Jistou představu o úrovni vědy a filosofie starých civilizací můžeme získat z dochovaných artefaktů, pocházejících ze Staré říše Egypta. Je to bohužel zatím nejzazší hranice, kam dosud úspěšně pronikla archeologie. Další zdroj informací jsou mýty, ale také dochované zprávy o vědeckých znalostech a řemeslnické technologii pěstované ve střediscích usazených kolem starobylých svatyní Osirise a Thowta (Herma). Můžeme dnes pouze tušit jaké bohatství informací obsahovala alexandrijská Bibliothéka, knihovna Ptahovy svatyně v Memfidě, Pergamská knihovna a další, které zanikly vesměs ohněm. O duchu a technické úrovni civilizačního cyklu zaniklého v roce 3449 př.n.l. toho víme velmi málo a z toho mála, co se zachovalo a bylo s úctou chráněno po tisíciletí egyptskými kněžími je pak zničeno náboženskými fanatiky islámu i křesťanství. Nicméně to, co se dochovalo zejména v oblasti filosofie a vědeckých znalostí, nás nutí k hluboké skromnosti. Zjišťujeme, že mnohé, co jsme s velkou slávou a sebevědomím objevili v 18. a dalších stoletích, nebyly sensu stricto objevy, ale znovunalezení pradávných znalostí našich moudrých předků.

Již staří Egypťané tradovali, že alchymie představuje pouze nepatrnou část rozsáhlé vědy vyučované a pěstované ve svatyních starověku. Filosofie a s ní i umění podléhaly vývoji ve velkých intelektuálních cyklech, přičemž jednotlivé cykly na sebe navazovaly v čase, ale odehrávaly se v různých zemích. Žádný civilizační cyklus však již nikdy nedosáhl duchovní úrovně prvého cyklu, u jehož kolébky stál nezemský Rozum. Civilizace umíraly po šesti tisíciletích, tedy příliš mladé na to, aby vyspěly a dosáhly úplného pochopení vesmírného Rozumu nebo chcete-li nejvyšší Nepojmenovatelné Bytosti, kterou křesťané nazývají Bohem, islámští věřící Alláhem, Židé Jahvem, Rekové Diem atd.

Největší tíže nepochopení je v tom, že není mnoha bohů různých národů a duchovních hnutí, ale je jediný Rozum, tedy jediný Bůh pro všechny lidi, pro celý vesmír. Míra nepochopení je vrchovatá i v našem současném civilizačním cyklu a nedojdeme-li k tomuto poznání, míra se naplní a lidstvo po šesti stoletích opět zanikne. Tak se opakuje souboj ducha s časem, dosud vždy zvítězil čas. Zvítězí za šest století duch?

Ve svatyních starověku, které je nutno chápat jako civilizační střediska rozvoje filosofie a souvisejících věd, ale i technické a řemeslnické technologie mající přísně organizovanou hierarchickou strukturu, nad níž bděli hierofante s různým stupněm zasvěcení. Stupeň zasvěcení lze chápat nejen jako rozsah hieratických znalostí, ale především i znalostí vědeckých a technických. Svatyně starověku lze snad nejlépe pochopit, použijeme-li jako analogii střediska různých křesťanských řádů budovaných v Evropě v minulých stoletích, s cílem dosažení rozvoje duchovního, ale i technického a sociálního. Z organizace starověkých svatyní se u starých Egypťanů poučili i helénští Rekové, když zakládali tehdejší "supermoderní" vědecký ústav Museion, spolu s bohatě zásobenou knihovnou-Bibliothékou, obojí v Alexandrii. To vše je však, bohužel, již několikanásobný odvar toho, co snad bylo obsaženo, prováděno a vyučováno v kulturních střediscích mýtické Kaskary nebo Thule či Hyperboreje. V každém civilizačním cyklu se duchovní vývoj odehrával v podstatě podle téhož schématu, kdy bezprostředně po úderu Nimiru po několik století ti co přežili živoří, protože vůdcové i civilizační struktura byla zničena. Obecný problém lidské civilizace spočívá v její velké zranitelnosti a nízké odolnosti vůči nečekanému nárazu živlů či nájezdům velkých tlup primitivních kočovníků, majících sice nepatrnou civilizační úroveň, ale o to větší biologickou odolnost. Následky takových šoků pro starověkou společnost byly vždy tragické, protože krátké civilizační cykly vytvořily společnost řízenou úzkou vrstvou vysoce
vzdělaných a duševně prozřelých hierofantů. Masa prostých lidí žila svůj život v hranicích vymezených kněžskou elitou, aniž by hlouběji chápali důvody a cíle těchto příkazů.

