Upřímností k Bohu

Neale Donald Walsch, Dr. Brad Blanton

(3) STRACH A HNĚV

Když hovoříme o upřímnosti, máme na mysli totální upřímnost v našich vztazích. Když jsme psali tuto knihu, uvědomili jsme si, že máme rozdílné názory na některé věci. Často jsme o tom diskutovali, abychom své názory jeden druhému objasnili. Nakonec jsme se dohodli. Brad řekl: „Dáme čtenářům najevo, že spolu ve všem nesouhlasíme, aby viděli, jak jsme použili upřímnosti a pravdomluvnosti jako prostředku k tomu, abychom pokračovali ve spolupráci. Uveďme naše neshody v knize !“

A tady jsou. Uvádíme je proto, že doufáme, že až si knihu přečtete a uvidíte, kam jsme se dostali, dovíte se víc o moralismu, hněvu a individuální i společenské transformaci.

NDW: Mnoho lidí říká: „Jsou chvíle, kdy nemůžeš být upřímný. V některých situacích se totální upřímnost stává brutalitou.“ To je sice pravda, ale hodně záleží na tom, jak svou pravdu prezentujeme. Znal jsem jednoho učitele bojových umění jménem Futzu, což je čínské slovo, které znamená „mistr". Ten mi říkal: „Mluv pravdu, ale užívej vlídná slova.“

BB: S tím nesouhlasím a vůbec se mi to nelíbí. Futzu jen opakoval otřepanou frázi. Tím jen povzbuzoval lidi, aby byli taktní. Já taktnost nesnáším. Obvykle je to jen jiná forma Ihaní. Kdyby tím myslil, „buď klidný, i když někomu nadáváš", pak bych s tím souhlasil. Ale většina lidí v západním světě si to vysvětluje jinak. Většina lidí to chápe jako morální příkaz, který je navíc velmi nebezpečný: „Řekni, co musíš, ale dávej si pozor, abys druhého neurazil.“

Mnozí východní učitelé si neuvědomují, ke komu mluví - nevědí, že jejich slova zní jako prázdná ponaučení, na něž je západní člověk zvyklý, neboť jsou v souladu s moralismem židovsko-křesťanské tradice, ve které jsme ty a já byli vychováni.

Pravda někdy zraňuje. Ale já si myslím, že bychom měli pravdou jeden druhého zraňovat a pak spolu zůstat, dokud to nepřekonáme. Není to tak hrozné jako tělesné zranění.

Pravdivým výrokem můžeme „zranit" něčí ego nebo jeho představu o sobě samém. Považovat slovní útok za stejně nebezpečný jako tělesné napadení, je druhem psychózy. Slovní útok není totéž co fyzické napadení.

Nemyslím, že bychom si měli dávat pozor, abychom neurazili city druhých. Myslím, že ztotožňování tělesné bolesti s bolestí citovou je příčinou toho, že chodíme kolem nepříjemných věcí jako kolem horké kaše a pak máme vztek, že jsme neřekli pravdu. Vůbec nezáleží na tom, jak svou pravdu prezentujeme. Nejsme tu ve škole půvabného chování. Brutální jsou jen skutečná tělesná zranění. Upřímnost není brutalita.

NDW: Souhlasím s tebou, že „brutalita" je příliš silné slovo, abychom jím označovali totální pravdomluvnost. Vím, že je velký rozdíl mezi tělesnou „brutalitou" a zraněním, které člověku můžeme způsobit tím, že mu řekneme pravdu. Slovo „brutalita" je přehnané. Ale není přehnané slovo „krutost"; a krutost k citům druhých je stejným prohřeškem jako krutost k jejich tělu. Fyzická krutost bolí méně, ale přesto bolí. Zatímco slovo „brutalita" je příliš silné, slovo „krutost" je velmi výstižné - a duševní krutost je nepřijatelná mezi milujícími lidmi v mém světě - je nepřijatelná dokonce i ve službě upřímnosti. Nebo je snad důvěrnost za cenu dobroty tvou nejvyšší prioritou ?

