Upřímností k Bohu

Neale Donald Walsch, Dr. Brad Blanton

PRVNÍ DÍL

OSOBNÍ TRANSFORMACE SKRZE UPŘÍMNOST

(2) INTIMNÍ VZTAHY

Chceme-li dosáhnout důvěrnosti, někdy musíme riskovat, že zraníme city druhých. Brad je už pětadvacet let klinickým psychologem a posledních dvanáct let přednáší o „radikální upřímnosti". Radí lidem, aby zůstali s druhými, když jim bylo ublíženo a cítí se špatné.

Když vám někdo ublíží, nesnažte se ho zranit a pak odejít. Zůstaňte s ním a řekněte: „Tady jsem. Jsem tu proto, abychom si promluvili a abych ti odpustil. Abych to mohl udělat, musím ti otevřené říci, co si o tobě myslím, co se mi na tobě nelíbí a co se mi líbí. Jedině tak mohu poznat, co si o tobě myslím, když jsem s tebou. A jedině pak ti budu schopen odpustit, což mi pomůže. Proto mě trpělivě vyslechni, abychom dosáhli bodu, kdy budeme schopni odpustit jeden druhému.“

Druzí si však často myslí, že nemáte žádný důvod něco jim odpouštět. Když jim to řeknete, okamžitě odpoví: „Tak moment ! Myslím, že mi nemáš co odpouštět. Já jsem ti nic neudělal. Děláš to jen pro sebe.“

To je samozřejmě naprostá pravda. Příčinou našeho hněvu jsou naše vlastní nesplněná očekávání, takže když někomu řekneme, že zhatil naše očekávání, jsme to my, kdo si to myslíme a věříme tomu. Z filozofického hlediska mezi námi není žádné nedorozumění. Z praktického hlediska však nemůžeme dojít k závěru svou myslí a realizovat tento závěr svou psýchou, pokud se s druhým nesetkáme a pokud mu neřekneme pravdu, abychom poznali, jak se cítíme, když jsme s ním. Jedině tak lze dosáhnout odpuštění; a to je někdy velice obtížný proces.

Teď nemluvíme o duchovním narcisistickém modelu odpuštění. Nemluvíme o elitistických skupinách z Marin County - z této země bezstarostné duchovnosti, kde je všechno snadné, a pokud jeden druhého milujeme, všechno vždy dopadne dobře, takže si s ničím nemusíme lámat hlavu. O tom tu nemluvíme. Mluvíme o překonávání skutečných problémů v každodenním životě tím, že jsme upřímní a snažíme se dojít k odpuštění. Toho dosáhnete tím, že lidem, kteří mohou být dočasně našimi nepřáteli, upřímně řekneme, jak se opravdu cítíme.

Brad v současné době píše knihu, která se bude jmenovat „Truth Tellers: Stories of Success by Honest People" (Pravdomluvní lidé: Příběhy o úspěších, jichž dosáhli čestní lidé). Lidé mu posílají stále nové příběhy. Jsou to příběhy účastníků „semináře o upřímnosti", kteří po absolvování tohoto osmidenního kurzu navštívili své rodiče a ukázali jim video svého života, jež během kurzu natočili. V kurzu dostali hodinu na to, aby ostatním účastníkům vyprávěli svůj životní příběh. Pak byli požádáni, aby si videokazetu vzali domů a ukázali ji svým rodičům, sourozencům, manželovi nebo manželce.

Je to báječný proces. Účastníci vědí už předem, že budou požádáni, aby videokazetu ukázali svým blízkým, a záleží jen na nich, zda to udělají nebo ne. To, co vyprávějí svým přátelům, kteří se zavázali, že budou jeden k druhému naprosto upřímní, se podstatně liší od toho, co lidé obvykle vyprávějí svým rodičům.

