• Proč mě můj mozek porovnává s ostatními?
• Proč jsem úspěšnější než jiní lidé?
• Za jak dlouho to jejich mozek může změnit?
• A proč jse v něčem úspěšnější více a jiném méně?
• A dovolí mi můj mozek být bezkonkurenční?

(Tyto otázky jsou určeny pro čtenáře, kteři si zvolili druhý způsob)

Na předcházející záložce jsme se snažili podrobně zachytit mechanismy mezilidských vztahů, které jsou důsledkem působení evolučního algoritmu, naplnění potřeb růstu reprodukce a sebezáchovy. Jedním z výsledných jevů působení tohoto mechanismu, o kerém jsme se doposud zmiňovali pouze okrajově, ale v našem každodenním životě na nás působí neustále, představuje naše kokurenceschopnost.

Možná bychom ji mohli na první pohled přiřadit především ekonomické a sporovní sféře, kdyby kvalita jejíhoprožívání, neovlivňovala dennodenní rozhodování a chování kohokoliv z nás. Nejen že člověk neustále vnitřně soutěží sám se sebou, při svých potřebách růstu (být lepší, rychlejší, krásnější, úspěšnější, chytřejší, bohatší ...), ale zároveň si své kvality neustále porovnává se svým sociálním prostředím. Vyhodnocujeme potenciální konkurenci v lásce, v zaměstnání, na sportovištích, porovnáváme se se sousedy spolupracovníky, nadřízenými, kamarády, kdo je v čem úspěšnější a kdo méně. Ve výběru a nákupu hodnot, kalkulujeme, spekulujeme, které pro nás budou vhodnější a které méně. Jinak řečeno, mozek člověka neustále, i když si to mnohdy rozumově ani neuvědomuje, soutěží jak sám se sebou tak se svým okolím.

• Co vždy rozhoduje o naši konkurenceschopnosti a úspěších v určitém prostředí?
• Jak rozeznám proč a v čem jsou aktuálně jiní "lepší" než já?
• Jak rychle a jakou činností to můžu změnit?
  

Hned ze začátku bychom měli upozornit, že se budeme věnovat konkurenčnímu prostředí, kde lidé jednají podle pravidel. Na druhou stranu, můžeme tak i přesně odhalit ty, co pravidla stanovená prostředím nedodržují, obcházejí či přímo porušují. Důsledky tohoto jednání jsme se zabývali na stránce vztahů.

Konkurenční prostředí mezi jednotlivci a skupinami, které utváří, přirozeně vzniká všude tam, kde lidé usilují o získání stejných hodnot, kterých je omezené množství. Ať již se jedná o ekonomické, sportovní, vědecké, vztahové či jiné prostředí. Jako prostředky konkurenční výhody jsou mnohde zmiňovány různé aspekty, majetek, moc, peníze, fyzická síla a krása, dlouholeté zkušenosti, nadání, náhoda, známosti atp.

Zkusme se však zamyslet, zda tou skutečnou podstatou kokurenceschopnosti jedince nemůže být jiný fenomén, jehož jsou výše zmiňované prostředky až výsledným projevem. A sice přesnost hraniční strukturace neuronálních okruhů našeho mozku pro dané časoprostorové prostředí.

Malá pomůcka

Mozek člověka si při pohledu sám na sebe velmi rád zkresluje. Pokusme se při čtení následujících řádků, jakoby virtuálně povznést a porozvat sebe, svůj mozek z nadhledu. Jako kdyby to byl nějaký cizí organismus, který jedná a může ve svých rozhodnutích může vycházet pouze z níže popisovaných mechanimsů.

Vnímaná skutečnosti a utáření fikcí

Velmi často, mnohdy i opakovaně, jsme v části, procesy strukturace mozku (učení), naráželi na slova jako pravda, přesnost, prostor, rychlost jeho změn v čase. Na ně pak většinou, jakoby automaticky, navazovaly pojmy virtuální realita a objektivní skutečnost. Tuto stránku bychom rádi věnovali snaze výše zmiňované slovní pojmy ukotvit tak, aby s co největší přesností popisovaly principy, které se snažíme jejich pomocí popsat. Možná se nám tím podaří výrazně usnadnit vnímání různých grafů a schémátek a utvořit mezi nimi jednodušeji uchopitelné souvztažné vazby.

