Marlo Morganová - Poselství od protinožců

Dojedli jsme. V ohništi dohořívaly uhlíky a čas od času se k nekonečné obloze vznesl malý ohňostroj jisker. Několik z nás sedělo v kruhu kolem doutnajících obrazců. Tihle lidé věřili, stejně jako mnoho indiánských kmenů, že když člověk sedí v kruhu, je důležité, aby věnoval pozornost ostatním a zvláště osobě sedící naproti. Člověk sedící naproti je naším duchovním odrazem. To, co na něm obdivujeme, jsou vlastnosti, které sami máme a které bychom chtěli zdůraznit. Jednání, vzhled a chování, které se nám na něm nelíbí, jsou aspekty naší vlastní osobnosti, na nichž musíme ještě pracovat. Nemůžeme rozpoznat, co je špatné nebo dobré na ostatních, pokud sami nemáme tytéž silné i slabé stránky. Pouze naše míra sebekázně a sebevyjádření se liší. Domorodci věří, že člověk se sám může podstatně změnit jen z vlastního rozhodnutí a že každý má schopnost změnit na své osobnosti cokoli. Nekladou se meze tomu, čeho se člověk může zbavit a co si může osvojit. Věří také, že ostatní můžeme ovlivnit jen svým vlastním životem a jednáním. Toto přesvědčení znamená, že členové kmene každý den usilují o to, aby byli stále lepší.

Seděla jsem naproti švadleně. Měla skloněnou hlavu, soustředěná na předmět, který právě opravovala. Velký Lovec Kamenů k ní přišel s měchem na vodu, který nosil uvázaný u pasu. Přetrhl se mu kožený pásek, ale samotný měch vyrobený z klokaního měchýře byl v pořádku.

Švadlena ukusovala přírodní nit zuby, které měla obroušené do hladka a zkrácené asi na polovinu původní délky. Zdvihla hlavu od práce a řekla: "Je to zajímavé - vy - Mutanti a stárnutí. U vás člověk nemůže dělat určitou práci, protože je příliš starý. Lidé u vás mají omezenou potřebnost."

"Člověk nikdy není příliš starý na to, aby byl prospěšný,“ prohodil někdo.

"Zdá se, že pro Mutanty se práce stala rizikem. Vaše podnikání začalo, protože lidé mohli věci získávat snáze kolektivně než jednotlivé a protože každému jednotlivci dalo podnikání příležitost k vyjádření jeho talentu a umožnilo mu vstoupit do vašeho peněžního systému. Ale teď je jediným cílem vašeho podnikání v něm pokračovat. Nám se to zdá divné, protože zatímco výrobek i lidi vidíme jako něco skutečného, podnikání tak nevidíme. Je to pomyslná věc založená na dohodě, a přesto je jejím cílem prostě jen pokračovat, bez ohledu na všechno ostatní. To je pro nás těžko pochopitelné," řekla Švadlena.

Pověděla jsem jí tedy o naší vládě, která hájí zásadu volného podnikání, o soukromém vlastnictví, obchodních společnostech, akciích a obligacích, podpoře v nezaměstnanosti, sociální péči a odborech. Řekla jsem jim také, co jsem věděla o ruském politickém systému a o tom, jak se od sebe liší čínské a japonské hospodářství. Přednášela jsem kdysi v Brazílii, na Srí Lance a v některých evropských státech, a tak jsem jim vyprávěla, co jsem pochytila o životě v těchto zemích.

Mluvili jsme o průmyslu a průmyslových výrobcích. Všichni se shodli na tom, že auta jsou dobrý dopravní prostředek. Mít auto však také znamená, že je člověk otrokem, protože je musí splácet, může mít dopravní nehodu, může se dostat do konfliktu s druhými řidiči a udělat si nepřátele. Také se s autem musí v poušti dělit o drahocennou vodu - nic z toho jim nestálo za to. Vždyť stejně nikam nespěchají.

Prohlížela jsem si Švadlenu, která seděla naproti mně: Měla mnoho vlastností, které jsem obdivovala. Věděla toho hodně o světových dějinách a o současných událostech, a přitom neuměla číst ani psát. Byla to však tvůrčí osobnost. Všimla jsem si, jak nabídla Velkému Lovci Kamenů, že mu opraví měch na vodu, ještě než ji o to sám požádal. Byla to žena, která měla životní cíl a žila pro něj. Ano, z pozorování téhle ženy, která seděla naproti mě v kruhu, bych se toho mohla hodně naučit. Ráda bych věděla, co si asi myslela ona o mně. Někdo proti mně seděl vždycky, když jsme se rozsadili do kruhu, ale nedá se říci, že by se lidé o to místo prali. Věděla jsem, že časté otázky byly jednou z mých hlavních chyb. Musela jsem si zapamatovat, že tihle lidé se o všechno nezištně dělí a že mě vezmou mezi sebe, až přijde čas. Nejspíš jsem jim připadala jako otravné dítě.

Když jsme se uložili na noc, myslela jsem stále ještě na Švadleniny poznámky. Podnikání není skutečné, je to jen dohoda, a přece jediným cílem podnikání je pokračovat bez ohledu na to, jaký to má vliv na lidi, výrobky a služby! Na někoho, kdo v životě nečetl noviny, neviděl televizi ani neslyšel rádio, to byl nesmírně bystrý postřeh. V té chvíli jsem si přála, aby tuhle ženu mohl slyšet celý svět.

Možná, že by se o tomhle místě nemělo mluvit jako o konci světa, ale naopak by se mělo nazývat ohniskem lidského zájmu.