Osho -  Tantrický vhled

Kapitola 4. Láska je smrt

Přednáška se uskutečnila 24. dubna 1977 v Buddha Hall

Otázka č. 1

OSHO, JSI VŠÍM, CO BYCH CHTĚLA, NEBO CO BYCH SI MOHLA PŘÁT. PROČ TEDY VNITŘNĚ CÍTÍM PROTI TOBĚ ODPOR?

TAK TO JE - pokud mě miluješ hlouběji, vzniká současně i silnější odpor. Láska a odpor vzájemně udržují rovnováhu. Tam, kde se rozvíjí láska, objevuje se i odpor (nenávist). Kdekoli tě něco ohromně přitahuje, ráda bys z tohoto místa nebo prostoru také zmizela - protože být nesmírně přitahován, znamená padnout do hlubiny. Zamiluješ-li se, nejsi sama sebou.

Láska je nebezpečná. Láska je smrtí. Láska je mrtvější, než samotná smrt - po smrti žiješ další život, ale v lásce nemáš šanci přežít. Ano, Zrodí se jiná osobnost, ty však zemřeš. Proto ten strach.

Ti, kdo mě nemilují, přicházejí ke mně velice blízko. Nepociťují žádný strach. Kdo mě však opravdu miluje, obává se každého svého kroku. Opatrně našlapuje a je pro něj velmi složité vydat se ke mně. Čím víc se přibližuje, tím menší je jeho ego. Měl jsem na mysli takovou smrt. V okamžiku, kdy ke mně DOOPRAVDY přistoupí, neexistuje - ani já neexistuji.

Přistoupit ke mně znamená prožít si intenzivněji stav nebytí. I když se v obyčejné lásce projevuje odpor, je tato láska neobyčejná, je jedinečná. Otázka je aktuální pro ANAND ANUPAM. Pozoroval jsem ji. Cítím mezi námi překážku. Není to otázka intelektu, ale samotného bytí. Velmi těžce bojuje…nemůže však zvítězit. Je požehnaná, proto nemůže zvítězit. Její porážka je jistá, je naprosto jistá. Viděl jsem lásku v jejích očích. Její láska je tak silná, že zničí všechen ten odpor, že zvítězí nad úsilím ega o přežití.

Zasáhne-li člověka láska, může ego zkoušet různé hry, prohrává je však. Proto žije tolik lidí bez lásky. Hovoří o lásce, ale žijí bez ní. Sní o lásce, ale nikdy ji neuskuteční, protože prožít lásku znamená, že musíš naprosto zničit své ego.

Když navštívíš Mistra, dojde buď k dokonalému zničení tvé osobnosti nebo nedojde k ničemu. Buď se ve mně rozpustíš a dovolíš mi, abych já splynul s tebou, nebo budeš tady a nic se nestane. Pokud ego zůstane, bude stát mezi mnou a tebou Čínská zeď. Čínskou zeď lze snadno zbourat, ego je však mnohem jemnější energie.

Zrodí-li se jednou láska, ego slábne. Viděl jsem lásku v očích Anupamy. Je to pro ni velký boj, ale je skvělý! Ti, kdo přicházejí ke mně velice snadno, vlastně nepřicházejí. Komu to však trvá dlouho a bojuje o každý centimetr, právě ten přichází.

Nedělej si s tím žádné starosti. Cesta je velice dlouhá. Anupam to bude trvat možná mnoho dalších let, to však nic neznamená! Je na správné cestě. Překročila již bod, kdy by se mohla vrátit. Dostala se za bod zvratu. Je to jen otázka času.

Cítím, že mě respektuje. Nikdy na nikoho nepůsobím silou, protože to není nutné. Je dobré nechat lidem čas a dostatek podpory, aby objevili svou přirozenost. Je to krásné, když vzdávání se, není ještě zcela osvobozeno.

Věř tomu, že se najdeš, protože jsi na cestě. V nejniternějším jádru tvé osobnosti se to již stalo. Nyní je to jen otázka času, aby podalo informaci povrchnější mysli. Ve svém srdci jsi již ke mně přistoupila. Jen mysl stále bojuje. Ve svém středu jsi se mnou ve spojení, jen na povrchu ještě zápasíš. Střed tvé osobnosti se již vzdal.

Budu ti vyprávět příběh o japonském vojákovi, který stále válčil.

Druhá světová válka skončila již před mnoha lety. Dvacet let po jejím ukončení tento voják však stále bojoval. Nedoslechl se, že se Japonci vzdali. Pobýval někde v indonéském pralese a pořád si myslel, že bojuje za dobyvatelské ideály Japonska a že boj pokračuje. Byl strašlivý! Skrýval se, prchal a zabíjel lidi - sám!

Před pár lety se vrátil do Japonska a byl pozván na recepci válečných hrdinů. Byl přece svým způsobem také hrdina. Nebyl si jen vědom skutečnosti - byl to však člověk nezměrné vůle. Poslouchal jiné lidi - neznamenalo to však, že by neslyšel. Nedokázal se vyrovnat s těmito dvaceti lety. Byl odzbrojen a válka pro něj skončila. Trval však na svém: "Pokud nedostanu od svého velitele příkaz, nevzdám se." Velitel byl však již mrtev. Tento voják tedy bojoval celý svůj život. Bylo velmi těžké ho nějak pochopit. Byl velice nebezpečný - byl však pod kontrolou.

