Diagnostika aktuálního stavu a dynamiky vývoje procesů utvářející vědomí člověka či sociálních skupin vycházející z intuice, zkušeností, pozorování, logických pouček, rozumových odpovědí a subjektivních interpretací, bez měření pomocí na člověku nezávislých veličin, nám pravděpodobně zprostředkovává obdobnou míru přesnosti a reálného poznání příčinných souvislostí chování diagnostikovaného systému, jako výzkum molekulárních dějů bez pomocí přesných měřících technik. "Pouhým okem."

V diagnostice procesů utvářející komplexní systém vědomí člověka, je poznatkově vývojově nutné se od těchto přístupů postavených mnohdy na subjektivních úsudcích a pohledech částečně oprostit a nahradit je výrazně citlivějšími měřícími technikami. To však neznamená, že by v současnosti využívané postupy byly fundamentálně špatné či nefunkční. Spíše bychom měli být schopni začít zohledňovat skutečnost, kterou neustále potvrzují výzkumy neurobiologů. Na světě nenajdeme dva mozky, které by byly identické.

Z jejich zjištění přímo vyplývá požadavek na vytvoření a aplikačního využívání takových diagnostických metod a nástrojů, které jsou v oblasti jedinečnosti člověka vysoce citlivě rozlišující a přitom jsou schopny akceptovatprincipiální prvky lidské podobnosti, která je sice na první pohled a zvnějšku hodně nápadně stejná (projevy slyšitelného a viditelného chování), ale uvnitř našich mozkových procesů neuvěřitelně rozdílná (pociťovaného prožívání). Dokud tato principiální zjištění neurobiologů při diagnostice vědomí člověka či sociálních skupin opomíjíme, existuje velká míra pravděpodobného rizika, že naše závěry a interpretace příčinných souvislostí lidského chování jsou výrazně zkreslená a tudíž zavádějící.

Tato stránka se bude snažit zachytit východiska diagnosticko intervenčního systému BSA (Barvově slovních asociací), který na základě nasnímaných asociačních procesů mozku „klíčuje“ procesy utvářející vědomí člověka a potenciál jejich vzájemných interakčních vazeb pomocí metody OKAV (Objektově komunikační analýzy vědomí). Následně vyhodnotí a graficky zprostředkuje vlivy interakčního působení životně časoprostorově ohraničených prostředí snímaného vědomí, pomocí techniky TDSP (Test diferenciální struktury postojů). Nejedná se o žádnou „spasitelskou“ diagnostiku, ale o propracovaný systém, který se snaží zachytit a vyhodnotit obrovskou variabilitu procesů utvářející vědomí člověka, kterou bylo možné přivést do vyhodnotitelné podoby až díky počítačové technice.

Vsuvka: Při utváření teoretického popisu této diagnostické metody měření lidského vědomí jsme se pokusili zohledňovat veškeré poznatky o časoprostorových principech interakčního chování přírodních systémů v prostředí a mechanismy evolučně vývojového algoritmu vědomí člověka, které na portálu kvantové psychologie popisujeme. Přesto je nutné některé z násleujících informací vnímat jako subjektivní logikou vykonstruovanou teorii, která se snaží najít možné zdůvodnění, proč je měření takovým přístupem relevantní a utváří tak funkční, v empirii aplikovatelný diagnosticko intervenční systém vědomí člověka.

Některá z níže uváděných sdělení vycházejí ze subjektivně interpretačního pohledu autorů a mohou se ať již v jednotlivostech či v širších kontextových vazbách odlišovat od interpretace čtenářů ostatních, včetně skutečnosti samotné. Příčina je logicky prostá. I když tato technika umožňuje měřit interakční potenciál procesů utvářející vědomí člověka s velkou přesností, neumožňuje s určitostí definovat proč. Proto se nezalekněte, když v textu natrefíte na „oslí můstky“. (Budeme se na ně snažit vždy upozornit) Jsou vyústěním toho, že jsme si zatím sami nebyli schopni najít určité smysluplně uspokojivé odůvodnění, proč tomu tak je (smysl). Možná se vám podaří najít vysvětlení těchto jevů, která budou výstižnější a reálné skutečnosti měřených asociačních procesů mozku bližší.

Jaké mechanismy nesmíme při měřeních opomíjet

Vědomí, je komplex neuronálních procesů, jejichž časoprostorová kontinuita je umožněna díky utváření a působení hodnotových systémů. Motivačně odměňovacím mechanismem organismu je zajištění hodnotových potřeb růstu, reprodukce a sebezáchovy, při co nejúspornějším vynaložení energie. Komunikační procesy vědomí jsou postaveny na interakcích subsystémů s rozdílnou rychlostí přenosu informací (viz Model vědomí). Díky tomu je umožněna plastičnost, kontinuita a komplexnost systému vědomí pro adaptační přizpůsobivost změnám okolního prostředí. Jakkoliv mohou předcházející věty znít po prvním přečtení „nesrozumitelně“, uceleně zachycují podstatu procesů utvářející vědomí člověka, tak jak se je snažíme prezentovat v pojetí portálu kvantové psychologie. Integrující atributy tvoří hodnotové prostředí, potenciál jeho vzájemných interakčních vazeb, změnová rychlost (čas), stereotypie (stejnosti), individualismy (jedinečnosti), a dynamika vývojových změn.

Z toho vyplývá, že měření procesů utvářející vědomí člověka vyžaduje použití jednak určité variabilní veličiny (ohraničující různá prostředí a jejich časové změny), tak i konstantní veličiny (prostorově rychlostně  pro všechny jedince stejné) na člověku nezávislé, umožňující měřit, vyhodnocovat a vzájemně porovnávat chování systému v různých časoprostorových souvztažnostech. Zdůvodnění proč na člověku nezávislých, když chceme měřit na něm „závislé“ vědomí je celkem nasnadě. Pokud jsou všichni lidé ve svém vědomí rozdílní, jakákoliv na člověku  závislá veličina by byla individuálně subjektivní "normou". Pravděpodobně bychom reakce vědomí konkrétního jedince museli vybrat jako normu a s ním porovnávat ostatní. Neměli bychom opomíjet východiskovou premisu, že neexistují dva stejné mozky! Variabilní veličina znamená, že budeme schopni přesnou, pro všechny jedince identickou formou ohraničit určitá hodnotově časoprostorová prostředí. Takovou fyzicky hmotně časoprostorově nezávislou, hodnoty ohraničující „veličinu“, zprostředkovávají  například čistě lidské konstrukty a sice slova či jejich spojení.

Na tomto místě bychom se mohli uspokojit tím, že jsme si vytvořili různé vyšetřovací  dotazníky, či postačí diagnostika vyplývající ze slovní komunikace. Jenže nastává trošičku problém s přesností. Každý člověk může určité časoprostorově hodnotové prostředí prožívat trochu a nebo zcela odlišně. V životní empirii to znamená, že jsou stimuly v neuronálních okruzích přenášeny neurotransmitery s odlišnou odměňovací silou (dost možná i rychlostí přenosu informací? - viz hodnoty). Dalším úskalím s kterým se budeme potýkat, že nezjistíme, jak kvalitně ("rychlostní ladění") a s jakou odměňovací silou jsou mezi sebou různá časoprostorová prostředí potenciálně provázány. Nehledě na to jaký utvářejí komplex, jež je odrazem celkového prožitkového vyladění vědomí člověka a nebo menších či větších sociálních skupin. 

Tyto překážky by nám měla napomoci vyřešit určitá  konstantní veličina (prostorově rychlostně probíhající u všech jedinců identicky). Neurobiologové se snaží k tomuto účelu využívat zobrazovací techniky zachycující fukční mozkové procesy. Některé přístupy psychologie při svých diagnostikách stopují reakční dobu vědomí pomocí měření lineárního času (viz odkaz vpravo). Ale!!! Co když pro procesy vědomí platí postulát speciální teorie pana Einsteina, že čas je relativní, jinak řečeno u každého člověka různý, spojitý se změnami prostředí?

Při rychlostech v jakých se odehrávají interakční procesy neuronálních okruhů, by to pravděpodobně znamenalo, že rychlost (různé časy) časoprostorových změn utváří stěžejní „veličinu odlišností“ mezi vědomím různých lidí.Platí jak pro prožívání tak výstupy kognitivních procesů (postoje i naše logické myšlení). Co by to znamenalo? Pokud budeme chtít diagnostikovat interakční potenciál vědomí člověka a jeho hodnotovou strukturaci co možná nejpřesněji, bez fyzikálně konstantní veličiny rychlosti světla, se pravděpodobně nikdy obejít nemůžeme.

Speciální teorie relativity definovala jako jedinou konstantní fyzikální veličinu rychlost světla a zároveň postuluje platnost fyzikálních zákonů pro stejné inerciálně vztažné soustavy. Přeloženo do prostředí interakčních procesů utvářející vědomí člověka by to znamenalo. Lidská vědomí budou prožívat stejně, pokud v ohraničenémčasoprostoru (kontextových souvztažnostech) bude přenos informací zajištěn interakcí systémů se stejnou rychlostí jejich přenosu. Z toho vyplývá, pokud ve stejném hraničním časoprostoru budou interagovat komunikační subsystémy vědomí s rozdílnou rychlostí přenosu informací, budou se tyto systémy (vědomí různých lidí) projevovat odlišným prožíváním.

