Mechanismy utváření a evolučního vývoje vědomí

Zodpovídáním otázek působení evolučního algoritmu, jeho přesným zkoumáním v různých časoprostorových souvislostech a kontextech se dopodrobna zabývají vědci na všech přírodovědeckých fakultách. Ambicí tohoto oddílu je, co nejjednodušším myšlenkovým postupem zachytit, jak jeho působení mohlo ovlivňovat utváření a vývoj komunikačního systému, který jsme si nazvali lidské vědomí. Obdobně, jako stránka věnovaná fyzikálním vztahům nám pomohla uchopit principy chování systémů v čase a prostoru, vývojově evoluční mechanismy by nám měli umožnit navrhnout "standardizovaný" model lidského vědomí, akceptující na jedné straně individualitu jedince a na druhé skupinovost (druhově vztaženou stejnost).

Vědomí a evoluce

Lidské vědomí se v mnoha ohledech podobá „vědomí“ ostatních živočichů. Chemicko, biologická struktura jeho mnohých prvků je ve své podstatě identická, liší se "především" rozsahem a stupněm svého evolučního vývoje. Obdobná definice je snadno uchopitelná, a díky prvotní průkopnické práci pana Darwina vcelku jako světonázor velkou částí žijící populace přijímána. Přinejmenším, co se týče anatomické struktury či jinak řečeno našeho fyzického bytí.

O poznání těžší okamžiky nám mohou nastat, pokud se pomocí působení jednoduchého evolučního mechanismu budeme snažit přesně popsat utváření individuálně subjektivního vědomí člověka. Pokusit se vysvětlit a měřitelně zachytit k evolučnímu mechanismu vztažené procesy a získat tak s určitou přesností konkrétní odpovědi na otázky:

Jak je možné, že vím a uvědomuji si, že existuji „Já“, a taky ti „Druzí“?
Jak to, že umíme přiřazovat konkrétním objektům a událostem různý smysl?
Jak to, že se můžu naučit novým dovednostem rychleji, pozorováním ostatních?
Jak je možné, že se "dokáži" vcítit do situace kterou prožívá někdo jiný?
Proč se mohu v myšlenkách vracet do minulosti a plánovat si budoucnost?
Jak to, že cítím bolest, lásku, strach, utrpení, nenávist a zášť i dlouhodobě?
Jak to, že mám každou vteřinu svého bytí právo volby z "nekonečna" možných variant?
Podle jakého algoritmu či mechanismu se rozhoduji?
Proč se ve "stejných" situacích mohu rozhodovat odlišně?
Proč jedna a ta samá informace může spustit u různých lidí odlišné reakce?
Jak to, že můžu ležet, běžet, přemýšlet, anebo vykonávat různé aktivity současně?

Tyto lidské vlastnosti mnohdy považujeme za "samozřejmé" a v našem životě za tak běžné, že si jejich existenci, díky automatickému užívání neuvědomujeme. Proč jimi nedisponují v obdobné míře rostliny a živočichové? Co je účelem těchto "zvláštností" člověka? Jakým způsobem či mechanismy se vyvíjely? Proč jsme je doposud nedokázali s určitou přesností měřitelně zachytit? Je opravdu reálné, aby za tímto "zázrakem“ přírody stály, tak „jednoduché“ děje jako jsou fyzikální, chemické, biologické procesy mozku a dlouhodobé evoluční "ladění"?

Popravdě řečeno, na tyto otázky si vcelku „logické“ vysvětlení dokázaly najít skoro všechny kultury. S božskou argumentací se však často nemohou smířit v minulosti tak "proklínaní" vědci. Naštěstí doby, kdy jejich kacířské myšlenky, společně se svými nositely končily upáleny na hranici, dávno pominuly. A tak se lidstvo během relativně krátkého času dopracovalo v teoriích až na samé hranice dosavadního poznání. Kdy vznik času máme "ohraničen" Velkým třeskem a velikost nejmenšího prostoru, interagujícími částicemi. Co je před nimi s určitostí měřit neumíme. Můžeme se prozatím pouze domnívat a hypoteticky předvídat.

Kde hledat hranice vymezující vědomí člověka?

Pokud si výše zmíněná omezení "osvojíme" i pro procesy řídící vznik a utváření lidského vědomí, měli bychom chtě, nechtě akceptovat, že při současném stupni vědeckého poznání a přesnosti měřících technik, nemůžeme najít ani přesný začátek a ani konec jakéhokoliv přírodního děje (ohraničení). Co bychom dokázat mohli, je vytvořit určitý standardizovaný model interakčně působících systémů, který by s určitou, měřením ověřovatelnou přesností, umožnil vysvětlit evoluční vztah k utváření subjektivního vědomí člověka. Včetně zachycení projevů jak skupinových synergismů, tak individuálních odlišností. Měly bychom tak získat nejen přesnější poznatky o jeho možném evolučním vývoji, ale měl by nám pomocí měření umožnit zachytit ontologické změny nejen u jednotlivců, ale i méně či více početných sociálních skupin. Jinak řečeno. Pro přesnost zachycení těchto procesů obětujeme touhu našeho poznání najít a definovat přesný začátek a konec, tedy deterministickou kauzalitu příčiny a následku.

Díky tomuto přístupu získáme jednu nezanedbatelnou výhodu. Můžeme se tak vyhnout věčné polemice, zda za vznikem života na Zemi stojí zákony termodynamiky, teorie panspermie, či jeden konkrétní stvořitel. ("co bylo dřív, vajíčko nebo slepice?") Můžeme se spokojit s poznáním, že život existuje v té podobě jak ho dnes pozorujeme, a sami jsme jeho důkazem. Tato východiska budou platná pro všechny popisované principy a děje. I když nebudeme schopni datovat, kdy a co bylo spouštěcí příčinou jednotlivých vývojových fází, můžeme dokázat, že to tady je, že se to děje a definovat co nám to umožňuje vykonávat (co se stane, když ...). Získáme tak volnost pohybu v čase a prostoru, tam a zpět. Jinak řečeno, pro zachycení procesů vývoje vědomí nebude pro náš přístup rozhodující co bylo dřív, to musíme přenechat specializovaným vědním oborům, ale co nám to v současnosti umožňuje vykonávat. Potvrzením nám bude, že to dnes můžeme živě pozorovat a jsme to schopni s vysokou mírou přesnosti individualizovaně a skupinově měřit.

Východiskové "podmínky":

Pokusíme se nesklouzávat do hájenství filozofie a nenechat se zlákat utvářením variantně otevřených možností odpovědí na otázky proč, jakou to má kauzální logiku a smysl. Budeme se snažit tento vývoj popsat jako probíhající interakční proces a s co největší možnou přesností porovnávat s výstupy měření.
Nebudeme podrobně popisovat detaily, které jsou zkoumány a popisovány chemií, biologií, medicínou. To však neznamená, že si můžeme dovolit jejich principiální poznatky jakkoliv opomíjet či obcházet. Stěžejní je nalézt a popsat vývojově časoprostorově kontextový rámec mechanismů, jejich utváření a interakční principy změn, které nám umožňují myslet, prožívat, chovat se, vnímat svoji a existenci druhých, jinak řečeno naše vědomí.

Fyzikální principy a evoluční procesy

Možná, že se nejeden ze čtenářů pozastavil nad tím, co může mít společného fyzika, psychika člověka a na ní stavějící humanitní vědy? Přec ve škole jsme se tyto oblasti učili odděleně?! Co mohou mít fyzikální principy společného s tak odlišným oborem jakým psychologie prozatím je? Pokud nás "neodradila" část věnovaná (Vědomí - fyzikální principy, či Můj mozek), asi již začínáme pomaličku tušit, kde se bude nacházet pověstný „zakopaný pes“. Zákony přírodní fyziky jsou již ze své podstaty zcela odlišné, než té "zjednodušující", popsané panem Newtonem, na kterých jsme si postavili naše školní osnovy. Bohužel, si tímto kauzálně příčinným "viděním" strukturujeme i naši logiku myšlení, tedy nepřesnost náhledu na mnohé přírodní děje kolem nás a v nás. Tímto zkreslujícím "algoritmem" to obdobně naučíme nové generace. A tak se již odmalička snažíme porozumět světu optikou newtonovské fyziky a plynutí lineárního času (příčiny a následku). Je to sice paradox dnešní doby, ale přírodní vědy jsou se svojí logikou vnímání času a prostoru k přesnějšímu uchopení procesů vědomí člověka pravděpodobně mnohem blíže, než mnohé, kauzálně logicky smýšlející vědy humanitní.

Pokud se tedy zůstaneme pohybovat striktně na poli přírodovědném, bez toho, abychom byli nuceni využít "opěrných bodů", jako jsou nevědomí, podvědomí, stvořitel, měli bychom se pokusit definovat východiskové principy a mechanismy, jak ty fyzikální, tak evolučně vývojové, jejichž opomenutí či obejití bychom si neměli dovolit. Budou tvořit pomyslný rámec, který by nás měl přiblížit k "cíli", k poznání interakčních procesů utvářející ucelený systém vědomí člověka.