To je přesně případ Anupam: jádro tvé osobnosti se již vzdalo, velitel je mrtev! Na povrchu však, někde v pralesích Indonézie, stále ještě bojuješ, Anupam. Dříve nebo později, ať budeš jakkoli se sebou nespokojená, přijmeš nové zprávy…

Otázka č. 2

RÁD BYCH BYL PRAVDIVÝ. CO TO VLASTNĚ JE A JAK SE TO PROJEVUJE? CÍTÍM SE JAKO BYCH BYL V ĎÁBELSKÉM KOLE. JSEM JAKO VĚZEŇ. RÁD BYCH Z TOHOTO STAVU VYSTOUPIL, ALE NEVÍM JAK.

NEJPRVE: Nejsi ve vězení, nikdo není ve vězení a nikdy nebyl. Vězněm se stáváš ve svých představách. Jsi nevědomý, určitě však nejsi vězněm. Představa vězně je sen, noční můra, která se ti zjevuje ve spánku. Cítím odlišný přístup v tom, jak stavíš tuto otázku. Pokud uvažuješ: "Jak vystoupit z vězení?", začíná tvůj boj s vězením - KTERÉ NEEXISTUJE - a obracíš se nesprávným směrem.

Takový přístup k životu mělo během staletí mnoho lidí. Proto začali s vězením bojovat. Bojovali se strážci, zápasili s žalářníkem, stavěli se na odpor systému. Bojovali se zdmi! Snažili se odstranit mříže v oknech. Chtěli utéct, zkoušeli odemknout svá vězení. Jejich zápas byl však neúspěšný, protože vlastně ve vězení nebyli. Žalářník, stráže, mříže a zámky, to všechno jsou jen představy.

Spíš hlubokým spánkem a vidíš noční můry. Hlavním tématem této otázky je, jak se probudit ze spánku. Představ si situaci:

Člověk jako opilý kráčí po chodníku vně mříží, které ho oddělují od veřejného parku, tluče na ně a křičí: "Pusťte mě ven!" Není to dojemné?

To je tvoje situace. Nejsi uzavřen, ani uvězněn. Jsi prostě jen opilý. Máš dojem, že jsi ve vězení. Je to pouze tvoje myšlenka. Já vím, jak tato myšlenka vznikla v tvé mysli: Všude se cítíš být omezován. Vězení se objevuje proto, že jsi omezován okolím. Kam se pohneš, všude tě čeká omezení. Je ti dovoleno jít jen kousíček cesty, dál se však nedostaneš. Asi někde pro tebe nachystali skrytou stěnu. Z toho si vyvodíš závěr, že stěny jsou všude okolo tebe. Jsou neviditelné, jakoby z velmi čirého skla. Skrz stěnu vidíš, ale jakmile se pohneš jakýmkoli směrem, opět a opět narážíš a nejsi schopen se dostat za určitý bod.

Proto vznikla tvoje představa o vězení a o tom, že ses stal vězněm.Tento druh omezení vzniká ve stavu spánku. Pokud spíš a ztotožňuješ se s tělem, potom omezení těla se stává tvým omezením. Ve spánku se také identifikuješ s myslí, proto i omezení mysli se stávají tvým omezením.

TY JSI VŠAK NEOMEZENÝ. Jsi neohraničený. Projev svou osobnost naprosto čistě a nebudeš cítit žádná omezení - staneš se bohem. Abys však poznal toto božství, musíš přestat bojovat s vězením, jinak se nikdy nestaneš vítězem. Budeš stále porážen. Budeš cítit stále větší zklamání, budeš ztrácet víc a více sebedůvěry a budeš si myslet, že se zdá nemožné z toho vystoupit. Začni být vědomější. Staň se bdělejším a pozornějším.

To je jediná věc, kterou musíš udělat.

Jakmile se staneš vědomějším, pocítíš, že stěny, které byly příliš blízko, se náhle budou vzdalovat. Tvoje vězení bude stále větší a větší. Čím víc se tvoje vědomí rozšíří, tím více uvidíš, že vězení už není TAK malé, a že se stále zvětšuje. Rozšířenějším vědomím a větším prostorem získáš možnost většího pohybu, bytí, žití a lásky. Potom ti bude jasná základní poučka: menší uvědomění staví stěny těsnější. Nevědomí ti postaví stěny, které se tě budou dotýkat všude. Budeš sevřen jako v malé buňce a nebudeš schopen udělat sebemenší pohyb.

Zapamatuj si tento výraz: rozšířené vědomí. Budeš-li na něj myslet, budeš se stále rozšiřovat. Jednoho dne, bude tvoje vědomí absolutní a uvnitř nebudeš cítit ani náznak stínu. Až v sobě nebudeš mít žádnou nevědomou složku, bude všechno tvoje konání vědomé. Jakmile světlo zažehne záři a ty budeš zářit vnitřním vědomím - tehdy pochopíš, že tě neomezuje ani obloha, že pro tebe neexistují žádná omezení.

