Odhalená kabala #8: Není nikdo jiný kromě Něj, část 1

Lekce představená americkému televiznímu kanálu, Shalom TV

Anthony Kosinec

• Zvýtazněno: Původní Baal HaSulamův text
• Normální: Komentáře Tonyho Kosineca
• kurzíva s malým prvním písmenem: zvýrazněná slova
• Kurzíva s Velkým prvním písmenem: názvy a přepisy z hebrejštiny

Poznámka: Pro překlad tohoto videa byl použit český překlad článku z knihy Šamati (v knize se občas trochu liší od toho, jak jej Tony čte)

Ahoj a opět vítejte v Odhalené kabale, jsem Tony Kosinec.

V této lekci se blíže podíváme na kabalistický článek, něco, na co jsme se dívali před pár lekcemi, ale podíváme se na to detailněji. Je to článek zvaný Není nikdo jiný kromě Něj. Nento článek pochází z knihy Šamati. (Šamati znamená „Slyšel jsem“). Tyto články byly lekce, které říkal Baal HaSulam svým studentům a jeho syn Rabaš (Rav Baruch Šalom HaLevi Ašlag) byl jeden z jeho studentů a psal, co jeho otec řekl, a schovával si to v malém osobním zápisníku. Tento zápisník bylo něco, co u sebe měl pořád. Měl pár knih, ke kterým se ne neustále vztahoval a toto, pokyny, intrukce a slova svého otce is držel blízko u sebe.

Rav Michael Laitman, jež je mým učitelem, a učitelem Bnei Baruchu, byl osobním asistentem rav Barucha. Staral se o všechny jeho záležitosti a byl s ním pořád. Byl jeho přímým žákem a v době ke konci ravova Baruchova života, byl rav Laitman s ním. Byl s ním v nemocnici; byl s ním během toho procesu. Během doby, co s ním studoval, mu Rabaš ukázal mnoho textů, které předtím neviděl, a které nebyly sdíleny s některými jinými studenty, a rav měl o tomto zápisníku povědomí – viděl jej a příležitostně si ho pujčil, aby se z něj učil a tak dále. Byla to velmi drahocená věc.

Když byl Rabaš na své smrtelné posteli, dal tuto knihu ravu Laitmanovi. Michael Laitman knihu vydal, a ta obsahuje krásné články, popisující vnitřní práci člověka. Spousta práce v kabale je technická práce – Studium Deseti Sefirot (Talmud Eser Sefirot) a další technické práce, Strom Života a Zohar, které pracují s technickými aspekty tvorby, stejně jako s vnitřními stavy, které se k nim vztahují. Tyto články, kniha Šamati, jsou udělány speciálně pro studenta, aby se našel, aby identifikoval vnitřní stavy a spojil tyto vnitřní stavy s technickou prací a kabalistickou prací jako celkem. Obsahují myšlenku z nejvyšší úrovně reality.

Tento specifický článek, Není nikdo jiný kromě Něj, shrnuje celou metodologii kabaly. Není nic, co by člověk potřeboval dělat nebo vědět či zvažovat, co by nebylo v tom v tomto článku. Rabaš řekl ravu Laitmanovi, že by byla dobrá věc, kdyby jej četl stokrát. My si jej snad dnes přečteme jednou, pokud se přes něj dokážeme dostat. Jak to děláme…znovu…děláme to pouze abychom přitahovali Vrchní Světlo a vše, co potřebujete dělat, zatímco tímto procházíme, je snažit se spojit s myšlenkou a pocitem autora.

Je psáno, „není nikdo jiný kromě Něj.“ To znamená, že ve světě není jiná síla, která by měla schopnost udělat něco proti Němu. A co člověk vidí, že zde jsou věci ve světě, které popírají Vyšší Domácnost, důvodem je, že to je Jeho vůle.

Jinými slovy je tu jedna síla, je tu jedna aktivní síla, v realitě je jeden herec. Není jiná autorita, není jiný autor čehokoliv, co se v realitě děje, ale fakt, že vidíme, že je svět postaven takovým způsobem, že se zdá, že tu je protichůdná síla, no, to je děláno úmyslně a je to pro náš prospěch. Musíme si to spojit; musí to být pochopeno, a musí to být zahrnuto v našem vnímání.

A A je pokládáno za nápravu, zvanou „levá odmítá a pravá přitahuje,“ myšleno že to, co levá odmítá, je považováno za nápravu. To znamená, že ve světě jsou věci, které usilují především o odchýlení člověka od pravé cesty, a jimiž je odmítán od Posvátnosti.