BB: Důvěrnost je opravdu vysokou prioritou. A často přichází po velmi krutém zážitku.

NDW: Ptal jsem se, zda je důvěrnost za cenu dobroty nejvyšší prioritou. Moje otázka se týká našich rozhodnutí - nejvyšších rozhodnutí, která činíme v lidských vztazích. Jsem přesvědčen, že můžeme být důvěrní a upřímní, aniž musíme být krutí a nelaskaví.

BB: S tím nesouhlasím. Mám dojem, že jsi byl vychován v ještě horší škole půvabného chování než já, a tvoje obavy, abys nikoho neurazil, mi připadají urážlivé. Souhlasím s tím, co jsme říkali předtím, a také s tím, o čem budeme mluvit později, ale nesouhlasím s tvým názorem, že bychom měli vyjadřovat pravdu podle nějakých norem „dobroty". A moje odpověď na tvou otázku zní ano, i když je to příliš široká otázka. Důvěrnost za cenu dobroty je pro mě nejvyšší prioritou.

NDW: Jsi výjimečný člověk, Brade, a myslím, že v hloubi duše potlačuješ hněv (možná ti v životě lidé hodně lhali), jenž deformuje onu část tvého já, která by nikdy k nikomu nebyla krutá. Co je vlastně krutost ? Je kruté říci někomu pravdu urážlivým způsobem ? Nelze snad říci urážlivou pravdu způsobem, který není krutý ?

BB: Myslím, že je nutné rozlišovat. Oba souhlasíme, že pravda někdy zraňuje. Ale nevěřím, že „krutost" namířená proti mysli je totéž jako „krutost" namířená proti srdci. Například soucit je krutý vůči mysli, ale zároveň posiluje srdce. E.E. Cummings kdysi řekl: „Je-li básník někým, pak je někým, kdo miluje přesnost, jež vyvolává pohyb.“ Jako terapeut se považuji za takového básníka. Když urážím něčí mysl, vyvolávám pohyb, abych ho osvobodil z vězení mysli. Miluji bytí člověka, s nímž jsem v kontaktu, a s téměř chirurgickou přesností urážím jeho mysl, zatímco miluji jeho bytí.

Plést si soucit s laskavostí při konfrontaci názorů mysli druhého člověka - i když si on sám myslí, že je totožný se svou myslí - je chyba, které se dopouštějí někteří terapeuti a poradci. Některé terapeutické zásahy do mého osobního života byly šokující a bolestivé a zároveň velice užitečné - jako když ti někdo strhne náplast i s chlupy na ruce - takže jsem je nakonec ocenil.

Někteří lidé jsou pyšní na to, že jsou extrémně sebekritičtí, ale my víme, že jsou to idioti, které žene jejich ego. Naší povinností je říci jim to. Lpět na negativní představě o sobě samém je stejně egotistické jako lpět na představě pozitivní. K tomu, aby se tito lidé osvobodili od své mysli, je nutné, aby jim to řekl někdo, kdo je miluje, i kdyby jim to měl opakovat nesčíslněkrát. Otázka zní takto: „Měli bychom tyto lidi milovat a nebát se zranit jejich city, nebo bychom měli být ,laskaví' a nechat je na pospas jejich sebetrýzni ?“

Když s někým cítím opravdový soucit a snažím se ho osvobodit od jeho vlastní mysli, pak mohu říci: „Ty ubohej parchante, máš hlavu tak hluboko v zadku, že ji ani nemůžeš chytit za uši a vytáhnout ji.“ A věřím, že je možné být úplně svázán s tímto bytím a zároveň vyjádřit svou lásku k „bytí, které vnímá" - což je jeho základní identita, právě tak jako moje. Urážím jeho mysl. Ctím jeho bytí tím, že mu říkám, že jeho mysl je plná sraček jako štědrovečerní krocan. Takovéto konfrontace obvykle končí smíchem a slzami vděčnosti a uvolnění pro nás oba.

