• Proč se lidé v komunikaci neustále zaštiťují hodnotami?
• Čí mozek rozhoduje, které hodnoty jsou obecně správné?
• Mohou mě hodnoty životně poškozovat?
• Jakými procesy si mozek utváří moji budoucnost?
• Jak pozná čeho se má bát a na co se má těšit?
• Co když někdo prožívá vliv stejného prostředí jinak než můj mozek?
• Jak si mozek utváří hierarchii svých hodnot?
• Co v mozku rozhoduje, logika rozumu a nebo prožívání (cítění)?
• Jak mi mozek hlídá realitu abych nesnil když bdím?

Sémantický výraz "hodnoty", přesto, že jej poměrně často ve své komunikaci využíváme, představuje pro mozek „do jisté míry abstraktní“ pojem, který se dokáže kontextově vztáhnout k "čemukoliv". S důsledky pro člověka velmi příjemnými ale i těmi méně. A u každého z nás hirearchicky trochu a nebo velmi odlišně. Jak ale hodnoty zobjektivizovat, či jinak řečeno, obsahově ohraničit, tak abychom dokázali rozlišit konkrétně ty, které jsou pro život jedince "výhodné" a ty které mu naopak ubližují? A je vůbec možné, něco tak obecného, individuálního,vycházející z prožitků s určitou časoprostorovou přesností uchopit, mezi jednotlivci a populačně vzájemně měřitelně porovnávat?

Existují konkrétní hodnoty, bez kterých se v životě nemůžeme obejít, které máme stejné či obdobné s ostatními? Jaký má vliv, pokud stejné hodnoty pro každého z nás představují kvalitativně odlišný prožitek?

A může vůbec existovat něco jako společenské, kulturní, tradiční, firemní, značkové, ekonomické či politické hodnoty, tak jak jsou nám dennodenně předkládány? Nebo se spíše jedná o účelové zájmy jednotlivců, menších či větších sociálních skupin, kteří se snaží vědomě, či nevědomě, s jejich pomocí ostatní jedince ve svém prostředí ovládat a zneužívat ve svůj vlastní prospěch? Jak účinně se dokáže náš mozek hodnotovým manipulacím bránit? A je schopen je vůbec rozpoznat? Po anatomicko funkční stránce je přeci vševěřící.

Skutečností zůstává, že jakékoliv hodnoty mohou vznikat až v individuálním organismu každého z nás vlastním prožitkem. Jaký mají smysl? Pravděpodobně musí být určitým způsobem účelné pro naše přežití, jinak by je evoluce dávno zavrhla jako nepotřebné. Kde tedy hledat podstatu toho, co běžně nazýváme hodnotami a jaký je jejich existenční "účel"?

S nalézáním odpovědí na tyto otázky napomohou částečně informace, které jsme mohli čerpat na jiných záložkách. Kdy dynamiku opěrné kostry vědomí člověka utváří čas, prostor, rychlost jejich změn, interakční komunikace a evoluční algoritmus zajištění potřeb růstu reprodukce a sebezáchovy:

1. Jakým mechanismem se utváří hirearchie toho, co nám v čase a prostoru pomáhá růst a chránit před riziky? (obsahová kvalita hodnot evolučního algoritmu)
2. Co a jak utváří motivační algoritmus člověka? (hodnoty které chceme, nechceme a ignorujeme)
3. Jakými časověprostorovými pricipy se řídí? (vývoj a rychlost adaptačních změn)
4. Existují skupinově stejné a individualizovaně jedinečné hodnoty? (hodnotová stejnost a odlišnost)
5. Co naše vlastní hodnoty způsobují v interakci s hodnotami ostatních? (vlivy vlastních hodnot jedince a hodnot jeho sociálního okolí při vzájemné interakci)

Je možné hodnoty účelově zneužívat?

Přesto, že hodnoty, racionální logikou používáme jako určitý zobecnělý pojem, s kterým si lidé velmi rádi v komunikaci "zažonglují", způsobem jak se jim situačně zrovna zamane, představují pro každý živý organismus opěrnou "časově prostorovou kostru", bez které by nepřežil, nemohl se vyvíjet, nedokázal se efektivně ubránit rizikům vnějšího světa. O to více kritickou, se stává individuální schopnost každého jednotlivce, svoji vlastní hodnotovou jediněčnost umět rozeznat a "uchránit", před negativními vlivy svého okolí. Lidské tělo (vnitřní prostředí), jako systémový celek, si své hodnotové potřeby do značné míry "vynutit" a "ubránit" dokáže samo. (například tím, že nepřijme cizí transplantované orgány, které se budou výrazně odlišovat od jeho prostředí).

Naproti tomu mozek, jako evolučně nejmladší orgán, umožňuje přijímat a při své strukturaci logického myšlení si zakomponovávat hodnoty přicházející z vnějšího prostředí, které mohou být pro jedince neúčelné či přímo poškozující. Lidově řečeno, nechat se "oblbnout". Ze své anatomicko funkční podstaty, je mozek vševěřící a tak se nejednou spokojí s prohlášením: "Tvrdili to odborníci, autority, bylo to v televizi, v reklamě, učili jsme se to tak ve škole" "Odměny", v podobě následných profesních neúspěchů, životních krachů, psychických a tělesných obtíží, deziluzí, osobních ztrát na sebe bohužel dlouho čekat nenechají.

"To přeci není možné, aby nějaké "vnější" hodnoty samy o sobě, dokázaly mozek člověka a tím zprostředkovaně procesy jeho organismu oblbnout!?"

Stačí se v příkladech životní empirie vrátit krátce do minulosti, kdy křesťanští a jiní věrozvěsti pod vlajkou "bohulibých" hodnot, ve snaze prosadit své vlastní individuální hodnotové zájmy, převraceli ostatní národy na „pravou víru“. Nejednou se taky stalo, že byli takoví misionáři upečeni na rožni, či v případě střetu s hodnotami jiných náboženství a kultur, vznikaly ve jménu "jedinečně pravdivých" hodnotových představ války, pogromy, násilí.Zda jsme díky těmto zkušenostem od té doby nějak zmoudřeli, nechť si čtenář vyhodnotí sám.

Přesto, že má každý živý organismus ve svém evolučním algoritmu potřeb, zabránění a vyhnutí se hodnotám představující pro něj individuální rizika (pud sebezáchovy), dokáže se mozek, racionálně uvažujícího člověka nechat ošálit mluveným slovem deklarovanými hodnotami, které mu zprostředkovává jeho vnější prostředí. A tak díky jejich působení, je nejednou ochoten vstoupit do války, která pro organismus znamená přímé fyzické existenčního ohrožení. Je nanejvýš zajímavé, že mozky lidí, kteří ji vyprovokují, žádné příme riziko ohrožení svého fyzicky hmotného bytí neriskují. A taky to umí racionálně logicky zdůvodnit. Nemůžeme přeci ohrozit velení.

Aspoň v něčem jsme se tedy někteří "poučili". Ti co si tato zvěrstva vymyslí, zůstávají uchráněni rizikům a nebezpečí. "Hloupý" mozek středověkých monarchů se do bojů za získání svých hodnot, musel nejednou vydat osobně, fyzicky angažovaně a taky mnohdy podle toho dopadl. Pokud by se neúčastnil, vojsko by se rozuteklo. Dnes, do existenčního rizika umíme nalákat místo sebe ostatní a oni jsou tak "zodpovědní a uvědomělí" že v něm setrvají. A kdyby náhodou u nich převládl všem živočišným druhům přirozený pud sebezáchovy, logicky uvažující mozky dokázali myslet i na to. Vykonstruovali si institut hodnoty vlastizrady. 

„Chtělo by se říci, to je přeci dávná minulost!?“ A co současné pokusy o násilný export demokratických ideálů, který se v realitě nejednou "provalí" jako cílená snaha o získání hodnotových zdrojů doposud užívaných jinými? „Protože demokracie, národní cítění, ekonomie, globalizace, právě ta naše víra vyznání, představují ty správné hodnoty pro celé lidstvo!?" Spíše se za ně dají bez větších problému ukrýt individuální zájmy.

Popřípadě nahlédněme do našeho běžného života. Reklama nám přináší ty "správné" hodnotové vzory pro krásné ženy, pravé muže. Od malička učíme náš mozek poznávat božskou hodnotu peněz, sociálního postavení, firemní kariéry, obecně uznávaných pravd, pramenící z věkové a autoritativní "nadřazenosti" svých hlasatelů. Ať již ve společensko-sociální hirearchii, či vědecko-náboženském pojetí světa. Politické strany (omlouváme se), konkrétní politici za nabídkou (pravicových, levicových, demokraticko-křesťanských) hodnot, docela bez obtíží kamuflují své skutečné motivace, mocensky zrealizovat mafiánsko-zlodějský přístup ke zdrojům pro své soukromé obohacení na úkor ostatních členů své sociální skupiny. Jejich výzvy, k hodnotovému boji si často nezadají s těmi středověkými. (Hlavní je, vyhlásit boj někoho proti někomu. Sešikovat vojska, "hodnotových zvěrozvěstů" pro jejich nastolení. Vítězství!!!)

Mozky pozorujících jedinců se takových návnad chytají, se zájmem diskutují, které že z nabízených hodnot mohou být pro společnost ty nejsprávnější (levicové, pravicové), místo toho, aby hned svému majiteli rozluštily, že je to předhozená smradlavá kost, citově poškozeného individua. A to, o co se ve skutečnosti bude hrát, může být pouze vlastní účelový prospěch gaunera, sebranky, kteří pojem demokratické hodnoty využívají jako zobecnělou virtuální bojovou zástavu, ke které existuje vysoká míra pravděpodobnosti, že se šiky (mozky ostatních) bez podrobení vlastní cenzuře přimknou. Jednoduše řečeno, zakryjí skutečné hodnoty, o které demagog usiluje.

Pouze pro přirovnání si zkusme představit papuánce a nebo jiné pralesní národy. Slovo hodnota nemají a přesto dokázali žít jednotlivě bohatý a společensky kulturně rozvinutý život, než začal import těch správných, demokratických a civilizačních hodnot. Pod pomyslonou "zástavou", dosažení "vývojového pokroku".

Malý závěr:

Stejně tak, jako se organismus musí naučit získávat hodnoty, které mu umožní naplnění potřeb jeho biopsychosociálního růstu, musí se bezpodmínečně naučit, před působením jiných hodnot brátni a chránit, tak aby snižoval svá existenční rizika. V první řadě, se je však musí naučit rozeznávat, které jsou které, utvořit si jejich hirearchii. A to vše s dostatečnou rozlišovací přesností a aktivační rychlostí.