Když se pak dívají s rodinou na video, rodiče říkají: „Tak to nebylo.“ Bratr nebo sestra řekne: „Já si to ale pamatuji jinak," nebo „Nevím, jak jsi na to přišel," nebo „Bolí mě, že jsi to řekl.“ V tu chvíli si účastníci kurzu vzpomenou, že jim bylo řečeno, aby zůstali s těmi, jimž vyprávěli svou verzi své společné minulosti a aby o ní pak hovořili. Každý z jejich blízkých má svou vlastní verzi toho, co se stalo, takže rozhovor je někdy velice živý.

Účastníci nám říkají, že tyto rozhovory změnily celou rodinu. A to v pozitivním smyslu. Během rozhovorů si začnou uvědomovat, že jeden druhého opravdu milují a že láska je skutečný, aktuální zážitek vzrušení, nikoli vzpomínka na minulost, již je třeba zachovat. Lásku probouzejí upřímná slova. Neupřímná slova lásku znemožňují. Tyto rozhovory se pak opakují během vánočních a velikonočních svátků. Jsou počátkem nového rozhovoru o tom, čím pro ně život skutečně je, neboť hloubka těchto rozhovorů přesahuje povrchnost jejich „normálních" rodinných vztahů.

Přemýšleli jste někdy o tom, proč lidé žijí roky - ne týdny nebo měsíce, ale třicet, čtyřicet či padesát let - povrchním životem ? Proč to dělají ? A čeho se bojí ?

Bojí se vlastních pocitů.

Většina z nás se bojí. Bojíme se intenzity vlastních pocitů. Vyhýbáme se svým pocitům. Obvykle je interpretujeme a snažíme se „porozumět jim", abychom je nemuseli prožívat na tělesné úrovni. Úroveň emoční interpretace je od života vzdálenější než úroveň vnímání.

Co je například hněv. Hněv není nic než řada tělesných pocitů. Je to ztuhnutí těla, mělký dech, zrychlený tep srdce, napětí v zádech atd. Jsou to jen pocity a nic víc. A jste-li ochotni je prožívat, uvědomíte si, že přicházejí a odcházejí jako všechny ostatní pocity. Většina

lidí si to však uvědomit nechce. Tito lidé mají strach žít na úrovni pocitů, protože si myslí, že se jim něco stane, a proto hledají ochranu v nějakém systému víry. Někteří lidé dávají přednost interpretaci reality před realitou samou.

John Bradshaw říká, že když naženete skupinu vzájemně závislých lidí do místnosti, kde jsou dvoje dveře - jedny s nápisem „NEBE" a druhé s nápisem „HOVORY O NEBI" - všichni půjdou do druhých dveří. Je tomu tak proto, že o nebi raději mluví.

Kdy se lidstvo rozhodlo, že je důležitější příběh než zážitek ? Učinili jsme toto kulturní rozhodnutí vědomě ? Pravděpodobně ne. Možná k tomu došlo jaksi mimovolně během dlouhého procesu lidského vývoje. Pud sebezáchovy a sebeobrana se staly obranou představy, kterou jsme si o sobě vytvořili. Vyhýbat se bolesti je možná instinktivní. A přirozeným rozšířením tohoto instinktu je snaha vyhnout se poškození vlastního ega. Kdosi řekl, že život je snaha vyhnout se nepohodlí a utrpení.

Člověk začal chránit svou představu o sobě samém, protože cítil, že mu hrozí nebezpečí ze strany druhých lidí.

Ve své knize „Třetí šimpanz" se Jared Diamond snaží zjistit, v čem se lidé liší od šimpanzů. Proto porovnává archeologické a antropologické údaje s nejnovějšími informacemi, jež nám poskytlo rozluštění lidského genetického kódu. Když srovnával historický vývoj s vývojem genetické struktury, zjistil, že naším nejbližším příbuzným je šimpanz, protože sdílíme přesně 98,6 procent genů, a tudíž mezi námi není příliš velký genetický rozdíl.

Tak v čem je tedy rozdíl ? Šimpanzi mají jiné sexuální chování a to může být příčinou mnoha rozdílů mezi námi. Když je šimpanzí samice v říji, vydává pach pižma a její tělo mění tvar a barvu, což přitahuje samce. Pět až šest nejsilnějších samců zažene ostatní a pak se páří. Jakmile období říje skončí, samci ztratí o samice zájem.