Bylo to od tebe velice milé, ale právě jsi mě poctil tím, že jsi mi řekl, že mě miluješ a že si myslíš, že v sobě potlačuji pocity hněvu. Byl jsi velmi laskavý a já to pochopil a fungovalo to. Miloval jsem tě a řekl ti, že jsi podle mého názoru hlupák. A když o tom teď přemýšlím, i já jsem byl docela milý. Pravděpodobně máme pravdu oba. Moje prohlášení ti mohla připadat krutá a urážlivá, ale myslím, že mi pomohla sblížit se s tebou, a věřím, že pomohla i tobě. Ani jeden z nás se neurazil, ačkoli toho naše mysli mohly využít, kdyby chtěly.

Ale snažit se být za každou cenu laskavý je stejně problematické jako kterékoli jiné morální stanovisko mysli a navíc to jen zhoršuje naši základní kulturní nemoc. Proto říkám, že moralizování je opakem soucitu. A moralizování o soucitu je ze všeho nejhorší.

NDW: Nejde o „moralizování", jde o duchovnost. A to je něco jiného. „Dobrota" je duchovní vlastnost, není to morální otázka. Laskavost, mírnost a dobrota jsou pro mě stavy bytí, nikoli morální příkazy. Mohu uvést příklad ? Já bych nikdy nepoužil taková slova jako ty jen proto, abych někoho o něčem přesvědčil. Myslím, že taková slova nejsou nutná. A nejsou ani moc přesvědčivá, právě naopak. Myslím, že oslabují účinek argumentu.

Myslím, že není nutné mluvit jako Howard Stern. Raději bych mluvil jako Mahátmá Gándhí. Neomalenost působí hořkost, vlídnost léčí.

BB: Neomalené chování někdy léčí. Erik Erikson ve svém životopisu Gándhího říká, že se Gándhí choval dost sprostě ke své manželce a dětem.

NDW: Ach Bože, doufám, že mě nebudeš jednou posuzovat podle toho, co o mně napíše nějaký spisovatel !

BB: Erik Erikson není žádný tuctový spisovatel. Patří k největším duchům dvacátého století a vždycky si uvědomoval, že pravda se skrývá v detailech. A kromě toho je jisté, že budeš posuzován podle toho, co o tobě někdo napíše. Ostatně tak budeme posuzováni všichni a nic proti tomu nemůžeme dělat !

NDW: Brade, snažím se ti jen vysvětlit, že je možné někomu říci, že si myslíš, že svou myslí ubližuje sobě i druhým, aniž mu musíš ubližovat svou myslí. Souhlasíš se mnou ?

BB: Myslím, že to je možné. Dokonce si myslím, že je to možné ve většině případů, a kdykoli tomu tak je, vždycky to přivítám. Ale také je možné mluvit s lidmi otevřeně, i když je to zraňuje, ale pak s nimi musíme zůstat, dokud se s tím nevyrovnají. Když máme vztek, musíme se rozzlobit, svůj vztek prožít a nakonec jej překonat. Když nás někdo zraní, musíme svou bolest prožít a překonat ji. Když se rozzlobíme jeden na druhého a když jeden druhého urážíme, musíme spolu zůstat, dokud se s tím oba nevyrovnáme. To už se v životě stává. A není na tom nic špatného. Je to vlastně docela dobré. Prohlubuje se tím důvěrnost našeho vztahu. Vážím si druhého za to, že se mnou zůstal, a on si váží mě z téhož důvodu. Jeden druhému odpustíme a žijeme dál.

