednou mozkem poznané a uchopené, s určitou časoprostorovou přesností ohraničené prostředí, se začne chovat jinak. Člověk má na něj utvořen určitý pohled a najednou se obejví někdo jiný, který otom samém bude tvrdit něco odlišného (jiný pohled). Jak si můžeme kritickou cenzuru neuronálních okruhů jednoduše modělově přiblížit v životní empirii? Pokusíme se tyto situace přiblížit na několika modelových ukázkách.

Pokud, například mozek dítěte naučíme pojmenovávat slunečnici slovem pampeliška. Ono pak se svým poznatkem vyrazí do světa, do slunečnicového pole a tam mu jiné děti začnou tvrdit. "To není pampeliška, to je přeci slunečnice!" Mozková cenzura začne prckovi hlásit, pozor v tomto časoprostorovém prostředí je něco v rozporu!!! Má několik variant jak reagovat. Buď se tím zabývat nebude (2), nebo začne aktivně hájit svůj původní mozkový záznam že se jedná o pampelišku (1) a nebo přestrukturuje své sítě a začne pro sebe nově nazývat skutečnou slunečnici slunečnicí (3), (změní či utvoří si nový smysl jenou poznaného časoprostorového prostředí). 

A jak to umíme my dospělí? Ve škole, v práci naučíme mozek určitým způsobem logicky myslet, uvažovat o světě a konkrétních přírodních dějích kolem nás. Následně se objeví nějaký vědec, který skutečnost dokáže změřit mnohem přesněji než bylo doposud běžné a v populaci uznávaným standardem. Na základě toho prohlásí, že skutečnost je docela jinak, než jsme se doposud zkresleně domnívali. Náš mozek bude reagovat úplně stejně jak toho malého. Nevěříte?

Tak si zkusme jen představit jak horečně dokáží někteří fanatici bránit cokoliv, co není v souznění s jejich stávající vírou nebo přesvědčením a i s pomocí až někdy brutálního násilí prosazovat svoji naučenou pravdu. Není to tak dávno, co byly vědecké poznatky společně se svými objeviteli upalovány na hranicích, protože jedinou správnou pravdou a vysvětlením přírodních dějů byl "všemohoucí". V minulých padesáti letech tomu bylo v českých zemích zase naopak. Hlasatelé slova božího byly perzekuování a pronásledováni.

Neuronálním okruhům je úplně jedno jaká je pravda ve skutečnosti. Mozek má svoji jednou naučenou pravdu o přesnosti dějů v určitém časoprostorovém prostředí a tu si "hájí". Pokud pozná, že prostředí nefunguje přesně podle jeho předpokladů, tak tuto změnu pro sebe buď akceptuje, utvoří si pravdu novou – přestrukturuje svoje sítě, a nebo taky se nové pravdě vyhne či bude neustále prosazovat tu svoji původní. I kdyby byla na hony vzdálená od skutečné reality. Zvláště, když by ho to mělo stát nějaké úsilí, a jeho stávající pravda zapadá do smýšlení a pojetí demokratické či vědecké většiny. Je to zcela stejný mechanismus, jako když naše tělo naučíme určitému pohybovému stereotypu, ať již pro nás dobře či špatně. Mozku a jeho sítím je to jedno.

Možná tento odstaveček nebude náš mozek vnímat za nijak zvlášť podstatný. Nooo, tak dlouho dokud nezmíníme ještě jeden příklad. S bezmeznou vírou, že za vším stojí bůh, se lidé se svým poznáním, i díky panu Darwinovi již dokázali nějakým způsobem „vypořádat“. (není myšleno pejorativně, jde nám o popis rozdílu v přesnosti míry poznání).

Co ale se zjištěním pana Einsteina, že přírodní čas neběží lineárně, ale spojitě s prostorem? „To přeci pro mozek  normálního člověka není vůbec důležité, toto poznání je určeno pro vědce!“. No jen tak dál. Naše tělo necháme aby mozek řídil podle „Einsteinových“ postulátů, ale zároveň ho nutíme uchopovat svět kolem nás naučenou „vírou“ v existenci lineárního času a z toho plynoucího hledání příčinných souvislostí přírodních dějů v lineárních kauzalitách příčiny a následku. Potom se nemůžeme například divit, že i přes předpovědi a očekávání ekonomických analytiků se trh ve skutečnosti zachová jinak.

Jednoduše, pro své logické úvahy využívame matematické kombinace číselných hodnot, která jsou od skutečnépříčinné podstaty reality dějů odehrávající se na trzích absolutně odtržena. Stavíme své teorie a úvahy na vymyšlených veličinách, které na chování přírodních systémů nemají vůbec žádný vliv. Přesto je s nekritickým obdivem čtenářský mozek neustále v médiích vyhledává a je ochoten podle nich řídit své chování. „Tvrdili to přeci odborníci“ A tak výmysl jednoho mozku dokáže ovlivňovat skutečně vnímanou realitu miliónů mozků ostatních, které ji přizpůsobí své chování. (Jen tak mimochodem páni ekonomové, sice je to jedna větička, ale do detailu popisuje reálné příčiny ekonomických cyklů. A nyní si to porovnejme, s těmi lineárními teoriemi, které vyučujeme o příčinách ekonomických cyklů na vysokých školách)

Malé shrnutí: Kritické myšlení mozku vůbec nesouvisí s naší schopností vnímat reálnou skutečnost. Kritické myšlení nám slouží k tomu, abychom pomocí jednou naučeného dokázali cenzurovat ty stejné nebo obdobné časoprostorové děje, které se ve světě kolem nás odehrávají. Pokud mozek naučíme, že za vším stojí "všemohoucí", bude realitu tímto prismatem cenzurovat, v i případě, že mu bude jiný mozek předkládat pohled odlišný. Když ho naučíme nepřesnou kauzální logiku, bude se jí snažit uchopovat nejen jevy poznané, ale i všechny nové. Jinak řečeno. Jen na nás záleží jakým způsobem naučíme svůj mozek vnímat svět kolem sebe a příčinné souvislosti dějů v něm probíhajících. (Klidně nepřesně, tedy virtuálně) Pak se ale nesmíme divit, že nám naše plány a představy, vykonstruované z nepřesných rozhodnutí "Co se stane, když ..." nevychází.

Existuje objektivní kvalita kritického myšlení?

Z výše zmíněného vyplývá, že naše kritické myšlení je zcela subjektivní schopnost cenzury každého individuálního mozku, bez ohledu na skutečnou realitu životní empirie dějů odehrávající se ve vnějším a vnitřním prostředí člověka. Kde máme tedy začít hledat nějakou objektivizovanou normu na které by se všechny mozky mohly shodnout? A nebo existuje nějaká „přesná“ a jasná objektivita, která by byla dokonce nezávislá na naší celospolečenské dohodě?

Když se vrátíme kousíček zpět, k příkladu malého dítěte snažící se uchopit štěrchátko, pak pozorujeme, že se jeho mozek reality světa a dějů umí uchopovat a zkoumat s velkou přesností. To nejsou žádné virtuální informace, ale vstřebávání všeho skutečného co ve svém prostředí zároveňcítí, vidí a slyží vycházející z ověřování přírodní logiky postavené na postulátech speciální teorie relativity o spojitosti času a prostoru. Dítě již jako malé svůj mozek naučí, a taky mu to nedělá žádné obtíže, že přírodní procesy se neodehrávají v časové linearitě. Že na děje nemá vliv pouze ono samo, ale i prostředí v kterém se pohybuje.

„Jak se tedy stane, že s postuláty teorie speciální relativity má mozek studentů, kteří se rozhodnou zabývat“ přírodní fyzikou z počátku nemalé obtíže? Kdy a kde si mozek nastrukturoval stereotypní okruhy, které mu v tom začnou bránit a tento člověk je musí obdobně, jako u příkladu vztahu mozku a těla, prvně "odbourat"? A je vůbec poznání empirických důsledků tohoto zákona pro dosažení životních úspěchů jedince podstatné?

Co funguje stejně a co se neustále mění

Na tomto místě již asi nebude znít tak "bláznivě", když na základě výše popisovaných funkčních poznatků o procesech neuronálních okruhů mozku, začneme předpokládat, že každý člověk žije ve dvou rozdílných světech. V tom, jak mu ho zprostředkovává jeho učením nastrukturovaný mozek a tím co se v mozku samotném a v jeho vnějším prostředí ve skutečnosti odehrává.

„Přeci nám nechcete namluvit, že existuje ještě něco jiného než co sám vidím, slyším a cítím a co jsem se naučil ve škole?“ „Že existuje druhá realita? Nežijeme přeci v "Matrixu"!“ No skoro by se dalo říci, že ano a ještě k tomu každý z nás v trošičku odlišném. Ta příčina tohoto tvrzení nesouvisí s nějakou nám neznámou dimenzí, jako ve zmiňovaném filmu, ale s přesností. Realita existuje jen a jen pouze jedna, nemá varianty. Vždy se v přírodě cokoliv odehraje pouze jediným způsobem.

„Jedním z "nedostatků" je, že smyslové orgány člověka pro cítění, vidění a slyšení mají určitá ohraničující omezení. Dokážeme díky naši biologické výbavě zaznamenávat jen určitý výsek z reality. Jen si představme, kdyby neexistovaly mikroskopy, dalekohledy, přístroje na zachycení rentgenových, ultrafialových a gamazáření. Mozek člověka by nikdy neměl šanci poznat, že existuje a jakým způsobem funguje například buňka a to již nemluvě o menších strukturách jako jsou proteiny, kyseliny, chemické molekuly, atomy, částice atp. Stejně tak bychom disponovali jen velmi zkreslenou představou o chování rozsáhlých systémů, které nám jsou velmi vzdáleny, hvězdy, černé díry, galaxie, vesmír. Člověk je již svými smysly docela „omezený“ organismus co se týče přesnostiuchopování informací o prostoru kolem něj, z pohledu jejich malé či velké velikosti. Dalším omezením, pro naše vnímání je rychlost, s kterou se různé systémy v přírodě mění. Lidský mozek dokáže zaznamenávat, jen určitétempo jejich změn. (blíže se těmito fenomény zabývá část „Mozek ovlivňovač“).

Jinak řečeno, mozek i díky svým „nedokonalým“ smyslovým orgánům, nám může poskytnout jen určitou část toho, co se v realitě času a prostoru kolem nás odehrává. A tam kde „nevidí“, necítí to,  nezná příčiny těchto jevů, je odkázán na to, co mu kdo řekne (co uslyší), nebo si je sám iluzorně, intuitivně dovymyslí, aby měl pro sebe hotovou odpověď, začátek a konec (smysl těchto dějů). Neměli bychom podléhat klamavým představám, že se tyto jevy týkají pouze někoho. Platí jak pro mozky vědců, teologů, popelářů, mimin, studentů, učitelů, ekonomů, marketérů, papuánců.

Proto vědci, při snaze poznat realitu jsou zásadním způsobem odkázáni na přesnost měření pomocí fyzikálních veličin, které jsou v čase a prostoru neměnné. Jejich mozek totiž dokáže lineármě logicky, stejně jako kohokoliv z nás, spojit do vzájemných kontextů i jevy v časoprostorové realitě nesouvisející či nesouvztažné.

Na tomto místě si dovolíme trošičku rýpnout do "mentální ignorace“  politické reprezentace, kterou si jako národ neustále volíme. Jestliže schopnosti jakéhokoliv člověka, jsou přímo bytostně závislé na tom, co svůj mozek o skutečném fungování světa kolem něj naučí (nejsou vrozené), proč nejsou maximální finanční prostředky investovány do výchovy a školství? Kde se přímo tato strukturace interakčního potenciálu neuronálních okruhů odehrává? Jaký má smysl místo toho investovat společné prostředky do betonových koridorů a stereotypizovaných pásových montoven? Bohužel mozková realita člověka funguje tak, že jakmile se něco ve vývoji a strukturaci neuronálních okruhů "zanedbá", mnohdy se to již nepodaří napravit. Mozek si zastrukturuje určité stereotypy, i když vzhledem k časoprostorové realitě určitého prostředí velmi nepřesné a s nimi pak cenzuruje vše kolem. Tím si utváří docela "účinnou ochranu", aby ho neohrozilo přesnější poznání toho, co již nějakým způsobem, i když nepřesně uchopil. 

A tak převážná většina potenciálně mozkově vybavených "Einsteinů" se specializuje na život se šroubovákem a u pásu. Není myšleno s neúctou, ale jako konstatování, z našeho pohledu smutné reality, jak dokáže malá hrstka jedinců znehodnotit vývojový potenciál miliónů mozků jednoho národa.