Taková je dokonalá mystická zkušenost všech věků. Když Ježíš tvrdí: "Já a můj otec na nebesích jsme jedno," znamená to přesně to, co chtěl vyjádřit. Říká vlastně: "Nemám žádná omezení." Je to jiný způsob vyslovení stejné myšlenky, metafora, symbolické vyjádření skutečnosti: "Já a můj otec na nebesích nejsme dva, ale jedno - Já, žijící v tomto omezeném těle a On, zahrnující veškerou existenci, nejsme dva, ale jedno. Můj zdroj a já jsme jedno… Jsem rozlehlý jako existence sama."

Stejný význam má mystické vyjádření upanišad: "Aham Brahmásmi - Jsem Absolutno, jsem bůh." Je to dokonalý stav vědomí, kde již neexistuje ani stín nevědomí.

Podobnou myšlenku vyslovil i súfijský mistr Mansur, "Ana-el-Haqq - Já jsem Pravdou."

Tato prohlášení jsou velmi významná. Obsahem těchto slov zjednodušeně je, že jsem tak velký jako moje vědomí, nic víc, ani méně. Proto některé lidi tak přitahují drogy, protože jejich účinky rozšiřují vědomí. LSD, marihuana nebo mescalin, to jsou látky rozšiřující vědomí. Ovšemže, je to vynucená a násilná zkušenost a není vhodné ji cílevědomě realizovat. Je to chemická cesta, která nemá s duchovní cestou nic společného. UŽÍVÁNÍM TĚCHTO LÁTEK TVOJE OSOBNOST NEPOROSTE! Duchovní růst vzniká přirozeným úsilím. Není to laciná cetka. Duchovní růst není levná záležitost jako malá dávka LSD.

Aldous Huxley se velice mýlil, když věřil tomu, že dosáhl pomocí LSD stejné duchovní zkušenosti jako Kabir, Eckhart nebo Baso. Jeho zkušenost není stejná, ale je podobná. Podobnost spočívá v rozšíření vědomí. Vznikne však jiný stav vědomí. Je to násilí, páchané na tvém biologickém organizmu a chemických procesech. Budeš-li používat drogy, zůstaneš na stejné úrovni! Nebudeš prožívat duchovní růst. Jakmile vliv drogy vyprchá, budeš opět stejným, stejně malým člověkem.

Kabir se rozvíjel, protože jeho rozšiřování vědomí nebylo násilné - pracoval na něm. Proto se nemohl vrátit zpět. Jeho růst byl součástí jeho osobnosti. Stal se součástí svého bytí. Absorboval svůj růst.

Sklon k využívání drog lze však pochopit. Vždycky tady existoval. Nemá nic společného jen s moderní civilizací. Drogy provázejí lidstvo v každém věku již od véd. Člověk odjakživa cítil ohromnou chuť vyzkoušet drogy. Považuji ji však za falešnou minci. Pomocí drog jsi schopen prožít malý záblesk skutečnosti velmi nepřirozeným způsobem. Člověk hledal vždy rozšiřování, chtěl být velký.

Někdy se člověk stane velkým díky penězům - ano, peníze ti dávají také pocit rozšíření. Je to také droga. Pokud máš dostatek peněz, cítíš, že jsou pro tebe hranice neomezené - jsou hodně rozšířené. Můžeš si pořídit auto, jaké chceš. Nejsi nijak omezován. Když najednou zatoužíš po značce auta Rolls Royce, můžeš ho mít - v rozhodnutí jsi svobodný. Pokud však nemáš dost peněz, Rolls Royce si nekoupíš a budeš po něm jen toužit… vznikne tak omezení. Tvoje finanční možnosti nejsou dostačující. Nemáš v bance příslušný obnos. Cítíš to velmi nepříjemně - další zeď. Nemůžeš se za ní dostat. Auto je připraveno ke koupi, můžeš ho vidět a můžeš ho mít okamžitě - mezi tebou a autem je však stěna: zeď nedostatku peněz.

Peníze ti dávají pocit rozšíření, pocit svobody. Je to však nepravá svoboda. Můžeš rozmnožovat a hromadit věci. Ty ti však nepomůžou v tvém duchovním růstu.

Nestaneš se kvalitnějším člověkem - dovolíš si nahromadit víc věcí, tvůj život je však na stejné úrovni. Tak je to i s mocí: Jsi-li ministerský předseda nebo prezident nějaké země, pociťuješ moc. Armáda, policie, soudy, veškerá státní infrastruktura je tvoje. Hranice země jsou tvými hranicemi. Máš pocit ohromné moci. Moc je však stejná droga.

Vysvětlím ti to jinak: Politika a peníze jsou stejně silné drogy jako LSD a marihuana. Jsou však mnohem nebezpečnější. Pokud je člověk donucen si zvolit si za drogu politiku, peníze nebo LSD, pak je LSD mnohem lepší a daleko víc religióznější. Proč to tak říkám? Protože užíváním LSD ničíš jen sám sebe, ale pomocí peněz ničíš také jiné lidi. Pomocí LSD jednoduše devastuješ svůj biologický organizmus. Politikou však zničíš další milióny lidí.