Jakou roli hraje přesnost v našem životě

Pravděpodobně by nemělo nikoho urazit, pokud prohlásíme, že přesnost může být větší či menší. Když bychom se však snažili popsat absolutní přesnost, tak zákonitě narazíme na vlnu zcela oprávněného odporu díky limitaci současné míry poznání. (neexistenci měřením ověřitelné singularity). Proto považujme veličinu přesnosti sice za relativní, ale vůbec néé nepodstatnou. A proč? Pokusíme se důležitost jejího vlivu zachytit v ilustračním schématku.

Míra "objektivního" poznání s jakou člověk uchopuje děje v sobě a okolním světě, je již odpradávna zcela zásvislá na tom s jakou přesností je schopen jejich pozorování. Do té doby, dokud bylo naše poznání závislé pouze na vlastním zraku sluchu a cítění, jsem dokázali zaznamenat pouze děje v určitém prostorovém rozsahu a jejichzměny v určitém rychlostním rozsahu. Ostatní, větší či menší, se nám dařilo pozorovat víceméně náhodně. A jejich skutečnou existenci spíše předpokládat či tušit zprostředkovaně (atomy, buňky, molekuly, částice, evoluční mechanismus, principy utváření vztahů mezi lidmi). To co naše smysly nezachytily, to pro náš mozek neexistovalo. Přesto, že v realitě to tu stále bylo, je a dění ve světě kolem nás i v nás samotných neustále ovlivňuje.

Výše popisovaný princip si můžeme modelově představit jako síťku s rozdílnou hustotou. Čím hustší, tím přesnější časoprostorové změny a rozdíly může zachytit. Jinak řečeno, přesněji uchopit skutečnou realitu a příčinné souvislosti chování přírodních systémů. To nám umožňuje s mnohem větší přesností předpovídat "Co se stane, když ...."

Nese s sebou přesnost pro lidstvo nějaké důsledky? "Principiálně zásadní!" Mnohé vlivy, doposud přičítané bohu (či jiné neměřitelné "veličině") se posouvají do stále menších či vzdálenějších prostorů. Díky zvětšující se míře přesnosti dnes již víme, že lidské tělo je utvářeno současným působením jednotlivých orgánů a jejich struktur, ty zase miliardami buněk a ty zase chemickými sloučeninami molekul, a ty jsou utvářeny jednotlivými atomy, které vznikají interakčním působením elementárních částic. Podstatou je, že s každým výrazným posunem ve schonosti přesnosti našeho měření (pozorování) určitého časoprostorového prostředí, vznikaly zcela nové náhledy na zákonitosti machanismů a principu fungování světa uvnitř i kolem nás.

• S jakou přesností dokážeme měřit procesy utvářející vědomí člověka?
• Co víme o rozhodovacích procesech našeho mozku?

Lidský mozek, který má rád své jistoty (jednou naučené a uchopené pravdy), by nejraději každé nové poznání jednoduše lineárně připojil k tomu svému stávajícímu v podobě novinky či nového trendu. No není divu, ono ho to stojí, pořádnou porci energie a námahy přestrukturovávat již jednou uchopené časoprostorové hranice určitého prostředí, znovu, jinak a přesněji. Je pro něj výrazně jednodušší, pokud to nové připojí k tomu starému (nemusí měnit své stávající stereotypy). "Bohužel", s každým tímto přesnějším poznáním, mnohdy zjistíme, že souvislostní příčiny fungování světa (realita) je "trošičku" či úplně vzdálena tomu, než jsme ji dříve učili náš mozek vnímat (viz. rozdíly mezi přírodní a newtonovskou logikou ve vnímání času).

Přitom přesnost měření není nic jiného, než kvalita, s jakou jsme schopni zachytit kratší úseky prostorových změn v čase, ale někdy s nedozírnými následky pro poznání příčinných souvislostí a prostorových kontextů. (Pokud někdy sledujeme články referující o nových vědeckých objevech, většinou, néli vždy vznikají díky větší přesnosti)

Jaký to má důsledek pro mozek? Při prvním pohledu, kauzálně logickém, jsou to pouze a jen informace, pro mozek stejné jako jakékoliv jiné. A pro někoho i takové budou vždy, prostě jím, či kolem něj projdou jako ty červené puntíky. Pro to, aby mohl člověk tyto přesnosti pozorovat, vnímat jejich stejnosti a rozdíly, si musí obdodně, jako ve schématku výše, dostatečně bohatostně nastrukturovat své neuronální okruhy. Jinak budou kolem něj či skrz něj procházet. Prostě jeho informační báze zůstane nedotčena, jako kdyby nepoznal nic nového, nic se v prostředí nezměnilo. Můžeme si takový jev představit jako síťku v okně, která nás chrání před komáry. Pokud jsou oka příliš velké komár proletí, síťka ho jednoduše díky malé "hustotě" nezachytí.

