Architekti vesmíru

VI. Svědectví dávných kultur

Pozůstatky po předpotopních kulturách, ale i po předpokládaných genetických pokusech lze jen velmi těžko identifikovat a jsou proto pro nás přístupné jen zprostředkovaně v bájích, eposech a pověstech pozdějších civilizací. Jedním z dokladů genetických pokusů jsou i vyobrazení různých kombinací dnes známých zvířat nebo i zvířat a lidí. Nejde jen o sochy, které, jak může někdo namítnout, něco symbolizují, ale i o výjevy ze života, kde jsou tyto exempláře voděny na vodítku mezi lidmi. Známé jsou například takové výjevy nejen z  výzdoby egyptských pyramid, ale i z nálezů ve Střední a Jižní Americe, starých údajně několik tisíc let. Z modernější doby jsou kresby i písemně ztvárněné řecké báje, kde vystupují kentauři, což byli napůl lidé a napůl koně. I přes tyto téměř exaktní doklady o pradávné minulosti si nejvíce pozornosti zaslouží prastaré báje a pověsti, které se uchovaly i přes propast tisíců let až do dneška. Sumerské písemné památky například hovoří i prvopočátcích pastevectví a zemědělství jako o daru bohů lidem. V mnohém to připomíná činnost dnešních misionářů v oblastech, kde lidé dosud žijí na úrovni doby kamenné.

Lidstvo dávných věků
chléb nedovedlo jíst,
nedovedlo oblékat se do šatů.
Lidé údy měli nahé
a jako ovce požírali trávu,
vodu pili z kanálů.

Tehdy na místě, kde byli stvořeni bozi,
v sídle jejich na svatém pahorku ovce s obilím vyrostly.
Ve svatyni své, kde hoduje se, Anunakové se shromáždili,
z bohatství zrna i ovcí jedli
Anunakové na svatém pahorku.
Utišit hlad však nemohli.
Dobrý nápoj ve svých ohradách
Anunakové na svatém pahorku pili.
Žízeň však uhasit nemohli.

Ve svaté ohradě pro dobro jeho
lidstvu moudrost dali.
Tehdy bůh Enki Enlilovi řekl:
"Otče Enlile, ovce a obilí,
jež na svatém pahorku vyrostly,
dejme ze svatého pahorku sestoupit na zem!"

Na příkaz Enkiho a Enlila
ovce s obilím ze svatého pahorku na zem sestoupily.

Židovské pověsti

Obdobná situace nastává při popisu kosmického komplexu. Vždyť co jiného to mohlo být, než nebe nebo vesmír, když tam žijí „bohové“? Samozřejmě nesmíme zapomenout ani na způsob překladu těchto slov.

1)      „dům Ka, vládce všehomíra“,

2)      „Imentet stojící před svým místem“,

3)      „Ona z Chemnis, povyšovaná bohem“,

4)      „Nebeský oblak, nesoucí bohy“,

5)      „Ona, vlastnící život, barevná a rudovlasá

6)      „Ona , velmi oblíbená“,

7)      „Ta, jejíž jméno vyvolává násilí“.

Jen těžko lze posoudit květnatost mluvy pisatele a následně práci překladatele, ale můžeme se domnívat, že se mu podařilo věrohodně přeložit slova obvyklá, jako jsou vlasy a dům. Protože „vládce všehomíra“ asi nebude bydlet na nebi v krávě, nejedná se zřejmě v pravém slova smyslu o krávy, ale o něco, co poskytuje materiální zdroje a služby stejně jako kráva. V naší mluvě například "koza" znamená podklad pod něco.  Na koze se třeba řeže dříví nebo slouží jako podklad pod lešení a pod. Jestliže tedy v něčem bydlel, dnes bychom to nazvali vesmírná základna, stanice nebo kosmický komplex. Potom bychom mohli usuzovat na to, že „dům Ka“ je obytná zóna, „nebeský oblak nesoucí bohy“ by případně mohlo být židovské „sedmé nebe“, kde parkovaly dopravní prostředky a „Ona, vlastnící život, barevná a rudovlasá“by mohlo být označení pro pohonnou jednotku s tryskami, odkud šlehají plameny. Násilí (sedmá kráva) obvykle vzniká při použití zbraní, takže by se mohlo jednat o jakousi bojovou palubu, vybavenou zbraňovými systémy. Vycházeje z lidské mentality bylo by možné předpokládat, že „Ona , velmi oblíbená“, je odpočinková a relaxační zóna.

Jestliže se tedy na Zemi používala technická zařízení, je zřejmé, že minimálně dopravní prostředky potřebovaly pohonné hmoty, místa pro případné opravy – servisní stanice, možná i navigační stanice a prostory pro ubytování personálu. Byly tedy vybudovány „chrámy“, kam sestupovali „bohové“. Na pomocné práce bylo ovšem možno vycvičit člověka a tak vznikli „kněží“, kteří ovšem nesměli pod trestem smrti (viz krutost izraelského „boha“, který každou neposlušnost trestal smrtí) prozradit, jaké „náboženské“ úkony provádějí. Časem ovšem tyto technické úkony zdegenerovaly na pouhé náboženské obřady a přinášení obětí.

