Fyzika a principy chování vědomí člověka

Snahou přírodních fyziků je, na základě měřených experimentů vytvořit obecnou teorii, umožňující co nejpřesněji popsat principy a zákonitosti chování přírodních systémů. Tak aby dokázaly co možná nejrealističtěji předpovídat jejich chování v čase a prostoru. V současné době její nejpřesnější odraz zachytili ve "standardním modelu". I když, jak se sami shodují, tento přístup "nedokáže" popsat působení všech sil a částic, přesto se prozatím jedná o nejpřesnější teorii, která dokáže predikovat chování všech přírodních systémů.

Vědomí člověka a principy přírodní fyziky

Pro laiky, obdobný kontext bude znít pravděpodobně překvapivě. Naopak pro čtenáře, který se věnuje, ať již profesně a nebo zájmově přírodním vědám a jejich vztahu k lidskému vědomí, nebude takové spojení při prvním náhledu představovat žádnou "novinku". Vždyť na toto téma vedli již dávno velmi podnětnou korespondenci tak vysoce invenční lidé jako byli páni C.G. Jung a W. Pauli. Od té doby, se tímto vztahem zabývá stále více a více odborníků, "laiků", jejichž bádání směřuje obdobnými a nebo velmi rozdílnými směry, vycházejíce z poznatků kvantové fyziky a neuronálních procesů lidského mozku.

Informace, tak jak se je snaží portál popisovat, v části věnované "Teorii vývoje vědomí" vycházejí ze směru opačného. Na základě snímaní asociačních procesů mozku pomocí technika BSA (barvově slovních asociací) a rozklíčování metodou OKAV (objektově komunikační analýza vědomí) ze vzorku 200 000 lidí celého věkového spektra populace ČR, se snaží najít a popsat spojitost výstupů těchto měření s fyzikálními principy chování energie v čase a prostoru, a vývojovými evolučními mechanismy. Jinak řečeno, není ambicí těchto stránek dokázat, jak ne/dobře chápeme a rozumíme současnému pojetí kvantové fyziky, ale hledat "spojitosti" mezi principy chování lidského vědomí, které jsme schopni reálně u člověka měřit a současnými teoriemi přírodních věd.

Jakou formou ovlivňuje logiku našeho uvažování čas, energie a prostor?

Pokud přistoupíme na to, že jsou současné fyzikální teorie dostatečně přesné, měli by nám umožnit měřitelně podchytit a popsat principy mechanismů, utváření logického myšlení, prožívání, mechanismy pozorovatelných projevů chování, včetně příčinných souvislostí jejich rozdílů a změn. Jednoduše řečeno, měli bychom být schopni výrazně přesnější predikce změnového vývoje vědomí člověka a sociálních skupin v čase a prostoru.

Existuje paralela a nebo vztah mezi projevy chování kvantových systémů a vědomím člověka?
Jakou roli sehrávají v současném pojetí humanitních věd energie, čas a prostor?
Na základě čeho predikujeme vývojové změny v chování vědomí?
S jakou přesností umí procesy našeho vědomí popisovat a měřit humanitní vědy?

Pokud jsou doposud měřené a fyzikou teoreticky popisované principy "platné", měli bychom být schopni jejich existenci měřitelně zachytit i v projevech chování lidského vědomí (těla, psychiky, sebepojetí). To znamená, obrovskou variabilitu našich postojů, prožívání, rozhodovacích procesů, veškeré pozorované projevy chování, "osobostní charakteristiky", bychom měli dokázat zachytit pomocí určitého standardizovaného modelu vědomí, zohledňujícího identické principy a zákonitosti, který bude funkčně aplikovatelný nejen pro všechny jedinotlivce, ale i větší či menší sociální skupiny. Jinak řečeno, umožní s dostatečnou přesností rozlišovat jednak individualitu, ale druhově stejné (skupinové) procesy utvářející vědomí člověka. Pravděpodobně následující otázka bude znít "odvážně", z výše zmíněných úvah však přímo vyplývá:

Je účelné vytvořit a popsat stadardizovaný model lidského vědomí?
Jež by umožnil s dostatečnou přesností zachytit obrovskou variabilitu prožívání člověka, pozorovatelné projevy jeho chování?
Jejichž příčinné souvislosti a vztahy budou měřitelné pomocí fyzikální veličiny?