Nejednoho čtenáře by možná zajímalo, jak může on sám zhruba (od oka) rozpoznat, jak jemu samotnému jeho stávající hodnoty umožňují naplňovat vlastní evoluční potřeby růstu a zabránění riziku. Je to docela snadné. Použijte jako měřítko vaši prožívanou spokojenost s různými prostředími. Práce, koníčky, rodinné a společenské vztahy. Tam kde vás naplňují energií, moc o nich nepotřebujete racionálně přemýšlet (kalkulovat), cítíte se v nich spokojeni, potom jste v těchto hodnotách dokázali vyladit působení obou dvou evolučních algoritmů. Jak potřeby růstu tak se kvalitně vyhýbat rizikům. Pokud v některém z těchto prostředí "nefungujete", cítíte úzkost, napětí, stísněnost, nedocenění, nespravedlnost a nebo ve vás vyvolávají potřebu agrese, tak působením těchto hodnot se vám nedaří s efektivitou realizovat ani potřeby růstu a ani dostatečně kvalitně bránit rizikům. A k tomu ještě spotřebovávají obrovské množství životní energie. Na vině můžete být vy sám (to změnit dokážete) a nebo vaševnější prostředí, které změnit nemůžete, vyměnit ano.

Možná bude zajímavé pokud si tento evolučně vývojový algoritmus převedeme do prostředí větších sociálních uskupení. S jakou efektivitou dokáží pomocí svých hodnot, naplňovat svoji evoluční potřebu růstu a zabránění riziku. Například státní a ekonomické celky.

V prostředí, kde se uskutečňují rychlé dynamické změny, jejichž odrazem bývá například ekonomický a poznatkově vědomostní rozvoj celé společnosti, dochází k využívání tohoto evolučního algoritmu. Příčina je docela banální. Většina jednotlivců utvářející sociální celek zná a umí prosazovat, své vlastní hodnoty. A z toho paradoxně, jednak růstově, ale i sebezáchovně, profituje celé společenství. (Tuto situaci můžeme v reálu pozorovat krátce po revolucích. Ať již jsou provedeny násilnou či "sametovou" formou. Mají obdobný dopad)

V prostředí, kde dochází k poklesům, výkyvům, a nebo jedinci a skupiny se nechají ovládat diktátory, zájmovými skupinkami, můžeme si být na stoprocent jisti, že převážná většina jednotlivců v tomto uskupení nezná a neumí!! prosazovat své vlastní hodnoty, které by jim zajistily jejich individuálně skupinový růst. Co je však mnohem zajímavější, jejich mozek se ani nedokáže ubránit hodnotám, které je přímo poškozují. Jak se to projeví v životní empirii? "Všichni" budou klidně nadávat, hledat viníky a všemožné příčiny, a když už dokáží hodnoty představující rizika identifikovat, jejich mozek se jim nebude umět bránit (nespustí realizaci korekčních akcí). Spoléhají, že se to vyřeší nějak samo a nebo to za ně udělá někdo jiný později.

Pokud bychom se vrátili na záložku "Učím ho", tak najdeme konkrétní příčinu, proč tomu tak je. V době, kdy si má mozek dítěte odzkoušet, co je to riziko na vlastní kůži a nastrukturovat si svůj interakční potenciál neuronálních okruhů, aby se s ním uměl účinně vypořádat, kdy z toho pro organismus ještě neplynou žádné existenční důsledky, tak mu to dospělí domácí výchovou, následně formou a obsahem výuky ve škole neumožníme. Následky z toho plynoucí, jsou nejen pro jedince, ale i celou společnost tragické. K čemu je, že děti budou umět rizika rozpoznávat ("co je dobře a co špatně"), ale nebudou umět v dospělosti spustit akci na jejich odstranění??? Když se na nás bude řítit hladový tigr, tak nám nic nepomůže, pokud včas a přesně rozpoznáme, že je to riziko, začneme verbálně protestovat, křičet, kritizovat, přešlapovat. Pokud jsme svůj mozek nenaučili, jak se v takové situaci zachovat, vzít klacek do ruky anebo nohy na ramena, tak se ohrožení nezbavíme.

Jednoduše řečeno, k tomu abychom se dokázali vyhnout přirozeným životně hmotným rizikům nás evoluce vybavila jak nejlépe mohla. Vytvořila z nás druh s největšími rozhodovacími pravomocemi na této planetě. Dokonce, když nám hrozí živělná přírodní katastrofa, umíme se spolčit a okamžitě začít kolektivně bránit riziku. Na druhou stranu rizika, plynoucí ze sociálního soužití, které zpracováváme našim rozumem, musíme během svého života náš mozek naučit rozpoznávat sami, včetně získání dovednostní jak se jim účinně bránit. Společnost, kerá to dokáže jako první, získá obrovskou konkureční výhodu. Zbaví se poklesů, výkyvů, cyklů, převratů, které dnes vnímáme jako přirozenou vývojovou součást nejen v ekonomických, ale i politických vědách (konjunktura/recese -levice/pravice). Naučme již děti rozpoznávat jejich vlastní hodnoty, a hodnoty ostatních, včetně evolučně vývojových mechanismů růstu a zabránění riziku. Nejen že tím získají tu nejlepší výbavu pro svůj životní a profesní úspěch, ale jako společenství, se budou schopni velmi rychle s důrazem a efektivitou vypořádat s riziky, ohrožující jejich skupinově sociální soužití.

Jen tak mimochodem. Kdy a kde se mozek dítěte dozví,  co je to korupce, politická manipulace, vydírání, jaké jevy a procesy je doprovázejí, kde se uplatňují, že jsou přirozeným (i když formálně zakázaným) prostředkem obchodního styku v současném světě dospělých, které mohou každý den vidět jako vzory v médiích? Naučme již děti ve školních lavicích, jak se tato forma jednání projevuje, způsoby jakým se dá identifikovat a rozpoznat. Naučme je jakým brutálním způsobem ohrožuje mozkový vývoj, a tím pádem jejich budoucí životní konkurenceschopnost. Například tím, že musí sedět ve třídě po třiceti, nemají pomůcky, vyučují je vystresovaní a nemotivovaní učitelé, kteří se sami musí strachovat o svoji existenční budoucnost. Místo toho jsou jako "investice" do budoucnosti prolobovány stovky miliard do betonu!! A to se nebudeme stačit divit, jakmile nastoupí do profesního života, jak s těmito projevy demagogie a sociální  hlouposti během krátké doby jejich mozek zatočí. To, o čem dospělí dokážou kecat desetiletí, oni budou naučeni s konečnými důsledky vyřešit během pár měsíců. Budou totiž umět respektovat sami sebe, své vlastní hodnoty a prospěšnost hodnot, kterou přinášejí ostatní.

Přitom vztahová rovnice je primitivní, ale nekompromisní. Pokud neinvestujeme od nejútlejšího věku do vývoje mozku, začínají v jeho neuronálních okruzích působit degenerativní procesy. Rozvine se pouze jeho omezený potenciál. V dospělosti takovou funkční ztrátu již mnohdy není možné nahradit. Lapidárně řečeno, jak bohatý potenciál neuronálních okruhů dokážeme stimulovat v mozku dětí výchovou a výukou, následně rozhoduje o tom, jak budou ve svém dospělém životě vztahově a profesně úspěšní, konkurenceschopní a společenskému rozvoji přínosní. (Je docela zajímavé, že ještě žádný stát tuto jednoduchou rovnici nedokázal zohlednit při sestavování svých rozpočtů. Sice o tom s odborností "kecají" všichni, ale stále ji nezrealizoval do důsledků nikdo. Ten, kdo získá odvahu, poznání pramenící z tohoto jednoduchého vztahu aplikovat jako prvního, má potenciál do čtyř let poznatkově vědomostně, sociálně vývojově a růstově ekonomicky předběhnout všechny ostatní.

Z historického pohledu, vývoj, který můžeme pozorovat v současnosti, můžeme bez jakékoliv nadsázky pojmenovat jako národní mozková genocída páchaná dospělými na nových generacích. Bohužel se nejedná o žádné obecné tvrzení. Tyto důsledky se přímo ukazují při snímání asociačních procesů mozku v projektech autoevaluace školských zařízení (nasnímáno přes 160 000 dětí celého věkového spektra).

Jak mozek hodnoty utváří, jak je rozlišuje

Jak hodnoty vznikají? Co a jak je utváří? I když jsme svůj mozek naučili přiřazovat hodnoty věcem, dějům, virtuálně smyšleným představám, holou realitou zůstane, že hodnoty těmto časoprostorovým jevům, mohou "přiřadit" jen a pouze neuronální okruhy a jejich interakční procesy v mozku kohokoliv z nás.

Z pohledu času tak činí při svém virtuálním plánování (utváření si svých plánů) a při skutečných časoprostorových interakcích (hodnotová realizace).

Pokud mozek najednou přestane "správně" fungovat (ztráta určitých hodnot vnitřního prostředí), mnohé časoprostorové kontexty, dějů, lidí, věcí (vnějšího prostředí) rázem svoji „hodnotu“ pro člověka ztrácí. Jenoduše biologicky vztaženo, dojde k degeneraci určitých neuronálních okruhů, ať již vlivem dlouhodobých onemocnění (alzheimerova choroba) a nebo náhlé mozkové příhody (mrtvička).

To by ovšem znamenalo, že jakékoliv hodnoty, původem z vnějšího prostředí organismu, jsou stejně jako čas, pro člověka relativní a mohou existovat pouze ve spojitosti s fyzicky hmotným (biologicko organickým) vnitřním prostředím člověka. Hodnoty si utváříme každý sám svoje vlastní, v kontaktu s prostředím v kterém se životně vyvíjíme a pohybujeme, pro zajištění svých vlastních potřeb.

Kde hledat "původce" hodnot člověka?

1. druhové, předávané pomocí DNA, - vnitřní prostředí
2. skupinové, vztažené k sociálnímu okolí v kterém se vývojově pohybujeme, přebírané z vnějšího prostředí
3. individualizovaně jedinečné, původem 1 i 2 soulad vnějšího a vnitřního prostředí

Tak snad bychom se pomalu mohli přestat rozohňovat nad tím,  že „zabedněné" mozky muslimů nechápou a nechtějí akceptovat naše pravé křesťansko demokratické hodnoty a naopak. Již ze samotné podstaty, utváření interakčního potenciálu neuronálních funkčně hodnotových vazeb, ani nemohou a "nikdy" nebudou!! Možná by to jednou, naše "racionálně" uvažující mozky mohly pochopit. Snažit se transplantovat svoje vlastní hodnoty do cizího prostředí, musí vždy spustit jeho ochranné a obranné reakce (stejně jako organismu při nesprávném výběru dárců orgánů).

Hodnoty a změnové procesy mozku

Pokud se odhodláme v našem mozku pátrat po nějakém středisku, či určitém centru hodnot, dříve či později dojdeme k tomu, že nic takového neexistuje. Jediné, co v něm budeme pozorovat, je současná aktivace (modrá) a inhibice (červená) různých neuronálních okruhů, které zprostředkovávají komunikační interakci lidského těla (vnitřní prostředí) se světem (vnějším prostředím).

A aby naše „hledání“, bylo trochu snažší. Veškeré tyto změnové procesy jsou ovlivňovány evolučním algoritmem zajištění potřeb růstu reprodukce a sebezáchovy (zabránění vzniku rizika) v adaptaci na měnící se vnitřní a vnější prostředí člověka.