Civilizační návyky a etika moudrých hierofantů nestačila v těchto cyklech nikdy proniknout do duše prostých lidí. Bylo k dispozici příliš málo času. Zcela jiná situace by zřejmě nastala, pokud by civilizační cykly byly řádově delší. Každé kataklysma proto tenký civilizační nátěr snadno smylo a se zničením duchovní elity a jejich řídících struktur se opět nastolovalo období vlády nimrudismu. Naštěstí Nimiru totálně ničila vždy jen v poměrně úzkém pásu, takže civilizace nezanikla všude naráz, ale zůstala civilizační centra, která přežila a v novém cyklu se stala semenem nové civilizace. Bohužel, kvalita civilizační křivky, tedy její trend, měl trvale klesající hodnotu. Z tohoto obrazu se vymyká současná civilizace, která se blíží ke kritickému bodu, aniž ještě dosáhla svého zenitu. Naše civilizace je nepochopitelný fenomén v tom, že na rozdíl od minulých civilizačních cyklů je civilizací převážně technickou s hlubokým společenským dosahem, která z popele přečetných válek se rodí jako pták Fénix vždy dokonalejší a silnější. Je tu cosi, co nás žene stále rychleji vpřed, dravá a neukojitelně žíznivá touha po poznání toho, co bylo i toho, co bude. Je to snad vyšší záměr Nevýslovné Bytosti, převedení lidstva přes úskalí nového kataklysmatu?

My si myslíme, že nejlepší způsob uchování civilizačních zkušeností a znalostí je grafický záznam na papíru, v hlíně či kameni. Hierofanté snad znali techniku grafického záznamu zpráv, ale jisté to není. Traduje se, že Thowt přinesené znalosti zaznamenal pro budoucí časy v knihách, jejichž listy tvořily zlaté fólie. Na těchto fóliích byly zaznamenány znaky, které měly sémanticky souviset s oním tajemným "Ptačím jazykem", který byl nejen jazykem hierofantů, ale i vládců a mudrců. Ptačí jazyk, někdy také zvaný "Jazykem Ptáků" či "Jazykem dvora" byl jazykem velmi starým a univerzálním, kterým hovořila všechna centra civilizace, byl klíčem k vědění duchovnímu i technickému, ale prý i jazykem diplomatů. Jazyk Ptáků byl tedy "latinou" starověku. Údajně byl praotcem ostatních jazyků rozšířen dávno před stavbou Babylonské věže a později upadl v zapomenutí. Používal prý jej i Ježíš, který s ním byl seznámen v době studia v indických a tibetských svatyních, ale hovořili jím i Inkové a kněží starých egyptských svatyní. Dnes nemáme ponětí co to bylo za jazyk, je možné, že se s ním v různých podobách setkáváme, aniž jsme pochopili, oč jde. Domnívám se, že archetypem či dialektem Jazyka Ptáků byl i hvízdavý jazyk kanárských Guančů "silbo", připomínající podle starých zpráv švitoření ptáků v širokém frekvenčním rozsahu s bohatou modulací. Silbo Guančů nemá dodnes obdobu v žádném známém jazyku či dialektu a bohužel se jej nepodařilo rozluštit před jeho zánikem. Z Jazyka Ptáků se prý posléze vyvinul jinotajný jazyk "argot", kterým byla psána řada klíčových dat ve staré alchymické literatuře. Argotický jazyk je podle Fulcanelliho zvláštní řečí pro jedince, kteří mají zájem sdělovat si závažné myšlenky, aniž by riskovali nežádoucí únik zneužitelných informací. Údajně je argot případem mluvené kabbaly. Kmen "argo" je ostatně stále dosti rozšířen, aniž dobře rozumíme jeho skutečnému významu. Vyskytuje se nám v řadě prastarých významů jako jsou "argonauti", "art-gothique" či "ď art-goth" a podobně. Z Jazyka Ptáků pochází vedle argotu i řada západních jazyků, zejména provensálština, pikardština a další jazyky a dialekty staré Occitanie.