Diamond říká, že toto „předvádění se" během říje je v přírodě velice běžné, ať už se v tomto přechodném období předvádí samec nebo samice. Ale u člověka je tomu trochu jinak, neboť lidské samici se asi před pěti sty tisíc let toto okázalé předvádění tak zalíbilo, že se od té doby předvádí permanentně. Její zaoblená prsa a hýždě neustále přitahují muže. Proto k sexuálnímu styku mezi lidmi dochází kdykoli, když se naskytne příležitost, nejen v období ovulace. Ženy i muži musejí být neustále připraveni na sexuální styk. V důsledku toho je hladina testosteronu u mužů permanentně zvýšená, což vede ke zvýšené agresivitě. Tohle může být příčinou vývoje lidské mysli. A zároveň to může být důležitým faktorem v tom, co z nás učinilo nejkrutější živočišný druh na této planetě.

Jsme živočišný druh, který nemá s ničím slitování. Během pouhých jedenácti tisíc let, na naší cestě od Beringovy úžiny do Jižní Ameriky, jsme úplně vyhladili mamuty. Kdykoli jsme dostali chuť na steak, nemilosrdně jsme zabili mamuta a zbytky jsme zahodili. Tak se chová člověk.

Ale nezabíjíme jen zvířata. Lidé vraždí celé skupiny svého vlastního druhu. Invaze Ameriky a Austrálie a následné zabíjení domorodců, nacistické Německo, Kosovo a dnešní teroristické útoky - to všechno jsou jen poslední verze staré písničky. Jakmile označíme nějakou skupinu za „nepřítele", můžeme s ní jednat, jak se nám zlíbí. Můžeme zabít všechny ženy, děti a zvířata. Dokud se jedna skupina lidí považuje za nadřazenou, všichni ostatní jsou jen lovnou zvěří. Ve světě, jehož populace přesahuje šest miliard lidí, se otázka omezení našeho sklonu k násilí stala kritickou. Dnes si musíme položit otázku: „Jak můžeme zachránit tuto ohroženou planetu sami před sebou ?“

Tuto planetu zachráníme, až přestaneme užívat slova „lepší". Až si přestaneme myslit, že jsme lepší než nějaká jiná skupina lidí. To je hlavní myšlenkou Nealovy knihy „Přátelství s Bohem". Neale se ve svých rozhovorech ptá: „Kdyby existovalo něco, co bychom mohli udělat, abychom vyřešili nebo alespoň zmírnili naše konflikty, co by to bylo ?“ Jeho odpověď je okamžitá. Skoncujte s myšlenkou nadřazenosti - přestaňte si myslit, že jste „lepší", že jste „vyvolený národ" nebo „národ pod jedním Bohem", nebo že „vykonáváte vůli Aláha" - neboť právě tato myšlenka ospravedlňuje všechno, co děláte druhým.

Kdybyste si uvědomili, že ostatní lidé jsou stejní jako vy a že nikdo není lepší, kdybyste už konečně pochopili, že „jsme všichni součásti jednoho celku", všechny konflikty by okamžitě zmizely.

Súfisté hovoří o posvátném lidském prototypu. Když se dívám na vás a vy se díváte na mě a já si uvědomím, že vaše oči jsou podobné očím, jež vidím, když se dívám do zrcadla, okamžitě pochopím tuto myšlenku. A proto vás pozdravím: „Ahoj, člověče.“ Neboť tady je jeden člověk a tamhle je druhý člověk. Tomu říkají súfisté posvátný lidský prototyp. Jeden člověk uznává druhého: „Ahoj.“ To je podle nich láska. A to je podle nich předpokladem skoncování s válkami.

Otázkou je, proč to nemůžeme pochopit. Proč nemůžeme skoncovat nejen s válkami mezi národy, ale také s rodinnými hádkami. Co nám v tom brání ?