Pravděpodobně se budeme opakovat, ale znovu připomínáme, že v pojetí tohoto portálu, výše zmíněné potřeby, představují motivační algoritmusčlověka, pro jakoukoliv jeho, ať již tělesně hmotnou nebo mentálně nehmotnou aktivitu. (Bez ní nemrkne okem, nevytvoří myšlenku, neudělá žádné rozhodnutí)

Jako vždy, při objevování něčeho "nového", nám mohou napovědět správně položené otázky.

• Jak je možné, že když se vše v lineárním čase v mozku neustále mění (inhibice a aktivace různých neuronálních okruhů), zároveň evoluční algoritmus motivačně působí na neustálou změnu vnitřního (účelněji růst, lépe bránit riziku) v interakci s vnějším prostředím (změny prostoru), může existovat něco, co po určitou dobu v čase a prostoru zůstává "stejné" – hodnoty ? Výstižněji řečeno, co se opakuje stejně.
• Tato otázka, přímo vyvolá otázku následující: Jak mohou tyto neustálé změnové procesy v mozcích různých lidí vést k tomu, že se snaží získat stejné či obdobné hodnoty?

Po čem bychom tedy měli pátrat? Po mozkových procesech, které se v čase a prostoru opakovaně zapojují do mnoha, i odlišných interakcí. Zároveň musí nějakým způsobem poskytovat organismu "informace" o rozdílech, zda pro něj tyto interakce přinášejí hodnoty růstu a reprodukce či naopak zabránění vzniku individuálních rizik.

Procesy utváření hodnot v mozku

Kde, kdy a jak se v mozku udává ten úžasný vývojový přerod, kdy na svět přijde malý človíček s potřebami získání hodnot jídla, pití, spánku (potřeby růstu), bojíce se mnohého co se v jeho okolí objevuje jako nové (potřeba vyhonout se rizikům) a vyroste v sebevědomého jedince, kterého životem doprovází touha po získání ferrari, úcty a uznání ostatních? Kdy někteří při získávání svých hodnot dokáží procházet životem podle nastavených pravidel a jiné uspokojuje, pokud využijí výhody tím, že někoho jiného obelžou, podvedou, podrazí, okradou?

Hodnoty vnitřního prostředí člověka

Pokud se vrátíme, k výše zmíněným otázkám, po jakých jevech bychom měli pátrat, jsou to potřeby a projevy hodnot, které se realizačně u člověka objevují „časoprostorově nezávisle“ jinak řečeno opakovaně (chcete – li stereotypně).

Takovými hodnotami, které ho doprovází již od prenatálního a novorozeneckého období, jsou jeho vlastní tělo a psychika, vnitřní a pohybové orgány,  umožňující mu cítit, slyšet, vidět, jíst, pít, spát, chtít, nechtít, myslet, mluvit, mít strach, cítit bolest atp. Jsou to hodnoty, jejichž potřebu získáváme geneticky a jsou v projevech chování každého novorozence velmi snadno pozorovatelné. Velmi zjednodušeně řečeno, je to potřeba hodnot, které nám mají evolučně umožnit fyzicky hmotně na tomto světě přežít (vyhnout se rizikům) a evolučně se vyvíjet (růst). K těmto účelům máme nastrukturovány své neuronální okruhy již při našem příchodu na tento svět. 

Jak, ale takový tvoreček pozná, v kolik hodin má mít hlad, že bez přísunu potravy (energie) jeho tělo nepřežije? Otázka s časem, se nevloudila náhodou. Neměli bychom opomíjet, že musí být schopen rozpoznat, kdy hladnemá, kdy má již dost. Zároveň při tom musí aktivovat patřičné vzorce chování, aby se o jeho hodnotové potřebě, dozvědělo jwho okolí. A co víc, to nemůže být žádná náhodná činnost. On to musí umět zvládnout opakovaně, bez ohledu na prostředí ve kterém se nachází a kolik je právě hodin!!

Při běžném pozorování toho takový prcek moc neumí ("jíst, řvát, spát a kadit"), přesto je toho docela dost, co musí tělíčko v součinnosti s mozkem pro jeho přežití zvládnout.

Naštěstí mozek a naše tělo, jako všechny přírodní systémy, se neřídí „newtonovskými“ zákony, ale „einsteinovskou“ speciální relativitou, kde čas funguje spojitě s prostorem. Kdy získání hodnot, pro zajištění evolučních potřeb, může být stimulováno, buď zevnitř těla (pocitem hladu) a nebo zvenčí když ucítíme, uvidíme maminčino ňadro a nebo uslyšíme její hlas. To je novorozencův reálný a skutečný svět, který ještě není ovlivňován, tím co dokáže vymyslet rozum nás dospělých. Tedy tím co my se mu snažíme logicky podstrčit. "Je noc, to přeci hodné děti spějí!" Naštestí si prcek, aktuální potřebu svých hodnot, i navzdory našim logickým představám, dokáže sám s pěknou razancí prosadit.

A jak to zvládáme my, racionálně uvažující dospělí? Prostě ve slušných rodinách se oběd servíruje vždy ve dvanáct a hotovo. Kdo přijde později a nebo dřív, ten má smůlu. A ten kdo nedojí, co má naloženo, zatrest příště nedostane nic a nebo zůstane sedět u stolu tak dlouho dokud to i přes odpor nesní. Říkáme tomu výchovný proces. Asi převládají představy, že evoluce, která dokonalost fungování lidského těla projektovala zkoušením, neustálými změnami po milióny let, potřeby získávání hodnot nastavila špatně. A tak to za ní vymyslíme našim racionálním rozhodnutím. 

Stále jsme však nenarazili na odpověď, jakými mechanismy, si mozek naše hodnotové potřeby utváří? Odpověď je s největší pravděpodobností velmi jednoduchá, pomocí různých neurotransmiterů, aktivující potenciály odlišných neuronálních okruhů, které mají malému umožnit zajištění jeho časoprostorově aktuálních potřeb. Jak ale může mozek malého dítěte poznat, že se jeho současný stav změnil, že již hlad nemá, že je již sytý, že se již nakrmil dost, že se má přestat bát, že se má začít smát? Kde je ten objemový měřič, který prckovi zahlásí „Hele už jsi vysosal dvě „decka“, to by ti mělo stačit." "Když budeš nasávat víc, budeš tlustý, přejedený a můžeš začít blinkat“.

Tělo musí být schopno v mozku aktivovat změnu jeho prožívání, jinak by nasávalo neustále dál. Jak to provede? Inhibuje (utlumí) činnost stávajících neuronálních okruhů, a aktivuje jiné, odlišnými neurotransmitery (ve schématu jsou tyto změny prezentovány odlišnými barvami). Tím dojde nejen ke změně projevů chování (zapojení odlišných neuronálních okruhů), ale i pocitového prožívání (působení odlišných neurotransmiterů). Znamená to tedy, že nám neurotransmitery zprostředkovávají pocity a různé přenašeče pocity odlišné? Znamená to snad, že celý lidský život je závislý především na vnitřních pocitech? Že se tělo a člověk rozhoduje podle prožívání?

Kde je naše logika, náš rozum? My "chytří" se přeci rozhodujeme podle toho, co si rozumově vykalkulujeme logikou jako nejvýhodnější! "Člověk je přeci rozumově myslící tvor a cítění je racionálnímu rozhodování na obtíž." Tak si zkusme představit, že to může být taky pěkně iluzorní představa, kterou za kratší či delší dobu budou vědci schopni poupravit. A naše racionálno, začnou popisovat jako "výsledek" prožitků, které my sice "nevnímáme", ale oni je budou schopni najednou výrazně přesněji měřit. To by potom znamenalo, že ty nejúspěšnější životní strategie volí mozek člověka, který je schopen nejlépe rozlišovat rozdíly mezi růstovými a sebezáchovnými prožitky v prostředí v kterém se aktuálně pohybuje.

No nejlépe bude, když si jejich úlohu osvětlíme na konkrétním neurotransmiteru a pokusech, které se prováděly na myších. Jedním z nejsilnějších přenašečů, který zprostředkovává pocit slasti v mozku je dopamin. Při pokusech byla před myš postavena klávesa na kterou mohla čumáčkem ťukat a vedle ní byl postaven kousek sýra. Přitom jí byla do mozku zavedena elektroda, která umožňovala zásahem z vnějšku stimulovat  produkci dopaminu. Myš, když klikla na klávesu, byla výzkumníkem elektroda aktivována a v jejím mozku bylo uměle aktivováno centrum uvolňující dopamin. Mozek myši tak neustále dostával dávky pocitu slasti. Výsledek byl takový, že neustále, do úmoru klikala na klávesu, a sýra, ležícího kousek vedle si vůbec nevšímala. (Kdyby výzkumníci nepřestali, klikala by než by pošla). Co to znamená? Že mozek a lidské tělo dokážou být nekritickými žrouty pocitu slasti. No, ale jak se to projevuje u lidí? Jednoduše, když máme nedostatek pocitu slasti při získávání hodnot v běžných denních aktivitách, tak si ho mozek umí nahradit, vyžádat jinak. Například alkoholem, cigaretou nebo drogou. No z toho by logicky vyplývalo, že takový člověk se musí okamžitě uchlastat, nebo totálně udrogovat. No je to trošičku jinak, tělo má sebezáchovné mechanismy, a když jej to začne příliš poškozovat, tak se začne bránit. Princip je stejný, jako když malému „dá  povel“ již nechci . ("Všeho moc škodí?")

Hodnoty zprostředkované vnějším prostředím

Obdobně, tak jako dostává mozek neustále podněty z vnitřního prostředí (těla) pomocí „cítění“, obdobným způsobem zpracovává podněty ze svého vnějšího prostředí, cítěním, rozšířené o to co vidí a slyší. Stejně tak, jakákoliv informace z vnějšího prostředí při přenosu neuronálními okruhy "získává" svoji „prožitkovou“ hodnotu. (Ať již se jedná o informace přicházejícíc z vnějšího či vnitřního prostředí vždy jsou při neuronální komunikaci přenášeny neurotransmitery). Liší se pouze jejich časoprotorová skladba (skladba současně aktivovaných neuronálních okruhů, neurotransmiterů,  a jejich "množství").

Příčina, proč je např. malé dítě na hodnotu své mámy tak "fixováno" je tedy nasnadě. V prvotních fázích svého života maminku jeho zrak, sluch a cítění vnímají v kontextech se získáváním převážné většiny hodnot, které jeho tělu mají umožnit naplnění potřeb růstu a zabránění riziku (tedy čehokoliv co by ho z vnějšího prostředí mohlo ohrožovat a cokoliv co potřebuje pro svůj vnitřní fyzický růst). Tímto způsobem vytvářený interakční potenciál neuronálních okruhů, se v průběhu života neztrácí. (Mozek nezapomíná, pouze komunikačně opomíjí). Proto stačí když zaslechne jen hlas svoji maminky, mohou se mu v mozku aktivovat rozsáhlé neuronální okruhy, které si v průběhu svého adaptačního vývoje s ní asociovalo.