Když už jsme narazili na „nebeské krávy“, bude jistě dobré pro lepší pochopení starobylých textů osvětlit pojem „posvátné zvíře“ všeobecně. Ať už je tento výraz přeložen přesně nebo ne, z kontextu a z porovnání tohoto výrazu ve více souvislostech je zřejmé, že takto byla označována neznámá technická zařízení. Byl-li použit konkrétní název zvířete, pak toto zvíře vystihovalo vzhled nebo činnost daného zařízení (schopnost létat, rychlý pohyb, stupeň nebezpečnosti apod.) Skutečná zvířata, označená jako „svatá (posvátná) byla potom později uctívána. Můžeme si sami pro sebe položit otázku, proč je kráva v Indii posvátné zvíře? Má to něco společného s nálezem v egyptské hrobce?

V Židovských pověstech je popsán i velmi pozoruhodný způsob vzdělávání našich předků. Píše se zde o andělovi jménem „Raziel“, který seděl u proudu vytékajícího z Edenu, který předal našemu praotci Adamovi zvláštní „safírovou“ knihu a ujistil jej, že  se z této knihy dozví vše „co tě potká až do dne kdy zemřeš a také z tvých dětí, které přijdou po tobě, až do posledního pokolení, ten, kdo bude vlastnit tuto knihu bude vědět, co se stane měsíc po měsíci a mezi dnem a nocí; všechno mu bude otevřené … jestli vypukne neštěstí nebo hlad, jestli obilí se urodí, bude-li déšť nebo sucho“. „A v hodině, kdy Adam přijal knihu, vzplál na břehu řeky oheň a v plamenech anděl stoupal k nebi. Tu Adam věděl, že posel byl anděl boží a že knihu mu seslal „svatý král“. Pozoruhodný je i obsah knihy. „V té knize byly vryté nejvyšší znaky svaté moudrosti a sedmdesát dva druhy věd v ní byly obsaženy, které se opět dělily na šest set sedmdesát znaků nejvyšších tajemství. Také tisíc pět set klíčů, které nebyly svěřené svatým tohoto světa, bylo ukryto v té knize. Když však Adam „zhřešil“, kniha mu „uletěla“. Po dlouhém pokání mu však archanděl Rafael přinesl safírovou knihu zpět. Kniha byla dále předávána potomkům, až se dostala k praotci Noe, který se z ní „naučil poznávat dráhy všech planet a také dráhy Aldebaranu, Orionu a Siria“, což bylo zvláště zdůrazněno – proč? Z knihy se Noe dověděl „…jména jednotlivých nebes a jména nebeských sluhů“. Zde je nutné si zvláště povšimnout, že nebesa nejsou jedna! Kniha se údajně dostala cestou dalších potomků až ke králi Šalamounovi. Zde by se možná hodilo poznamenat, že v babylonských básních je zmínka o tom že Adam – Adapu, první člověk, žil později ve městě E-ri-du. Jak přišli starověcí kronikáři na safírovou knihu, když se v té době psalo na kámen, hliněné destičky, na kůži, kov, později na papyrus, ne však na tvrdé drahokamy. Předně to „něco“ muselo mít tvar knihy, tj. hliněnné destičky nebo rozvinutého svitku papyru a muselo to být popsáno písmem a zřejmě i opatřeno obrázky. Muselo to však být výjimečné něčím, co pisatel charakterizoval jako safír. Před padesáti lety bychom asi těžko tuto hádanku vyřešili. Dnes vám ale každý školák řekne: „ale to je přece notebook“. Na modrozelené obrazovce připomínající barvou safír se přece objevují různé „vědomosti“ buď ve formě slov nebo i obrázků. A napájení? Známe přece solární kalkulačky, které baterie nepotřebují, ale stačí jejich napájecí články vystavit světlu.

Ale ani pramáti Eva nepřišla zkrátka, co se týče pozoruhodných událostí, neboť je psáno: „Tehdy Eva pohlédla k nebi a spatřila přijíždět světelný vůz, tažený čtyřmi nádhernými orly, jejichž nádheru nedokázal popsat nikdo zrozený z mateřského lůna. A viz, Hospodin, Mocný, vstoupil do tohoto vozu; táhly ho čtyři větry, cherubíni řídili větry a před nimi kráčeli nebeští andělé…“. Dřívější ilustrátoři biblických scén kreslili doslova podle popisu a samozřejmě podle svých znalostí. Jak by asi vypadala kresba lokomotivy, kterou američtí Indiáni nazývali „ohnivý oř“? Tehdejšímu pozorovateli samozřejmě chyběla potřebná technická slovní zásoba a tak nebyl schopen popsat létající zařízení se čtyřmi tryskovými motory a přídavnými vrtulemi pro let v atmosféře, které bylo pravděpodobně pokryto ochrannou vrstvou zlata, které bylo v té době velmi rozšířeným kovem a jeho hojné používání je rovněž popsáno v řadě biblických textů.

