Marlo Morganová - Poselství od protinožců

06. kapitola - SLAVNOSTNÍ HOSTINA

Směs léčivých olejů, kterou domorodci vyrábějí zahřátím listů a odstraněním olejové usazeniny, nečekaně zapůsobila a mým nohám se ulevilo natolik, že jsem se na ně mohla znovu postavit. Napravo ode mne pracovalo několik žen jakoby na montážní lince. Zatímco jedna z nich šťouchala dlouhým klackem do podrostu a mezi kořeny uschlých stromů, druhá cosi sbírala a pokládala to na připravené listy. Na každý list položily další a zavinuly jejich obsah do jakéhosi balíčku. Balíčky pak opět jiná žena odnášela k ohni, kde je zahrabávala mezi žhavé uhlíky. Tahle podívaná ve mně vzbudila zvědavost. Mělo to být naše první společné jídlo, hostina, na kterou jsem se těšila už několik týdnů. Přibelhala jsem se blíž a nemohla jsem uvěřit svým očím. V sevřené dlani jedné z žen se svíjel obrovitý bílý červ.

Zhluboka jsem se nadechla. Ten den jsem už přestala počítat, kolikrát jsem oněměla úžasem. Jedno však bylo jisté. Věděla jsem, že nikdy nebudu mít takový hlad, abych jedla červy! Člověk ale nikdy nemá říkat "nikdy". Od té doby jsem se tohle slovo snažila vyloučit ze svého slovníku. Naučila jsem se, že existují věci, kterým dáváme přednost, a jiné, kterým se vyhýbáme. Slovo "nikdy" nám ale nedává možnost vypořádat se s nepředvídanými situacemi a znamená nesmírně dlouhou dobu.

Večer s domorodci mi přinesl opravdové potěšení. Vládla zde atmosféra pravé pospolitosti. Zatímco jsme čekali, až bude hotové jídlo, nebyla o zábavu nouze. Vyprávěly se příběhy, zpívalo se, tancovalo, hrály se hry a lidé si mohli od srdce popovídat. Lidé se navzájem masírovali a třeli si ramena, záda a hlavu. Viděla jsem, jak jeden druhému srovnávají šíji a páteř. Později jsem se naučila něco o jejich léčebných metodách a vyprávěla jsem jim o tom, jak v Americe léčíme my. Ukázala jsem jim napři'klad, jak srovnáváme bolavá záda a klouby, a oni mě naučili, jak se to dělá u nich.

Onoho prvního dne jsem neviděla nikoho vybalovat hrnky, talíře nebo misky. Měla jsem pravdu. Chystali jsme se jíst neformálně, jako na pikniku. Netrvalo dlouho a vytáhli z ohně pečínku zabalenou v listech. Moji porci mi podali se zvláštní péčí. Pozorovala jsem, jak ostatní rozbalili svůj příděl a pustili se do něj prsty. Moje slavnostní večeře, kterou jsem měla jíst bez příboru, byla teplá, a naštěstí se nehýbala. Osmělila jsem se a podívala se dovnitř. Červ zmizel, tedy spíš už nevypadal jako červ. Zbyly z něj drobivé, hnědé kousky, které připomínaly pražené burské oříšky nebo škvarky. Pomyslela jsem si: Tohle snad zvládnu. Opravdu jsem to zvládla a dokonce mi to chutnalo! Nevěděla jsem ještě, že domorodci většinou svoji stravu nevaří, alespoň ne tak, aby nebyla k poznání, a že ji tentokrát uvařili jen kvůli mně.

Tu noc mi vysvětlili, že slyšeli o mé práci s mladými míšenci ve městě. I když nešlo o čistokrevné domorodce a nepatřili k tomuto kmeni, moje práce s nimi ukázala, že mi na jejich rase opravdu záleží. Členové tohoto kmene mě k sobě pozvali, protože se jim zdálo, že jsem volala o pomoc. Připadalo jim, že mám dobrý úmysl. Potíž byla podle nich v tom, že jsem nerozuměla domorodé kultuře a rozhodně jsem neznala zvyky tohoto kmene. Obřady, které ten den vykonali, byly zkoušky. Ty jim ukázaly, že mě mohou přijmout a že jsem hodna poznání, které mi mělo odhalit skutečný vztah lidí k viditelnému i neviditelnému světu a rozměr, z něhož pocházíme a kam se všichni navrátíme. Měla jsem. dostat příležitost pochopit své vlastní bytí.