Pokud se budeme snažit měřitelně identifikovat existenci a vlivy "konkrétních základních stavebních prvků" utvářející vědomí člověka, měli bychom je být schopni identifikovat na základě toho, že při empirických měřeních budou vykazovat shodné principy chování, jako systémy přírodní fyziky. Stejně tak, jako v částicové fyzice existuje standardní model, pravděpodobně by měla existovat určitá cesta jak vytvořit "obdobný" standardní model lidského vědomí, vycházející z mechanismů popisovaných přírodní fyzikou.

Vsuvka: je rozdíl mezi tvrzením, že vědomí je utvářeno interagujícími částicemi, a tvrzením, že principy jeho chování jsou indentické s principy chování systémů částicové fyziky. I když se tímto dovětkem působení částic (elektronů, fotonů a pozitronů) na vznik a utváření lidského vědomí nevylučuje. Ale taky jej přímo nepostuluje.

Přírodní zákony a "standardní" model vědomí člověka

Proč fyzici vytvořili standardní model umožňující popsat "všechny" děje, projevy chování přírodních systémů? (jsme si vědomi, že opomíjíme působení gravitace, černé energie a hmoty)
Proč doposud neexistuje nějaká teorie a model lidského vědomí, umožňující popsat a diagnosticky zachytit s určitou přesností zachytit jeho projevy? (fyzika, chemie, genetika, biologie modely svých systémů utvářejí a neustále zpřesňují)

Při vytváření postupu, jak logicky strukturovaně uchopit procesy utvářející lidské vědomí, se můžeme často setkávat s překážkou, kterou jsme si sami utvořili našim naučeným, kauzálně logickým způsobem myšlení v podobě hledání časově lineárních kontextů příčiny a následku. Účinnou pomoc, pro překlenutí těchto "úskalí" nám pravděpodobně může poskytnout fyzika, ta přírodní. Uchopení mechanismů utvářející naše vědomí, pomocí zkresleného vnímání logiky chování přírodních systémů, je velmi obtížné, né-li přímo nereálné. (Nejedna kultura tento problém vyřešila dualistickým přístupem)

Logika myšlení a principy chování vědomí

Následující řádky, tedy neslouží k detailnímu porozumění zákonů a procesů kvantové fyziky, ale k zachycení principů logické struktury myšlení, která je zásadně odlišná, od té, kterou odmalička učíme náš mozek pozorovat a vnímat děje kolem nás (logiku kauzálního myšlení je naučená - není vrozená, jako ta přírodní). Zcela identické "akauzální" principy se následně projeví i v oblasti evolučních mechanismů vývoje vědomí, či přímo v časoprostorově asociačních procesech mozku, při utváření interakčního potenciálu neuronálních okruhů.

Pro uchopení kvantové psychologie v pojetí tohoto portálu není až tak rozhodující níže popisovaným fyzikálním principům do detailu a přesně porozumět, spíše si uvědomit existenci principiálních rozdílů mezi tím, jak se mnozí z nás procesy přírodních systémů naučili vnímat a způsobem jakým se ve skutečnosti odehrávají.

Fyzikální veličiny a principy chování přírodních systémů

Existuje "něco", co mají všechny přírodní systémy společné?

1. Energie

Energie a hmoty (E=mc²). Pro mnohé, nejvýznamnějším zjištěním pan Einsteina bylo, že hmota a energie jsou různé formy stejné věci. Hmota se může "přeměnit" v energii a energie v hmotu. Jejich vztah tak definuje principy procesů "vzniku a zániku prostorově komplexních systémů", včetně jejich procesů vzájemného prolínání a ovlivňování - tedy interakcí.

Přiložená videoukázka se snaží jednoduchou formou demonstrovat zákonitosti vztahu energie a hmoty, včetně zachycení stežejních odlišností mezi newtonovským (učili jsme se ve škole) a přírodním pojetím. (Pro porozumění tomuto portálu není podstatné detailní porozumění těmto rozdílům, ale uvědomění si jejich existence)

Může mít tento vztahový princip vliv na utváření a vývoj lidského vědomí a jeho diagnostiku?
Předurčuje zákon o vztahu hmoty a energie, procesy řídící vývoj a změny chování přírodních systémů v čase a prostoru? (např. člověka a jeho psychiky)
Existuje nějaká "absolutní" fyzikální veličina, kterou je tyto procesy možné měřit?
Mohou mít procesy lidského vědomí jasně definovaný počáteční bod, čas a konec?
Chová se lidské vědomí deterministicky?

