Marlo Morganová - Poselství od protinožců

04. kapitola - KE STARTU PŘIPRAVIT, POZOR, TEĎ !

 Začalo to v Kansas City. Vzpomínka na to ráno se mi nesmazatelně vrývá do paměti. Toho dne se slunce rozhodlo poctít nás svou přítomností po několika dnech podmračeného počasí. Šla jsem do práce brzy zrána, abych se připravila na pacienty se zvláštními potřebami. Sestra měla přijít až za dvě hodiny a já jsem vždycky vychutnávala tuto poklidnou dobu příprav.

Když jsem otočila klíčem ve venkovních dveřích, uslyšela jsem zvonit telefon. Pomyslela jsem si, že to je asi pacient, který potřebuje okamžitou pomoc. Kdo jiný by volal tak brzy ráno před začátkem ordinačních hodin ? Vběhla jsem do ordinace, jednou rukou jsem popadla sluchátko a druhou rozsvítila světlo.

V telefonu mě uvítal bodrý mužský hlas. Byl to jeden Australan, s nímž jsem se seznámila na lékařské konferenci v Kalifornii a telefonoval mi z Austrálie.

"Dobrý den. Jak by se vám líbilo pracovat několik let tady u nás ?"

Překvapením jsem oněměla a sluchátko mi málem vypadlo z ruky.

"Haló, jste tam?" zeptal se. "A-ano," podařilo se mi vykoktat. "Co tím máte na mysli ?"

"Váš vynikající vzdělávací program preventivní lékařské péče na mě udělal takový dojem, že jsem o vás po příjezdu vyprávěl svým kolegům. A oni mě požádali, abych vám zavolal. Chtěli bychom, abyste se pokusila získat vízum na pět let a přijela sem. Psala byste školicí materiály a vyučovala v našem socializovaném zdravotnictví. Bylo by báječné, kdyby se nám podařilo takový program zavést tady, a kromě toho byste měla příležitost žít pár let v zahraničí."

Myšlenka, že bych měla opustit svůj dům na břehu jezera, svou zavedenou praxi a pacienty, z nichž se během let stali přátelé, otřásla mým pocitem bezpečí. Je pravda, že jsem byla zvědavá na socializované zdravotnictví, v němž byl ze zdravotní péče vyloučen pojem zisku a kde spolupracují představitelé různých disciplín, aniž je dělí propast, která u nás existuje mezi lékařskou vědou a přírodním léčením. Otázka zněla, zda bych tam našla kolegy doopravdy oddané zdravotní péči, ochotné použít jakýchkoli metod pokud jsou účinné, anebo zda bych se setkala s další formou negativní manipulace, jakou se stalo léčení chorob ve Spojených státech.

Co mě lákalo nejvíc, byla však sama Austrálie. Už od ranného dětství mě přitahovala každá kniha pojednávající o tomto kontinentu na jižní polokouli. Bohužel jsem jich ale našla málo. V zoologické zahradě jsem vždycky vyhledávala klokany a těšila se, až zahlídnu medvídka koalu. Byla to jakási záhadná, nepochopitelná touha, kterou jsem si vždycky přála naplnit. Vždycky jsem se považovala za sebevědomou, vzdělanou ženu, která se o sebe dovede postarat, a odjakživa jsem měla v sobě tuhle touhu a srdce mě táhlo k protinožcům.

"Přemýšlejte o tom." nabádal mě hlas s australským přízvukem. "Zavolám vám znovu za čtrnáct dní."

Ke všemu si nemohl najít vhodnější dobu. Před dvěma týdny moje dcera a její snoubenec určili den své svatby, což znamenalo, že jsem si poprvé za svůj dospělý život mohla dělat, co chci, mohla jsem se rozhodnout žít kdekoli na světě. Byla jsem si jistá, že by mě syn a dcera v mém rozhodnutí jako obvykle podporovali. Po mém rozvodu se ke mně začali chovat spíše jako dobří přátelé než jako moje děti. A teď, když dospěli a stali se z nich nezávislí lidé, se mi mělo vyplnit dlouholeté přání.