Možná bychom na tomto místě chtěli zvolat "HEURÉKA!" Naučíme náš mozek vnímat, jak fungují principy toho nejmenšího, doposud změřeného světa, a můžeme s touto přesností předpovídat pravděpodobnostní chování všech přírodních systémů v budoucnu. (Co po mně moje manželka bude chtít až přijdu z práce domů?) To by znamenalo, že například nejpřesnějšími chemiky, genetiky, biology, psychology, učiteli, sociology, ekonomy, politiky budou kvantoví fyzici. "Tak, z hrušky na zem, zpátky do reality!" Logické uvažování nás navede k tomu, že by to tak být teoreticky i mělo, ale pohled do životní empirie nám předvádí, něco zcela odlišného.

Tak, kde se v mozku nachází ten pověstný zakopaný pes, gordický uzel, či jak kdo si je nazveme? No tu odpověď najdeme znovu ve spojitosti času s prostorem a rychlostech jejich změn. Mozku a jeho neuronálním okruhům je opravdu jedno, zda se jedná o informace o malilinkatém atomu, lidském rganismu a nebo o mezilidských vztazích dvou lidí. Rozhodující je pro něj pouze to, jak přesné informace o prostředí a bohatost (hustotu) jejich vzájemných kontextů o stejnostech a rozdílech si v nich nastrukturujeme. Mozek nemá žádné logické centrum, které bychom naprogramovali a ono by nám už realitu, její stejnosti a změny dokázalo uhlídat samo.

Z toho důvodu i kvantový vědec, který se dennodenně zabývá přesnými analýzami těch nejmenších systémů, pokud si obdobné principy jejich projevů chování (stejnosti a změny) s dostatečnou přesností a bohatostí mozkem neuchopí i pro jiná prostředí (chemii, biologii, psychologii, mezilidské vztahy, ekonomii), jeho mozek, za zdmi výzkumného ústavu začne využívat, bohatostně rozdílně strukturované sítě, které si pro dané vnější prostředí nastrukturoval. Velmi lapidárně řečeno, jeho mozek je přes den schopen rozlišovat a vnímat změny spinu fermionů a bosonů včetně jejich kontextově vztažených důsledků pro chování systému jako celku  a odpoledne si ten samý mozek vůbec nevšimne, že jeho manželka změnila účes, dceruška již nechodí do školky, ukradli mu auto nebo si nekoupil nic k večeři, včetně důsledků, které z toho pro něj plynou. Jednoduše jeho mozek začal v jiném prostředí využívat bohatostně jinak strukturované sítě, s výrazně menší přesností rozlišování stejnosti a změn. (prosíme, nechť čtenář nezobecňuje, je to ukázka principu rozdílných přesností, jednodho mozku v různých prostředích)

Na druhou stranu, je nezřídka některým přírodním vědcům spíláno, že "kafrají do všeho" i mimo svůj "oficiální" obor, kerému se profesně věnují. Tu se vyjadřují ke genetice, ekonomii, medicíně, černým děrám, politice atp. No nedivme se, protože ať se zabývají jakoukoliv z v pravo zmíněných věd, tak jejich časoprostorové principy a mechanismy jsou přesahové. A pokud stejnosti a změny pramenící z relativistických zákonů začnou pozorovat a vnímat i v jiném prostředí, tak si jednoduše strukturují přesnost potenciálu interakčních vazeb neuronálních okruhů i pro toto prostředí (například ekonomii). A nutno dodat, že mnohdy výrazně přesnější a bohatší, čili skutečné příčinné realitě blíže, než je schopen zachytit jakýkoliv jiný smrtelník, který tímto způsobem nastavené vnímání nemá. (například profesionální politolog, sociolog, ekonom, atp.)

(Mohli bychom zmínit příklad Richarda Feynmana, ačkoliv je laické veřejnosti často prezentován především jako člověk, který se podílel na sestrojení atomové bomby (fyzik). Ten kdo někdy shlédl jeho přednášky, rozhovory, či knihy získá obrázek o záběru jeho vědění výrazně odlišný. Či Leonardo da Vinci. Abychom nemuseli pátrat daleko, tak stačí shlédnout rozhovory například s panem profesorem Holým či Wichterlem.