NDW: Příteli, samozřejmě s tebou souhlasím, když říkáš: „Když máme vztek, musíme se rozzlobit, svůj vztek prožít a nakonec jej překonat. Když nás někdo zraní, musíme svou bolest prožít a překonat ji. Když se rozzlobíme jeden na druhého a když jeden druhého urážíme, musíme spolu zůstat, dokud se s tím oba nevyrovnáme.“ Já sám jsem mnohokrát řekl totéž. Ale teď mluvím o tom, jakou roli hrajeme v bolestné zkušenosti druhého. Znovu a znovu opakuji, že vždycky můžeme najít vlídný způsob, jak člověku říci nepříjemnou pravdu. Nemusíme mluvit hrubě. Nemusíme nikomu říkat, že „má hlavu plnou sraček", nemusíme používat sprosté výrazy jako „parchant" nebo „hajzl". Nadávat není nutné; a není to ani přesvědčivé. To je všechno, co se ti snažím vysvětlit, Brade. „Mluv pravdu, ale užívej vlídná slova.“

Samozřejmě že se lidé občas zlobí, Brade. Samozřejmě že se každý někdy cítí uražen. Ano, to se stává. A také s tebou souhlasím, když říkáš, že se náš vztah a vzájemná důvěra prohloubí, když jeden druhému odpustíme. S tím vším souhlasím, ale nemohu souhlasit se způsobem, jakým své názory formuluješ. Říkáš mi, že je v pořádku mluvit s lidmi hrubě, pokud jim říkáš pravdu. Já na to mám jiný názor. Tento způsob pravdomluvnosti by nevyjadřoval, čím opravdu jsem a čím chci být.

Říkáš, Brade, že jsem „byl vychován v ještě horší škole půvabného chování" než ty. Ale mně se zdá, příteli, že tvůj přístup byl silně ovlivněn „školou života", ve které byla vychována většina lidí a ve které všichni věří, že „dobří lidé končí poslední" a že jakékoli chování včetně násilí je ospravedlnitelné, pokud to vyřeší nějaký obtížný problém.

BB: Mentální krutost není násilí, i když může urážet něčí city. Mentální krutost uráží city člověka, který se ztotožňuje se svou představou o světě a o sobě samém. Proto dobří lidé často končí poslední.

NDW: Sakra, Brade, v tomto ohledu máme opravdu rozdílné názory. A pravděpodobně i velice rozdílnou životní zkušenost. Mně je naprosto jasné, že mentální krutost je násilí. A je to násilí nejvyššího stupně. Lidé nejsou svým tělem, Brade. Lidé jsou svou duší. Člověk je duch, který má tělo, ale není s tělem totožný. Když zločinci někoho chytí a chtějí ho zlomit - když ho nechtějí zabít, ale jen zlomit - nesnaží se ho zmlátit, protože to na opravdu silné lidi nepůsobí. Proto se snaží zlomit jeho ducha. Tohle ví každý policejní vyšetřovatel.

Tvrdá práce - tělesně namáhavá a vyčerpávající - není ani zdaleka nejhorším trestem. Nejhorším trestem je být uvězněn na samotce. „Mentální krutost není násilí ?“ No ne ! Dovol mi, příteli, abych s tebou nesouhlasil. V mém světě je bezohledné vyjadřování pravdy považováno za krutost, a tudíž je to forma násilí.

Brade, líbí se mi, že radíš lidem, aby vždycky mluvili pravdu, a obdivuji se tomu, že sám říkáš pravdu své rodině, přátelům i klientům. V tomto bodě spolu souhlasíme. Ale nesouhlasím s tvým názorem, že je správné říkat pravdu urážlivým způsobem. Jestliže to děláš při terapii, zdá se mi, že k řešení problému používáš tutéž energii, která problém způsobila.

BB: A co je na tom špatného ?

NDW: Einstein říkal, že to je druh šílenství. Snažit se řešit problémy použitím energie, která problémy způsobila, je šílenství.

BB: Ne, Einstein řekl, že problémy nelze řešit opakováním toho, co je způsobilo. To znamená, že je šílené dělat stále totéž a očekávat jiné výsledky.