Ve vztahu energie a hmoty jsou fyzikálně definovány všechny principy fungování života na zemi. Vzniku, zániku, a všech měřitelných projevů vzájemného interakčního působení přírodních systémů.
Energie se objevuje ve dvou formách, potenciální a kynetické. Jejich současné působení, se pravděpodobně vyprojektovalo do časoprostorové dynamiky evolučních procesů i když jej v biologických vědách označujeme odlišnými pojmy.
Kynetickou energii, si lze přeneseně představit jako "algoritmus", který je "hnacím motorem" změn stavu systémů v námi pozorovaném lineárním čase. Potenciální energii, pak hybnou silou změn systémů v prostoru.
Všechny procesy vědomí (vnímání, myšlení, rozhodování, prožívání, chování, atd.) se vyvinuly a vyvíjejí díky jednoduchému algoritmu, zajištěn potřeb "růstu, a sebezáchovy - zabránění riziku". (vycházející z principu interakce energie, hmoty v měnícím se prostoru a čase)
Jakákoliv diagnostika příčin chování lidského organismu, vědomí nevyjímaje, bez měření veličiny "Energie" bude bohužel zavádějící a zkresleně limitovaná. Pro přesné měření bude pravděpodobně nutné, stejně jako u fyzikálních systémů využívat absolutní veličinu rychlosti světla.
S ohledem na přesnost takového měření psychických procesů budeme muset, chtě nechtě zapomenout na touhu našeho vědění najít jejich samotný začátek a konec. (deterministický přístup) Stejně tak, současná přesnost poznání fyzikálního světa (Energie a hmoty), je doposud bez svého singulárního začátku. Čas je ohraničen velkým třeskem a prostor interakcemi těch nejmenších doposud pozorovaných či předpokládaných částic. (Možná více napoví spuštění pokusů na LHC ve Švýcarsku)

2. Interakční vazbové síly a jejich hodnoty

Jaké jevy umožňují částicím "držet" v čase pohromadě a utvářet komlexní systémy? (např. cehmické prvky, buňky či dřevěnou desku stolu na které se právě nachází náš počítač)
Co umožňuje, že se vědomí chová "konzistentně" v čase? (např. sebepojetí, různé postoje, role atd.)
Jak je možné, že přírodní systémy mohou v interakci se svým vnějším prostředím růst a nebo naopak? (měnit se v čase a prostoru)

Interakce umožňují popsat všechny způsoby silového (energetického) působení hmotných částic mezi sebou. V kvantově fyzikální realitě se jedná o sílu silnou, elektromagnetickou, slabou a gravitační. „Jakýkoli“ pozorovaný fyzikální fenomén, od galaktických srážek až po vazby mezi kvarky v protonu, jimi fyzici dokáží popsat. Velmi laicky řečeno, působení interakčních sil umožňuje, aby částice, potažmo jakýkoliv přírodní systém mohl utvářet komplexní a "pohromadě držící systém" s "konzistentními" projevy chování v čase. Tyto síly současně ovlivňují jakékoliv působení jednotlivých systémů mezi sebou.

Pro hloubavé čtenáře, jsme zde umístily odkaz na přednášky pana Richarda Feynmana. Pro fyziku a přírodní vědu nepředstavují žádné "novum", ale věříme, že většině "laické" veřejnosti může prezentovat fenomény přírodních dějů ve zcela odlišných kontextových souvislostech, než jak je doposud vnímají.

Vliv interakčních vazbových procesů na utváření modelu vědomí:

Pokud vědomí působí, v čase a prostoru, jako komplexní systém, který je utvářen působením různých "subsystémů", měly by tyto jednotlivé části mezi sebou utvářet potenciál interakčních silových ("hodnotových") vazeb. (viz. schématické znázornění, mezi jednotlivými puntíky (objekty) vznikají odlišné interakční vazby). Obdobný princip si lze představit na příkladu komplexního systému, např. atomu, který je složen z menších částic, mezi kterými dochází k vzájemnému interakčnímu působení. Kdyby tyto síly neexistovaly, nemohly by vznikat žádné ucelené struktury se "stabilními" projevy chování v čase a prostoru).

Díky výzkumům neurobiologů jsme již poznali, že mozek je tvořen neuronovými sítěmi, které mezi sebou interagují a vytvářejí tak komplexní a ucelený komunikační systém. Aby mohlo vědomí působit konzistentně a konplexně v čase a prostoru, musí být schopno si utvářet určitý interakční dynamický systém hodnotových vazeb.

Pro demonstraci interakčního chování hodnot ve vědomí, využijeme "přípodobnění" pomocí vlivu působení gravitační síly vycházející z teorie obecné relativity.