O šest týdnů později jsem stála s dcerou a s blízkou přítelkyní na letišti. Dcera se krátce předtím vdala a já jsem předala svou ordinaci do rukou nového lékaře. Byl to zvláštní pocit. Poprvé po letech jsem neměla auto, domov ani klíče, dokonce i moje zavazadla měla zámek na heslo.

Zbavila jsem se veškerého majetku kromě několika věcí, které jsem uložila do úschovy. Rodinné památky byly bezpečně uschovány u mé sestry Patci. Přítelkyně Jana mi dala knihu ke čtení v letadle a pak jsme se objaly. Moje dcera Carri nás naposled vyfotografovala a já jsem vykročila po rampě pokryté červeným kobercem vstříc novým zážitkům na kontinentě protinožců. Nebyla jsem ale zdaleka připravená na vše, co jsem se tam měla naučit. Jak říkávala moje matka: "Vybírej si s rozmyslem, protože se ti může dostat, čeho si žádáš." Ačkoli byla už dávno po smrti, toho dne jsem poprvé pochopila plný význam jejího často opakovaného pořekadla.

Let z amerického středozápadu do Austrálie trvá nesmírně dlouho. Na štěstí pro cestující i velká letadla potřebují občas zastavit a načerpat palivo, takže jsme se mohli nadýchnout čerstvého vzduchu během zastávek na Havajských ostrovech a na Fidži. Přestože bylo letadlo prostorné a promítali nám nejnovější americké filmy, byla to dlouhá cesta.

Austrálie je sedmnáct hodin před Spojenými státy. Člověk doslova letí směrem k zítřku. Během letu jsem si připomněla naši neochvějnou jistotu, že zítra bude svět stále na svém místě a všechno v něm bude fungovat! Na kontinentě, kam jsem mířila, už zítřek byl. Tahle představa mě dodnes ohromuje. Není divu, že námořníci tak bouřlivě oslavovali přechod rovníku a oné imaginární čáry na moři, kde začíná čas.

Když jsme doletěli na australskou půdu, celé letadlo i s pasažéry postříkali sprejem proti nákazám, které bychom mohli přenést na tento izolovaný kontinent. Na něco takového mě moje cestovní kancelář nepřipravila. Když letadlo přistálo, bylo nám řečeno, abychom zůstali sedět. Dva zaměstnanci aerolinií pak prošli letadlem po celé délce a přitom nad našimi hlavami rozstřikovali aerosolový sprej. Chápala jsem, proč to dělají, ale to, že mě přirovnávali k obtížnému hmyzu, na mě mělo demoralizující účinek.

Bylo to věru pěkné přivítání ! Po cestě z letiště mi okolí připadalo stejné jako doma. Nebýt toho, že tu auta jezdí po opačné straně, měla bych dojem, že jsem stále ještě ve Spojených státech. Taxikář sedící za volantem, umístěným na pravé straně vozu, mi navrhl, abych si vyměnila peníze v jedné ze směnáren, kde jsem obdržela dolarové bankovky, které byly příliš velké na moji americkou peněženku a daleko barevnější a ozdobnější než naše zelené papírové peníze. Objevila jsem také nádherné dvoucentové a dvaceticentové mince.

Během několika následujících dnů jsem si na Austrálii bez problémů zvykla. Všechna hlavní města tu leží na pobřeží. Každý rád chodí na pláž a všichni pěstují vodní sporty. Tato země má téměř stejnou rozlohu jako Spojené státy a podobný tvar, ale její vnitrozemí tvoří nedostupná pustina. Znala jsem naši Malovanou poušť a Údolí smrti. Australané si na druhé straně někdy nedovedou představit, že srdce naší země tvoří nekonečné lány pšenice a vysoké žluté kukuřice. Jejich vnitrozemí je vůči lidem tak nehostinné, že je tu letecká lékařská služba neustále v pohotovosti. Piloti dokonce létají zachraňovat motoristy v nesnázích s nádržemi benzinu a náhradními díly, a lidé jsou přepravováni k lékařskému ošetření v letadlech, protože tu na stovky kilometrů nejsou žádné nemocnice. Dokonce i ve školství se tu ke vzdělávání dětí, které žijí v odlehlých oblastech, používá rádio.