Zkuste se zamyslet nad touto myšlenkou: Kdyby se Adolf Hitler oddal drogám, svět by byl mnohem lepší. Kdyby byl závislý na LSD, nebo kdyby používal jiné drogy, cítili bychom se lépe a děkovali bychom bohu za to, že zůstal sám ve svém domě zfetovaný dávkami drog. Světu by tak bylo bez něj mnohem lépe.

Peníze a politika jsou mnohem nebezpečnějšími drogami. Je to paradoxní situace: politici jsou zaměřeni proti drogám. I velmi zámožní lidé, jsou proti drogám a neradi si přiznávají, že sami také propadli drogové závislosti.Tito lidé jsou na daleko nebezpečnějším tripu, protože jejich trip ovlivňuje životy jiných lidí. Člověk může svobodně udělat, co se mu zlíbí. LSD je ve většině případů sebevražednou látkou, nikdy však nevraždí. Vždy jde o sebevraždu! Člověk může svobodně spáchat sebevraždu, protože je to jeho život. Pokud si nepřeješ žít, je to v pořádku. Peníze však slouží k vraždění. Stejně tak i politika - obojí zabíjí jiné lidi.

Neříkám vám, abyste používali drogy. Tvrdím, že jsou špatné všechny typy drog: peníze, politika, LSD, nebo marihuana. Volíte tyto možnosti, protože máte o rozšířeném vědomí zkreslené představy. Vědomí se rozšíří velmi jednoduše, velice snadno, protože VE SKUTEČNOSTI rozšířeno již je. Žiješ v iluzorních představách. Tvoje iluze je překážkou, je tvým vězením. Říkáš…"Rád bych se stal pravdivým…"

NEMŮŽEŠ SE STÁT PRAVDIVÝM RÁD ANEBO NERAD. Není to tvá volba. Pravda existuje! Jestli ji máš rád anebo nerad, je irelevantní. Můžeš zvolit lež, pravdu si však vybrat nemůžeš - pravda je stále tady. Proto Krišnamurti trvá na přijímání toho, co přichází. Pravda je již tady a nemá nic společného s tvou volbou, jestli jsi rád nebo nerad.

V okamžiku, kdy opustíš volbu, objeví se pravda. Tím, že si volíš cestu, nevidíš pravdu. Tvoje volby jsou jako filtry na tvých očích. Být rád nebo nerad je velký problém! Protože máš rád něco, co nevidíš reálně, a to, co máš nerad, taky nevidíš ve skutečném stavu. Emoce ti nasazují barevné filtry na oči a ty nevidíš skutečnou barvu.

Říkáš: "Rád bych byl pravdivým…" To je vyjádření tvé nepravdivosti. TY JSI PRAVDOU! Opusť všechna rád a nerad. Jak můžeš být nepravdivým? Bytí je pravdou. Tvoje existence je pravdou. Jsi tady - žiješ a dýcháš. Jak bys mohl být nepravdivý? Využiješ-li volby, staneš se křesťanem, hinduistou nebo mohamedánem. Pravda z tebe neudělá hinduistu, mohamedána, nebo křesťana. Svojí volbou se identifikuješ s Indií, Čínou, s Německem, ale ve skutečnosti všechno patří tobě a ty náležíš všemu. Jsi univerzální.

Dokonalost žije v tobě. Ty nejsi jen částí. Dokonalost žije v tobě jako celistvost. Jakmile volíš, máš rád, nebo nerad, jsi na falešné cestě.

Teď tvrdíš: "Rád bych byl pravdivým…" Můžeš se stát také nepravdivým ve jménu pravdy. Mám na mysli to, že lidé se stávají křesťany, protože si myslí, že křesťanství je pravdivé. Věta "Rád bych byl pravdivým…", z nich dělá křesťany. Nesnaž se, prosím, stát křesťanem nebo hinduistou. TY JSI KŘESŤANEM! PROČ se tedy stávat křesťanem? Křesťanství je tvou přirozeností. Křesťanství nemá nic společného s Ježíšem. Je to mnohem více o tobě, než o Ježíši. Křesťanství je stav jednoty uvědomění.

Nesnaž se, prosím, vyslovovat přání: "Rád bych byl pravdivým." To je způsob, jak se stát nepravdivým. Odstraň přání a buď. Nesnaž se stát něčím. Stávání se něčím znamená, stát se nepravdivým. Buď pravdivý a pozoruj odlišnost!

Touha stát se něčím, je budoucnost, zahrnuje v sobě cíl. Bytí je přítomnost a není cílem, je vždy procesem. Tak cokoli jsi v dané situaci, je to právě ono. Nesnaž se být ještě něčím. Učil ses ideálům, cílům, abys je dosáhl! Vždy jsi byl potlačován, chtěl-li ses něčím stát.

Moje celá nauka je taková: Cokoli nebo kdokoli jsi, vše je nádherné. Je to víc, než dost. Jsi právě tím. Buď a nesnaž se něčím stát!