Christian hovoří o tom, že Thowt předal hierofantům v zemi Mizraim (starý Egypt) knihu, sestávající ze 78 zlatých fólií, na kterých byl zaznamenán text tvořený řadou číslic a písmen. Výklad smyslu těchto liter je údajně obsažen ve spisu zvaném "Arkan", což je chápáno jako slovník či klíč ke čtení.

Lze se domnívat, že text Thowtovy knihy byl zaznamenán v Jazyku Ptáků nebo v některé z jeho dobových variant. Podle jiných pramenů zanechal Thowt 42 rukopisných svitků, v nichž byly zaznamenány poznatky jednotlivých věd jako byla Theurgie, Magie, Chymie. Thowtovy knihy (svitky) se buď nezachovaly nebo jsou skryty. Nevíme, zda k nim měli přístup alexandrijští encyklopedisté, protože se o nich nezmiňují.

Filosofii starých zaniklých civilizací neznáme, zdá se, že zemřela s těmi, kdo ji vytvořili. Přesto existují stigmata této filosofie, dochovaná do dnešních časů a je jich dost na to, abychom odhadli alespoň její obrysy a směr působení. Tato stigmata jsou velmi dobře zachována především ve staré alchymické literatuře a velmi plasticky vystupují ze všech interpretací alchymických textů. Středem duchovního života byla Nevýslovná Bytost, kterou si lidé různých národů zlidšťovali pro snazší pochopení jako lidské bohy: Osirise (Úsíra), Dia, Iod-hera, Višnua, Nejvyšší Božskou Osobnost, ale také Boha křesťanů, židovského Jehovu či muslimského Alláha. Negativní lidské vlastnosti často těmto verzím bohů přisuzované, především krutost, krajní nesnášenlivost k samostatnému myšlení, požadavek krvavých obětí a podobně, v tom lze nicméně tušit lidskou nedokonalost kněží, kteří božské učení zprostředkovali prostému lidu. Jakékoliv jiné pojetí Boha, tedy především rozumové ztotožnění a potlačení slepé víry, bylo pro věrozvěsty existenčně nebezpečné a tedy nepřijatelné a trestuhodné. Kněží dobře věděli, že dosažení harmonie lidského života se záměry a přáním Boha činí roli kněží zbytečnou, což nebylo možno připustit. Oproti tomu stigmata prastaré filosofie naznačují pojetí Nevýslovné Bytosti jako skutečného otce, který nic nepožaduje, ale svým synům a dcerám pouze projevuje svá přání a svoji lásku. Jako opravdový otec ponechává svým dětem - lidem možnost nalezení cesty k sobě, někomu cestou rozumu, jinému cestou víry, dalšímu cestou oddanosti. Lze říci, že starověká filosofie zdůrazňovala za hlavní cíl lidského života dosažení stavu prozření, což lze chápat jako dosažení stavu nejvyššího vědomého zdokonalení a harmonie. Podle této filosofie lidská bytost prochází mnoha životy do toho okamžiku, kdy dosahuje oné harmonické rovnováhy - prozření. Je zdůrazňováno, že smyslem lidského života není pouhé uspokojování tělesných potřeb a uspokojování žádostí těla, ale usilovný vědomý vývoj k dosažení vyšší duchovní dokonalosti. Na této cestě lidská bytost nenachází smrt, ale pouze mění svou fyzickou schránku - tělo.