Seděla jsem na zemi a nohy, kterým se už ulevilo, jsem měla zabalené do vzácného listí, jehož bylo kolem tak poskrovnu. Úta mi vysvětloval, jak důležitá byla naše společná cesta pro tyto pouštní nomády. Dovolili mi, abych s nimi sdílela jejich život. Nikdy předtím nepřišli do bližšího styku s bělochy a rozhodně nepomýšleli na to, že by s jedním z nich mohli navázat jakýkoli vztah. Naopak se tomu vyhýbali. Podle jejich názoru se všechny ostatní kmeny v Austrálii podřídily bílé nadvládě a oni jako poslední odolávali. Putovali většinou v malých rodinných skupinách o šesti až deseti lidech, ale tentokrát se sešli všichni.

Úta něco pronesl a každý z domorodců pak něco řekl mně. Představovali se mi. Výslovnost jejich jmen pro mě byla obtížná, ale naštěstí každé z nich něco znamenalo. Domorodci nepoužívají jména stejným způsobem jako my, a tak jsem si mohla každé spojit s jeho nositelem, místo abych se pokoušela je vyslovit. Domorodé děti dostanou jméno po narození, ale rozumí se samo sebou, že každý jednotlivec prochází ve svém životě vývojem a že časem ze svého prvního jména vyroste a vybere si jiné, vhodnější. Od každého se očekává, že si změní jméno několikrát za život, podle toho, jak rozvíjí svou moudrost a tvořivost a jak naplňuje své životní poslání. V naší skupině byli mimo jiné Vypravěč Příběhů, Výrobce Nástrojů, Strážkyně Tajemství, Švadlena a Velký Hudebník.

Nakonec Úta ukázal na mne a každému zvlášť opakoval jedno a totéž slovo. Pomyslela jsem si, že se pokoušejí vyslovit mé křestní jméno, ale pak jsem usoudila, že mi nejspíš budou říkat příjmením. Mýlila jsem se. Jméno, které mi ten večer dali a které mě mělo provázet po celý zbytek cesty, bylo Mutant. Nechápala jsem, proč je Úta, který mluvil oběma jazyky, učí takový zvláštní výraz. Pro mě slovo mutant znamenalo výsledek zásadní změny ve struktuře, něco odlišného, co ztratilo svou původní podobu. V tu chvíli na tom ale nezáleželo, protože v tento den tak jako tak vnesl do mého života dokonalý zmatek.

Úta mi řekl, že některé domorodé kmeny používají dohromady jen asi osm jmen. Je to cosi jako systém číselného označování. Lidé stejné generace a stejného pohlaví se považují za příbuzné, a tak každý z nich má několik matek, otců, bratrů a tak dále.

Setmělo se a já jsem se zeptala, jak tady mám jít na stranu, aniž způsobím pohoršení. V tu chvíli jsem litovala, že jsem nevěnovala větší pozornost Zuce, kočce mojí dcery, protože tady naše jediné hygienické zařízení byla díra, kterou si člověk v povzdálí vyhrabal v písku a potom její obsah zase zahrabal. Bylo mi řečeno, že si mám dávat pozor na hady, kteří ožívají právě v tuto denní dobu, kdy se trochu ochladí, ale není ještě taková zima jako v noci. Představila jsem si okamžitě, jak svým konáním přivábím jejich uhrančivé oči a jedovaté jazyky. Když jsem kdysi cestovala po Evropě, stěžovala jsem si na nekvalitní toaletní papír a na cestu do Jižní Ameriky jsem si vzala svou vlastní zásobu. Tady byl ale nedostatek papíru mou poslední starostí.

Když jsem se vrátila z dobrodružné vycházky do pouště, podával se domorodý čaj z kamenů. Čaj se vaří tak, že se měch, který kdysi sloužil nějakému zvířeti, naplní vodou a naházejí se do něj rozžhavené kameny. Do horké vody se pak ponoří různé divoké byliny a nechají se vylouhovat, dokud není nápoj hotový. Podávali jsme si tu neobvyklou nádobu z ruky do ruky a čaj chutnal výborně !