NDW: Jako například zabíjet lidi proto, abychom jim zabránili zabíjet lidi. Nebo užívat násilí proto, abychom druhým zabránili chovat se násilnicky, jako onen otec, který uhodil syna a křičel: „Kolikrát ti mám opakovat, že nemáš mlátit svého bratříčka ?“

BB: Tohle srovnání se mi nelíbí a myslím, že není na místě. (Vlastně tím říkáš, že ačkoli věřím v ideál pravdomluvnosti a upřímnosti, mojí emocionální reakcí je nenávist.) A také se mi nelíbí tvůj výraz „tvoje pravda". Nemyslím, že existuje „tvoje pravda" a „moje pravda", neboť názory jsou jen názory a ne pravda. Pravdivá je prožitá zkušenost. Mluvit pravdu znamená oznamovat to, čeho sis všiml, ať už to je pocit, myšlenka nebo něco, co jsi udělal nebo viděl ve vnějším světě. Pravda, která je pro každého v podstatě stejná, je pravda zkušenosti. Je to oznámení toho, co vnímáš. Můžeš mít určitý názor a můžeš jej pravdivě vyjádřit, ale tvůj názor je jen vyjádřením myšlenek, které tě napadly.

Připouštím, že to, co vnímáš, může být něco jiného než to, co vnímám já. Ale to, co si já myslím o tom, co vnímám, a co si ty myslíš o tom, co vnímáš ty, je v podstatě blbost. Nicméně chceme-li být upřímní a chceme-li jeden druhého opravit, musíme to říci.

Pravdomluvnost tě osvobozuje. Mluvit pravdu znamená říkat to, co vnímáš a vidíš. Občas to znamená, že musíš říci něco, co si myslíš, že bys říci neměl. Znamená to, že se řídíš spíš pocity než ideály. Jak řekl E.E. Cummings: „Ten, kdo se zabývá skladbou věcí, tě nikdy opravdu nepolíbí.“ Prožívání pocitů a upřímné vyjadřování jak pocitů, tak názorů ti pomůže odpoutat se od nich a změnit je. Řídit se pocity je trochu děsivé, protože nemáš takovou jistotu, jako když si myslíš, že víš, co máš dělat. Nicméně čím méně máš iluzí, tím jsi svobodnější.

NDW: Říkáš, že zraňuješ lidi proto, abys jim zabránil zraňovat druhé - včetně sebe samých. Myslím, že způsob, jakým s lidmi mluvíš, je zraňuje. Zejména proto, že tak mluví někdo, koho respektují.

Věřím, že si myslíš, že druhé musíš občas šokovat, abys je probudil z letargie. Já si to nemyslím. Slovní pohlavek není tak účinný jako slovní pohlazení. Nejde o to, zda je slovní pohlazení morálně správné. Jde o to, že je mnohem účinnější. A také léčivější. A pokud se mě týká, je duchovnějším projevem lásky a také toho, čím jsem.

BB: V tomto ohledu jsme na tom stejně. Lidé obvykle nějak pochopí, že je mám rád. Možná je to proto, že mám jižanský přízvuk, nebo proto, že vidí, že jim pozorně naslouchám. Chápou, že jsem na jejich straně. A tak tomu skutečně je. A když si dovolí mě slyšet a reagovat - když mi začnou také nadávat - mám z toho radost. Pak přestávám být autoritou, která druhým říká, jak mají žít, a stávám se obyčejným člověkem, který se snaží řešit své problémy jako oni. Nesnažím se nikoho šokovat. Snažím se jen prorazit obvyklé duševní zábrany. Možná to je jižanský způsob. Ačkoli můj přítel Raven, který vyrostl v New Yorku, říká, že to je i newyorský způsob.

NDW: Pro mě je každý akt aktem sebeurčení. Nechci být někým, kdo považuje druhé lidi za pitomce a kdo jim nadává. Odmítám to i ve jménu „drsné lásky". Nedělal bych to ve jménu žádné lásky.

BB: Přiblížili jsme se k porozumění, ale stále se ještě hodně rozcházíme. Oba souhlasíme, že jsme milující lidé. Oba jsme v podstatě lidé, kteří vnímají. Jakmile se však dostaneme k otázce společenského sebeurčení, začneme se rozcházet. Ty jsi katolík a patříš ke střední vrstvě. Já jsem bílý barbar. Oba jsme měli to štěstí, že jsme objevili lásku. Každý z nás ji projevuje svým způsobem.