A samozřejmě, když řekneš: "Rád bych byl pravdivý, ale co to vlastně je a jak se to projevuje?", začneš-li uvažovat v podmínkách stát se něčím, potom určitě chceš vědět, co je cílem: Co je to? Jaká je pravda, kterou se chci stát? Potom, přirozeně, když se objeví "cíl", objeví se také termín "jak" : Jak je ho možné dosáhnout? Tak funguje celá technologie, metodologie….

Já říkám TY JSI TO. Mystické upanišady tvrdí: TAT-TAT-TVAM-ASI-ASI - TO JSI TY. Ty jsi již TO. Nejde o to stát se něčím. Bůh neexistuje někde v budoucnosti. Bůh je právě zde, právě v tomto okamžiku, v tobě, všude - poněvadž jen bůh existuje, nic jiného. Vše, co existuje, je božské.

Tak tedy buď! Nezkoušej se stát něčím. Potom se spouští proces příčiny a následku. Pokud se chceš něčím stát, zákonitě se objeví otázka: Co je dokonalé? Jak se tím můžu stát? Představíš si dokonalost v podobě Krista, Buddhy, Krišny. Zvolíš si tento vzor a stáváš se jeho přesnou kopií.

Krišna nemůže být znovu opakován. Uvědomuješ si tuto jednoduchou pravdu? Krišna již nikdy nebude existovat. Uvědomuješ si prostou skutečnost, že Buddha je neopakovatelný? Každá bytost je jedinečná, dokonale ojedinělá - stejně tak i ty. Chceš-li se stát někým, budeš žít falešnou identitu, budeš žít nepravdivý život. Staneš se věrnou kopií někoho. Buď originálem! Jedině tak můžeš být sám sebou. Není kam jít, nepotřebuješ se ničím stát.

Ego však chce dosahovat cílů. Ego existuje mezi přítomností a cílem. Uvědom si zákonitosti projevu ega. Čím vyšší cíle máš, tím větší je ego. Pokud se chceš stát Kristem a jsi křesťanem, potom máš mohutné ego - možná je zbožné, není v tom však žádný rozdíl. Duchovní ego projevující oddanost je stejné jako každé jiné ego. Někdy je však daleko nebezpečnější, než obyčejná ega.

Staneš-li se křesťanem, jsi na cestě ega. Ego je duchovní vzdálenost mezi tebou a cílem. Přicházejí ke mně lidé a říkají: "Jak máme odstranit svoje ego?" Nemůžeš odstranit svoje ego, dokud nenecháš zmizet stávání se něčím. Neodstraníš ego, máš-li nějaký cíl, ideál, naději, budoucnost.

Ego existuje mezi přítomností a budoucím ideálem. Čím větší a vzdálenější ideál je, tím rozsáhlejší ego musí existovat. Má tak mnohem víc možností projevu. Proto jsou zbožní lidé egoističtější, než materialisté. Materialista nemůže mít TAKOVÝ prostor, jaký má věřící člověk. Zbožný člověk touží stát se bohem! To je nejvyšší možnost volby. Co víc si můžeš za svůj ideál vybrat? Oddaný člověk touží vstoupit do MÓKŠE, do nebe, do ráje - můžeš si představit vzdálenější břeh? Věřící člověk chce být absolutně dokonalý. Jeho ego bude existovat ve stínu této představy dokonalosti.

Dobře mi naslouchej! Neřekl jsem, aby ses stal bohem - vždy jsem tvrdil, že bohem jsi. Uvědomíš-li si to, přestane existovat prostor pro vznik ega a ego nemusí být odstraňováno. Není nezbytné toužit po cestě do nebe - ty tam již jsi. Podívej se dobře kolem sebe… už jsi v něm. Je to bytí v přítomnosti, ráj je přítomnost. Je to vlastně uvědomování si přítomnosti.

Ego bují, když máš cíle a ideály. V těchto souvislostech máš s egem tisíc problémů. Na jednu stranu je naladěno velmi dobře, protože má velké ideály. Pořád však máš pocit viny, protože vždy padneš do pocitu malosti. Tyto ideály jsou pro tebe prostě nedosažitelné. Neexistuje způsob, jak je docílit. Nemůžeš jich dosáhnout, protože jsi příliš malý. Na jednu stranu ego roste, na druhou však cítí provinění… vina je stínem ega.

Pochopil jsi tento zvláštní fenomén? Egoistická osobnost se cítí velmi provinile, když dělá jakékoli malé věci. Jsi-li egoista a kouříš cigarety, můžeš se cítit provinile. Kouření cigaret je nevinná, hloupá věc, je velmi nevinná a je stupidní. Když kouříš, nepociťuj provinění. Zbožný člověk to však tak cítí, protože v sobě nosí ego-myšlenku, že by neměl kouřit. Ideální stav nekouření a skutečnost, že kouřil, u něj vytváří dva naprosto odlišné postoje: ideál mu nabízí skvělý pocit: Jsem zbožný člověk a VÍM, že bych neměl kouřit. Zkouším kouření ukončit. Dělám, co umím…" Cítí však také, že neustále selhává. Velice těžko dosahuje ideálního stavu, protože se v něm objevuje pocit viny. Člověk, který se cítí provinile, nakazí pak každého, s kým se setká. Je to přirozené: Jak by ses mohl cítit provinile sám o sobě? Bylo by to velmi těžké, příliš tíživé.