Skrytost Stvořitele není fyzická skrytost. Cítíme že On tam možná není, nebo možná že „v Něj věřím,“ ale důkaz pro to- netvrdíme doopravdy, že kdybychom Ho viděli stát před námi – to už víme. Víme, že nemluvíme o fyzickém důkazu, fyzické realitě. Skrytost Stvořitele není schována je od našich fyzických smyslů, je schován našim vnitřním pocitům, našemu pocitu spojení, naší víře, našemu přímému pocitu v našich myšlenkách. Je nám skryt našimi pochyby. V našem vnitřním stavu je vlastnost, že když jsme naplněni pochybami, pak je zde odmítnutí; tedy je zde skrytost. Cítíme, že to tak nemůže být a že je zde možná nějaká síla. Je to tento pocit, tento vnitřní stav skrytosti, kde důvod pro věci, či cítění že by zde mohl být nějaký druh Božského Vedení za vším – naše pochyby to zcela zakrývají. Toto je skrytost Stvořitele a toto je metoda učení nás a braní nás s sebou.

To znamená, že ve světě jsou věci, které usilují především o odchýlení člověka od pravé cesty, a jimiž je odmítán od Posvátnosti.

Je to postavenou tou cestou; je to částí designu, tato skrytost Stvořitele a tato evoluce vstříc touze vnímat Stvořitele.

A prospěch z těchto odmítnutí je, že skrze ně člověk získá potřebu a úplnou touhu, aby mu Stvořitel pomohl, jelikož vidí, že jinak je ztracen.

Tato potřeba je ve skutečnosti to, co kabala definuje jako modlitbu. Pro kabalistu není modlitba vyřčená slova. Není to záležitost úst; ení to opakování věcí, slov a myšlenek v modlitební knížce. Je to niterní potřeba. Je to něco, co nastalo v touze člověka, pro co nemůže být jiná odpověď, než vytoužená věc. A skrytost Stvořitele a tato činnost pravé a levé ruky záměrně vytvářejí potřebu specificky po blízkosti ke Stvořiteli. Tedy aby byly pochyby odstraněny, abychom se pozvedli nad aspekt naší přiozenosti, která plodí tyto pochyby. A to je prospěch. Toto se nazývá „náprava,“ tento vývoj této touhy. A co je to, co se stane? Jak je tento prospěch člověkem pociťován?

Nejen že ve své práci nepostupuje, ale vidí, že se vrací, totiž postrádá sílu dodržovat Tóru a Mitzvot dokonce i ne pro Její jméno.

Takže víme, že cílem je být jako Stvořitel, vytvořit vnitřní podobnost formy úmyslu vstříc Stvořiteli, což by bylo věnovat bez myšlenky o sobě, bez té potřeby, byýt úplně ve věnování, což se nazývá „kvůli Ní (Lišma).“ Ale člověk k tomu nemůže přijít ani blízko, takže ten pocit, který je učí a vyvíjí je a staví v nich potřebu, je pocit, že tuto práci nemohou dokonce ani dělat ne pro Její jméno, tedy ani pro sebe to nemohou dělat. Odmítnutí a pochyby jsou tak úplné, a je to část procesu, stává se to, je to jedna ruka a pak druhá ruka, jedna ruka a pak druhá.

Když se to člověku stane, neděje se to, protože je s člověkem něco špatně, děje se to, protože je to v systému a je to takto postaveno.

Že pouze opravdovým překonáváním všech překážek, nad rozumem, může dodržovat Tóru a Micvot.

Toto je věc, která je v pro člověka postavena – že to není možné jednáním s nejistotou a pak s nějakým druhem naplnění, rozkoší cítění se blízko. Tyto dvě variace vždy vytvářejí skrytost, pocit skrytosti, a že jedinou cestou, jak může člověk pokračovat v skutečném dodržování Tóry a Micot, tedy stát se jako Stvořitel, přiblížit se a svázat se se Stvořitelem, je nad touto úrovní, nad rozumem.

Ale nemá vždy sílu překonat nad rozumem, jinak je nucen se odchýlit, Bůh nedopusť, z cesty Stvořitele, dokonce i z Lo Lišma.

A on, kdo vždy cítí, že roztříštěné je větší než celé, myšleno že je zde mnohem víc sestupů než vzestupů, a nevidí konec těchto stavů a navždy zůstane vně svatosti, protože vidí, že je pro něj obtížné dodržovat i tak málo jako zrnko, jestliže nepřekoná nad rozumem. Ale není vždy schopen překonat. A co bude koncem?