Souvisejícím případem jsou investice do vědy. Co nám věda poskytuje? Stejně jako kdysi pan Einstein popsal mnohem přesněji fungování času a prostoru, tedy skutečnost podle které se ve světě řídí všechny přírodní děje a systémy, tak základní věda se snaží měřitelně zachytit co nejpřesnější důsledky postulátů těchto zákonů v různě ohraničených časoprostorových kontextech. Jen díky jejím poznatkům a měřením pak mohou běžní lidé strukturovat neuronální okruhy svých mozků výrazně přesněji, ve vztahu k jejich skutečnému prostředí v kterém se neustále pohybují. Na co je to dobré? Věda má přímý vliv na strukturaci mozkového potenciálu každého z nás. Umožňuje nám zbavit se virtuálně zkreslujících náhledů na realitu, přiblížit se mnohem blíže té skutečné, co se kolem každého jedince a v něm samotném dennodenně odehrává. Díky ní, pak náš mozek dokáže mnohem přesněji predikovat, co se stane když ...?

Až například přesnost stoletetého zákona speciální relativity aplikují sociologové, psychologové, učitelé, ekonomové pro své výzkumy a praxi, najednou zjistí z jaké že to fiktivní reality konstruují jejich mozky svoji vědu. To se najednou dočkáme převratných poznatků o člověku, sociálních skupinách a příčinných souvislostech jejich chování. Bude to znamenat obdobný vývojový skok pro lidstvo, jako svými zákony způsobil pan Einstein a jeho následovníci ve fyzice, potažmo ve všech přírodovědních disciplínách.

Je docela nasnadě otázka, kdy že to „AŽ“ nastane? Prvotní a pro lidské poznání zcela zásadní krok učinili pan Einstein včetně jeho následovníků a zároveň nám tím poskytli odpověď na naši otázku. Čas je relativní. Stejně tak jako mozek papuánce můžeme hned zítra naučit používat splachovací záchod, stejně tak, potenciál našich vlastních neuronálních okruhů můžeme nastrukturovat tak, aby vnímal realitu mnohem přesněji než doposud. Prostředky k jejímu ověřitelnému přesnému měření dávno existují. Vědci je dennodenně používají při své práci.

Způsob jak, potenciál mozku učením znehodnotit

Záhada mozku pana "Einsteina" a jeho „nadpřirozených“ schopností je pro lidstvo i po 40 letech po jeho smrti neustále lákavá a „zůstává stále nezodpovězená.“ Přitom, převděpodobně zcela přesnou odpověď, nám poskytl sám vědec v postulátech ke své teorii speciální relativity. (vysvětlení viz. stránka Můj mozek).

Nejednomu z nás na tomto místě nabídne mozek prvotní asociaci. "Einstein a jeho poznatky přeci patří do fyziky!" Ty nemají s běžným životem kohokoliv z nás vůbec nic společného. „Až na jedno!“ Tento "oficír" patentového úřadu popsal logiku zákonitostí chování času a prostoru zcela odlišným způsobem, než my jej dodnes učíme náš mozek vnímat. "A jak to ovlivňuje každého z nás?" Mozek nám umožňuje utvářet vazby mezi příčinami a následky různých dějů tam, kde z podstaty fungování přírodního světa neexistují, tím se stávají naše interpretace velmi nepřesné(až virtuálně fiktivní). A to platí nejen pro vzájemné vazby fyzikálních, chemických a biologických systémů, ale i pro chování člověka, vztah dvou lidí, či role a utváření sociálních skupin.

Proto, by naše otázka měla zaznít spíše jinak. Co vše člověk, ve své vývojové cestě za pochopením příčinných souvislostí světa kolem sebe "zdupe tak", že z potenciálu svého mozku, který je po fukční stránce stejný jako ten Einsteinův, nastrukturuje něco, co mu činí přinejmenším nesnáze aspoň porozumět důsledkům jeho teorií? A tím pádem principům a mechanismům fungování světa a příčinným souvislostem jeho chování?

Přitom naše interakční procesy neuronálních okruhů, ve vztahu k vlastnímu tělu, postuláty zákona speciální relativity zcela respektují. Jinak bychom nebyli schopni zvládat ani ty nejjednodušší pohyby. Třeba dopravit ručičku ke štěrchátku. Uvědomme si, že jakákoliv naše myšlenka, věta, přání, vzpomínka, predikce, sdělení nejsou o ničem jiném, než že zachycují s určitou přesností hranice různých časů a prostorů, definují mezi nimi kontextové vztahy a popisují rychlost jejich změn. Prostě se ve vnějším prostředí v různých časoprostorech nepohybujeme fyzicky hmotně, jako pomocí našeho těla, ale psychicky nehmotně (myšlenkově) pomocí neuronálními okruhy zaznamenaných podnětů.  Zatímco náš fyzický pohyb je reálně hmotný, náš myšlenkový závisí pouze na tom, s jakou mírou přesností naučíme naše neuronální okruhy vnímat a vyhodnocovat skutečnou realitu dějů kolem nás !!!!

Vlivy rodičovské výchovy a školy na strukturaci mozku

To jak dokáží někteří rodiče „osekávat“ einsteinovský potenciál mozku malého dítěte jsme si již osvětlili v nejedné pasáži výše. (návod A-B). Nyní je prostor, abychom se vybrali směrem, kde "odpad" interakčního potenciálu různých neuronálních okruhů, je neméně nezanedbatelný.

Upozornění: Kdyby se náš mozek, při posuzování následujících řádků pokoušel o kritiku vychovatelů, kantorů, učitelů a profesorů, tak mu to taktně a nebo násilím zatrhněte. Nejen poznání každého konkrétního mozku, ale i lidské poznání obecně se neustále mění vyvíjí, a zpřesňuje. Spíše se zeptejme sami sebe, jak my a náš vlastní mozek zachází například s postuláty, s kterými přišel pan Einstein již před více jak sto lety. Vše nové zákonitě musí vždy do jisté míry, díky jiné, kvalitnější přesnosti měření popřít to staré, doposud uznávané !!!!

Škola a její vliv na strukturaci mozku

Lidé a jejich mozky mají rádi, když si mohou určit jednotnotnou startovní čáru či hranici, začátku. My se v čase společně přeneseme do první třídy školáčka, kdy mají všichni děti velmi bohatě natsrukturované své neuronální okruhy a každému z nich utváří svět a děje v jeho prostředí rozdílný, individuální smysl. Někdo ještě stále žije ve světě panenek, draků, čarodějnic a jiný již zvládá vyjmenovat či dokonce rozpoznat odlišné druhy ptáků, rostlin atp.

Malá vsuvka: Povšimněme si, že společný začátek můžeme najít pouze u lineárního času (nástup do první třídy) a nejsme ho schopni přesně stanovit v mozkovém potenciálu. Zato, již v této vývojové době začínáme děti odměňovat za to co se naučí stejně, identicky, a trestat horšími známkami, co stejně jako ostatní prozatím nezvládají. "To získává mozek pěknou "odměnu" a motivaci pro vlastní zdokonalování" Dokonce se najdou i dospěláci, kteří jsou skálopevně přesvědčeni, že trestající formou, dítě a rodiče mohou poznat a uvědomit si, kde jsou chyby a tím přispět k jejich odstranění. (Možná by neškodilo, kdybychom se my dospělí podívali na to, jak náš mozek vytváří chyby a co k nim nejvíce přispívá. viz výstupy studie).

Procesy sjednocování pojetí světa

Škola, její třída, tím že má jednotné osnovy a postupy, strukturuje mozky dětí tak aby v nich, pokud se budou myšlenkově pohybovat v určité prostoru (fyzika, chemie, biologie, psaní), probíhaly stejné chemickofyzikální procesy. Naučí je například číst a psát. Má to jednu výhodu. Když všichni lidé budou používat k psaní stejná písmenka, mohou se tak mezi sebou velmi snadno dorozumívat i jinou formou než ústní. A časoprostorově nezávisle. Dítě si tak může přečíst, co říkal určitý konkrétní člověk před tisíci lety, pokud své myšlenky sepsal. Pokud ne, dítě by muselo být odkázáno na to, co se za těch tisíc let ústně dochovalo a předávalo. Důsledky dopadů, když naše neuronální okruhy naučíme odlišné písmo, než používají ostaní, můžeme vidět na snahách rozluštit záznamy obsahů vědění májů, aztéků, inků, starých egypťanů.

Jinak řečeno, škola a její prostředí učí mozky fungovat jednotně, stereotypně stejně, tak aby mohlo dojít ke snadné srozumitelné komunikaci a shodě pohledů na svět. (názory utváří individuální mozek pouze na základě toho co ho naučíme, ty nevznikají samovolně někde mimo realitu).

(Malé zamyšlení: Napadla vás někdy otázka, jakou by jsme získali výhodu, kdybychom se narodili ve starém Římě? Odpověď si zkusme najít každý sám :-) Jen připomeneme, že mozek římana "prcka" má stejnou funkční strukturu jako "prcka" dnešního)

Zdroje vědění, ale i virtuality

Mozek, který naučíme číst, získává přístup k obrovské studnici vědění, která byla jinými mozky utvářena po tisíciletí. Na první pohled tohle vše zní logicky, jednoduše, tak proč se tomu vůbec věnujeme? Slova a jednotná lidská řeč, jsou časoprostorově „nezávislé veličiny“. Dovolují nám bez jakýchkoliv problémů příčinně souvislostně propojit děje a procesy, které ve skutečné realitě přírodních dějů takovým způsobem neprobíhají. Jak se to v realitě projeví? Pokusíme se uvést určitý příklad takového popisu skutečnosti.

Petr před půl rokem práskl oknem. To bylo hlavní příčinou toho, že se dnes vysypala skleněná výplň u okna ve vedlejším baráku. Mozek přeci ze zkušeností zná, ví a nejednou i sám viděl a cítil, že když se práskne oknem,může se skleněná výplň vysypat. Ale taky nám okamžitě z výše zmíněného sdělení bude, díky cenzuře hlásit, tady něco nesedí, souvislostní vztah času a prostoru! Ano u těchto příkladů, které již jednou zaznamenal spustí kritické myšlení, protože se neshoduje s jeho poznáním reality kterou již někdy zažil. Nahlédněme však do novin, či televizních zpráv, kolik časoprostorově nesouvisejících vztahů je nám dennodenně písemně předkládáno a mozek je bez problémů zastrukturuje jako obraz reálné skutečnosti.

Jednoduše slova, a tedy to co slyšíme či čteme, dovolují obrovskou míru zkreslování průběhu skutečné reality, naproti tomu, co člověk sám vidí a cítí ve svém interakčním prostředí, mu takové nepřesnosti a fikce nedovolí. Druhým fenoménem, které děti naučíme logicky vnímat je lineární čas. Ano, má to výhody, že se můžeme přesně domluvit, v kolik a kde se sejdeme ke společným aktivitám, co se má stát prvně a co má být potom. Na základě zkušeností z minulosti predikujeme lineárně časově co by se mělo stát v budoucnosti.

A tak se můžeme časově logicky, například v dějepise, pohybovat minulostí a vytvářet vztahy prostředí jak se nám zlíbí, bez ohledu na jejich skutečný průběh. Že nevěříte? Dějiny a to co se stalo jsou přeci pravdivé! Co již jiného by mělo být více o přesnosti reality, než to co se jednou událo? Tak si uveďme jednoduchý příklad, s kterým se mnozí z nás ve škole pravděpodobně setkali.

„Po bitvě na Bílého hoře roku 1620 nastala v českých zemích doba temna“ Náš mozek dostal to co potřebuje. Přesný začátek (příčinu) a následek, který z ní kauzálně logicky může odvodit. Nejenže tato věta absolutně porušuje fyzikální podstatu přírodních dějů, ale budiž, shodli se na ní historici, učitelé, odborníci, vědci a učíme ji tak neustále naše děti. Tak si nyní udělejme exkurz do onoho prostředí roku 1620 na Bílou horu. Každý si asi dokáže nějak představit (vidím) co tam probíhalo a jaký by se jeho zraku naskytl pohled. A nyní se virtuálně přenesme o 100 let po "Bílé hoře" do budoucnosti. Každý si může vybrat jakékoliv místo v českých zemích se mu zlíbí, klidně může navštívit všechny a nebo rovnou zamířit na místo původní bitvy. Jaký pohled se mu asi naskytne? Nejenže města vypadají zcela jinak, ale s největší pravděpodobností nenajde ani jednoho aktéra tohoto klání. Jak tedy může něco či někdo, co se událo před sto lety ovlivňovat současnost, když již dávno neexistují? Vraťme se znovu k výše zmíněnému příkladu rozbitého okna, při kterém jsme se vydali na zcela stejný časoprostorový výlet. Jenže tehdá nám mozek díky naši předešlé životní zkušenosti (cítím, vidím slyším) cenzurně hlásil, že se jedná s největší pravděpodobností o blbost a nyní tu samou kravinu bez obtíží akceptuje. Prostě to říká (slyším) autoria, které věří. A dokonce je tato zkreslenina považována, za obecný standard všeobecného národního povědomí.