Velmi zajímavý je i údaj o tom, že Eden existoval dávno předtím, než byla stvořena Země : „…všechny prostory a rostliny a také klenba nad ním a podlaha pod ním – všechno už tam bylo a teprve tisíc tři sta šedesát jeden rok, tři hodiny a dva okamžiky potom bylo stvořeno nebe a země“. Nedá nám pravděpodobně moc práce vzpomenout si na americké pokusy o vytvoření autonomního biosystému, který by umožňoval posádce kosmické lodi přežít dlouhotrvající vesmírné lety. Potom už by stačilo vytvořit prostředí s obdobnými životními podmínkami jako v oné biolaboratoři a začít pěstovat ve velkém to, co bylo přivezeno. Použitá slova „klenba“ a „podlaha“ nám dovolují utvořit si závěr, že biolaboratoř Eden byla součástí kosmické lodi, nebo přesněji kosmického komplexu jménem Marduk (Nibiru). A jestliže se v jiných mýtech objevuje představa vejce, ze kterého vzešel „bůh“, aby stvořil zemi a nebesa, může to jen utvrdit naši představu o obrovském hvězdném plavidle vejčitého tvaru, tvořeném sedmi nebo devíti prstenci různého průměru na společné ose, které se otáčely a vytvářely tak umělou gravitaci.

Na takovém vesmírném komplexu musel ovšem panovat přísný pořádek a neposlušnost se trestala stejně přísně jako později při pochodu Židů pouští – smrtí. Když se Nejvyšší rozhodl, že stvoří člověka, zeptal se – čistě formálně - skupiny „andělů“. Ti byli proti. „Tehdy Hospodin vztyčil svůj prst a všechny je upálil.“ Znovu se Hospodin zeptal jiných „andělů“ – výsledek byl stejný. Třetí skupina „andělů“ odpověděla, že si Nejvyšší stejně dělá co chce, nechť tedy učiní dle vůle své. Tak stvořil Adama „vlastníma rukama“. První lidský model měl v mnoha směrech překonávat „anděly“. Obzvlášť je rozčilovalo, že člověk dostal moc nad celou planetou a později se také mohl rozmnožovat. V „nebi“ se objevila závist a žárlivost. S Nejvyšším však nesouhlasili nejen „andělé“, ale i vyšší hodnostáři: „Semael byl mezi nimi nejvyšší kníže, protože svatá zvířata a serafíni měli po šesti párech křídel, on však jich měl dvanáct. A Semael se tam odebral a se všemi nejvyššími pohlaváry se spojil proti svému Hospodinovi a shromáždil kol sebe své zástupy a sestoupil s nimi a začal na Zemi hledat spojence“. Takovou vzpouru nemohl Nejvyšší připustit. Srazil Semaela a jeho houf z místa svatosti a svrhl je s nebe. Podle Židovských pověstí při hříchu v zahradě Eden také nešlo o ono proslulé jablko, nýbrž tentýž strůjce spiknutí Semael svedl a obtěžkal Evu. Protože došlo ke genetickému spojení „pozemské lidské samičky“ a vyšší formy života, ať už jakýmkoliv způsobem, odlišili se potomci velmi výrazně od zvířecí říše svými mentálními schopnostmi. To bylo alegoricky vyjádřeno studem za vlastní nahotu, protože jak známo, ani cvičená zvířata se nestydí. To je tedy onen prvotní hřích – přeměna lidí ze zvířat na bytosti vyššího typu.  Pověst praví, že po dokonání hříchu „se mu zadívala do tváře, a hle, ta neměla pozemskou podobu, nýbrž nebeskou“. Zde bych rád udělal vsuvku a zmínil se o podivném okřídlení Semaela. Jestliže byl hodnostář, dokonce nejvyšší kníže, je nelogické srovnávat jeho okřídlení s posvátnými zvířaty. Navíc z biblických textů je zřejmé, že posvátnými zvířaty nazývali Židé jim neznámé a nepochopitelné létací stroje.  Zde pravděpodobně došlo k nepochopení při překladu nebo při přepisování textu. Logičtěji by zněl text, že „Semael používal dopravní prostředek s dvanácti páry nosných ploch (nebo snad vrtulí?), zatímco ostatní pouze se šesti páry“. To by odpovídalo i současným zvyklostem – čím vyšší funkcionář, tím lepší auto nebo letadlo. Rovněž nemůžeme dát ruku do ohně za překlad pojmu "křídlo” a musíme si to raději přeložit jako "něco, co umožňovalo létání ”. Proto možná na sumerských malbách vidíme spíše okřídlená zvířata, než bohy.

Jak je zřejmé, chtěl tento odpadlík zmařit genetické pokusy svého šéfa. V tom mu vydatně pomáhali „padlí andělé“, kteří „….sestoupivše na zem, zmocňovali se lidských žen“. Živočišná plodnost těchto „andělů“ narostla do ohromných rozměrů: „Z nich pak vzešli obři, kteří byli mohutného vzrůstu, „… kteří vztáhli ruku ke krádežím a plenění a prolévání krve. Obři dále plodili děti a množili se jako plazi – šest se jich rodilo najednou“. Židovské pověsti dokonce vyjmenovávají pokolení obrů. Byli to Emitové neboli Hrozní, Refaité neboli Giganti, Giborimové neboli Násilníci, Samsunité neboli Lstiví, Avidové neboli Obrácení a Nefilimové, zvaní Satani.