Toto je rozsah skrytosti a potřeby, kterou v člověku vyvolává. Přichází to do extremního vyjádření. Tedy čím víc to člověk chce, čím víc si to skutečně přeje, tím víc se zdá, že jsou tlačeni pryč. To je odpověď podobná odpovědi rodiče dítěti, které se stává dospělým – dáte jim větší prostor, dáte jim druh nezávislosti, odstoupíte – a hloubka zmatení toho adolescenta či mladého člověka je extrémní situací a je to vůči dítěti děláno milujícím otcem, tat extrémnost vzdálení.

A co toho všeho bude koncem?

(Jak je to vůbec možné?) Pak přijde rozhodnutí, že mu nikdo nemůže pomoct, kromě Stvořitele Samotného. To způsobí, aby udělal srdečný požadavek, aby Stvořitel otevřel jeho oči a srdce a opravdu jej přivedl blíže k věčnému splynutí s Bohem.

To je to, co se nakonec stane. V člověku se objeví skutečná modlitba, že Stvořitele nemůžete ošálit, nemůžete říkat jednu věc a opravdu si přát jinou. Toto je druh modlitby, která je vyslyšena okamžitě, protože Stvořitel je celek reality a síla vývoje odpovídá těmto specifickým podmínkám, které umožňují vývoj. Tedy musí v bytosti být něco, co pro ně umožňuje vyššímu stavu nastat, a ten vyšší stav se stane pouze jako výsledek prohlubující se potřeby.

Tak následuje, že všechna odmítnutí, která zažil, přišla od Stvořitele.

To znamená, že to nebylo protože byl na vinně, že neměl schopnost překonat. Místo toho pro ty lidi, kteří se skutečně chtějí přiblížit Stvořiteli, a tak se nespokojí s málem, myšleno zůstat jako nerozumné děti, je mu tedy dána pomoc Shora, takže nebude schopen říct, díky Bohu, mám Tóru a Micvot a dobré skutky a co víc potřebuji?

Tato činnost Stvořitele, toto odmítnutí, které mu bylo dáno, tato nejistota, která do něj vstoupila, mu byla Stvořitelem dána specificky, aby nezůstal nehybný, aby se nespokojil s nějakým pocitem z dálky, nějakou ideou, nějakým přesvědčením, jinými slovy, aby v realitě nefungoval jako dítě, „ó, je tu Bůh a On se o mě bude starat, a když o něco požádat, tak ke mně možná změní Svůj vztah a bude ke mně hodný a vezme pryč tuto situaci.“

Toto je způsob, jakým se snaží jednat a manipulovat s rodičem, ale co může dítě rodiči udělat, co by změnilo kvalitu lásky vstříc dítěti? Dokonce i v přírodním světě, ve fyzickém světě zahrnuje láska matky či otce pro toto dítě všechno. Není nic, co ji změní. Je stálá. Takže aby takto člověk nezůstal, aby nebyl s tímto stavem spokojen, tato síla – jak přitahování, tak odstrkování – je, aby nás rozvinula v duchovního dospělého.

A pouze pokud má člověk opravdovou touhu, obdrží pomoc Shora.

To je podmínka. Pouze pokud má člověk opravdovou touhu, samozřejmě tu bude pomoc Shora. Není to, že Stvořitel k člověku změnil svůj přístup; je to, že člověk změnil svou potřebu po Stvořiteli. Jejich touha, což je nádoba, otevřela místa, v němž vnímání Stvořitele může nastat, takže nastane. Je to zákon. Stává se to. Odpověď na modlitbu zcela záleží na změně přístupu uvnitř bytosti.

A je mu neustále ukazováno, jak je na vinně ve svém současném stavu. Jmenovitě jsou mu sesílány myšlenky a pohledy, které jsou proti práci. To je s cílem ukázat mu, že není zajedeno s Pánem.

Jinými slovy – tento kontrast cítění odmítnutí a myšlenky nejistoty, ty nejsou jeho. Jsou to činnosti Stvořitele na něm, zatímco se stává duchovním dospělým, zatímco roste. A specifická, skrytost přichází z…..musí být prožito jako nejistota a musí jít proti jeho silí nehledě na to, jak široce či jako dobře či jak precizně postupoval do tohoto bodu. Musí to všechno záměrně nahlodat. A tao je proto, aby mohl vidět kontrast mezi mezi tím, kde je teď v určitém stavu, a co potřebuje překonat nad rozumem, kde potřebuje být příště. Protože když jste spokojeni, myslíte si, „ó, jdem jeden s Pánem, je mi dobře, měl jsem tento vjem, jsem ok, teď znám všechno, mám na této úrovni určitý druh víry.“ Ne, Stvořitel chce vytvořit stvoření a naplnit jej spojením, Světlem, úplně. Musí to být neohraničené. Takže musíme vidět jak odlišní jsme dalšímu stupni, abychom znovu postavili tuto potřebu pohybovat se vstříc té úrovni.