Samozřejmě bude následovat reakce dějepisářů a historiků. "No milí panové, snad po nás nechcete, abychom dopodrobna dětem vysvětlovali co se téhdá odehrálo, to bychom nestihli probrat vůbec nic jiného!!!" Naše odpověď je, ať si to každý zváží sám. Ale uvědomme si, že tímto přístupem a tímto nepřesným předáváním obrazu reálné skutečnosti děláme mozku dětí stejnou službu jako ono výše popisované rodičovské (A-B). Nabídneme jasnou kauzálně lineární logiku příčiny a následku, podle které si mozky školáků strukturují svoje neuronální okruhy. Touto zjednodušenou logikou se následně snaží jejich mozek vnímat a uchopovat všechny děje v reálném životě. Vyhledává nepřesné, přitom jednoduché návody, co bylo příčinou a co následkem. (Teď již asi nikoho nepřekvapí, proč se takto zblblé mozky snaží neustále najít jednoho konkrétního viníka. "Kdo nebo co za to může"). Realita je jedna věc a námi naučená potřeba mozku vytvořit si pro sebe rychle začátek a konec věc zcela odlišná.

Dalo by se říci, že jsme identifikovali druhý významný krok, kdy z mozku s "einsteinovským" poteciálem strukturujeme životně nepřesné a realitu svému majiteli zkreslující mozky. „Tak a máme viníky!! Rodiče, kteří předkládají svým dětem svoje zjednodušené varianty (A-B), tím oklešťují potenciál neuronálních okruhů mozku a dále učitele, dějepisáře, kteří to dorazí.“ No ony v podstatě mnohé filozofické obory snažící se odpovědět co bylo dřív a co až potom, („kuře nebo slepice“) jsou na tom s respektováním přírodních zákonitostí chování času a prostoru velmi obdobně.

„Tímto způsobem hledání viníků, bychom se však dopouštěli stejného zjednodušování a zkreslování skutečnosti na které sami žehráme!“

Realita a děje kolem nás

Samozřejmě přírodní vědci se mohou pomyslně začít tlouct v prsa, že oni zprostředkovávají mozkům žáků a studentů tu skutečnou realitu o prostředí světa kolem nás nejpřesněji. Že je učí detailně, nezkresleně, jak to v přírodě, v jejich bezprostředním okolí ve skutečnosti funguje. Je tomu opravdu tak a nebo i přírodovědní obory jsou dalším, díky předkládání nepřesné reality, pořádným „mozkovým degenerátorem"?

Newtonovská a přírodní fyzika

Začněme u těch nejzákladnějších předmětů, kde se žáci učí uchopovat základní fyzikální veličiny prostor (Energii a hmotu), pohyb (rychlost jejich změn v čase). Oaps. "Tohle se nejednomu mozku pravděpodobně zamlouvat nebude." Podívejme se jen na základní pohybové rovnice, jak si to krásně operují s lineárním časem. Jak precizně dokáží měřitelně a následně vypočítatelně předpovědět budoucí stav systémů v pohybu, bez spojitosti se změnami prostoru. Ale vždyť ono to tak při experimentech viditelně a měřitelně i funguje. Dokázal, ale někdo žákům vysvětlit, že tímto způsobem na světě fungují pouze artefakty, které stvořil a vymyslel mozek lidský? Na to se asi jaksi pozapomíná.

„Tak co nám tím chce básník naznačit?“ Pouze to, že když se vrátíme o pár řádků výše, tak jsme se zmínili o tom, s jakou „přesností“ umí náš mozek vyhodnocovat informace o prostoru, čase a pohybu. To že našim vjemům připadá pohyb od určitých rychlostí lineárně nepřerušovaný, ještě vůbec nemusí znamenat že to tak ve skutečnosti je. Mimo jiného, na toto zkreslování narazil pan Einstein a taky mu pár let trvalo, než se odvážil zveřejnit teorii a její postuláty, které zcela rozporovaly do té doby všemi vědci uznávané zákonitosti chování přírodních systémů v podobě zákonů popsaných panem „Newtonem“.

Zatímco ve fyzice Isaaca Newtona mají prostor a čas absolutní povahu nezávislou na dějích a vztažných soustavách kde tyto děje probíhají, v teorii relativity doznává prostor a čas značných změn.

Na základě těchto poznatků začala vznikat zcela nová logika přírodních zákonitostí, vycházející z dějů spojitých v čase a prostoru, a různě rychlých skokových změnách, která je od té newtonovské kauzálně lineární (příčina - následek) na hony vzdálena. Důsledkem je, že příčinné chování přírodních systémů popisuje výrazně přesněji. Tedy je na jejím základě umožněna mnohem přesnější predikce chování a změn všech přírodních systémů v budoucnu.

Domnívat se, že se snažíme o kritiku práce pana Newtona, by byla chyba. Nehledě na to, jeho zákony stačily k tomu aby se člověk dostal do vesmíru. Snažíme se zachytit jiný fenomén. Jak toto odlišné pojetí přírodních zákonitostí ovlivňuje strukturaci našeho mozku.

No jo, ale přeci nebudeme naše děti místo pana „Newtona“ učit „Einsteina??!!“ Nebo snad ano?? „To by bylo pro ně moc složité!“ Omyl, děti si na základě einsteinovské logiky strukturují svoje neuronální okruhy od prvního okamžiku co přijdou na tento svět!! To až my dospělí, našimi prvně ústně a následně písemně předávanými informacemi o vzájemných vztazích dějů v jejich prostředí ořezáváme přirozené schopnosti jejich mozku. („Když budeš dělat tohle, stane se támto. Nedělej to nebo se stane toto“) A ještě je z toho patřičně vyzkoušíme, zda se námi vymyšlenou a předanou virtuální, skutečnost zkreslující realitu naučily správně. A dokonce na těchto nepřesných informacích, lineárně vykonstruovaných pravdách pořádáme vědomostní olympiády.

Už slyšíme to zvolání. „Vždyť to tak dělají všude na celém světě a my jsme v tom taky vyrůstali!“ „Tak na tom přeci nemůže být nic špatného.“ A shoduje se na tom většina odborníků. Máte zcela pravdu. Třeba v patnáctém století se většina odborníků dokázala shodnout na tom, že za vším stojí bůh, i když si mnohdy mysleli svoje. Přesto, že člověk v té době měl k dispozici stejný mozek jako my, čas a prostor fungovaly podle einsteinovské logiky, skoro všichni lidé tato, na existenci všemohoucího založená učení akceptovaly. Až na pár vyjímek, dle kterých se shodou okolností dnes učíme.

Současné děti se ve své dospělosti budou potkávat s výrazně časoprostorově informačně přesnějším a bohatším prostředím než současný dospělý človek. Pro nás, k tomu abychom se uplatnili ve stávající konkurenci, je bohatost strukturace našeho mozku "dostačující". Ale děti ve své dospělosti, na jeho nedostačující vývin konkurenčně šeredně doplatí. (Pro porozumění fungování světa, který stále více směřuje směrem k materiálům vycházejícím z nanotechnologií, je bohatost strukturace mozku a přesnost přírodně logického pojímání světa, bezpodmínečnou nutností.)

Malá otázka na závěr: Je opravdu nutné, aby když se narodíme s einsteinovým potenciálem, jsme následně absolvovali cestu nepřesně vnímaným (virtuálním) životem, a jen někteří z nás měli to štěstí, že si na přírodovědních univerzitách začnou "resustitovali" (přestrukturovali) svůj mozek tak, aby uchopovaly svět znovu "dětskou logikou", ale skutečné realitě mnohem blíže?

Bohužel, ale již jen v hranicích vymezeného časoprostorového prostředí na který se svým studiem zaměříme. Ve svém běžném životě bude náš mozek uchopovat realitu zase dle kauzálně zjednodušující newtonovské logiky (příčiny a následku), tak jak se to hezky pěkně od mládí naučil. Úspěch v životě nezávisí pouze na našich znalostech, ale i na dovednostech, s jakou přesností dokážeme odhadovat chování ostatních jedinců. (Co se stane, když ...) Interakční sociální vztahy.

Rozdělení na humanitní a přírodovědní obory

Nyní již asi málokoho překvapí, proč došlo k rozdělení vědních oborů na přírodní a humanitní. Lidé zabývající se humanitními vědami jednoduše nemohli akceptovat to, že by se člověk měl chovat deterministicky, tak jak se učili o systémech ve školní fyzice, chemii, biologii.

Co ale překvapí nejednoho z nás, je pravděpodobná příčina. Mozek mnohých humanitních vědců uvažuje v hranicích naučené newtonovské fyziky (příčina-následek). Proto jim empirie života člověka nemůže nasedat na fyziku, chemii a často ani biologii. Pokud by přestrukturovaly své neuronální okruhy (stereotypie) do logiky přírodní fyziky (kde čas je spojitý s prostorem), tak najednou objeví, že přírodní vědy a humanitní, mohou a musí stavět na společně jednotných základech. Včetně požadavku na co největší přenost měření!!!! Chování atomů, molekul, buněk, člověka (myšlení, prožívání, psychiky, jáství atp.), malých či větších sociálních skupin, se řídí stejnými fyzikálními principy a přírodně evolučními mechanismy, které jsou objektivizovaným měřením a experimentem ověřitelné.

Škola Einsteinových mozků

„Teorie, je jedna stránka uchopení problému a její následné převedení do praxe druhá“.  "To je proces který si vyžaduje provést rozsáhlou analýzu, rozbor, ustanovení komise pro odbornou diskuzi, politickou podporu, a, a, a, a, a,a ,a, a tisíce dalších, lineárně za sebou řazených podmínek. Jak máme vybrat ty správné obsahy, které mají učitelé učit? "Věda již dnes poskytuje tolik detailních informací, že je toho pro jeden lidský mozek přes příliš." A co specializace? V konkurenčním prostředí vítězí přeci ten, kdo se specializuje?! (Všimněme si, krásná ukázka argumentace klasickou kauzální logikou dospěláckého mozku. Proč něco nejde a nebo musí trvat dlouho, vyžádá si plno systémově logicky naplánovatelných kroků.)

„V čem je síla přírody?“ Že funguje podle jednoduchých zákonitostí a logiky. Bohužel se neshodují s těmi, co my náš mozek ve školách učíme. Proto je pro nás jakýkoliv „zásadnější“ nový objev (přesnější změření skutečné reality) porodem, vyžadující ocenění „Nobelovou plaketou“. Přitom těchto objevů učiní naše malinkaté děti svým mozkem každý den desítky. Díky tomu co poprvé na světě cítí, vidí, slyší.

Možná někoho začne napadat otázečka, jak tyto objevitelské schopnosti jejich neosekaných mozků využít?

Pokud se vrátíme zcela na začátek, měli bychom si připomenout, že mozek ze svého komunikačního toku neopomíjí pouze to, co ve svém běžném životě využívá. Informace o projevech jeho vnějšího prostředí zpracovává neustále.

Tak jaký je tedy "návod"? Jednoduchý! Nastavme obsahy vyučované látky tak, aby reflektovala děje s kterými se člověk, ve svém životě běžném životě setkává, ale vysvětlujme je přesnou logikou, akceptující spojitost času a prostoru.

Obrázek v pravé části se snaží zachytit následný vliv takové výuky na interakční potenciál neuronálních okruhů jejich mozku. V levé části je zachycen současný stav. V právě pak, čeho dosáhneme změnami a ontextovým propojením obsahů vyučované látky.

Pokud použijeme selský rozum, tak budeme mít jasno hned. Dokážeme si představit, že šestiletému dítěti začneme fungování světa vysvětlovat na diferenciálních rovnicích?? Co si asi tak z toho odnese? Jednoduše, mozek si zastrukturuje optimálně do komplexu, jen to, na co může s určitou mírou své dosavadní životní empirické zkušenosti "navázat". Co kolem sebe pozoruje.

Jak strukturovat mozek o realitě prostředí?

Chování všech přírodních systémů, jak ve fyzice (částic a atomů), chemii (molekul a kyselin), biologii (virů, buněk lidského těla) humanitních oborech (prožívání a chování člověka a sociálních skupin) by mělo být mozku překládáno ve vzájemných, časoprostorových kontextech. To, jakou logikou od malička neuronální okruhy strukturujeme rozhoduje o tom, s jakou přesností a bohatostí budeme v našem životě schopni vnímat a rozpoznávat realitu. A je úplně jedno jakou oblastí z těchto kruhů (napravo) se následně bude člověk ve svém profesním životě zabývat. Časoprostorovou logiku mají všechny stejnou, tu přírodní. Studiem daného oboru se pouze prohlubuje její hraniční změnová přesnost. Jakýkoliv přeskok do jiné oblasti bude pro mozek člověka znamenat stejnou změnu, jako když naučíme naše tělo běhat na sahaře na písku a pak po něm budeme vyžadovat ten samý pohyb ve skalnatých horách. Logiku myšlení (pohyb) k uchopování reality bude mozek využívat stále stejnou.

