Osho -  Tantrický vhled

Kapitola 3. Ten med je tvůj

Přednáška se uskutečnila 23. dubna dopoledne v Buddha Hall

OBLAK, VZNIKAJÍCÍ Z OCEÁNU ABSOBUJE DÉŠŤ, KTERÝ OBEJME ZEMI. OBLOHA I OCEÁN VŠAK ZŮSTÁVAJÍ NEDOTČENY. TAK I Z PŘIROZENOSTI, KTERÁ JE JEDINEČNÁ, NAPLNĚNÁ BUDDHOVOU DOKONALOSTÍ, JSOU ZROZENY VŠECHNY CÍTÍCÍ BYTOSTI A V NÍ TAKÉ SPOČINOU. NEPROJEVUJE SE VŠAK ANI KONKRÉTNĚ, ANI ABSTRAKTNĚ.

BYTOSTI KRÁČEJÍ PO RŮZNÝCH CESTÁCH, A TAK SE VZDALUJÍ PRAVÉMU POŽEHNÁNÍ, HLEDAJÍCE RADOSTI, KTERÉ PŘINÁŠEJÍ VZRUŠENÍ.

MED V JEJICH ÚSTECH, KTERÝ JE JIM NA DOSAH, VYPRCHÁ, POKUD HO OKAMŽITĚ NEVYPIJÍ.

ZVÍŘATA NECHÁPOU SVĚT JAKO MÍSTO UTRPENÍ. TAK MOUDŘÍ PIJÍ BOŽSKÝ NEKTAR, ZATÍMCO BESTIE LAČNÍ PO SMYSLOVÝCH POŽITCÍCH.

VŠECHNO SE MĚNÍ… Herakleitos má pravdu: nikdy nevstoupíš do jedné řeky dvakrát. Řeka se mění, i ty se měníš. Vše je stále v pohybu. Vše podléhá neustálé změně. Vše je nestálé, dočasné. Je to tady právě pro tento okamžik a potom to odchází…a již nikdy to takové nenajdeš. Nelze opakovat stejný jev dvakrát. Jednou zmizí a odejde navždy.

NIC SE NEMĚNÍ - to je také pravda. Nikdy se nic nemění. Vše zůstává vždy stejné. Parmenides má také pravdu, když tvrdí: Není nic nového pod sluncem. Jak by mohlo být? Slunce je staré, tak jako ostatní věci. Zeptáš-li se na to Parmenidese, odpoví ti, že můžeš vstoupit do kterékoli řeky podle přání - vždy však vstoupíš do téže řeky. Ať je to Ganga nebo Temže, neexistuje mezi nimi rozdíl. VODA JE STEJNÁ! Je to stále H2O. A vstoupíš-li do řeky dnes nebo zítra, či za milióny let, bude to stále stejná řeka.

Jak se můžeš stát jiným člověkem? Byl jsi dítětem, jistě si vzpomeneš. Později jsi byl mladíkem. Pak jsi zestárl. Také si na to vzpomínáš. Kdo je tedy ten, který vzpomíná? Musí v tobě být něco stálého - nezměnitelného, trvalého, naprosto neměnného. Objeví se dětství a skončí, nastoupí mládí a také skončí, potom stáří - něco však zůstává věčně stejné.

Řeknu ti to takto: Herakleitos i Parmenides, oba mají pravdu - ve skutečnosti je jejich pravda společná. Pravda Herakleitose je pouze polovina pravdy a pokud ji vysloví Parmenides, nabízí druhou polovinu pravdy. Polovina pravdy však není pravým poznáním. Oba vyjadřují pouze částečnou pravdivost. Kolo se otáčí a jeho osa zůstává nehybná. Parmenides hovoří o ose a Herakleitos o kole samotném. Kolo však bez osy nemůže existovat! Jak by mohla existovat osa bez kola? Tyto dvě napohled protikladné polopravdy nejsou protiklady, ale jsou vzájemným doplněním. Herakleitos a Parmenides nejsou nepřátelé, jsou to přátelé. Vše se může dokonale projevit pouze tehdy, jestliže je to pravdivé - jinak ne. Medituj o klidném centru větrné smrště…

V okamžiku, kdy něco vyjádříš, se projeví ve většině případů pouze poloviční pravda. Žádné slovní vyjádření neobsahuje pravdu celou. Snaží-li se jakékoli tvrzení obsáhnout celou pravdu, potom nutně odporuje samo sobě a stává se nelogické. Takové tvrzení vypadá bláznivě.

Mahávíra se o to snažil - byl to nejbláznivější muž, protože zkoušel slovně vyjádřit celou pravdu, nic, než dokonalou pravdu. Dělal si z lidí blázny, protože za každým jeho vyjádřením následoval protiklad, který byl popřen dalším protikladem… a tak pokračoval dál. Rozvíjel sedmidílný model vyjadřování. Za jedním tvrzením následoval jeho protiklad, který byl popřen dalším protikladem…a tak pokračoval dál. Potom, po sedminásobném vyslovení protikladných tvrzení, po sedmi rozdílných vzájemně protikladných myšlenkách řekl, že byla vyslovena dokonalá pravda - ty však ani netušíš, co tím chtěl říci.

Zeptáš-li se ho: "Existuje bůh?" on odpoví, "Ano", potom řekne, "Ne", pak následuje odpověď, "Obojí", a "Obojí ne" a tak pokračuje dál….Nakonec nedojdeš k žádnému závěru, nemůžeš nic posuzovat. Nedá ti žádnou šanci k posuzování. Nechá tě viset ve vzduchu.

To je jedna z možností řešení, pokud naléháš na slovním vyjádření celé pravdy.

Další možností je Buddhův pohled. Buddha mlčí, protože ví, že cokoli vyslovíš, je jen část pravdy. A polovičatost je nebezpečná. Nikdy nehovoří o konečné pravdě. Nikdy netvrdí, že svět podléhá stálé změně, ani nehovoří o tom, že svět je věčný. Nevyslovil myšlenku, že existuješ, ani že neexistuješ. Otázky na téma absolutní pravdy zakazuje. Říká: "Neptej se, prosím, protože mě svou otázkou uvádíš do rozpaků. Buď si budu odporovat, což vypadá bláznivě, nebo vyslovím částečnou pravdu, která není celou pravdou a je nebezpečná. Raději budu mlčet." To je třetí možnost vyjádření pravdy: Buddha zvolil mlčení.

Zde je první myšlenka, kterou je nutné pochopit z dnešní sútry. Tak snadno pochopíš, o čem Saraha hovoří. První verš:

OBLAK, VZNIKAJÍCÍ Z OCEÁNU ABSOBUJE DÉŠŤ, KTERÝ OBEJME ZEMI. OBLOHA I OCEÁN VŠAK ZŮSTÁVAJÍ NEDOTČENY.

Saraha hovoří ke králi: Podívej se na oblohu. Jsou tam vidět dva úkazy - obloha a oblaka. Oblak přichází a odchází, obloha zůstává v nezměněném stavu. Mrak se objeví občas, někdy vůbec - je symbolem času, je dočasný. Obloha je vidět vždy - je symbolem bezčasovosti, věčnosti. Oblaka, ani černé mraky, nemůžou narušit oblohu. Neexistuje žádná možnost, jak narušit oblohu. Její čistota je dokonalá, je nedotknutelná. Čistota oblohy je vždy panenská - nikdy ji neznesvětíš. Oblaka můžou přicházet a odcházet, a ony přicházejí a odcházejí, obloha zůstává však stále čistá bez nějaké stopy po nich.

Tak se v životě objevují dva aspekty: něco, co je jako obloha a něco jako oblak. Tvoje činy jsou jako oblak - přicházejí a odcházejí. A Ty? - ty jsi oblohou: Ty nikdy nepřicházíš, ani neodcházíš. Tvoje narození a smrt, jsou jako oblaka - stanou se. A Ty? - ty se nikdy nestaneš. Jsi stále tady. Události se dějí v Tobě, ty se nikdy neděješ.

