Marlo Morganová - Poselství od protinožců

05. kapitola - V POVZNESENÉ NÁLADĚ

Na Austrálii se mi nelíbila jediná věc. Připadalo mi, že původní domorodí obyvatelé tmavé pleti zde jsou stále ještě vystaveni rasové diskriminaci. Ostatní Australané se k nim chovali podobně, jako se Američané chovají k našemu domorodému obyvatelstvu. Půda, kterou jim vyhradili k obývání, je buď bezcenná písečná poušť, anebo drsná kamenitá krajina porostlá křovisky. Jediné přijatelné oblasti, které se stále ještě považují za jejich půdu, současně slouží jako přírodní rezervace, a tak se o ně musí dělit s turisty.

Nikdy jsem domorodce neviděla při žádné společenské příležitosti ani na ulici se školními dětmi v uniformách. Neviděla jsem je v kostele na nedělní mši, ačkoli jsem navštívila kostely různých vyznání. Ani jeden nepracoval jako prodavač v obchodě se smíšeným zbožím, v obchodním domě, za pultem na poště, u čerpací stanice nebo v obchodě s rychlým občerstvením. Navštívila jsem různé veřejné úřady a nikdy jsem neviděla jediného domorodého zaměstnance. Zdálo se, že je jich všeho všudy jen pár. Někdy je bylo možné vidět ve městě, kde pořádali představení pro turisty, nebo na farmách patřících bílým Australanům, kde pracovali jako pomocníci a pastevci dobytka a ovcí, kterým se tu říká jackaroo. Když prý některý farář zjistí, že mu skupina potulných domorodců zabila ovci, nepodá na ně žalobu, protože si vždycky vezmou jen tolik, kolik skutečně potřebují k jídlu. Upřímně řečeno je to možná také proto, že pokud jde o pomstu, připisují se jim nadpřirozené schopnosti. Jednou večer jsem pozorovala skupinu mladých míšenců, kterým bylo jen něco málo přes dvacet. Nalévali si do plechovek benzin a čichali ho. Byli očividně ve stavu silné intoxikace. Vím, že benzin je směs uhlovodíků a jiných chemikálií a že vdechování benzinových výparů může vést k narušeni kostní dřeně, jater, ledvin, nadledvinek, míchy a celé nervové soustavy. Ale jako všichni ostatní, kdo byli ten večer na náměstí, jsem nic neudělala. Nic jsem neřekla. Nepokusila jsem se jejich hloupou hru přerušit. Později jsem se dozvěděla, že jeden z mladíků, které jsem ten večer viděla, zemřel na selhání dýchacího ústrojí a na následky toxického přetížení organismu olovem. Jeho smrt mě zasáhla tak hluboce, jako bych pohřbívala dlouhoIetého přítele. Šla jsem do márnice, kde jsem si prohlédla jeho tragické ostatky. Celý život jsem se snažila chránit lidské zdraví, a proto jsem usoudila, že jedním z důvodů, proč si tihle lidé zahrávají se svými životy, musí být ztráta jejich kultury i životního smyslu. Nejvíc mi vadilo, že jsem tomu přihlížela, aniž jsem hnula prstem, aniž jsem se pokusila jim v tom zabránit. Zeptala jsem se na to svého nového australského přítele Geoffa. Byl to muž v mém věku, svobodný a velice přitažlivý - vypadal trochu jako Robert Redford - a vlastnil velký obchod s automobily. Několikrát jsme se sešli, a tak jsem se ho jednou po koncertě při romantické večeři ve světle svíček zeptala, jestli si jeho spoluobčané uvědomují, co se tu děje. Copak se nikdo nesnaží něco udělat? "Ano, je to smutné," řekl Geoff. "Ale nedá se nic dělat. Ty našim domorodcům nerozumíš. Jsou to primitivní divoši. Nabídli jsme jim vzdělání. Naši misionáři se je celá léta pokoušeli obrátit na víru. V minulosti to byli kanibalové a ani teď se nechtějí zříci některých svých starých zvyků a pověr. Většina z nich dává přednost drsnému životu v poušti, ale jsou to jedni z nejodolnějších lidí na světě. Ti, kteří žijí mezi dvěma kulturami, dosáhnou zřídka úspěchu. Je pravda, že jejich rasa vymírá. Počet domorodých obyvatel klesá a děje se to z jejich vlastní vůle. Jsou to beznadějně nevzdělaní lidé, bez špetky ctižádosti nebo touhy po úspěchu: Po dvou staletích se stále ještě nepřizpůsobili. A co víc, ani se o to nesnaží. V obchodě a podnikání jsou nespolehliví chovají se, jako by neuměli poznat, kolik je hodin. Věř mi, nemůžeš udělat nic, co by je inspirovalo."