Jinak řečeno, bez rychlosti světla nebudeme pravděpodobně nikdy schopni s určitou vyšší přesností zachytit vývojové změny vědomí konkrétního člověka, příčinné souvislosti a vzájemné časoprostorové součinnostní vztahy ovlivňující jeho prožívání, chování. Stejně tak vzájemné porovnání různých vědomí či jejich skupinově kvalitativních projevů, zachycení vývojových a změnových vlivů, bez využívání konstantních veličin je s největší pravděpodobností limitně realitu zkreslující a nejednou tendenční. (Příklady závislých věd: Psychologie, Sociologie, Ekonomie, Marketing , Výukové procesy, Právní vědy)

Malé shrnutí: Pokud bychom měli výše popisované předpoklady komplexně a jednoduše shrnout. Informace, které bude nutné měřením získávat jsou: (motivačně osměňovací hodnota prostředí, potenciál jejich vzájemných interakčních vazeb, změnová rychlost (čas), stereotypie (stejnosti), individualismy (jedinečnosti), a dynamika potenciálních vývojových změn. Jako měřící faktory budeme využívat součinnost (současné působení) veličinschopných stimulovat prostorové prostředí (slova), a čas (rychlost světla). V tabulce níže jsme se pokusily vztahy těchto jevů "určitým" způsobem "logicky" zpřehlednit.

Diagnostika "Slova"

Slova jsou nejčastěji využíváným nástrojem současných diagnostických přístupů. Ať již ve formě přímého rozhovoru s psychologem, poradcem a nebo dotazníkovou formou v podobě psaného textu. Jejich užití je směřováno, jak pro stimulaci (většinou otázkou), tak pro příjem reakce vědomí (odpovědí). Obdobně při využívání funkčních zobrazovacích technik mozku slouží slova jako stimulační podněty, jako odpovědi jsou však snímány a vyhodnocovány změnové procesy probíhající v mozku. (EEG, PET, fMRI). Stejně tak, technika BSA jako jeden z podnětových stimulů pří snímání asociačních procesů mozku využívá slova a jejich spojení.

Časoprostorová variabilita prostředí a komplexnost vědomí

Časoprostorové ohraničení prostředí podílející se na utváření komplexní struktury vědomí člověka je při diagnostickém procesu stimulováno slovy či jejich spojeními. Jejich hledání a výběr byl výsledkem dvacetiletého testování, kdy docházelo k ověřování zda a jak významně různá prostředí „něco“ vývojově důležitého ve vědomí člověka klíčují. Na tomto místě uvádíme příklad se stimulačním rozsahem prostředí, která jsou využívána např. pomáhajícími profesemi při diagnostice a intervencích u dospělých lidí. Vzhledem k ontologickému procesu vývoje vědomí, se bohatost prostředí nutné testovat společně s věkem rozšiřuje. Kdy například u předškolních dětí jejich rozsah činí 48 a u dospělých 108 slov (viz. odkaz) Stejně tak, některá prostředí, po tom, co „splnily“ svoji vývojovou roli, již dále v dospělosti na vědomí člověka „nepůsobí“. Proto jsou ze standardního diagnostického snímání ve vyšším věku vynechány.

Krátká vsuvka: Zařazení sémantického objektu v konkrétním  sloupcizobrazuje reálné prožívání konkrétního prostředí jedincem (Jeho motivačně odměňovací hodnotu). Barevné odlišení slov pak zachycuje, jak daný objekt prožívá populační průměr. Blíže se hodnotami, jejich odměňovací silou zabývají také stránky i v jiných oblastech tohoto portálu (Hodnoty, Hodnotové struktury a procesy vědomí). Pokud si čtenář na tomto místě klade otázku, jakým způsobem se informace o hodnotě určitého prostředí pro vědomí daného člověka měří, na odpověď si musíme ještě pár řádků počkat, něž přikročíme k ozřejmění role druhé veličiny využívané pro diagnostiku technikou BSA. (Na tomto místě jsme jen ve zkratce naznačili, proč jsou v grafu různá prostředí (slova) označena barevně)

Při výběru vhodných slov záleží na účelu testování. V současné době se využívají testovací sady prostředí pro psychodiagnostiku, personální profily, školní zralost, evaluace školských zařízení, psychosomatiku, marketingové výzkumy konkrétních trhů, skupinové a psychopatologické jevy. Výběr sémantických výrazů a jejich spojení umožňuje vysokou míru variability, při testování vztahu vědomí člověka či sociálních skupin k definovaným prostředím. Lidově řečeno, jak tato prostředí ovlivňují vědomí člověka a jak ono ovlivňujě tato prostředí.

Pokud si čtenář pozorně všímal, tak mohl zjistit, že slovní objekty zachycují časoprostorové hranice nejenvnějšího, ale i vnitřního prostředí člověka. Pro lepší představivost si zkusme uvědomit interakci vědomí a uváděných prostředí na časoprostorovém „snímku“ běžného dne. Zjistíme, že s působením většiny z nich se interakčně potkává většina lidí české populace dennodenně. Ať již se jedná o přímý fyzicky hmotný kontakt a nebo jejich aktivování ve fyzicky nehmotné paměti. Jednotlivá prostředí nepůsobí ve vědomí samostatně, ale utváří ucelenou, vzájemně souvztažně „provázanou“ strukturu. Z neurobiologického pohledu, se jedná o interakční potenciál neuronálních okruhů mozku.

Jako názorný příklad může posloužit faktor „Centrální objekty vědomí“ jež jsou utvářeny časoprostorově ohraničujícími sémantickými objekty (Já, Moje Psychika, Moje Tělo, Energie, Čas, Skutečnost, Riziko, Změna). Tato prostředí jsou ve vědomí současně aktivovány každou vteřinu našeho biopsychosociálního bytí. Jinak řečeno, jejich souvztažné působení ovlivňuje rozhodovací procesy jedince neustále Pod většinou slovních objektů (ohraničující určité prostředí) by si pravděpodobně i laický čtenář dokázal představit roli jejich působení. Ale co mohou znamenat prostředí jako (Čas, Skutečnost, Energie)? Pod slovem Skutečnost si můžeme představit kontextový rámec prostředí, tedy vše co se zrovna kolem nás a v nás odehrává, Čas je rychlost s jakou informace o prostředí zjišťujeme a Energie představuje úsilí které „vnímání skutečné reality prostředí kolem nás“ věnujeme (viz měření v české populaci). Pokud si tyto tři pojmy představíme jako současně působící, tak člověku hlídají jeho vnímání reality, tak aby si mozek neutvářel jednu logickou fikci za druhou (virtuální představy o prostředí).

Při bdělém stavu jsou to kauzálně logické konstrukty utváření našich představ o budoucnosti či minulosti určitého prostředí a ve spánku zase naše sny. Jejich mechanismy jsme se podrobněji snažili popsat na jiných stránkách tohoto portálu a v odkazech na studie z měření.

Lidově řečeno, centrální objekty jsou momentálně aktivovány a ovlivňují  vědomí každého z nás. Naproti tomu například faktor „Osoby a skupiny“, jež jsou utvářeny časoprostorově ohraničujícími sémantickými objekty (Moje rodina, Děti, Sourozenci, Táta, Máma, Partner, Lidé, Psycholog) s největší pravděpodobností nebyly při čtení těchto řádků stimulačně v mozku aktivovány u nikoho z nás (do tohoto místa, než byly v  textu zmíněny). Přesto nesmíme opomíjet, že se formativně podílely a podílejí na utváření celistvé hodnotové struktury našeho vědomí, tedy i samotných centrálních objektů.

Pokud bychom se chtěli pokusit o velmi zjednodušují shrnutí. Tak jednotlivá prostředí utvářejí v mozku vzájemně propojený komplex neuronálních okruhů, sloužící organismu k zajištění jeho životních potřeb růstu, reprodukce a sebezáchovy (zabránění rizikům) v jeho existenčním stále se měnícím vnějším prostředí. Hierarchická struktura hodnot (rozdíly v prožívání jednotlivých prostředí) mu umožňuje cítit, vnímat a rozeznávat životně existenční rizika (dlouhodobá, krátkodobá, situační) a predikovat, směřovat svůj biopsychosociální růst. Pozorného čtenáře pravděpodobně začíná trápit otázka. Jak a kde si získávají prostředí ve vědomí člověka svoji hodnotu? Procesem jejich utváření se zabývá stránka "Hodnoty", diagnostickým vyhodnocením stránka "Hodnotové struktury a proces vědomí". My se v následujících řádcích budeme snažit popsat způsob, veličiny, mechanismy a důležitost jejich měření pro poznání funkční struktury utvářející vědomí člověka včetně menších či větších sociálních skupin.

Prostředí slova a výzkum vědomí

Sémantické a „kreslené“ vyjádření časoprostorového ohraničování různých prostředí používá valná většina psychodiagnostických metod a přístupů. Ať již se jedná o jejich stimulační aplikaci v mluvené řeči (rozhovor s diagnostikem), písemné dotazníkové testy a nebo projektivní heuristické metody. Při jejich přesné interpretaci se však pravděpodobně diagnostik dostává do problémů způsobených interpretačním zkreslováním našeho vlastního mozku bez toho, abychom měli šanci tuto naši nepřesnost či nesoulad vůbec odhalit. Nedozvíme se o nich. Příčina je banální, ale s fatálním dopadem na výstupy a poznání diagnostikovaného vědomí. Jednoduše mozek každého jedince má utvořen určitý potenciál neuronálních okruhů, který mu umožňuje zaznamenávat změny v prostředí v určitých přesnostech a omezeném časoprostorovém rozsahu.

Mozek, aniž bychom si toho v běžné komunikaci všímali, přijímaný kontextový obsah komunikovaného sdělení od jiného člověka pro nás zkresluje. Snaží se jej uchopit po svém, na základě svého poznání a hodnot.

Pokud přijmeme jako axiom výsledky výzkumů  neurobiologů, že na světě neexistují dva identické mozky, musíme chtě nechtě  využívat takových diagnostických metod a nástrojů, které jsou v oblasti jedinečnosti člověka vysoce citlivě rozlišující a přitom jsou schopny akceptovat principiální prvky lidské podobnosti, která je sice na první pohled a zvnějšku hodně nápadně stejná (projevy slyšitelného a viditelného chování), ale uvnitř našich mozkových procesů neuvěřitelně rozdílná (pociťovaného prožívání). Což je pro mozek jakkoliv praxí protřelého výzkumníkanemožné přesně rozlišit. Nemá utvořen dostatečně bohatý interakční potenciál svých neuronálních okruhů, které by mu umožnily poznat a vyhodnotit prožívání a vzájemné vazby utvářející vědomí někoho jiného s přesností blížící se realitě.