Tak s pocitem viny kolem sebe šíří provinění na další lidi. Přenáší provinění na každého kvůli malým prohřeškům, nepodstatným věcem. Pokud nosíš dlouhé vlasy a jemu se to nelíbí, snaží se v tobě nějak vyvolat provinění. Je na tom něco? Každý člověk žije svůj život a chce-li nosit dlouhé vlasy, proč by si to neměl dovolit! Chceš-li dělat věci tak, jak je cítíš, tento člověk se v tobě snaží vyvolat provinění. Ať uděláš cokoli, vidí to jako špatné. MUSÍ to tak vidět, protože prožívá utrpení z vlastních vin. Proč by měl trpět sám? Když navodí atmosféru provinění, cítí se lépe. Nabízí se mu jediná útěcha: "nejsem sám ve člunu - někdo je tam se mnou."

Podvod spočívá v tom, že člověku jsou nabízeny ideály, které nemůže splnit. Je to velmi jemný trik: Rodiče vštěpují dítěti myšlenku: "Buď jako tento člověk". Dítě nikdy nebude jako "tento člověk". Nikdo se jím nemůže stát. Je to velmi přesný a vychytralý způsob k udržení dítěte v pocitu viny. Dítě se stále bude s ideálem porovnávat: bude si říkat, "nepřibližuji se ideálu, ve skutečnosti se mu vzdaluji!" To ho zraňuje a udržuje ho to ve stavu malosti, v depresi.

Proto je ve světě tolik utrpení. Není to jen současný stav. Devadesát procent utrpení vzniká v důsledku porovnávání své osobnosti s ideálem, který ti byl vštěpen. Nedovolí ti smát se a radovat. Člověk bez ideálů nemůže na nikoho přenést pocit viny.

Zde je jeden příběh: Jednoho večera za mnou přišel mladík a řekl: "Cítím se velmi provinile, protože jsem homosexuál. Je to nepřirozený stav." Co by se stalo, kdyby byl šel za Mahátma Gándhím, za papežem do Vatikánu nebo do Šankaračárjova Purí? Všichni tito svatí mužové by v něm vyvolali opravdovou vinu. A on se na to již připravil! Touží po tom, aby padl do rukou mučitele. Je na to připraven a sám to vítá. Dohodne si schůzku s velkými duchovními a umožní jim, aby to v něm vyvolali. Sám si tuto vinu nepřizná, potřebuje na to odborníky. Obrací se však k nesprávným lidem.

Já jsem mu řekl: "No a co! Proč mi tvrdíš, že je to nepřirozené?"

Udiveně se mě zeptal: "Copak to není nepřirozené?" Byl překvapen a nevěřil tomu.

Odpověděl jsem mu: "Jak by to mohlo být nepřirozené? Moje vysvětlení přirozenosti je následující: vše, co se stane, je přirozené. Jak by se něco nepřirozeného mohlo vůbec stát?"

Za okamžik na něm bylo vidět, že z toho zmatku vystoupil. Jeho obličej se rozjasnil. Zeptal se mě: "Není to tedy nepřirozené? Nejedná se o perverzi?"

Určitě ne!" odpověděl jsem mu.

On však namítl: "říká se, že zvířata nejsou homosexuální".

"Nemají tak vyvinutou mysl! Žijí předem daným životem. Žijí to, co jim umožňuje jejich biologický druh. Podívej se na buvola, který žvýká trávu. Buvol jí pouze určitý druh travin, nic jiného. Pokud mu dáš jídlo na vybranou, nebude si vybírat, ale bude žvýkat jen svoji trávu. Nemá jinou možnost. Jeho mozek je na příliš nízké úrovni. Člověk však má mysl velmi rozvinutou. Proto hledá nové možnosti prožívání vztahů. Člověk je jediný živočich, který hledá nové způsoby života.

Je bydlení v domech úchylka jenom proto, že tak zvířata nežijí? Je nenormální oblékání - zvířata to přece také nedělají! A co tepelně upravované jídlo? Pozveš přátele na skleničku nebo na večeři, je to také nepřirozené? Zvířata se přece nenavštěvují - vždy, když chtějí jíst, uchylují se do soukromí.

Zkus dát něco k jídlu psovi! Okamžitě s tím půjde do kouta, bude udržovat od sebe odstup a rychle to sežere. Nikdy nepozve a nezavolá svým přátelům, aby za ním přišli. To je přirozenost psa. Ty však nejsi pes, jsi mnohem vyšší bytost. Máš mnohem vyšší inteligenci, proto máš mnohem více možností. Člověk může ve svém životě udělat cokoli - je to JEHO přirozenost."