Na tomto místě nechť nám fyzika a přírodní vědy prominou, že se dopouštíme tohoto zásadního prohřešku. Princip interakčního působení se budeme snažit osvětlit na příkladu gravitační síly, přestože si uvědomujeme omezení skutečné míry současného poznání. Důvod je zcela účelový. Tento portál má sloužit nejen jako zdroj informací přírodních a sociálních věd, ale i laické veřejnosti. Proto využijeme příkladu toho, co představuje pro logicku myšlení současných lidí jev nejsnáze a nejrychleji uchopitelný. Odborníci znalí standardního modelu, si tuto sílu mohou nahradit například za sílu elektromagnetickou (děkujeme za velkou míru shovívavosti).

Cílem je tedy vizualizace principu chování interakčních sil (hodnot), jinak řečeno podstaty toho jak ovlivňují strukturu a chování systémů v čase a prostoru. Chemickobiologické procesy neurotransmiterů, které tyto interakční vazby v mozkové realitě zprostředkovávají, nejsou na tomto místě podstatné. Příklad této síly nám zároveň poslouží k uchopení rolí - rychlosti světla, spojitosti času, prostoru, a akceleračního zrychlování. Tyto jevy, byť si toho pravděpodobně v běžném životě nevšímáme, se pravděpodobně projevují i v evolučním vývoji a dynamice ontologických vývojových změn systému vědomí (lidské psychice a mysli). Zda jsou jejich přímou a nebo "přenesenou" příčinou si tvrdit nedovolíme. Na druhou stranu, se při analýze výstupních snímků asocoačních procesů vědomí, působení jevů se stejnými projevy nejen potvrzuje, ale hraje stěžejní ulohu v adaptačním procesu.

Obecná teorie relativity předpokládá, že libovolný objekt s vlastní hmotností zakřivuje „prostor“, ve kterém se nachází, a toto zakřivení se projevuje jako gravitace. Abychom pochopili tuto rovnost, není dobré uvažovat, že by gravitace způsobovala nebo byla způsobována zakřivením časoprostoru, ale spíše, že gravitace je zakřivení časoprostoru. Z pohledu procesů vědomí, je to potenciální schopnost interakční "síly" hodnotového objektu s jakou na sebe může vázat jiné hodnotové objekty. A tak utvářet hodnotovou hirearchii komplexního systému vědomí

Shrnutí vlivu veličin na chování systémů: Všechny mozkové procesy formující funkčnost lidského vědomí (vnímání, myšlení, učení, rozhodování, prožívání, chování, atp), vycházejí z interakcí Energie v Čase, a Prostoru. Časoprostor je "zakřivován" hodnotovými objekty, které mají schopnost přitahovat k sobě ostatní objekty a utvářet komplexní systémově vztahové vazby. (viz. video časoprostor, místo slunce si lze přeneseně představit např. hodnotový objekt, konkrétního člověka "naši Mámu" a nebo moje vlastní "Já") . Procesy vědomí a hodnotový systém prochází neustálým vývojem a změnami, díky změnám jak ve vnitřním tak vnějším prostředí. Tato prostředí na sebe neustále interakčně působí. Jakákoliv diagnostika zabývající se člověkem a jeho chováním, bez schopnosti měření a zaznamenávání veličin (energie, času a prostoru) bude vždy limitně přesná. Pokud se diagnostikují jakékoliv procesy vědomí a dochází k jejich vzájemnému porovnání, s vynecháním absolutní veličinyrychlosti světla, to bude vždy subjektivně zkreslující.

Principy dynamického vývoje chování přírodních systémů

Co ovlivňuje změny projevů chování přírodních systémů v čase?
Proč "musí být" vědomí člověka jako komplexní "sytém" utvářeno působením oslišných částí?
Proč se od sebe liší projevy chování, navenek dvou identických přírodních systémů?
Jakým způsobem můžeme tyto vývojové změny a rozdíly mezi jednotlivými systémy diagnostikovat?

1. Relativita času

Einsteinův princip relativity (též speciální princip relativity) je fyzikální princip, který postuluje, že fyzikální zákony jsou stejné ve všech inerciálních vztažných soustavách. V rámci speciální teorie relativity je tento princip vyjádřen jedním z postulátů: Rychlost světla je ve všech inerciálních vztažných soustavách stejná. Ve všech inerciálníchvztažných soustavách probíhají fyzikální děje stejně (platí pro ně stejné fyzikální zákony).