Jak se tento jev může odráží v životní empirii? Proč mají například ženy, které vyrůstaly bez své mámy, mnohdy určité obtíže s citovou výchovou svého vlastního potomka? Jejich mozek, nemá kam šáhnout, nemá toto hodnotové prostředí prožitkově odzkoušené, naučené – jinak řečeno chybí jim potenciální vazby okruhů, které mají utvořeny ženy, které vyrůstaly spjaty s hodnotovým prostředím své fyzicky hmotné mámy.

Naproti tomu, si zkusme představit, co to i s dospělým člověkem dokáže provést, když o svoji mámu přijde vlivem jejího stáří. I když rozumově ví, že lidé umírají, má s ní "provázan" tak rozsáhlý potenciál svých neuronálních okruhů, že obdobná informace o změně vnějšího prostředí s ním dokáže prožitkově pěkně zamávat.

Naproti tomu, smrt souseda, i když oblíbeného, v něm může prožitkově vyvolávat reakce odlišné. (okruhy s odlišným interakčním potenciálem, zárověň aktivované odlišnými neurotransmitery)

Člověk, si během svého života hodnoty nejen utváří (v mozku si je strukturuje), ale i o ně přichází, jak o ty původem z vnitřního i vnějšího prostředí. Stačí si představit, jak nás psychicky dokáže setnout, když přijdeme o některé z nich, například vlivem amputace nebo určité choroby. Proto si člověk, jakoby automaticky tolik váží zdraví svého a ostatních mu blízkých. Prostě hodnota mého těla je se mnou a časoprostorově ji pocitově mozkově prožívám již od prenatálního věku.

Když člověk přijde například o ruku, či nohu, může docela bez problémů dál žít, i bez jakékoliv bolesti. Ale těch neuronálně kontextově navázaných hodnot o které díky ztrátě části svého těla přijde, je příliš. Vždyť si je mozek utvářel a kalkuloval s nimi v průběhu celého svého dosavadního vývoje.

Hodnotové odměňovače v mozku

Jak jsme se již podrobněji věnovali při popisu procesů učení, aktivace jeho primární konektivity, dle stejného principu se utváří i hodnotová struktura (hirearchie), pouze jsme si k jednotlivým procesům „přidali“ různě silné a kvalitativně odlišné odměňovací mechanismy neurotransmiterů.

To je důvod proč při schématickém zobrazování neuronálních okruhů využíváme barvy, tak abychom zachytili jednak časoprostorovou rodílnost okruhů a existenci odlišné odměňovací kvality (prožitku), při jejich stimulaci. Pokud bychom se měli pokusit zachytit lineárně časový vývoj změn prožitků (vnímaných hodnot) člověka, které způsobí aktivace odlišných neurotransmiterů, nesmíme při tom opomíjet kontextovou spjatost s vnějším prostředím. Které může měnit člověk sám a nebo se prostředí mění nezávisle na něm. (fyzicky se přemístí do jiného prostředí, mezi jiné lidi atp. Okolí tyto změny, pokud si je jich vůbec schopno všímat, někdy nazývá změny nálad. Přitom je to normální bežná adaptabilní změna člověka interakčně reflektující změny ve vnitřním a vnějším prostředí. Jen si ji pokaždé nevšímáme.

Spjatost vnitřního a vnějšího prostředí

• Je tato spojitost či vazba nějakou formou určující?

Mimo to, že tvoří základ všech přírodně fyzikálních principů a evolučních mechanismů, zcela ovlivňuje vnímání a komunikaci člověka s realitou kolem něj. Představme si, co se může v mozku odehrávat, pokud náš kontakt s podněty vnějšího prostředí "uměle" omezíme? Zkuste na chvíli zavřít oči, zacpat si uši a o něčem hezkém, pro vás příjemném začněte přemýšlet. Následně se pokuste o to samé s otevřenýma očima. (Tak snadné, to není, že?). Mozek v co největším sepětím s prostředím, "hlídá" realitu, aby nekonstruoval jednu virtualitu a fikci za druhou.

• Tomu nerozumím, jaká fikce, jaká virtualita? Nejsem přeci blázen!!

Zažili jste někdy sen, na který jste si byli schopni po probuzení vzpomenout? Nebyly to někdy pěkné slátaniny? Mozek, když se částeně "odpojí" od reality vnějšího prostředí, nevidí, neslyší necítí ji, tím je výrazně utlumena určitá podnětová oblast neuronálních okruhů, která se podílí na pravděpodobnostním potenciálu směrování energie do konkrétních okruhů. Tím se zvyšuje pravděpodobnost, že mohou vstoupit do vzájemných interakcí okruhy, ke kterým v realitě s velkou pravděpodobností nedojde.

Neznamená, že se to nestává, pak takovým lidem dáváme často nálepku "blázni" a nebo je označíme, že jsou tak trochu mimo. Pozor, ale na předsudky a mylné soudy!! On takový člověk může být ve skutečnosti génius a realitu být schopen pozorovat a vyhodnocovat s výrazně vyšší přesností než my a naše současné poznání. My ho však logikou našeho vidění považujeme za "myšuge", protože mu nerozumíme. Za padesát a nebo sto let, může být takový jedinec našimi potomky označován zá génia, a my předkové za nechápající a nerozumějící "hlupáky".  Historie těch případů zná mnoho. Bude zajímavé za pár desetiletí zjistit, koho a čeho si nevšímala naše současná generace.

V obráceném průběhu, poznáme působení tohoto jevu, když prožijeme krásný sen, probudíme se, otevřeme oči a on náhle "zmizí". Proto nejeden z nás automaticky, bezmyšlenkovitě zareaguje způsobem, že schová hlavu do tmy pod polštář, semkne víčka co možná nejtěsněji, tak aby jimi pronikalo co nejméně světla. Doufáme, že nám to umožní opakovaně se "vrátit" do pro nás příjemného i když virtuálně fiktivního světa.

Jiný příklad, kde si tohoto "sepjetí" interakčních procesů neuronálních okruhů s prostředím můžeme povšimnout, pokud se nehledě na měnící se prostředí zamyslíme (odpojíme od reality). To pak klidně při chůzi narazíme do pořádné i když statické překážky, kterou již minimálně pár minut pozorujeme, ale nevnímáme. Pokud je však mozek "napojen" na realitu, pozoruje prostředí, bez obtíží v milisekundách dokáže zaregovat na jeho náhlé změny. Například, když nám při jízdě autem něco vběhne pod kola.

Velmi obrazně řečeno, mozek na základě neustálého pozorování a vnímání prostředí aktivuje ty neuronální okruhy, které jsou pro daného jedince, pro jeho projev chování v daném prostředí nejvýhodnější pro zajištění jeho hodnotových potřeb růstu, reprodukce a sebezáchovy.

A nebo komu se ještě nepovedlo malé společenské faux pau? Když o něčem vyprávěl, v průběhu svého výkladu se trošičku zasnil, přestal vnímat své okolí a najednou znovu "naskočil". A nezbylo mu než se s pokorou zeptat posluchačů "Kde jsem to skončil?" JJ, to je tak když na něco jiného myslíme a o něčem jiném mluvíme. Když si třeba v průběhu našeho proslovu začneme připravovat co chceme říci později.

Kvůli stejnému jevu, se většina lží vždy prozradí. Člověk tuto virtualitu (fikci) není schopen svým mozkem dostatečně prostorově provázat se všemi kontexty, jež by tento výmysl kdyby existoval v reálu zákonitě ovlivnil. To se pak dokážeme pěkně zamotat a zapotit při dalších a dalších snahách o dodatečné vysvětlování. (Ať se nemusíme trápit s příklady sama sebe. Začtěme se do některé z kauz, kterými mi nás obšťastňují ti, které si stále se železnou pravidelností volíme. To je neustálé měnění, dovysvětlování nabízení nových a nových variant. Prostě lživé manipulace jak vrata. Bohužel pro spolěčnost je používají i mozky těch, pro které by morálka, pravda a právo, neměly být prázným pojmem. (Bohužel stále platí, že mozek člověka je vševěřící a tak mnohým následným výmluvám uvěří. Nejhorší je, pokud tímto způsobem jsou ovlivňovány mozky mladých lidí, kteří si náhled na hodnotové pojímání světa teprve utvářejí.)

Na druhou stranu, tato oblast skrývá obrovský dovednostní a rozvojový potenciál mozku, o kterém se nám v současné době ani nesní. Jak se utváří? Asociačně kontextově vstoupí do komunikace okruhy, jejichž interakce se v běžné populaci nevysktytuje, nebo pouze velmi zřídka. To pak velmi často označíme jsko dar od boha, genialitu, zázrak, ale i blbosti, nesrozumitelnosti. Jak se to projevuje v empirii života? V dnešní době již nepřekvapí, že existují lidé, jejichž mozek dokáže společně s číslicemi či zvuky vidět barvy cítit vůně atp. Tyto jevy či schopnosti, "abnormality" jsou shrnuty pod pojmem synesthézie. (Zda jde o schopnosti, které evolucí již ztrácíme a nebo naopak teprve získáváme, je otázka. Možná již na ni nědo dokázal najít odpověď.)

Co nás, ale dokáže omráčit, pokud se tyto dovednosti vymykají našemu kauzálně logickému myšlení. (viz odkaz). Kdy například mozek, bez toho aby byl nucen kauzálně logicky počítat, dle našich běžně naučených postupů, je schopen dělit násobit na tisíce desetinných míst, tím že zobrazuje jednotlivé číslice "automaticky" jako tvary (bez nutnosti racionálně matematických operací). Či když se dokáže jakoukoliv cizí řeč naučit během týdne, bez nějakých sofistikovaně náročných postupů. Čtením a poslechem. Kolik odobných překvapení ještě náš mozek ukrývá ani tušit nemůžeme. Jak se o jejich existenci s určitostí dozvíme? Až je evoluce, či prostředí v někom z nás aktivuje, jinak nikdy.

Hodnotové odměňovače a prostředí

Ale zpět k odměňovačům a neurotransiterům. Jejich spouštěcí mechanismus operuje dvěma směry. Podnětová stimulace hodnot může přicházet z vnějšího prostředí a nebo je organismus člověka může aktivovatsám svoji činností. V životě to probíhá způsobem, že buď sami děláme něco co, nás nabíjí energií, přináší radost, potěšení, prožíváme slast. A nebo, prostředí nám takové hodnotové podněty zprostředkuje (pochvala, dárek, zvýšení platu, svíčková na smetaně, pohlazení, jednoduše to pociťujeme tak, že nás vnější prostředí „nabije energií - odmění“).

Na druhou stranu existují i aktivity, které v nás vyvolávají menší, větší či nesnesitelné pnutí, zkrátka nepříjemné pocity. Z větší části budou jejich podněty nastávat vlivem působení vnějšího prostředí, ale mohou být vyvolány i prostředím vnitřním. Samozřejmě neměli bychom opomíjet i běžné aktivity, které v průběhu dne operativně využíváme jak se nám zlíbí, nijak zvlášť výrazně neprožíváme jejich pozitivní odměnu a nespouští v nás žádné napětí.