Východiskové premisy, principy a zákonitosti

Vědomí, je výsledkem evolučních procesů lidského organismu a nedělitelná součást neustále se vyvíjejícího komplexního systému, který nazýváme člověk.
Lidské vědomí, v té podobě, jak ho dnes vnímáme, nevznikalo odděleně od fyzickobiologické podstaty organismu, ale jedině a pouze s ní. Neměli bychom opomenout, že lidské vědomí (psychika) a (tělo), jsou zcela propojené (ve smyslu vnořené), souvztažně působící systémy, které jsou v neustálé interakci se svým vnějším okolím. Jinými slovy:
- změny vědomí, se projeví na těle,
- změny na těle se projeví ve vědomí,
- změny interakčního prostředí, vyvolají změny jak na těle, tak ve vědomí.
Evoluční proces nikdy neskončil, stále pokračuje každou vteřinu naši biopsychosociální existence.
Evolučním algoritmem, jinak řečeno postulátem zachování života, je zajištění potřeb růstu a sebezáchovy - zabránění riziku. ("Obdobné projevy chování přírodních systémů vyplývá pravděpodobně ze zákona o zachování energie a hmoty E=mc²"). U živých organismů, se "přidává" potřeba (či chcete li schopnost)reprodukce.
Žádný, ať již živý či neživý přírodní systém, neexistuje odděleně od svého prostředí, je s ním v neustále interakci. Ve spojitosti s výše zmíněnými potřebami tak mluvíme o adaptibilitě, čili schopnostipřizpůsobování se změnám, a její rychlosti.
Čas pro všechny procesy funguje spojitě s prostorem, nikdy neplyne lineárně. Je tedy vyloučena zjednodušující kauzalita příčiny a následku. Jinak řečeno, všechny procesy probíhají v časoprostoru souvztažně.
Systémy pohybující se stejnou rychlostí, a směrem působí na ně identické fyzikální zákony. Systémy nacházející se v identické inerciálně vztažné soustavě, by se měly řídit stejnými fyzikálními zákony.
V běžném životě bychom měli být schopni působení těchto mechanismů a principů najít a vypozorovat ve viditelných a slyšitelných projevech chování každého z nás i našeho okolí.

Kde můžeme začít pátrat?

Pokud se výše popisované principy, pokusíme dát do vztahu s na začátku vyjmenovanými otázkami, můžeme polehounku začít získávat rámcové vodítko "co či kde začít" hledat. Pro přehlednost tyto otázky znovu uvedeme.

Jak to, že vím a uvědomuji si, že existuji „Já“, a taky ti „Druzí“?
Jak je možné, že dokáži přiřazovat určitým věcem a událostem různý smysl?
Jak to že se můžu naučit novým dovednostem rychleji, tím že pozoruji jak to dělají ostatní?
Jak je možné, že se "umím" vcítit do situace kterou prožívá někdo jiný?
Proč se mohu v myšlenkách vracet do minulosti a plánovat si budoucnost?
Jak to, že cítím bolest, lásku, strach, utrpení, nenávist a zášť i dlouhodobě?
Jak to, že mám každou vteřinu svého bytí právo volby z "nekonečna" možných variant?
Podle jakého algoritmu či mechanismu se rozhoduji?
Proč se ve "stejných" situacích mohu rozhodovat odlišně?
Proč jedna a ta samá informace může spustit u různých lidí odlišné reakce?
Jak to, že můžu ležet, běžet, přemýšlet, anebo vykonávat různé aktivity současně?

Pokud se budeme snažit najít, zda tyto otázky a výše zmíněné zákonitosti a principy (1-7) mají společné jmenovatele, zjistíme že ano. Nyní se na nás nehněvejte, v tuto chvíli je bude na první pohled pravděpodobně nelehké kontextově uchopit. Ozřejmění a vyjasnění jejich vlivu se budeme snažit popisovat postupně. Těmi společnými jmenovately, které veškeré tyto fenomény spojují, jsou:

variabilita času, prostoru,
přesnost časoprostorových hranice,
možnosti výběrů kandidátů na činy
rozdílné rychlosti pohybu (změn).

Variabilita času, prostoru a rozdílná rychlost pohybu

Na tomto místě si dovolíme předběhnout sled informací a pro snazší představivost nabídneme několik modelově ilustrativních příkladů jevů, při kterých jsou tyto veličiny, pro život organismů zásadní. Jde především o uvědomění si rolí, které hrály a stále hrají ve fylogenetickém a ontologickém vývoji každého z nás.

Jak jsme se zmínili již vícekrát, žádný systém, včetně všech živých organismů se nepohybuje ve "vzduchoprázdnu", ale v neustálé interakci se svým prostředím. Obě prostředí, tedy nejen sledovaný systém, ale i jeho vnější okolí procházejí neustálými změnami způsobených všemi možnými vzájemnými interakcemi.

Rychlost adaptability na změny prostředí

Představme si člověka, který se díky rádiu dozví, že ve vzdáleném čase a prostoru (lépe řečeno v prostředí, které mu není blízké, nevidí ho, nedotýká se ho) došlo k protržení hráze a valí se jeho směrem povodeň. (Kdyby to byla například rostlinka, či samostatná buňka, tak tuto informaci zjistí, až když se jí voda bude přímo fyzicky dotýkat, pomocí svého kořenového systému, či na základě zvýšené vzdušné vlhkosti). Díky tomu, že člověk dokáže získávat informace, z mnoha časoprostorových zdrojů, i těch s kterými není v přímé fyzicky hmotné interakci (nevidí je, necítí), může začít vykonávat s předstihem aktivity k sebezáchově, či zabránění vzniku rizika, tím že si včas vybere vhnodné kandidáty na své činy. Co když je to ale vozíčkář, který se může pohybovat prostorem omezeně a s malou rychlostí? I když informace z jiných časoprostorů, které s ním bezprostředně nesousedí má k dispozici, vybere si účelnou strategii změny prostoru, přesto jeho omezená schopnost rychlosti fyzicky hmotného pohybu mu neumožní se včas zachránit. Nemá schopnost se dostatečně rychle prostorově adaptovat (změnit prostředí).

Na první pohled opomenutelný, ale pro procesy vědomí zcela zásadní princip, že jeden a tentýž informační podnět může aktivovat v mozku různých lidí, odlišné "reakce". Někdo těmto nešťastníkům povodeň přeje, jiný soucití a najdou se i tací, v kterých tento stimul vyvolá potřebu pomáhat. Nesklouzávejme k eticky vztaženým soudů, ale spíše zaznamenejme existenci principu, že jeden a ten samý informační podnět, přicházející z vnějšího prostředí, za současného působení s jinými informačními stimuly ve vnitřním prostředí člověka může jednou sloužit k "dobrým" projevům a jindy zase, třeba i za pár sekund těm "zlým". A u každého jedince více či méně odlišně.

Proč jsou pro živé organismy důležité přesné informace o co nejrozsáhlejším prostoru?

Pokud se oprostíme od představ "nepřemožitelných" pánů tvorstva, můžeme si připomenout události z let nedávno minulých „tsunami v Indonésii“. Ačkoliv člověk disponuje různými měřícími přístroji a technikami, přesto se před touto přírodní katastrofou, dokázaly ostatní živočichové ochránit účinněji. Jednoduše, uměli informace o změnách ve vzdáleném prostoru vnímat, vyhodnotit dříve s mnohem větší přesností a vybrat účelné kandidáty na své činy. Díky schopnosti jejich "dokonalého cítění" (časoprostorového předvídání?), se mohli výrazně rychleji přizpůsobit nežli člověk. (jednoduše z ohroženého prostoru se přemístili do jiného)

Stejný mechanismus si můžeme představit u mnoha dalších živočišných a rostlinných druhů, kteří již na planetě vyhynuli. Neměli " výbavu" k tomu, aby se dostatečně rychle adaptovali na měnící se vnější prostředí. A je jedno, zda tento proces trval dny, roky, tisíciletí, podstatou zůstává, že nedokázali být dostatečně rychlí ve změnách, ať již fenotypových, či genotypových.

Čistě hypoteticky, být při tsunami, všichni zástupci lidského druhu na tom „správném“ místě, mohl se od dne po tsunami následujícího vývoj života na celé planetě začít ubírat výrazně odlišným směrem. Ano, můžeme se pozastavit nad tím, že je to v současné době spíš úsměvný nežli reálný příklad. V minulosti, na africkém kontinentě pobývalo pouze 1000 jedinců našeho druhu na velmi malém prostoru v jednom čase. Co kdyby se místo v Africe slunili chvíli před tsunami v Indonésii na jedné pláži?. Neandrtálci na malou početnost pravdpodobně doplatili. Při této příležitosti, nás prosím nechytejte za slovo, je docela pravděpodobné, že v té době mohli mít lidé obdobně vyvinutou citlivost v chodidlech jako živočihové, kteří před příchodem tsunami dokázali v čas změnit prostředí. (Aktualita z prostředí)

Jde nám především o zdůraznění mechanismu, jak mnohé vlastnosti, či schopnosti jsme schopni považovat za "banalitu", přesto, že vše co umíme a známe, se utvářelo a neustále utváří na základě naši evoluční motivace zajištění potřeb růstu, reprodukce a sebezáchovy (zabránění vzniku subjektivního rizika).