Vliv na model interakčních procesů vědomí:

Z postulátů zákona speciální relativity vyplývá, že lidské vědomí, jako systém, by mělo být tvořeno interakcí vícero "podsystémů", které se od sebe liší svoji rychlostí přenosu informace a "pohybu" v prostoru. Kdyby tomu tak nebylo, tak by všechna vědomí vykazovala ve stejném prostředí (časoprostoru) zcela identické projevy chování! (Z běžného empirického pozorování usuzujeme, že se tak neděje)
Rozdíly mezi procesy vědomí každého jedince (jejich psychickými projevy a myslí), jsou způsobeny rozdílným kvantitativním využíváním odlišných subsystémů vědomí (komunikačních systémů s rozdílnou rychlostí přenosu informací) pro stejné časoprostorové prostředí. V běžném životě to můžeme pozorovat jako naši změnu postojů v "čase", ve vztahu ke stejným hodnotám. (Např. Na počátku vztahu k našemu partnerovi nás mohou doprovázet jiné prožitky, či postoje, než při "italském způsobu" ukončení takového interakčního vztahu")
Ke změnám stavu vědomí by mělo docházet na základě, změn prostoru, ať již vnitřního, tak vnějšího.
Nejpřesnější měřící konstantou, která nám umožní přesně zaznamenat a měřit rozdíly stavu systémů vědomí mezi různými jednotlivci v definovaném čase a prostoru je rychlost světla
Procesy lidského vědomí by měly procházet neustálým vývojem a změnami na základě interakce neustále se měnícího vnějšího a vnitřního prostředí. (např. díky fyzickému vývoji, učení, nabývání nových dovedností, změnám okolního prostředí, atp.)

Postuláty modelu vědomí:

Pokud bychom ve výše zmíněných principech, začali pátrat po postulátech chování systému lidského vědomí, východiskovou oporu ve veličinách, Prostoru, jeho interakčních vazbách, Času a rychlostech jejich změn.

Schéma na obrázku v pravo zachycuje stadardní model vědomí, utvářený z vnitřních subsystémů s rozdílnou rychlostí přenosu informace v neustálé interakci s vnějším prostředím. Z poznatků, zmíněných v části (Vědomí - Fyzikální principy), vyplývají východisková kritéria dle kterých můžeme identifikovat principy jejich projevů při interakčním působení. (Chování Energiev Čase a Prostoru)

Samotný model, proces jeho vzniku a vývoje, je podrobně zachycen v oblasti (Vědomí - Evoluční vývoj). Přírodní fyzika nám svými postuláty pomáhá najít "časoprostorové hranice" pro vytvoření takového modelu a pro validační kritéria ladění měřitelné diagnostiky, zachycující interakční procesy vědomí člověka.

Malý závěr: Jakákoliv diagnostika příčin chování člověka, bez využití absolutní fyzikální veličiny (rychlosti světla), pravděpodobně bude vždy závislá na intuitivním odhadu, bez vazby na reálnou skutečnost a možnosti přesného porovnání s procesy vědomí ostatních jedinců.

2. Změny času a prostoru, rychlost tempa změn - dynamika vývoje

Jakým způsobem ovlivňuje čas změny? (například člověka)
Je lineární čas skutečný, nebo jsme si ho vymysleli jako zjednodušující pomůcku pro predikci chování v budoucnu?

Fyzikální procesy přírodních systémů jsou neustále spojitě ovlivňovány dvěma různými energetickými prostředími, vnitřním prostředím a vnějším. Jinak řečeno, při jejich interakci dochází k tlaku vnějšího prostředí na vnitřní a vnitřního na vnější. Stav systémů je determinován vztahem Energie, ovlivněné časem a prostorem. Časová souřadnice vystupuje spolu s sprostorem jako spojitý parametr (Časoprostor), nikoliv jako dynamická proměnná.

Ppřekážkou přesnosti sociálněvědních přístupů je, že uvažujeme a popisujeme chování i vývoj systémů v časové linearitě, jakožto vstupní podmínce. (Např. osobnostní charakteristiky člověka, atp.)

Schématický obrázek v pravo zachycuje přírodní čas a porovnává ho s časem lineárním, který je využíván nejen sociálními vědami, ale i fyzikou a sice tou newtonovskou.

