Višnu

Višnu (Devanágarí विष्णु) je v konceptu Trimúrti jeden ze tří hlavních hinduistických bohů (další dva jsou Brahma a Šiva), ovšem má mnoho přívrženců (tzv. vaišnavové či višnuisté), kteří ho považují za nejvyššího a jediného skutečného Boha (konkrétní atributy, které mu přičítají, se liší podle duchovních škol, apod.). Jako většina hinduistických bohů má i Višnu mnoho dalších jmen (existuje několik verzí jejich oslavných seznamů zvaných Višnu Sahasranáma, dosl. '1000 jmen Višnua') - další nejčastější je asi Nárájana. Vztahují se k němu i jména jeho avatárů (nepřesně inkarnací).

Vzhled

Zobrazovány bývá s do modra zbarvenou či tmavou pletí ('šjáma') a se čtyřma rukama, v nichž drží:

ulitu (pančadžanja), z níž tryská pět živlů,

disk (sudaršana), který seká hlavy všech démonů,

lotos (padma) představující čistotu a pravdu,

palcát (kaumodakí) představující základní sílu, z níž jsou všechny ostatní síly odvozeny.

Tyto předměty mají ještě mnohé další významy.

Kult

V dobách védského náboženství to byl (podle moderních, nikoliv tradičních názorů) málo významný sluneční bůh, zatímco v Puránách je jedním z nejvyšších bohů. Jeho příznivci považují Višnua za jediného boha, který stvořil svět, vše řídí a má nejvyšší moc. Není však možné určit přesný počet Višnuových příznivců, protože fakt, že uctívají tohoto boha, nemusí nutně znamenat, že neuctívají i další. Podle stránky www.adherents.com počtem přesahují příznivce Šivy a ostatních védských tradic. Geografické rozšíření také není možné přesně určit, protože višnuistické chrámy se nacházejí po celé Indii. Zvláště velký počet jich je v jižní Indii.

V Rgvédu Višnu překročil všechny tři světy, aby je vytrhl z moci démona Baliho. Áitaréja bráhmana začíná poznámkou, že Agni je nejnižším a Višnu nejvyšším z dévů. Taittiríja áranjaka z Kršna Jádžurvédy chválí Nárájana (Višnua) jako samotné Brahman ve strhující metafyzické básni. Na tento text se dovolávali stoupenci filosofické školy Vaikhánasa.

Mahábharata popisuje, kterak mudrc Nárada v místě zvaném Badarikášrama v Himálaji potkal světce vypadající jako nadlidé (Naru a Nárájanu). Ti Náradu zasvětili do tajemství severní země Švéta dvípy, bílého ostrova. Tam Nárada doletěl s mezizastávkou na hoře Méru (dle Roberta Nového Pamíru). Zde se seznámil s nebeskými obyvateli a lidskými uctívači Višnua Nárájany jako svrchované osoby (uttamapuruši). Popis Švéta dvípy v Nárájaníji, části Mahábharaty, připomíná legendární Šambhalu mahájánového buddhismu. Badatelé včetně R. Nového jsou však opatrní a netvrdí, že obě legendární krajiny jsou jedna a tatáž země. Nárada přinesl tuto nauku uctívání Vásudévy-Nárájany do Indie. Dle tradice se předání nauky zúčastnili u obřadu ašvamédha (oběti koně) také mudrcové Kapila, první indický fyzik a tvůrce nauky o tattvách, sánkhji, a Tittiri, autor Taittiríja Jádžurvédy. To prý vysvětluje dva proudy Nárájaníja sampradáji v Indii: Vaikhánasa spojený s védským rituálem a Paňčarátra, nejstarší tantrický a jógový systém. Paňčarátra ágamy jsou obsáhlá kosmologická díla (Ahirbudhnja samhitá, Puškarágama, Padma ágama, Lakšmí tantra, Sanatkumára samhitá, Agastja samhitá a desítky dalších knih) rozdělená na části rituální, teoretické, kultovní a jógické. Teorie paňčarátrového višnuismu zahrnuje nauku o vjúhách, emanacích Vásudéva Nárájany až po prahmotu, který se liší od šivaistické teorie 36 tattev. Višnuistické směry předkládají úžasnou praxi bhaktijógy (Bhagavad gítá, Višnupurána, Náradíjabhaktisútra, Šándiljabhaktisútra), o třech aspektech: - Višnu a láska k jeho avatárům (vtělením) jako spásonosný vzor pro život - Avatáři jako expanze osobního Boha - Višnu jako nezanikající blaženost Brahman, který je sat čit ánanda (bytí, vědomí a blaženost). Bhakti je tedy hlubší idea, než by se na první pohled zdálo z představy věčně hledící duše na obraz Pána v nebi (paramamúrti). Bhakti svrchovaného uskutečnění je dle R. Nového nerozpustitelné sebeuvědomování se v realizaci Brahman jako neosobní a zároveň osobní a milostivé lásky a blaženosti. Taková nadzkušenost či samádhi prý vyrovnává princip poznání Védánty, samádhi jógy Pataňdžaliho a šúnjá prázdnoty mahájány.

