Tak trochu jiný článek o kočičkách :)

K napsání tohoto článku mě inspirovala kamarádka. :) Vypadlo z ní: "Proč jednou nenapíšeš třeba o kočičkách? Ty o nich tak pěkně mluvíš a víš tolik věcí, třeba to o tom vrnění." No je to pravda, pořád samí andělé, energie, meditace a o kočičkách nic! :D Zamyslela jsem se nad tím a musela jsem jí dát za pravdu. Vždyť já nepíšu o tom úplně nejdůležitějším! :) Já kočičky zbožňuji!!!! A ona dotyčná se zrovna nedávno stala taky kočičím člověkem. Před tím byla spíše člověkem psím a poprvé v životě dostala koťátko a tak k jejím dvoum dětem přibylo ještě třetí - chlupaté. :))))

Začalo to již v brzkém dětství, když jsem dostala památníček s obrázkem kočičky. Vyrostla jsem jako panelákové dítě a babička  s dědou bydleli také v bytě, žádná zvířátka neměli. Nevlastní babička s dědou měli dům a ovečky a slepičky, ale měli jenom pejsky. Kočičku ani jednu. Ale jak jsem byla vděčná i za ty slepičky a pejsky! :) Když měli kuřátka, tak jsem si s nimi chodila hrát a hladila jsem je. Na ovečky jsem se chodila dívat, když je dědeček krmil. Nejkrásnější bylo, když měli maličké. No a potom tu byl Žolík a Zorinka. Oba dva nalezenci. Žolíka našel dědeček v popelnici jako štěňátko a Zorinku jim někdo hodil v noci v pytli do zahrady..... Na to člověk nemá slov..... Ale jelikož byli oba hodní lidé, co milovali zvířátka, oba pejsky si nechali a časem vznikla štěňátka. To bylo úplně nejvíc nejbáječnější!!!! :)))  Vždy jsem si je se svolením babičky nanosila do kuchyně ke kamnům a nehla jsem se od nich. Byli tak nádherní!!! Jedna byla vždy černobílá holčička. Jedna byla černohnědá holčička a to třetí byl kluk - tříbarevný krasavec. :)

No jo...ale moje dětská duše zatoužila po kočičce....a  jak moc!!! Co já se mámy natrápila!!! A naprosila!!! A naplakala!!!  Máma nedokázala pochopit, kde jsem k tomu nápadu přišla. Já jsem to úplně taky nechápala, jen jsem věděla, že ji musím mít. Hladila jsem si obrázek na památníčku a plakala a přemýšlela, jaké by to bylo, mít vlastní koťátko.... Máma ale byla neoblomná. Byla jsem alergik a astmatik a my žili v paneláku, kočička byla zakázané téma. A čas plynul dál...a ona si najivně myslela, že zapomenu, že mě to přejde....

Jednoho dne jsem šla navštívit mou nejlepší kamarádku. Jak tak na ni čekám venku, všimla jsem si malinkého, hubeného, špinavého, černobílého koťátka. Šla jsem ji hned hladit. Když vyšla Monika ven, tak se ji na to koťátko ptám a ona, že ji tam někdo hází kůrky a dává vodu. Já ale věděla, že je nemocná a že potřebuje pomoc..... a že když si ji nevezmu, tak tam umře..... Kůrky malému nemocnému kotěti fakt moc nepomůžou. To jsem chápala už jako malá. No, tak jsem si milé koťátko vzala a šly jsme k nám domů. Plakala jsem a prosila jsem mámu, že si ji musíme nechat a že potřebuje doktora. Máma to odmítala, ale když viděla její stav, utíkaly jsme na veterinu. Doktor nám řekl, že je podvyživená, že má katar a já nevím co všechno...parazity, zablešená....a že to nemá cenu. Že ji může maximálně uspat. Dívaly jsme se na něj, jestli si z nás dělá legraci!!!!! Máma k němu promluvila svým tónem, který používala na lidi, kteří potřebovali srovnat a vysvětlila mu, že se na jeho názor neptá a ať kočičce laskavě dá vše, co by jí mohlo pomoci, že si to zaplatíme.  Kočička dostala vodu pod kůži, nějakou výživu, léky, další léky jsme dostaly domů a šlo se.

Kočička dostala jméno Micinka a spinkala v krabici v kuchyni. Tam byl hned radiátor a bylo tam pěkně teploučko. Máma tu noc spala s ní na lavici a hlídala ji..... ;-(  Nevypadalo to s ní dobře, pořád měla ten šílený katar a vůbec nevylízala z krabice, neměla sílu. Ale jen co nás cítila, že se blížíme ke kuchyni, tak začala tak nahlas vrnět, že jsme si ji všichni okamžitě zamilovali.Tak vděčný tvoreček!!!! Její láska neměla konce. Jak se mazlila, jak si nás lízala.