Události se stávají jako oblaka, která se objevují na obloze. Ty jsi jen tichý pozorovatel veškeré hry oblaků. Někdy jsou bílá a nádherná, jindy zase tmavá, ponurá a velmi ošklivá.. Někdy jsou obtěžkána deštěm, jindy jsou tak lehká a prázdná. Někdy přinášejí zemi veliký prospěch, jindy velkou pohromu. Někdy způsobí záplavy a ničení, jindy přinášejí život, více zeleně a více úrody. Obloha však zůstává po celou dobu stejně dobrá i špatná, božská i démonická a oblaka ji nemůžou narušit.

Činy jsou mraky, konání jsou oblaka, bytí je oblohou.

Saraha říká: Dívej se na mou oblohu! Nepozoruj moje činy. To vyžaduje posun vědomí - nic jiného, než posunutí vědomí. Vyžaduje to změnu chování. Obvykle pozoruješ mraky, zaměřuješ se na oblaka a zapomínáš na oblohu. jakmile si oblohu uvědomíš, přestaneš se zaměřovat jen na mraky a obrátíš svou pozornost na oblohu. Potom pro tebe budou oblaka nepodstatná, a uvědomíš si tak naprosto odlišnou dimenzi existence.

Změň svoje zaměření… a svět bude úplně jiný. Pokud budeš zaměřen na chování člověka, vnímáš oblaka. Jsi-li zaměřen na nejvnitřnější čistotu člověka, nikdy neuvidíš nic démonického a celá existence se pro tebe stane posvátnou. Sleduješ-li činy, neuvidíš žádnou božskost. Dokonce i nejsvatější člověk je náchylný k mnoha chybám, pokud se soustředíš na jeho činy. Zaměříš-li se pouze na činy, zjistíš nesprávné jednání Ježíšovo, Buddhovo, Mahávírovo, Kršnovo, Rámovo a potom vypadají činy i těch nejsvatějších osobností jako činy hříšníků.

Existuje mnoho knih o Ježíšovi. Ježíš se stal námětem mnoha studií. Mnoho z nich bylo napsáno ve prospěch důkazů, že je jediný zrozený syn Boží. Ovšemže, může to být prokázáno. Mnoho dalších knih dokazuje, že to byl neurotický člověk, nic jiného - autoři k tomu mají také důkazy. A při tom hovoří o stejné osobě. Co se stalo? Co je vede k těmto závěrům? Autoři jednají vždy správně. Jedni volí bílá oblaka, jiným připadají vhodnější černé mraky - jsou zde obojí, protože žádný čin není jen světlý nebo tmavý. Každý čin má v sobě zárodek obojího zabarvení.

Cokoli uděláš, přinese to do tohoto světa něco dobrého i něco špatného - vše, co uděláš. Je to tvoje dokonalá volba, co vykonáš - mnoho věcí se tak může jevit jako dobré a mnohé činy jako špatné. Přemýšlej o každém svém činu - jdeš a dáš žebrákovi nějaké peníze - udělal jsi dobrý skutek. Žebrák si však za tyto peníze koupí jed a spáchá sebevraždu. Tvůj záměr byl dobrý, ale celkový výsledek byl špatný. Pomůžeš člověku, protože je nemocný, ošetříš ho a zavedeš ho do nemocnice. On se uzdraví a dopustí se vraždy. Bez tvé pomoci by mohlo být ve světě o jednu vraždu méně. Tvůj záměr byl dobrý, výsledek však byl opačný.

Co tedy budeme posuzovat, záměr nebo výsledek? Kdo něco ví o tvém úmyslu? Úmysl je vnitřní… možná hlubší, než bys věřil. Můžeš tušit, že když se ten člověk uzdraví, tak někoho zavraždí?

Někdy se stane opačný jev: tvůj úmysl je špatný, ale výsledek je dobrý. Hodíš po nějaké osobě kámen. Tento člověk po léta trpí migrénou. Kámen zasáhne jeho hlavu a migréna zmizí - Co teď? Co říci o tvém činu? Byl morální nebo nemorální? Chtěl jsi zabít člověka a zabil jsi pouze jeho migrénu. Tak se vlastně zrodila akupunktura. Tak ohromná a úžasná věda! Jedno z největších požehnání lidstva…zrodila se tímto způsobem.

Člověk, který trpěl léta bolestmi hlavy a jiný člověk, který byl jeho nepřítelem a chtěl ho zabít. Skrytý za stromem vystřelil šíp. Šíp zasáhl nohu muže. Upadl na zem, jeho bolesti hlavy však zmizely. Lidé, kteří ho našli, i lékař z města, všichni byli zmateni tím, co se stalo. Začali tento jev zkoumat. Muž byl náhodou zasažen přímo do akupunkturního bodu na noze. Následkem toho se změnilo vnitřní elektrické pole mužova těla. Tato změna odstranila bolesti hlavy.

Proto, jdeš-li k odborníkovi na akupunkturu a řekneš mu: "Bolí mě hlava," nemusí se vůbec dotýkat tvé hlavy. Může začít tisknout tvoje chodidlo, ruku, nebo ti napíchne jehlicí ruku, případně záda. Může tě to překvapit On však zná lépe příčinu. Celé tělo je vzájemně vnitřně propojeno elektromagnetickým polem. Na těle je sedm set bodů, a lékař ví, jak energeticky zapůsobit, aby změnil tok energie. Vše je vzájemně propojeno… Tímto poznáním vlastně vznikla akupunktura.

Byl tedy člověk, který vystřelil šíp na nepřítele, velký světec nebo hříšník? To je velice těžké jednoznačně posoudit, velmi těžké.

Sleduješ-li činy, potom tě tyto činy ovlivňují. Můžeš zvolit dobré činy a zvýrazníš špatné činy. V konečném důsledku každý čin přináší něco dobrého i špatného. Ve skutečnosti - tak tomu rozumím já a medituj na to téma - cokoli vykonáš, nese v sobě vždy stejný díl dobrého i špatného. Zopakuji to: Každý čin má v sobě současně dobrý i špatný zárodek, protože dobré i špatné jsou dvěma stranami jedné mince.Můžeš dělat dobro, ale může se stát něco špatného, protože se tento čin neobejde bez opačného aspektu. Mince má dvě strany

Z toho plyne, že někdy jsou prospěšní hříšníci a světci občas velmi uškodí. Světci i hříšníci jsou vlastně na stejné lodi! Až to pochopíš, potom se můžeš změnit. Potom přestaneš posuzovat činy. Uvědomíš-li si stejný podíl dobrého i špatného v každém činu, jak můžeš posuzovat člověka podle jeho činů? Změň svoje celkové zaměření. Posuň svoje chování a sleduj oblohu.

To říká Saraha králi, když tvrdí: Máš pravdu! Lidé ti to řekli a jistě to nemysleli špatně. Utíkal jsem jako zbabělý pes. Ano, pokud pozoruješ čin, budeš zaveden na scestí a nemůžeš mě pochopit. POZORUJ mou vnitřní oblohu. Sleduj mou vnitřní prioritu, mou vnitřní podstatu - to je jediný způsob, jak pozorovat pravdu. Ano, žiji s tou ženou - a obvykle, život se ženou znamená to, co vyjadřuje. Saraha říká, POZORUJ! To není obyčejný život! Nejedná se jen o všední vztah mezi mužem a ženou. Nemá to co dělat se sexualitou. My spolu žijeme jako dva vesmíry. Jsme spolu jako dvě svobodné bytosti. Žijeme spolu jako dva prázdné čluny. Musíš však sledovat oblohu, nikoli oblaka.

OBLAK, VZNIKAJÍCÍ Z OCEÁNU ABSOBUJE DÉŠŤ, KTERÝ OBEJME ZEMI. OBLOHA I OCEÁN VŠAK ZŮSTÁVAJÍ NEDOTČENY.