Ale nebyli jen obři. Židovské pověsti se často zmiňují o podivných křížencích a o kuriózních životních formách. Byly to bytosti, které měly „jen jedno oko uprostřed čela“, „trup koně, ale hlavu berana“, „lidskou hlavu s tělem lva“, ale i „bytosti s lidskými tvářemi a koňskýma nohama“. Další podrobnosti o tomto podivném zvěřinci se můžeme dočíst v díle historika Eusébia, čerpajícího z díla Egypťana Manéthóna, současníka ptolemájských králů. I ten však samozřejmě čerpal z mnohem starších historických pramenů a tak se tam můžeme dočíst: „…a oni plodili lidi s dvojitým okřídlením; k tomu také se čtyřmi křídly a dvěma obličeji a jedním tělem a dvěma hlavami, ženy i muže a dvě přirozenosti, mužskou a ženskou; dál potom lidi s kozími stehny a rohy na hlavě; ještě jiné s koňskýma nohama a jiné s koňským zadkem a vepředu s lidskou postavou; zplodili také býky s lidskou hlavou a psy se čtyřmi těly, jejichž oháňky měly tvar rybích ocasů; také koně se psí hlavou; a také jiné obludy a dračí zrůdy…“    Nejvyššímu tedy nezbylo, než všechno toto dílo „lidové tvořivosti“ utopit a začít znovu.

Velmi zajímavou postavou židovských pověstí je Henoch, „král nad lidmi, který panoval přesně dvě stě třiačtyřicet let“. Byl moudrý a celý svět přijímal jeho rady. Henoch byl mezi národy známý pod čtyřmi jmény: Saurid, Hermes, Idris a Henoch. Podle starých Egypťanů byl Henoch stavitelem Velké pyramidy. V díle Hitat Muhameda al Makrizi (1364 – 1442) se píše: „…první Hermes, nazývaný trojitý pro svoje vlastnosti proroka, krále a mudrce (je to ten, kterého Hebrejci nazývají Henoch, syn Jereda, syna Mahalela, syna Kenana, syna Enose, syna Šéta, syna Adama – budiž mu sláva – a to je Idris) četl ve hvězdách, že přijde potopa, dal vystavět tři pyramidy a v nich dal ukrýt poklady, učené spisy a všechno, o co se staral, že by se mohlo ztratit nebo zmizet, aby se ty věci chránily a dobře opatrovaly“. Pyramidy byly postaveny „pod příznivě nakloněným souhvězdím, na němž se všichni shodli.“ …“Nato dal vybudovat v západní pyramidě 30 klenotnic z barevné žuly. Byly naplněny bohatými poklady, náčiním a sochami z drahocenných drahokamů, náčiním z ušlechtilého železa, jako nerezivějící zbraně, sklem, které je možné skládat, aniž by se přelomilo, pozoruhodnými talismany, rozličnými druhy jednoduchých a smíchaných léčiv a smrtelnými jedy. Ve východní pyramidě dal zobrazit různé klenby nebeské a planety a zhotovit obrazy, co jeho předkové vytvořili, k tomu ještě kadidla, kterými se obětovalo hvězdám, a knihy o nich. Také tam najdeme stálice co se v jejich období čas od času událo…Nakonec dal do barevné pyramidy přinést pozůstatky věštců v rakvích z černé žuly; vedle každého věštce ležela kniha, která popisovala jeho zázračné umění, životopis a dílo…Kromě toho tam nechal přenést i poklady z hvězd, které obdržel jako dary. Všeho dohromady bylo veliké, nespočetné množství“. Dále je zaznamenáno, že král umístil pod každou pyramidu modlu (robota?), která případné vetřelce porážela různými zbraněmi. Jeden z těchto strážců „stál vzpřímeně a měl u sebe něco jako vrhací kopí. Kolem hlavy se mu obtáčel had, který se vrhl na každého, kdo se tomuto hlídači přiblížil. Další modla je popisována jako postava s široce otevřenýma blýskavýma očima, sedící na trůnu, rovněž s jakýmsi kopím. Kdo na ni pohlédne, není již schopen se pohnout z místa a zůstane jako zkamenělý dokud nezemře. Strážce ve třetí pyramidě k sobě přitahuje vetřelce neodolatelnou silou, až na něm ulpí a tak v jeho objetí zemřou.

Podle arabských pověstí al-Mamún nechal otevřít Velkou pyramidu a jeho lidé se dostali do místnosti, kde stály sloupy v lidské podobě, které byly zhotoveny ze zeleného kamene, jedné z odrůd malachitu….“Dopravili je k al-Mamúnovi a ukázalo se, že jsou uzavřené víkem. Když víko odstranili, objevili uvnitř mrtvolu muže ve zlatém brnění, posetém nejrůznějšími drahokamy. Na hrudi mu spočívala čepel meče bez rukojeti a vedle hlavy měl hyacintově rudý kámen velikosti slepičího vejce, který zářil jako oheň. …Pak vkročili do prostřední místnosti a objevili v ní troje máry zhotovené z průhledného zářícího kamene. Ležely na nich tři mrtvoly, každá zahalená do tří oděvů a vedle hlavy jim ležela kniha napsaná neznámým písmem….Al-Mamún rozkázal, aby bylo vyneseno vše, co bylo těchto prostorách nalezeno. Sochy (sloupy) však nechal strhnout a poté se brány jako předtím uzavřely“.