Pokusíme se předložit určité přirovnání. Každý mozek má určitým způsobem rychlostně nastrukturován časoprostorový potenciál svých neuronálních okruhů. Nejlépe tento rozdíl sami na sobě můžeme pozorovat, pokud provádíme určitou dávno naučenou dovednost automatizovaně. Jde to velmi rychle. Naopak když se snažíme uchopit pro nás nový problém, naučit a zvládnout novou dovednost (vztahy různých prostředí), chvíli to trvá než přijdeme na správné řešení. Mozek se zabývá otázkami a vyhledává, jde to oproti jednou již uchopenému výrazně pomaleji. A tak zatímco mozek diagnostikovaného člověka verbálně prezentuje své dosavadní dovednosti, zkušenosti  s velkou rychlostí, pro mozek diagnostika je to pokaždé řešení nového problému, kterému se snaží teprve porozumět. Jde to velmi pomalu. Důsledkem je že některé podnětové kontexty opomene, aby byl schopen udržet komunikační tempo s mozkem diagnostikovaného člověka. Není to tím, že by ho neslyšel a nebo nevnímal, ale jeho kognitivní mozkové procesy se nestačí adaptovat na asociační rychlost mozku zkoumaného vědomí.

Funkční zobrazovací přístupy (EEG, fMRI, PET)

Současná věda a aplikovaná medicína již nabízí vícero zobrazovacích technik, které umožňují s velkou přesností zaznamenávat funkční aktivity různých mozkových oblastí, jejich rozdíly a změny. Což by nám mělo umožnit vyhnout se bohatostně strukturační omezenosti mozku výzkumníka, který je odkázán na běžné pozorování, či slovní komunikaci. (Tuto práci za něj zvládne a vyhodnotí velmi citlivý a časoprostorové změny přesně měřící přístroj.) Bez větších obtíží tak dokážeme vědomí diagnostikovaného člověka slovně stimulovat určitým informačním prostředím a vyhodnotit, které mozkové oblasti se podílejí na jejich zpracování.

V dnešní době již dokážeme u konkrétních lidí zaznamenávat funkční procesy jejich mozku, ale ještě je neumíme konkrétním způsobem uchopit v kontextu komplexního systému vědomí, jeho vztahu s různě ohraničenými vlivy prostředí, rozhodovacími mechanismy, potenciálem vývojových změn a porovnávání s určitou populačně vztaženou obvyklostní normou. Naše porozumění časoprostorové komplexnosti vědomí je z neurobiologického pohledu prozatím stále „nijaké“. Prostředí v kterém se tyto techniky uplatňují nejběžněji, je při zkoumání projevů výrazných rozdílů v chování lidí s poškozeným a zdravým mozkem. To nám pomáhá v přesnější orientaci, které mozkové oblasti pravděpodobně souvislostně ovlivňují určité projevy chování člověka a proč. Co však nedokážeme dostatečně přesně vyhodnotit, jak se liší v mozkové činnosti dva zdraví lidé při provádění stejných časoprostorových úkonů. Výstižněji řečeno. Neumíme vytvořit přesný kauzální vztah "nepatrných" odlišností v projevech jejich chování a prožívání s měřenými funkčními procesy jejich mozku.

Neměli bychom ani opomíjet jednu možnou reálii. Naše stávající souvislostní interpretace a závěry vycházející ze současných měření  se mohou s příchodem nových výzkumných technik, umožňující výrazně přesněji rozlišovat menší časoprostorové rozdíly ve funkčních procesech zkoumaných mozků ukázat jako nepřesné, milné a zavádějící. Jako příklad by nahrávalo, že existují lidé, kteří  životně fungují s polovinou svého mozku skoro stejně, jako lidé s mozkem celým. Což by mohlo nasvědčovat tomu, že mozkově prostorové měření by mělo být "nahrazeno" za komunikačně objektové měření součinnosti různých prostorových oblastí. Ale nepouštějme se do spekulací. Přesnější poznatky a výstupy různých výzkumů funkčně zobrazovacími technikami neustále přibývají, kdy nové nejednou principiálně popře to staré, po dlouhou dobu považováné za „absolutně“ platné.  (Viz mozkově funkční centra versus prostorově rozsáhlé neuronové sítě na funkčních oblastech nezávislé)

Principiální bariéry diagnostických metod vědomí člověka

Zkusme si tyto zdánlivé nesrozumitelnosti prezentovat na empirických přirovnáních. Představme si, že budeme chtít vyzkoumat, jakým způsobem ovlivňuje chování a prožívání současných lidí vztah k prostředí jejich mámy, energie, sebepojetí, těla, psychiky, rizika, skutečnosti, rozhodovacích mechanismů, procesy jejich vylučování atelevize. Zda je všichni prožívají stejně, rozdílně co jim to v životě způsobuje atp.

1. První podstatou je, že budeme potřebovat dostatečně velký vzorek (desetitisíce) zkoumaných osob (neexistují dva stejné mozky). Musíme utvořit určitou populačně vývojovou normu procesů vědomí abychom s ní mohli porovnávat jedince. Pro zobrazovací techniky finančně, časově a organizačně náročné.

2. Měření prostředí musí být dostatečně přesná, tak aby dokázala zachytit obrovskou populační variabilitu, ale i skupinové stejnosti. Prefabrikovaný dotazník nabízí pouze omezenou míru potenciálních reakčních odpovědí. Tím by došlo k výraznému zkreslování a k zavádějícím výstupům. K tomu slovní a psané odpovědi jsou výstupem rácia.

3. Kontextové ovlivnění komplexu vztahů ve vědomí. Zobrazovací techniky a ani ústní rozhovor vedený diagnostikem  nezachytí prožívání (stimulačně odměňovací sílu) a časoprostorový potenciál vazeb zkoumaného prostředí (mámy, energie, těla, ) na další  životní reálie (ostatní časoprostorová prostředí)

4. Nezjistíme aktuální stav jejich změnového potenciálu. Empirický měřitelný odhad, jak se chování vědomí bude vyvíjet v čase. Která prostředí budou působit na jeho změnu atp. Jinak řečeno predikce budoucího vývoje a potenciál jeho časoprostorových změn. (Není v současnosti pravděpodobně reálné ani jedním z výše popisovaných přístupů)

5. Interakční vlivy ostatních vědomí. Zobrazovací techniky, dotazníky, stávající heuristické projektivní techniky, osobní pohovory prozatím neumí s dostatečnou mírou přesnosti vyhodnotit vlivy různých vědomí, pokud dojde  jejich interakční komunikaci. (Populační vlivy, interakce lidí v malých či větších sociálních skupinách)

Krátké shrnutí. Jakkoliv by se mohly vlivy výše popisovaných bodů čtenáři jevit jako marginální, jejich důležitost pro uchopení a porozumění stěžejním mechanismům utvářející vědomí člověka patří spíše do kategori principiálních. Bez schopnosti jejich přesnějšího měření budeme nadále "tápat" v diagnostice žijící populace v tak důležitých oblastech jako jsou Procesy učení, Hodnotově motivační mechanismy, Sociálně skupinové interakce, Uzdravovací procesy, Psychosomatické jevy.

Sémantické výrazy (slova), jako objekty ohraničující určitá časoprostorová prostředí jsou veličinou pro diagnostiku procesů utvářející vědomí člověka podstatnou, ale zdaleka nepostačující. Z toho důvodu bude pravděpodobně bezpodmínečně nutné, vždy společně se slovní stimulací začít využívat další veličiny. Bez nich by mohly být naše závěry o vědomí konkrétního člověka či sociálních skupin subjektivní, nepřesné a zavádějící. Stejně tak nebudeme schopni zjistit, jak se vzájemně různá časoprostorová prostředí ovlivňují, včetně interakčních vlivů vědomí různých lidí mezi sebou navzájem. Výstupem řečových rozhovorů a diskuzí jsou časoprostorově zjednodušené kauzálně logické soudy zprostředkované zkoumaným vědomím či interpretátorem. Mozek potažmo vědomí se však řídí logikou časoprostorově relativistickou.

Vědomí - rychlost světla

Před tím než přikročíme ke čtení následujících řádků považujeme za nutné upřesnit vznikání jejich informačního obsahu, tak aby čtenáři neutvářel realitu zkreslující dogmata. Začlenění rychlosti světla společně se slovy do diagnostického procesu vědomí, se projevila jako stimulačně odpovědní veličina, která umožnila rozklíčování nejen výše zmíněných 5 bodů. Lidově řečeno, empirickým šetřeními bylo ověřeno, že dokáže zachytit s velkou přesností rozdíly mezi procesy utvářející vědomí jednotlivců a zároveň zachytit skupinové synergismy ve vztahu k prostředí.

Proč se ukazuje tato veličina při snímání procesů utvářející vědomí člověka funkčně použitelná definitivním způsobem zdůvodnit neumíme. Takový důkaz by si vyžadoval ještě jiné zobrazovací techniky, umožňují výrazně přesněji zkoumat funkční projevy v mozku, než má současná věda k dispozici.  Proto přistupujte k následujícím řádkům, jako k naší snaze nalézt a nabídnout teoretická vodítka, či určité vysvětlení souvislostí. Připojíme i odkazy, které by měly potvrdit její validitu.