Australská města jsou moderní a mají tu hotely jako Hilton, Holiday Inn a Ramada Inn, rychlou dopravu a nákupní střediska, kde se dostane luxusní oblečení od proslulých módních návrhářů. Jídlo je tu ale odlišné. Podle mého názoru se Australané ještě docela nenaučili napodobit základní americká jídla, ale našla jsem tu výborná jídla anglické kuchyně. Málokdy se tu podává k jídlu voda a pokud ano, není nikdy s ledem.

Připadalo mi zvláštní, že v obchodech člověku poděkují, ještě než řeknou prosím. "To bude jeden dolar, děkuji," řekne prodavačka.

Pivo je tu národní poklad. Osobně jsem nikdy o pivo příliš nestála, takže jsem neochutnala různé značky, na které jsou Australané tak pyšní. Každý stát má svůj vlastní pivovar a lidé jsou nadosmrti věrní značce Foster's Lager nebo čtyři X.

Australané mají zvláštní názvy pro různé národnosti. Američanům často říkají Yanks, Novozélanďanům Kiwi a Britům Bloody Poms. Kdosi mi řekl, že slovo pom pochází z červených per, která kdysi nosili evropští vojáci. Někdo jiný však prohlásil, že je to zkratka výrazu Prisoner of His Majesty, vězeň Jeho Výsosti, kterou odsouzenci posílaní do Austrálie v devatenáctém století nosili na oblečení.

Co se mi na Australanech líbí nejvíc, je zpěvná melodie jejich řeči. Oni mají samozřejmě za to, že cizí přízvuk mám já. Vcelku mi připadalo, že se chovají velmi přátelsky a snaží se, aby se v jejich zemi cizinci cítili jako doma. V prvních dnech jsem bydlela v několika různých hotelech. Pokaždé když jsem se u recepce zapsala, podali mi malý džbáneček mléka. Všimla jsem si, že stejný džbáneček dostali i ostatní hosté. V pokoji jsem pak našla elektrickou konvici na vodu, sáčky s čajem a cukr. Australané jak vidno rádi pijí čaj s mlékem a cukrem. Netrvalo dlouho a přesvědčila jsem se, že tu není možné dostat kávu, která by chutnala jako v Americe.

Když jsem se poprvé ubytovala v motelu, zeptal se mě postarší majitel, jestli si budu chtít objednat snídani, a ukázal mi ručně psaný jídelní lístek. Řekla jsem, že ano a on se mě zeptal na kolik hodin si ji budu přát a informoval mě, že mi ji přinesou do pokoje. Příštího rána jsem se zrovna koupala, když jsem zaslechla .kroky, které se přiblížily k mým dveřím. Nikdo však nevstoupil. Čekala jsem na zaklepání, ale nic se neozvalo. Slyšela jsem jen zvláštní zvuk, jako by se zabouchly dveře. Když jsem se osušila, ucítila jsem vůni jídla. Rozhlédla jsem se, ale nikde jsem žádnou snídani neviděla. Přesto jsem ji zcela určitě cítila. Usoudila jsem, že se vůně line odvedle.

Strávila jsem asi hodinu přípravami na nadcházející den a přebalováním kufru. Když jsem jej ukládala do pronajatého auta, objevil se na cestičce jakýsi mladík.

"Dobrý den, jak vám chutnala snídaně ?" zeptal se. Usmála jsem se. "Nejspíš došlo k nějakému omylu. Žádnou snídani jsem nedostala."

"Ale ano, je tady, sám jsem ji přinesl," řekl a zdvihl držadlo umístěné na vnější stěně pokoje. Uvnitř ležel v malé přihrádce krásně obložený talíř s vystydlými míchanými vajíčky, která vypadala jako by byla z gumy. Potom mladík vešel do pokoje, otevřel malá dvířka a odhalil tutéž smutnou podívanou. Oba jsme se zasmáli. Jídlo jsem sice cítila, ale nemohla jsem ho najít. To bylo jedno z prvních překvapení, která mi Austrálie měla připravit.