Návod je kupodivu zcela jednoduchý. Popisovat přírodní děje výrazně vzhledem k časoprostorové realitě přesněji, a ve vzájemně provázaných kontextech, tak aby zachytily skutečnost, kterou jedinec "může" běžně pozorovat ve svém prostředí. Čili věkově strukturovaně, tak aby si náš mozek neustále kladl sám otázky asám si nacházel odpovědi. Tímto způsobem dochází k oné tolikrát zmiňované bohatosti strukturace neuronálních okruhů. Předkládání návodů (A-B) a pak jejich zkoušení, zda se (A-B) mozek naučil přesně tak jak vyžadují osnovy, vykoná v dalším životě člověka obdobnou službu jako již výše několikrát zmiňováno. (Nebude rozumět příčinným souvislostem dějů kolem sebe, když se něco změní) Nic víc nic míň.

"Dejte, nám nějaký hmatatelný důkaz, my chceme příklady, na kterých by se ukázalo, že to co se tady popisuje opravdu funguje!!!!!!!!". No sami na sobě ho neposkytneme. Naše mozky si prodělaly tu samou výchovně naučnou předpřipravenou cestu (A - B). Jinak řečeno, náš stávající interakční potenciál neuronálních okruhů zůstal výrazně nerozvinut v porovnání s tím, co mají k dsipozici současné děti. Co by ale mnohé mohlo zaujmout, je způsob jakým rodiče, svoji výchovou, strukturovali mozek Richarda Feynmana. Což je člověk, kterému dodnes málokdo dokázal porozumět, přesto na jeho výzkumech a teoriích stojí všechny přírodní vědy. (Kvantová elektrodynamika) Možná by mohl mnohým školám a učitelům dodat odvahu a poskytnout malou radu. Stačí, jedna jediná věta z jeho dětsví, jak ho tatínek učil poznávat svět. Tato věta, ve své podstatě dokázala zachytit úplně vše, o čem my se na této stránce tak sáhodlouze a z rozličných úhlů pohledu, kolikrát i opakovaně snažíme rozepisovat.

Je docela působivé jak málo by dětským mozkům stačilo, a jak moc jsme toho schopni my dospělí, našim kauzálně logickým způsobem uvažování „nevidět, neslyšet a necítit“. Samozřejmě máme pochopení pro argumenty, vše si vyžaduje svůj čas. Co se však v průběhu toho času děje? „Dětský mozek je jako fotografický papír. Co jednou z prostředí jako nepopsaný list zachytí, to v budoucnu jen velmi těžce mění .“ A někdy toho není schopen již vůbec.

A tak zatímco my budeme měsíce a roky přemýšlet jak na to, realizovat jednu školskou reformu za druhou, v průběhu této doby odsoudíme statisíce i milióny mozků s více jak eisteinovským potenciálem do rolí vstřebatelů a tvořitelů nepřesných či fiktivních realit. To co si ve skutečnosti žádá o čas, je náš dospělácký mozek, dětský ho má od narození ještě nastrukturován přírodně.

Možná se naskýtá otázka, zda by tento stav do svých rukou neměli uchopit sami rodiče. Stačí se začít ptát organizátorů různých reforem, s jakou přesností si osvojili funkční principy lidského mozku, že se staví do role odborníků. Protože jsou to oni, kteří chtějí a budou ovlivňovat vývoj a tím pádem budoucí konkurenční úspěšnost jejich dětí. Nezapomínejme, že i třicet let zkušeností, může znamenat nic, když vycházejí z nepřesného uchopovánní daného časoprostorového prostředí. (Měřítkem skutečné kvality není titul ani letité působení na slovutných zahraničních univerzitách, ale to jak dobře dokáže jejich mozek porozumět a aktivačně stimulovat obrovský potenciál dětského mozku)

• Jak tedy hodnotit inteligenci a logiku myšlení?
  

Pokud bychom vzali, za jednotku inteligence to, co se běžně měří v různých testech, tak je to schopnost člověka zvládnout určitý lineárně logický konstrukt (A - B). Tyto konstrukty si člověk vymyslel, aby si zjednodušil pozorování a interpretaci dějů přírodního světa kolem sebe. Jinak řečeno, odpovídá soutěžení v tom, kdo naučil svůj mozek se logicky adaptovat na lidmi vymyšlenou lineárně vykonstruovanou realitu. Se skutečnými přírodními ději, je bohužel IQ v tom pojetí jak se v současné době testuje v rozporu (časovém i prostorovém), o schopnostech člověka kvalitně a úspěšně prožitkově zvládat svůj život vypovídající pramálo.

Teď již asi tolik nepřekvapí, proč mohl někdo, kdo měl na základní škole z fyziky čtyřku, učinit pro vědu jeden z těch nejzásadnějších objevů. 

Jak si mozek utváří „myšlenky“

Hmmm. Tak to je otázka, se kterou se "trápí" lidé od ne paměti. Snažíme samotnou myšlenkou popsat princip jakým je utávřena. No není divu, že stále v mnohém tápeme. Pokoušíme se sestrojit odpověď pomocí tolik oblíbené kauzální logiky lineárního času. „Stejnou analogii hledáme a očekáváme přeci v mnohém?“ Hodnotíme slovo za slovem, písmenko po písmenku, větu za větou. Co bylo dřív a co až následně. Náš racionálně a logicky uvažující mozek se nechce smířit s tím, že by neexistovala jedna přesná příčina s ještě přesnějším následkem.

A tvrzení, že naše logické úvahy jsou až výstupem pravděpodobnostního potenciálu, který probíhá v našich neuronálních okruzích, by v mnohých mohlo vyvolat přímo paniku. "To jako že člověk není zodpovědný za své činy? Že za to mohou nějaké mozkové procesy"

Proto zákonitě musí a bude vznikat tolik rozdílných názorových proudů a interpretací, co je to mysl, příčiny jejího vzniku, které se od sebe, často i velmi zásadně budou lišit. Utváření subjektivních pravd a každý mozek, který s takovou jednou přijde si bude hájit tu svoji (A''-B'', A'-B1, A'-B2, A'-B3).

Jinak řečeno, dokud se nepodaří vědcům objevit singularitu v čase a prostoru (teorie všeho -jestli vůbec existuje), tak pokud chceme s určitou přesností vzhledem k procesům, které probíhají v našem mozku a rozumově jednotně uchopit procesy utváření myšlenek, musíme chtě nechtě na jakékoliv kauzálně lineární vysvětlení, či definici zapomenout.

Na tomto místě je nutné podotknout, že cílem přístupu, který se snažíme popisovat je výrazné usnadnění individuálních a skupinových procesů učení mozku ve spojitosti s obsahem, který se snažíme racionálně uchopit. Z tohoto úhlu pohledu je nutno nahlížet i na námi předkládané informace týkající se utváření slov, myšlenek a smyslu. Jinak řečeno, není naší ambicí zcela přesné rozluštění časoprostorového mechanismu, který tyto procesy doprovází v interakčních procesech neuronálních okruhů. I když možná některé z prezentovaných algoritmů mohou být pro neurobiology, kteří se o tuto přesnost snaží zajímavé a třebas i v něčem přínosné. V každém případě je velmi podnětné tyto vysocerychlostní výzkumy sledovat. (viz odkaz)

Pokusíme se načrtnout pohled, který bude vycházet z identických interakčních procesů mozku, jejichž mechanismus jsme zachytili ve vztahu mozku a našeho těla. Mělo by se nám tak vyplatit, že jsme si již dříve do jisté míry "přestrukturovali" interakční potenciál našich neuronálních okruhů, i když pro trochu „odlišnou“ oblast. Kdyby se vám některé pasáže obtížněji uchopovaly, zkuste se vrátit k příkladu cvičení prostných, a na něm si osvětlit mechanismus utváření myšlenek. Principy mozkových procesů jsou identické.

• Jaký je rozdíl mezi mozkovým mechanismem zprostředkovávající komplexní pohyb a tím který utváří myšlenky, věty, slova?

Slovo - prostorové hranice a jejich změny

Pře tím, než se odhodláme přejít k popisu mechanismu tvorby myšlenek, bude pravděpodobně vhodné se pokusit zachytit vliv obsahu samostatných slov na kontextové vazby neuronálních okruhů mozku. Už po několikáté se v čase přemístíme našim životem o pár (jednotek, desítek) roků zpátky, kdy jsme se učili přes prvotní projevy žvatlání mluvit. „Nejsou ty vzpomínky nádherné? Tímto způsobem se volně pohybovat v čase a prostoru, tam a zpět?“ Je to sice virtuální, na skutečném fyzickém bytí nezávislá realita, kterou umí utvářet pravděpodobně pouze mozek lidský, ale proč ne, když je to tak příjemné?.

Někteří z nás, jako své první slůvko, pro "přesné" časoprostorové ohraničení určitého prostředí, začali využívat pojem „máma“. Proč právě máma? Do té doby nám stačilo zakřičet, rozplakat se a hned se všichni co byli kolem seběhli. "Ale podívejme, proč zrovna teď přispěchal někdo jiný, když já chci právě tu osobu, která mě nakrmí?" "Jak mám sdělit že tohle ve skutečnosti chci a ne něco odlišného či úplně jiného?" Klidně si mě můžete utěšovat, přestanu řvát až uvidím, ucítím a uslyším, ten přesný prostorově ohraničený objekt, který pro mě představuje to co právě chci, ostatní nechci protože mi nezprostředku potřebu co chci.

Máte pravdu, je to hodně kostrbaté, ale vzhledem k věku ve kterém se právě „virtuálně“ nacházíme, by se nemuselo jednat až o tak velký prohřešek. Prostě slovo nám slouží k tomu, abychom si jim vymezili určité hranice v prostředí (tohle je máma a tohle již máma není), mohli si s ním v mozku současně propojit (asociaovat) interakční potenciál rozsáhlých neuronálních okruhů, a pak ho v případě vzniku potřeby, v podobě jednoduchého zvolání „Mami“ předat do našeho prostředí. A to kdykoliv, kdekoliv, časoprostorově nezávisle. (Fyzici si tedy mechanismus "slova" mohou představit jako určitou imaginární částici v kvantovém stavu)

Když si slovo představíme v analogii s určitým konkrétně ohraničeným tělesným postojem či pohybem, tak v našem mozku se děje zcela to samé. Současně jsou aktivovány a inhibovány určité neuronální okruhy. V interakci s konkrétním prostředím, co v určitý čas pocítíme, že potřebujeme „aktivovat“, a máme na ně navázaný určitý sémantický slovní objekt, tak ho využijeme. Schéma napravo se snaží zjednodušeně zachytit princip působení určitého slova, jeho potenciál aktivačně zasáhnout oblast různých neuronálních okruhů. Všude, v prostředí kde, kdy, jak, byl mozek dítěte ve vztahu s objektem máma (viděl, slyšel, cítil ho), si s ním asocioval interakčně vazbový potenciál.

Jak to pozorujeme v empirii? Malé dítě, když cokoliv potřebuje začne křičet mami, utíkat za mami, má na mami neuronálně "navázaný" skoro celý svůj dosavadní život. Není divu, s tímto prostředím, bylo prozatím v konktatu skoro při všem co doposud vidělo, slyšelo, cítilo. V mozku je utvořeno jen "omezené množství" potenciálních neuronálních vazeb, s kterými by nebyla nějakým způsobem kontextově provázána. Tuto interakční oblast jsme ve schématu označili "NE MÁMA").

"Jenže" tady se pro malého objevuje další obtíž, ta oblast kterou má mozek asociovanou s objektem mámy, je velmi rozsáhlá. Sice zakřičí mami, dostaví se za ním ten objekt který jeho mozek vyžaduje, ale jak jí má sdělit, že po ní chce najíst a nic jiného z té bohaté nabídky všeho co v kontaktu spolu každý den prožívají? Je tedy účelnéhranice časoprostoru zpřesnit. Jak to provést? Zavolá mami a ukáže prstíkem do otvírající se pusinky a nebo směrem, kde je nočník. Podle toho co ve skutečnosti (v kontextu s určitým prostorem) vyžaduje.

Jenže jeho problém stále přetrvává. Má hlad, potřebuje najíst, a mám chuť na jahodovou přesnídávku, kterou mělo minulý týden. To již jsou tak přesné hranice času a prostoru, které pouze posunky nezvládne. No tak když funguje mami, tak přidá slovo papu a slovo mňam, které si asociovalo s přesnídávkou.

No nebudeme to natahovat, princip začíná být asi zřejmý. Slova nám umožňují definovat přesnost časoprostorového ohraniční pro procesy které se odehrávají jak v našem těle, tak i ve vnějším prostředí s kterým jsme ať již přímo v hmotně fyzické a nebo nehmotně sociální interakci. Když už je těch informací mnoho, skládající se z mnoha různých slov, vět, začínáme hovořit omyšlence, názoru atp. To však nic nemění na skutečnosti, že se jedná o stále jeden a ten samý mechanismus vymezování přesnosti hranic prostoru pro vnitřní a vnější prostředí. (Celý tento portál není nic jiného než snahou o co nejpřesnější vymezení kontextových časoprostorových hranic.)