Jednoho dne jsme šly s mámou nakoupit. Když jsme otevřely vchodové dveře, čekalo nás uprostřed chodby na koberci hovínko. :)))) A my obě dvě pronesly: "Jeeee, Micinka byla v chodbě!!!!" :)))))

A jak dny utíkaly, Micinka sílila a uzdravovala se a nabírala hmotnost a stávala se z ní překrásná kočičí slečna, která přežila nejčernější prognózy veterináře. Už tehdy jsem věděla, co ji zachránilo. Naše láska. Samozřejmě, že potřebovala léky a potřebovala výživu. Ale tělesné teplo, pohlazení, naše láska, byly ten největší lék.  Micinka se dožila mnoha let a byla naše zlatíčko. Byla to moje první zachráněná kočička, na kterou nikdy nezapomenu. Následovaly další a další....a bylo jedno, v jakém městě jsem zrovna žila nebo kam jsem se hla. Kočičky mě sledovaly na každém kroku a tvořily nedílnou součást mého života. Spousta známých mi říkala: "To snad není možné! Ty kam jdeš, tam najdeš nějakého chudáka, kterého pak zachraňuješ. Mně se to neděje." A já jím říkala: "Neděje nebo se jen pozorně nedíváš kolem sebe?" Vždy, když je naše energie milující, žehnající a jsme ochotni pomoci, vesmír sám k nám dovede ty, kteří potřebují naši pomoc a péči. Zachraňovala jsem zraněného kocourka v zahradě gymnázia. Byly tam stovky dětí....proč jsem si ho všimla jen já? Proč jsem ho chodila krmit jenom já? Proč jsem si ho nakonec odnesla domů, protože jsem si všimla, že má v pacince zaražený kus železa?

Další koťátka jsem zachránila, když jsme šli na návštěvu ke kamarádovi a zrovna je nějaká ženská vynášela ze sklepa, kam je daly nějaké děti, které nám potom řekly, že viděly, jak jim cikáni zabili maminku a jim se jich zželelo - nechtěly, aby umřela. Tak je daly na hadr do sklepa a chodily je tam krmit. Upozorňuji, že byla zima a hromada sněhu. Dotyčná ale neměla problém znevážit chrabrý čin těch dětí a rozhodnout o jejich osudu, když je házela ven. Tak mě to naštvalo, že mi bylo úplně jedno, kolik je mi let a kolik let je jí a zeptala jsem se: "Jste normální???? Vždyť v tom sněhu bez mámy umřou!!!" A ona mi řekla: "Tak ať, aspoň to nebude ve sklepě smrdět." Neměla jsem slov. Ta její krutost mě tak odrovnala, že jsem vzala milá koťátka a nacpala jsem si je pod bundu a pod rolák a vydala jsem se rázným tempem k domovu, protože milá koťátka se snažila s každým metrem,  vypadnout mi z rukávu či z roláku a docela to bolelo. :))))

Už tehdy mi došlo, jak mají kočky těžký život.... Že jsou pro většinu lidí neviditelné.... Vím, že jsem s nimi žila v mnoha předchozích životech, třeba v Egyptě, ale to nebylo jen tím. Láska k těmto bytostem prostoupila celé moje srdce. Jejich úžasná povaha, kterou mnoho lidí nesnese jen proto, že jsou své.  Že nepanáčkují a nedělají na příkaz to, co si člověk usmyslí. Ale když člověka miluje, bude ho provázet ke dveřím, když odchází a když přijde domů, zase ho bude vítat. Když bude nemocný, přijde a lehne si k němu a zapne svůj léčivý rezonátor - své vrnění a začne léčit. Zažila jsem situaci, když bylo příteli hodně zle a ležel na gaučí a pospával a ležely na něm tři kočičky najednou a další byly kolem....a léčily..... Tolik nás milují, když dokážeme pochopit jejich podstatu a když ji dovedeme přijmout. Už mi dělá problém usnout, když mi na zádech nebo na břiše nevrní moje chlupatá láska. Když astrálně cestují, cestují se mnou....a chrání mě.... Kolik lidí si uvědomuje, že pejsek je sice jejich ochránce ve 3D, ale že kočka je taky mocný ochránce??? Jen to, proti čemu vás chrání, většinou není vidět!!! A to je možná bod, kde jim tolik rozumím. Moje práce taky není vidět. Kdo je v mysli, tomu nevyvětlíte, že jste ho zrovna energeticky zharmonizovali, když to necítí. Nebude vám věřit, že Somavedic nebo krystaly fungují. Mým kočičím ochráncům nemusím říkat vůbec nic. Oni cítí. Cítí, že mi můžou důvěřovat. Cítí, že jim posílám lásku. Cítí, že po nich vůbec nic nechci. Cítí a ví, že našli domov a že jim vždy poskytneme vše, co budou potřebovat. Ať už je to měkký pelíšek, kvalitní papání, pipetky proti blechám a parazitům nebo občasná návštěva veteriny, když si provedou něco, s čím si nevím rady.