Adaptabilita – časoprostorové změny a rychlost pohybu

Zjednodušeně vyjádřeno, z čím rozsáhlejšího časoprostoru dokáže organismus informace přijímat, s jakou hraniční přesností je umí rozlišit a vyhodnotit a čím rychleji, se dokáže mezi nimi pohybovat, jaké varianty má utvořeny pro výběr kandidátů na své činy (co se stane, když.....), tím více si zvyšuje pravděpodonost šancí, že přežije změny svého vnějšího prostředí. Když si jen představíme, na jaké informace bychom byli nuceni spoléhat, kdybychom neměli čich, zrak a sluch? Byli bychom odkázáni až na podněty, které přímo na svém těle ucítíme. (obdobně jako např. tělní buňka). Být to oheň, voda, mráz, letící šíp, hladová lvice, už by taky mohlo být na nějakou ochrannou či obrannou reakci příliš pozdě.

(Pravděpodobně, pokud se na chvíli zamyslíme, tak asi nebude náhodou, když už si svými fyzickými a biologickými schopnostmi "nestačíme", vymysleli jsme si, kola, automobily, letadla, rakety, rádio, televizi, počítače, internet – to vše nám slouží k tomu, aby jsme informačně dokázali obsáhnout více časoprostorů a co možná nejrychleji, s možností výběru, jsme se mezi nimi dokázali pohabovat).

"Filtrem", který vždy vybíral a selektuje neustále, které organismy a jejich části, získají „evoluční zelenou“, je jejich efektivnost (schopnost) v naplňování životních potřeb růstu, reprodukce a sebezáchovy, za neustálé interakce s měnícím se prostředím (jejich adaptabilita). Rozdílná schopnost organismů stejného druhu v zajištění existečních potřeb je umožněna procesy genotypové mutace, variace, a fenotypové adaptability. Mechanismy, které se organismu evolučně, při zajištění životních potřeb osvědčily, byly předávány dalším generacím v podobě DNA (hodnotových systémů), pomocí reprodukčních procesů, tak aby nemuselo být plýtváno energií na znovuodzkoušení jednou již poznaného a funkčně osvědčeného. (Nezprostředkovává snad identickou schopnost i naše paměť, pouze je odrazem působení našeho fenotypu, interakce vnějšího a vnitřního prostředí?)

Každá vývojová změna jakéhokoliv druhu, má vždy jediný účel, umožnit organismu jako celku, efektivnější naplnění jeho základních evolučních potřeb v kontaktu s měnícím se prostředím. Pomocí procesů mutace a variace, způsobené genotypovým vývojem, v rámci jednoho druhu, a fenotypovou schopností předávání stále přesnějších informací o časoprotosových dějích a změnách dochází k zvyšování šancí celého druhu na jeho přežití.

Pokud se oprostíme od pohledu, že lidské vědomí vzniklo samo o sobě jako určitá „nadpřirozená“ entita (dualismus, kreacionismus), oddělená od fyzických procesů a potřeb, je i ono samo výsledkem působení evolučně vývojového mechanismu a jeho ("jediným?") účelem by tak bylo umožnit organismu efektivnější (adaptabilnější) zajištění výše popisovaných životních potřeb.

Malé shrnutí: Jestliže výsledkem všech evolučních změn u člověka bylo to, aby se pohyboval rychleji a přesněji v prostoročase, včetně získávání a zpracování přesných informací o nich, výběr z různých kandidátů na své činy a možnost jejich změn nebude s velkou mírou pravděpodobnosti chybný předpoklad, že i samotné lidské vědomí vznikalo a v současnosti stále funguje za účelem zajištění těchto potřeb.

POŽADAVKY NA „LOKALIZACI“ procesů VĚDOMÍ

Lidské vědomí, i když to možná může působit nereálně, se mohlo vyvíjet s "účelem" zajištění procesů, které umožní uchopení informačně rozsáhlejšího prostoru, jejich přesnějšího ohraničení a neustále se zvyšující schopnostírychlosti fyzicky hmotného a virtuálně nehmotného pohybu mezi nimi. Včetně vytvoření kvalitativně bohatšího rozhodovacího mechanismu pro výběr kandidátů na své činy.

Z výše zmíněného bychom mohli předpokládat, že vědomí je utvářeno souvztažnou interakcí různých procesů, které se od sebe liší rychlostí přenosu informací z odlišných "prostorových zdrojů". To by mimo jiné znamenalo, že vývoj neprobíhá způsobem, že "pomalejší" procesy by byly nahrazovány rychlejšími, ale že rychlejší přinesly organismu vývojově nové adaptační schopnosti, ale v neustálé souvztažném působení s "pomalejšími". Dalším předpokladem je, že na rozdíl například od noh či rukou, se jedinci mohou v aktuálně časoprostorovém využívání odlišně rychlých procesů vědomí individualizvaně výrazně lišit.

Je to něco důležitého? Ano z pohledu zvenčí, je to normální, ale z pohledu zevnitř, kde se všechny tyto procesy odehrávají, bude navýsost zajímavé zjištění, proč? Jak je možné, že měnící se biologické a chemické procesy lidem umožňují myslet, prožívat a chovat se skupinově stejně, ale i individualizovaně odlišně, subjektivně?

Co je příčinou těchto rozdílů mezi jednotlivci navzájem a u jedince v "čase"?

Znovu využijeme malého připodobnění. Pokud porovnáváme rychlost běhu dvou lidí, tak je to snadné, jeden kmitá, při využití stejných systémů rychleji a tak se dříve ocitne v cíli. Evolučně rychlost pohybu byla důležitá nejen pro zajištění potřeb růstu (úspěšnost lovu), ale i zabránění individuálním rizikům (únik před jinými predátory)

Pokud však začneme posuzovat evoluční efektivitu například rychlosti myšlení (či psychických procesů), bylo by nasnadě konstatovat, ten kdo něco vymyslí rychleji, ten získává adaptační „výhodu“. Ne náhodou, se někdy lépe uplatní pořekadlo, dvakrát měř a jednou řež. Což by znamenalo, že být pomalejší může být někdy i „výhodnější“, když je to v daném časoprostoru podpořeno "učelnějším" výběrem kandidátů na činy.

Co tedy způsobuje, že někdy myslíme rychleji a někdy pomaleji?
A souvisí vůbec rychlost myšlení s chytrostí člověka?

Co když jsou chytrost, IQ, EQ vágní pojmy a pro diagnostiku chování vědomí člověka velmi nepřesná měřítka? Co když je potřeba nalézt zcela jiné faktory, na kterých závisí adaptační schopnosti, kvalita a úspěch prožívaného života člověka mnohem zásadněji a jsou s určitou přesností měřitelné a vzájemně porovnatelné?

Procesy vědomí a fyzikální veličiny

Jedinou absolutní konstantou, která se v čase, prostoru a pohybu nikdy nemění je rychlost světla. Pokud budeme porovnávat chování různých vědomí ve stejných či různých časoprostorech, jejich změny, měřítkem by se měla stát veličina rychlosti světla, namísto plynutí lineárního času.

Na druhou stranu to pravděpodobně postuluje, pokud sám jedinec či jeho mozek, má možnost zaznamenávat a registrovat jakékoliv rozdíly či změny, které v jeho vnitřním a vnějším prostředí nastávají, nejúčelnější biologicko fyzikální porovnávací konstantou, která mu to umožňuje provádět přesně, bude pravděpodobně odlišná rychlost světla. Z toho by pravděpodobně vyplývalo, kdyby se procesy lidského vědomí neřídily určitou fyzikálně konstatní veličinou, nezískaly by schopnost přesně zaznamenat změny udávající se nejen ve venkovním prostředí, ale aniuvnitř organismu člověka.

Pokud se budeme snažit zachytit vývoj a procesy umožňující vznik vědomí, měli bychom se snažit najít ohraničení subsystémů organismu s rozdílnou rychlostí přenosu informací. Jinak řečeno. Navrhnout rychlostně komunikační model vědomí člověka. Zpětně zase, současnou interakcí jednotlivých těchto subsystémů, bychom měli nalézt odpovědi na všecny otázky zmíněné na začátku.

Sice to, již bylo zmíněno, v oblasti Vědomí - Fyzikální principy v přednášce pana Feynmana, ale znovu odkazujeme na přímý vztah veličin: rychlosti světla, tepelné energie a barev.