Saraha připomíná další věc: Pozoruj oceán. Milióny oblaků vznikají z oceánu. Tak mnoho vody se vypaří, oceán se však nezmenší. Oblaka vodou zalijí zemi, z potoků se stanou velké řeky mnoho řek se naplní vodou a voda se pak valí zpět k moři, k oceánu… Všechny řeky na světě vedou své vody k moři, přesto se moře nikdy nezvětší - moře zůstává stejné. Ať z něj voda vyprchá, nebo se do něj vrací, nikdy nenastane změna - jeho dokonalost je taková, že z něj nemůžeš nic ubrat, ani do něj nic přidat.

Saraha říká: Podívej! Vnitřní bytí je tak dokonalé, že tvoje činy mohou být hříšné, nic z tebe však neubude. Můžeš vykonat svaté činy, nic ti to však nepřidá. Zůstaneš stále stejný.

To je ohromně revoluční myšlenka, velmi významné prohlášení. Saraha říká: Nic nemůžeme k člověku přidat, ani ubrat - taková je jeho vnitřní dokonalost. Nemůžeš člověka udělat krásnějším, ani ošklivějším. Nemůžeš ho udělat bohatším nebo chudším. Člověk je jako moře.

V buddhistické Váipulja sútře se říká, že v oceánu jsou dva vzácné klenoty. Jeden klenot zabraňuje ubývání vody vysycháním a druhý přibývání vlévající se vody do oceánu.

V oceánu jsou dva hodnotné klenoty. Oba klenoty předcházejí přibývání i ubývání oceánu: Nikdy ničeho nebude méně ani více - vše zůstane stále stejné. Je ohromné, když si uvědomíš, že nezáleží na tom, kolik vznikne z oceánu oblaků a jak mnoho vody se vypaří. Oceán zůstane stále stejný.

Tak i vnitřní jádro člověka, vnitřní podstata bytí. Přibývání a ubývání je na povrchu, nikoli ve středu. Můžeš být člověkem s ohromnými znalostmi, nebo můžeš být nevzdělaný - to je pouze povrchní pohled. Žádné znalosti z tebe neudělají většího znalce, než jsi. Nic nemůže být k tobě přidáno. Tvoje čistota je dokonalá. Neexistuje žádný způsob, jak k ní něco přidat.

takový je pohled tantrika na život. Jedná se o jádro tantrického přístupu - člověk je takový, jaký je. Nemá žádnou touhu po zdokonalování. Nesnaží se být dobrým člověkem, nechce změnit to či ono. Člověk musí přijímat všechno - a uvědomovat si svou oblohu, svoje moře! Postupně vzniká pochopení uvědoměním co jsou vlastně oblaka a co obloha, co je řeka a co oceán.

Jednou až dosáhneš naladění svého oceánu, všechen neklid a provinění zmizí. Staneš se nevinným jako dítě.

Král Sarahu pochopil: Saraha býval člověkem s rozsáhlými znalostmi a nyní vypadal jako nevzdělanec. Přestal recitovat z véd, nevykonával rituály, které měl touto vírou předepsány - dokonce přestal i meditovat. Ukončil veškeré činnosti spojené s náboženskými obřady chápanými běžným způsobem. Proč žil na pohřebišti, tancoval a zpíval jako šílený člověk? Proč nezachovával tradici? Kde se poděla jeho vzdělanost?

Saraha říká: Můžeš všechny moje znalosti odstranit. Nestane se však nic. Nebudu horším. Nebo můžeš vzít všechny knihy světa a naplnit mě jejich znalostmi - opět se nic nestane, protože nebudu lepším člověkem.

Saraha byl dříve ctihodný muž. Vážilo si ho celé království. Náhle se však stal jedním z nejopovrhovanějších lidí. Sám o tom říká: Můžeš mi poskytnout veškerou přízeň, nic se však ve mně nepřidá. Můžeš odebrat všechnu mou úctu, můžeš mě napadnout a můžeš udělat cokoli, co zničí důstojnost mé osobnosti - nic se však nestane. Všechno zůstane stejné, já zůstanu stejný. Jsem TO, co nikdy nepřibývá, ani neubývá. Uvědomuji si, že nejsem oblak - jsem oblohou.

Proto mě neznepokojuje, pokud si lidé myslí, že můj mrak je černý nebo bílý. Nejsem tímto oblakem. Nejsem ani malou řekou, uzoučkou říčkou nebo malinkou vodní tůní - nejsem šálkem čaje. Bouře v šálku čaje vzniká velice snadno a je tak malinká. Nabereš lžíci čaje a něco zmizí, přiliješ o lžíci čaje více a vznikne potopa.

Saraha praví: Jsem nekonečný oceán. Vezmi z něj nebo přidej do něj cokoli chceš - nic se však nestane.

Pohlédni na jeho nádheru! jakmile si uvědomíš, že se nic nestalo, ocitneš se doma. Pokud se ještě něco nepatrného děje, jsi stále daleko od domova. Pokud se stále pozoruješ a snažíš se zdokonalovat a vylepšovat svoje činy a přemýšlíš o tom, co udělat a co neudělat - stále přemítáš, co bys měl a co ne, potom jsi pořád daleko od domova. Stále o sobě přemýšlíš v souvislostech dočasnosti a nikoli věčného bytí. Ještě jsi neochutnal božský stav, který je jako obloha, jako oceán… to jsi ty.

Druhý verš:

TAK I Z PŘIROZENOSTI, KTERÁ JE JEDINEČNÁ, NAPLNĚNÁ BUDDHOVOU DOKONALOSTÍ, JSOU ZROZENY VŠECHNY CÍTÍCÍ BYTOSTI A V NÍ TAKÉ SPOČINOU. NEPROJEVUJE SE VŠAK ANI KONKRÉTNĚ, ANI ABSTRAKTNĚ.

TAK I Z PŘIROZENOSTI, KTERÁ JE JEDINEČNÁ….

NEJPRVE: V TANTŘE má přirozenost nejvyšší hodnotu - být přirozený, dovolit přirozenosti, aby se projevila. Nebránit jejímu projevu, neskrývat ji, neodvracet od ní pozornost, nesměrovat ji jinam, kde se nemůže plně realizovat. Vydat se své přirozenosti a plynout s ní. Nepotlačovat řeku, ale plynout s ní - se vším, ať vede kamkoli. Touto důvěrou v život je tantra. Přirozenost je její mantrou, jejím nejvyšším poznáním.

Přirozenost znamená: nenarážíš, jsi stále v proudu. Pozoruješ, cokoli se stane a jsi toho svědkem. Uvědomuješ si, že se to stalo, neskočíš však do toho a nesnažíš se měnit souvislosti. Přirozenost znamená, že nemáš žádné směřování. Přirozeností je, že netoužíš po dosažení žádného cíle. Máš-li nějaký cíl, nejsi spontánní. Jak můžeš být přirozený, pokud se tvoje přirozenost ubírá jedním směrem a ty nedosáhneš svého cíle? Jak můžeš být spontánní? Jsi ke svému cíli vlečen.

Dělají to tak milióny lidí - stále se upínají ke svým imaginárním cílům. Tím, že jsou neustále vlečeni ke svému cíli, ztrácejí přirozený běh osudu, který je jediným cílem! Proto je na světě tolik zklamání, trápení a bolesti - protože lidé nejsou se svou přirozeností spokojeni.

Lidé jsou zachmuřeni a bez života. Žijí a přesto nežijí. Pohybují se jako vězni v řetězech. Jejich pohyb není svobodný, není tanečním krokem. Nemůže být, protože bojují, neustále se sebou bojují. Každým okamžikem prožívají konflikt. Chceš jíst toto jídlo, ale víra ti to nedovoluje. Chceš žít s tou ženou, nikdo však na to nebere zřetel. Toužíš žít takto, společnost ti to však zakazuje. Chceš se nějak projevit, někdo je však proti tomu.

Nasloucháš svému bytí? Nebo posloucháš rady jiných lidí? Pokud posloucháš rady jiných, tvůj život je prázdný a plný trápení. Skončíš bez vlastního prožitku života. Zemřeš aniž bys poznal, co to znamená žít.