Vliv na model interakčních procesů vědomí:

Procesy systému vědomí jsou neustále ovlivňovány informacemi vnitřího a vnějšího prostředí a jejich změnami. Vědomí tak informace z vnějšího prostředí získává, či je do vnějšího prostředí poskytuje. Je možná i odlišná interpretace, vnější prostředí tlačí své informace do vnitřního a vnitřní prostředí do vnějšího. Záleží zda jde například o chtěný proces učení (konstruktivní typ - růst), či uhájení svého názoru. (obranný - sebezáchova).
Pro přírodní systémy (vědomí navyjímaje) platí, že žádné změny se nedějí samy od sebe v čase, ale na základě neustálého interakčního působení vnitřního a vnějšího prostředí. (To ukazuje, že jakékoliv lidské očekávání, že se něco za určitou dobu či čas samo o sobě změní, je pouze našim vykonstruovaným přáním. Jediným hybatelem dynamiky vývoje, je interakční změna vnitřního, či vnějšího prostředí.)
Vědomí člověka, jeho prožívání a projevy chování jsou závislé na prostředí v kterém se nachází. V různých prostředích se může výrazně lišit (např. v pracovním kolektivu, či doma).
Dynamika vývoje systému vědomí je ovlivňována rychlostí přenosu informací o změnách prostředí (vnitřního a vnějšího) a schopnosti systému reagovat na ně. Proces přenosu informací jsme si nazvalikomunikací.

3. Vzájemná interakce: Interferenční jevy

Jakým způsobem je "determinován" budoucí vývoj chování přírodního systému?
Může být chování vědomí člověka měřeno na základě pravděpodobnosti interakčního potenciálu?
Proč určitý přírodní proces ve spojitosti s jiným procesem vykazuje odlišné projevy chování, než například s nějakým jiným?

Interakce je vzájemné působení mezi pozorovanými jevy, tělesy či osobami. Vzájemnost je klíčová, na rozdíl od jednostranného kauzálního efektu. Tzn. že je vyloučen kauzalistický přístup příčiny a následku. Interagující jevy vzájemně interferují. Interferenční jev je vzájemné ovlivňování, prolínání nebo střetávání jevů či hmoty. Nejčastěji se jedná o charakteristickou vlastnost energetických vln. Při jejich pohybu a prolínání se v určitém bodě vzájemně zesilují, zatímco v jiných bodech vzájemně ruší. Princip souvztažného chování systémů.

V empirii života lidského organismu si tento jev můžeme představit jako součsné působení různých genů, které se projeví navenek jako určitá kvalitativní či kvantitativní schopnost. Jiným příkladem je synchronicitní (souvztažná) aktivace a inhibce různých neuronálních okruhů mozku, které vyustí v určitý proces (například pohyb).

Pokud se na vzniku vědomí, či na jeho procesech podílí interakční působení částic kvantového světa, tak díkydekoherenčním jevům, zůstávají postuláty a spojitosti času a prostoru zachovány.

Vliv na model interakčních procesů vědomí:

Vědomí se intencionálně neprojevuje jako pouhá suma jednotlivých mozkových procesů, ale jako fenomén sám o sobě. Tzn., že se chování celku projevuje jako něco jiného, než suma částí, z níž je sám složen. Obdobný pricip si lze představit při pohledu na člověka. Kdy jako komplexní systém se nechová jako suma činnosti orgánů z kterých je složen. Obdobné mechanismy platí i pro samotné mozkové procesy, či pro chování sociálních skupin. Přesto, že se chování jednotlivých subsystémů vědomí řídí stejnými časověprostorovými interakčními principy jako komplexní vědomí.
Samotné vědomí je komplexní a má nadsumativní kvalitu (percepce, postoje, rozhodování, paměť, role, atd.). Jednotlivé procesy vědomí proto představují procesy strukturování, tvoření celků na základě neustálevzájemné interakce.
Interferenční jevy (asociačně souřasné, zpětnovazební řetězení procesů) je samotnou podstatou formování postojů, myšlenek, prožívání, chování jednotlivců a sociálních skupin.
Pokud jakýkoliv diagnostický nástroj zabývající se chováním člověka nebude schopen měřit a vyhodnocovat potenciál vědomí na bázi současně působících procesů, pravděpodobně nebude schopen zjistit chování vědomí jako komplexního celku. Na druhé straně, pokud bude diagnostika sledovat až výstupy chování celku, nebude schopna zachytit skutečné příčiny odlišností jednotlivých psychických projevů.

Je reálné, aby tyto "překážky" byly již dnes vyřešeny mozkovými zobrazovacími technikami?

Doposud přetrvávajícím "nedostatkem" kognitivní psychologie, jako vědecké disciplíny, využívající výstupy zobrazovacích technik jako (fMRI, PET, EEG, SPECT), zůstává omezení, že není prozatím schopna zachytit nadsumativní pohled, který by ji zároveň umožnil odlišit krátkodobé a dlouhodobé změny celého komplexu postojů a jejich vzájemných vlivů, tedy poskytnout nadsumativní obraz procesů vědomí, ve formě komplexního integrovaného celku. Dalším pravděpodobným omezením je vliv neustále měnícího se interakčního časoprostoru (vnějšího a vnitřního prostředí). Procesy vědomí variují na základě interakcí různých časoprostorů, neprobíhají lineárně. Výsledky snímání (zobrazovacími technikami) je možné pravděpodobně vztáhnout pouze ke konkrétnímu času a prostoru a čímž nemusí přesně vypovídat o potenciálu chování vědomí pokud se vnější prostředí změní.