Tento čaj se vaří jen při zvláštních příležitostech, jako bylo například ukončení mého prvního dne pochodu. Domorodci si uvědomovali, jak obtížná pro mě bude cesta pouští bez bot, bez kouska stínu a bez dopravního prostředku. Byliny, které do čaje přidávali, neměly zpestřit náš jídelníček a nepovažovaly se za léčivé nebo výživné. Měly dodat této chvíli slavnostní fón, a tak přispět k oslavě toho, co jsme společně dokázali. Během naší cesty jsem se nevzdala, nepožádala jsem, aby mě odvedli zpět do města, ani jednou jsem nevykřikla. Měli proto pocit, že jsem přijala ducha jejich kultury.

Potom si všichni začali uhrabávat v písku místo na spaní a každý si vzal stočenou kůži nebo kožešinu ze společné hromady, kterou jsme nesli s sebou. Jedna starší žena na mně celý večer upřeně hleděla s nevyzpytatelným výrazem v obličeji. "Na co myslí ?" zeptala jsem se Úty. "Myslí si, že jsi ztratila schopnost cítit vůni květin a že jsi nejspíš z jiné planety." Usmála jsem se a žena, která se jmenovala Švadlena, mi na to podala jednu ze srolovaných kůží.

"To je kůže z dinga," informoval mě Úta. Věděla jsem, že dingo je australský divoký pes, něco jako náš kojot nebo vlk. "Dá se použít různým způsobem. Můžeš si ji prostřít pod sebe na zem, přikrýt se jí nebo si ji stočit pod hlavu." Výborně, pomyslela jsem si. Můžu si vybrat, kterou polovinu těla si přikryju! Rozhodla jsem se položit kůži mezi sebe a drobná zvířátka, která se tu patrně všude hemžila. Od chvíle, kdy jsem naposled spala na zemi, uplynula dlouhá léta. Vzpomněla jsem si, jak jsem jako malá strávila nějaký čas na ohromné ploché skále v Mohavské poušti v Kalifornii. Žili jsme tehdy v městečku Brastow, kde bylo hlavní atrakcí velké návrší, kterému se říkalo kopec B. Často jsem se v létě vybavila lahví pomerančové šťávy značky Nehi a chleby s arašídovou pomazánkou a vyrazila na tenhle kopec. Pokaždé jsem se najedla na stejné ploché skále a pak jsem si lehla na záda a bavila se pozorováním oblaků, v nichž jsem hledala různé tvary: Ty doby mi teď připadaly strašně vzdálené, ale obloha zůstala stejná. Asi jsem si celá ta léta nevšímala nebeských těles. Ted' se nade mnou rozprostíral temně modrý baldachýn posetý stříbrem. Jasně jsem rozeznala Jižní kříž, souhvězdí vyobrazené na australské vlajce.

Ležela jsem a přemýšlela o svém dobrodružství. Jak jen bych mohla popsat, co se mi dnes přihodilo? Otevřely se přede mnou dveře a já jsem vstoupila do světa, o jehož existenci jsem dosud neměla ani ponětí. Nečekalo mě tam žádné pohodlí. Procestovala jsem různými dopravními prostředky mnoho zemí a žila jsem na mnoha různých místech, ale ještě nikdy jsem nezažila něco takového jako dnes. Nakonec jsem došla k názoru, že všechno bude v pořádku.

Ráno svým společníkům vysvětlím, že jeden den mi naprosto stačil k tomu, abych ocenila jejich kulturu. Nohy mě snad donesou zpátky k džípu. Třeba si s sebou budu moci vzít trochu té zázračné masti, která mi tak pomohla. Tahle ukázka domorodého života mi docela stačila. Dnešek nebyl nakonec tak špatný - když nepočítám své zmučené nohy.

V hloubi duše jsem byla opravdu vděčná za možnost poučit se o životě jiného národa. Začínala jsem chápat, že lidské srdce není jen sval pumpující krev. Zavřela jsem oči a v duchu jsem poděkovala mocnosti, která sídlí tam nahoře. Na druhém konci našeho tábora kdosi pronesl krátkou větu. Někdo jiný ji zopakoval a po něm to udělali další. Předávali si ji od jedné ležící postavy k druhé, až konečně došla k Útovi, který ležel nejblíž. Obrátil se ke mně a řekl: "Není zač. Byl to dobrý den."

Jejich odpověď na moje nevyslovené díky mě zarazila, a tak jsem znovu poděkovala, tentokrát nahlas.