Vědomí normalita a individuální jedinečnost

Zkusme se zeptat postupně několika lidí jak je ovlivňuje prostředí jejich mámy, vylučování a postupně všech prostředí zmíněných v odkaze výše, které na ně během dne působí. Snažme se to dělat bez toho, abychom do jejich slovní projekce nezasahovali, nesměřovali je k získání určité odpovědi, které by našemu mozku usnadnilo její logické uchopení. Pokud je necháme mluvit dostatečně dlouho, velmi záhy zjistíme, že co vědomí, tak vytváří unikátní postoje jejich vzájemné kontexty a vazby. Tím se nám potvrdí výzkumy neurobiologů, které předikují co člověk to originální a jedinečná struktura individuálního mozku. Výsledkem pravděpodobně bude, že našim mozkem nebudeme schopni zpracovat a vyhodnotit tolik různých odpovědí, bez toho abychom některé nepreferovali jako pro život konkrétního jedince důležitější a opomeneme ty, které náš mozek automaticky na základě svých vlastní zkušeností vyhodnotí jako méně podstatné. Tímto přístupem si náš mozek utvoří pro sebe uchopitelnou odpověď, ale bohužel daní této snahy bude obrovská míra subjektivity a zkreslování skutečnosti.

Druhým možným přístupem je, že předem stanovíme určitý počet kvalitativních znění možných odpovědí apřimějeme tak diagnostikovaná vědomí aby zkreslovalo skutečnost samo. Jednoduše ho přinutíme k tomu, aby se vešlo do námi předpřipraveného rámce. Dáme mu cíle, do kterých se musí vejít. Na základě statistického vyhodnocení těchto odpovědí stanovíme normalitu, odchylky a získáme tak odpovědi na naše otázky. Tímto způsobem jsou konstruovány všechny dotazníkové formy diagnostiky, výzkumů veřejného mínění, IQ testy, atp. V jednoduchosti řečeno, hledáme určité skupinové pojetí problému, který jsme si sami hypoteticky zkonstruovali, včetně omezeného a ohraničeného počtu jeho možných řešení. Získáme tak závěry čeho je nejvíce stejného, jiného a odlišného a na základě toho si utváříme závěry. Pokud jsou odpovědi získány od dostatečného počtu dotazovaných a vykazují gausovskou křivku rozložení, prohlásíme tyto výstupy za validní. Otázka zní. Za jak moc validní a o realitě vypovídající skutečnosti hovoříme, když jsou všechny odpovědi již od začátku zkreslené? Z tisíců zkreslených odpovědí, přeci nemůže vzniknout statistická pravda a nebo ano?

Z výzkumu tak možná získáme odpovědi, které náš vlastní mozek svoji vypovídací hodnotou a jednoduchostí uspokojí, budeme ho moci publikovat, ale o skutečném potenciálu diagnostikovaného vědomí nám toho moc reálného nenapoví. Tím nechceme zpochybňovat snahy tvůrců dotazníků, ale upozornit na principiální existenci problému omezování přesnosti výzkumu vědomí člověka, z důvodu získání snadno uchopitelných odpovědí od velkého počtu lidí  z kterých následně musí vznikat zavádějící soudy.

Dostáváme se tak do kleští. Na jedné straně je nutnost umožnit projev obrovské variability postojů vědomí člověka k určité skladbě podmínek prostředí a na straně druhé potřeba jejich statistického vyhodnocení. Řekněme nalezení míry s jakou statistické zjednodušování nebude zkreslovat realitu natolik, aby výstupy vedly k zavádějícím soudům a interpretacím. Z toho vyplývá, že potřebujeme přinejmenším ještě jednu veličinu, kterou bychom jednak zkoumané vědomí podnětově stimulovaly a na základě měření její zpětné vazby byli schopni s dostatečnou statistickou přesností rozlišovat individualismy a skupinové synergismy (chcete li, obdobu archetypů pana Junga). 

Rychlost světla a diagnostika vědomí

Rychlost světla, jako možné řešení výše popisovaných omezení nebyla vybrána náhodou. Ve své podstatě je to jediná fyzikálně měřitelná veličina, kterou lze považovat v relativistickém pojetí světa za konstantní, pro všechny pozorovatele stejnou. Lidově řečeno, podnětová stimulace rychlostí světla bude pro všechny vědomí stejná, bez ohledu v jakém časoprostoru se pohybují (rozdílnost jejich poznatků návyků, preferencí, individuality, vnímání).

Zároveň lze uvažovat, pokud dokážeme získávat od diagnostikovného vědomí odpovědi ve formě individuálního záznamu rychlosti světla, budeme schopni určit kvalitativní shodu či rozdílnosti odpovědních reakcí různých vědomí. Jedním z postulátů speciální teorie relativity pana Einsteina je, že v inerciálně vztažných soustavách probíhají fyzikální děje identicky. Převedeno do prostředí měření vědomí člověka, pokud se nasnímané rychlosti světla vědomí různých lidí a různých prostředí budou shodovat, měly by v nich probíhat identické fyzikálně chemické děje (prožívání). Získáme tak onu potřebnou konstantně vztahovou veličinu, na základě které jsme schopni statisticky s velkou přesností porovnávat kvalitativní stejnosti a odlišnosti v odpovědích vědomí různých lidí.

Nastává však další principiální otázka. Jakým způsobem je možné jednak stimulovat a jednak získávat odpovědi ve formě rychlosti světla z lidského vědomí? Rychlost světla v látkovém prostředí je menší než rychlost světla ve vakuu. Je ovlivněna příslušnou látkou (materiálem). Následkem je změna barvy, frekvence, energie a hybnosti světla. Následný informačně kontextový rámec námi nabízené odpovědi může působit na čtenáře jako pověstný oslí můstek a nebo se taky projevit jako správný.

To by mohlo znamenat, pokud uvažujeme o kvalitativně odlišných odpovědích vědomí na stejné podněty, můžeme je rozeznat podle odlišné energetické hladiny, frekvence, a také barvy. Zatímco měření dvou prvně zmíněných veličin (energetická hladina a frekvence), které jsou smysly člověka "nevnímatelné", tvoří základ funkčních zobrazovacích metod (EEG, PET, fMRI), projevy odlišností rychlosti světla ve formě barev naše smysly nejen že odlišovat umí, ale díky jejich změnám a rozdílům je náš mozek vůbec schopen uchopovat hraniční časoprostorové změny a rozdíly prostředí kole nás (vidění a někteří i slyšení).

Barvy a mozek

http://www.youtube.com/watch?v=y51la5gS5Ws

Obecně je známo, že vnímaná barva určitého objektu závisí na kontextu v kterém je objekt pozorován, jeho vlastností odrazu a spektrálním složení zdroje světla. Co zůstává často opomenuto, je způsob fungování samotného vizuálního systému. A sice, že vnímaná barva objektu závisí  na integraci lokálních a kontextových podnětů (interakci různých časoprostorů). Zatímco fenomenologické teorie vidění barev jsou rozšířeně používány, teorie založené na samotném neuronálním zpracování podnětů, konzistentní s psycho-fyziologickým měřením zůstávají opomíjeny.

Přitom platí, že pravděpodobně pouze díky těmto vlastnostem neuronálního zpracování barev mohou živé organismy zaznamenávat a vyhodnocovat informace o změnách vnějšího a vnitřního prostředí, včetně schopnosti udržování jejich konzistence a utváření kontextových celků. Z toho vyplývá, bez této schopnosti neuronálních sítí, by jakýkoliv živý organismus mohl reagovat pouze na aktuální bezprostřední impulsy (informace). Pokud by se za těchto podmínek vůbec mohl vyvinout, tak by se projevoval pravděpodobně jako situačně reaktivní organismus. Nemohly by existovat procesy paměti, dědičného výběrového předávání informací, selektivní procesy, procesy učení atd.

Konzistence neuronální teorie funkčnosti barev byla ověřována pomocí počítačové simulace chování modelu kórových oblastí mozku podílejících se na percepci barev. Simulace testovaly hypotézu, že rozsáhlé reciproční spoje  uvnitř a mezi vzdálenými oblastmi mozku, zprostředkovávající dynamický proces zpětnovazební interakce, integrují kontextově podmíněné souvztažnosti do vnímání barev.

Při použití stimulačních impulsů obdobných těm, které byly použity v psychofyziologických testech kontextuálních vlivů, byly na simulačním modelu pozorovány identické vzorce pálících neuronů s psychofyziologickými daty lidí proudržování stálosti a indukci barev. Selektivním přerušením recipročních spojovacích vazeb se snížila shoda mezi odezvami simulačního modelu a psychofyziologickými daty. Tato zjištění jsou zcela v souladu s předpokladem, že zpětnovazební interakce uvnitř korových oblastí a mezi nimi navzájem, hraje stěžejní roli pro kontextově sensitivní vidění barev.

Malý závěr: veličina rychlost světla (barvy): Pokud bude jakýkoliv psychodiagnostický nástroj měřit vlivy vzájemných kontextových vazeb prostředí utvářející vědomí člověka, bez využití barvových stimulací a barvových odezev interakčních procesů se s největší pravděpodobností neobejde. Díky jejich vlastnostem mohou být získány poměrové ukazatele, zaznamenávající na jedné straně stálost procesů vědomí, jejich kontextové vazby, vyhodnocovat stejnosti a rozdíly s přesností odpovídající realitě.

Z toho vyplývá, že jakýkoliv obor humanitně vědního zaměření, analyzující projevy chování člověka, pokud pro svou diagnostiku nepoužívá barvy (možná i jiné formy energerického pozadí?), pravděpodoně nemá šanci zjistit kontextové vazby příčinných souvislostí pozorovaných jevů. Může je pouze odhadovat a pracovat podobně jako pořekadla a pranostiky. Třeba se i někdy trefit.

Může na tom něco být?