Na první pohled by se mohlo zdát, že je zpochybněno poznávání psychiky člověka pomocí mozkových zobrazovacích technik. Opak je pravdou. Sami se snažíme tyto výzkumy pro teoretická východiska využít. Náš komentář se snaží nastínit oblasti, kde je pravděpodobně skryto principiální úskalí poznání vědomí jako komplexního systému. Zobrazovací techniky umí již dnes s docela velkou časoprostorovou přesností zaznamenat rozdíly mezi zdravým a poškozeným mozkem. Zachytit rozdíly mezi dvěma zdravými mozky, mezi jejich jednotlivými časověprostorovými procesy, a vlivem těchto rozdílů na odlišné (i když nepatrné) projevy chování prozatím jejich přesnost neumožňuje.

Kolaps vlnové funkce - prostor pro intervenční změny

Kdy dochází ke změně stavu systému?
Kdy a jakým způsobem člověk mění své postoje, názory, myšlenky, prožívání, chování ?

Kolaps systému nastává podle kvantové teorie v okamžiku měření, či interpretace. Dalo by se vyjádřit přechodem informací z měření do vědomí pozorovatele. V systému vědomí to bude prvaděpodobně znamenat, energetickou aktivaci potenciálu konkrétních neuronálních okruhů, na základě interakce stimulů vnějšího a vnitřního prostředí. Jinak vyjádřeno, z existujícího potenciálu (mnoho potenciálně možných kandidátů na činy), je aktivován jeden časoprostorově určitý.

Malé zamyšlení: Mnozí lidé stavějí svá rozhodnutí na roli své racionální logiky. Umíme si představit, že její řešení (kandidát na čin v daném prostředí) je výstupem pravděpodobnostního potenciálu z mnoha možných? To stejné by platilo, i pro projevy, které nazýváme, jako ovlivněné emocemi? Jinak řečeno, že rozumově vnímáme pouze výslednou variantu a díky tomu ji považujeme za deterministickou a logicky jedině možnou? Přitom realita, která se odehrává pod ní je mnohonásobně bohatší?

Vliv na zěmny procesů vědomí:

Jakým způsobem toho může využívat při interveni psycholog či sám jedinec?
Existuje nějaký "nejefektivnější" způsob pro vyvolání či dosažení "řízených" změn?

Tohoto principu by se mohli pokusit uchopit psychiatři, a všechny obory intervenující do systému lidského vědomí. (výchovné, učitelské a pomáhající profese, atd). Předpovídá docela přesně tuto revoluční příležitost pro efektivitu jakýchkoliv intervenčních aktivit: (kdy je cílem vyvolání změnově vývojových procesů ve vědomí jedince či sociální skupiny)

Řešení problémů, či změna postojů, nastává nejrychleji na základě vlastního uvědomění konkrétních procesů ve vědomí klienta (pozorovatele). tzn. toho nebo těch procesů, které ke stávajícímu stavu vedly. ("kolaps vlnové funkce v příčinně souvisejícím prostoru?")
Nejvíce účinným a nejefektivnějším způsobem dosažení intervenčních změn, je klást "klientovi, žákovi" otázky, ve formě a způsobu, jaké je on schopen přijmout, než předkládat vlastní hotové odpovědi, či rady. To většinou bývá ztráta času, která v mnoha případech k požadovaným změnám nevede.
Za situace, kdy intervent (psycholog, poradce, učitel atd.) neznají procesy fungování klientova vědomí, je pro ně velmi nesnadné ty správné otázky vytvářet a je odkázán na testování a hledání těch optimálních, tedy na svoji intuici. Proto ji měl rád a bohatě využíval, tak "silně invenční" psycholog, jakým byl pan C.G.Jung.
Pokud si umíme představit tento princip zavedený do výuky ve škoství a výchovy dětí doma, tak se nám přímo nabízí, že jsme narazili na obrovský a pravděpodobně v omezené míře využívaný potenciál samotného lidského vědění. Skoro se navozuje otázka, zda měl pan Eistein pouze štěstí, že se dovolil ptát jinak, ale minimálně jeho potenciál vědění by měl být schopen si utvořit mozek každého z nás.