Kočka není smečkové zvíře. Každá je tady a teď, zakotvená ve své přítomnosti a nic jiného ji nezajímá. :)))) Myslím, že jsou něco jako zenoví mistři žití v přítomnosti. :) Ale stačí malá věc a rázem se jejich vesmíry propojí. Stačí vzít do ruky provázek nebo laserové ukazovátko nebo třeba bonbónky. :)))) A uvidíte, jak jejich koule praskají a množiny vytváří podmožinu a jejich záměr je spojuje v jedno. :)))) Ale nejůžasnější to je, když si chtějí hrát! To se člověk tak nasměje!!! :)

Kočka je schopná prospat 3/4 dne, ale jen občas spí tvrdě. Všimli jste si toho? Pokaždé hne uchem, když jdete kolem nebo pootevře své vnitřní víčko, aby viděla, co se děje, co to bylo za zvuk. Žijí a prostupují světy, do kterých jen ztěží dokážeme nahlédnout. Když mi umřela některá z mých lásek, často se za mnou přišli rozloučit ve snu. ;-( Myslíte si, že toto umí a dělá nějaká něvědomá bytost??? Jsou to mocní mágové, kteři na sebe vzali podobu plyšových medvídků a kteří žijí často nepozorovaně mezi námi. Ale když to umíte a spatříte jejich podstatu - uvidíte tu neskutečnou duchovní silu a hrdost....

Proto vás všechny prosím - dejte jim šanci. Kdo doma už nějakou šelmičku má, tak mi jistě rozumí. Ale hovořím k těm, kteří doma ještě žádnou nemají a chodí jim třeba nějaká hladová po zahradě. Dejte ji tam párktát mističku s jídlem a uvidíte. Možná ne hned, u jedné divoké kočičky jsem si počkala 5 let, než mi dovolila, si ji pohladit!!! A to jsem ji denně kmila a dívala se na ni, jak jí. Hovořila k ní a snažila se po kouscích, se přiblížit. Bez úspěchu. Když mi po pěti letech dovolila, ji poprvé v životě pohladit, tekly mi slzy... ;-( Stalo se tam něco velikého, rozhodla se, že mi bude důvěřovat, že mi dá šanci. Mně, člověku, který ji možná kdysi ublížil.

Kdysi bydleli kočičky v chlévech a na půdách. Byly běžnou součástí každé domácnosti. Lidé jim dávali zbytky od oběda nebo aspoň trošku mlíčka. Dnes lidé zatvrdli. Zadělali okna do sklepů. Zavřeli dveře garáží a půd. Vidím to u nás ve vesnici. Spousta lidí nedokáže nebo nechce pochopit, že když mrzne a je půl metru sněhu, že si ta kočka vážně nic nechytí a když se nemá ani kam schovat, je to o život. My máme do dřevníku díru. A v dřevníku jsou domečky a mistička s vodou a granulky a vím, že jsem tím zachránila spoustu dalších životů,  o kterých ani nevím. Protože divoká kočka sem může chodit jíst a pít, občas i přespat, ale nemám šanci, ji zahlédnout. Stačí nejmenší zvuk a prchá. Občas zahlédnu jen zadní nohy, jak běží pryč. Občas je to jen šmouha, která mizí pod keřem. Jednou tu pár dní strávil zraněný kocour. Byl tak bolavý, že se nevzbudil, když jsem mu šla dát najíst!!!! Viděla jsem jen stopy od krve.... Viděla jsem, že papání mizí  a on měl pelíšek, který byl v suchu a teple a nefoukalo na něj a on se mohl zotavit. Když se rána zahojila a on nabral sílu, tak zmizel....  

Takže pokud vám to nahraje do života člověka, který nabízí malá koťátka nebo někde uvidíte hladovou číču - zamyslete se. Třeba s vámi má vesmír veliké plány a hodlá vás zasvětit do tajemství koček.

Autor: Elaviel