Role přesnosti v běžném životě

Jakkoliv může předcházející text navozovat, že přesnost je doménou především vědců, tak vězme, že opak je pravdou. Vědci jsou ti, kteří se s ní na začátků trápí, kteří ji objevují. Jejími hlavními uživateli jsme my, běžní lidé a náš vlastní mozek každou vteřinu našeho života. V jakémkoliv prostředí v kterém se  během dne pohybuje.

Přesnost a hraniční přesnost

Se slovem přesnost si někteří z nás jako první spojí významy dochvilnost, či stejné opakovaní určitého pracovního postupu, úkonů vedoucí k dosažení stejného cíle (kvality výrobku atp). Možná nám to nebude připadat zvláště zajímavé, ale vždy, když člověk užívá pojem přesnost, činí tak ve spojitosti s časem a prostorem. Z předešlých textů již víme, že existuje čas lineárně newtonovský (zjednodušující) a relativisticky - einsteinovský (zpřesňující).

V pojetí lineárního času, je přesnost chápána jako schopnost opakovaně vykonat to stejné identické. (jinak řečenostereotypní). Předpokládáme, že okolní podmínky a systém sám se v čase nemění. Proto jsme schopni si domluvit schůzku na jedno místo v jeden čas. Vyrábět opakovaně stejné produkty (pásová výroba atp.). V tomto vztahu pojem nepřesnost znamená určitou odchylku od stanovené či naplánované časové či prostorové normy. Má to jednu obrovskou výhodu. Pomocí měření lineráního času a prostorových měřidel, jsme schopni bez problémů ověřit, zdali probíhá například konkrétní děj přesně, tak jak jsme si jej naplánovali.

Přesnost, v relativistickém pojetí, tedy v tom přírodním, je hraniční schopnost, s jakou jsme schopni měřit změnyči rozdíly v chování systémů. Možná by bylo vhodnější uvést pár empirických příkladů ze života člověka na příkladech našeho smyslového vnímání. (přírodně relativistického systému)

1. Představme si člověka s absolutním hudebním sluchem a člověka s hudebním "hluchem". Mezi schopnosti nadaného jedince patří, že dokáže přesně vnímat jednotlivé tóny určité melodie, jejich změny a rychlost s jakou se tak děje. Tato přesnost jim následně umožňuje danou melodii bez větších problémů reprodukčně zopakovat, či využít její jednotlivé části pro skomponování skladby nové. My co touto schopností nedisponujeme, či jsme si učením nenastrukturovali dostatečně bohatou neuronální strukturu pro vnímání těchto prostorových  přechodů a hranic, při pokusech interpretovat konkrétní melodii působíme, jako zábavná pouťová atrakce. O snaze o vlastní tvorbu ani nemluvě (kde nic není ani smrt nebere).

2. Obdobný princip platí i pro náš zrak, chuť, čich, tělesně dotykové a termodynamické cítění. Je tedy schopnost hraničně přesného rozlišování změn životně nějak důležitá? Představme si slepého člověka, který si to mastí po dálnici stovkou v trabantu a najednou mu do cesty vjede nákladní vůz. Pravděpodobnost jevu, který nastane si asi dokážeme živě představit. (Samozřejmě tento příklad byl nereálný, ale spíše má sloužit k tomu, abychom si uvědomili, jak pro život důležitá je schopnost přesného hraničního rozlišování změn v prostředí). Pokud si obdobnou situaci představíme u zdravého člověka, ten je schopen docela rychle tyto změny v prostředí rozeznat, a tak se kolizici, sice s pořádným vypětím dokáže vyhnout. Když se do identické situace dostane pilot F1, pro něj navyklého rozeznávat droboulinké změny a rozdíly v prostředí při mnohem vyšších rychlostech, zabránění kolize pro něj bude výrazně snažší.

A jak je to s našim vlastním cítěním a prožíváním, kterými jsou řízeny a motivovány všechny naše vnější projevy chování? Zkuste si jen tak mimochodem s určitou hraniční přesností popsat, co právě prožíváte, proč to tak prožíváte, co to ovlivňuje, jaké projevy našeho chování, myšlení to vyvolává, pod vlivem čeho se to mění, s jakou rychlostí a zda jsme již něco obdobného prožívali a cítili někdy v minulosti, a možná taky trochu nahlédněme do budoucnosti, co budeme prožívat zítra, za půl roku a proč.