Omlouváme se, neradi činíme ukvapené závěry. Docela však zamrazí při pomyšlení, jak moc reálně to vypadá, a jak jednoduché změny v přístupu k učení by k tomu vedly.

Měření = snímání a diagnostika dat o procesech vědomí

Proč, když diagnostikujeme chování člověka, se nechová přesně tak, jak jsme kauzálně očekávali?
Existuje snad nějaký jiný způsob, podle kterého se dá předpovědět jejich chování?
Co by pro psychologickou diagnostiku znamenalo, kdyby se utváření a vývoj vědomí řídil přírodní logikou, místo našeho rozumového, kauzálně logického uvažování?

Měřením vlastností kvantových systému se zabývá spektroskopie, která našla své široké uplatnění nejen ve fyzice, ale i chemii, biologii, medicíně, farmacii, astronomii. Výstupem je hustota pravděpodobnosti výskytu energetické částice v určitém čase a prostoru. Princip rozdílu rozložení pravděpodobnostního výstupu kvantových a klasických systémů, je schématicky demonstrován v ukázce (double split experiment).

Kvantové systémy, nebudou nikdy stejné a nemůžeme předpokládat, že stejné budou, v jiném čase. Tzn. jejich změnové procesy neustále pokračují a nevrací se do bodu nula, který byl jednou naměřen.

Vliv na diagnostické systémy:

Pokud jakákoliv diagnostika, zabývající se člověkem a jeho chováním, bude vykazovat identické výstupy v čase, s největší pravděpodobností to znamená, že je nepřesná, změny není schopna zaznamenat, neumí je vyhodnotit, či záměrně zkresluje. (tento stav v živém vědomí nikdy nemůže nastat)
Procesy lidského vědomí se neustále vyvíjí, mění, proto je vyžadována přesnost v měření, tak aby mohly být zachyceny z pohledu rychlosti (dlouhodobé - pomalé, krátkodobé - rychlé) tedy jejich interakční dynamika. Žive orgnismy se nechovají jako počítač, motor, hodinky, to jsou tímto způsobem člověkem vyprojektované artefakty.
Pokud diagnostikujeme vlastnosti lidského vědomí (interakční procesy na základě jejich energetického pozadí), bez měření rozdílů rychlosti světla (různých vlnových délek - chromatikých barev) se pravděpodobně neobejdeme.

Mnoho nesrozumitelných informací?

Co když výše popisovaným principům nyní nerozumím?
Co když výše popisované vnímám jinak a myslím si že přesněji?
Je nutné, pro to abych rozuměl vědomí z pohledu kvantové psychologie znát zákonitosti chování částicové fyziky?

Pokud se na tomto místě čtenář "trápí", že některé informace jsou v rozporu s tím, jak doposud vnímá svět a principy chování přírodních systémů, je to zcela přirozené. Ať již se jedná o laika, který o těchto jevech doposud neměl tušení a nebo odborníka, který principy těchto jevů klíčuje jinak a výrazně přesněji. Cokoliv je prezentováno odlišně, než jak jsme si náš mozek naučili vnímat, může jím býti odmítáno. Pro náš mozek je energeticky mnohem úspornější, zpracovávat informace tak jak byl doposud naučen, než si přestrukturovávat svůj současný interakční potenciál neuronálních oruhů. Tím je taky ochoten mnoho informací odvrhnout, stylem, to je nepodstatné, irelevantní, nebo přímo hloupost. (není to přesně tak, jak jsme se v psychologii, biologii, či fyzice učili)

Pokud se však v mozku čtenáře začaly formovat otázky, na které si pro sebe neutvořil jasné a ucelené odpovědi, "mozek si otevřel prostor" pro procesy změnové strukturace svých neuronálních okruhů.

1. U jedněch (laiků) se může projevit jako "sklíčenost", že si nejsme přesně schopni zadefinovat začátek a konec, tak aby jsme si mohly uvtořit jasný a konečný smysl, a s ním následně i operovat)

2. U jiných (přírodních znalců) zase rozdíl mezi tím jak doposud popisované jevy pojímaly a my je předkládáme jinak, odlišně.

Podstata principů - shrnutí:

I když prezentované informace budou působit komplexně, pro laiky složitě, pro přírodní vědce amatérsky, všechny zaznamenávají jednu společnou podtstau. Chování přírodních systémů v Čase, Prostoru, jejich vzájemných Interakcních a různých rychlostech Změn. Chování těchto veličin, se budeme snažit podchytit v evolučně vývojovém mechanismu. Měly by nám pomoci utvořit "standardní" komunkační model vědomí člověka.