Mladík byl v tuto chvíli osvobozen. Viděl jsem jak zmizelo velké břemeno, které se tyčilo nad jeho hlavou. Nevím jistě, jak dlouho zůstal svobodný a odlehčený. Určitě se ho ujal nějaký svatý muž a vrátil ho k myšlence, že "je to nepřirozené". Svatí mužové jsou sadisté a masochisté - vyvaruj se jich! Kdekoli uvidíš mahátmu, utíkej co nejrychleji pryč, než do tvé mysli zanese semínka viny.

ČÍMKOLI MŮŽEŠ BÝT, TÍM JSI. Neexistuje žádný cíl. Nikam vlastně nesměřujeme. Oslavujeme život jednoduše tady. Bytí není cesta, je to oslava. Přemýšlej o životě jako o oslavě, jako o radosti a štěstí! Nepřikláněj se k utrpení! Nevyhledávej povinnosti a práci - měla by to být hra!

Tak se podle mě projevuje zbožnost: žádná vina, žádné ego, žádná cesta jakéhokoli druhu - být právě zde v přítomném okamžiku… být se stromy, ptáky, řekami, horami a hvězdami.

Nejsi ve vězení. Jsi v božím příbytku, jsi v božím chrámu - nenazývej to, prosím, vězením. Není to tak. Neporozuměl jsi tomu. Vysvětluješ si to nesprávně. Když mi nasloucháš, můžeš si vysvětlovat má slova také nesprávně. Vím, že se budeš snažit rozvíjet výklad mých slov. Zde mám dva příklady na toto téma…první:

Zahradník, který hovořil na klubovém setkání zahradníků, kladl důraz na kvalitnější hnojení zahrad hnojivem, které produkují starší koně,v jarním období. Během dotazů zvedla ruku žena z města. Mluvčí ji pokynul a ona se zeptala:" Říkáte, že trus starých koňů je nejlepším hnojivem. Můžete mi říci, jakého stáří má kůň dosáhnout?"

Druhý: Zaostalá žena šla se svým malým chlapcem do venkovské školy. Když se jí ptali na manžela, svěřila se, "nevím toho o otci dítěte mnoho. Procházel tímto místem a protože mě chtěl, tak ,jsme se vzali. Brzy na to jsem zjistila, že je hobosexuál."

"Myslíte homosexuál", opravili ji.

"Ne, pane, myslím hobosexuál. Byl vášnivý nenapravitelný tulák, úplně k ničemu."

Každý člověk má svou interpretaci slov. Když něco říkám, nevím, zda jsi tomu dobře porozuměl. Nevědomí každého člověka skrývá jeho vlastní interpretační slovník. Tento slovník přehodnocuje, mění a zabarvuje význam vyslovených vět.

Řekl jsem ti, abys byl svobodným. Neporozuměl jsi mi - myslel sis, že jsi ve vězení. Ano, já tvrdím "Buď svobodný!" Ty si to však hned interpretuješ tak, že jsi ve vězení. Význam slov se naprosto změnil. Já kladu důraz na větu: Buď svobodný! Ty však lpíš na myšlence obsahující slovo vězení. Řekneš tedy: "Jsem ve vězení. Jestliže z něho nevystoupím, jak můžu být svobodný?" Já ti však říkám: Buď svobodný. Pokud se osvobodíš, nebudeš ve vězení žít. Vězení si vytváříš svými zvyky, které tě činí nesvobodným.
Uvědom si, jak se význam našeho slovního vyjádření změnil - vypadá to, že je to naprosto stejný myšlenkový postup. Řekl jsem "Buď svobodný!", jaký je rozdíl mezi tím, když někdo řekne "Ano, jsem ve vězení!? Je to VELKÝ rozdíl, ohromný rozdíl. Změnila se celková souvislost myšlenkového procesu. Jde o naprosto odlišné tvrzení, když řekneš "Jsem ve vězení." V tvém případě se objeví strážce a vězeň. Pokud ti nic nedovolí, jak z toho můžeš vystoupit?" Přenášíš tak odpovědnost na někoho jiného. Když ti řeknu, "Buď svobodný!", říkám ti "Jsi odpovědný za sebe". Je to jen tvoje věc, jestli jsi svobodný nebo nikoli. Zvolíš-li si možnost být nesvobodný, potom se cítíš jako ve vězení a budeš mít svého strážce a vězně. Vybereš-li si však svobodu, strážce i vězeň se rázem rozplynou. Odlož svůj zvyk žít v nesvobodě.

Jak ho můžeš odstranit? Svoboda a vědomí jdou ruku v ruce. Čím vyšší vědomí, tím větší svoboda, nižší úroveň vědomí přináší menší svobodu. Zvířata jsou méně svobodná, protože mají nižší vědomí. Skála je ještě méně svobodná, protože nemá žádné uvědomění, nebo téměř žádné. Člověk se rozvíjí nejrychleji, alespoň na této zemi. Obyčejný člověk má svobody relativně málo, Buddha má svobodu absolutní: jeho vědomí mu to umožňuje.

Je to vlastně jen otázka stupně uvědomění. Tvoje vězení je tvořeno vrstvami tvého nevědomí. Buď vědomým a odstraníš žalář.