Stejně tak, jako u výše popisovaných příkladů, k tomu potřebujeme pouze s určitou hraniční přesností a kontextovou provázaností bohatostně nastrukturované neuronální okruhy.  Hmmm, neradi bychom předvídali, ale v tomto bodě to už bude pravděpodobně u všech z nás výrazně horší.  Dokonce si dovolujeme zatypovat, že čtenář ani netuší, kde a s čím má začít, jak se tohoto úkolu uchopit.

Je docela zajímavé, že naše prožívaní, které je s námi od malička u úplně všeho nedokážeme přesně ohraničit, popsat, zdůvodnit. Co jsme schopni ještě vycítit, je zda je nám něco příjemné či naopak.

No, nebudeme nás trápit. Je naprosto běžné že lidskými smysly nejsme schopni pozorovat s hraniční přesností určité časoprostorové děje v prostředí a rychlost jejich změn v čase. (příčinné souvislosti chování atomů, elementárních částic, či galaxií). To samé platí i pro interakční potenciál našich neuronálních okruhů v mozku, kdy energeticko komunikační aktivací určitých sítí  ve vztahu s určitým prostředím je "utvářeno" naše prožívání.

Stejně jako u atomů a hvězd, tak i u našeho prožívání jsme odkázáni na potřebu velmi přesných a citlivých měřících technik a následné zachycení výstupů v modelech, které nám umožní vnímat tyto jevy v hraničních rozlišovacích rychlostech změn a prostorových velikostech, kterých jsme rozumově schopni docílit, či je náš mozek strukturačně naučit. Bez možnosti přesného měření budeme vždy odkázáni na naše odhady, domněnky a intuici, které mohou být, velmi často i jsou, nepřesné, skutečnost zkreslující, vedoucí k zavádějícím výstupům a soudům)

Hlídaní změn reality - adaptace

Člověk a jeho mozek, ačkoliv by si někdy přáli pravý opak, jsou přírodní systémy, které se díky působení evolučního algoritmu neustále mění. Nejen, že se vývojově měníme sami, ale i naše prostředí. (lidé, informace na kterých stavíme svá rozhodnutí, přírodní podmínky atp.)

Stalo se vám někdy, že by jste se trápili otázkami: ("Proč už mě nemá rád?", "Proč to nefunguje, když to před tím šlo?", "Proč se mi najednou nedaří?", "Proč se ke mně začali chovat jinak?", "Proč, když to byl takový hodný kluk provedl najednou tohle?", "Proč mám deprese a před tím jsem žádné neměla?", "Proč se poslední dobou cítím tak špatně?, "Proč nastala ekonomická krize?, "Proč zákazníci změnili své nákupní preference?, Proč mě najednou nadřízený nemá rád?")

Všechny tyto otázky mají jedno společné, nějaké prostředí kdysi určitým způsobem fungovalo (nacházelo se ve vámi vnímané stereotypně stejné interakční rovnováze), na kterou jste si navykli, a najednou pociťujete, že je to jinak a netušíte proč. Většinou si toho člověk povšimne, když to nese nelibě. Změny druhým směrem bere tak nějak automaticky, že k jeho životu patří. Někdo hledá rady u psychologa, jiný u manželským poradců, kartářek, astrologů, odborníků, analytiků, poradců. A někdo si těchto změn ani nepovšimne, jede si dál podle sebe, až ho to jednou životně a nebo profesně pořádně vytrestá.

No ty příčiny jsou jednoduché, člověk, který nemá dostatečně bohatostně nastrukturované sítě, si nemůže změn, které jsou například postupné, pomalé všimnout (červené puntíky), a tak jedná stále stejně jako kdyby se nic neměnilo (není schopen dostatečně rychlé a účinné adaptace). Ten průběh může být, ale i opačný, kdy se mění člověk, nevšímá si toho, až to vyvolá velké střety a třenice s doposud interakčně harmonickým prostředím.

Jinak řečeno, hraniční schopnost rozlišování změn rozhoduje o tom, do jaké míry budeme schopni registrovat změny ve svém vnitřním a vnějším prostředí. U vědců, například rozhoduje, zda budou schopni něco nového vybádat či nikoliv. Klidně se může stát a velmi často to tak asi i bude, že mají obrovský a zásadní objev neustále před "svýma očima", ale jejich mozek tuto změnu, či rozdílnost není schopen zachytit. (červené puntíky procháející síťovinou)

Většinou, po výše zmíněných otázkách následuje: Co mám dělat??, a "Co se stane, když? ......"  Tímto způsobem se pokoušíme vykalkulovat budoucnost, tak abychom změnou aktivovali chování, které povede k příjemnějším prožitkům a zabránění těm nepříjemným.