Uplynulo několik dní a já jsem musela stále myslet na onoho mrtvého mladíka. Začala jsem o tom mluvit se známou, která stejně jako já pracovala na určitém projektu v oblasti zdravotnictví. Dokumentovala spolu se starými domorodci divoké rostliny, byliny a květiny, o nichž by se dalo vědecky prokázat, že mají preventivní nebo léčivé účinky. Lidé, kteří se v léčivých bylinách vyznali, žili v buši, dožívali se vysokého věku a trpěli zřídka degenerativními chorobami. Tahle žena mi potvrdila, že skutečná rasová integrace zde nepokročila příliš daleko, ale byla ochotná mi pomoci, pokud bych chtěla v téhle věci něco udělat.

Sezvaly jsme tedy dvacet dva mladých míšenců na schůzi a ona jim mě představila. Mluvila jsem o pojmu volného trhu a o americké organizaci zvané Úspěšná mládež, která se snažila pomoci mladým lidem z chudinských městských čtvrtí v soukromém podnikání. Naším cílem bylo vymyslet něco, co by tato skupina mohla vyrábět. Já bych je naučila nakupovat suroviny, organizovat pracovní síly, vyrobit produkt, uvést ho na trh a zavést se v obchodním a bankovním světě. Můj nápad se jim líbil a na další schůzce jsme ho podrobněji projednali.

Když jsem byla mladá, můj dědeček a babička žili v Iowě. Pamatovala jsem si, že měli v oknech ochranné sítě proti hmyzu. Babička vždycky vysunula jedno z oken, vyndala síť, opřela ji o parapet a roztáhla ji do šíře okenního rámu. Když okno znovu přivřela, zůstala asi třicet centimetrů široká mezera chráněná sítí. Dům, kde jsem bydlela, jako většina starších předměstských domů v Austrálii, neměl ochranné sítě v oknech. Tyto domy také většinou neměly klimatizaci, a tak moji sousedi prostě otvírali okna a nechali okřídlený hmyz poletovat sem a tam. Komáři tu sice nebyli, ale denně jsme sváděli bitvu s létajícími šváby. Kolikrát jsem ráno po probuzení zjistila, že sdílím polštář s několika černými pěticentimetrovými exempláři. Podobné okenní sítě by nás zcela jistě před tímhle hmyzem uchránily.

Mladí domorodci souhlasili s tím, že výroba okenních sítí by byla dobrý začátek. Ve Spojených státech jsem znala manželský pár, který jsme mohli požádat o pomoc s návrhem takového výrobku. On byl průmyslový návrhář a ona výtvarnice. Věděla jsem, že pokud budu schopná jim v dopise přesně vysvětlit, co potřebujeme, okenní síť by pro nás navrhli. Jejich plánek dorazil za dva týdny. Moje drahá tetička Nola, která žije v Iowě, nám nabídla finanční pomoc, abychom mohli nakoupit suroviny a začít s výrobou. Potřebovali jsme také místo, kde bychom mohli pracovat. Garáže tady jsou vzácné, ale přístřešky na auta ne, a tak jsme si jeden našli a začali jsme pracovat na čerstvém vzduchu.

Každý z mladých domorodců sám od sebe zaujal postavení, pro které měl největší talent. A tak jsme měli účetního, nákupčího materiálů i správce, který s pýchou prováděl inventuru. Měli jsme odborníky na každou jednotlivou fázi výroby a dokonce i rozené výrobní zástupce. S radostí jsem přihlížela tomu, jak se mi před očima rodí malá obchodní společnost. Bylo jasné, že se všichni shodli na tom, že práce uklízeče nebo údržbáře je pro úspěch celého podniku stejně důležitá jako práce lidí, kteří zajišťují prodej konečného výrobku, aniž jsem je to musela učit. Takticky jsme okenní sítě nabízeli na několikadenní, bezplatnou zkoušku. Zákazníci nám zaplatili, až když s nimi byli spokojeni. Většinou si rovnou objednali sítě do ostatních oken v domě. Naučila jsem své svěřence také starý dobrý americký zvyk - žádat o doporučení dalším zákazníkům.

Čas ubíhal. Pracovala jsem, psala školicí materiály, cestovala, vyučovala a přednášela. Večery jsem s oblibou trávila ve společnosti svých mladých domorodých přátel. Naše původní skupina zůstala kompletní a její bankovní účet neustále rostl. Nakonec jsme pro každého z nich založili trust.

Když jsem se jednou o víkendu sešla s Geoffem, vysvětlovala jsem mu svou snahu dopomoci těmhle mladým lidem k finanční nezávislosti. Je možné, že je žádná firma nechce zaměstnat, ale nic jim nebrání v tom, aby si sami založili vlastní firmu, až na to budou mít dost prostředků. Asi jsem se trochu chlubila svým podílem na jejich vzrůstajícím pocitu sebevědomí, protože Geoff na to řekl jen: "Výborně, Amerikánko." Když jsme se však sešli znovu, přinesl s sebou několik knih o australských dějinách. Posadila jsem se u něj na terase s výhledem na nejkrásnější záliv na světě a strávila celé nedělní odpoledne čtením.