Pokud mozek člověka sleduje určitý konkrétní záměr či hypotézu, automaticky směřuje k tomu vyhledávat a vnímat především informační obsahy, které budou jeho vykonstruované predikci mírně řečeno nakloněny. Stejně tak by měly na čtenáře působit informace prezentované na této stránce. Bohužel, je to postup, který je pro mozek člověkaneodolatelný, i když se racionálně bude snažit o maximální objektivitu. Naštěstí existují požadavky měření. Tím je možné logikou utvořené konstrukty postupně verifikovat a nebo jednou pro vždy vyvrátit, jako nepřesnou či slepou cestu poznání.

Pokud tuto potřebu vztáhneme k působení barev ve vědomí lidí a jejich možnému použití jako statisticky na percepci druhu homo sapiens „nezávislé“ porovnávací veličiny, měli bychom být schopni objevit její nezávislost i v empirických měřeních. Jak toho dosáhnout? Pokud použijeme dostatečně velký vzorek nasnímaných vědomí, mělo by se potvrdit, že lidé jako druh nepreferují žádnou ke snímání použitou barvu. Jinak řečeno, že pravděpodobnostní rozložení odpovědní volby všech barev, které jsou v podmětové stimulaci využity, bude stejné. Žádná barvová volba v rámci velkého populačního vzorku nebude preferována před jinou.

Diagnostika procesů vědomí - barvy a prostředí

Z výše zmíněného vyplývá, že pro měřitelnou diagnostiku procesů utvářející vědomí člověka bude potřeba využívat jednak variabilních veličin definující různá časoprostorová prostředí (slova) a barvy, jež umožní zachytit potenciál časoprostorových souvztažností, stejnosti a rozdíly mezi nimi.

Na tomto místě si dovolíme navrhnout krátký odklon od teoretického přístupu. Pro jednodušší uchopování informací doporučujeme čtenáři navštívit stránku na kterou směřuje odkaz vpravo. Může si tak na vlastní kůži vyzkoušet jak v empirické realitě vypadá současné působení stimulace slov a barev, včetně odpovědní volby. Stačí do situačního energetického testu zadat věk a pohlaví. Zda se rozhodne vyzvednout si svůj vlastní snímek, již záleží na jeho rozhodnutí, které je na zkoušce snímácí technologie BSA nezávislé.

Podstatou je, že snímané vědomí má k dispozici rozsáhlou volbou barvově asociačních reakcí, které dovolují zaznamenávat 336 kvalitativně odlišných odpovědí ke každému podnětovému prostředí (sémantickému objektu). Jinak řečeno, existuje velmi rozsáhlý prostoro pro vyjádření individuality jedince a přitom na bázi statisticky vyhodnotitelné konstatní veličiny zachycující projevy prožívání a chování u všech snímaných vědomí stejně.

Proč je snímací obrazovka uzpůsobena formě kterou jste viděli? Odpověď naleznete na stránce "Snímací modul"

Komunikační model vědomí a barvy

Co barvově slovním snímáním vědomí člověka získáme? Rozsáhlou bázi informací o vzájemném interakčním potenciálu vztahů různých prostředí ve vědomí člověka. Několika šikovnými statistickými funkcemi jsme schopni korelovat a vyhodnocovat vzájemný preferenční potenciál interakčních časoprostorových vazeb procesů utvářející diagnostikovaná vědomí. Blíže se výstupům snímání vědomí pro pomáhající profese věnuje tato stránka. Jejich aplikačním využití se zabývají specializované oblasti využívající odlišné výstupy (školství, HR, pomáhající profese, psychodiagnostika, marketng). Odkazy na specializované portály jsou umístěny na stránce "Kontakty".

Můžeme je vzájemně porovnávat, vyhodnotit jevy, které zastupují skupinově druhovou variantu života a ty které představují individuality jednotlivců. Zjišťovat jaká časoprostorová prostředí spolu souvisí více, jaká méně a získat celkový obraz o potenciálu snímaného vědomí. Jinak řečeno, získáme to, co prozatím nedokážeme zjišťovat funkčně zobrazovacími technikami (EEG, fMRI, PET) – komplexnost a vzájemné vztahy vlivu různých prostředí ve vědomí, skupinovými a individuálními rozhovory – na subjektivním vnímání nezávislá porovnatelnost a v neposlední řadě vysokou přesnost s populačně vztahovým rámcem. Jako podnět pro hlubší zamyšlení by mohl posloužit i trochu jiný pohled na volby barev a slov (viz odkaz).

Pozorný čtenář dost možná začíná pociťovat, že mu stále „něco“ podstatného uniká. Jak můžeme poznat co jaká barvová volba znamená, k čemu se vztahuje. Jinak řečeno kontextový rámec barvových voleb, tak abychom byli schopni nasnímané procesy interpretačně celistvě ve vztahu ke konkrétnímu vědomí uchopit. Ten kdo ve svém čtení teoretické části nepřeskakoval mohl narazit na stránku, která se věnovala teorii a mechanismům evolučního vývoje vědomí, kde byl popsán objektově komunikační model lidského vědomí skládající se ze subsystémů (Somatického, Energetického, Mentálního a Sociálně vztahového, zachycující interakci s vnějším prostředím fyzicky hmotným a fyzicky nehmotným).

Krátké připomenutí: Všechny signály z vnějšího a vnitřního světa člověk registruje přes své „tělo“ somatický systém. Lidské tělo je tak vstupní a výstupní branou pro všechny komunikační procesy. Tělo vyšle neurofyziologickou a neurochemickou reakcí impulz energetickému systému „emocím“. Při tomto procesu je impulzu přidělena „emoční hodnota“ – informace je přijímána jako příjemná, neutrální anebo nepříjemná. Signál postupuje dále přes mentální systém, kde se rozkládá v neuronových sítích, v němž dochází k "rozumové analýze“ týkající se významu, rizika, novosti atd. Následně v sociálním systému probíhá „vztahová analýza“, korektura – kde je vyhodnocováno, nakolik se informace vztahuje k již známým informacím, vzájemné vazby, jaké může mít důsledky, jakou má „vztahovou hodnotu". Jako výsledek tohoto komplexního procesu je za pomocí těla (chování) a řeči vyjádřena odpověď na signál.

Malá vsuvka o časových sovislostech: V realitě našeho objevování byl objektově komunikační  model vědomí  vytvořen na základě dvacetiletého zkoumání, desetitisíců diagnostikovaných vědomí  barvově slovními asociacemi. Jinak řečeno, teoretická část popisu evolučnícho mechanismu vědomí vznikala až jako snaha o určité interpretační spojení psychodiagnostických výstupů s evolučně vývojovými mechanismy. Jednotlivé komunikační subsystémy utvářející komplexní vědomí člověka evolučně přinášely organismu rozsáhlejší a kvalitnější časoprostorové rozhodovací mechanismy pro zajištění jeho životních potřeb růstu reprodukce a sebezáchovy (blíže na stránce "Mechanismy utváření a evolučního vývoje vědomí"). Jednotlivé komunikační subsystémy utvářející komplexní vědomí člověka evolučně přinášely organismu nové množnosti pro zajištění jeho potřeb růstu reprodukce a sebezáchovy.

Měření = osvětlení "záhadného" vlivu „podvědomí“

A k čemu nám může být takový model dobrý? Přinejmenším aby nám ukázal, co vše je člověk schopen ve svém aktuálním vědomí měnit, kolik úsilí ho to bude stát a kde jsou jeho limitace. Zcela záměrně použijeme životního příkladu, který zůstává bez schopnosti přesných měření vědomí člověka doposud mnohými vědními obory neuchopen.

Pravděpodobně to byl pan Freud, který se největší měrou zasloužil o rozšíření pojmu podvědomí (alias „pudově živočišně tajemného“). Dokonce i v současné době plno humanitních vědních oborů tohoto pojmu využívá jako berličky, když nejsou schopny kauzálně logicky („racionálně“) vysvětlit, proč jim nevycházejí predikce chování jimi zkoumaných systémů. Příčina je celkem jednoduchá. Mozek je ve své funkční podstatě velmi sofistikovaný nástroj umožňující komunikačně propojovat a zprostředkovávat časoprostorové informace vnitřního a vnějšího prostředí organismu. Evolučně nejbohatším a časoprostorově nejrozsáhlejším  způsobem to dokáže ten lidský. Jenže!!

Taky dovoluje člověku utvářet predikce na základě pouhých racionálních konstruktů („rozum“) bez toho, aby svoji fikci „konzultoval“ se somatem. Lidově řečeno funkční podstata mentálně sociálního subsystému ve vědomí dovoluje cokoliv co má člověk uloženo ve své paměti propojit dohromady a vytvořit logicky lineárně znějící konstrukt, naplňující jeho představy a přání. Když se nám něco obdobného přihodí ve spánku nazýváme tento jev sněním. Pokud za bdělého stavu, tak to pojmenujeme kauzální logikou daného jevu. Blíže je podstata tohoto fenoménu utváření fikcí rozebrána v rámci záložky „Hodnoty“.

Je docela zajímavé pozorovat jak právníci, ekonomové, politici se neustále ohánějí svými logickými soudy a vůbec je nenapadne, že ve svých s prominutím blábolech opomíjí vlivy toho, co se tu vyvíjelo po milióny let evoluce (lidského těla). Je pro ně snazší spokojit se s tvrzením, že určité jevy byly ovlivněny podvědomím, náhodou, než aby museli kalkulovat s poznáním, že existuje něco s tak exaktně předpověditelným chováním, jako je vliv našeho somatu, jehož evoluční kvalitu a potřeby nepřetvoří jakékoliv snahy o logické konstrukty rácionálních pravidel.

Pro připomenutí: Tělo, (Somatický subsystém vědomí) je schopno vysílat i přijímat informace ve formě bioelektrických, biochemických a biofyzikálních podnětů o momentálním, průřezovém stavu všech orgánů až na nitrobuněčnou úroveň, přičemž základem je dostatek – nedostatek (či jinak přítomnost – nepřítomnost, kvantitativní a následně i kvalitativní). Tímto komunikačním procesem je zajišťována ona optimální hladina fungování celého somatického systému – funkční rovnováha (chcete-li popisovaný princip neurovegetativní homeostázy). Základem je buněčná informační úroveň a látková výměna.