Pro Araby znamená Idris totéž co „pramudrc“ nebo „praotec“, a pro židovské a křesťanské teology je Henoch sedmý z celkem deseti praotců, jeden z patriarchů před potopou. Henoch byl otcem Metúšelacha (Metuzaléma), který prý dosáhl věku 969 let. Ve Starém zákoně v knize Genesis je o Henochovi zmínka v celých pěti větách (5,21-24), kde se můžeme dočíst, že …“chodil Henoch s Bohem. A nebylo ho, neboť ho Bůh vzal“. V hebrejštině slovo Henoch znamená „zasvěcený“ nebo „znalý“. V překladu z etiopské bible, která nebyla upravována západními církevními autoritami se můžeme dočíst, co sám Henoch zapsal : „V prvním měsíci 365. roku života, první den prvního měsíce, jsem byl já, Henoch doma sám … a zjevili se mi dva nadmíru velcí mužové, jaké jsem já na Zemi nikdy neviděl. Obličej jim zářil jako Slunce, jejich oči se podobaly hořícím pochodním a z úst jim vycházel oheň. Měli purpurové nohy, křídla jim zářila jako bohu a paže měli bělejší sněhu a takto ke mně promlouvali: Dodej si odvahy Henochu, vystoupíš dnes s námi na nebesa. A pověz svým synům a všem dětem ve svém domě všechno,co si zde na Zemi mají v tvém domě bez tebe počít, a ať tě nikdo nehledá, dokud tě Pán k nim opět nenavrátí.“ Henoch byl dopraven na nebesa a tam mu byli představeni různí „andělé“. Obdržel přístroj na „rychlopsaní“ a byl vyzván, aby zapsal všechno, co mu „andělé“ nadiktují : „ Ó, Henochu, pohlédni na písmo nebeských tabulek, čti, co je na nich psáno, a všechno si důkladně zaznamenej.“ Tímto způsobem vzniklo tři sta šedesát knih, dědictví bohů, určené lidem. Po mnoha týdnech cizí bytosti dopravily Henocha opět domů, ale jen proto, aby se mohl se svými nejbližšími definitivně rozloučit. Henoch svěřil sepsané knihy svému synovi Metúšelachovi a výslovně mu uložil, aby knihy opatroval a předal dalším generacím:  „Tohle je písařem Henochem sepsané úplné učení moudrosti … a nyní, můj synu Metúšelachu, ti budu všechno vyprávět a všechno ti napíši. Opatruj, můj synu, knihy z ruky tvého otce a předej je následujícím generacím světa“.

Podle Starého zákona prý Henoch beze stopy zmizel – Bůh ho k sobě povolal. Židovské pověsti jsou v tomto směru poněkud podrobnější : „ A stalo se to v téže době, kdy lidé seděli kolem Henocha a Henoch k nim promlouval. Tehdy lidé pozvedli zrak a spatřili oře, jak sestupuje s nebes a ten oř se prudce snášel k Zemi. Henoch k nim pravil: To kvůli mně sestoupil ten oř, nastal čas a den, kdy od vás odejdu a nikdy vás neuvidím“. To lidé nechtěli dopustit a říkali: „S tebou půjdeme do míst, kam i ty jdeš, jenom smrt nás rozdělí“. Když tedy trvali na tom, že s ním půjdou, už jim nic neříkal a oni ho následovali a také se už nikdy nevrátili. Tehdy se stalo, že Henoch na ohnivém oři a v ohnivém voze odjel do nebe“. Když se Henochovi přátelé nevrátili, vypravili se ostatní na místo Henochova odjezdu : „A hledalo se na místě, odkud Henoch odcestoval do nebe. A když k tomu místu přišli, našli tam na tom místě plno sněhu pokrývajícího celou zemi a na sněhu byly veliké kameny jako sněhové koule. Tu si řekli vespolek: „Nuže odhrabme sníh a uvidíme, jestli ti lidé, kteří doprovázeli Henocha neleží pod sněhem. A odhrabali sníh a našli je tam ležet mrtvé. Hledali také Henocha, nenašli ho však, protože ten odjel do nebe…  Toto se stalo roku sto třináct života Lámechova, syna Metúšelacha, kdy Henoch odjel do nebe“.

Kabala

Například počet 24 možností ze 4 písmen dostaneme jako 4 * 3 * 2 *1. Všechny vztahy samozřejmě platí pouze za předpokladu, že v jednom "slově" nemůže být určité písmeno vícekrát.). Celý svět by pak podle Sefer Jecira byl vlastně složen z 22! (faktoriál) jakýchsi základních entit. Z hlediska tehdejší matematiky bylo přitom 22! číslem prakticky nekonečným.

Poněkud podobně se popisuje stvoření světa demiurgem v Platónově dialogu Timaios, tam jsou však základní substancí, ze které se kosmos poskládá, čísla, respektive ještě spíše geometrické útvary - rovnoramenné trojúhelníky (viz Platon: Timaios, Kritias, Oikoymenh, Praha, 1996). Možná by tedy v případě Timaia i Sefer Jecira bylo spíše na místě hovořit o vytvoření či zkonstruování kosmu než o stvoření a Platónův demiurgos je především božským řemeslníkem nebo chcete-li, architektem vesmíru. Středověcí učenci se pokoušeli na tomto principu ovládat „zlé síly“. My bychom to mohli v moderní terminologii označit za pokusy s paranormálními jevy a silami.