Budoucnost minulost současnost

Jak si mozek utváří budoucnost? Velmi jednoduše. Na základě zkušeností z minulosti si lineárně seskládá cestu ke světlejší budoucnosti. (Asi nebude bez zajímavosti, že každý subjektivně k té lepší než doposud. Jak jejich naplnění někdy v reálu dopadá jsme pravděpodobně pocítili všichni). Ta příčina je velmi prostá. Virtuálně kalkulujeme s vlastními změnami a změnami prostředí, tak aby nám vyšel pro nás výsledek, který si stnanovíme jako cíl. Pozor, zde se jedná vždy o přání, tedy virualitu! Její budoucí naplnění je přímo odvyslé od toho s jakou hraniční přesností jsme schopni vnímat principy mechanismů dějů ve vnějším, ale i svém vnitřním prostředí. Jinak řečeno, nikdy nejsme schopni naplánovat deterministicky přesně, co se v budoucnu stane, ale s čím větší přesností budeme vnímat realitu, můžeme zvyšovat pravděpodobnost, že dojdeme k cíli, který jsme si vytyčili.

Obrana proti nepravdám, zkreslení, manipulacím, lžím a podvodům

V jednom velmi oblíbeném českém filmu, s panem Polívkou v hlavní roli, zaznělo plno chytlavých "hlášek", jako "Nevěřit je hřích!" Čemu vlastně mozek člověka věří? Tomu co vidí, cítí a slyší. Zatímco zrak a hmatové cítění, dokáže existenci běžné reality zcenzurovat s velkou přesnotí, naše slyšení již takové není.

Jen si uvědomme, jaké množství informací se na nás každý den valí z médií, tištěných, obrazových, kolik toho slyšíme od kolegů v práci, kamarádů. Výraznou většinou se jedná o informační podněty o vzdálených časoprostorových dějích, jejichž skutečnou realitu (přesnost průběhu) si nemůžeme ani svým zrakem a ani hmatem ověřit. Jsme tedy odkázani, na to věřit, či nevěřit tomu co zprostředkovaně o daném prostředí uslyšíme. Jen tak pro zajímavost, pokuste se během jednoho dne pozorovat čemu všemu co slyší, váš mozek věří, bez toho aby měl snahu to podrobit cenzuře. (televize, zprávy, různá prohlášení, reklamní sdělení, kolegové, kamarádi). Těch příkladů, kdy je mozek ochoten uvěřit absolutním nesmyslům, smradlavým návnadám a ideovým hodnotám, najdeme nejen v historii, ale i současnosti velmi mnoho. Přitom, při přesnějším uchopování skutečné reality by se jim bez problémů velmi snadno ubránil.

Bohatost a reflexe příčinných souvislostí vzahů konkrétních prostředí v našich neuronálních okruzích, je jedinou ochranou našeho mozku před různými druhy manipulací, zkreslení, nepravd a lží. Jakmile k mozku takové podněty dorazí a on je díky své hraniční rozlišovací schopnosti zachytí, začíná cenzurovat. Tento mechanismus působí, ale i opačně. Jestliže máme sítě, díky předešlé zkušenosti nastrukturovány jinak, klidně i zkreslujíce oproti skutečnému dění, bude se mozek snažit novou pravdu cenzurovat tou svoji předešlou. (vědci to znají, kolik jim toho kolikrát unikne, díky jejich mozkovým stereotypům - někdy je nazýváme dogmaty)

Konkurenční úspěšnost jedince a sociální skupiny

(Při tomto vysvětlení nezohledňujeme působení hodnotově rozdílného motivačního mechanismu, který je blíže popsán na stránce hodnoty. Vycházíme z předpokladu, že chtění dosažení úspěchu a vynakládána energie na ktivity pro jejich dosažení je obdobná či identická.)

Konkurenční úspěšnost je přímo podložena schopností mozku, s jakou přesností je naučen vnímat reálie soutěžního prostředí. Tento jednoduchý vztahový princip platí jak pro vědu, běžný život, mezilidské vztahy, ekonomii a komunikaci. Co znamená, když člověk pozoruje, že někdo jiný je v určitém prostředí úspěšnější? Odpověď je jednoduchá. Má pro něj bohatostně nastrukturovány neuronální okruhy, které mu umožňují s vyšší přesností zaznamenávat časoprostorové změny a tím pádem se lépe adaptovat (přizpůsobit). Nic složitějšího, záhadnějšího za naši konkurenceschopností hledat nemusíme.