Společnost v tobě však záměrně takový stav vypěstovala. Sedí to uvnitř tebe. Všechno dění ovlivňuje tvoje svědomí. Chceš-li něco udělat, svědomí ti řekne: "Nedělej to!" Svědomí je tvůj otcovský hlas. Kněz i politik se na ně odvolávají. Je to veliká lest. Vytvářejí v tobě pocit svědomí - od útlého mládí, kdy sis nebyl ještě zcela vědom toho, co se s tebou děje, pracovali na tvém svědomí.

Proto vždy, když jednáš proti svému svědomí, cítíš vinu.

Vina cítíš, když uděláš něco, co ostatní nechtějí, abys dělal. Proto v situacích, kdy jsi přirozený, cítíš vinu a když nepociťuješ vinu, nejsi přirozený. Tak nastává rozpor, dichotomie, vzniká problém.

Nasloucháš-li své přirozenosti, cítíš vinu. Potom následuje pocit trápení. Myslíš si, že jsi udělal něco špatně. Začneš to skrývat, postavíš se do obranné pozice, budeš předstírat, že jsi nic takového neudělal a budeš vyděšený - někdo tě může dříve nebo později odhalit. Budeš chycen… budeš neklidný, budeš cítit vinu a strach. Ztrácíš tak všechnu lásku k životu.

Kdykoli uděláš něco proti jiným lidem, budeš cítit vinu. A vykonáš-li něco, co ti řeknou jiní lidé, nebudeš mít z tohoto činu potěšení, protože nevyšel z tebe. Člověk se zmítá mezi těmito dvěma krajnostmi. Četl jsem jednu anekdotu:

"Co znamená nebezpečí dvojího prokázání viny, před kterým má Ústava jedince chránit?" zeptal se Roland svého přítele - právníka Miltona.

Právník odpověděl: "Rollie, je to jako kdybys řídil svůj vůz a tvoje manželka s tchýní by seděly na zadním sedadle a radily by ti, jak máš řídit. Ano, to je dvojí nebezpečí. A ty máš ústavní právo otočit se na zadní sedadlo a říct: "Kdo řídí špatně tento vůz, miláčku, ty nebo tvoje matka?"

Můžeš být v jednom kole, ale nebudeš řídit svoje auto. Mnoho lidí sedí na zadním sedadle - tvoji rodiče, rodiče tvých rodičů, kněz, politik, nadřízený, duchovní, svatý, ti všichni sedí na zadním sedadle. A všichni se ti snaží radit: "Udělej to! Nedělej tam to! Vydej se touto cestou! Nechoď tam!" Zuřivě tě řídí a ty se učíš je poslouchat. Pokud je neposlechneš, vyvolají v tobě strach, že jsi provedl něco špatného. Jak můžeš prožívat pravdu, když ti radí tak mnoho lidí? Oni však samozřejmě myslí jedině na tvoje dobro! Jak můžeš žít pravdivý život sám, když ti celý svět říká: "Udělej to!" Jistěže, je jich většina, proto musí mít pravdu.

Uvědom si: nejedná se o otázku, zda je to správně nebo špatně. Základní otázka zní: je to přirozené nebo ne? Přirozenost je správná! Jinak jsi jen napodobovatel, a napodobovatelé se nikdy nestanou plnohodnotnými bytostmi.

Chtěl jsi se stát malířem, tví rodiče však řekli, "Ne! Malování ti nepřinese na obživu mnoho peněz, ani žádné společenské uznání. Můžeš se stát tulákem a budeš žebrat. Neotravuj s malováním. Buď soudcem!" Staneš se soudcem, nemáš z toho však žádnou radost. Je to všechno umělé a o to více budeš toužit po malování.

Budeš sedět na zasedání soudu a při tom budeš neustále myslet na malování. Možná budeš poslouchat zločince, zamyslíš se nad jeho obličejem, nad tím, jak nádhernou má tvář a jaký by to mohl být překrásný portrét. Pohlédneš do jeho očí a budeš pozorovat jejich modř a přemýšlet o jejich barvě… ale ty jsi soudce! Budeš stále v potížích, budeš prožívat neustálé napětí. Zanedlouho však také budeš mít pocit, že jsi vážený člověk, a toto a tamto. Budeš ale jen napodobovatelem, jen vyumělkovaným člověkem. Slyšel jsem tento příběh:

Jedna žena přestala kouřit, protože její papoušek začal chronicky kašlat. Dělala si s ním přirozeně starosti. Myslela si, že za to může kouř v místnosti a že papouškovi kouření nesvědčí. Vzala papouška k veterináři. Veterinář ho prohlédl a zjistil, že netrpí zápalem plic, ani nemá psitakózu. Jako konečnou diagnózu vyslovil, že papoušek pouze napodoboval kašel kouřící ženy.

Nebylo to tedy kouření. Jednalo se jen o napodobování. Žena kašlala a papoušek se naučil imitovat její kašel.

Podívej… tvůj život může být jako život papouška. Jestliže je takový, potom ztrácíš něco ohromně hodnotného - ztrácíš svůj život. Vše, čeho dosáhneš, nemá valné hodnoty, protože není nic hodnotnějšího, než tvůj život.

Proto tantra považuje přirozenost za jedinečnou ctnost, za nejpodstatnější ctnost.

TAK I Z PŘIROZENOSTI, KTERÁ JE JEDINEČNÁ…

TANTRA VŠAK TVRDÍ DALŠÍ VĚC. Musíš to pochopit naprosto přesně. Přirozenost je dvojí: může to být impulsivní jednání, které není příliš neobvyklé, nebo přirozenost vědomá. Potom je její kvalita jedinečná - je to Buddhův stav.

Mnohokrát, když jsi mě poslouchal, myslel sis, že se přirozenost projevuje jednoduše impulsivním jednáním. Jaký je rozdíl mezi impulsivním jednáním a přirozeným projevem? Využíváš v sobě dva aspekty osobnosti: tělo a mysl. Mysl je kontrolována společností a tělo tvým biologickým potenciálem. Mysl kontroluje společnost kolem tebe, protože do tvé mysli vkládá myšlenky, a tvé tělo je podmíněno milióny let biologického vývoje.

Tělo je nevědomé, i mysl je nevědomá. Ty jsi pozorovatel za nimi. Pokud přestaneš naslouchat mysli a společnosti, může se stát, že začneš poslouchat jen svou biologickou podstatu. Tak někdy budeš mít pocit, že bys nejraději někoho zabil. Řekneš si: "Chci být spontánní - Osho přece řekl: "Buď přirozený!" tak to udělám. Budu přirozený". Nepochopil jsi však, o co jde. Tento způsob realizace nevede ke šťastnému a blaženému životu. Budeš opět stále žít v rozporu - v rozporu s lidmi kolem sebe.

Přirozenost, kterou má tantra na mysli, je přirozenost plně vědomá. Je potřeba nejprve pochopit, že spontaneita vyjadřuje dokonalé uvědomění. V okamžiku, kdy jsi vědomý, nemůžeš být chycen do léčky mysli ani těla. Potom z tvé podstaty duše plyne opravdová přirozenost - z oblohy, z oceánu plyne tvoje přirozenost. Můžeš však stále měnit svého mistra: jednou ti bude mistrem tělo, potom zase mysl a naopak.

Tělo se rychle ponoří do spánku. Následovat tělo je jako následovat slepého člověka. Přirozenost tě tak přivede přímo do slepé uličky. Nepomůže ti. Impulsivnost není přirozenost. Ano, je to jistý druh přirozenosti, je to vyšší spontaneita než běžný projev mysli. Nemá však takovou kvalitu, jakou by ti tantra ráda umožnila nasát.

Proto Saraha tvrdí: TAK I Z PŘIROZENOSTI, KTERÁ JE JEDINEČNÁ… Přidal slovo "jedinečná". "Jedinečná" neznamená impulsivnost, ale uvědomění.

Žijeme nevědomě. Ať žijeme v mysli nebo v těle, není v tom velký rozdíl - žijeme nevědomě.

"Proč jsi vyřízl zadní pasáž této nové knihy?" zeptala se ustaraná žena roztržitého lékaře. "Promiň, drahá," odvětil slavný chirurg, "pasáž, o které hovoříš, je označena jako appendix (dodatek) a já jsem ji bezmyšlenkovitě vyoperoval."