V Knize stvoření ( Sefer Jecira) se píše ve verších:

1:1

S třiceti dvěma skrytými stezkami Moudrosti

vyryl Jah

Pán zástupů

Bůh Izraele

Živoucí Bůh

Král vesmíru

El Šadaj

Milostivý a milosrdný

Vznešený a Vyvýšený

Přebývající ve večnosti

Jehož jméno je Svatý –

On je ušlechtilý a svatý –

A On stvořil Svůj vesmír

s třemi knihami (Sefarim)

s textem (Sefer)

s číslem (Sefar)

a s komunikací (Sipur).

1:2

Deset Sefir Nicoty

A dvacet dva Základních písmen

Tři Matky

Sedm Dvojitých

A dvanáct Základních.

4:16

Dva kameny staví 2 domy

Tři kameny staví 6 domů

Čtyři kameny staví 24 domů

Pět kamenů staví 120 domů

Šest kamenů staví 720 domů

Sedm kamenů staví 5040 domů

Odtud dál vyjdi a počítej

to, co ústa nemohou vyslovit

a ucho nemůže slyšet.

Ti, co se seznámili se základy vyšší matematiky, zde objeví dobře známý faktoriál! Nabízí se otázka, kdo a proč zasvěcoval kněze i do matematiky. Nebo to snad je část Henochova odkazu? Jisté vysvětlení by to být mohlo

Avesta

Samozřejmě se zde popisuje i konec světa (věku): „Z nebes sestoupí mnoho bojovníků, zvaných „všepřemožitelé“. Jsou nesmrtelní a jejich moudrost dokonalá. Než se tito pomocníci objeví, zatmí se Slunce, budou následovat zemětřesení, rozpoutá se mnoho bouří a hvězda bude padat z nebe. Po strašné bitvě, do které nastoupí šiky vojsk, nastane nové, zlaté období. Lidstvo bude potom tak zkušené v léčbě, že ač na pokraji smrti, přece nezemře. Toto období má nastat „až se ženy budou chovat jako muži a muži jako ženy; a když ženy budou sedět na koni s roztaženýma nohama. Až se budou uznávat falešné svědecké výpovědi a odmítat pravé; tehdy, kdy muži budou prolévat krev jiných mužů z nicotných důvodů, když se budou dopouštět smilstva a promarní peníze chudých“. Když si připomeneme, že žijeme v posledním „čtvrtém věku“, nezbývá než žasnout, jak vše do sebe přesně zapadá. Všechna starobylá učení hovoří podobně.

Hinduismus

Jsou však i méně náboženské knihy. Například svazek Vanaparvan, což je součást staroindické Mahábháraty v kap. 168 až 173 popisuje sídla bohů jako opravdová meziplanetární sídliště, která krouží vysoko kolem Země. Gigantické útvary měly názvy jako „Vajhájasí“, Geganačara“ nebo „Khéčara“. Byly tak mohutné, že transportní lodě nazývané „vimány“ mohly vlétávat obrovskými branami dovnitř. Ve svazku Drónaparva se dočteme, jak tři dokonale zbudovaná města, která kroužila kolem Země byla napadena: „Civa, který letěl ve svém výtečném vozidle, sestaveném ze všech nebeských sil, se připravoval na zničení všech tří nebeských měst. A Sthanu, ten první (nejpřednější) z ničitelů, ten vyhubitel Asurů, tento bojovník nezměřitelné statečnosti, obdivovaný nebešťany …zaujal vynikající, jedinečné bojové postavení… Když se ona tři města setkala na obloze, provrtal je bůh Mahadeva strašlivým trojitým paprskem . Danavové nemohli pohlédnout do toho paprsku, který byl naplněn plamenem Yuga a složený z Višnu a Soma. Když začala ona tři města hořet, Parvati tam spěchal, aby shlédl tu podívanou“.

Ve skupině Purvagata najdeme vědecké knihy a poučení. Například Utpada-Purva pojednává o vzniku a zániku hmoty, další popisuje síly hmoty „bohů“, Pranavada-Purva pojednává o lékařství, jiná o matematice, nebeských tělesech, ale také o životních formách, které na nich žijí. Bohužel pouze zlomkovitě se zachovaly spisky, které pojednávají o tom

-          jak se odebrat pomocí magických prostředků do dalekých zemí,

-          jak se uskutečňují zázraky,

-          jak se přeměňují rostliny a kovy

-          jak se létá v prostoru.

Podle učení džaina je současný věk (epocha) pouze jedním z mnoha. Už před námi byla jiná světová období a co nevidět – přibližně okolo roku 2000 křesťanského letopočtu – má začít nový věk.