Pokud bychom si tento prožitkový mechanismus modelově představili na příkladech těla a zvládání různých pohybů. Klasickou chůzi (pohyb) používáme běžně, nijak zvlášť nás neodměňuje, nestresuje, prostě když ji potřebujeme využít tak "si pro ni sáhneme". Jiné je to již s takovým saltem, které neumíme a snažíme se jej zvládnout. Investujeme plno energie, až se nám ho najednou podaří zvládnout. Ten prvotní pocit a radost, jsme asi pociťovali každý, když se nám něco, v rámci našich individuálních možností, po čem jsme tak dlouho prahli, začalo dařit.

„Nevýhoda“ je, že jakmile jsme si dokázali tento pohyb zařadit do zvládaných stereotypů, jeho odměńovací hodnota se pomalu snižovala, směrem k běžné chůzi. (Že by to byl zcela přirozený důvod ztráty motivace některých sportovců, kteří neustále vyhrávají?) Naštěstí jsme si kolikrát vymysleli rychle něco nového, ten pocit slasti byl totiž úžasný, - „dvojité salto“.  A nebo to taky mohlo dopadnout obráceně. I přes veškeré úsilí a snahu, se nám salto nevedlo a tak jsme se o něj snažit přestali a začali jsme se mu vyhýbat. Když to po nás někdo cizí vyžadoval, ať jej předvedeme, spíše v nás tento podnět vnějšího prostředí mohl vyvolávat mírné či větší napětí. (Strach z toho, že to neumíme, nezvládáme)

Malé shrnutí

Odměňovací schopnost hodnot, jejich kvalita u člověka během života variuje, neustále prochází dynamickými změnami, v závislosti na změnách vnitřního i vnějšího prostředí. Hodnotově motivační algoritmus, nás nutí k neustálému růstu a kvalitnějšímu bránění riziku. To neznamená že se nám to vždy daří. Spíše nám tento mechanismus vyvětluje, proč to, co se nám kdysi v životě dařilo, již není funkční. Proč se staré vztahy rozpadají a nové navazují. Proč, když dostanu přidáno, za nějaký čas se necítím spokojen a potřebuji víc. Proč se děti ve školách kdysi chtěli a v současnosti "nechtějí učit". A proč lidé, kteří si dříve náramně rozuměli nejsou najednou schopni nalézt jedno společné téma. Včetně toho, proč lidé dovolí aby jim vládli zloději, lháři, podvodníci a demagogičtí "učenci".

Změny hodnotových odměňovačů v čase a prostoru

Na jaké hodnoty se máme tedy v našem životě spoléhat? To neexistují nějaké dané hodnotově osobnostní typologie, podle kterých se my lidé můžeme vzájemně odlišit? Vždyť přeci existenci osobnostních charakteristik nalezneme ve všech humanitních oborech, od personalistiky, přes ekonomii, marketing až po samotnou psychologii!?

Na tomto místě by se hodilo dodat. Ještě že tomu tak ve skutečnosti není! Člověk nežije v určitém hermeticky uzavřeném a staticky konzervovaném světě. Nejen, že se prostředí kolem něj neustále mění, ale i člověk sám vnitřně se neustále vyvíjí, jak po fyzické, psychické, sociální, tak i znalostně dovednostní stránce. Jakákoliv dlouhodobá stereotypní rigidita, či stejnost, jinak řečeno neschopnost se hodnotově adaptovat na změny prostředí ho může přivést do nesnází, či přímo do záhuby.

Teď již pravděpodobně nebude těžké si sám odpovědět na otázku, co je příčinou vzniku valné většiny psychických obtíží. Neschopnost člověka přesně vnímat hodnotové změny vnějšího prostředí a jeho dostatečně rychlá a účinná adaptace. Příčina neleží v tom, že by byl mozek po fyziologické stránce nějak omezen. On si jen těchto změn nevšiml, nerozezná své hodnoty a vlivy interakční působení s hodnotami svého okolí. (A tak je jednodušší svést vinu na vlastní, i když neexistující osobnostní charakteristiky a nebo přímo na své okolí.) 

Působení hodnotových odměňovačů v čase

Na otázku, jak dlouho dokáží jednotlivé odměňovače působit („například opájet člověka slastí“), by se přímo nabízela odpověď o časovém údaji jejich trvání (minutu, týden, rok, hodinu?). Naštestí i pro procesy našeho mozku platí einsteinovy postuláty o spojitosti času s prostorem. Jinak řečeno, odpověď na tuto otázku nenajdeme v čase, ale potenciálně vztahově interakčním neuronálním prostoru.

Představme si například určitou hodnotu, po které „šíleně“ prahneme, abychom ji získali. Aktivity, které k ní směřujeme, plány, které jejímu dosažení podřizujeme, naše myšlenky, fyzická činnost, to vše se děje na pozadí interakce obrovského množství odlišných neuronálních okruhů, jejichž interakční potenciál touto naši činností aktivujeme. Když se nám dané hodnoty podaří dosáhnout a nebo ji získáme virtuálně (představujeme si ji že ji máme, naše snění), tak kdykoliv i následně jinou činností aktivujeme nějakou část z tohoto „kontextově provázaného neuronálního souspojí“ zvyšuje se pravděpodobnost, že se tato „odměna“ znovu v obdobné kvalitě stimuluje. Proto čas jejího působení můžeme „vyjádřit" pouze v měřítku pravděpodobnosti, že v mozku aktivujeme některé z okruhů, které jsme k jejímu získání kontextově využívali.

„Stačí například, když za svými zády v obchodě ucítíte stejný parfém, jako používá vaše milenka či milenec“. To se najednou dokáže zvýšit tepová frekvence. Tedˇ je již jen otázkou, zda je to pro nás ohrožení (nepříjemné pnutí), protože vedle stojí manželka/manžel a nebo slastné nabuzení, protože se na ni/něho těšíme. Těch příkladů ze svého života si asi dokážeme najít dost a dost a pravděpodobně i výrazně působivější.

Zajímavý příklad toho, proč "osobnostní charakteristiky" jsou lidským konstruktem, prameníci z nepřesného uchopování procesů utvářející vědomí člověka. Musely by utvářet něco, co se v lineárním čase nemění (bez ohledu na to zda se mění naše prostředí či nikoliv). Což by z evolučního hlediska byl pro jakýkoliv druh pěkný prů..er. Proto, kdekoliv budete číst o jakých si dannostech v podobě osobnostních charakteristik či jiných danností, zkuste se na chvíli zamyslet, zda by je evoluční výběr vůbec umožnil.

Utváření integrované hodnotové struktury

Stejně tak, jako v procesech učení mozku, se jejich mechanismy přenášejí i do oblasti hodnotových odměňovačů. Jinak řečeno, jednotlivé hodnotové objekty, vytvářejí komplexně potenciálně integrovanou hodnotovou strukturu. Její narušení, či nedostatečná vzájemná provázanost s sebou přináší „izolované“ okruhy v mozku, které jako by jedinec nedokázal zaintegrovat do komplexní struktury. V mozku dětí je tento jev zcela běžný, kdy se teprve učí poznávat svět, utváří si své hodnoty a ty následně postupně s nabývajícími interakcemi a dovednostmi bohatostně včleňují do celistvé struktury interakčního potenciálu svého mozku.

Tato propojitelnost, při změně například určitého hodnotového objektu vyvolá  změny i u dalších, které jsou na něj interakčně "navázány". „Problém“ nastává, pokud dojde k rozsáhlým dezintegracím okruhů, které člověk běžně ve svém životě používá, například u rozhodovacích mechanismů.

Jak si následky těchto jevů představit v životní empirii? Jako úzkosti, či agrese, které aktivují například děje když určité hodnoty chci, ale nedaří se mi je získat (neumím to). Jinak řečeno neuronální okruhy nemají utvořeny reálné „mantinely“, co je v jedincově současných schopnostech a co již mimo ně, ve vztahu k tomu co chce či nechce.

Takový mozek, se pak klidně snaží získat pro sebe nemožné, i když to neumí, a tím ve svém nositeli vyvolává pocity úzkosti či agrese, když se mu to zákonitě nevede. (Představte si, že by jste chtěli uzvednout tunové závaží jednou rukou. Kdyby se vám to nevedlo, tak by váš mozek na základě tohoto neúspěchu aktivoval agresivní či úzkostné prožitky. Samozřejmě to v reálu neudělá, protože zná hranice. Je to příklad, jak by se to projevilo kdyby je neznal.)

Možná bude zajímavější, pokud si tento příklad převedeme do reálného světa. Chceme získat srdce naši vysněné lásky, ale ona nás odmítá. Jsme z toho smutní rozladění, pláčeme atp. Jednoduše si její přízeň neumíme získat. Kdyby vše záleželo na naši logice, tak si bez emočních následků rozumově vyhodnotíme, že to tak prostě je a pokračujeme životně bez nějakých lapsů. A nebo v pracovním prostředí. Kdy jsme vystresovaní z toho, že se nám věci nedaří přesně tak jak bychom chtěli. Nevíme a netušíme proč.

Tyto pocity zažívá každý z nás, když se chce naučit něco nového a ono se mu to neustále nedaří. Na druhou stranu, si jedině tímto způsobem může budovat neuronální konektivitu nutnou pro to, aby to dovednostně jednou uměl. Jakmile to jednou zvládne udělat správně, pak ji již jen posiluje. U pohybů, je to například když se nám poprvé povede kotoul, u mentánlní činnosti je to takový ten "Aha efekt". "Vždyť ono je to tak jednoduché a já jsem se tím tak protrápil" Lidově řečeno, v mozku mi to seplo, docvaklo.

Vyváženost odměňovačů v hodnotové struktuře

Aktivace odměňovačů s sebou nese pro organismus i docela slušný výdej energie. Proto je schopnost mozku s nimi efektivně „hospodařit“ pro jedince neméně důležitá. (Člověk by si někdy přál, tak ať jsem neustále přešťastný, zamilovaný, atp. Jenže pak již kolikrát organismu nezbývá energie na jiné hodnotové potřeby, pro život minimálně stejně důležité). Jen si představte, že by jste měli prožívat stejně intenzivní pocit slasti jako při sexu, při všech ostatních aktivitách jídle, pití, učení, sledování televize, krádežích, pomstě, hraní automatů, kouření, konzumaci alkoholu.

Z vývojového hlediska je pro mozek důležité, aby dokázal efektivně a úsporně hospodařit s energií. Zároveň musí „zajistit“, aby měl vybudovány okruhy, které nám budou sloužit k obraně a ochraně (nepříjemné prožívání) před vlivy hodnot přinášející pro nás riziko a které nás energeticky slastně odmění, pro náš rozvoj a růst.

Obrázek napravo zachycuje vývojově vyvážené prostředí mozku, které má k dispozici jak hodnoty růstu, které ho odmění slastí, tak hodnoty zabránění vzniku rizika, které ho "odmění" pnutím. Mezi nimi se nacházejí hodnoty, které využívá v běžné činnosti a pro mozek neznamenají žádný mimořádný energetický výdej. Jednoduše, když je člověk v kontaktu s prostředím potřebuje, tak je automaticky využije. Ideály a satisfaktory, člověka odměňují, dodávají mu energii, tvoří jeho cíle, směřuje k jejich získání svoji činnost (naplnění potřeb růstu). Naproti tomu stresory mu slouží aby se dokázal vyhnout rizikům, vyvolávají v něm pocity pnutí. "Upozorňují jej na rizika". A destruktory, těm se snaží ve svém životě všemožně vyhýbat, pokud mu však tyto hodnoty do života vstoupí, neumí s nimi zacházet.