Konkurenceschopnost a čas

Možná bude pro čtenáře lépe srozumitelné, pokud se pokusíme popsat důsledky projevů působení konkurenčního mechanismu v prostředí, pomocí historicky časových skoků (minulost/budoucnost). I když je uvedený příklad fikce, pomůže nám modelově zachytit důsledky s větším rozlišovacím dopadem pro naše vnímání. 

Předtsvame si, že by kdokoliv z nás měl tu možnost, ze svými současnými znalostmi a dovednostmi, přemístit se o jedno či dvě století zpátky. Ať již jsme v současnosti více či méne průměrní obchodníci, vědečtí pracovníci, strojaři, zbrojaři, chemičtí laboranti, zubaři či doktoři.

Scénář, jak by naše působení v "dávnověku" mohlo dopadnout, by vypadal asi následovně. Přesto, že bychom měli k dispozici funkčně stejné mozky jako naši předkové, naše rozdílnost by spočívala v tom, že budeme disponovat pro určitá časoprostorová prostředí výrazně bohatší strukturací interakčního potenciálu našich neuronálních okruhů. Tato naše schopnost, by se logicky měla projevit jako velká konkurenční výhoda oproti ostatním, kteří tímto potenciálem nedisponují. Pokud bychom disponovali dostatkem ambicí, tak bychom tuto naši výhodu lehce uplatnily např. v určitý tržně ekonomický úspěch, sociální postavení, ve vztazích atp.

(Vynechejme efekt opačný, kdy by nás dávná společnost považovala za blázny, protože by nám nerozuměla. Pokud se vrátíme ke schématu na začátku stránky, tak by naše znalosti a dovednosti na vnímání jejich mozku působily jako červené puntíky. Stejný efekt potkává mnohé vědce, kteří přesností svých výzkumů a teorií výrazně předčí průměr svých současníků. Proto se mnoho velkých objevů neprosadí a nezužitkuje hned, i když by bez problémů mohl) Jinak řečeno, konkurenceschopnost jakéhokoliv sociálního systému nezávisí pouze na tom, kolika špičkovými objeviteli a vědci disponuje, ale i jak mozky ostatních dokáží objevené principy, mechanismy pochopit a realizačně zužitkovat.

Všímavý čtenář moná poznává, jak kritická je časová fáze přenesení výzkumných poznatků do školství, kde se odehrává proces strukturace interakčního potenciálu neuronálních okruhů nové generace. Velmi suše vyjádřeno. Pokud by se po objevu pana Einsteina (přesnější chování času a prostoru) tento postulát zavedl do výchovy a školství v době svého objevu, v současné době by společnost nevzpomínala na technickou revoluci před sto lety, ale na "nanotechnologickou" revoluci před padesáti.

Vydejme se však směrem opačným. Zkusme si představit, že bychom každý měli tu možnost, se se svými stávajícími znalostmi a dovednostmi přemístit se o sto let do budoucnosti, kde bychom chtěli vést běžný život. Jak by to pravděpodobně dopadlo, pokud bychom se například ucházeli o práci v oboru, v které nyní působíme? Náš mozek, díky své stávající bohatosti a strukturaci by byl pravděpodobně nekonkurenceschopný. Nedokázal by s dostatečnou rychlostí a přesností vybírat kandidáty na své činy jako mozek ostatních.

Co by z toho vyplývalo? Pokud ve výchově a výuce strukturujeme interakční potenciál neuronálních okruhů dětí poznatky, jejichž přesnost byla dostačující před 20 a více léty, obrovským způsobem jsme tak snížili nejen  konkurenceschopnost jejich mozku, ale i rozvojový potenciál celé společnosti. (Když nahlédneme do prostředí současných základních škol a připomeneme si lavírování politické elity nad neustálými reformami, můžeme si povšimnout zajímavého fenoménu. Podstatu jejich rozhodování utváří čarování s ekonomickými ukazately, bez toho, aby vůbec tušili, jaký má forma a obsah učení vliv na strukturaci mozku a tím pádem na budoucí konkurenceschopnost kohokoliv z nás)

A jako by té přezíravosti dospělých bylo málo. Tyto reformy navrhují mozky lidí, jež se vývojově věkem spíše blíží degenerativním procesům svých neuronálních okruhů, než že by byly ve fázi utváření strukturační bohatosti. Už bychom si mohli uvědomit, že mladší generace jsou vždy nejen evolučně vývojově, ale i konkurenční prostředí v kterém vyrůstá absolutně někde jinde, než uznáváni kmeti profesorských sborů. Důsledky takové přezíravosti se v empírii musí zřetelně projevit. Co dva roky startuje nová reforma, protože ta předchozí se ukáže jako nefunkční. Řešení je triviálně jednoduché. Až ji přestanou utvářet narcisní celebrity různě motivovaných zájmů, a vsadíme na současné poznání přírodovědních disciplín a jejich nositelů, umožníme tak současné dětské populaci stoletý vývojový skok. Tentokrát ne fiktivní, virtuální, jak jsme jej použili v příkladu výše, ale reálný a skutečný.