Nebudu zde uvádět přehled vládců a patriarchů (tirthamkarů) a dobu jejich vládnutí, protože se jedná o podobně vysoká čísla ve stovkách a tisících let, podobně jako v sumerském seznamu králů.  Místo toho se podíváme na časové jednotky, které jako by zformuloval Albert Enstein. Jejich nejmenší časová jednotka je „samaya“ a ta odpovídá době, za kterou se atom nejpomalejším pohybem přesune o délku svého vlastního průměru. Bezpočet těchto samaya tvoří 1 „avaliku“ a – konečně počítatelné – 1 677 216 avalik tvoří 1 „muhurtu“. To by bylo našich 48 minut. Třicet muhurt dává 1 „ahoratru“ a ta odpovídá přesně 24 hodinám. Podstatné je to, že počítání času je u džainů tísíciletí staré a původně je to naučily nebeské bytosti. Tím to však zdaleka nekončí. Můžeme počítat dál, že 15 ahoratra dává 1 „pakša“ a 2 pakša je 1 „masa“, což je náš jeden měsíc. Počítání samozřejmě pokračuje dál přes roční období, roky, dál pokračují časové úseky vyjádřené desítkami, stovkami, tisíci i miliony roků až do 77místných čísel.

Džainové, nebo spíše jejich učitelé, vycházeli z atomu nejen ve svých výpočtech, ale i ve svých filosofických úvahách. Věděli, že každá hmota vzniká a trvá jen silou, která uvádí do pohybu atomové částice. Naše bytí je výsledkem předchozího činu. Každá existence je pouze článek v dlouhém řetězu existencí, které kdysi byly nebo budou. Jestliže myšlenky řídí naše činy, zanechávají činy zpětně stopu na našem duchu. Srovnatelně, pro lepší představu, bychom mohli považovat magnetické pole, které nevidíme, za duchovní sílu ovlivňující hmotu (železné piliny).

I džainové očekávají příchod, nikoliv však Mesiáše, ale vesmírných proroků. Proroci zvaní „tirthamkarové“ přicházejí vždycky na počátku nového světového věku. Připravují lidstvo na nový věk. Proto se „tirthamkarové“ rodí jako lidé (vzpomeňme na Syna člověka v proroctvích Henocha a následný kult Ježíše), avšak jejich hmota, jejich znalosti karmy, pocházejí z vesmíru. Když uplyne jeden věk a mají se zrodit noví „tirthamkarové“, rozezní se v hlavním paláci božského nebe zvon. To způsobí, že se ve všech ostatních 3 199 999 palácích rovněž rozezní zvony. Potom bohové v létajícím paláci navštíví Sluneční soustavu a na Zemi začne nový věk.

Pravděpodobně však nevykonávají takovéto cesty pouze do Sluneční soustavy, protože ve vesmíru podle džainského učení jsou různé formy života. Ty jsou nestejně rozdělené po hvězdném nebi. Zajímavé je, že na všech možných planetách jsou sice rostliny a základní životní formy, avšak jen na určitých planetách jsou „bytosti se svévolnými pohyby“. Aby bylo možno vesmírem cestovat, je nutno měřit vzdálenosti. K tomu slouží měrná jednotka „rajju“; což je vzdálenost, kterou uletí „bůh“ za šest měsíců, když v každém okamžiku urazí 2 057 152 „yojana“. Bohužel nevíme, co přesně označují výrazy „okamžik“, a „yojana“.

Hinduismus a Indiáni

Indiáni kmene Sioux (správně Dakota, Lakota a Nakota) uvádějí, že jejich předkové zažili návštěvu nebeské ženy, která jim předala jejich systém náboženství. (Jednalo se o širší poznání o světě, hodnotách, zákonech a vztazích, které připomíná védský pojem dharma. Slovo dharma má více významů, ale ve společensko-náboženském kontextu jej lze chápat jako řád a zákon vesmíru.) Sdělila jim, že existují čtyři věky a také posvátný bizon, který v každém věku ztrácí jednu nohu. V současnosti se nacházíme v posledním z nich, věku úpadku, a bizon má již jen jednu nohu. [J.E. Brown, ed., Thé Sacred Pipe (Baltimore: Penguin Books, 1971), str. 9.]

Richard Erdoes a Alfonso Ortiz v knize American Indian Myths & Legends (New York: Pantheon Books, 1984) uvádějí více podrobností díky vyprávění lakotského stařešiny Chromého Jelena (Lame Deer) z roku 1967 v rezervaci Rosebud v Jižní Dakotě. "Bílá bizoní žena" (Ptesan-Wi) jim kromě poznání, jak žít, a plodin, které od té doby pěstují, předala i posvátnou dýmku (chanunpa), jejíž kouření představuje druh obětí. Slíbila, že se k nim vrátí v každém z oněch čtyř věků, což bude vždy předzvěstí lepších časů. Při odchodu se postupně proměnila v černého, hnědého, rudého a bílého bizona, který je pro prérijní Indiány nejposvátnějším živým tvorem. Proto mezi nimi zavládlo velké vzrušení, když se v roce 1994 na jedné farmě ve Wisconsinu narodil bílý bizon a všechny okolností se shodovaly s proroctvím. Farma se stala poutním místem pro lidi z celého světa.