Obrázek napravo představuje nakupení převážné části hodnot, které ho velmipozitivně odměňují či stimulují. Tyto hodnoty spotřebovávají obrovský energetický potenciál mozku. Člověk do nich neustále investuje a taky za ně získává odměnu. (Pouze v případě, pokud se mu je daří i relizovat). V empirii takového člověka poznáme, že má ze "všeho" radost a příjemný pocit. (Klidně i když mu někdo či něco ubližuje). Místo toho, aby mu daná hodnota upozornila na nebezpečí (nepříjemným pnutím), má při její aktivaci příjemný pocit. Takový člověk se neumí bránit a chránit, což ho jednou životně, pokud si takové hodnoty nevytvoří může pěkně vytrestat. Jednou totiž procitne, že realita je nahony vzdálena tomu, než si jak svoje okruhy nastrukturoval a nebude tomu rozumět proč.  (I když v současnosti, by se dal charakterizovat, jako nejšťastnější jedinec na této planetě)

Obrázek napravo zachycuje naopak  vědomí člověka, který si svoji odměňovací strukturu postavil na nepříjemných pocitech, neustálém pnutí, všemu a čemukoliv novému se brání, neguje to. V jeho pocitech zažívá pouze negaci, vše je na..., všechno se mu v životě kazí atp. (I když realita může být jiná). Tyto hodnotové stereotypie, vážou na sebe taktéž obrovský energetický potenciál mozku svého nositele. A především není schopen investovat skoro žádnou energii tak aby mohl, růst, rozvíjet se.

Všechny tyto příklady se v běžné empirii života vyskytují. Poznáme je docela snadno, zvláště, když jsme s nimi chvíli v komunikačním kontaktu. Ale není to žádná dannost!!!!!! Mozek je tak plastický systém, že z životně zakaboňěného bručouna, se klidně může stát, ten nejoptimističtější člověk na světě. Prostě mozek se neustále mění, jak vlivem vnitřního, tak vnějšího prostředí.

Když zastavíme čas a hodnoty

Zkusme si na chvíli představit, že bychom mohli  zastavit lineární plynutí času (newtonovský). Po (einsteinovsku) by to znamenalo, že udělíme stop stav jakýmkoliv změnám ve svém vnitřní prostředí a dokážeme zastavit změny v prostředí kolem nás. Jaký je v tento moment náš hodnotový potenciál? Vypomůžeme si zase malých schématkem. Hodnoty destruktorů a stresorů jsme si utvářeli a jsou vázány na naši potřebu sebezáchovy. Jinak řečeno v minulosti jsme si na vlastní kůžijiž odzkoušeli, že jsou pro nás rizikem a riziku nám pomáhají se vyhnout či bránit, kdykoli je použijeme.  Motivátory a Ideály jsou naproti tomu hodnoty růstu, které nás odměňují, směřujeme k nim naše aktivity a snažíme se je v životě získat. Například ideály, to je takový ten náš pomyslný cíl, jemuž podřizujeme své činnosti, neustále nám probíhá hlavou, jak je dosáhnout či získat. Směřujeme k nim aktivity v našibudoucnosti.

Když spustíme čas, naše budoucnost

Otázkami, co se v budoucnu stane, se dokážeme našim rozumem a logikou zabývat neustále. Přitom většina si ji snažíme vymalovat v těch nejsvětlejších barvách (samé prožitkově příjemné hodnoty nás budou samy od sebe potkávat).

Proto veškeré hodnotové aktivity, které si plánujeme, podřizujeme a měníme směrem k dosažení našichideálů,(červená tečka) a satisfaktorů (nodré tečky).

Ty nepříjemné hodnoty, které jsme si kdy prožili, ty se budeme snažit zanechat v minulosti, a kdyby nás potkaly, tak se jim budeme umět vyhnout či bránit (černé tečky). Máme s nimi svoje zkušenosti.

Při našem plánování, ale tak trochu opomíjíme, že měnit se bude i naše vnější prostředí (ve schématu prezentováno kónickým útvarem). Kdybychom tedy měli naši budoucnost "shrnout". My se budeme snažit dosáhnout našich hnotových cílů (červený puntík), podřídíme těmto hodnotám naše aktivity (modré puntíky) a (zelená plocha). Čím dále leží náš cíl v budoucnu, tím více budou stoupat vlivy měnícího se prostředí. (Lépe řečeno, prostředí se bude mnohem více lišit od toho, v kterém probíhalo naše hodnotové plánování)

A tak se klidně může stát, že si něco vybájíme, tvrdě si za tím půjdeme, a vlivy měnícího se okolí nám naše plány ve finále neumožní realizovat. A nebo naopak. Naštěstí mozek se nerozhoduje pouze rozumem, má k tomu více dalších "subsystémů", které se na něm podílejí. Nejednoho čtenáře asi napadne otázka, tak je tedy výhodnější si získávání hodnot rozumově plánovat a nebo je výhodnější nechat život plynout, co nám přinese?? No tak se podívejme, co nám ukázalo měření asociačních procesů, na co se můžeme spoléhat. (viz studie rozhodovacích procesů mozku)

Vlivy odlišných hodnotových struktur

Člověk, utvářejíce si svoji hodnotovou strukturu s ní neoperuje v určitém hermeticky uzavřeném prostředí, ale v prostředí jedinců a sociálních skupin, jejichž mozek má taky utvořenu svoji vlastní individuální hodnotovou strukturu.

Jak se tyto hodnotové rozdíly a stejnosti v empirii projevují? Jednak tím, že se každý zaměřujeme a zabýváme něčím odlišným, a u hodnot které vývojově máme stejné, se zase můžeme lišit jejich odměňovací kvalitou a silou. U někoho stejná časoprostorová hodnota může vyvolávat pocity radosti, slasti, štěstí a jiného zase životně stresovat. (Nejjednodušeji si tento princip můžeme představit na pžíkladu jídla. Někomu svíčková chutná, zbožňuje ji a jiný k ní bude cítit odpor na základě svých neblahých zkušeností například ze školní jídelny. A tak když se tito dva lidé sejdou u té samé svíčkové (stejný hodnotový čsoprostor), jeich prožívání bude zcela rozdílné)

Někdo může mít potenciál svých neuronálních okruhů nastrukturován způsobem, že při krádeži bude pociťovat slastné opojení a jiný se takové hodnotě bude snažit vyhnout (pociťovat pnutí). Ten samý, který pociťoval k takovému jednání nechuť zase může cítit slast, když někdo určitý při krádeži o něco přijde. A to vše se může i v čase (v návaznosti na změny prostředí) měnit. Dívky, které jsou například při představě prvního sexuálního zážitku vystresované, zda vše dopadne dobře, zda životně neselžou, každé následné opakování tohoto aktu si již dokáží společně s partnerem s "patřičnou"slastí prožívat.

Hodnotově odměňovací rozdílnost

To, že jsme každý rozdílný, a že se to projevuje tím, že se věnujeme něčemu odlišnému, máme jiné koníčky, zaměstnání, přátele, libůstky i nelibůstky nikoho zřejmě neudiví. Jednoduše vysvětleno, jaderný fyzik si moc nepokecá (nerozuměli by si) se zedníkem, a zedník zase s baletkou. Jejich neuronální okruhy jsou strukturovány pod vlivem rozdílného prostředí. (Tedy v případě, že se každý budou bavit o své profesi). Pokud bude fyzik a baletka renovovat byt, pak se věcně faktické porozumění se zedníkem samozřejmě přiblíží, fyzik či baletka si tímto směrem začali strukturovat své sítě, tím že si o tom něco přečetli a snažili se danému prostředí částečně porozumět. Přesto, že se již budou schopni nějakým způsobem věcně fakticky domluvit, rozdíly v hodnotovém prožívání jednotlivostí a celků zůstanou velké. Proto je důležité při vzájemné komunikaci druhému opravdu naslouchat.

Stejně tak existuje velké množství stejných hodnot, které na nás všechny (baletka, fyzik, zedník) v průběhu našeho vývoje působí. (máma, táta, sourozenci, televize, příroda, vlastní tělo, psychika, energie, čas, atd.) Přesto že mluvíme o stejných (věcných) časoprostorových hodnotách jejich prožívaná odměňovací síla, kvalita a hirearchická struktura bude u každého z nás jiná, odlišná.

A tak se stává, že jeden člověk ve své komunikaci s druhým zbožšťuje své vlastní tělo, stále bychom se nejraději bavili jen o něm, jak cvičíme, jak se za ním muži otáčejí, jak musíme na masáže aby bylo tip ťop. A u toho druhého, přitom jen zmínka o těle, bude vyvolávat pnutí, stres, protože je s ním nespokojen. Jak jejich vzájemná komunikační interakce často dopadne? Ten v kom tato hodnota vyvolává nepříjemné pocity bude pociťovat vzájemnou komunikaci na toto téma jako nepříjemný zásah do svého prostředí, bude se jí bránit, vyhýbat, stáčet hovor na jiné hodnotové téma.

Možná vhodnějším příkladem, je člověk "JÁ". Já jsem, já, já, já, jenom, já. Odměňovací hodnota jeho "já" je výrazně slastnější než jak své já prožívá jeho okolí. Člověka, který má nastavenou odměňovací kvalitu hodnoty svého "Já" stejně, taková komunikace stresovat nebude. Každý se bude opájet prožíváním svého vlastního "já" a toho druhého poslouchat nebude. Když však takový člověk vstoupí do interakce s člověk, jehož "Já" nemá takovou odměňovací hodnotu, nastane případ popsaný výše s tělem. Reakce okolí budou "To je narcis, egoista, atp."

Někdy můžeme pozorovat, že si jedinec tento vliv uvědomí. Pak začne používat místo Já slovíčko My. Věří, že tím dodá svému sdělení větší váhu. Bohužel strukturace většiny mozků ve společnosti takovou návnadu "zbaští". Ona ta prožitková paralela s plurálním majestikusem (omlouvám se češtinářům) asi nebude čistě náhodná.

Plánovací a realizační hodnoty

Každá hodnota, včetně jejich celkového hirearchického uspořádání, je vhodné z pohledu času rozdělit na dlouhodobou (sémantickou) arealizační. Tedy něco, co čerpáme z minulých zkušeností, vkládáme do našich představ a následně s tím v interakci s našim prostředím realizačně operujeme. Co si pod tím představit?? Stalo se vám někdy, že jste si vytvořily svá očekávání a ono to dopadlo nakonec jinak? Je to jednoduché, náš mozek si utváří svoji virtuální realitu (představy), pramenící z jeho nepřesného uchopování prostředí kolem sebe. Proto se jeho představy a očekávání mohou lišit od skutečnosti a někdy dokonce velmi výrazně. Ta míra zkreslení, je přímo úměrná našemu poznání reality (příčinné souvislosti dějů kole nás), tedy schopnostem našeho kritického myšlení.

