Marlo Morganová - Poselství od protinožců

Několik lidí v naší skupině mělo kouzlo hudby. Někdy se takové nadání alespoň překládá jako kouzlo. Neznamená to však nic magického ani to není spojené pouze s léčením, k němuž se kouzla používají. Kouzlo je cokoli, co je dobré a čím člověk může přispět k všeobecnému dobru celé skupiny. Úta mi vysvětlil, že je dobré mít schopnost - nebo kouzlo - srovnat zlomenou kost, ale takové kouzlo není o nic lepší nebo horší než kouzlo plodnosti a schopnost nacházet vejce. Obojí je potřebné a obojím se vyznačuje jen a jen nositel takového talentu. Souhlasila jsem s ním a v duchu jsem se těšila na pokrm z vajec.

Ten den mi řekli, že se bude konat velký koncert. Neměli jsme s sebou žádné nástroje, ale já jsem se už dávno přestala ptát, jak a odkud se věci objevují ve chvíli, kdy je potřebujeme.

Odpoledne jsme procházeli úzkým kaňonem a já cítila, jak vzrušení mých společníků vrcholí. Kaňon byl asi tři a půl metru široký a jeho stěny sahaly zhruba do výšky šesti metrů. Zastavili jsme se tu na noc a zatímco někteří vařili pokrm ze zeleniny a hmyzu, hudebníci si připravovali nástroje. Kolem nás rostly malé rostliny se soudkovitými plody. Někdo z nich odřízl vršek a vydlabal dužinu barvy dýně, do které jsme se všichni pustili. Velká semena jsme odkládali stranou. Pak přes vydlabané tykve přetáhli vydělané kůže, které jsme s sebou nesli, pevně je přivázali a vyrobili tak skvělé bubny.

Opodál ležel vyvrácený strom s větvemi obsypanými termity. Jednu větev ulomili a setřásli mravence, kteří vykousali střed větve a nechali za sebou jen drolivé piliny. Domorodci vyšťourali drolící se střed klackem, vyfoukali zbývající piliny a získali tak dlouhou dutou trubici. Připadalo mi, že takhle nějak musela vypadat hlásná trouba archanděla Gabriela. Později jsem se dozvěděla, že tomuto nástroji Australané běžně říkají didjeridu. Je to dechový nástroj a při foukání do jednoho konce vydává hluboký tón. Jeden z hudebníků začal klepat dvěma dřívky a jiný se ve stejném rytmu přidal se dvěma kameny. Na proužky kůže navěsili úlomky břidlice a vytvořili tak nástroj, který vydával jemné cinkání. Jeden muž si udělal "brundibára" z kusu dřeva připevněného na provázku, kterým točil a vydával tak bzučivý zvuk. Všichni mistrně ovládali hlasitost svých nástrojů. Zvuky vibrovaly a odrážely se od stěn kaňonu, kde jsme se utábořili. Byl to opravdový koncert.

Lidé zpívali jednotlivě, společně i několikahlasně. Uvědomovala jsem si, že některé z jejich písní byly staré jako samo lidstvo. Tihle lidé opakovali zpěv, který zde v poušti zazníval dávno před naším letopočtem. Hráli ale také docela nové skladby, které improvizovali kvůli mně. Řekli mi: "Tak jako jednotlivý hudebník hledá vlastní výraz, tak i veškerá hudba ve vesmíru hledá způsob, jak být vyjádřena."

Protože tihle lidé neznají písmo, předávají své znalosti z generace na generaci prostřednictvím písní a tanců. Každá historická událost se může nakreslit do písku anebo se může předvést pomocí hudby a pohybu. Domorodci hrají a zpívají každý den, protože si tak udržují jednotlivé údaje v paměti. Vyprávět celou jejich historii by trvalo asi rok. Kdyby se každá událost také nakreslila a všechny kresby se položily na zem ve správném sledu, měli bychom před sebou mapu světa v proměnách několika tisíciletí.

Nejvíc mě však zaujalo, že tihle lidé žijí plným životem bez jakýchkoli vazeb na materiální statky. Když koncert skončil, položili své nástroje tam, kde je našli. Semena se zasadila do země, aby mohla vzklíčit, a na skalní stěnu se nakreslily obrázky, oznamující příštím cestovatelům, že tu na ně čeká úroda. Přestože zde hudebníci nechali svá dřívka, troubu a kamínky, zůstala jim radost z vlastní tvořivosti, improvizace a talentu, potvrzující zásluhu a sebeúctu každého z nich. Hudebník nosí hudbu v sobě a nepotřebuje na to konkrétní nástroj. Je sám hudbou. Ten den jsem se také naučila, že život je služba nám samým. Můžeme obohatit vlastní život, dát něco sami sobě a být tvořiví a šťastní jen potud, pokud si to sami dovolíme. Skladatel a ostatní hudebníci kráčeli s vysoko vztyčenými hlavami. "Velkolepý koncert," poznamenal jeden z hudebníků. "Jeden z nejlepších," zněla odpověď. Pak jsem slyšela, jak osoba, které se tato chvála týkala, říká: "Myslím, že si brzy změním jméno ze Skladatele na Velkého Skladatele."

Nebyla to nafoukanost. Tihle lidé prostě rozpoznají své nadání a uvědomují si, jak důležité je sdílet a rozvíjet rozličné dary, kterých se nám dostalo. Mezi oslavným výběrem nového jména a uznáním vlastní hodnoty existuje důležitý vztah.

Tihle lidé říkají, že jsou na zemi od počátku věků. Je vědecky dokázáno, že domorodci obývají australský kontinent už nejméně padesát tisíc let. Je úžasné, že po takové době nezničili lesy, neotrávili vodu, neohrozili živočišné druhy ani nijak jinak neznečistili životní prostředí, a přitom se jim dostává přístřeší a tolik jídla, kolik jen potřebují. Hodně se smějí a málo pláčou. Žijí dlouho, produktivně a zdravě a odcházejí z tohoto světa s plným vědomím své spirituality.