Celý svůj život tento chirurg vyjímal appendix (slepé střevo) z těl pacientů, až se tato činnost pro něj stala nevědomým zvykem. Jakmile uvidí APPENDIX, automaticky ho vyřízne.

Tak vlastně existujeme a pracujeme. Žijeme nevědomý život. Nevědomá přirozenost není příliš spontánní.

Opilec, který vrávoravě vyšel z hospody, kráčel jednou nohou po silnici a jednou nohou po chodníku. Po chvíli ho zpozoroval policista. "Hej", zavolal na něj, "jsi opilý!"

Opilec si s úlevou povzdechl. "Sakra! To je ten problém! Já jsem si myslel, že jsem chromý."

Pokud jsi pod vlivem svého těla, jsi pod vlivem chemických procesů. Dále…vymaníš se z jedné léčky a padneš opět do jiné. Z jedné jámy se vyhrabeš a do jiné spadneš.

Chceš-li SKUTEČNĚ vystoupit ze všech pastí a žít svobodně, musíš se naučit pozorovat svoje tělo i mysl. Jsi-li pozorný, a při tom se chováš přirozeně, potom je to jedinečná přirozenost.

TAK I Z PŘIROZENOSTI, KTERÁ JE JEDINEČNÁ, NAPLNĚNA BUDDHOVOU DOKONALOSTÍ…

Saraha tvrdí: Skutečná přirozenost je naplněna Buddhovými dokonalostmi. Jaké jsou Buddhovy ctnosti? Jsou dvě: PRADŽŇÁ a KARUNA - moudrost a soucit. To jsou dvě Buddhovy dokonalosti. Pokud jsou oba aspekty součástí tvé přirozenosti, potom je jedinečná.

Moudrost neznamená znalost. Moudrost v sobě zahrnuje vědomost, meditativní stav, mír, bdělost, pozornost. A nad touto bdělostí a mírem se vznáší soucit ke všem bytostem.

Celý svět trpí. Den, od kterého se začneš radovat ze svého blaha, pocítíš stejnou radost i k ostatním bytostem. Můžou se také radovat: stojí však přede dveřmi svatyně, nevstoupí však dovnitř a raději hlučí venku. Mají v sobě poklad, stejné bohatství, jakého jsi dosáhl ty. Nosí ho v sobě, ale nevyužívají ho, protože si toho nejsou vědomi.

Dosáhne-li člověk osvícení, jeho celá bytost vyzařuje soucit - ke VŠEM živým bytostem. Veškerý život je naplněn jeho soucitem. Začnou z něj proudit řeky soucitu a zasáhnou každého - muže, ženy, zvířata, ptáky, stromy, řeky, hory, hvězdy. Všechen život začne sdílet jeho soucit.

To jsou dvě Buddhovy ctnosti. Dokáže pochopit, soucítí a má starost o jiné bytosti.

Je-li tvoje přirozenost OPRAVDU uvědomělá, nikdy neuděláš nic proti soucitu: nemůžeš zabít. Lidé ke mně přicházejí a ptají se: "Osho, říkáš, abychom se chovali přirozeně, někdy však chci svou manželku zabít - proč?" Nemůžeš zabít. Jak bys mohl zabít?! Dokonce hovoříš o svoji ženě - nemůžeš ji zabít.

Je-li tvoje přirozenost bdělá, pokud vyzařuje, jak můžeš jen POMYSLET na zabití? Poznáš, že to není možné. Nikoho nemůžeš zavraždit. Bytí je oblohou: můžeš být pouze rozptýlen mrakem, nemůžeš však zabít. V čem spočívá podstata tohoto jevu? Jak bys mohl zabít, pokud jsi bdělý a přirozený, když stejnou měrou z tebe vyzařuje soucit. Jsi-li pozorný, vyzařuješ i soucit.

Buddha pravil: Pokud se objeví soucit bez bdělosti, je to nebezpečné. Těmto lidem říkáme naivní humanisté. Mají v sobě zakotven soucit, bdělost však nikoli. Rádi konají dobro, ale oni sami dobro nepřijímají. Pomáhají jiným, oni však sami potřebují pomoc. Jsou nemocní a chtějí pomáhat jiným. To není možné. LÉČITELI, NEJDŘÍVE UZDRAV SÁM SEBE!

Buddha praví: Pokud máš v sobě soucit bez uvědomění, je tvůj soucit škodlivý. Naivní humanisté jsou nejškodlivější lidé na světě. Nevědí, co mají dělat sami, ale vždy se snaží udělat něco pro druhé.

Jednou ke mně přišel muž…zasvětil celý svůj život pomoci jiným, čtyřicet, padesát let - tehdy mu bylo sedmdesát. Ve dvaceti letech ovlivnil jeho život Mahátma Gándhí a on se stal humanistou. Gándhí se stal největším producentem naivních humanistů v Indii. Proto Indie nyní tak trpí pod vlivem jeho následovníků. A bude velice těžké se jich zbavit. Tento muž pod jeho vlivem pracoval čtyřicet nebo padesát let. Odjel k primitivnímu kmeni v Bastaru a založil mnoho základních i středních škol a nyní otevřel i vysokou školu.

Přišel ke mně. Žádal mě o podporu pro tuto školu. Odvětil jsem mu, "Řekni mi jednu věc, příteli: padesát let s těmi lidmi žiješ - můžeš určitě říci, že vzdělání je dobré, že jsou tito lidé lepší, než když byli nevzdělaní? Máš jistotu, že tvoje padesátiletá práce z nich udělala šťastnější bytosti?"

Byl trochu zmaten a začal se potit. Odpověděl: "Nikdy jsem TAKTO nepřemýšlel, ale něco na tom je. Ne, nejsou lepší. Ve skutečnosti, se vzděláním jsou prohnanější, stávají se z nich stejní lidé jako v ostatním světě. Když jsem se před padesáti lety s nimi setkal, byli ohromně nádherní. Ano, byli nevzdělaní - měli však svou hodnotu. Před padesáti lety nebyl nikdo zavražděn. Když se to však někdy stalo, vrah byl postaven před soud a potrestán. Neexistovala krádež. Pokud však někdo něco ukradl, byl předveden před náčelníka kmene,doznal se, že kradl, protože měl hlad a požádal o potrestání. Obydlí před padesáti lety nebyla chráněna zámky. Lidé žili velmi mírumilovným životem."

Zeptal jsem se ho tedy, "Jestliže těmto lidem vzdělání nepomohlo, přemýšlej o této věci. Začal jsi konat dobro pro druhé bez pochopení podstaty svých činů. Myslel sis, že vzdělání je hodnotné."

D. H. Lawrence řekl, že má-li být člověk zachráněn, měly by po dobu sta let být všechny univerzity zavřeny - naprosto uzavřeny! Po dobu dalších sta roků by nikdo neměl studovat. Sto let všechny základní školy, střední školy i univerzity uzavřít - vytvořit mezeru sta let. To je jediný způsob, jak zachránit lidstvo, protože vzdělání umožňuje lidem zneužívat vychytralost - využívat prohnanost pro větší vykořisťování, lstivost pro zneužívání jiných lidí, mazanost pro využití nemravnosti.

"Pokud si neuvědomuješ, co děláš, můžeš se domnívat, že konáš dobro, dobré skutky však nepřichází."

Buddha praví: Soucit je dobrý, pokud je uvědomělý, jinak nenese dobré ovoce. Soucit bez uvědomění je nebezpečný a uvědomění bez soucitu je sobectví. Buddha dále pravil: Dokonalý Buddha má obě ctnosti - uvědomění i soucit. Staneš-li se uvědomělý a zapomeneš na ostatní bytosti a řekneš si, "Proč bych měl využívat obě ctnosti? Nyní jsem šťastný," zavíráš tak svoje oči a nepomáháš jiným, aby se stali vědomými - potom jsi stále sobecký a svého ega jsi se ještě nezbavil.