Řeknu ti, čemu věřím, alespoň dnes. Jsme lidé. Máme mysl. Naše mysl myslí a porovnává, posuzuje sama sebe i druhé. Zlobíme se, protože jsme přesvědčeni, že naše názory jsou pravdivé. Buď své názory vyjádříme a rozzlobíme se, nebo je nevyjádříme. Určitě budeš souhlasit s tím, že když se chováme vlídně, ačkoli máme vztek, nebo když se chováme laskavě jen proto, že máme nějaký duchovní ideál, pak je to přetvářka. Je to pokrytectví. Chovat se vlídně, když se necítíme dobře, je pro druhé lidi, zejména pro děti, otravné. Naše názory se liší, kdykoli se dostaneme k otázce sebeurčení (nebo lépe, ke společenskému definování sebe sama), protože, jak už jsme se shodli, ty jsi bytost, která vnímá a vytváří svůj svět v každém okamžiku, jsi bytost, kterou bychom mohli nazvat Bohem.

Když se rozhodneš jednat určitým způsobem a definuješ tím sobě i druhým, kdo opravdu jsi, musíš si dávat obzvlášť dobrý pozor, abys mluvil pravdu. Chováš-li se laskavě jen proto, aby sis zachoval svou image nebo aby ses nezpronevěřil nějakému duchovnímu ideálu, pak lžeš. To je normální. A je to příčinou zloby, kterou vidím u mnoha lidí, zejména u manželských párů. Já si však myslím, že je lepší na tento druh pokrytectví upozornit než jej podporovat. Nepochybuji o tom, že chceš být opravdu upřímný a že si laskavosti vážíš, ale myslím že své motivy bezděčně přisuzuješ i druhým lidem.

NDW: Brade, myslím, že v tomhle se nikdy neshodneme, a to je v pořádku. Nemyslím si, že lžu, když se chovám laskavě i ve chvílích, kdy mám vztek, a že to dělám proto, abych se „nezpronevěřil nějakému duchovnímu ideálu". Naopak si myslím, že tím vyjadřuji nejkrásnější pravdu o tom, čím opravdu jsem. Je pravda, že se často chovám laskavě, i když jsem naštvaný. A budeš věřit tomu, co teď řeknu ? Myslím, že každý člověk je schopen být „naštvaný laskavě". A nemyslím si, že by takovéto chování otravovalo druhé.

Hněv a násilí nejsou neoddělitelně spojeny; hněv a hrubost nejsou nutně partnery; hněv a slovní urážky nemusejí jít nutně ruku v ruce.

BB: To nemusejí a já to neříkám. Ale někdy tomu tak je a ty se chováš pokrytecky, když se kontroluješ a neřekneš svůj názor a když nevyjádříš, jak se opravdu cítíš.

NDW: V mé kosmologii je hněv jednou z pěti přirozených emocí (zármutek, hněv, strach, závist a láska). Rozzlobit se je naprosto přirozené, a proto bychom svůj hněv neměli sublimovat, skrývat ani popírat. V tom spolu souhlasíme. Oba věříme, že hněv je potřeba upřímně vyjádřit. Když jsi naštvaný, řekni, že jsi naštvaný. Když jsi nervózní, řekni že jsi nervózní. Ale můžeš to říci vlídně. Nemusíš, ale můžeš. A já osobně nevidím žádný důvod, proč bych to neměl dělat.

Nemyslím, že vyjadřovat hněv hrubým způsobem je nutné, účinné nebo prospěšné - pokud chceme dosáhnout větší pohody a důvěrnosti.

Vyjadřovat hněv jen proto, abychom hněv překonali, je nejdelší cesta k pohodě a klidu. A navíc si myslím, že je to dost primitivní.

BB: Doufám, že to je primitivní, neboť civilizovaný způsob prostě nefunguje.