Co lze tedy očekávat a co vše se tím poznatkově pro lidstvo potažmo pro jakoukoliv společnost utvářející sociální skupiny postuluje?

Pravděpodobně nebude znít rozporuplně, když prohlásíme, že člověk na základě svého racionálního rozhodnutí nemuže měnit chování svých vlastních buněk a orgánů jak se mu zachce, že jim dokáže poručit, od teď budete cítit konkrétní podněty jako příjemné a jiné jako nepříjemné, protože logika jeho myšlení mu velí, že to pro něj bude v mnoha ohledech výhodnější. Něco jako umět rozkázat našemu tělu, že od teď nám umožní létat, a si nás dovolí neposlechnout. Ruce se nezmění v křídla a ze sedací části těla nám nevyroste „směrovka“ i kdybychom tisíckrát chtěli.

Pro většinu čtenářů bude pravděpodobně podstata popisovaného problému srozumitelná. Prostě tělo nám utváříkonkrétní limitace, které naše logikou vykonstruovaná přání a kalkuly pravděpodobně nikdy nezmění. Úplně stejnou roli sehrává lidské tělo, soma (alias podvědomí) při jakémkoliv utváření našeho realizačního rozhodnutí, jen tyto procesy probíhají s takovou rychlostí, že je náš rozum ani nezaregistruje, přesto že je jimi zcela zásadně ovlivněn. A aby tomu nebylo málo, soma („podvědomí“) prochází neustálými změnami, ať již věkově vývojovým zráním, stárnutím a nebo vlivem nemocí.

I když se na tomto místě rozepisujeme o vlivu somatu („podvědomí“) na rozhodování člověka, přesto nesmíme opomíjet, že obsahová stránka těchto informací je dílem logiky rozumového myšlení člověka. Jinak řečeno, pohybujeme se na úrovni filozoficky domněnkového, rádoby na vědeckých základech postaveného, ale stále ještě konstruktu, který může kdokoliv s jiným názorovým přístupem velmi snadno zpochybnit. Účelně či účelově rozporovat. Je to přirozené, každý mozek je jiný, vycházejíce z jiného poznání. Naštěstí máme k dispozici dostatečně přesný měřící nástroj, aby nám pomohl tuto pro lidstvo principiální otázku rozetnout.

• Řídí se prožívání, rozhodovací mechanismy a realizační chování člověka v jakékoliv životní situaci primárně racionální logikou a nebo somatem?
• Je člověk motivačně řízen evolučně vývojovým algoritmem zajištění svých potřeb růstu reprodukce sebezáchovy?

Co by se muselo prokázat? Představme si, že máme utvořenu určitou hodnotící škálu všech žijících organismů lidského druhu, která se pohybuje v rozsahu (totální shoda – absolutní jedinečnost). Lidově bychom mohli říci, že jsme schopni rozlišovat jednotlivá vědomí podle projevů chování a prožívání, které je u valné většiny lidíabsolutně stejné, či velmi podobné a na druhém pólu budou projevy, které si každý člověk řeší jedinečně po svém. Z vývojově evolučního úhlu pohledu bychom mohli hovořit o tom, druhově společné a individualizovaně jedinečné.

První otázka mohla znít. Jaké komunikační subsystémy ovlivňují vědomí člověka na obouch těchto protipólech(limitní hranice jedince a druhu)? Jinak řečeno, které subsystémy vědomí utváří primární příčinu, že jsou si v něčem lidé velmi podobní a na druhé straně ti samí lidé v něčem jiném zásadně rozdílní (Soma, Energie, Mentál, Sociál)?.

Abychom si tento fenomén ověřili i z hlediska rozhodovacích mechanismů přidáme do měření vlivy klíčových slov charakterizující funkčnost těchto subsystému (soma –Cítím/Vidím/Slyší, energie – Chci/Nechci, mentál - Umím/Neumím, sociál –Smím/Nesmím), včetně projevů prožívání a pozorovatelného chování (Myslím, Mluvím). V kostce řečeno, budeme se snažit vyhodnotit, kdo je tím nejsilnějšíminterventem rozhodovacích mechanismů ve vědomí člověka, který nám umožňuje být hodně podobní, ale i zásadně rozdílní (viz odkaz na výstupní studii měření).

Role těla v každodenních rozhodnutích

Ten, kdo si dal trošičku námahy s přemýšlením nad výstupy měření, které jsou prezentovány v odkazu výše, získal pravděpodobně docela přesný obrázek, co vše takové zjištění může ovlivnit. Pokud tedy člověk sestoupí ze svého piedestalu, který si vybudoval na svém racionálně zkreslujícím náhledu na sebe a ve své slepotě mu stále věří.

Pro tyž, kterým se více zamlouvá existence magického podvědomí (nevědomí) můžeme konstatovat, že sehrává stěžejní úlohu při každém rozhodnutí kohokoliv z nás. Pro čtenáře, preferujíce biologický pohled, bude vysvětlení obdobné, ale na základě role somatu a evolučně vývojového algoritmu zajištění potřeb růstu reprodukce sebezáchovy (zabránění riziku).

Co vše je tím ovlivněno?

V jakémkoliv vědním a profesním oboru, který se zabývá zkoumáním chování určitého systému v němž nějakou úlohu sehrává rozhodování lidského mozku, se bez zakomponování měření vlivu somatu (těla) neobejdeme. Tedy pokud chceme zjistit vztahy proč se systém chová jak se chová, jeho potenciál a limitace. V opačném případě pokud vlivy těla („podvědomí“) nejsme schopni zohlednit, nikdy se nemůžeme přiblížit porozumění příčinným souvislostem chování těchto systémů. Můžeme tak nadále vytvářet racionální konstrukty, které však nemohou a ani nebudou mít oporu v životní skutečnosti. Jen namátkou jmenujme některé systémy, sociální, ekonomické, právní, politické, zákazníci na trzích, ale taky  pracovní kolektivy, třídy ve školách, sportovní týmy.

Jeden skupinově modelový příklad za všechny. Když necháte rozhodovat o dění v určité sociální skupině, například ve státě politiky, ekonomy, právníky, jejichž mozek je naučen konstruovat myšlenky kauzálně logicky (subjektivně rozumově zkreslující pojetí životní reality), můžete si vsadit celoživotní úspory na to, že jste posadili pěkně tlustou žábu na pramen evolučního růstu takové společnosti. Jednoduše řečeno, nechte tímto způsobem smýšlející mozky utvářet společenská pravidla (zákony), dohlížet na jejich dodržování a dříve či později se dočkáte pádů, krizí, rasových pogromů, revolučních změn, politických převratů. Proč právě takové projevy rozumem smýšlejících lidí?

Když již tato racionálně účelová pravidla příliš dlouho "šněrují" potřeby stále většího počtu somatických systémův zajištění jejich evolučních potřeb růstu, tak se ozvou svým přirozeným tělesným projevem. (Nesmíme opomíjet, že tělesné potřeby růstu se neohraničují pouze na fyzické hmotno, ale projeví se ve všem co člověk skupinově chce, umí a smí. Kdo tomu nevěří, nechť znovu nahlédne do tabulky měření procesů vědomí žijící české populace) A protože tělo se nespokojí pouze s mluvenou projekcí svých potřeb, ale potřebuje i fyzicky hmotnou reakci celého organismu, můžeme projevy této nenaplněnosti pozorovat v podobě skupinových demonstrací a nebo taky lynčování předhozených "viníků".

Proto jsou lidé tak snadno skupinově zneužitelní pro vedení válek, skupinových pogromů. Vždy, ale skutečná příčina leží v neuspokojení potřeb růstu ve svém vlastním prostředí, ve své vlastní sociální skupině. A potom již stačí logicky zdůvodnit, že za tuto situaci může někdo mimo, tupý rozum tomu uvěří a na neštěstí je zaděláno. Neschopnost a tělesně citová nevyvinutost několika lidí (viz Koukolíkovi deprivanti), kterou si daná skupina zvolila do svého čela, vyvolá umělé pocity ohrožení z venčí a odnesou to milióny nevinných lidí.

Stejný mechanismu, ale zafunguje i v případě určitého ohrožení či přírodní katastrofy. Najednou se lidé semknou a jsou si ochotni skupinově pomáhat. I za tyto reakce může taky naše "půdové tělo".

Co z toho vyplývá? No velmi jednoduchý závěr. Pokud chcete zvolit někoho, kdo umožní společenský růst, dejte na pocity vlastního těla a nenechávejte se ošálit rozumovými kalkuly, vysvětlováním a představami různě líbivých ekonomických a politických konstruktů (pravice, levice). A když si svoji volbu budete potřebovat rozumově zdůvodnit. Zvolte si lidi, keří se profesně zabývají poznáváním vývojových algoritmů systémů, - evoluční sociology, psychology, přírodní vědce (fyziky, chemiky, biology). Možná následující "logický" rozpor mnohé překvapí, ale i mnozí teologové a s vírou spjatí učenci mají tyto algoritmy "tělesného lidství" ve svém vědním rozhodování zakomponovány. I když je osvětlují rolí doposud nepozorované existence.

Jinak řečeno, pokud chcete aby jste svůj život strávili naplňováním svých růstových potřeb, v přátelském klimatu sociální skupiny zvolte si do čela lidi, kteří se o podstatě života snaží něco vědět. Chcete li prožít život jako na houpačce, kde se střídá chvilková eufórié s následujícími úzkostmi, strachy, frustracemi občas okořeněných nějakým tím převratem, demonstracemi, zvolte si lidi kteří profesně v životě kalkulují. Jejich mozek je naučen naplňovat potřeby růstu, ale primárně svého vlastního Já. Proto se nedivme, že necítí, nevidí, neslyší, to co lidé opravdu potřebují a musí se na to ptát v různých průzkumech veřejného mínění. S rolí fyzicky hmotného těla v životě člověka jejich logické konstrukty nikdy nepočítaly, přesto že se jimi samy řídí.