Zároveň jsme schopni určitými slovy zachytit „pohyb“ jinak řečeno změny v čase, či průběh dějů (Jakou měl prostor podobu na začátku a jak se změnil). Pro mozek je to stejná operace, jako když se učí zvládnout komplexnější pohyb, například kotoul či celou sestavu prostných složených ze stovky různě ohraničených a po sobě se měnících pohybů. Utváření nyšlenky, či slohového cvičení je mechanismus identický. Člověk si je postupně, dalšími a dalšími kontextovými návaznostmi časoprostorově zpřesňuje.

Že je to příliš primitivní, na to, aby člověk tímto jednoduchým mechnismem mohl popsat tak složitý proces jakým je princip utváření našeho logického myšlení? Vždyť kolik jen existuje teorií a přístupů, kolik filozofů, kognitivních psychologů a špičkových neurovědců se těmto otázkám věnovalo a neustále věnuje.

Člověk, který sám někdy utvářel původní dílo, kde by nepřebíral a neskládal myšlenky z různých zdrojů lineárně za sebe, s největší pravděpodobností tento mechanismus přímo pocítil sám na sobě. Kdy se neustále ke své práci vrací, vkládá do ní nové věty, koriguje a upřesňuje ty stávající, mění a přeskládává jednotlivá slova. Nahrazuje pojmy, celé věty, či odstavce za nové, odlišně formulované. (to není nic jiného než popisované časoprostorové ladění a přesnost vymezení hranic, čeho se myšlenka ještě týká a čeho již ne). Tak aby text nemohl zavádět čtenáře někam, kam si autor nepřeje. Ladí přesnost řasoprostorového ohraničení popisovaného prostředí.

Možná by nebylo naškodu vyzkoušet obrácený přístup. Představme si znovu dvou leté dítě, které se teprve začíná učit mluvit. Jeho mozek mu signalizuje určitou potřebu. A tak najednou prohlásí:

„Mami, já bych chtěl abys mi přichystala přesnídávku, kterou jsi mi minulý týden připravila z čerstvě natrhaných jahůdek, které přinesla, když u nás byla na návštěvě teta Zuzanka. Mému tělíčku velmi chutnalo, cítil jsem se po něm příjemně a dobře se mi spinkalo.

Kromě toho, že zní na tříleté dítě docela neskutečně, ještě přidáme jednu drobnou troufalost. Nebudeme se snažit toto oznámení podrobit češtinářskému pytvání, ale tomu časoprostorově fyzikálnímu.

Celá věta dává do souvislostních kontextů různé časoprostorové události a vazby (CO, KDY, KDE, JAK) o změnách vnitřního a vnějšího prostředí, které nám umožnily s určitou přesností vymezit hranice pro to co chceme (tím pádem i vše co nechceme), a to přenést mimo naše tělo a  předat našemu vnějšímu okolí. Neuronální okruhy tyto veškeré podněty malého dítěte mají zpracovány, jen se je pomocí slov, myšlenek a vět snaží upřesňovat pro jejich snadnější přenesení ke svému vnějšímu okolí (mamince).

K tomu všemu by nám přeci měla stačit pouze slovesa pro děje (změny času) a podstatná jména pro označení určitého prostoru. Ano, například papuáncům to pravděpodobně „stačí“, vzhledem k informační bohatosti prostředí v kterém se ve svém životě pohybují. Naproti tomu si představme pana Goetheho, který běžně používal přes deset tisíc slov. Bohatost jazyka má jednu obrovskou výhodu, umožňuje lidem komunikovat s vymezením mnohem přesnějšího prostředí pro své myšlenky, pocity, atd.

• Můžeme si tento rozdíl popsat v analogii mozkem řízeného pohybu?

Představme si primabalerínu tančící labutí jezero, ty jemné pohyby jemné motoriky, rychlé akce silných svalových skupin, ty milióny drobných a rozsáhlých pohybů, včetně výrazu obličeje, které musí její tělo zvládat, různé rychlosti jejich změn. Bez určité bohatosti neuronálního potenciálu, který si pilným cvičením utvářela od dětství, by automatizovaně nebyla schopna vůbec tuto náročnou sestavu odtančit.

No nejlépe, když si to vyzkoušíme sami na sobě. Přehrejme si toto představení na videu a vyberme si pouze jednodušší pohyby, které naše tělo zvládá. A pak je zkusme po primabaleríně opakovat. Neradi bychom se někoho dotkli (čerpáme z vlastní zkušenosti), ale předpoládáme, že to i přes jednoduchost daného výběru bude v porovnání s umělkyní, v mnoha případech připomínat spíše spartakiádní cvičení. Prostě náš mozek nemá utvořenu dostatečnou bohatost "přesných časoprostorových hranic" pro tyto pohyby. (Stejný mechanismus platí i pro mozek "trénovaného" spisovatele, publikátora a někoho, kdo nikdy sám nevytvořil "kloudnou" větu).

Jazyk, myšlení, objevování nového

Někdy můžeme zaslechnout výroky typu: "Jazyk je obrazem kulturní vyspělosti a ducha každého národa." No, zní to sice povzneseně, ale mnohdy takové označení využijeme k tomu, abychom dali najevo ostatním, že pokud neovládají dostatečně dobře svůj mateřský jazyk, či mluví jazykem odlišným, jsou „méně vyspělí“.

Zkusme se však zamyslet a najít objektivnější přínosy, které člověku konkrétní jazyk přináší. Například ve schopnostech těla, při zvládání pohybů, jsou všichni lidé, víceméně na celém světě stejní. Ty rozdíly nejsou zas až tolik zásadní, dokážeme zvládat, při identickém tréninku, obdobné pohybové stereotypy. („s hraniční časoprostorovou přesností, za obdobné rychlosti jejich změn“)

Jak je to s jazykem? Tím se národy ve světě odlišují mnohem výrazněji (než v DNA), především jeho bohatostí a kontextovými vazbami které umožňuje utvářet. Tyto vlastnosti přímo ovlivňují schopnost vymezovat časoprostorové hranice a míru přesnosti pro zachycení průběhu jejich vývojových změn.

Pokud bychom si dovolili znovu využít určitou analogii. Je obrovský rozdíl v přesnosti vnímání časoprostoru, zda chování určitého systému pozorujeme pouhým okem, lupou a nebo mikroskopem. Dokonce tak zásadní, že nám náš pohled poskytne obraz zcela odlišné reality, přesto, že budeme pozorovat stejný časoprostorový úsek.

• Má pro život přesnost jazyka význam?

Roli bohatosti jazyka, kterou ovlivňuje strukturaci mozku, si můžeme opakovaně zobrazit jejich interakčním potenciálem neuronálních okruhů. (pokolikáté již?).Čím více různých slov, odlišných kontextů, tím dokáže mozek mnohem přesněji zachytit časoprostorové hranice a jejich změnové rozdíly.(viz. schéma)

Pokud je jedinec využívá v běžném životě, velmi snadno se mu může stát, že při sebemenší změně podnětů z prostředí, bude jeho mozek aktivovat odlišné okruhy, než činí člověk s nízkým slovním potenciálem (stále rygidně ty stejné, identické). Nezaznamená rozdíl.

• Že to zní nesrozumitelně a nedává "smysl"?

"Potvora, mozek vyžaduje jasnou a konkrétní odpověď, příčinu a následek!" Představme si vědce, vývojáře, běžného člověka, který uslyší něco zcela pro něj nového doposud jeho mozkem neuchopeného. Sice této informaci nemusí přímo rozumět, ale bez problému, rozdíl mezi tím co doposud zná a co je nového, zachytí.

Co, ale když jsou ty rozdíly velmi "nepatrné", malá změna, oproti tomu co doposud znal, ale zcela zásadního a principiálního významu? Pokud by měl utvořenu nízkou "hustotu" potenciálu různých okruhů pro dané časoprostorové prostředí, jednak by měl vůbec problém, tento rozdíl (změnu) zaznamenat, a když ano, nebyl by ho schopen uchopit v kontextech, na co vše tato změna bude mít vliv.

Jinak a velmi lidově řečeno. Bohatost jazyka, a jeho schopnost utvářet kontextové vazby, se neodráží pouze v tom že nám dovoluje přesně do těch nejmenších detailů popsat to co můžeme vidět, ale i v hustotě a bohatosti strukturace interakčního potenciálu našich neuronálních okruhů. Zpětně nám hustota provázanosti této sítě umožňuje zaznamenávat a vyhodnocovat mnohem přesnější a detailnější časoprostorové změny podnětově informačního prostředí. "No to nám neříkejte, my chceme důkaz!". "My vyžadujeme příklad z životní empirie, který známe!"

Mohou mít Češi "hmatatelnou konkurenční" výhodu díky svému jazyku?

Nejednou jsme možná zaslechli spojení zlaté české ručičky. Možná to byl ten hlavní motivátor pro vznik takového množství montoven a pásově rukodělných výrob všeho možného? My jsme si ale již popsali, že přesné pohyby rukou jsou v realitě řízeny mozkem. Tedy z toho by nám logicky mělo vycházet spojení mírně odlišné, zlaté české mozky.

Ale proč??? Poskytněte našemu mozku jasné vysvětlení a to formou na kterou jsme si ho vystrukturovali!!" "Co kdyby se o vysvětlení pokusil každý sám?" Informací o vztahu mozku a prostředí jsme poznali již plno.  Možná každý přijdete na něco, co jsme my opomenuli.

Naše vysvětlení je docela prosté, i když né odborně linquistické. Děti v čechách si díky svému jazyku odmalička strukturují svůj interakční potenciál neuronálních okruhů, časoprostorově kontexově výrazně bohatším způsobem než například děti čínské. Proto, při jakékoliv sebemenší změně podmínek (informací) se automaticky jejich mozek velmi rychle adaptačně rozdílnému prostředí snaží přizpůsobit.

Má to výhody i nevýhody. Při jakékoliv zaznamenaném rozdílu prostředí bude kontextově bohatě nastrukturovaný mozek aktivovat potřebu změn standardizovaných postupů. (improvizace, zlepšováky, přizpůsobení novému)

Pravděpodobně proto se tolik čechů "nevědomky" brání stereotypním a standardizovaným činnostem a neustále by něco zlepšovali a vymýšleli nové. To neznaméná, že jejich novoty musí být okamžitě na první pokus účinné, jinak řečeno dovednostně zvládnuté a funkční. Cizojazyční manažeři z toho mohou být někdy na prášky. No není divu, jejich mozek tuto kontextovou bohatost mít nemusí, a tak mnohé změny a novoty zákonitě musí vnímat jako nekázeň, nedodržování stanovených pravidel, šlendrián, lajdáctví. Oni přeci přinesli své investice kvůli levné pracovní síle, né kvůli adaptačním schopnostem mozků. Nic naplat, ono vše nové s sebou přináší i plno "omylů", pokusů, slepých uliček. Když se učíme zvládat kotoul jako nový pohyb, taky si ho nestřihneme hned perfektně a bez nezdarů

Malé zamyšlení: Třeba jsem narazili na jednu z hlavních příčin jevů co čech, to muzikant, chalupář, kutil, nimrod? Možná nám tyto akivity slouží jako náhražka za čas, kdy jsou mnozí z nás nuceni "stereotypně kroutit šroubovákem" ve svém občanském zaměstnání.

Tyto vlastnosti (kontextová bohatost a časoprostorová hraniční přesnost jazyka) jsou podmínkou pro schopnost mozku objevovat cokoliv nové doposud lidstvem uchopené s menší časoprostorovou přesností. (Doplněnípro ty znás, kteří se vědou nikdy nezabývali. Objevit něco nové v přírodních systémech neznamená něco vytvořit, vymyslet, ale podívat se na realitu, která tu je a vždy byla výrazně přesněji než jsme toho byli schopni doposud!!) Proto je bohatost a přesnost strukturace neuronálních okruhů mozku pro konkrétní prostředí tolik důležitá. Umožňuje nám rozlišovat - zachytit i ty sebemenší  rozdílnosti a ty komunikačně sdílet s jinými lidmi!! Tedy, všímat si, že určité prostředí se nechová tak, jak bylo doposud předpokládáno. (Co se stane, když ...)

Je docela zajímavé, že i přes tuto jazykovou "předurčenost" mozku čechů k objevům, hledání nových postupů, které by lépe odpovídaly stále rychleji měnícímu se prostředí jsou v naši zemi preferovány na stereotypní aktivity zaměřené montovny.  No není divu, že předpovědi "odborníků", které nás přirovnávají k "vyspělému" západu, kalkulují s obdobím 20 let než dosáhneme jejich úrovně. Pokud se je budeme stále snažit kopírovat a přebírat přesně to co vymysleli, jejich postupy, které našim mozkům nejsou vlastní, tak to tak i bohužel bude.