Algoritmus evolučního vývoje organismu

Každý systém je v neustálé interakci s jinými systémy ve svém okolí, které mají identické potřeby. Pokud dojde k jejich interakčnímu působení a střetům, "přežije" ten který bude úspěšnější v zajištění svých potřeb růstu, reprodukce a sebezáchovy. Pan Darwin tento proces nazval "přirozený přírodní výběr". Měli bychom být opatrní, abychom princip selekce neomezili pouze na druhový výběr, "evoluční vývoj" se odehrává i uvnitř všech systémových celků (tedy i v subsystémech, které utvářejí jeden celek). Soutěž o zajištění svých potřeb (přísun energie) probíhá i mezi neurony navzájem, či neuronovými sítěmi v jednom konkrétním mozku. Velmi nelibě to neseme, pokud tento proces vystoupí z evolučně vyprojektované rovnováhy a jeden systém začne v časoprostorové interakci převládat nad jiným. Výsledkem tohoto působení je například nám nechvalně známá rakovina. (Nejlépe si však tento algoritmus asi uvědomíme, při otázce, Proč všichni neustále soutěžíme a ověřujeme si, že jsme "lepší" než ostatní, či naše prostředí...... ?)

Evoluční vývoj subsystémů (prvků) utvářející vědomí člověka

Fyzikální principy a výše popisovaný evoluční algoritmus vydefinovaly vodítka pro naše hledání jednotlivých subsystémů (operátorů) vědomí. Společným znakem těchto komunikačních subsystémů je jejich rozdílná rychlost přenosu informací a různá prostorově informační bohatost. I když fyzikální kvantové procesy probíhají v řádech mikro, či nanosekund, přesto se jejich principy (forma chování) vyprojektovaly i do tak dlouhodobých procesů, jako je samotný evoluční vývoj, pokud jsou změny pozorovány přesně, v souvztažných interakčních prostorech a časových změnách. (Proto pro nás nemusí být v tuto chvíli rozhodující, zda je podstatou vědomí interakce částic kvantového mikrosvěta a nebo "makroskopických" neuronálních procesů v mozku. Principy a mechanismy by měly zůstat identické. Rozdílné by byly v rychlostech potenciálních změn.)

Vývojově evoluční úhel pohledu nám umožní zachytit, působení těchto subsystémů (operátorů) vědomí, a definovat jejich role, které přebírají při utváření jeho homogenně celistvé struktury. Teprve vědomí jako komplexní systém (i když vycházející ze souvztažných interakčních procesů různých komunikačních subsystémů) nám umožňuje prožívat, myslet, učit se, a především mít „cítění“ v té formě jak jej dnes vnímáme. Pokud chceme měřitelně vyjádřit rozdíly vědomí jednotlivců a zachytit jejich prostorový vývoj a změny v čase, bude pravděpodobně nezbytné vytvořit interakční model jeho komunikačních subsystémů (operátorů).

Úvod - Komunikační subsystémy vědomí

Při hledání jednotlivých komunikačních subsystémů s rozdílnou rychlostí přenosu informací, si nemůžeme nevšimnout zdánlivého „rozporu“. Přesto, že komplexní komunikační soustava organismu byla "doplňována" stále rychlejšími a rychlejšími subsystémy, následkem jejich působení je, že organismus jako celek, při jejich aktivaci v celistvém komunikačním toku se stává ve svých reakcích pomalejší. Jak si tento, zprvu nelogicky znějící fenomén zdůvodnit? Vysvětlení bude pravděpodobně prosté. Nové komunikační soustavy, i když byly rychlejší než ty původní, fungují jako "komunikační nadstavby" se zpětnou řídící vazbou pro ty pomalejší, umožňující obsáhnout mnohem širší a bohatší prostor (rozhodující pro schopnost výběru z mnoha kandidátů na činy). Z toho by vyplývalo, že i rozhodovací procesy takového organismu se budou sestávat z výrazně komplexnějšího mechanismu, než jednoúrovňové (ANO/NE).

Pokusíme se princip výše popisovaných fenoménů popsat na zjednodušených příkladech:
Buňky a procesy látkové výměny, jako základní stavební a funkční prvky každého somatického systému, komunikují na základě látkové výměny mezi sebou. Naproti tomu, orgánové struktury komunikují pomocí endokrinních, neurohumorálních, lymfatických struktur, imunitního systému a oběhových systémů i v prostorově přes „přímo nesousedící“ prostředí. I když je tato informační soustava rychlejší, prostor, který „obhospodařuje“ je rozsáhlejší a samotné vykonání procesů je zpětně realizováno znovu buněčnými strukturami - somatem. Neměli bychom však opomenout, že i rozdílné rychlosti přenosu informací bude vykazovat i prostředí mimo samotný organismus.

Pokud si jako další komunikační subsystém představíme CNS, rozdíl v rychlosti reakce organismu můžeme pozorovat empiricky i sami na sobě. Zatímco při „přemýšlení“, interakční procesy neuronálních okruhů jsou velmi rychlé, přesto jejich projevy navenek jsou výrazně pomalejší. „Nad čím zase dumáš?“

Při čtení následujících řádků se již nemusíme podivovat přímému vztahu, evolučně rychlejší komunikační soustava, a časově „pomalejší“ projevy chování celého systému. Zvláště, pokud si znovu připomeneme, že pro přírodní systémy lineární čas neexistuje, nýbrž je spjatý s prostorem a jeho změnami.

Co by to mohlo znamet? Důsledkem evolučního algoritmu jsou obsáhnutí bohatšího vnitřního a vnějšího prostoru a z toho plynoucí kvalitnější výběr kandidátů na činy. K tomu si organismy utváří rychlejší komunikační soustavy, i když mohou mít za následek „zpomalení“ projevu jeho chování jako celku. Díky prostorově rúznorodější a bohatší volbě kandidátů na své činy. Jinak řečeno, zdá se, že hnacím motorem evolučního procesu je rychlost kvalitativní adaptability na co nejširší prostředí, což znamená možnost současného, či synchronicitního zpracování informací o co největším a nejobsáhlejším prostoru, jak vnitřním tak vnějším.

Na tomto místě bychom si neměli připouštět naše někdy rádoby hodnocení, co evoluce udělala dobře a co naopak špatně, evoluce prostě zkouší tím, že každý jedinec jednoho druhu, i když mají druhově společné synergismy, je odlišný, a co se ukáže jako účelné, to se prosadí v následujících generacích.

Malé shrnutí: Pokud je lidské vědomí, či psychika výsledkem evolučního procesu, s velkou pravděpodobností bude utvářena interakčními procesy komunikačních subsystémů s rozdílnou rychlostí přenosu informací pro informační vstřebání a zajištění časoprostorových změn.

Bylo by zajímavé zjistit, zda vůbec a kdy přestala evoluce u člověka zvyšovat potenciál organismu v rychlosti fyzicky hmotného pohybu v prostředí a spíše ji směřuje do rychlosti a bohatosti zpracování informací o vnitřním a vnějším prostředí. Možná se obdobnými otázkami někdo zabývá, ale zatím jsme na takovou studii nenarazili.

Podmínky pro návrh modelu lidského vědomí

Na tomto místě, by již nemuselo činit velké obtíže, přikročit k návrhu evolučně standardizovaného komunikačního modelu lidského vědomí. Model by měl být utvářen subsystémy organismu, lyšící se rychlostí přenosu informací, zároveň schopností interakčního přenosu informací z rozsáhlejší variability různých prostorů, umožňující přesnější zachycení jejich změnových hranic.

Rádi bychom se vyvarovali rozporuplným tvrzením. Proto popis způsobu, jakým se jednotlivé komunikační subsystémy v interakci s jejich prostředím vývojově evolučně formovaly, ponecháme tomu specializovaným vědním oborům. Zaměříme se až na výsledek, tedy jejich současnou roli, kterou pravděpodobně sehrávají při utváření vědomí současného člověka a jejich vlivy jsou s rozdílovou přesností měřitelné a vzájemně v čase a prostoru porovnatelně vyhodnotitelné.

Přitom platí, že jednotlivé komunikační subsystémy neustále operují v organismu jako homogenně vyladěný celek. To znamená, na zpracování jakékoliv informace, podnětu či impulsu se podílejí všechny subsystémy současně. Liší se pouze v míře své aktivace při zpracování odlišných časověprostorových podnětů.

Zvažovali jsme, zda je vhodnější začít u jednotlivých subsystém, a postupně dojít ke komplexnímu modelu vědomí a nebo naopak. Po uvážení jsem zvolili druhý přístup a o popsání vlivu vývojových změn se budeme snažit níže.

Objektově komunikační model lidského vědomí

Komunikace je multivariabilní proces výměny a toku informací odehrávající se v konkrétním časoprostoru s konkrétní energetickou silou v regulační a stimulační rovině, kde mají komunikující strany vždy volbu informaci buď přijmout nebo nepřijmout, tedy interakčně odpovědět (reagovat, ale i nereagovat, obojí je nosná, sdělná a vyhodnotitelná informace, či podnět pro regulační a následně znovu stimulační změny).