V dobách silného rozšíření Buddhismu je Višnu uctíván jako ochránce Buddhy a Buddhů, v Kálačakra tantře je ničitelem barbarů (Kalkí), tak jako ve višnuismu. Paňčarátra naukou o dvanácti hlavních a dvanácti vedlejších emanacích Vásudévy zřejmě ovlivnila nauku vadžrajány o emanacích mandal Buddhů a bódhisattvů z Buddhy Vairóčany. Višnu a prvotní Buddha byli leckdy ztotožňováni, což je dodnes patrné v Nepálu (např. Muktináth).

Nauka o emanacích Višnua (Ahirbudhnja samhitá, Padma tantra) uvádí, jak Vásudéva paramátman vyzářil bohyni míru a lásky Šántidéví s bílou září, dále Sankaršana Šivu a červenou, štěstí dávající Šrí, Pradjumnu a žlutou moudrost Sarasvatí, Purušóttamu a černou Rati, neproniknutelnou prapřírodu (mahat-tattvu). Emanace Višnua dále vyzářily tyto hlavní aspekty: Vásudéva: Kéšavu, Nárájanu a Mádhavu Sankaršana: Góvindu, Višnua a Madhusúdanu Pradjumna: Trivikramu, Vámanu a Šrídharu Aniruddha: Hršíkéšu, Padmanábhu a Dámodaru

Těmto emanacím se říká dvanáct nesmrtelných Sluncí dvanácti měsíců roku. Jsou vyššími principy dvanácti Áditjů, kteří se střídají v pozici boha slunce během roku. Padma ágama I,2 rozvádí toto učení o emanacích Nárájany Vásudévy do učení zrcadlení (vjúha) aspektů Mahávišnua ve světech máji. Tyto emanace se účastní Boží hry (lílá). Vjúha Vásudéva emanuje jiného Vásudévu, z něhož pochází Purušóttama a z něho Džanárdana. Vjúha Sankaršana emanuje jiného Sankaršanu, z něhož pochází Adhókšadža a Upéndra. Vjúha Aniruddha emanuje jiného Aniruddhu, z něhož pochází Ačjuta a Kršna. Celkem je to 24 emanací Vásudévy-paramátman jako Višnua.

Systém paňčarátrové kosmologie je obdobně náročný jako nauka Šiva ágamy a vyžaduje hluboké studium rozdílů nauk emanací Višnua v písmech a tradicích.

Avataři

Z tohoto seznamu je někdy vyjmut Buddha a místo něj (chronologicky před Krišnu) je zařazen Balaráma.

Existují i jiné, různě dlouhé seznamy Višnuových inkarnací (většinou 12 nebo 22). Bhágavata purána (Šrímad Bhágavatam) jmenuje 25 Višnuových inkarnací, ale také uvádí, že jich je nespočet (1.3.26).

Dále jsou z Purán známé podoby zvané svámša, které se dělí na podoby pocházející ze Sankaršana a podoby různých inkarnací. Ze Sankaršana pochází tři puruša avatárové:

1. Káranódakašájí Višnu

2. Garbhódakašájí Višnu

3. Kšíródakašájí Višnu

Káranódakašájí Višnu je také znám jako Mahávišnu, který leží věčně v oceánu příčin (Káranódaka) a z pórů Jeho těla vychází všechny vesmíry. V okamžik Jeho výdechu vesmíry vznikají, při nádechu zas zanikají a navracejí se do Jeho těla. To znamená, že každý vesmír má trvání pouze po dobu Jeho nádechu a výdechu. Mahávišnu se po tu dobu expanduje do každého vesmíru v podobě Garbhódakašájí Višnua ležící na oceánu Garbhódaka v tomto vesmíru. Kšíródakašájí Višnu je podoba Boha, jež sídlí v tomto vesmíru v oblasti Šišumára (oblast Polárky) na své planetě Švétadvíp v oceánu Kšíródaka a v této podobě se rovněž nachází v srdcích všech živých bytostí počínaje rostlinami a zvířaty a konče dévy. Tato podoba je známá jako paramátmá (nadduše).

Vztahy s ostatními bohy

 

Jeho manželkou či družkou (šakti) je Lakšmí, která Višnua doprovází v jeho inkarnacích (jako Rámova žena Síta, Krišnova Rádha), atd.).

Lakšmí je Bohyní štěstí, hojnosti a zdraví. Zastupuje ženský, zemský aspekt udržujícího principu. Tedy energie, která posiluje život a drží jej pohromadě. Lakšmí se rovněž nazývá Šrí(ctěná) nebo Kamala či Padma, jména která jsou odvozená od lotosového květu.

Kdo ctí Lakšmí, jinými slovy kdo bezmezně věří že o něj bude vždy postaráno, tak bude pokojně kráčet životem pln bohatství a štěstí.