Tak až zase někdy něco neskončí, tak jak jsme si předem naplánovali, očekávali či přáli, buď můžeme začít nadávat na vše a všechny kolem nás a nebo si začněmě strukturovat svůj mozek způsobem, aby vnímal skutečnost mnohem přesněji. Možná je lepší stavět své predikce na realitě než na přáních.

Najití viníka ve svém vnějším prostředí (ostatní lidé, nepřející podmínky) sice přináší okamžitou úlevu, ale v budoucnosti se s ní člověk bude setkávat opakovaně. Druhá varianta, bude ze začátku stát energii, námahu, plno nezdarů, ale s výsledkem, že plány, přání a představy se najednou mnohem víc budou shodovat se skutečnou realitou.

Jako vše v životě, i hodnoty mají z evolučního hlediska své pro a proti. Díky nim můžeme čerpat poznatky z naší minulosti, a na základě nich projektovat a plánovat naši budoucnost. Nevýhoda je taky nasnadě, pokud je nejsme schopni dostatečně rychle adaptačně měnit v závislosti na měnící se prostředí, stávají se brzdou, ohrozitelem a ničitelem našich životních úspěchů.

Motivační hodnoty, čas, prostor změny a rozdíly

Těch informací bylo najednou možná příliš. Tedy v případě že jsou pro mozek nové či doposud popisované fenomény vnímal a zpracovával odlišnou logikou. Daly by se nějak jednoduše shrnout? Měli by. Přírodní mechanismy jsou geniálně jednoduché, to jen náš mozek si vše většinou dokáže zkomplikovat, když si racionalitou zkresluje či opomíjí její zákonitosti a principy.

Skutečnost a prostorové rozdíly

Co se právě v nás odehrává? S velkou pravděpodobností hraničící s jistotou můžeme říci, že na světě nenajdeme právě v tento moment dva lidi, kteří by prožívali a vykonávali zcela to stejné. Někdo právě spí, někdo se miluje, jiný drží prst na kohoutku aby zabil svého nepřítele, a někdo, to jsme právě my, se věnujeme čtení těchto řádků. Z pohledu prostoru a stávajíci skutečnosti se každý nacházíme v odlišném hodnotovém prostředí (do vzájemných interakcí vstupůjí jiné neuronální okruhy). Zároveň jsou naše činnosti motivovány zajištěním odlišných potřeb(růstu reprodukce, sebezáchovy) a tím pádem odměňováni odlišnou skladbou neurotransmiterů (prožívámestávající skutečnost rozdílně)

A jak to bude vlastně s námi? My co bychom mohli trávit čas (skutečnost) úplně jinak, sedíme na nepohodlné židli a hledíme do něčeho tak neosobního jako je počítač. Lidé a jakýkoliv živý organismus nekoná nic náhodou, vždy jsou v prožívání aktivovány hodnoty, které nám mají zajistit potřeby růstu a nebo zabránění vzniku rizika. Přesto, že všichni v tento moment do sebe vstřebáváme identické informace (stejnou prostorovou "skutečnost"), někdo k nim při svém čtení pociťuje odpor a jiný s natěšením hltá každé slovíčko a plno z nás to jen tak přelétne. Co kdyby se náhodou něco našlo, co m umožní růst a nebo se lépe vyhnout riziku. Tedy i to co zrovna prožíváme, které informace si osvojíme nebo naopak zavrhneme se bude u každého čtenáře výrazně lišit.

"No jo, ale my bychom přesto rádi věděli, co v tento moment u nás probíhá stejně, identicky!?"  To co se právě v tento okamžik udává v našem mozku si nazveme jako skutečnost. Informace, které se k nám dostávají z vnějšího prostředí (tyto řádky) aktivují u každého čtenáře odlišný potenciál neuronálních okruhů. Proč odlišný, když všichni čteme stejné informace? Jednoduše, potenciál našich neuronálních okruhů máme díky rozdílným znalostem a dovednostem odlišně nastrukturovaný.  Lidově řečeno. V mozku každého z nás je právě nyní těmito řádky stimulován určitý potenciál konkrétních okruhů a hodnot, který jsme si pro zde popisované prostředí utvářeli již v minulosti jinými informačními zdroji (četba, vlastní zkušenosti, studium).

Odpověď na otázku z úvodu předcházejícího odstavce bude docela zajímavá. To co u nás probíhá indenticky je, že mozek porovnává rozdíly mezi tím co mu je těmito řádky předkládáno (pro všecny stejné prostředí) a tím co o tomto prostředí zná z minulosti (individuální prostředí).Ve výsledku, zde předkládané informace akceptuje (vstřebá a prováže si je s dřívějšími) a nebo odmítne (nepřináší mu žádnou hodnotu a nebo jim nevěří či jsou v přímém rozporu s jeho stávajícím vědomím).

Co činí zbývající hodnotové prostředí

Neaktivované neuronální okruhy, zachycující informace o jiných prostředích (práce, děti, sportovní koníčky), jako kdyby právě teď (skutečnost) pro mozek čtenáře "neexistovaly". Přitom z něj nikdy nevymizely, jen je nyní ze svého komunikačního toku vynechává, nezásobuje je energií, nezapojuje do komunikační interakce. Čili jako kdyby tyto "předešlé" hodnoty, které máme utvářeny v minulosti ale nevztahují se kontextově k informacím popisovaného prostředí naše stávající rozhodnutí neovlivňovaly. Tato úvaha zní docela logicky a dokonce, kdybychom právě v tento moment nasnímali funkční aktivitu mozku pomocí zobrazovacích metod, tak by se nám pravděpodobně i potvrdila. To bychom se mohli taky pěkně zmýlit. Hodnotový systém vytváří komplexní vzájemně propojenou strukturu, která se utvářela minulými zkušenostmi, kdy se hodnoty navzájem ovlivňovaly. Jinak řečeno, ty keré právě působí při čtení těchto řádků, jsou do značné míry ovlivňovány jinými, které nemusí být zrovna aktivovány.

Proč takový, né zrovna snadno uchopitelný příklad uvádíme? Důvod je jednoduchý, kvůli naši racionální "naivitě" a přáními zkreslených představám o rychlosti a vzájemných vztazích hodnotových změn v čase a prostoru.

Možná bude srozumitelnější pokud se pokusíme zachytit působení výše popisovaného principu na určité modelové analogii. Na začátku této stánky jsme se zmínili, že hodnotový systém utváří časoprostorově opěrnou kostru vědomí člověka.

Snažme si imaginárně představit virtuální planetární systém, který je tvořen objekty (hvězdy, planety, černé díry) srozdílnou hmotností. V realitě struktury hodnotového systému vědomí člověka, budou přeneseně jednotlivé planetární objekty představovat hodnotová prostředí (máma, já, táta, srdce, moje psychika, moje tělo, energie, riziko, peníze, majetek, moje zdraví  .....) a rozdílnou "hmotnost" jako skladbu neurotransmiterů s odlišnou odměňovací silou.

I když planetární objekty (hodnotová prostředí) spolu nejsou v těsném fyzickém kontaktu, přesto se navzájem neustále ovlivňují. Objekty s vyšší hmotností (silnější odměňovače) ovlivňují (zakřivují časoprostor) více než objekty s menší hmotností (slabší odměňovače). Celý systém si tak utvořil podmínky pro své chování, na základě čehož je možné predikovat jeho vývoj v budoucnu. Nic se neděje nahodile. Stejné vlivy pro prožívání a chování člověka představuje je komplexní hodnotová struktura.

Pokud například v systému začne docházet ke změnám (určitý planetární objekt mění svoji hmotnost), tato změna se projeví i na chování celku, nejvíce však u nejbližších objektů. Obdobný dynamický vývoj, můžeme měřitelně zachytit v hodnotové hirearchii vědomí. Změny v odměňovací struktuře se dějí neustále, jsou komplexní a postihují systém jako celek, nejvýznamněji však hodnotová prostředí, které jsou s měněným hodnotovým objektem vývojově "svázány".

Tyto hodnotové změny se ve vědomí odehrávají neustále. Jsou důsledkem působení evolučního algoritmu zajištění potřeb růstu reprodukce a sbezáchovy, za současného působení stále se měnícího vnějšího prostředí.

Empirická zkušenost

Jak si výše popisované fenomény co nejsnadněji představit v empirii? Stalo se vám již někdy, že jste si dali okamžité předsevzetí, že od následujícího dne začnete něco konrétního dělat jinak než doposud? "Od zítřka začnu chodit cvičit, přestanu kouřit" A nebo vám někdo slíbil, "Od zítřka budu hodný, přestanu pít" A skutečnost byla jiná? To vysvětlení je docel prosté, hodnotový systém je komplexní a provázaný "udrží" svoji celistvou strukturu v čase.

Stejně tak, pokud někdo tvrdí, že dokáže zcela oddělit svůj profesní život od soukromých problémů, nesnází, ale i radostí. (Je to sic pěkné přání, ale v realitě mozkového trastu nerealizovatelné) Obdobně, pokud politik či jakýkoliv jiný člověk v něčem opakovaně uhýbá, manipuluje, podvrhává a lže, jsou to hodnotové vzorce chování, které mu slouží k zajištění potřeb jeho růstu. Jejich konstatování, že tyto formy chování jsou součástí politického či jinak vedeného konkurenčního boje a že jinak jejich tvrzením, slibům můžeme do budoucna věřit, jsou jen další mozkovou smyšleninou a podvrhem. (Jeho mozek už to jinak ani neumí, je to jeho běžná praxe jak se dobrat řešení problému,,,, i když nefunkční)

Budoucnost

Mnozí z nás se pokoušíme pomocí různých kartářských či jinak sofistikovaných metod nahlédnout do své budoucnosti. Po pravdě řečeno, činí tak vědomí člověka, když hodlá něco změnit a chce si potvrdit že to dopadne dle jeho plánů. Někteří se dostanou do stádia, že bez předpovědi se nejsou schopni sami rozhodnout.

Pokud pro predikci použijeme hodnotovou strukturaci vlastního vědomí, dokážeme s velmi velkou přesností zjistit, které hodnoty nám jakou dobu a úsilí zaberou, než je dokážeme sami změnit. Zároveň zjistíme, jaké odezvy tyto změny začnou vyvolávat nejen v nás samotných, ale i v našem hmotném, a nehmotném sociálním prostředí. Velmi lidově řečeno. Člověk muže čerpat pouze z hodnot a odměňovací hirearchie kterou si během svého života neustále strukturuje a mění.

Hodnotová stejnost a rozdílnost

Pokud se tedy prostředí kolem nás mění i my se vnitřně vyvíjíme, a zároveň je každý z nás, jak z pohledu znalostí tak hodnotově prožívaných odměn odlišný, kde se tedy utvářejí ty "správné" hodnoty, s kterými tak obratně manipulují politici, různá náboženství, rodiče, škola, výrobci přípravků na krásu, reklama, ekonomové, firmy, nadřízení, přátelé?