Zmínka o posvátném bizonovi je blízkou paralelou vyprávění Bhagavata Purány (zvané též Šrímad Bhágavatam), v jejímž prvním díle je popsáno setkání Maharadže Paríkšita s býkem představujícím Dharmu, k němuž došlo na počátku současného věku Kali. Je tam řečeno, že tento býk ztrácí v každém věku jednu nohu a ve věku Kali má pouze jedinou. Ve védské literatuře je čas považován za projev Kršny, Svrchované Bytosti. Jako takový je silou řídící životy všech bytosti ve shodě s kosmickým plánem, který zahrnuje opakující se cykly stvoření a zničení o různých časových délkách. Základní cyklus se skládá ze čtyř yug, neboli věků, zvaných Satya, Treta, Dvapara a Kali. Každý následující věk je kratší než ten předchozí a lidstvo během nich postupně přechází z vysoce duchovní úrovně do degradovaného stavu. S počátkem nové Satya-yugy je obnoven původní čistý stav a cyklus začíná nanovo. Podle lakotskeho příběhu bude Země zaplavena, až bizon ztratí i poslední nohu. Téma potopy světa je známo z celého světa, a védská literatura uvádí, že k potopám různého rozsahu dochází periodicky. Představa o postupném úpadku náboženských zásad (dharmy) je společná i jiným severoamerickým kmenům, mezi než patří Apačové Jicarilla, Hopi, Navajo/Dine, Paiute a další. Potopa je podle nich jednou z forem trestu vyšších bytostí za chování lidí v rozporu s danými zásadami. Zhoršující se stav světa se projevuje nepřirozenými klimatickými jevy, stále obtížnějším pěstováním zemědělských plodin, zhoršujícími se vztahy mezi lidmi atd. Není vám něco z toho povědomé?

Kmen Paiute hovoří o vysoké hoře ve středu vesmíru, na které sídlí slunce. Tato hora ve védské literatuře odpovídá hoře zvané Meru či Sumeru a je známá i z jiných kultur (například řecký Olympus).Mléčnou dráhu tento kmen považuje za cestu zemřelých mezi zemí a nebem. Ta je ve védské literatuře označována za nebeskou část Gangy (akasa-ganga), kterou pokročilí mystici používají při cestování mezi jednotlivými úrovněmi vesmíru zvanými loky.

Véda popisuje dvě cesty na vyšší planety - cestu polobohů (devayana) a cestu předků (pitryana). Uctívání předků je dalším společným rysem. Například kmeny Passamaquoddy ze severozápadu USA, Powhatan (Virginie) a Luiseno (Kalifornie) považují ptáky za viditelné duchy zemřelých. Ve védské tradici se pro předky vykonává oběť sraddha, po níž se zanechává obětní pokrm na zemi pro ptáky, jejichž prostřednictvím se předkové nasytí. V příbězích těchto kmenů jsou také zmínky o reinkarnaci.

Podle kmene Yuchi ze severovýchodu USA Stvořitel používá při stvoření světa jako nástroj tzv. lilkae, zahnutý kámen, a ze čtyř těchto kamenů skládá kříž, či přesněji svastiku, symbol slunce. Naše generace se setkala se zneužitím tohoto symbolu, ve formě nacistického hákového kříže jako symbolu „stvoření tisícileté německé třetí říše.“

Podle proroctví kmene Hopi jsou svastika s kruhem symbolizujícím slunce a keltský kříž s červenými pruhy mezi rameny symboly dvou pomocníků (konkrétní použité slovo však označuje velké skupiny lidí, nikoliv jedince) Pahanny, Pravého Bílého Bratra (kmen Hopi jsou potomci jeho mladšího bratra). Ten se má vrátit přede dnem Velké Očisty, aby přiměl Hopie a ostatní lidí k následování dharmy. Prokáže se polovinou posvátných tabulek Tiponi, jejichž druhou polovinu mají Hopiové. V případě neúspěchu jejich mise bude novému zlatému věku předcházet zkáza nesmírných rozměrů.

Toto je jen několik příkladů souvislosti. Jako velice zajímavá lze označit tvrzení kmene Odzibva z oblasti Velkých jezer, že jejich předkové žili společně s obřími zvířaty, které zničila kometa, či zmínku o oživení člověka z kosti v příběhu kmene Černonožců.

Někdo se může zeptat, pokud se védské náměty objevují v mnoha společenstvích, jak je možné učinit závěr, že jsou odvozeny že starobylé védské civilizace? Možná byly vytvořeny současně na mnoha místech nebo pocházejí z neznámé kultury, která je starší než védská. Na to lze odpovědět, že dostupné empirické důkazy nebudou stačit k dokázání hypotézy o védském původu, protože všechny empirické důkazy jsou nedokonalé a lze je vykládat různými způsoby. Můžeme však rozhodnout, zda jsou důkazy s touto hypotézou v souladu. Pokud existovala starobylá védská světová civilizace, mohli bychom očekávat, že budeme nalézat její stopy v mnoha kulturách po celém světě. Takové stopy nacházíme a mnoho z nich souhlasí s védským sdělením ve specifických podrobnostech. Jelikož tato civilizace začala upadat již před několika tisíci léty, na počátku Kali-yugy, očekávali bychom, že mnohé z těchto stop budou zlomkovité a překryté četnými pozdějšími přídavky. Toho jsme také svědky. Dostupné důkazy se tedy zdají být v souladu s hypotézou o védském původu.

Zdroj: Architekti vesmíru