A nakolik překoná, vždy vidí, že je od svatosti dál než ostatní, kteří cítí, že jsou zajedno se Stvořitelem.

Ale on má na druhé straně vždy stížnosti a požadavky a nemůže ospravedlnit Stvořitelovo chování, a jak On se k němu chová. To ho bolí. Proč není zajedno se Stvořitelem? Nakonec přijde k pocitu, že nemá na svatosti naprosto žádný podíl.

Člověk vidí, že se jeho situace mění. Není uspokojen věcmi, se kterými jsou ostatní kolem něj spokojeni. Přichází do bodu úplné přípravy, tedy úplných pochyb a úplného zoufalství. To je jedna z věcí, které nastávají. A to je příprava. Je to zoufalství kvůli cíli, ne zoufalství kvůli životě, že život nemá cenu, ale vzhledem k cíli, který určil, jeho úmyslu spojit se se Stvořitelem, vidí, že to je úplně mimo jeho schopnost, tedy schopnost jeho vytvořené podstaty ve vůli přijímat, jeho činů, jeho inteligence. Touto cestou to nemůže být provedeno.

Ačkoliv příležitostně obdrží probuzení Shora, které ho nakrátko oživí, ale brzy poté upadne do místa nízkosti. Avšak to je to, co způsobuje, aby si uvědomil, že pouze Bůh mu může pomoct a opravdu jej přivést blíž.

Dokonce i osvícení, i probuzení, které obdrží, to nevyřeší. Musí pokračovat do bodu, kde je zde úplná potřeba jen po Stvořiteli, pouze po Světle. Jede musí úplně opustit myšlenku, že tu je něco v tomto světě, co se svými činy můžeme udělat. Žádný čin člověka neudělá nic, aby toto posunul. Pouze rostoucí vnitřní touha něco změní.

Člověk se vždy musí snažit a prorážet ke Stvořiteli, a sice že všechny jeho myšlenky budou o Něm. Totiž i když je v nejhorším stavu, ze kterého nemůže být větší pokles, neměl by opouštět Jeho panství, jmenovitě že je tu jiná autorita, která mu zamezuje vstoupit do svatosti, a která může přinést prospěch či škodu.

A to je podstatou pochyb, že je zde nějaký důvod, aby se toto dělo – že jsem to buď já, nebo je svět nějakým způsobem podmíněn, moje prostředí mi brání – že je zde něco jiného než konání Stvořitele v těchto činech.

Tedy si nesmí myslet, že je zde síla Sitra Achra (druhé strany), která člověku nedovoluje dělat dobré skutky a následovat Boží cesty. Místo toho je vše děláno Stvořitelem.

Baal Shem Tov řekl, že ten, kdo říká, že je zde jiná síla ve světě , jmenovitě Klipot (skořápky), ten člověk je ve stavu „služby jiným bohům.“ Není to nezbytně myšlenka hereze, která je přestupkem, ale pokud si myslí, že je zde jiná autorita a síla kromě Stvořitele, tím páchá hřích.

Že to je jen vzdávání se cíle, myšlení, že je zde jiná síla, která člověka odtahuje, učinění rozhodnutí, že to není jen jedna síla, není to všechno Stvořitel. Tato vzdálenost se nazývá „hřích.“

Navíc ten, kdo říká, že člověk má svou vlastní autoritu, tedy že včera sám nechtěl následovat Boží cesty, to je také považováno za spáchání hříchu hereze. Myšleno že nevěří, že pouze Stvořitel je vůdcem světa.

Všechny myšlenky, které máme, všechny pocity, které máme a všechny na těchto založené volby, které děláme..dokud nepřijdeme k rovnocennosti formy se Stvořitelem, dokud nezačneme vnímat duchovno, jedna každá z těchto věcí je do nás umístěna. Jsou to všechno činnosti Stvořitele. Člověk v tomto nemá autoritu. Pouze jeho touha, pouze růst nádoby, specificky v potřebě po Světle, tato pravá modlitba je jedinou činností člověka a jedinou věcí, nezbytnou k vzestupu.

Budeme s tímto článkem pokračovat příště. Připojte se k nám pak.

Zdroj: http://www.kabbalah.info