No jednoduše, vymyslel je vždy jen a jeden konkrétní mozek, a snaží se je importovat do vnějšího prostředí, komunikací přenášet k jiným mozkům. Automaticky předpokládá, pokud jemu samotnému zprostředkovávají růst a chrání před riziky, musí tak působit na všechny ostatní. Jako kdyby netušil, že každý organismus i hodnoty které potřebuje jsou do značné míry odlišné. A náš vlastní mozek, vše věřící orgán, je ochoten cizí hodnoty akceptovat, bez ohledu na svoji vlastní individualitu a z ní plynoucí jedinečnost potřeb.

A tak se klidně honíme za kariérními postupy, prosazujeme firemní hodnoty, necháme se utáhnout na vařené nudli hodnotové nabídky politických populistů. "Stačí když někdo konkrétní, který je nám blízký, prohlásí, že je to tak správné"

Hodnoty, které prosazujeme mohou být skupinově společné a nebo taky ostatní jedince poškozující. Mnohé autority, si naplňování svých vlastních hodnotových potřeb dokáží i pojistit. "Demokraticky" je nechají prohlásit za společensky většinově prospěšné, ukotví je do formálních pravidel, a k tomu si vymyslí dohlížitelské a represivní orgány, na vymáhání jejich zajištění. Což v překladu mozkové reality znamená: "Budeme řídit a ovlivňovat chování a aktivaci neurotransmiterů všech ostatních?! Musí se přizpůsobit naši představám"

Pokud jsou to hodnoty, které umožňují skupinový růst a zároveň chrání před individuálními riziky, vycházejíce tak z evoluční motivačního algoritmu, projeví se jejich působení jako neustále se zrychlující celospolečenský růst, ať již ekonomický, společenskosociální a mentálně dovednostní. Na druhou stranu, když se v empírii odehrává opak, buď jsou přímo nastaveny hodnotová pravidla jako společnost poškozující (bránící růstu) a nebo nefunguje jejich aplikace (při realizaci nedokáže uchránit před riziky).

"Vlajkové" - společenské hodnoty

Na tomto místě bychom se rádi vrátily na začátek této stránky, ale již pod drobnohledem jevů, které jsme se snažili zachytit v průběhu textu výše. Proč se mohou vůbec "vlajkové" hodnoty utvářet? Proč se lidé a jejich mozky nechají velmi snadno oblbnout a honí se za hodnotami, které jim nejsou vlastní, a dokonce za těmi, které daného jedince vývojově poškozují?

No jednoduše, mozek je obrovským strůjcem virtuality, a když jsou mu prezentovány určité hodnoty jako pro něj výhodné tak je akceptuje, bez ohledu na realitu skutečnosti. Pokud v něm nejsou aktivovány okruhy, které hojasně a s patřičnou silou upozorní, že prezentovaný způsob získání hodnot, není ve shodě s tím, co zná ze zkušenosti z reality. Lidově řečeno, uvěří slibům, bez toho aby si reálnost jejich naplnění zcenzuroval.

Slibme mu, když skočí šipku z okna z pátého patra, tak nadobude obrovské bohatství. Takovému jednání se s největší pravděpodobností vyhne i přes lákavý hodnotový příslib. V tomto případě dokáže mozek s dostatečnou přesností a kontextovou provázaností konfrontovat nabídku s reálnými důsledky. (Co se stane následně, když ...) Na druhou stranu je zajímavé neustále důvěřuje slibům těch stejných politiků. I když se již mnohokrát mohl přesvědčit, že jejich sliby nejsou nikdy v reálu naplněny. (Ony se ty objektivní důvody, že za to můžou buď podmínky a nebo někdo úplně jiný, vždy najdou). Pravděpodobně to bude tím, že si dostatečně silně ještě svoji vlastní "držku" nenabyl.

Proto tolik lidí skočí na vábničku ekonomických hodnot. Od malička si mozek hodnotově strukturujeme tak, že jsou potřebné, že bez nich nemohou plnohodnotně žít, a pro jejich získání jsou schopni udělat cokoliv, často bez ohledu na vlastní rizika a ohrožení své vlastní fyzicky hmotné existence. Vést války, zadlužit se, riskovat v loteriích, nechat se vydírat nadřízenými, šikanovat úředníky, honit se za kariérou, sociálním a společenským postavením. Převládá víra, že zisk může být rychlý a s vynaložením miniální námahy.

Mozku je ale jedno, jak svůj prožitek slasti získá, on si ho umí vytvořit i bez toho všeho, co my nazýváme, ekonomický standard, vývoj hdp, kariéra. Napžíklad stejný pocit slasti při sexu dokáže aktivovat mozek miliardáře, stejně jako neuronální okruhy papuánce. A zatímco mozek miliardáře se ke svému pocitu slasti dostává až s každou novou miliardou, papuánec ho zažívá pokaždé, když narazí na nové mraveniště s chutnými mravenci.Prožitek pro oba dva mozky může být stejný.

Všichni unisono jsme schopni tvrdit, že našemu vlastnímu mozku se "hloupost" vyhýbá. No tak se jen pozorujme chvíli z nadhledu, kolikrát za den posuzujeme zda je něco z našeho subjektivního pohledu dobře či špatně, v šálivém domnění, že stejně hodnotově to musí přeci prožívat i mozek kohokoliv jiného. A klidně to budeme dělat i optikou hodnot, které nám předává mozek cizí (expert, majitel firmy, odborník, kněz). V současné době jsou to například prožitky žen, a jejich projevy v podobě různých psychosomatických poruch, způsobené jejich hodnotovými představamy, že nesplňují "standardy" ideálu krásy.

Tím, že se mozek člověka nechá zlákat, naplňováním hodnot někoho druhého, neznamená, že je tím schopen potlačit hodnoty vlastní individuality a jedinečnosti člověka. Pokud tak činí, tak ho tělo a psychika dokáží pěkně vytrestat, pocity úzkosti, agrese, nemocemi. A on „chudák“ nebude ani tušit proč. Vinu bude hledat ve svém prostředí, místo toho, aby se zamyslel, že je to on, kdo mozku upírá hodnotové naplnění jeho vlastních evolučních potřeb.

Průzkumy veřejného mínění – přiznaná manipulace

Neradi bychom se zabývali vypovídací hodnotou současných průzkumů veřejného mínění,  jejich manipulativním zneužíváním, mnohem více se zaměříme na jev, kterého si necenzurující mozek nevšímá.

Na první pohled by se mohlo někdy zdát, že politici a jejich marketingové aparáty využívajíce průzkumů veřejného mínění, to dělají s motivací, aby se informovali, jaký je názor demokratické většiny, jaké hodnoty si ve svém životě přeje či nepřeje. (Nezpochybňujme motivaci jejich čistých úmyslů, spíše se na tento fenomén zadívejme ve světle poznatků, které byly popsány výše)

Dá se předpokládat, že člověk (politik), který pracuje s výstupy sociologických šetření a průzkumů veřejného mínění, se snaží zjistit, jaké hodnoty si veřejnost přeje, protože je jeho mozek sám nezná, nejsou mu vlastní. Jednoduše řečeno, prožívá je rozdílně. Proto bychom měli být rádi. Ano ten člověk se zajímá o to co demokratická většina veřejnosti chce, co potřebuje, co vyžaduje, nezajímá se pouze o sebe a svoje potřeby moci. 

Naproti tomu u člověka, který sveřepě bude prosazovat své myšlenky, a hodnoty, vysvětlovat příčinné souvislosti svých vizí, proč jsou správné a co přinesou, před čím naopak ochrání, bez toho aby se zajímal o názory široké veřejnosti, bychom mohli lehce nabít pocit, že nežije v realitě, že je to zahleděnec sám do sebe a na demokratickou většinu zvysoka kašle.

Každý člověk si v neuronálních okruzích svého mozku utváří vlastní hodnotové struktury (hirearchie), které následně ve svém životě využívá pro zajištění svých potřeb růstu reprodukce a sebezáchovy. Mluvíme o neuronálních okruzích a léty budovaném potenciálu jejich interakčních vazeb. To není možné v mozkovém prostředí nějak obcházet, či obelhávat. Co tam je, to tam je, a je to to jediné, co člověk při utváření a realizaci svých myšlenek a potřeb může využívat.

Jak si myslíme, že dopadne realizace hodnot průzkumů?

Mozek jedince, který se nespoléhá na průzkumy bude vždy realizovat hodnoty, které veřejně prezentoval, protože jsou mu vlastní. Stejně tak, mozek člověka, který svoji kampaň vedl pomocí hodnot zjištěných ve výzkumech, bude v realizaci naplňovat hodnoty sobě vlastní o kterých se jaksi opomněl zmínit, prezentuje ty z průzkumů. Jeho mozek, ale jiné než vlastní nezná a neumí! (Zkusme si to každý sá na sobě, zda dokážeme kvalitně naplňovat určité hodnoty, které nám jsou cizí, prožíváme je nepříjemně, ale okolí je po nás vyžaduje)

Co si tedy můžeme být stoprocentně jisti? Že nabídka hodnot mozku člověka, která vznikla na základě sociologických či obdobných šetření, nebude nikdy naplněna. Je to pouze účelové využití informací, pro to aby mohl následně začít realizovat hodnoty svoje vlastní individuální.

Ve zkratce řečeno. Takový člověk, tím že i přímo prohlásí, že se spoléhá na průzkumy veřejného mínění, nám dává docela jasnou řečí najevo. Budu s vámi účelově manipulovat, protože mým zájmem je získat moc, abych následně mohl realizovat své vlastní hodnotové potřeby, o kterých vám však nic říci nehodlám!

"Přeci tady musí vládnout pořádek, jak by to vypadalo, kdyby si každý dělal co chěl?" A nejlépe, když se vše bude řídit mými pravidly, abych byly naplněny mé vlastní hodnoty.

Dalo by se říci, že je velmi těžké skoro nemožné odhalit hodnotové manipulace pouhým okem? Tedy člověka který na nás nyní hraje habaďuru, že mu jde především o blaho společnosti a podstatu věci samotné? Taky si tyto kontexty bere do úst v každé druhé větě. Po pravdě řečeno. Člověk nemusí být psycholog, aby dokázal odlišit člověka hodnotově ukotveného a vyzrálého, již z jeho obsahu verbálního projevu a hodnotového zaměření, které si v něm vybírá. Pravděpodobně se bude velmi podobat člověku v následující ukázce. Myslíme, že je velmi inspirativní.

Malý dovětek:

Protože se blíží volby a tato stránka je věnována hodnotám a hodnotovým stereotypům, rádi bychom se zmínili o zajímavém jevu. Nejednou ve svém okolí můžeme zaslechnout věty typu:

"Ti si nakradli, ti už mají dost." Pokud se ohlédneme na evoluční mechnismus, lidská potřeba neustálého růstu se nikdy neztrácí, až naši smrtí. Proto mějme napaměti, že převléknutí polirického kabátu, neznamená přestrukturování hodnotově motivačního algoritmu v mozku. Mnohem více se bude jednat o účelovou manipulaci.

"Ti noví se tlačí do politiky, protože si ještě nenakradli". Je docela velká pravděpodobnost, že tomu je proto, že krást neumí a nebo nechtějí, prožívají to jako své evoluční riziko.

Převzato z: www.kvantovapsychologie.cz