Pokud se však každý zaměříme na vlastní hodnotovou podstatu a jedinečnost, tak pánové "Heyrovský", "Jánský", "Křižík", "Diviš", "Komenský", "Palacký", a vše objímající "Jára Cimrman" dlouho osamoceni nezůstanou. Mozek a jazyk k objevování nového máme optimálně vyvinutý. A proč jsou češi kutilové, zahrádkáři a co čech to muzikant? Jednoduše, mozek nás k tomu neustále tlačí a žene, potřebuje nové podněty, vyhledává rozdíly, nuance, tak aby uchopil realitu přesněji než doposud, to mu umožní kvalitnější adaptaci na dané prostředí. Je to zároveň jeho obrana proti degeneraci bohatosti neuronálních okruhů, kterou si budoval v dětství, když se učil jazykem uchopovat svět kolem sebe a v sobě samotném.

A to již nemluvě o „důmyslných představách“ vládnoucích technokraticko, politicko, ekonomického establishmentu tohoto státu osekávat základní výzkumné aktivity včetně existečního tlaku na učitelský a rodičkovskýpotenciál. Tato tři prostředí hrají zcela rozhodující roli pro kvalitativní vývoj strukturační bohatosti mozku člověka a jeho následnou konkurenceschopnost v reálném životě

Kauzálně "logisticky", přeci montovny a obchoďáky potřebují investice do infrastruktury. A tak místo, do toho nejdůmyslnějšího orgánu, který příroda vytvořila, a český člověk, i díky svému jazyku, ho může vystrukturovat do "bezkonkurenčně" přesného nástroje, vylejváme stovky miliard do betonu. (A páni ministři se budou zaštiťovat tvrzeními, že to nám jde nejlépe, že s vědou a školstvím, se přeci západu rovnat nikdy nemůžeme. Z těchto prohlášení by se dalo přímo usuzovat, že jejich mozek nemá ani trochu ponětí o tom, jak svět, příroda a sociální společenství ve skutečnosti fungují )

Současný čínský národ, je zase efektivnější a úspěšnější v cyklickém opakování, kopírování již poznaného. Jednoduše jejich mozek si nevšímá, těch "drobných" kontextových detailů, které se kolem něj mění (rozdíly od toho co má naučené), ten dokáže umí konat podle jasného postupu dlouho, než začne vyžadovat přistoupení ke změně. Pokud se v jeho prostředí objeví něco nového, jiného, nenechá se tím zneklidnit a neustále si jede podle stereotypního plánu (A-B). Kdo v této komické soutěži o efektivitu neustále stereotypně vykonávaných činností, ekonomicky bude vítězit, si již není tak těžké domyslet. (Využitím tohoto příkladu se v žádném případě nechceme dotknout čínské kultury, ale spíše popsat rozdíly, které způsobuje jazyk a jeho prostředí v bežné populaci)

Pokud tedy chceme zůstat objektivní a „neprsit“ se zásluhami, které nám tu zanechali naši předkové (český jazyk), tak bychom měli upřímně konstatovat, že kulturní vyspělost národa je obrazem toho, jak mozky právě žijících jedinců, jeho potenciál dokáží efektivně, či neefektivně pro svůj psychosociální rozvoj využít. Jeden náš kolega tyto dva protipóly vyjádřil slovy sebevědomě společensky altruistický a indiiduálně posluhovačsky pitomý. Jaká by byla vizitka naší současné generace? Čekáme na další revoluci nebo na co?

Možná bude působit zajímavě odkaz na jeden projev takové emprie, že to není až zase takový "blábol".

A jaký že děje kolem nás mají smysl?

Pokud si dovolíme rezignovat na informační bohatost kterou nám poskytují mnohé filozofické teorie, přístupy, a spolehneme se na měřitelně prokazatelné poznatky fyziky, chemie, biologie, měli bychom být schopni nalézt jednoduchý mechanismus jak si mozek člověka smysl čehokoliv utváří. Zcela vědomě tak musíme rezignovat na objektivizovanou definici, co to smysl, něčeho konkrétního je. Proč????

Z fyzikální, chemické a biologické podstaty fungování přírodních systémů můžeme pozorovat pouze procesy, které nemají ani začátek a ani konec. Dokonce i život člověka z tohoto úhlu pohledu, je neustále probíhajícím fyzikálně chemickým dějem. Co se stane když člověk umře, tedy je prohlášen za mrtvého? Z chemicko fyzikálního hlediska, dojde pouze k uvolnění tepelné energie při procesu jeho následného tlení. Z biologické podstaty se jeho tělo stane potravou (zdrojem energie) pro jiné živé organismy. Proces zpopelnění je jen urychlením tohoto termodynamického procesu. Jednoduše i pro člověka, v této pro nás tak bolestně vnímané chvíli, jako biologický systém platí rovnice E=mc². (Na tomto místě se omlouváme zastáncům dualistických teorií a víry, jsme limitováni přesností, která je současnými technikami měřitelná).

Smysl - utváření hranic a spojování kontextů

Lidský mozek, pro to, aby si pro jakýkoliv děj utvořil smysl musí mít definovány přesné časové a prostorové hranice, i když subjektivní, tak aby si jej mohl strukturačně začlenit do svého komplexního celku okruhů a následně v nich opakovaně vyhledat. Kde ale v přírodě najít začátek a konec, když je věda na to "krátká"? (Teorii všeho zatím nikdo nevymyslel a neověřil, mimo víry). No jednoduše si je mozek intuitivně sám dovytvoří a nebo se je naučí, přebere od jiných (rodina, škola). To nezní moc vědecky, že? Ono taky nemůže. Dávat smysl věcem a dějům, jsme náš mozek naučili, není to nějaká přirozená vlastnost přírodních systémů.

Vraťme se k příkladu se štěrchátkem, kdy se malé dítě učí uchopovat prostředí kolem sebe. Vidí a snaží se zasáhout svoji ručičkou určitý cíl, který se jednak pro něj nachází v budoucnosti (i když oddělené pouze vteřinou nutné ke zvednutí jeho ručičky). Čili směřuje k dosažení konce či hranice své časoprostorové aktivity. A nebo si představme například kotoul, kdy člověk vstoupí do haly, přichází k žíněnce, stoupá si do stoje vzpřímeného, přičupí se, nahne dopředu, překulí přes záda, napřímí a odchází pryč z haly pryč. Od kterého časoprostorového momentu je pro interakční procesy neuronálních okruhů kotoul kotoulem a od kterého již není? Tedy dostává svůj smysl? Jednoduše od toho, jaké mu určíme prostorové hranice začátek, průběh a konec (A-B). Následně když se budeme zmiňovat o kotoulu, bude mozek vědět co kotoul je a co kotoul není, jak začíná, jaký má průběh i jak končí a bez ohledu na čas a prostor jej kdykoliv znovu může s určitou mírou přesnosti stejně zopakovat.

Protože nám mozek umožňuje časoprostorově díky slovům si kontextově do souvztažností spojit cokoliv, může si každý člověk utvářet své hranice a svůj smysl pro cokoliv zcela individuálně. Už asi nikoho neudiví, když se dva hádají, jestli něco má smysl nebo nemá, protože se nejsou schopni buď shodnout na začátku a nebo na konci, co určitý děj přinese. I když skutečnost proběhne či probíhala jen jedním určitým způsobem A-B. V našem grafu, jsme takový lineárně konstruovaný smysl dvou různých lidí označovali vztahy A'-B', A''-B1, B2, B3 (Je zajímavé, že každý mozek si z x faktorů současně působících vybere jednu příčinu a tu si pak v čase spojí s následkem, buď pozorovaným, nebo který mu jeho mozek virtuálně "nabídne". A oba dva mozky s úplným klidem, velmi nepřesně od skutečné reality. To samé umí mozek i při pohledu do minulosti.

Dokonce mozek konkrétního jedince je schopen měnit smysl jedné a té samé věci či děje, díky novému a odlišnému poznání. Buď se dozví něco nového a nebo přestrukturuje - změní to co již znal. Už se vám někdy přihodilo, že jste se dozvěděli určitou novou informaci, a najednou prohlásili. "To ale dává úplně jiný smysl než jsem si doposud myslel". Nutno podotknout, že daná věc či děj se nezměnili, to jen náš mozek si je zastruktoroval s jinýmy časoprostorovými hranicemi a kontextovými vztahy.

Malá vsuvka: Je docela zajímavé, že pohledy a názory svého vlastního mozku na jednu a tu samou věc či děj považujeme apriory za ty smysluplnější, než rozdílné postoje těch ostatních. Přitom sám náš mozek je neustále připraven svůj smysl přetvářet a poskytnout nám tak zcela jiný pohled na konkrétní časoprostorový děj. Tak kdo má tedy nakonec pravdu, když se vše odehraje pouze jedním způsobem? Náš mozek si pro to vymyslel kompromis. Aby měly všechny mozky pocit uhájení své "pravdy". A jak se lidstvu kompromisy odvděčily? No tak se podívejme do našeho parlamentu, na ty kšeftmany. A nebo si všimněme jak se konstruují návrhy jedné reformy za druhou (školství, financí, sociální, zdravotní). Bez toho aby se vůbec jejich navrhovatelé zajímaly, co to způsobí a jaký vliv budou mít na společnost. Popřípadě, aby se zajímali jakými algoritmy se rozhodování lidského mozku řídí. Zda reformou přispějí k růstu a nebo naopak. "Ono se to přeci dá krásně kauzálně logicky vyhodnotit z ekonomických ukazatelů, jak by řekli ekonomičtí experti"

Se smyslem jsou zásadně spojené významy, (příčina – následek), (začátek-konec), (počáteční bod - koncový bod). Co je tedy smysl? Potřeba utvářet smysl, je daň člověka za to, že může používat slova. Protože slova již ze své podstaty vyžadují určitou "dohodu" o začátku a konci (časoprostorovýh hranicích). Co vše dané slovo v sobě zahrnuje a co již ne. (I když v našem mozku paradoxně fungují jako imaginární částice v kvantovém stavu, čili jako pravděpodobnostní potenciál bez hranic.) V případě, kdyby tato "dohoda" nefungovala, ztratily by slova pro zprostředkování stejného smyslu mezi různými jedinci jakýkoliv komunikační význam, protože by pro každého označovala pouze jeho individuální záznam časoprostorových dějů. Stačí jen když se baví čech s angličanem. Pokud ani jeden z nich neovládá řeč toho druhého, jsou při své komunikaci zcela odkázáni na časoprostorové ohraničení prostředí, které ve skutečnosti vidí a cítí.

Teď již asi tolik nepřekvapí, proč je pro myšlení tak důležitá bohatost jazyka (slov a jejich kontextů), přesnost s jakou jsou schopny definovat „prostorové hranice prostředí“ a zachytit jejich skokové změny v čase. To však nic nemění na skutečnosti, že smysl sama o sobě je umělý konstrukt mozku, který používáme, abychom si standardizovali komunikaci mezi sebou, není to nic přírodně přirozeného.

Tím je evoluční mechanismus zajištění potřeb růstu reprodukce a sebezáchovy. Jak by prohlásili někteří „Filozofové" ten přeci nemůže utvářet smysl lidského života.

Má mozek "speciání nástroj" pro utváření smyslu?

Jak si mozek utváří smysl? Pro něj docela chytře a přitom jednoduše. Současnou aktivací a inhibicí odlišných neuronálních okruhů. Hmmm, ale náš rozum by si přál něco jiného, mnohem sofistikovanějšího, neřkuli přímo božského. A to především v existenciálních otázkách když se jedná o něj samotného. "Jaký má můj život smysl?" "Jak tohle skončí?" "Kdo za to může?" "Komu to slouží?" Krátké věty, ale všechny hledají přesnou hranici času a prostoru, jejich začátky, konce a průběh změn. Smysl by tedy měla být určitá newtonovsky logická kauzalita, na základě které chceme predikovat budoucnost, či dohledávat přesnou příčinu současnosti v minulých dějích.

Tím se však, pokolikáté již, dostaneme do pěkné svízele. U aut, počítačů, hodin, motorů, jsme ten smysl schopni určit docela přesně (pokud si odpustíme filozofování), můžeme najít, ovládat a sledovat jejich začátky, konce, průběh, přesně vypočítat a predikovat jejich dění v minulosti nyní a v budoucnu. Což je mimo jiné další neodmyslitelná vlastnost pro to, aby mohl vzniknout smysl něčeho. Je neměnný, v jakémkoliv prostoru a v jakékoliv čase. Co však náš vlastní mozek, který všechny tyto artefakty vymyslel? Pro někoho bohužel a pro jiného naštěstí, to je systém přírodní, řídící se její logikou a jejími principy. Tedy na základě pravděpodobností.