Vědomí zničí jednu polovinu ega, druhá polovina ega je zničena soucitem. Tyto dvě ctnosti zcela zničí ego. A jakmile člověk prožívá život bez ega, stává se Buddhou. Saraha říká:

TAK I Z PŘIROZENOSTI, KTERÁ JE JEDINEČNÁ, NAPLNĚNA BUDDHOVOU DOKONALOSTÍ, JSOU ZROZENY VŠECHNY CÍTÍCÍ BYTOSTI A V NÍ TAKÉ SPOČINOU. NEPROJEVUJE SE VŠAK ANI KONKRÉTNĚ, ANI ABSTRAKTNĚ.

Saraha praví: Z této jedinečné přirozenosti jsme zrozeni. Jsme narozeni vně tohoto božského stavu. A opět kráčíme zpět, abychom v tomto božském stavu spočinuli.

Prozatím jsme příliš spojeni s oblaky. VŠE, co je nezbytné v životě, není spojeno s těmito oblaky. To je celá tantra vyjádřená jednou větou - nebýt spojen s oblaky - poněvadž oblaka jsou tady jen na okamžik. Pocházíme z toho zdroje, z toho nevinného zdroje a opět se k němu vracíme. Mezi těmito dvěma body je mnoho oblaků - nepřipojuj se k nim. Pozoruj tuto situaci. Připomeň si, že se neztotožňuješ s oblaky.

…JSOU ZROZENY VŠECHNY CÍTÍCÍ BYTOSTI A V NÍ TAKÉ SPOČINOU.

Jsme zrozeni mimo Boha. Jsme však bohové. A opět se k Bohu vracíme. Prozatím sníme tisíc a jeden sen - chceme být tím nebo oním.

Bůh je nevšednější skutečnost. Bůh je tvůj zdroj. Bůh je tvůj cíl. BŮH JE PRÁVĚ NYNÍ ZDE! Bůh je v tvé dokonalé přítomnosti - je to boží přítomnost. Pohlédneš-li na mě, je to Bůh, který se na mě dívá, nikdo jiný. Malý posun, malý přenos soustředění se z oblaku na oblohu a náhle pocítíš mír. Najednou jsi naplněn zbožností a cítíš kolem sebe požehnání.

NEPROJEVUJE SE VŠAK ANI KONKRÉTNĚ, ANI ABSTRAKTNĚ.

Tato božskost není to ani mysl, ani tělo. Mysl je abstraktní a tělo konkrétní. Tělo je hrubé, mysl je jemná. Tělo je hmotné, mysl je myšlenkou. Tato vnitřní božskost není ani jedno, ani druhé,je transcendentní. Tantra je transcendentní.

Pokud si myslíš, že jsi tělo, jsi v zajetí oblak. Ztotožňuješ se s oblakem. Myslíš-li si, že jsi myslí, jsi opět obklopen oblaky. Pokud o sobě jakkoli přemýšlíš jako o formě těla nebo mysli, ztrácíš svůj cíl.

Staneš-li se vědomým, náhle se uvidíš jako svědek, který nazírá na tělo a mysl a stáváš se Sarahou - šíp je vystřelen. Touto změnou vědomí - je to nepatrná změna orientace - vystřelíš šíp a ty se navracíš. Ve skutečnosti jsi však nikdy nevyšel.

Třetí verš:

BYTOSTI KRÁČEJÍ PO RŮZNÝCH CESTÁCH A TAK SE VZDALUJÍ PRAVÉMU POŽEHNÁNÍ, HLEDAJÍCE RADOSTI, KTERÉ PŘÍNÁŠEJÍ VZRUŠENÍ.

MED V JEJICH ÚSTECH, KTERÝ JE NA DOSAH, VYPRCHÁ, POKUD HO OKAMŽITĚ NEVYPIJÍ.

JESTLIŽE SE NEIDENTIFIKUJEŠ S OBLOHOU, se kterou jsi skutečně v jednotě, potom kráčíš jinými cestami. Existují milióny jiných cest - PRAVDIVÁ CESTA JE VŠAK JEDINÁ. Ve skutečnosti pravdivá cesta není cestou. Obloha nikam nesměřuje - oblaka ano…někdy na západ, jindy na východ a jih, tímto způsobem nebo tamtím, oblaka jsou velkými cestovateli. Plují, hledají cesty, nosí mapy - obloha však je jednoduše tady. Obloha necestuje, nemusí kráčet žádným směrem. Nikam nesměřuje. Je vším ve všem.

Tak ti, kdo si uvědomují svoje bytí, jsou doma, v pokoji. Kromě těchto několika bytostí, několika Buddhů, ostatní kráčí mnoha cestami A TAK SE VZDALUJÍ PRAVÉMU POŽEHNÁNÍ.

Snaž se to pochopit. Je to velmi významné tvrzení.

V okamžiku, kdy jdeš po nějaké cestě, začneš bloudit a ztrácíš svoje pravdivé požehnání - protože tvoje pravé požehnání je tvoje přirozenost. Nemůže být vytvořena, nemůžeš ji dosáhnout, nedocílíš ji.

Abychom něčeho dosáhli, následujeme cesty - to není cílem. Je to stále tady! Jedná se vždy o proces. V okamžiku, kdy se pohneš, hneš se mimo svůj střed. VEŠKERÝ POHYB je pohybem mimo. VŠE, co někam směřuje, bloudí. Ne-směřování je návrat. Ne-pohybování je pravá cesta. Hledej a ztrácíš. Nehledej a najdeš.

BYTOSTI KRÁČEJÍ PO RŮZNÝCH CESTÁCH, A TAK SE VZDALUJÍ PRAVÉMU POŽEHNÁNÍ, HLEDAJÍCE RADOSTI, KTERÉ PŘINÁŠEJÍ VZRUŠENÍ.

Existují dva typy požehnání. Jeden je: podmíněný - přihodí se za určitých podmínek. Spatříš svou ženu a jsi šťastný. Nebo máš rád peníze, na okraji silnice najdeš tašku plnou bankovek - to je tvoje štěstí. Nebo jsi egoistický a je ti udělena Nobelova cena - a ty tancuješ, to je štěstí. Je to však podmíněné požehnání, musíš si je nějak připravit. Jsou to chvilkové radosti.

Jak dlouho můžeš být takto šťastný? Jak dlouho štěstí potrvá? Přichází pouze jako záblesk, na okamžik, a potom zmizí. Ano, pokud najdeš tašku plnou bankovek, budeš šťastný. Jak dlouho však? Jen na okamžik tě zasáhne skutečná vlna energie a tak pocítíš štěstí. Potom se zákonitě objeví starosti - chytí mě někdo? Čí to jsou peníze? Viděl mě někdo? Svědomí ti řekne: "To není správné. Je to jistý druh krádeže. Měl bys to odevzdat na úřad! Měl bys je odnést na policii - měl bys vydat peníze policii! Co to děláš? Jsi přece morální člověk…" a objeví se tak neklid a vina. Ty však přesto peníze odneseš domů. Doma je ukryješ. Začneš se opět obávat, že je možná objeví tvoje žena, možná tě někdo opravdu viděl. Někdo tě přece mohl vidět - kdo ví? Nějaký člověk to mohl oznámit na policii. Tak se opět objeví neklid.

I když to nikdo neoznámil a nikdo tě neviděl, co s těmi penězi uděláš? Máš opět možnost prožít malé okamžiky štěstí. Koupíš si nové auto a zaparkuješ ho před vchodem do domu. Na okamžik jsi šťastný. A potom…? Potom máš pocit, že auto zestárlo. Jindy si myslíš, že je to stále stejné auto. Po několika dnech se na něj nemůžeš ani podívat.

Okamžitá radost přichází a odchází. Je jako oblaka. Je jako řeka - velmi drobná říčka - přijde malý déšť a říčka se vylije z břehů. Déšť ustane a záplava odteče do moře. Drobná říčka se opět stává jen říčkou. Přeplní se na okamžik vodou a v dalším okamžiku se vyprázdní. Není jako moře, které nepřibývá, ani neubývá.