Naše mysl, která není vždy naším nejlepším služebníkem. Společnost, ve které žijeme, nám vštípila víru v lidskou mysl. Brad ve svých knihách říká: „Mysl je něco strašného. Zbavte se jí.“

Zatímco bytí vnímá svět, mysl o něm přemýšlí. To není totéž. Abychom si uvědomili, že druzí lidé jsou rovnocenní - abychom mohli říci „já jsem ti roven a ty jsi roven mně" - musíme si druhých lidí všímat. Musíme je vnímat. Vnímání je ovšem něco jiného než myšlení. Myšlení rozděluje existenci do kategorií, zatímco vnímání uznává božství v druhém člověku.

Lidé dávají přednost myšlení před vnímáním, protože se domnívají, že své myšlení ovládají, a proto mohou ovládat sami sebe i druhé. To je samozřejmě iluze, ale my si jí velmi vážíme. Lidé se cítí „bezpeční", když si myslí, že jim myšlení dává moc nad jejich životem.

Nicméně myšlení vyvolává strach. Je tomu tak proto, že si všechno představujeme na základě jen částečně vědomých vzpomínek, místo abychom vnímali to, co se děje kolem nás v přítomném okamžiku. Pro mysl je strašné, když přiznáte, že na úrovni bytí jsou všichni lidé rovnocenní. Mysl to nemá ráda, protože se považuje za něco zvláštního a myslí si, že vy jste s ní totožní. Neví, že jste bytost, která má mysl.

Proto si myslíme, že pro nás není dobré přiznat to, co vnímáme. Není to dobré pro naši vládu, není to dobré pro naši ekonomiku, není to dobré pro naše náboženství a není to dobré pro žádnou oblast našeho života. Tohle si myslíme, protože nás to naučili ostatní vystrašení lidé.

Kdybychom se soustředili spíš na své pocity než na své myšlenky, pak by kontrolu nad naší myslí převzalo naše ztotožnění se s naším vlastním bytím i s bytím druhých lidi. To nám ovšem připadá problematické. Dělali bychom to, co nám říká hlas našeho srdce. Podřídili bychom svou mysl svému bytí a nebyli bychom schopni předvídat, co se stane, protože bychom to předem nevěděli.

Všichni jsme opakovaně varováni, abychom neorganizovali svůj život na základě soucitu. A to z velmi dobrého důvodu. Soucit je hrozbou našemu navyklému způsobu života.

Vzpomínání je jednou z forem představování. Když na něco vzpomínáme, vlastně si představujeme, že se stane to, co se už jednou stalo. Tohle vám říkají lidé, kteří nad vámi mají moc a kteří se o ni nechtějí dělit. Tito lidé si vymýšlejí různé věci a způsobují různé události, které potvrzují jejich učení. Učitelé i rodiče vás učí, abyste byli paranoidní pro své vlastní dobro.

Nicméně představovat si, co se stalo v minulosti, je něco jiného než prožívat to, co se děje v přítomnosti. My (to jest Brad a Neale) věříme, že žít v přítomném okamžiku je jediný způsob, jak se naučit mluvit pravdu a začít milovat sami sebe i ostatní lidi. Jsme přesvědčeni, že láska a pravda jsou totéž a že člověk nemůže opravdu milovat, pokud nemluví čistou pravdu a nic než pravdu.

Je pochopitelné, že jsme se v minulosti tak nechovali. Strach je velice mocný. Nicméně nemusí trvat věčně. A nesmí trvat věčně, pokud chceme změnit svět a svůj život.

A právě to chce mnoho lidí. Chtějí to proto, že způsob, jakým dnes žijeme, kolektivně i individuálně, prostě nefunguje a my si to uvědomujeme. Dochází ke stále větším konfliktům. Konflikt se stává způsobem života. Zabíjíme druhé kvůli těm nejmalichernějším neshodám. Vzrůstá všeobecné násilí, stoupá počet rozvodů a sebevražd, děti v našich školách po sobě střílejí a poslední dobou se rozmáhá mezinárodní terorismus. To vše jen potvrzuje, že náš způsob života nefunguje. A proto chceme změnit svět a svůj život. Tato kniha obsahuje neuvěřitelný nástroj, který nám v tom pomůže.

Tím nástrojem je upřímnost.