No jo, ale pravděpodobnost nemá ani přesný jedinečný začátek a ani konec. Tedy z pohledu smyslu je pravděpodobnost "nesmysl". Jak to tedy ten náš mozek provádí, že je schopen dávat věcem, dějům smysl, plánovat budoucnost, "přesně" analyzovat minulost?? A přitom se funkčně řídit přírodními mechanismy, které tyto "unikátní schopnosti" přímo popírají??? Tady nám něco nehraje. A nebo lépe řečeno hraje, ale prozatím to neumíme s dostatečnou přesností a pomocí měření uchopit.

Mozkový mechanismus utváření smyslu

Jestli si ještě vzpomínáte na pasáž, kdy jsme popisovali utváření interakčního potenciálu neuronálních okruhů na základě interakce s našim tělem, nyní použijeme zcela identický přístup, pro popis utváření interakčního potenciálu neuronálních kruhů ve vztahu k vnějšímu prostředí člověka (utváření smyslu dějů kolem nás).

A znovu začněme u našeho malého, který přijde na svět s "nepopsaným" listem (primární strukturou neuronálních okruhů). Jaký pohled se jeho mozku naskytne? Měli bychom si uvědomit, že zcela odlišný než tomu našemu dospěláckému. Jeho mozek slyší, vidí, cítí, podněty prostředí, ale ještě je nemá s čím konfrontačně cenzurovat, porovnávat. Sice vidí, a rozpozná, že jsou kolem něj různé barvy, zvuky ale jak má vědět, že tato změna barev, zvuků, představuje i hranice tvarů a dějů, že se jedná o různé objekty a děje s pro dospělý mozek "různým smyslem"?

A tak začne jeho mozek "fotit" všechno co kolem sebe vidí slyší cítí a to pořádně rychle. Ten kdo si někdy hrál s fotoaparátem, tak asi bude tušit, co se stane, když spoušť cvaká neustále za sebou. Dojdou mu baterky. Možná by byla nasnadě otázka, proč ten prcek, který je neustále v poloze v leže, jeho tělíčko ještě moc časoprostorově změnových pohybů nevykonává, se probudí, zařve si, nakrmí se, chvíli "vejrá" všude kolem sebe a pak zase na pěknou dobu usne. A to během dne i noci dokáže zopakovat hned několikrát. "To jako ho to řvaní a vejrání stojí tolik energie?" To nám musíte vysvětlit! "Proč my, zeptejte se malého, jaký to vše má smysl?!:-)"

Neměli bychom opomenout, že řvaním se brání vlivu nového, nepoznaného z jeho "pohedu" rizikového vnějšího prostředí (princip sebezáchovy) a vejráním si tyto nové časoprostory uchopuje, osvojuje, zakomponovává (evoluční potřeba růstu). Uvědomme si, že doposud bylo pro něj jeho vnější prostředí do značné míry neměnné, stejné. "Čiliani čas pro jeho mozek nemohl existovat, byl relativní. Pro prcka to znamenalo, že neexistovala ani minulost a ani budoucnost, skoro nic se v jeho vnějším prostředí neměnilo. Změny času jsou spojeny se změnami prostředí, a těch se po narození kolem něj objevuje najednou plno. Jaký to má důsledek? Že skoro veškerou energii spotřebuje jeho mozek na své ("fotografování"). Má k tomu k dispozici sociálně zrcadlící neurony v předních lalocích svého mozku.

Malé shrnutí: Jak je tedy mozek novorozence nastrukturovaný z pohledu vnímání času, prostoru a jejich změn? Povšimněme si, že stejně jako ten "Einsteinův" v době realizace svých největších objevů.. Ještě není zaplevelen logickými "konstrukty", poznává, že čas a pohyb jsou realitvní veličiny spojené se změnami prostoru. Neexistuje pro něj minulost ani budoucnost, ke které by směřoval, ale aktuální potřeby získání hodnot prostorového růstu a uhájení si svého individuálního prostředí - zabránění riziku - "Darwinovský evoluční algoritmus". (Tímto způsobem nastrukturovaný mozek by byl asi snem a přáním každého současného vědce, umožňuje totiž vnímat realitu velmi přesně. Nesklouzává k logickým konstruktům, které s velkými obtížemi musí překonávat, vyhýbat se jim.

Kde má mozek svoje hranice, kam si je značí?

Na tomto místě bychom se mohli začít ptát, jak tedy takové hranice v mozku vznikají, kde se tam berou? A co to vlastně je? "Možná si někteří ještě vzpomenete, když jsme z úst rodičů či učitelů slýchavali, opakování je matka moudrosti". "No jo, ono se ale v přírodě nikdy nic neopakuje (nereprodukuje) úplně přesně identicky stejně. Tyto projevy chování umí realizovat pouze organismy disponující mozkem a artefakty které vytvoří. Tak jak by měla ta věta znít? Opakování zvyšuje šance, že budeme moci konat velmi obdobně, se stejným začátkem, průběhema koncem. Jinak řečeno, hranice si utváří mozek na jedné straně snahou opakování stejného, a na druhé, když s nedostatečnou přesností pozoruje (vnímá) změny prostoru v čase. Kdy i přestože v něm probíhají změny, on si jich nevšímá. (buď je nepozoruje a nebo je považuje za nepatrné a tedy bezvýznamné) A tak  pro něj a jeho mozek dané prostředí představuje stále stejné projevy chování. Na základě takto vyhodnocených stejností ("cyklů"), je následně schopen predikovat jejich chování v budoucnu.

Tato mozková schopnost s sebou přináší obrovskou evoluční výhodu. Můžeme si utvářet dovednosti a nezávisle na probíhajících změnách času a prostoru je kdykoliv znovu využít. Na druhou stranu nám to bude činit obtíže, pokud se prostředí výrazně změní a my stále budeme vycházet z naši časoprostorově nezávislé, tedy původnídovednosti. (Jen malý příklad za všechny. Mozek pana Einsteina svůj objev o chování času, prostoru a rychlosti jejich změn učinil skoro před sto lety. (změnil tím informace o prostředí). My, ale stále svůj mozek a logické uvažování strukturujeme podle logiky newtonovské, kde čas je lineární na prostoru nezávislý. A proč? Jednoduše je to lidmi a jejich mozkem zvládnutá dovednost, kterou neustále přebíráme od starší generace (standardní učební látka na školách) bez ohledu na nově poznané skutečnosti (změnu prostředí, díky přesnějšímu popisu pana Einsteina).

Velmi lapidárně řečeno. To co se mozek člověka jednou naučí a zvládne, tak to nerad mění. Představovalo by to investovat energii do přestrukturování svých okruhů (změna stereotypů). Studentům, těm to ještě tolik nevadí. U nich se tak nějak apriory předpokládá že poznávání nového "bolí". (Lépe řečeno, poznání starého ale výrazně přesněji a mnohdy úplně jinak). U nás starších, vliv takového poznání, většinou uzavřeme způsobem, že bez ohledu na skutečnost se neustále budeme sveřepě držet toho našeho jednou naučeného. "To již přeci pro nás není, to ať se s tím trápí mozky těch mladých!"

Jak učíme mozek vnímat hranice

Jak se tedy mozek učí vnímat a utvářet časoprostorové hranice?(Modrá barva s vysokou frekvencí zachycuje zrcadlící neurony.)

Novorozeňata doposud v matčině lůně vnímala vnější prostředí jako neustále stejné (stereotypní - neměnící se). V jeden moment, po narození se celý prostor změnil a "spojitě" s jakýmkoliv pohybem mohou pozorovat neustále další a nové změny. Mozek novorozence je jako čistý papír a zaznamenává vše co vidí, slyší a cítí. Pokud se v jeho okolní prostředí a nebo děje začnou opakovat, (mají stejný či velmi obdobný průběh), dochází v mozku k přirozenému posilování okruhů, které tyto stejné časoprostorové podněty zpracovávají. Následkem je, že v mozku vznikají okruhy které jsou posíleny více a jiné zase méně.

Dětský mozek tak zjišťuje, že se časoprostorové jevy kolem něj opakují. Výsledkem je utvořenení potenciálu interakčních neuronálních okruhů, které opakující se podněty zpracovávají s vyšší rychlostí. Rozdíly rychlosti pak tvoří ony pomyslné hranice. "Začátek a konec" Čím se hraničně rozlišovací schopnost dítěte zvyšuje, (aktivovaná struktura opakovaně využívaných neuronálních okruhů), dochází k stále přesnější a přesnější časoprostorové strukturaci. Jednotlivé začátky a konce ve schématku jsou blíže u sebe, pro zachycení "přesnější" časoprostorové stereotypie.

Fylozofické zamyšlení: Co když celý náš mentální život je pouze o tom, že se snažíme neustále zpřesňovat a rozšiřovat hranice prostředí v kterém se pohybujeme (fyzicky a virtuálně myšlenkově), tak abychom, lépe a kvalitněji mohli zajistit své hodnotové potřeby růstu, reprodukce a sebezáchovy? Může tato jednoduchá věta obsáhnout smysl života člověka??

Mohli bychom říci, to jsou děti, ale jak je to u nás dospělých? Použijme jako příklad mozek přírodního vědce. Ten nedělá nic jiného. Neustále se snaží, aby dokázal výrazně přesněji rozlišovat a uchopovat časoprostorové děje, než  je doposud obvyklé. Jedno z největších úskalí s kterým se potýká, je tak jeho vlastní mozek, který stereotypně navyklý na určité začátky, využije rychlejších okruhů, tedy těch původních stereotypií a mnohdy vyústí ke stejnému konci. Pravděpodobně proto mnozí z objevitelů tvrdí, že bádadali, bádali, a najednou to přišlo, právě když to nečekali (zabývali se jinou činností). Vysvětlení je docela elegantní, jejich mozek nevyužil naučený stereotyp, ale jiný, odlišný okruh.

Jak si dospělácký mozek utváří svůj smysl

Náš mozek k tomu pravděpodobně využívá dva jednoduché postupové algoritmy, které je schopen vzájemně kombinovat, zaměňovat spojovat, nahrazovat. Jednak je to strukturační princip, kdy rozbohacujeme stávající strukturu neuronálních okruhů, tak aby nám umožnili vnímat mnohem přesněji hraniční limitace konkrétních dějů. V empirii si to můžeme představit tak, že utvoříme hypotézu a následně ji testováním zkoušení ověřujeme. (Jinak řečeno, smysl jsme si navrhly předem a pak ověřujeme, jestli i tak bude fungovat) V běžném životě to vypadá tak, že si nasměřujeme své aktivity k nějakému cíli v budoucnosti. Máme jasný záčátek, stanovéný cíl, a mezi ně vkládáme aktivity abychom tohoto cíle (hranice) dosáhli.

Vztahová linearita, je způsob, kdy jednou s určitou přesností poznané řadíme, lineárně do vztahu za sebe. Tam kde nám dojde "invence" tak si určíme konec a dostaneme celkový smysl daného děje. Někdo si konec neurčí a jen tak proplouvá časem a prostorem.

Oba dva tyto principy jsme schopni využívat jak směrem do minulosti, tak do budoucnosti, vzájemně je kombinovat, prokládat, měnit. V tom se standardně zdravý mozek nikoho z nás neliší. V čem se však lišíme dramaticky, je s jakou přesností, která se pohybuje mezi škálou maximálně objektivizovaná skutečnost a totálně smyšlená fikce, a v jakém prostředí se informačně pohybujeme. (informační bohatost kontextové strukturace informací o určitém prostředí)

Dovětek: tato schémata a jejich výklad slouží především k jednoduchému zachycení stežejních principů. Při jejich detailním rozpytvání bychom do nich museli začlenit neustále změnové interakční vlivy těla (somatu), energetického systému a našeho vnějšího prostředí. (Jejich vlivy jsou měřeny, teoreticky popsány, ale na čtenáře by pravděpodobně působily příliš přesně, jinak řečeno z jeho stávajícího pohledu i neuchopitelně složitě. Proto je uveřejníme s nyní neurčeným časovým zpožděním)

Malé zamyšlení: Když u jakéhokoliv pohybu (skokových změn) u živých organismů nejsme schopni najít jejich přesný začátek a konec, jak máme tedy nalézt a zadefinovat smysl něčeho, co je stále v pohybu (neustále se mění) a nikdy se nezastavuje? Pokud budeme hledat jedinečný počátek jakéhokoliv pohybu v čase, vždy se budeme stále více blížit k velkému třesku. S prostorem na tom budeme obdobně, dostaneme se do oblastí interakčního působení těch nejmenších částic, ale počáteční singulární bod taky nenalezneme)

Pravděpodobně proto mají vědecky zaměření lidé neskutečnou touhu nalézt začátek času, prostoru a jejich konec. (Tím by jejich mozku najednou začalo vše co se na Zemi odehrává, dávat jednotně logicky lineární smysl) Proto neustále hledáme viníky, kdo nebo co za něco může, a co bude toho následkem. Mozek jsme si tak „zparchantěli“, že velmi nerad pracuje s otevřenými procesy, které nemají ani začátek a ani konec. Tedy až na jeden. Kdy se mu vůbec nechce líbit, že "JÁ" by mělo někdy umřít. A tak si našel mnohá vysvětlení v podobě duše, světla, energie, posmrtného života. (Je úsměvné, že v tomto případě, pokud se jedná o nás samotné, představu jakéhokoliv konce i mozek zarytého technokrata s klidem odmítá).