Australané ke mě byli přívětiví a ochotně mi pomáhali s hledáním ubytování. Pronajala jsem si v dobře udržované předměstské čtvrti dům. Všechny ostatní domy kolem byly postavené přibližně ve stejné době a všechny byly bílé, přízemní a měly přední a postranní verandu. Žádný z nich neměl původně na venkovních dveřích zámek. Koupelna a záchod byly oddělené, záchod byl v malé místnůstce a vana s umyvadlem v jiné. Nenašla jsem také žádné skladovací prostory vestavěné do zdi, ale dostala jsem staromódní skříně. Žádný z mých amerických elektrických spotřebičů tady nefungoval. Napětí je tu jiné a elektrické zásuvky mají odlišný tvar, a tak jsem si musela koupit nový fén a kulmu na vlasy.

Zadní zahrada byla plná exotických květin a stromů, které ve zdejším teplém klimatu kvetly po celý rok. V noci se do zahrady stahovaly ropuchy a těšily se z vůní vší té bujné vegetace. Jejich počet se každý měsíc zvyšoval. Všeobecně je považují za škodlivou havěť a jejich populace se vymkla z ruky, proto je v sousedství hubí, aby jejich počet udrželi pod kontrolou, a moje zahrada pro ně byla bezpečným útočištěm.

Australané mě také zasvětili do tajů bowlingu, který se hraje venku na travnatém hřišti a všichni hráči jsou při něm oblečeni v bílém. Všimla jsem si už předtím mnoha obchodů, které neprodávaly nic jiného než bílé košile, kalhoty a sukně, bílé boty a ponožky, dokonce i bílé klobouky. Byla jsem tedy ráda, že jsem pro tohle zvláštní a barevně omezené zboží našla vysvětlení. Podívala jsem se také na utkání australského fotbalu, které mi připadalo dost drsné. Všichni fotbalisté, které jsem kdy viděla, byli dobře chránění vycpávkami, helmami a byli od hlavy až k patě oblečeni. Tihle chlapíci měli na sobě jen šortky, trička s krátkým rukávem a neměli žádné chrániče. Na pláži jsem si všimla lidí, kteří měli na hlavě koupací čepici s gumičkou pod bradou, a dozvěděla jsem se, že se takhle označují plavčíci. Mají tu také zvláštní plavčíky, kteří hlídají pláže před žraloky. Případy, kdy někoho napadne žralok, jsou tu řídké, ale přesto k tomu občas dochází, takže se zvláštní výcvik těchto plavčíků vyplatí.

Austrálie je ten nejplošší a nejsušší kontinent na světě. Hory ležící blízko pobřeží způsobují, že většina deště padá blízko u moře, zatímco zbývajících 90 % této země je polopoušť. Můžete uletět tři tisíce kilometrů mezi Sydney a Perthem a neuvidíte jediné město.

V rámci zdravotního programu, na kterém jsem pracovala, jsem navštívila všechna hlavní města australských států. V Americe jsem měla zvláštní mikroskop, s jehož pomocí bylo možné pozorovat krev, aniž by se odstřeďovala. Pozorování kapky neoddělené krve ukáže názorně mnohé aspekty tělesné chemie v akci. Tento mikroskop byl napojený na videokameru a monitor a pacienti tak mohli pozorovat své bílé a červené krvinky, baktérie nebo obsah tuku a sedět přitom vedle lékaře. Vzala jsem pacientovi vzorek krve a pak jsem například požádala kuřáky, aby si venku zapálili. Za několik okamžiků jsem jim odebrala další vzorek, aby sami viděli, jaký účinek má jedna jediná cigareta. Tento systém se používá ke vzdělávání pacientů a úspěšně je motivuje k tomu, aby se stali zodpovědnými za vlastní zdraví. Lékaři ho mohou používat při různých onemocněních a mohou například pacientovi ukázat obsah tuku v krvi nebo pomalou reakci imunitního systému a pak jim vysvětlit, co mohou dělat, aby si sami pomohli k lepšímu zdraví. Zdravotní pojišťovny ve Spojených státech však nehradí náklady na preventivní zdravotní opatření, a tak si je musí pacienti platit z vlastní kapsy. Doufali jsme, že australské zdravotnictví bude ochotnější ke spolupráci. Mým úkolem bylo tuto metodu demonstrovat, zajistit dovoz zařízení, napsat pokyny a nakonec zaškolit účastníky programu. Byl to velice užitečný projekt a mně se u protinožců ohromně líbilo.