Nejednou si můžeme všimnout, že tito lidé se chlubí tím, že dokázali zajistit po určitou dobu například ekonomický růst. No je to braní si zásluh, které patří někomu zcela jinému. Růst je důsledkem skupinovým (viz měření), který by existoval, i kdyby na jejich místě seděla cvičená opice. (To je již na samostatnou analýzu).

Malý závěr: Možná nejednomu čtenáři budou předcházející řádky připadat jako nemístná a pěkně od tématu ujetá politická agitka. Stále se však věnujeme jevu, který je ve vědomí české populace naměřen jako zdaleka nesilnější a námi rozumově neovlivnitelný. Stejně tak si můžeme roli těla ve vědomí představit u jedinců, či jakékoliv menší či větší sociální skupiny. Jinak řečeno. Chceme li poznávat proč něco funguje a nebo nefuguje podle našich představ, bez toho abychom v našich výzkumech či měřeních zohlednili roli fyzicky hmotného organismu se přesnější pravdu nikdy nedozvíme.

Vědomí a vlivy prostředí

Na pojem prostředí z pohledu diagnostiky procesů utvářející a neustále formující vědomí člověka je nutné nahlížet ze tří úhlů jeho charakteristik. Výstižněji řečeno trojdimenzionálních vlastností. Pro snazší uchopení čtenářem se je pokusíme na tomto místě oddělit do určitých „logicky“ uchopitelných celků.

První dimenzí je jejich časoprostorové ohraničení, které ve výstupních snímcích zprostředkovávají jednotlivá slova a jejich spojení. Druhou dimenzí je, jakou dané prostředí ve vědomí konkrétního člověka či sociální skupiny získává  motivačněodměňovací hodnotu. Ta je získána na základě barvových voleb konkrétního vědomí a rozklíčována modelem OKAV (objektově komunikační analýza vědomí), kde každá barva a jejich vzájemné dvoj a trojkombinace zastupují prostředí určitého komunikačního subsystému a jejich vzájemných interakčních procesů.

Malá vsuvka z jiné části portálu: U Modelu subsystémů vědomí můžeme rozlišit prostředí na Já a Ne Já. Kde Ne Já zastupují hmotné a nehmotné faktory okolního světa. Prostředí JÁ můžeme rozlišit na fyzicky hmotné (Moje tělo), zastupující  (Somatický a Energetický subsystém) a fyzicky nehmotné (Moje psychika) zprostředkovávající kontakt s okolním světem (Mentálně sociální subsystém). Toto členění umožňuje od sebe navzájem rozklíčovat vlivy genotypu a fenotypu.

Třetí dimenzí, která je v současné době neměřitelná a nebo hodně závisle na domněnkovém základě testátora jak funkčně zobrazovacím snímáním mozku, tak dotazníky, rozhovory, projektivními technikami jsou interakční vlivy ostatních vědomí. Je tato dimenze v něčem nepostradatelná a nebo ji můžeme opomíjet jako nepodstatnou?

Člověk a jeho vědomí jsou v neustálé interakci se svým sociálním prostředím, které ovlivňuje jeho vývoj, vzájemné vztahy ve skupinách, psychické vyladění atp. Jen pro dokreslující představu si zkusme uvést pár příkladů a uvědomit si co se může začít odehrávat, pokud jedno vědomí přemístíme z jeho obvyklého prostředí v čase a nebo prostoru do jiného. Je nutno uvažovat o delším časovém horizontu běžného života, než týdenní dovolené.

Školáček přejde z jedné školy na jinou, hledá novou partu, kamarády, dojde ke změně paní učitelky, prvňáčka umístíme mezi šesťáky, na technicko kulturní vymoženosti zápaní civilizace navyklého dospěláka mezi domorodé africké kmeny, současného člověka do středověku, papuánce do středu New Yorku, dlaždiče mezi vysokoškolské profesory, marketingového odborníka k výrobnímu pásu, pana prezidenta mezi aktivisty Greenpeace, ortodoxního muslima ke zdi nářků atp. Vždy se takové rozdíly v prostředí projeví jednak ve změnách vědomí jedince tak i ve vědomí lidí nacházající se v prostředí, kam přijde. Přesto, že jsme uváděli extrémní příklady, jsou to ve vědomí měřitelné a vyhodnotitelné vlivy, které si nesou své prožitkové následky (ať již pro něj příznivé a nebo naopak).

Interakční vlivy vědomí jedince a jeho sociálního prostředí jsou zachyceny v jednotlivých grafech v podobě interakčních línií, kdy uprostřed se nachází psychometrická nula (populační obvyklost). U hodnotových výstupů jednotlivých časoprostorových prostředí, jsou tyto vlivy zachyceny posuny v odměňovacích škálách (barva slov), a dále v tabulkách posunů jednotlivých oblastí a u korelovaných celků (konformity či individuality).

Tyto interakční vlivy sdělují, o jak moc odlišné vědomí, vzhledem k jeho populačním vrstevníkům se jedná, jakými  vlivy, v jakých oblastech a s jakou intenzitou se tato odlišnost projeví. Jednoduše, jak a v čem ovlivňuje okolí jedince a jak a čím ovlivňuje jedinec okolí, včetně toho, jak rozdílně je jejich interakce oběma prožívána. Dále, za jakých podmínek budou spolu ochotni spolupracovat, jaké budou utvářet společné klima, role, které budou využívat, jaké konstruktivní formy projevů chování budou využívat při řešení problémů (viz Vztahy)

Vědomí a hodnotová prostředí

Zachycení významové struktury konkrétního prostředí ve vědomí je umožněno díky existenci čistě lidských pojmů schopných časoprostorových ohraničení, tedy slov. Jejich stimulační využití společně s barvovými podněty umožňuje měřit a rozklíčovat hodnotově odměňovací sílu prostředí, vázané na genotyp a fenotyp (tělo, emoce, rozum, vztahy), včetně variabilně vyhodnotitelných časoprostorových souvislostí a vazeb mezi jednotlivými prostředími. To nám umožní vyhodnotit hodnotovou hirearchii potřeb snímaného vědomí. Komplexní hodnotová struktura, tvoří opěrný pilíř časoprostorově změnového vývoje a zachování celistvosti vědomí člověka. Odráží tak jeho motivačně odměňovací mechanismy při zajišťování potřeb růstu, reprodukce, sebezáchovy (zabránění rizikům)

Pro porozumění kokrétnímu vědomí je však nutné uchopit i procesy utvářející hodnotovou strukturaci vědomí v jeho interakčním okolí. Lidově řečeno, jeho věkových vrstevníků,stejného pohlaví a interkčního kulturně jazykového prostředí. Proč? Jinak nebudeme schopni vyhodnotit jakým způsobem se projeví individuální hodnotová odlišnost vědomí konkrétního jedince od svého okolí. Měli bychom si uvědomit poznatky vycházející z měřeních výše o obrovských rozdílnostech mezi jedinci při přesných měřeních. To že je člověk odlišný od svého okolí nejen že velmi silně prožitkově vnímá (vliv na psychiku), ale rozhoduje to i o atmosféře vztahů s jeho prostředím. V neposlední řadě tak člověk pozná proč mu ostaní v jeho okolí "nerozumí". Tyto vztahově dynamické mechanismy jsou zachyceny barevným odlišením a posuny (detailněji popsáno výše).

Hodnotové struktury musíme odlišovat, na sémantické (lidský časoprostorový plán - životní scénář), naše představy o těchto hodnotách, které si v životě strukturujeme. A následně realizační, způsob jak se tyto hodnoty ve skutečnosti daří jedinci realizovat při svých reálných časoprostorových aktivitách a dějích. Tento rozdíl je patrný z příkladu ukázky konkrétního vědomí, viz odkaz.

Hodnotové prostředí a populace

Obdobně jako utváříme výstupy různých hodnotových prostředí směrem k jednomu konkrétnímu vědomí, či sociální skupině, dovolují snímaná data použít mechanismus opačný. Zjistit jak jsou jednotlivá prostředí preferována všemi snímanými vědomími. Jako příklad si můžeme představit marketingové či sociologické průzkumy, kdy zjišťujeme preferenční skladbu prožívaných časoprostorových hodnot trhem a jejich vzájemné vazby.

Plán v terminologii sociálně tržních systémů společnosti by se dalo říci, že zastupuje oblast očekávané, chtěnépostojové nabídky. Tento úhel náhledu na interpretaci výsledků je výborně využitelný v sociálně psychologických průzkumech postojů malých, větších i velkých sociálních skupin.

Oblast chtěné postojové realizace je, tedy připravenost realizovat kvantitu i kvalitu poptávky. Tento úhel náhledu na interpretaci výsledků je výborně využitelný jako přirozená vývojová a dynamická komplementární složka výše popisované očekávané nabídky (viz hodnotové schéma).

Rozdíl mezi plánem a realizací je těžké nějak jednoduše pocitově vyjádřit. Plán znamená, že nějaké hodnoty chci, poptávám a realizace, že jsem připraven si je začít kupovat a nebo je již kupuji. Nestojí mi v cestě překážky, nedostatek peněz, nezakazuje mi to manželka, nechce se mi kvůli tomu chodit do obchodu atp.

Zní to asi trochu kostrbatě. Je to obdobný rozdíl, jako když si týdny a měsíce předem plánujeme, že začneme chodit cvičit, a realizace, kdy už jsme opravdu ochotni ten zadek zvednout. (časový úsek je nutné vnímat pouze v kontextu tohoto příkladu. Při jiných příležitostech může být delší a nebo kratší)

Hodnotová stejnost a rozdílnost vědomí

Nasnímaná data umožňují vyhodnotit stejnosti rozdíly a posuny z mnoha různých prostorových vazeb. Podrobněji jsou rozebrány v části věnované psychologii. Primárně se jedná o posuny v hodnotových skupinách, které ukazují interakční soulad či nesoulad jedince se svým okolím v různých oblastech.