Existuje ještě jiný typ požehnání, které Saraha nazývá pravým požehnáním. Je to požehnání bezpodmínečné. Toto požehnání nemůžete směrovat určitými podmínkami. Prostě je TADY! Když se zaměříš do svého nitra, zjistíš, že je tam. Nepotřebuješ ženu, nepotřebuješ muže, nemusíš žít ve velkém domě, nepotřebuješ velké auto. Nemusíš dosahovat uznání, moc a vliv - nepotřebuješ nic. Jestliže zavřeš oči a podíváš se dovnitř, je to tam…

Jedině tento stav požehnání může být stálý a neměný. Pouze toto požehnání je navždy tvoje.

Pokud hledáš, budeš nacházet pouze dočasné štěstí. Bez hledání najdeš svou nadčasovost.

BYTOSTI KRÁČEJÍ PO RŮZNÝCH CESTÁCH, A TAK SE VZDALUJÍ PRAVÉMU POŽEHNÁNÍ, HLEDAJÍCE RADOSTI, KTERÉ PŘINÁŠEJÍ VZRUŠENÍ.

MED V JEJICH ÚSTECH, KTERÝ JE NA DOSAH, VYPRCHÁ, POKUD HO OKAMŽITĚ NEVYPIJÍ.

Ve tvých ústech je med - ty ho však jdeš hledat do Himálaje, do nějakého pohoří. Vyslechl jsi příběhy: V Himálaji je tolik sladkého medu - a ty ho tam jdeš hledat. Zatímco máš med přímo v ústech!

Mystikové v Indii vždy vyprávějí příběh o kabaru pižmovém. Je to druh vysoké zvěře, který má na břiše pižmové žlázy. Zápach pižma se začne šířit pouze tehdy, když je kabar sexuálně vzrušen… Pižmový zápach je přírodní klam, biologický trik: jakmile se pižmový zápach uvolní, přivábí to k jelenovi samici. Navzájem se najdou pomocí vůně, pomocí tohoto pachu.

Čich je jedním z nejerotičtějších smyslů - proto člověk svůj nos raději otupil. Je to nebezpečný smysl. Nečicháš opravdově naplno. Samo použití slova čichat bylo velmi odsuzováno. Když někdo vypadá dobře, má krásné oči, říkáš o něm, že je hezký. Jiný člověk má dokonalý sluch na hudbu. Řekneš o něm, že je vynikající odborník. Nikdy však neřekneš, že někdo je skvělý na čich. Proč? Řekneme-li, že někdo čichá, znamená to něco nepříjemného - znamená to, že páchne a nikoli, že má schopnost čichat. Tato schopnost se skrývá.

Člověk raději nečichá. Snažíme se skrýt naše sexuální pachy různými vůněmi, umýváním, skrýváme to tím nebo tamtím! Bojíme se zápachu, protože čich podporuje sexuální smyslnost. Zvířata podléhají lásce díky zápachu. Očichávají se navzájem a pokud cítí, že je jim vůně příjemná, začnou rozvíjet milostný akt. Tak mezi nimi nastává harmonický stav.

Pižmový zápach se v kabarovi tvoří pouze při sexuálním vzrušení, když potřebuje partnerku. Samice to ucítí a začne kabara vyhledávat. On sám však má problém, protože tento zápach cítí a neuvědomuje si, že vzniká v jeho břiše, v jeho těle. Je vzteklý a snaží se pochopitelně zjistit, odkud pach přichází. Jak ho může najít? - Ani člověk nezjistí, odkud požehnání přichází, odkud se objevuje krása a radost. Kabarovi můžeme odpustit - chudák jelen. Běhá sem a tam a hledá tuto vůni a čím víc běhá, tím víc ji rozšiřuje po lese. Proto se říká, že ho to někdy dovádí k zuřivosti. Zdroj pachu však nezjistí.

Tak je to i u člověka: člověk zuřivě hledá a zkoumá - někdy touží po penězích, jindy po uznání. Jeho vůně je však v jeho nitru, med má ve svých ústech. Poslechni si, co říká Saraha:

MED V JEJICH ÚSTECH, KTERÝ JE NA DOSAH, VYPRCHÁ, POKUD HO OKAMŽITĚ NEVYPIJÍ.

Dále praví: Napij se hned! Neztrácej ani okamžik! Jinak vyprchá. Teď a nebo nikdy! Ihned - nesmíš promarnit čas. Musíš to udělat OKAMŽITĚ, protože není důvod na něco čekat. Je to tvoje nejvnitřnější jádro, ten med je tvůj - jeho vůně je skryta v tvém břiše. Přinesl sis ji s sebou při narození a hledáš a zkoumáš ji ve světě.

Čtvrtý verš:

ZVÍŘATA NECHÁPOU SVĚT JAKO MÍSTO UTRPENÍ. TAK MOUDŘÍ PIJÍ BOŽSKÝ NEKTAR, ZATÍMCO BESTIE LAČNÍ PO SMYSLOVÝCH POŽITCÍCH.

Slovo zvíře je překladem hindského nebo sanskrtského výrazu pašu. Slovo má svůj osobitý význam. Pašu znamená zvíře, dobytče, je to však metafora. Kořen slova paš znamená poddanství. Význam slova pašu tedy je ten, kdo žije v zajetí.

Dobytče je jedním ze zvířat, která žijí v zajetí - v zajetí těla, pudů, nevědomosti. V zajetí společnosti, mysli, myšlenek. Zvíře je ten, kdo žije v tomto zajetí.

ZVÍŘATA NECHÁPOU SVĚT JAKO MÍSTO UTRPENÍ…

Jak můžou svět chápat jinak? Jejich oči se nemůžou svobodně rozhlédnout. Jejich mysl je omezována a jejich těla nesmi svobodně cítit. Nesmí slyšet, vidět, čichat a dotýkat se - jsou ve stálém zajetí. Všechny jejich smysly jsou -zmrzačeny a spoutány.

ZVÍŘATA NECHÁPOU SVĚT JAKO MÍSTO UTRPENÍ…

Jak můžou žít v souladu se světem? Svět může být pochopen pouze tehdy, je-li člověk svobodný. Pokud tě nespoutává žádná kniha, žádná filozofie ti nesvazuje ruce, nevězní tě žádná teologie, pokud žiješ bez jakéhokoli omezení, potom můžeš pochopit. Pochopení přichází pouze tehdy, jsi-li skutečně svobodný. Pochopení vzniká POUZE v jasné mysli.

ZVÍŘATA NECHÁPOU SVĚT JAKO MÍSTO UTRPENÍ.

Zvířata nemají možnost pochopit, že svět je místem utrpení. Takzvaný svět vytvořený myslí a tělem je pouze iluzí. VYPADÁ tak, jeví se velice krásně, ale pouze tak vypadá - není to opravdová skutečnost. Je jako duha - také je nádherná, plná barev. Když se však podíváš blíž, zmizí. Bude-li člověk chtít uchopit duhu rukou, jeho dlaň zůstane prázdná, protože duha je jen iluzí. Jsme-li nevědomí, nemůžeme to vidět.

Jen plným uvědoměním je možné tuto pravdu zřít. Potom vidíme, kde prožíváme iluzi a kde pravdu. Jakékoli štěstí, které se přihodí v souvislosti s vnějšími okolnostmi, je jen fatou morganou a ty budeš po dosažení tohoto druhu štěstí prožívat utrpení. Je to klam, je to přelud.

Máš pocit, že jsi šťastný se ženou nebo s mužem? - prožiješ utrpení. Dříve nebo později zjistíš, že všechno štěstí zmizelo. Dříve nebo později pochopíš, že sis ho možná jen představoval - nikdy vlastně neexistovalo. Byla to jen tvoje vidina. Jakmile jádro ženy a muže odhalíš, zjistíš, že jde jen o boj dvou ohyzdných zvířat, která se snaží získat nadvládu jednoho nad druhým.

Slyšel jsem tento příběh:

Nejlepší přítel chtěl nabídnout nejvhodnější radu ženichovi před svatbou. "Kde se ztratila tvoje odvaha, mládenče?" zeptal se. "Třeseš se jako list!"