Jednoho sobotního odpoledne jsem se šla podívat do vědeckého muzea. Průvodkyně naší skupiny, mohutná, elegantně oblečená žena, projevila zájem o Spojené státy. Chvíli jsme si povídaly a rychle jsme se spřátelily. Jednoho dne mi navrhla, abychom se sešly na oběd v kuriózní kavárničce v centru města, která inzerovala služby jasnovidců. Pamatuji si, že zatímco jsem seděla a čekala na svou novou přítelkyni, přemýšlela jsem o tom, proč přitahuji lidi, kteří chodí všude pozdě, zatímco já sama jsem tak přesná. Čekala jsem asi tři čtvrtě hodiny, a když se přiblížila zavírací doba, začalo být jasné, že se moje přítelkyně už neobjeví. Shýbla, jsem se, abych zdvihla kabelku, kterou jsem si předtím položila na zem, když tu k mému stolu přistoupil vysoký, hubený mladík temné pleti, celý v bílém - od sandálů až po turban.

„Mám teď čas vám předpovědět budoucnost," oznámil tichým hlasem.

"Já tu jen čekám na přítelkyni, ale vypadá to, že už asi nepřijde. Třeba někdy jindy."

"Někdy je to takhle lepší, " poznamenal a přitáhl si protější židli ke kulatému stolku pro dva, kde jsem seděla. Posadil se a vzal moji ruku do své. Obrátil ji dlaní navrch a začal mi číst z ruky. Nedíval se mi však na dlaň a celou dobu mi upřeně hleděl do očí.

"Co vás sem přivedlo - ne do téhle kavárny, ale na tento kontinent, je osud. Je tu někdo, s kým se máte setkat a bude vám to oběma k dobru. Dohodli jste si toto setkání, ještě než jste se oba narodili. Dokonce jste si k narození vybrali stejný okamžik, jeden z vás se narodil na vrcholku světa a druhý tady dole. Vaše dohoda byla uzavřená na nejvyšší úrovni vašeho věčného bytí. Dohodli jste se, že nevyhledáte jeden druhého dřív, než uplyne padesát let. A nyní nadešel čas. Až se potkáte, vaše duše se okamžitě poznají. To je vše, co vám mohu říci."

Vstal a vyšel ven dveřmi, které, jak jsem předpokládala, vedly do kuchyně. Byla jsem ohromená. Nic z toho, co mi řekl, nedávalo smysl, a přece mluvil s takovou vážností, že mi nezbylo než si vzít jeho slova k srdci.

Celá záležitost se však začala vyvíjet ještě zajímavěji, když mi ten večer moje přítelkyně zatelefonovala, aby se omluvila a vysvětlila, proč se nemohla dostavit na naši schůzku. Když jsem jí vyprávěla, co se mi přihodilo, nadchla se a prohlásila, že hned druhý den jasnovidce vyhledá, aby se dozvěděla, co ji čeká.

Když mi zatelefonovala podruhé, její nadšení vystřídaly pochybnosti. "V té kavárně nemají žádného jasnovidce", řekla mi. "Každý den je tam někdo jiný, ale jsou to všechno ženy. V úterý tam byla Rose, ale ta nečte z ruky. Vykládá karty. Jsi si jistá, že jsi byla ve správné kavárně?" Přece jsem se nezbláznila! Vždycky jsem považovala předpovídání budoucnosti za pouhou zábavu, ale jedna věc byla jistá, ten mladík nebyl přízrak. Co se dá dělat, Australané si tak jako tak myslí, že my Američané jsme potřeštění. Kromě toho se taková věc nedá brát vážně a pro mě byl můj pobyt v Austrálii především příležitostí k zábavě.