Jedna z knih citovala ctihodného George Kinga, který 16. prosince 1923 napsal v deníku Australian Sunday Times: "Postavení australských domorodců na žebříčku lidstva je nepochybně nízké. Nemají vlastní historii, která by zaznamenávala jejich činy a původ, a kdyby v tomto okamžiku zmizeli z povrchu zemského, nenechali by po sobě jediné umělecké dílo, které by nám připomínalo existenci jejich národa. Zdá se však, že se toulali po širých australských pláních už v raných dobách světové historie."

Pozdější výrok jistého Johna Burlesse je také výmluvnou výpovědí o postoji bílých Australanů k domorodcům: "Já vám mám co dát, ale vy nemáte nic, co bych chtěl od vás."

V etnografických a antropologických referátech, přednesených na čtrnáctém kongresu Australské a novozélandské společnosti pro podporu věd, se praví:

Nemají vyvinutý čich.

Paměť mají jen mírně vyvinutou.

Jejich děti se nevyznačují silnou vůlí. Mají sklony ke lhaní a k zbabělosti.

Neprocitují bolest tak silně jako vyšší rasy.

Pak přišly na řadu knihy popisující domorodé rituály. Aby se z chlapce stal muž, nařízne se mu bez umrtvení penis tupým kamenným nožem od rozkroku až k otvoru močové trubice, a on přitom nesmí projevit bolest. Dospělosti se dosahuje tak, že šaman kandidátovi vyrazí přední zuby kamenem, a jeho předkožka se naservíruje jeho mužským příbuzným k večeři. Mladík se pak musí vydat sám do pouště, vystrašený a krvácející, aby dokázal, že je schopen přežít. Tyto knihy také praví, že australští domorodci provozovali kanibalismus a že ženy někdy samy požíraly své vlastní kojence a pochutnávaly si na těch nejjemnějších částech jejich těl. Tatáž kniha vypráví příběh dvou bratrů, z nichž mladší pobodal staršího v hádce o ženu. Starší si sám amputoval poraněnou nohu zasaženou gangrénou, pak oslepil mladšího bratra a nakonec žili šťastně až do smrti. Starší bratr chodil s pomocí protézy z klokaní nohy a vodil mladšího na konci dlouhé tyče. Tyto informace ve mně budily hrůzu, ale ještě nepochopitelnější byl informační leták vydaný australskými úřady o primitivních chirurgických zákrocích, kde stálo, že u domorodců je naštěstí práh bolesti vyšší než u normálních lidských bytostí.

Účastníci mého projektu však nebyli divoši. Dali se spíše přirovnat ke společensky a ekonomicky znevýhodněným mladým lidem u nás doma. Žili v izolovaných společenských skupinách a více než polovina rodin, z nichž pocházeli, pobírala podporu v nezaměstnanosti. Připadalo mi, že se smířili s tím, že nikdy nebudou mít na víc než na obnošené džínsy a plechovku teplého piva, a jednou za pár let to možná jeden z nich někam dotáhne.

Když jsem se v pondělí vrátila k našemu projektu výroby okenních sítí, uvědomila jsem si, že jsem tu svědkem spolupráce bez soutěže, což byl pojem naprosto cizí mému obchodnímu světu. Byl to nový a osvěžující pocit.

Vyptávala jsem se domorodců na jejich kulturní dědictví. Řekli mi, že jejich kmenová kultura už dávno ztratila svůj význam. Pár z nich se pamatovalo na vyprávění svých prarodičů o dobách, kdy tento kontinent obývala jen domorodá rasa, ale v hloubi duše si nechtěli připomínat svoji tmavou plet a rozdíl, jaký představovala. Doufali, že se jednou ožení se ženou světlejší pleti a jejich děti nakonec splynou s ostatním obyvatelstvem.

Náš podnik dosáhl podle všech měřítek značného úspěchu, a tak jsem nebyla překvapená, když jsem jednoho dne obdržela pozvání na slavnost pořádanou domorodým kmenem žijícím na druhém konci Austrálie. Pochopila jsem, že to není jen tak nějaká slavnost, ale že se pořádá na mou počest. "Prosíme vás, abyste se určitě dostavila," žádal domorodý hlas v telefonu.

Nakoupila jsem si tedy nové šaty a zamluvila si zpáteční letenku a hotelový pokoj. Lidem, s nimiž jsem pracovala, jsem řekla, že musím na krátkou dobu odjet a vysvětlila jsem jim, o jakou neobvyklou událost jde. O svou radost z pozvání jsem se podělila s Geoffem i s mou domácí a napsala jsem o tom své dceři: To, že lidé žijící tak daleko slyšeli o našem projektu a chtěli mi vyjádřit uznání, byla pro mě velká čest.

Bylo mi řečeno, že mi zajistí dopravu z hotelu na místo, kde jsme se měli setkat. Měli mě vyzvednout v poledne, což zcela jistě znamenalo, že půjde o slavnostní oběd. Přemýšlela jsem, co se asi bude podávat.

Úta se sice dostavil přesně ve dvanáct, ale otázka, co domorodci podávají k jídlu, zůstala nezodpovězená.