Princip komunikace spočívá v tom, že vysílané informace (ve stimulační i regulační rovině) jsou podávány v takové podobě a formě, že je druhý subsystém stimulačně může přijmout, zpracovat a následně pro sebe a svou existenci účelně využít (identifikačně zvnitřnit). Tím se proces komunikace dostává do druhého, kvalitativně vyššího stádia (procesy nejsou časově následně odděleny, probíhají v běžně zachytitelném čase souběžně), kdy na základě takto přijaté, zpracované a zapracované informace může dojít ke spuštění regulační změny. Jsou li podněty dodávány ve stimulační rovině buď jako nepřijatelné, nezpracovatelné, nebo nevyhodnotitelné (na to stačí nevhodné množství, ale i nevhodné formy), regulační rovina komunikace zůstane zcela intaktní, takže reálné lidské chování nadále bude probíhat beze změny, jakoby se subjekt nic nedověděl, nic nepoznal, nic se nestalo a tudíž není potřeba jakkoli reagovat, protože není registrována změna „informační báze vědomí“.

Somatický subsystém - tělo

Tělo, (soma) je schopno vysílat i přijímat informace ve formě bioelektrických, biochemických a biofyzikálních podnětů o momentálním, průřezovém stavu všech orgánů až na nitrobuněčnou úroveň, přičemž základem je dostatek – nedostatek (či jinak přítomnost – nepřítomnost, kvantitativní a následně i kvalitativní). Tímto komunikačním procesem je zajišťována ona optimální hladina fungování celého somatického systému – funkční rovnováha (chcete-li popisovaný princip neurovegetativní homeostázy). Základem je buněčná informační úroveň a látková výměna.

Energetický subsystém - emoce

V přímé podobě umí přijímat a zpracovávat tyto informační toky pouze systém energeticko emoční(pravostranný pohyb informací, viz schéma vědomí) se zpětnovazebným informačním tokem pro systém somatický (regulační rovina) a informačním tokem pro systém mentální (stimulační rovina vědomí). Principem je spuštění akce, „technickým nástrojem“ pak hlavně endokrinní, neurohumorální, imunitní systém a lymfatické struktury. Základem je tkáňová a tudíž orgánová informační úroveň, včetně oběhových a pohybových systémů.

Mentální subsystém - rozum

Mentální systém zpracovává a „zapracovává“ tyto ještě stále „bioinformace“ do sdělné podoby vnější i vnitřní řeči, pocitů, obrazů a myšlenkových procesů (nejprve ryze druhových a postupně se individualizujících), přičemž zpětnovazebně (regulační rovina) podává informace energeticko emočnímu systému prostřednictvím CNS. Tímto způsobem dochází ke komunikační možnosti (styku a prostupnosti) dvou silně kvalitativně odlišných částí vědomí, a to individuálně hmotného (vnitřního) a skupinově nehmotného (vnějšího) časoprostoru. Každý jedinec však musí reálně fungovat v obou těchto časoprostorech.
Principem mentálního subsystému je diferencované poznávání, rozvoj dovedností a „strukturální uchopení sama sebe“. Nástrojem je celý centrální nervový systém, vnitřní kvalitou seberealizační zrání a dovednostně poznatkový vývoj.

Sociální subsystém

Forma informací používaná mentálním subsystémem se pak stává stimulační rovinou pro poslední že čtyř subsystémů vědomí a to pro systém sociální, vztahový (vazbový). Sociálně vztahový systém zpracovává a zapracovává stimulační informace mentálního systému do hierarchicky strukturované mapy poznatků (zjednodušených, dynamicky účelných stereotypů) zprostředkovaných a zformovaných genotypem i fenotypem. Hlavním funkčním principem je pak sociální učení, vnitřní kvalitou pak vztahové, sociální či etické nebo morální zrání. Základem je sociálně informační úroveň se dvěma základními „lidskými přesahovými nástroji - chování a řeč. Nástrojem jsou zrcadlící neurony umístěné v předních lalocích mozku.

Vývojová šroubovnice se tímto komunikačním aktem uzavírá. Sociální systém zpětnovazebně (regulační rovina) posílá výsledky své aktivity systému mentálnímu a stimulačně vysílá informace svému somatickému systému ve formě zachování (potvrzení) své individuální, somatické (tělesné) existence a zároveň i do vnějšího sociálního okolí (tedy ostatním lidem – komunikační prostupnost zpět do vnějšího světa a spojení s ne-Já). Přímým transformačním orgánem mezi sociálním a somatickým systémem je kůže celého těla, nástrojem pak přímá „doteková komunikace“, včetně např. působení počasí (takové podněty patří do ne-Já materializovaného typu

Je nutno připomenout, že v každé „existenční vteřině bytí = skutečnost“ jsou aktivovány všechny 4 autonomní subsystémy vědomí a neustále „informačně pracují“ jako jeden integrovaný celek, aby byl člověk (jedinec) schopen a připraven toto bytí nejen „druhově“ zachovávat, ale také individuálně obohacovat a rozvíjet.

Rozhodovací procesy vědomí

Na začátek bychom rádi upozornili, že není naší ambicí přesně popsat a do detailu zachytit jednotlivé bioelektrické, biochemické, a biofyzikální procesy, ale nové schopnosti adaptačního výběru kandidátů na činy, které tyto s rozdílnou rychlostí komunikující substémy umožnily organismu jako celku.

Budeme se snažit působení jednotlivýh subsystémů prezentovat především vzhledem k jejich vlivu na vnímání a zpracování veličin času, prostoru a rychlosti jejich změn.

Především, pak jaké role sehrávají v celém komplexu rozhodovacích procesů vědomí člověka a jak jej ovlivňují.

Somatický subsystém (Tělo)

Z toho vyplývá, že somatický systém se rozhoduje a spuštění regulačních změn na základě kvalitativní škály (ANO/NE). Stejně tak je tomu s našim zrakem, sluchem a cítěním. Pokud žádný podnětový stimul nepřichází, či nepřichází ve formě, které jsme schopni našemi smysly zaznamenat, zůstává komunikační rovina stejná nic se pro ni nemění. Jako příklad mohou posloužit vlnové délky světla či zvuku, které můžeme vnímat až po jejich transformaci do jiného vlnového spektra. VIDĚT, SLYŠET, CÍTIT. (ANO-NE)

Rychlost změn - časová adaptabilita hmotného těla

Z pohledu komunikačního toku, je přenosová reakce těla rychlá, (čas kontaktový) - včetně stimulačního předání podnětů ostatním subsystémům. Z pohledu potenciálu vnitřních adaptačních změn somatu, je řízen časvěkem, vžili jsme si pro něj název biologické hodiny.

Jestliže jsou poznatky o tom, že každá buňka tvořící živou hmotu „má nastavený svůj čas bytí“ (čas zániku a sebedestrukce je při vzniku buňky jí samotné znám, stejně jako připravený spouštěč pro sebedestrukci – toto je zároveň nutné pro veškeré obnovování a regenerování tkání), pak musí existovat i nějaký globální biologický čas pro celek. Ten by měl být u člověka nějak kódovaný v DNA zárodečných buněk (vajíčko – spermie), protože se zároveň už ví, že z kmenové buňky (to jsou ty ještě nediferencované) lze vypěstovat kteroukoli specifickou buňku, tkáň i celý organismus.
Pro svoji vlastní existenci má vajíčko kódovaný relativně hodně dlouhý čas – už malé holčičky základ vajíček mají (s konečným počtem, nové se už (prý ?) netvoří), ty se postupně vyvíjí, nestejnoměrně dozrávají a někde mezi 11-13 rokem se již začínají uvolňovat (jen po velmi malých dávkách, často opravdu jen jedno) pro možné početí. Pokud nezkolabuje funkčnost vaječníků, vejcovodů, dělohy atd. pak jsou klidně připraveny ještě i po 60-ti letech věku ženy k početí.
Se spermiemi je to zcela jinak. Samy pro svou existenci mají naplánovaný velmi kratičký čas. De facto nepřežívají déle než 24 hodin a musí se tvořit stále nové. Z hlediska sociální genetiky tak ženy už do DNA vajíčka toho reálně se dějícího a měnícího se v rámci podmínek moc „zapsat“ nemohou. Hlavním nositelem takových změn jsou tedy spermie. A ženy je rozvíjejí sexuálně druhovým výběrem partnera. Vedle toho se už taky ví, že energetický základ buněk (buněčné mikroelektrárny) jsou děděny pouze po linii žen, tedy z DNA mitochondrií vajíčka, nikoli spermií. Možná, že se toho už ví daleko více, ale už tohle je dost na to, aby se dalo počítat s tím, že je něco jako biologicko hmotný, ohraničený existenční čas každého jedinečného člověka.

Jinak řečeno, dá se předpokládat, že biologicky hmotný čas by měl být určující i pro vnitřní celkové vývojově adaptační změny následujícího komunikačního subsystému Energetického.