Sytém umožňuje při vyhodnocení utvářet celkové hodnotové pohledy na určité prostorové oblasti, které jsou vzájemně korelovány. Ve standardním snímku jednotlivce se využívají pro porozumění, do jaké míry je snímané vědomí konformní a nebo jedinečné v oblastech, přebírání vzorců chování z rodiny, míry přizpůsobení se školnímu či pracovnímu prostředí, dodržování stanovených pravidel či dispozice k používání náhražkových forem chování (Cigarety, Alkohol, Drogy)

Tyto náhledy za komplexnější hodnotové celky by nebyly možné, kdyby neexistovaly iformace o vazbovém potenciálu jednotlivých hodnotových prostředí mezi sebou. (Jak bylo uvedo výše, kontextovou stálost a vazbovost si mozek usržuje pravděpodobně přes vnímání barev)

Hodnotové stejnosti a rozdíly na trzích

Pokud tuto schopnost systému použijeme v oblasti tržní nabídky, zjistíme jaké hodnoty a v jakých vzájemných vazbách jsou prožívány trhem stejně a které naopak individuálně a velmi rozdílně. Z jiného úhlu pohledu budeme schopni oddělit hodnoty, které trh vnímá růstově a které pro něj představují ohrožení či rizika. Tyto informace jsou zcela zásadní nejen pro tvorbu obsahových sdělení komunikace, jejich hodnotovém zaměření, ale i volbu distribučních cest nabídky. (Například individualizovaný prodej, pultový, či specializované prodejny). Hodnoty, které jsou trhem vnímány stejně je vhodné komunikovat plošně, trh jim uvěří. Naopak hodnoty chránící před vznikem rizik, je vhodnější komunikovat individuálně.  Každé zákaznícké vědomí je vnímá jinak, rozdílně. Asociační ne/navázánínapříklad značky či konkrétního výrobku na tyto hodnoty rozhoduje o tom jak bude na trhu úspěšná.

Marketing by si tak mohl docela usnadnit svá rozhodnutí, stačí dokázat přesně rozpoznávat hodnoty, jak jsou  konkrétním trhem vnímány a jim pak uzpůsobovat obsahově hodnotovou nabídku. Ať již produktem a nebo komunikací.

Komplexnost a integrita vědomí

Bez ohledu na to, jak individualizovanou strukturu (realizační mapu) vytvoří slovní objekty v realizačním schématu (porovnání s obvyklostí užívání vnějším prostředím), její vnitřní funkčnost a použitelnost je u jedince nebo skupiny závislá na tom, jak dokonale či nedokonale jsou asociace barvově (energeticko konotativně)propojeny.

Funkční kvalita vědomí, je tedy zcela závislá, na vnitřní integritě (vazbového potenciálu) jednotlivých procesů (viz. propojovací problém - mozkové procesy). Pokud ve vědomí vznikají, "izolované" oblasti, které nejsou v dostatečné míře funkčně provázány, bude se tato omezenost projevovat v "poruchovém" jednání daných hodnot, které tyto izolované procesy zastupují. Tuto integritu si můžeme obrazně představit jako potenciál vzájemného propojení různých neuronálních okruhů (bohatost interakčních vazeb, která je požívána ve schématickém zobrazení na stránkách horního menu.)

Musíme rozlišovat, zda se jedná o věkově obvyklý jev, tzn. proces utváření těchto vazeb nastává postupně a chvíli vědomí trvá (učí se), než si je interakčně odzkouší a prováže (obvyklý jev), či se bude jednat o narušený vývoj. Dezintegrace mohou vznikat i degenerativními procesy neuronálních síťových vazeb. Tyto "izolované" hodnoty, tak budou nekvalitně ovlivňovat a zasahovat do projevu chování ostatních procesů s kterými mají vytvořené vazby.

Míra jejich izolovanosti, a hodnotový objekt, včetně odměňovací skupiny, kterou zastupují jsou určující pro závažnost jejich vlivu. Tento jev si můžeme přiblížit na příkladu učení nové dovednosti. Učení vyvolává v mozku procesy, kdy se postupně interakčně formují potenciální vazby různých nuronálních sítí do vzájemně propojených okruhů. Pokud po určité době a snaze dosáhneme zvládnutí dané dovednosti, je vytvořena kvalitní vazbová provázanost okruhů. Pokud se danou dovednost naučíme jen částečně (nedostatečně), či nekvalitně ("špatně"), vazby které tímto procesem byly v mozku vystrukturovány, zůstávají. Následně zasahují při své aktivaci do kontextových propojených dějů a ovlivňují tak kvalitu výsledného výstupu (prožívání a chování).

Nebo opačně. Pokud již jednou vytvořený okruh nevyužíváme, může degenerovat, to znamená, že se zvyšuje pravděpodobnost, že bude z interakce opomíjen (naše "zapomínání"). Mnohdy si této formy dezintegrací všímáme, až při její prostorově rozsáhlejší působnosti, kdy dochází k biologickému poškození činnosti určitých okruhů, například vlivem mozkové mrtvice. Následně je jedinou možností proces "znovuučení" daných dovedností, tedy vytvoření zcela nových okruhů od začátku (člově se učí znovu číst, psát chodit, atp.).

Komplexnost a integrita značky s hodnotami trhu

Obdobným způsobem je možné pomocí posouzení vnitřní integrity vědomí vyhodnotit, zda neexistují na trhu jevy, které blokují nákupní rozhodnutí zákazníků k určité značce.

Tyto blokace bez aktivního zásahu značky na trhu samy od sebe nevymizí a nebo to bude trvat příliš dlouho.  (v grafu jsou izolanty označeny červeným kolečkem) Systém umožní vyhodnotit i predikci změny (procentuální zvýšení) nákupních rozhodnutí, pokud dojde k odstranění takové blokace. Ty budou spočívat v aktivaci některých hodnot uvedených v předcházející části.

Mnohdy stačí pouhá změna komunikovaných hodnot v reklamě a někdy musí dojít přímo k fyzicky hmotné změně v samotném produktu. Blokace, kdy by bylo vhodnější značku přímo změnit, prozatím nebyla měřena. To však neznamená že by takový příklad nebyl možný. (Nejeden z nás si možná odnesl jako následek stravování ve školních jídelnách odpor k nějaké "pochutině" a přetrvává dodnes)

Záleží které subsystémy se na blokaci podílejí. Některé příklady: "špatné jméno", neznámost značky, či si ji asociují s jinými produktovými kategoriemi a v jiné ji nepovažují za odborníka, smrdí, vzhledový odpor, působí špatně při dotyku s tělem atp.

Vědomí, interakční línie

Jako účelné  "porovnávací vztahové měřítko" se ukázalo co nejpřesnější vyhodnocování rozdílů jednotlivých „procesů“ podílejících se na utváření celistvé struktury vědomí jedince, včetně zachycení interakčního vlivu jejich vzájemného působení s vnějším prostředím (populací). V grafu jsou tyto prostředí znázorněny rozdílnými barevnými plochami a odděleny obvyklostní normou (psychometrická nula).

Přesnost měření a vyhodnocení jednotlivých položek se ukázala jako kritická, především pro schopnost zachycení rozdílů mezivnitřním prožíváním jedince a pozorovatelných projevůchování (včetně mluvené řeči). V grafech jsou označeny dvěma křivkami, které se odlišují svým barevným provedením (červená - chování a modrá - prožívání).

Tento způsob zobrazení nám zároveň umožnil zachytit "opěrné body" nasnímaného vědomí. Jinak řečeno procesů, které při své interakční komunikaci využívá více a těch které méně. Tato znalost je důležitá především z pohledu efektivity a úspěšnosti formy, a stylu vedení, například korekční komunikace nebo skupinového a individuálního učení.

Vědomí a změnový potenciál

Vědomí (a lidský mozek), jsou všechno jiné, než neměnný "hardwarový" systém. Plasticita jeho anatomické struktury a neuronálních dějů mu umožňuje přestrukturovávat, měnit, učit se jako adaptační mechnismus na neustále se měnící  vnější a vnitřní prostředí. Pro jakékoliv intervenční aktivity, je tedy znalost časově vývojově změnového potenciálu  vědomí výhodná. Sysém umožňuje rozlišit změny na dlouhodobé - krátkodobé, aktuální směřování minulost, budoucnoust, a zdroje a projevy těchto změn (somatické, psychické) ve vnitřním prostředí a (materiální, nemateriální) vnějším prostředí. To umožní interventovi mnohem lépe kontrolovat a plánovat pokroky společně s klientem. Zda dochází k požadovaným změnám a jak se projevují navenek.

Trhy a změny

To že se chování trhů dokáže změnit velmi rychle poznaly lidé v posledním roce snad ve všech oborech.

Nezodpovězená otázka

Ten kdo má hloubavou „duši “ pravděpodobně narazí na nezodpovězenou otázku. Proč právě konkrétní barva zohledňuje při snímaní vědomí konkrétní komunikační subsystém? Po pravdě řečeno, nevíme a při snaze o zodpovězení této otázky tápeme. Přesto, že se snažíme pozorně sledovat výzkumy většiny přírodovědních oborů, které by nám mohli poskytnout smysluplnou odpověď, prozatím jsme takovou nenašli a nebo nejsme dostatečně „chytří“ na to abychom si ji všimli. Možná nám napoví některý z čtenářů, kterého tento portál zaujme. Z toho důvodu považujeme dané spojení konkrétních subsystémů s určitou barvou jako diagnostický axiom, potvrzený empirickými měřeními a pozorováním.

Převzato z:www.kvantovapsychologie.cz