Konkurenceschopnost a prostředí

Pravděpodobně každý jsme se už někdy zabývali otázkou, proč je někdo jiný v určitém časoprostorovém prostředí, při získávání stejných hodnot úspěšnější než já sám. Náš mozek si většinou utvoří odpověd, že tím pravým důvodem jsou určité podmínky, na keré nemáme vliv. Vědci nemají kvalitní podmínky pro své bádání, kantoři a studenti pro vzdělávání, ekonomičtí analytici neúspěšnost svých předpovědí spatřují v krizi a neúspěšní prodejci v nekvalitním produktu. Popravdě řečeno, kdyby tomu tak opravdu bylo, není nic snažšího, než takové prostředí zaměnit za jiné, kde jsou podmínky lépe vyhovující.

Ale i na takový návrh si náš mozek mnohdy dokáže vymyslet plno protiargumentů, proč taková změna není možná. Částí je to obava z nového a částí jeho reálné vyhodnocení, že při změně prostředí by v konkurenci nemusel uspět. Jinak řečeno, není si jistý a pochybuje, zda jsou na vině opravdu externí podmínky a nebo on sám (i když si to nepřizná).

Ačkoli jsme se rozdíly v popisu přesnosti časoprostorového uchopování světa věnovali převážně vědeckému poznávání, to stejné platí i pro prostředí rozhodovacích mechanismů člověka a mezilidských vztahů. Co ví ekonomové o rozhodovacích procesech lidí, kteří utvářejí jejich trh. Co vše znají prodejci o fungování mezilidských vztahů? S jakou přesností dokáže tyto znalosti jejich mozek vnímat a při svém rozhodování využívat? Jak poznáme toho, jehož mozek to zvládá v současnosti nejpřesněji?

Velmi jednoduše. Takový člověk je v daném prostředí úspěšnější, jinak řečeno konkurenceschopnější. Není to dílem žádné náhody, jednoduše si pro dané prostředí nastrukturoval výrazně bohatším zbůsobem svůj interakční potenciál neuronálních okruhů než jiní. Co je zajímavé? Mozek je velmi plastický systém a člověku, který do jeho bohatostní strukturace investuje svoji energii, dovolí ve velmi rátké době svoji konkurenci nejen dohnat, ale i výrazně předběhnout. Vše je jen o přesnosti uchopování časoprostorových dějů v konkréním prostředí.

Hraniční přesnost a portál kvantové psychologie

V mnoha oblastech na tomto portále se snažíme využívat jednoduchých schématických zobrazení. Na první pohled se někomu budou zdát velmi obdobné, stejné a někomu zásadně rozdílné. To již závisí na tom s jakou hraniční rozlišovací přesností bude každý individuální mozek jednotlivé rozdílnosti ve schématech a jejich popiscích vnímat. Na tomto místě se pokusíme dát do jednoduchého vztahu ty nejčastěji využívané. Schématické znázornění napravo, je většinou využívano k zachycení bohatosti strukturace okruhů pro určité prostředí, či celého vědomí.

Časové grafy zachycují prožívání (naměřený potenciál interakčních procesů neuronálních okruhů daného jedince či sociální skupiny), které řídí jejich projevy chování. Tedy až to co jsme schopni pozorovat navenek. Zjednodušeně by se dalo říci, že prožívání je měření s hraniční přesností na tisíciny a chování, potom, co následně můžeme okem pozorovat na desetiny, či celá čísla.

Vždy, když se budeme snažit diagnostikovat procesy jakéhokoliv vědomí, bez možnosti měření s hraniční přesností tisícin, může docházek k omylům, nesprávným soudům a zásadnímu zkreslení skutečně prožívané reality jedincem či sociální skupinou. Jinak řečeno, nebudeme schopni zachytit skutečné spouštěcí příčiny jejich pozorovatelných projevů chování.

Převzato z: www.kvantovapsychologie.cz