Tato potřeba mozku zjistit začátek a konec dějů poskytla pravděpodobně prostor pro vznik víry, která nabídla lidskému mozku hranice tam, kde je nemohl najít "vidět". Když jsme již s rozumem či našim pozorováním v koncích, kdo, nebo co za to může a jak to skončí, má náš mozek své potřeby odpovědi jasnou „Bůh“. (Co se stane, když, ...)

Síla a důležitost informace v mozku

Děti již odmalička, převážně od nás dospěláků slýchávají co bude pro ně jednou v životě důležité, co budou potřebovat více a co naopak méně. V detailním pohledu vyjádřeno, konkrétní dospělácký mozek si vyselektovává informace na ty pro něj více či  méně důležité a tyto se pak následně snaží předat dál (rodiče výchovou, učitelé ve školách, nadřízení při poradách, média pomocí zpravodajství).

• Jak mozek rozlišuje informace, které jsou pro člověka důležité?

Pokud odhlédneme od zprostředkovávané subjektivity ostatními, tam bychom se nemuseli nikdy přiblížit shodě, měli bychom si jako měřítko "důležitosti" informace určit to, kterou mozek člověka v životě užívá nejčastěji, nebo lépe řečeno neustále. Ve vyjádření potenciálu neuronálních okruhů, by to byla informační hodnota, která se dotýká aktivit a rozhodnutí, které člověk vykonává. U malého novorozence, je takovou časoprostorovou hodnotou jeho máma, která se fyzicky přímo účastní skoro všech aktivit malého. Jinak řečeno, jeho máma je takovým pomyslným středobodem, který si jeho mozek zapojuje do kontextů při mnoha různých časoprostorových interakcích. (dalo by se říci, že se stává takovým "půpkem" jeho světa).

Kontextová provázanost neuronálních okruhů

Když si tuto definici "důležitosti" vztáhneme k dospělému mozku, měly bychom tyto informační hodnoty hledat podle toho, do kolika kontextových neuronálních vazeb jsou potenciálně "integrovány". Řekněme, že by se staly pomyslnými centrálními objekty vědomí člověka, které v mozku budou aktivovány, ať již jedinec dělá, organizuje, provádí "cokoliv".

To se docela snadno řekne, ale když mozkem uchopujeme svět kolem nás (vnější prostředí) tam přeci žádný středobod neexistuje. Jsou to neustále časově měnící se děje v prostředí, které si ještě k tomu mozek strukturuje podle toho, v kterém prostředí se vyvíjí. Tak jak se mohou být vůbec mozky fyziků schopny bavit na konferencích o určitém konkrétním nově pozorovaném jevu, kterému my běžní smrtelníci nerozumíme ani hlavu a ani patu?

No docela jednoduše, mají pro fyziku obdobně kontextově nastrukturovány neuronální okruhy, díky tomu, že se fyziku stejně naučili. Pak následná debata může býti plodná, protože vychází ze stejných kontextových vazeb a tak se mohou zabývat pouze tím jevem, o jehož příčinách existuje "rozepře" či je nový. Mozkům nás normálních smrtelníků je pak tento výsledek naservírován jako návod (A-B) bez souvisejících kontextů, ty zůstávají pouze v hlavách fyziků. A tak zatímco se fyzici mezi sebou poplácávají, co že to za úžasný objev uskutečnili, co vše se tím v náhledu člověka na realitu světa mění, naše "normální" mozky to považují za zajímavost, ale zdaleka né tak důležitou, naše kontexty to nijak zvlášť neovlivnilo. "To se přeci týká černé díry, která je miliardy světelných let od nás vzdálena"

Jó, kdyby nám tento objev představili v kontextu s naši mámou, to by byla jiná, to by teprve začaly v našem mozku probíhat změny. "Problém" je v tom, že mozek fyzika se řídí stejnými mechanismy jako ten náš. A tak sami vědci, na všechny kontextové vazby svých objevů mohou přicházet desítky let. (Přitom v jejich mozku by to znamenalo podívat se úhlem jejich novéhu objevu i na jiné oblasti lidského vědění, asociačně je propojit s jinými neuronálními okruhy svého mozku)

To je pak hořekování. Jsem přeci vědec, musím svůj nález s dostatečnou přesností popsat! V pořádku, popiš, ale uvědom si, že ty, pro tebe obrovské rozdíly (v měřítku kilometrů), co jsi objevil, budou pro člověka v této oblasti méně bohatostně strukturovanými sítěmi znamenat na pomyslné škále, tisícinu milimetru, s kterou se nemá cenu vůbec zabývat. Prostě ho neovlivní, nemá pro něj hodnotu, důležitost, nebude mít žádný komunikační dopad, jako kdyby se nic nestalo. (Hledáme příčinu, proč vědci těžce přesvědčují nevědce o důležitosti investic do výzkumu? Je jí rozdílná bohatost strukturace neuronálních okruhů pro dané časoprostorové prostředí. Až si vědecká obec tento rozdíl uvědomí, začne komunikovat jazykem a "důležitostním prostředím" srozumitelným pro ostatní, může s klidem opustit teatrální představení.)

Sice jsme si za modelový příklad vybrali vědu, ale platí to pro jakékoliv informace či obor lidské činnosti, které o našem prostředí získáváme. Když mozek člověka zná pouze výsek kontextu ve formě (A-B), tak si její důležitost vztáhne pouze popisovanému jevu. Ano, víme, že pan Einstein vymyslel nějakou teorii relativity, dokonce ji náš mozek může vnímat jako nejdůležitější objev, ale činí tak ve spojitosti s fyzikou. A jakékoliv jiné informace, které o dění kolem sebe uchopuje, si nadále zastrukturovává, jako kdyby se nic neobjevilo, pěkně lineárně po newtonovsku, příčina (viník) - následek. Včetně mozku fyziků, když ho používají pro zpracování dějů kolem sebe v běžných sociálních interakcích (A-B mimo časoprostorové prostředí svých výzkumů).

• Je nějak důležité vnímat přesně čas, prostor a rychlost jejich změn?

Pokud se vrátíme výše k příkladu maminky, která je "středobodem" světa malého miminka, účastní seskoro všech interakcí mozku prcka se světěm, tak veličiny času, prostoru a rychlosti jejich změn se účastní úplně všech!

Jinak řečeno, pokud naučíme náš mozek vnímat a klíčovat tyto veličiny zjednodušeně či nepřesně, bude se tímto způsobem snažit uchopovat dějů kolem sebe a utvářet si ta jejich souvislostní vazby.

Jáství, Sebepojetí  a Ego

Pozorný čtenář už si asi našel sám odpověď, jak se utváří naše tolik zbožťované JÁ, z pohledu interakčních procesů neuronálních okruhů. Proč se to naše Já stalo poměřovací veličinou našeho života? Proč je tolik subjektivně oceňovanou hodnotou?

Z celé pasáže výše, již nebude tak obtížné, vzhledem k mechnismům interakčních procesů neuronálních okruhů najít, co je to naše jáství, ego, super ego atp. Jednoduše si odmalička struktujeme naše neuronální okruhykontextově způsobem, abychom je měli co nejvíce potenciálně propojené přes naše Já (identický mechanismus jako slovo „Máma výše“) a na základě toho si utváříme potenciál sebepojetí. (Co jsem JÁ a co NE JÁ). A tak se naše já, stáva pomyslným středobodem všeho, protože se účastní většiny našich vědomých interakcí se světem. (Kdyby jsme si tam odmalička strukturovali jiný "objekt", třeba Michal Jacson, bude vše i z tohoto pohledu klíčovat).

Má to nějaké výhody? Evolučně subjektivní "ano", neustále prosazujeme sami sebe. Dokonce i při vnímání informací z vnějšího či vnitřního prostředí je filtrujeme pohledem, zda je to pro nás dobré či špatné. (a ještě je povýšíme na obecnou dobrost či špatnost). Následně se pohledem svého Já, snažíme radit i Já ostatním, protože to naše Já ví nejlépe co je dobře a co špatně. Schválně se přes den pozorujme, kolik činností a informací zpracováváme, filtrováno tímto "středobodem" JÁ.

Jak je to s poznáním a uchopováním nových informací? Pokud je klíčuje to naše slavné ego, tak nám informace prvně přefiltruje jako sloužící k subjektivnímu růstu, zabránění riziku, či pro Já nepodstatné. A je úplně jedno čí mozek to bude, vědce, politika, doktora, prodavačky, sklenáře. Prostě naše JÁ, jsme si naučili aby samo vědělo "nejlépe", co je "realita", bez ohlednou na věcnou skutečnost.

Malé zamyšlení: Zkusme si představit, kdyby místo JÁ, se veškeré informace přicházející z vnějšího prostředí filtrovali přes podobně "obrovský koláč" neuronálních okruhů, interakčně zpracovávající fyzikální principy a evoluční mechanismy. Jednoduše řečeno, přes skutečnost, kerá by vyústila v mnohem přesnější predikci chování dějů kolem nás (chemických a organických látek, rostlin, živočichů, člověka sociálních skupin, trhů, atp) To by to naše JÁ, mělo rozhodování ve svém životě jak po fyzické, psychické, tak mentálně dovednostní stránce výrazně jednodušší.

A CO JE NEJZAJÍMAVĚJŠÍ? PRO MOZEK BY TO BYLO ÚPLNĚ PŘIROZENÉ!

Co utváří přirozenou motivaci k učení?

To vše co zde popisujeme může být sice hezké a možná i pravda, ale jak by poznamenali někteří učitelé a rodiče: Současné děti jsou neuvědomělé, zlenivělé, nechtějí se učit, školu flákají atp. "To není jako za nášich časů, kdy se každý, kdo chtěl něco ve společnosti znamenat musel pořádně otáčet, snažit a chtít."

No tak se pokusme, pro obdobná tvrzení najít oporu v biologii mozku. Mozek každého dítěte, jeho primární struktura, je po evoluční stránce výrazně "modernější systém" než nás rodičů. "Ano smiřme se s tím, že my jsme oproti našim dětem zastaralé výběhové typy". Přesto přezevšechno, jak procesy našeho mozku, tak našich dětí se řídí identickými motivacemi zajištění potřeb růstu, reprodukce a sebezáchovy, adaptačně ve vztahu k vnějšímu prostředí ve kterém se pohybujeme.

No mnozí z vás už mají v odpovědi jasno. Je docela jednoduchá, viďte? :-) Člověk a děti především již dávno nežije v prostředí, které by jejich mozek mohl pozorovat za dob císařovny "Marie Terezie". To prostředí v kterém naše děti žijí je dokonce diametrálně odlišné od toho, v kterém jsme vyrůstali my (strukturovali svůj mozek).

Řečeno slovy pana Hrušínského ve filmu Adéla ještě nevečeřela: "Jak prosté, ale jak účinné"

Otázka utváření motivační hodnotové hirearchie mozku, je obdobně zajímavá jako procesy strukturace neuronálních okruhů při procesech učení. Proto ji věnuje následující stránku.

Na závěr učení

Co říci, závěrem k učení (strukturaci mozku). Je to v podstatě velmi jednoduché. Záleží pouze na nás samotných s jakou přesností naučíme mozek svůj a svých dětí vnímat realitu.

Malé upozornění: Pokud se předcházejícím řádkům váš mozek bude snažit porozumět kauzálně logicky, co je příčina a co až následek, lineárně si je seřadit co bylo první a co až následující, najít v nich přímo vepsaný smysl, tak mu v tom zabraňte. Vše, výše popisované, se v něm odehrává neustále současně, každou vteřinu jeho bytí, bez hranic začátku a konce. Stejně jako děje v celé přírodě.

Prostě si vyberte tu část, u které cítíte, že se vám líbí, hodí a nebo naopak, rozpytvejte si je, nechte ať si váš mozek utvoří svůj vlastní začátek a konec, svůj individuální smysl s který následně dokáže ve svém životě využívat. Třeba tak pro sebe objevíte mnohem přesnější a pro váš individuální život podstatnější kontextové souvislosti, pravdy, libůstky.

Podstatou všech přírodních systémů a to je na nich to krásné, že mají svůj osud předurčen jen pravděpodobnostně, a člověk díky svému mozku ji dokáže měnit v celém vesmíru nejrychleji a nejvýrazněji. Deterministická, čili předem daná veličina je spojení času a prostoru. Rychlost a přesnost s jakou se v nich budete pohybovat, měnit různé časoprostory, uchopovat nové, záleží jen a jen na vás samotných.

Převzato z: www.kvantovapsychologie.cz