"Ano, jsem roztřesený," odpověděl ženich, "prožívám veliké napětí. Alespoň mám nějakou omluvu, že nejsem v pohodě, že ano? Nikdy před tím jsem se neženil."

"Ovšemže,nebyl jsi ženatý," odpověděl jeho nejlepší přítel. "Kdybys byl ženatý, byl bys rozrušen víc, než nyní!"

Pokud nahlédneš do života, pozoruješ-li život a snažíš se něco naučit, zanedlouho pocítíš rozčarování. Nic neexistuje…vše můžeš nazvat duhou. Mnohokrát jsi byl oklamán. Mnohokrát jsi někam pospíchal, dlouho jsi cestoval, abys objevil tento klam.

Jsi-li bdělý, tvoje zkušenost ti umožní osvobodit se od světa. Světem však nemyslím, a ani Saraha tím nemá na mysli, svět stromů, hvězd, řek a hor. Saraha označuje světem to, co projektuješ svou myslí, svou touhou. Tento svět je májou, tento svět je iluzorní, protože je vytvářen žádostí a myšlením. Jakmile myšlení a žádost zmizí a zůstane jen uvědomění a bdělost, zůstává-li vědomí bez obsahu, bez myšlenky-oblaku, právě toto vědomí, tato obloha, kterou vnímáš, je skutečným světem. Skutečný svět je tím, co náboženství nazývají Bohem nebo Buddha nirvánou.

ZVÍŘATA NECHÁPOU SVĚT JAKO MÍSTO UTRPENÍ. TAK MOUDŘÍ PIJÍ BOŽSKÝ NEKTAR, ZATÍMCO BESTIE LAČNÍ PO SMYSLOVÝCH POŽITCÍCH.

Když nenaplníš svoje naděje, své sny, myslíš si, že TEN sen byl nevhodný a začneš snít jiný sen. Nesplní-li se tvoje touha, myslíš si, že jsi tomu nevěnoval potřebné úsilí. Opět jsi oklamán.

Žena sedící v tramvaji si všimla, že muž vedle ní kývá hlavou ze strany na stranu jako metronom. Nedalo jí to, a zeptala se muže, proč to dělá. "Počítám čas," odpověděl muž. "Dobře, kolik je teď hodin?" zeptala se ho žena. "Půl páté," řekl muž a stále pohyboval hlavou.

"Nemáte pravdu - je třičtvrtě na pět." "Ale! To jsem musel zpomalit!" odpověděl muž a zrychlil kývání hlavou.

Tak to pokračuje dál: pokud něčeho nedosáhneš, máš pocit, že jsi tomu nevěnoval dostatečné úsilí, že jsi byl pomalý. Tvoje soutěživá duše není dostatečně konkurenceschopná s ostatními. Nebyl jsi dost agresivní. Nebyl jsi silný, byl jsi pomalý a líný. Příště se musíš vytáhnout, příště musíš vše celkově dohnat - příště musíš být odvážnější.

S tvojí odvahou to však nemá nic společného. Byl jsi neúspěšný, protože jsi nikdy nemohl úspěchu dosáhnout. Nebylo to kvůli tvému malému úsilí, rychlosti, agresi - to ne. Nepodařilo se ti to, protože jsi nedokonalý. Nedokázal jsi to, protože v tomto světě je možná jedině nedokonalost- nikdo není úspěšný. Nikdo nemůže být úspěšný! Úspěch není možný. Touhy nemůžete naplnit. A projekce ti nikdy nedovolí vidět skutečnou realitu. Tak zůstáváš v zajetí.

Budeš prožívat znova a znova stále stejné chyby, jak jsem je prožíval já. Budeš zakoušet stále stejná selhání jako je prožíval Buddha nebo Saraha. V čem je tedy rozdíl? Prožiješ nezdar, ale nepoučíš se z něj. To je jediný rozdíl. Okamžikem kdy se poučíš z nezdarů, stáváš se Buddhou.

Jeden prožitek, jiná zkušenost, potom další zkušenost, ty je však nespojuješ a neuzavřeš je! Budeš například tvrdit, "tato moje žena je mi skutečně odporná a existují milióny dalších žen. Najdu si jinou." Vyzkoušíš jinou ženu a zjistíš, že to není ono a začneš opět doufat a snít o další: "Když jedna žena selže, neznamená to, že jsou všechny ženy špatné. Neznamená to ani, že když jeden muž propadne, tak jsou všichni ostatní muži špatní." Stále doufáš a stále v sobě živíš naději - tato naděje vítězí nad tvými prožitky. Nic jsi se vlastně nenaučil.

Jeden vztah se pro tebe stane zajetím - cítíš, že přišlo něco špatného. Příště vynaložíš mnoho úsilí na to, abys do tohoto zajetí nepadl. Nebudeš však mít úspěch - poněvadž úspěch zde není přirozenou věcí. Možný je pouze neúspěch: úspěch je naprosto nemožný.

V den, kdy pochopíš, že v tomto světě je možný jen neúspěch, že VŠECHNY duhy jsou klamem a veškeré štěstí, které se třpytí a září z dálky a přitahuje tě jako magnety, je pouze prázdným snem, touhou, kterou klameš sám sebe - v den, kdy poznáš tuto skutečnost, obrátíš se, změníš a zrodí se v tobě nová bytost.

Statná nasupená žena rozrazí dveře u matrikáře na úřadě.

"Vydal jste nebo jste nevydal tento doklad o mém sňatku s Johnem Henrym?" vytáhla dokument a třískla s ním o stůl.

Matrikář si ho z blízka prohlédl. "Ano, madam," odpověděl opatrně, "myslím si, že ano. Proč?"

"Fajn, co s tím uděláte?" vykřikla. "On mi utekl!"

Všechny vztahy jsou krásné na povrchu, ve své podstatě jsou vždy nějakou formou připoutanosti.. Neříkám, abychom se nestýkali s lidmi. Říkám, aby ses s lidmi přátelil, nikdy si však nemysli, že jakýkoli vztah ti přinese štěstí. Měj přátele! Ovšem, musíš mít kolem sebe lidi - žiješ ve světě. Musíš se s lidmi stýkat. Žádný vztah ti však nepřinese štěstí - protože štěstí nevychází z vnějšího prostředí. Štěstí vždy vyzařuje zevnitř, vždy plyne z nitra člověka.

Saraha praví: Člověk, který věří, že štěstí vychází z vnějšího světa, je zvířetem - je pašu - je to člověk žijící v zajetí. Člověk, který poznal skutečnost, že štěstí nemůže najít ve vnějším světě, že ho najde pouze ve svém nitru, takový člověk je svobodný. Je to člověk, skutečný člověk, nikdy se zvířetem nestane. A s touto svobodou se každý člověk narodí.

ZVÍŘATA NECHÁPOU SVĚT JAKO MÍSTO UTRPENÍ. TAK MOUDŘÍ PIJÍ BOŽSKÝ NEKTAR…

Co je ten božský nektar? Je to symbolický med, který máš vždy ve svých ústech - a nemůžeš ho ochutnat. Nikdy ho neochutnáš. Celý svět je velký a ty pobíháš z místa na místo. Nikdy neochutnáš tento med, který máš vlastně u sebe.

Je to božský nektar - pokud ho ochutnáš, ocitneš se v božském stavu. Ochutnáš-li ho, potom se staneš nesmrtelným - proto se nazývá "božský nektar": staneš se nesmrtelným. Nepodléháš smrti. Neviděl jsi to, ale JSI nesmrtelný. Žádná smrt již neexistuje: žiješ ve věčnosti. Obloha je nesmrtelná: jen oblaka se rodí a umírají. Řeky se rodí a umírají: oceán je však nesmrtelný. Tak jako ty.

Saraha přednesl tyto verše králi. Nesnažil se přesvědčit krále logickou cestou. Ve skutečnosti, jednoduše mu nabídl přístup k sobě. Nabídl mu nový pohled na život - pohlédni na Sarahu. Tantra je nový pohled na život. Já jsem nepoznal nic hlubšího, než je tantra.

Zdroj: http://tantra.cz/svet.html