Žádný lidský skutek z minulých životních cyklů, ať již dobrý či špatný, se neztrácí a provází lidskou bytost při novém fyzickém zrození (karma). Tyto filosofické zásady se v původním významu i pojetí dodnes uchovaly nejlépe v brahmánském učení a do značné míry i v hinduismu. Zdá se, že vývoj moderního křesťanství rovněž hledá spojení s prastarými filosofickými kořeny učení o Nevýslovné Bytosti a zbavuje se středověkého dogmatismu a deformací, posunujících křesťanství více k nimrudismu než k Nevýslovné Bytosti. Reakcí moderního člověka na deformaci křesťanství byl odklon od Boha a ztotožnění s materialistickým racionalismem. Ten však zavedl lidstvo do slepé uličky lemované zničeným životním prostředím, erozí lidskosti, bujením násilí a zločinu, terorem zdivočelé techniky a technologie a zejména atrofií ducha. Starověká filosofie kladla důraz na hledání pravdy a lidskosti a hromadění materiálních hodnot považovala za člověka nedůstojnou činnost zbytečně stravující vzácný čas žití. Sledujeme-li proměny starověké filosofie jak je to jen možné, pak zjistíme, že židovská Kabbala je odvozena z egyptského thowtismu (hermetismu), který však má společné kořeny s indickými duchovními zdroji. Dosah těchto kořenů vědění mizí v prastarých časech, pro něž nemáme ani jména, ani Časové koordináty. Hinduistická a buddhistická filosofie uchovaly nejlépe a v nejčistší formě principy starověké filosofie, kdežto thowtismus se dochoval v helénském hermetismu značně deformovaný a desintegrovaný.

Příčiny jsou možná v tom, že indický a tibetský prostor byl předcházejícími cyklickými kataklysmaty postižen poměrně málo. Duchovní vrstvy jednotlivých intelektuálních cyklů jsou zde nepříliš porušené a téměř splývají v ucelený a vývojový celek. Civilizační centra duchovního rozvoje splývají se starými indickými a tibetskými svatyněmi, zejména Lanka, Ayodhia, Gayah, Methra, Dewarkash, Butala a Lhassa, jejich význam dodnes nejsme schopni plně ocenit.

Hinduistická filosofie, zejména její prvopočátek - brahmanské učení, dosahuje až k mýtickému Rámovi, který sjednotil třetinu světa a vytvořil říši Beránka (Skopce), založenou na základech vědy a harmonického ducha, v níž vládl mír a hluboká lidskost. Rámova říše měla existovat po pět tisíciletí a zanikla po povstání Iršua, který ve filosofii potlačil aktivní otcovskou podstatu.

Nevýslovné Bytosti a uzákonil otrockou poddajnost věřících tyranii světských vládců, falešně vydávaných za zástupce Boha na Zemi. Tedy nic nového pod sluncem, takovou situaci vidíme dodnes kolem sebe v různých podobách. Po vytvoření říše Beránka se Ráma vzdal světské vlády a stal se nejvyšším hierofantem učení (filosofie), jehož hieroglyfem je Beránek, jakožto symbol moudrosti, humanity a duchovní síly.