Energetický subsystém (Emoce)

V přímé podobě umí tyto ještě stále bioinformace (těla) zpracovávat pouze systém energetický, jehož základem je tkáňová, tudíž orgánová informační úroveň včetně oběhových a pohybových systémů. Z hlediska vnitřního prostoru se jedná o systém, schopný komunikačně přenášet informace přes celé vnitřní prostředí i mezi vzdálenými prostory. Společně se somatickým subsystémem vytváří existenční základ autonomie člověka vzhledem ke svému vnějšímu prostředí. Stejně jako systém tělesný je hmotný, do značné míry změnovězávislý na genotypu a v průběhu života jen vnitřně v omezené mířevývojově adapabitlní. Do evolučního algoritmu přináší rozhodovací mechanismus CHCI-NECHCI, umožňující již kvalitativně bohatšírozhodování pro výběr kandidátů na činy zajišťující růst, reprodukci a sebezáchovu. Umožňuje organismu rychlé spuštění akce. Ve zpětnovazební podobě regulačně vysílá informace systému somatickému a stimulačně do systému mentálního.

Proč je zpětnovazební komunikace pro živý organismus důležitá? Zkusme si představit, že by jednotlivé buňky realizovaly svůj evoluční vývojový algoritmus nezávisle na vyšším celku. Mohlo by se stát, že to co je účelné pro určité části somatu bude naopak poškozující pro některé jiné. Proto se rozhodovací algoritmus energetického systému pohybuje na škále chci - nechci a musí být dostatečně rychlý a přesný.

Rychlost celkových vnitřních adaptačních změn energetického systému (čas), je zmíněna výše u somatického subsystému.

Rychlost adaptačních změn celého organismu, přijetí informací ze somatického systému, vyhodnocení a předání informací dál ve stimulačním toku do mentálního subsystému je z pohledu času přímé (realizační). Stejná rychlost časověprostorových změn proběhne v reakci na regulační podněty mentálního systému pomocí CNS. V empirii je energetický systém spouštěčem všech akcí, fyzicky hmotného konání. (Přikládáme odkaz, pro možnost vlastního situačního otestování, jak v současné době dokážete prostorově a časově využívat a hospodařit s vlastní energii)

Mentální subsystém (Rozum)

Mentální systém zpracovává a „zapracovává“ tyto ještě stále „bioinformace“ do sdělné podoby vnější i vnitřní řeči, pocitů, obrazů a myšlenkových procesů (nejprve ryze druhových a postupně se individualizujících), přičemž zpětnovazebně (regulační rovina) podává informace energeticko emočnímu systému prostřednictvím CNS. Tímto způsobem dochází ke komunikační možnosti (styku a prostupnosti) dvou silně kvalitativně odlišných částí vědomí, a to individuálně hmotného (vnitřního) a skupinově nehmotného (vnějšího). Každý jedinec však musí reálně fungovat v obou těchto časoprostorech.
Principem mentálního subsystému je diferencované poznávání, rozvoj dovedností a „strukturální uchopení sama sebe“. Nástrojem je celý centrální nervový systém, vnitřní kvalitou seberealizační zrání a dovednostně poznatkový vývoj.

Pro evoluční mechanismus přináší další kvalitativní rozhodovací škáluUMÍM - NEUMÍM, čímž umožňuje organismu bohatší časovou a prostorovou opakovatelnost konání a přitom výrazně přesnější diferencovatelnost jednou naučených a získaných dovedností díky hierarchizaci pomocí odlišných odměňovacích mechanismů. Přitom umožňuje organismu naučit se vykonávat výrazně přesnější časovo prostorově ohraničené změny a v mnohem větší míře nezávisle na skutečných - stimulech vnitřního (hmotného) i vnějšího hmotného a nehmotného prostředí. To nám umožňuje provádět prostorově a časově velmi přesně změny jak ve fyzickém pohybu, tak v nehmotném vnějším prostředí, nezávisle na skutečném vnější realitě (myšlenkové procesy atp.). Velmi zjednodušeně řečeno utvářet si časoprostorové hranice jak pro jednotlivé pohybové, tak mentální aktivity. (Stačí si porovnat s jakými pohybovými a mentálními dovednostmi se narodíme)

Umožňuje nám odpoutat se od okolní reality a vytvářet si svoji vlastní, subjektivní na základě našich předešlých zkušeností ("představy?). Jednoduše to, co jsme se v minulosti naučili v určitém prostředí, to používámě opakovaně stereotypně stejně, i v prostředí které se mění. ("Předpokládáme, že když jsme se něco jednou naučili, v určitém prostředí to fungovalo, tak to musí tímto způsobem být "napořád". "Bohužel" prostředí kolem nás prochází neustálými vývojovými změnami)

Tento přesahový subsystém umožňuje integrovat informace vnějšího a vnitřního prostředí, zjednodušeně vyjádřeno, toho co chci s tím co umím. (A z toho plynouci schopnost organismu umět rozeznávat své hranice, co dokáži, na co mám a co je již za hranicemi toho co dovednostně a tělesně zvládám) Jejich vývojově časoprostorová dezintegrace vyvolává například agresivní či úzkostné reeakce či stavy, které se navenek projevují rozumem necenzurovanou rychlostí akce energetického systému (jednání bez rozmyslu - agrese), či mentálně úzkostnou neschopností spustit akci energetického systému (zacyklení).

Narozdíl od předešlých dvou subsystémů, můžeme aktivity mentálního docela přesně pozorovat v projevech chování organismu navenek a v mluvené řeči. Z pohledu projevů chování organismu v čase (cyklický) je výrazně pomalejší než čas energetického subsystému. I když je přenosová rychlost CNS absolutně rychlejší, než komunikační soustavy energetického systému, musí obsáhnout a vyhodnotit informace z výrazně obsáhlejších časoprostorových zdrojů, zpomalení je umocněno komunikační zpětnovazební interakcí se subsystémem sociálním. Jejich regulačním komunikačním tokem, do energetického systému, je vyvolána akce.

Mentální subsystém je vysoce změnově adaptabilní v jakémkoliv věku. Se zvyšujícím se biologickým věkem však jeho adptační rychlost zpravidla klesá. Do jaké míry je to způsobeno věkově vázanými degenerativními procesy a do jaké míry individuálně klesající snahou poznávat a učit se nové, se na tomto místě nebudeme pokoušet hodnotit.

Sociální subsystém - vztahovost

Forma informací používaná mentálním subsystémem se pak stává stimulační rovinou pro poslední že čtyř subsystémů vědomí a to prosystém sociální, vztahový (vazbový). Sociálně vztahový systém zpracovává a zapracovává stimulační informace mentálního systému do hierarchicky strukturované mapy poznatků (zjednodušených, dynamicky účelných stereotypů) zprostředkovaných a zformovaných genotypem i fenotypem. Hlavním funkčním principem je pak sociální učení, vnitřní kvalitou pak vztahové, sociální či etické nebo morální zrání. Základem je sociálně informační úroveň se dvěma základními „lidskými přesahovými nástroji - chování a řeč. Funkčním nástrojem jsou sociálně zrcadlící neurony v čelních lalocích mozku a rozhodovací škála výběru kandidátů na činy SMÍM-NESMÍM.

Vsuvka: Přesně ohraničující role zrcadlících neuronů nebyla doposud neurobiologií popsána nebo jsme ji nenašli. Na tomto místě proto budeme vycházet čistě z výstupů našich měření a souvztažného pozorování v empirii.

Sociálně zrcadlící neurony (volně rozptýlené v čelních lalocích mozku, které nikam „nepatří“, má je jen lidský mozek a velmi malé kvantum mozků jiných primátů). Účastní se všech možných „sociálních interakcí“ a na základě sociálního učení (běžný život, terapie, komunikace…) jsou schopny vystavět „nové neuronové propojení“ tím, že jim naroste nový axon = nervové vlákno do různých částí mozku. (podklad sociální genetiky a sebeuvědomování) na jehož základě se „změní celý smysl či záměr jednotlivých aktivit či celého života“.

Jak se projevují v životní empirii

Když bychom se pokusily zjednodušeně jejich roli uchopit, mohli bychom si je představit jako určitý lineární propojovací mechanismus, který umožňuje do vzájemých kontextových vazeb a souvztažností propojovat různě ohraničené menší či větší komplexní asociační celky či jednotlivosti i nezávisle na reálných časoprostorově pozorovatelných dějích. A z nich tak srukturačně utvářet dynamické (dějové) funkční stereotypy, ať již pohybové pro hmotný vnitřní časoprostor, tak nehmotné myšlenkově časoprostorově dějové informace o vnějším prostředí. Ty nám mimo jiné umožňují utvářet si smysl dějů, jejich časoprostorové ohraničení začátku, průběhu a konce. Podněty, které se objevují jako nové, jako by mimo nastrukturovaný stereotyp, budou vyhodnoceny jako "nesmyl", lépe řečeno nezapadající do stereotypu utvářející původní smysl. Novým strukturačním propojením zároveň mohou utvořit nový smysl (začátek či konec), přestavět asociační mapu stereotypu a nebo nadále zůstat mimo něj ("nesmysl").

Empiricky si tyto projevy můžeme velmi snadno představit, kdy se bráníme uvěřit tomu, že určité prostředí, které jsme jednou konkrétním způsobem uchopili, vytvořili si k němu určitý smysl (začátek průběh a konec), by mělo být ve skutečnosti jinak. Například zásadně nové objevy, které by měly změnit námi doposud poznané. To samé se týká i našich každodenních aktivit. Pokud někdo jiný přijde a tvrdí nám o tom samém ději něco jiného než si myslíme my sami. Reakce jsou následně takové, že buď bráníme náš smysl, nevšímáme si toho a nebo náš původní smysl, díky novému poznání, přestrukturujeme. Velmi lapidárně řečeno, pokud se dva jedinci komunikačně "střetnou", kdy si jejich mozky pro jeden a ten samý děj nastrukturovaly odlišný smysl, často tuto vzájemnou interakci můžeme pozorovat jako hádku o to, kdo z nich má pravdu.

Tento vazbově (vztahově) propojující mechanismus, nám tak umožňuje neustále utvářet a měnit druhově účelné a individuálně účelové stereotypy, jejich různé variantní modifikace, adaptačně přizpůsobené odlišným časoprostorovým podnětům. "Výhodou" tohoto mechanismu je, že umožňuje organismu operovat nezávisle na skutečných (hmotných) časoprostorových dějích (stylizovat se do různých rolí, klamat ostatní, měnit názory účelně i účelově). Na základě poznatků, dovedností a informací, tyto propojovat do vzájemných souvztažností (i v empirii okolního světa neexistujících) a uvtářet si tak projekci (plán) představ pro méně či více vzdálenou budoucnost.

Zajímavým fenoménem je, do jaké míry dokážeme rozpoznávat stavy a projevy chování ostatních a "vctítit" se do nich. Zdá se, že zrcadlící neurony to "provádějí způsobem", že se snaží vztahově projovat různé asociační stereotypie, které mají pro obdobné podněty již utvořeny. Pravděpodobně, nám to umožňuje aktivovat obdobné procesy, jako probíhají ve vnějším pozorovaném prostředí. Do jaké míry přesně budou schopny reflektovat probíhající vnější pozorovanou skutečnost a do jaké míry si je zkreslíme, bude pravděpodobně záležet na bohatosti a přesnosti předcházející strukturace našich stereotypů.

Do značné míry závislé na tom, s jakou přesností jsme schopni vnímat realitu kolem sebe, a tak zatímco pohybové projevy chování budeme schopni díky zraku reflektovat a jejich přesnost vykonávání si cenzurně zpětně porovnávat, u projevů prožívání to bude mnohem nepřesnější. Tam se můžeme a pravděpodobně i budeme od skutečnosti prožívané někým jiným odlišovat dosti výrazně. Možnosti cenzury jsou nepřesné.

Z pohledu času a schopnosti provádění adaptačních změn se jedná o čas vzhledem k ostatním výše zmiňovanýmpomalý (vazbový). Jeho rychlost stoupá s posilováním (opakováním) jednou naučeného a zvládnutého sterotypu. Kdo si ještě stále pamatuje na to když chodil do školy, či se snažil naučit novému, tak asociačně změnový proces na sobě mohl pociťovat jako velké snažení, učení se, získávání dovedností v jednotlivostech, a najednou mu to "docvaklo", spojilo se a učená látka začala dávat ucelený a koplexní smysl. Následně již zvládal naučenou dovednost stále s menšími a menšími obtížemi, se zvyšující se rychlostí. (posilování stereotypu opakováním)

Bez schopnosti lineárně vztahově "skládat" různé menší celky do souvztažností, bychom s velkou pravděpodobností nebyli schopni v čase plánovat do budoucnosti, postupně za sebe řadit jednotlivé postupové kroky po dosažení časoprostorově vzdáleného cíle. Na druhou stranu to s sebou přináši i některé nevýhody. Mozek je schopen si utvořit souvzažnosti z čehokoliv, tak abychom měli utvořen začátek, průběh a konec například částečně pozorovaného děje. Mít tak jednoduchou příčinu a následek, i bez ohledu na existující přírodní zákony. A tak nám tato funkčnost dovolí nacházet viníky různých jevů v minulosti, a virtuálně předkládat následky ve vzdálené budoucnosti, bez ohledu na probíhající časoprostorově změnovou realitu kolem nás. (Teď již pravděpodobně nikoho nemůže překvapit, že každý větší projekt, ať již je to stavba domu, implementace a vývoj počítačového systému, jsou doprovázeny v průběhu realizace mnoha změnovými procesy. Jednoduše, v průběhu přípravy plánu, pro zcela nový, doposud nevyzkoušený projekt, mozek vazbově nepropojil všechny možné vlivy, nehledě na to, že i jeho vlastní představy o cíli se zákonitě v čase v kontaktu s realitou budou vývojově měnit)

Nebo ti z nás, kterým se neplní, cíle, přesně tak, jak jsme si je v minulosti naplánovali. Je to prosté. Plány do budoucnosti, jsou vždy virtuální, mozek a jeho zrcadlící neurony nám umožňují spojit si cokoliv a tak s klidem při svém vznikání opomenou mnohé změnové procesy nejen v nás, ale především v našem vnějším prostředí. (Opomíjení k prostoru potencilně vztažených otázek: Co se stane, když .....)

V tabulce níže jsme se pokusili zachytit některé z rozdílů, které lze pozorovat mezi sociálně žijícímy zvířaty, které pravděpodobně zrcadlícími neurony nedisponují a člověkem.

Časy interakčního působení vnějších a vnitřních podnětů

Stimulační podněty mohou a vznikají neustále jak ve vnitřním, tak vnějším prostředí člověka. Stimuly přicházející z hmotného těla vnímáme jako cítění, z nehmotných subsystémů například jako myšlenky. Podněty utvářené vnějším prostředí vnímáme našim somatem pomocí všech smyslových orgánů, cítím, vidím, slyší. Jejich čas je rychlý, kontaktový. S tím, že podnětové stimuly z vnějšího prostředí si můžeme rozdělit na určité, materializovaného typu (ty co vidíme, cítíme), zaznamenávající časoprostorovou realitu s vysokou přesností, a neurčité, které slyšímenapříklad jako slova, zprostředkovávající část či omezenou přesnost pohledu na odehrávající se realitu.

Jednoduché přirovnání. Přestože pomocí slov (slyším) dokážeme informace o určitém prostoru a jeho změnách vnímat přesně, ten kdo nám je zprostředkuje, nezachytí realitu celou, jako kdybychom ji měli možnost pozorovat vlastním zrakem a na sobě i pocítit. Jinou realitou je, že nám přímo zprostředkuje skutečnost, zkreslenou, smyšlenou, zavádějící či přímo lživou ať již úmyslně či neúmyslně.

Individualizace - Sebepojetí - Jáství - Evoluční algoritmus

Až doposud mohl působit celý komunikační proces vědomí, řekněme "logicky" a možná i docela jednoduše. Jak si ale následně "poradit" s něčím takovým, jakou je obrovská lidská individualizovanost a sebepojetí? Proč, když tyto procesy jsou jednoduché probíhají u všech stejně, dokážeme být tak rozdílní? Co umožňuje, že jsem tak odlišní a že víme, že existuji já a ti ostatní. Kde se bere a jak se utváří to naše "božské" JÁ?

Následující vysvětlení, prosím považujte jako nabídku určité funkční teorie, která neurobiologicky prozatím nebyla nijak měřena či prokázana (a nebo o tom nevíme). Nám se její realita projevuje a to zcela významně ve snímání asociačních procesů vědomí pomocí techniky BSA.

Individualizace vědomí

Nebo též řečeno rozdílnosti mezi jednotlivci mohou mít hned několik hlavních příčin. Na jedné straně jsou přirozeným důsledkem evolučního algoritmu sloužící k obohacení druhu na druhé adaptačně vývojovým zráním v rozdílném prostředí. Dalo by se nazvat individuálními a skupinovými procesy učení každého z nás, za neustálého ladění v interakci vnitřního prostředí se svým vnějším prostředím.

Somaticko-energeticky hmotná individualizace

Velmi zjednodušeně řečeno, je proces somatické individuace důsledkem lidského způsobu rozmnožování. Přesto, že jsou si zdraví lidé po somaticko funkční stránce velmi podobní, rozdílnosti mezi nimi jsou docela zásadní. Nenajdeme na celém světě dva jedince, kteří by byli zcela identičtí. Nemáme stejné mozky, otisky prstů, stavbu těla, genetickou informaci, ale přesto zdravým jedincům tyto rozdíly dovolují vykonávat obdobné činnostní aktivity. Více či méně kvalitativně a kvantitativně stejně. Naše individuální věkově vývojové změny jsou do značné míry (některé pravděpodobně deterministicky) kódovány v DNA, během života jedince adaptačně neměnné.