Zde také nesporně vyrůstají kořeny judaismu a křesťanství. Časové koordináty počátku a konce Rámovy říše Beránka nelze zatím na základě dostupných pramenů odhadnout, ale podle některých vztahů se domnívám, že se může jednat o vývojový civilizační cyklus zaniklý při kataklysmatu kolem roku 9564 př.n.l. Vláda Iršua by pak souvisela s nástupem nimrudismu na počátku druhého vývojového cyklu. Je to však pouhý odhad. Hinduismus považuje Rámu (přesně Rámačandru) za sedmý avatár (převtělení) boha Višnua. Lidské povahové prvky obdržel Ráma až mnohem později v eposu "Rámajána" (Příběh o Rámovi), jehož nejstarší část má pocházet ze 4. století př.n.l., ve kterém byla osobnost Rámy zlidštěna na úroveň lidí té doby. Rozsah Rámovy říše lze poměrně přesně odhadnout podle nejslavnějších svatyní té doby zasvěcených Rámovi nebo původně snad Beránkovi. Vedle již uvedených svatyní Indie a Tibetu to byly svatyně Vahr, Balk a Bamyian v Persii; Ninive, Han a Hun v Mezopotamii; Théby, Memphys a Hamaion v Egyptě; Parnass a Delfy v Helladě; Bolsen v Etrurii; Nimes v Occitanii; Bibrakte, Perigueux a Chartres v Galii včetně svatyní španělských a kavkazských Iberů - Huesca a Gades (Cadis). Jistě si čtenář povšimne nesrovnalosti, kdy některá střediska, zejména Théby, Memphys, jsou spojována s Thowtem a jeho filosofií počátkem Staré říše egyptských faraónů a příchodem gizského,lidu, což se vše prokazatelně odehrávalo kolem roku 3000 př.n.l. Tuto nesrovnalost lze vysvětlit pouze jediným způsobem, že Rámova říše Beránka byla o tisíciletí starší a původnější než počátek Staré říše egyptských faraónů. Pak by to ovšem musela být ona "úplná civilizace" zmiňovaná Platonem, existující 10000 let před Menim. Totéž říkají Herodot a Diodor, ale i Manethon Sebennytský. Jednalo by se tedy snad skutečně o civilizační cyklus zaniklý při kataklysmatu kolem roku 9564 př.n.l., tedy civilizační cyklus v pořadí druhý.

Rámova říše Beránka asi tehdy opravdu mohla tvořit přibližně třetinu světa, rozhodně podstatnou část Asie, severní Afriky a celou Evropu. Staré zprávy však naznačují, že Ráma nevládl své říši z indického kontinentu, ale ze země položené více k jihu, kterou s Indií spojoval most četných ostrovů. Pokud tomu lze uvěřit, byla by sídlem jeho vlády zaniklá pevnina dnes známá pod názvem Lemurie, jejíž poloha není dodnes s jistotou určena. Podstata filosofie Rámova učení přešla v téměř krystalicky čisté formě do eposu Mahábharáta, zejména pak jeho části zvané "Bhagavadgíta" (Gítopanišada). Porovnáme-li základní myšlenky thowtismu s filosofickým učením Sri Kršny, zjistíme velkou blízkost ne-li identitu. V 17. kapitole Bhagavadgíty objasňuje Šrí Kršna svému žáku Ardžunovi principy ideální struktury společnosti, rozpráví o kosmologii, o podstatě bohů a smyslu lidské existence, ale též o cestách vedoucích k duševní harmonii - prozření. Odmyslíme-li si specifický indický kolorit, máme před sebou čistou formu thowtismu nebo chcete-li hermetické filosofie vysokého stáří. Základním postulátem starověké filosofie je, že jedinou skutečnou podstatou lidské bytosti je duše, která je nesmrtelná, kdežto fyzické tělo má pomíjivý charakter. Jediným smyslem života lidské bytosti je poznání Boha a přiblížení se k Bohu - Nevýslovné Bytosti. Podle Bhagavadgíty, ale i podle thowtismu je mnoho cest vedoucích k prozření. První je cesta poctivé a nezištné práce pro obecné blaho, druhou a snazší cestou je naprostá milující oddanost Bohu.

Mnohem náročnější je cesta dokonalého poznání Boha cestou prozření pomocí soustředěné meditace. "Prozřením" je chápán stav lidské bytosti, kdy cestou soustavného sebezušlechťování pod vedením duchovního učitele (guru), dosáhne člověk harmonie duše i těla, což mu umožní nejen setrvalý kontakt s Bohem, ale i nahlédnutí do tajemství vesmíru, která obyčejným lidem nejsou dostupná. Tolik Bhagavadgíta. Uvědomělý křesťan v této filosofii nachází zajisté cosi neobyčejně blízkého z vnímání podstaty své víry. Je to logické, protože kořeny křesťanství čerpají jak z thowtismu, tak především z Bhagavadgíty.

Ivo Wiesner

Z knihy "Světlo z dávných věků"