Pokud budeme měřit rozdíly ve vědomí, díky tomuto komunikačnímu subsystému, se bez přesných věkových norem neobejdeme. Rychlost času evolučních změn zdravého somatu je řízena věkovým vývojem. (biologické hodiny).

Zcela individualizovaně, adaptačně vývojově pak můžeme tréninkem a učením posilovat kvalitativní schopnosti k některým projevům fyzicky hmotného chování. (Energetický systém) (Např. Posilování pohybových struktur a jejich synchronizace s ostatnímy orgánovými strukturami, imunitní systém ). Díky současné medicíně i posilovanání obranných mechanismů proti nežádoucím vlivům vnějšího prostředí, či zásahy do hormonálních procesů.

Naše individualizovanost se bude projevovat v naši schopnosti zapojovat energetický systém do různých aktivit odlišně. Jeho časová rekce na stimulační a regulační podněty je rychlá.

(Na tomto místě bychom měli upozornit přírodní vědce, především pak biology, nechť se na nás nezačnou zlobit. Z jejich přesností náhledu, somatické rozdíly mezi jedinci, především co se týče dispozic jedinců, budou mnohem výraznější. Na této stránce se snažíme o zachycení principiálních rozdílů v popisovaných oblastech).

Mentálně sociální individualizace

Na rozdíl od předešlého, zcela hmotně fyziologicky individualizovaného prostředí, jehož adaptační změny jsou v průběhu života velmi omezené, představuje mentálně sociální individuace nově narozených jedinců "zcela nepopsaný list" s velmi obdobným potenciálem u všech.

Oba subsytémy slouží k informačnímu uchopování vnějšího nehmotného časoprostoru a vyhodnocování informací o jeho změnách. Individualizace jedinců souvisí s tím, v jakém vnějším prostředí se v prenatálním věku a po svém narození vyvíjejí. Jinak řečeno, jeho sociálně dovednostní adaptace bude do značné míry závislá na tom v jakém prostředí se bude jedinec vyvíjet. V životě bude přebírat jednak skupinové (druhové) formy projevů chování od ostatních jedinců svého druhu a zároveň se bude snažit ve vnějším prostředí odzkoušet a uplatnit svojivlastní individualitu.

Velmi snadno si tento jev můžeme představit na příkladech papuánců a nás samotných. Rozdíly v tom co známe a dovednostně zvládáme jsou obrovské, přesto, že mozek po funkční a anatomické stránce máme obdobný. Kdyby si například děti po narození vyměnily prostředí v kterém budou vyrůstat, budou přebírat dovednosti a sociální návyky svého skutečného časoprostoru. (Tyto rozdíly bychom neměli posuzovat pohledem paradigmatu lepší horší. Každý se naučí to, co pro svůj život ve vnějším prostředí potřebuje )

Mnohý čtenář pravděpodobně začne, a zcela oprávněně oponovat. Pokud by tomu tak opravdu bylo, to by znamenalo, že lidé vyrůstající ve stejném prostředí, zákonitě musí vykazovat do značné míry identické dovednosti, projevy chování a především, měly by se rozhodovat obdobně. To co pozorujeme v životní empirii, tomu nenapovídá. Mohou takové rozdíly ve vědomí způsobit soma a genetická informace? No, u malých dětí ve vývoji, kde si jejich mozek teprve své mentální dovednosti a vztahově sociální vazby strukturuje, bychom to těmto vlivům přisoudit mohli. Ale co u nás dospělých?

I když sdílíme společný existenční prostor, tak rozdíly a především po naši psychické stránce mohou být mezi námi individuálně obrovské. A dokonce i jedinec se dokáže ve velmi krátké době rychle, či v delším časovém úseku měnit. Jakoby nám ještě něco, co individualizaci a jedinečnost přímo způsobuje v celém modelu chybělo. Co umožňuje zachování rozmanitosti, variabilitu i kolísavost a nestabilitu vnitřních asociačních procesů jedince.

Individuální ladění

V průběhu vývoje jedince neustále dochází k ladění asociačních stereotypů pro dosahování rychlých mozkových odpovědí. Každý jedinec si tak utváří svoji vlastní nenapodobitelnou individuální strukturu vědomí, kterou v čase využívá. Tato struktura mu umožňuje komunikačně propojit subsystémy s navzájem nesousedící oblastí. Výsledkem je, že se nejen vzájemně od sebe zásadně odlišujeme, ale i jedinec v čase, nezávisle na vnějším podmětovém prostředí. Důsledkem, který můžeme na sobě empiricky vnímat, je, že jsme každý na stejné podněty odlišně citliví.

Za povšimnutí stojí v modelu systémy stojící naproti sobě. Možná již nebude tolik překvapivé, že nám dělá obtíže, rozumově (mentální subsystém) přesně popsat to co cítíme (somatický subsystém). A nebo takové stavy jako jsou láska, „bolestný“ zármutek ze smrti milované osoby. Jednoduše je z komunikačního toku opomíjen subsystém mentální (ROZUM) a komunikují spolu systémy energetický (EMOCE) a sociálně vazbový (VZTAHY)

Reálnost navrženého modelu vědomí

Relevance navrženého interakčně komunikačního modelu vědomí, se musí projevit ve shodě výstupů měření s pozorovanou životní empirií. Měla by poskytnou rámec pro zachycení skupinových synergismů tak i individualizovaných jedinečností vědomí. Jinak řečeno, měla by se prokázat existence stabilizační linie navrženého modelu lidského vědomí, včetně evaluace její konzistence mezi pohlavími. Odkaz na studii vpravo zachycuje výstupy měřené pomocí techniky BSA systémem DIS BŽ. Barvové popisy zohledňují barevné zachycení jednotlivých subsystémů vědomí v navrženém komunikačním modelu.

Jáství - Sebepojetí - Sebeuvědomování

Fenoménem Jáství, Ega, Superega, Sebepojetí, Sebeuvědomování se po více jak staletí zabývají více či méně známí filozofové, psychologové, neurobiologové, teologové, mystici. Rozsáhlých teorií a přístupů, které se roli zbožšťovaného lidského "JÁ" věnují, vzniklo za poslední staletí opravdu velká spousta. My se pokusíme z obdobných trendů vybočit a popsat roli "JÁ", Sebepojetí či Sebeuvědomění na základě navrženého komunikačního modelu lidského vědomí.

Jáství a komunikační model vědomí

Z výše popisovaných evolučních mechanismů a časoprostorově vztahových principů organismu bychom mohli usuzovat, že "hodnotový objekt JÁ", je obdobně jako jakýkoliv jiný slovní pojem, vymezením určitého časoprostoru konkrétního jedince, který využívá při své interakční komunikaci jak s vnitřním tak vnějším prostředím. Stejně jako slova označující jiné časoprostory, představuje pro jedince určitou hodnotu, kterou je schopen vztahově rozvíjet a propojovat do různých kontextových vazeb s ostatními hodnotami.

Z tohoto úhlu pohledu, nám pravděpodobně nezbývá jiná možnost, než Já, Sebeuvědomění, či Sebepojetí považovat za naučený sociálně vztahový "konstrukt", ohraničující určitý, i když virtuální prostor, který kontextově vstupuje do mnoha různých hodnotových a myšlenkových interakcí. V empirických projevech chování ho budeme schopni pozorovat především v mluvené řeči, jako "hodnotitele" co jsme já, co se mě týká, co je pro mě a ostatní lepší.

Z hlediska prostoru si lze roli ("JÁ") přiblížit, jako určitý prostorový "integrátor" vnitřního prostředí (Mého těla a Mé Psychiky), které se hraničně vymezuje vůči prostředí vnějšímu (NE JÁ). Ve vědomí, tak přirozenou cestou vzniká rozlišovací princip, co nejsme Já, to je moje okolí. Z evolučního úhlu pohledu, si prostředí Ne Já můžeme předsravit jako vnější, kterému se Já jedince snaží bránit. A naopak, Já jako do prostředí růstové, snažící se uchopit co nejrozsáhlejší komunikačně interakční prostor.

Z pohledu ontologického vývoje Sebepojetí (Jáství) bude utvářeno v návaznosti na aktivaci a rozvoj jednotlivých subsystémů vědomí. Blíže se jedotlivými fázemi, které byli naměřeny v české populaci zabývá záložka "Ontologický vývoj vědomí"

Centrální hodnotové objekty lidského vědomí

Opěrnou kostru lidského vědomí budou tvořit prostorově a časově hraniční objekty (centrální), účastnící se všech možných interakcí asociačně komunikačního toku (dlouhodobých i krátkodobých). Prostotové budou zachycovat vlivy vnitřního a vnějšího prostředí (Já, Moje Tělo, Moje Psychika), (Skutečnost, Riziko), energetické investiční portfólie, jako habytele jakékoliv akce (Energie) a (Změna) jako přirozený důsledek evolučně adaptačního mechanismu.