Uvědom si, že mysl je velmi prohnaná. Vždy si může najít způsob, jak tě oklamat. Naučila se mnoho triků. Mysl může používat jiná slova a ty nemusíš vidět rozdíl - odlišnost může být tak jemná, že se jedná téměř o synonymum. Mysl tak hraje svoje hry.

Když něco řeknu, nesnaž se, prosím, to nějak interpretovat. Naslouchej mi, co možná nejpozorněji. Nezaměňuj slova, ani čárku ve větě. Poslouchej jen to, co říkám. Nevnášej do toho svou mysl , jinak uslyšíš něco jiného. Buď vždy pozorný ke klamání mysli. Ty si to klamání pěstuješ. Nepěstuješ ho pro sebe, ale pro ostatní, Snažíš se každého oklamat, a pomalu, postupně, se mysl stane odborníkem na klam. A začne oklamávat tebe.

Jednou jsem slyšel tuto anekdotu:

Zemřel novinář. Byl to samozřejmě novinář, který měl přístup do prezidentova domu i do úřadu ministerského předsedy, kde byl vždy vítaným hostem. Nemusel si předem ani sjednávat schůzky, byl velmi významným novinářem.

Když zemřel, pospíchal do nebe - proč by měl jít do pekla? Svatý Petr ho však zastavil a řekl mu: "Počkej! My zde nechceme žádné další novináře. Máme celkový počet novinářů splněn. Potřebujeme jich jen jeden tucet - abych řekl pravdu, i ti jsou tady nepotřební, protože v nebi se žádné noviny netisknou."

Žádné noviny tady nejsou! Nikdy se tady nic nestalo. Věci plynou tak jemně, jak se tedy může stát něco nového? Co bys chtěl říci nového o životě svatých mužů, kteří sedí pod svými stromy, stromy Bódhi, a meditují. Noviny nejsou novinami, jsou však stále vydávány, jsou vydávány formálně a každý den jsou v nich napsány stále stejné zprávy… stejné jako před tím.

Nepotřebujeme žádné novináře - jdi do pekla. Tam je potřeba mnoho novinářů, protože je tam mnoho zpráv, dějí se tam samé nové věci… vím, že je plánováno vydávání nových tiskovin - slyšel jsem o tom. Jdi do pekla a tam budeš mít hodně práce a tato činnost tě uspokojí!"

Novinář však chtěl zůstat v nebi, proto odpověděl: "Udělej pro mě něco, Svatý Petře. Znám novináře…pokud dokážu přesvědčit některé z nich, aby šli do pekla, bude tu v nebi pro mě místo?"

Svatý Petr ho soucitně vzal za ruku a odvětil: "Dobře, kolik času potřebuješ k tomu, abys novináře přesvědčil?"

Novinář řekl," Dvacet čtyři hodin, jen dvacet čtyři hodin."

Svatý Petr mu tedy dovolil na dvacet čtyři hodin vstoupit do nebe. Novinář okamžitě začal šířit pověsti, že "se plánuje vydávání nejvýznamnějšího deníku, že hledají šéfredaktora, redaktory, pomocníky redaktorů - bude to pro všechny velká příležitost. Podmínkou však je, že musíš jít kvůli tomu do pekla."

Po dobu dvaceti čtyř hodin chodil a přesvědčoval. Setkal se se všemi novináři a po dvaceti čtyřech hodinách šel za Svatým Petrem se zeptat, jestli někdo z nich odešel. Svatý Petr zavřel dveře a řekl mu: "Nemusíš chodit pryč, odešli všichni!"

Novinář však odpověděl, "Ne, půjdu také - možná na tom něco je. Nebraň mi, prosím. Musím jít za nimi."

Sám se touto myšlenkou také nakazil. Když uvěří dvanáct lidí, začne potom člověk také věřit svému lživému tvrzení.

To je příklad klamavé mysli. Jsi stále víc podváděný…mysl se stane mistrem v klamání, a tebe oklame také.

Další příběh:

Žalující strana, člověk, který se objevil u soudu na pojízdném vozíku a získal velké odškodné v případu zranění při nehodě.

Rozzuřený obhájce přistoupil k vítězi na vozíku a křičel na něj: "Jste podvodník. Vím, že klamete. S boží pomocí vás budu následovat po celý život, dokud nezískám důkaz o vašem podvodu!"

Právník věděl naprosto přesně, že muž je podvodník, že pojízdný vozík použil jako divadelní pomůcku. Ten člověk byl naprosto zdráv a neměl na těle žádné poškození.

"Staň se mým hostem," odpověděl s úsměvem muž na vozíku. "Řeknu ti, co chci teď udělat. Nejprve, pojedu do Londýna pro nějaké obleky, potom pojedu na riviéru za sluníčkem a pak zajedu do Lourd pro zázrak."

Mysl je tak prohnaná, že si vždy najde cestu. Může cestovat do Lourd… Budeš-li využívat tyto triky na ostatní lidi, dříve nebo později se staneš jejich obětí také. Dej si pozor na vlastní mysl. Nedůvěřuj ji, pochybuj o ní. Jakmile o ní začneš pochybovat, je to velký okamžik. Ve chvíli, kdy přestaneš důvěřovat své mysli, začneš věřit sám sobě. Věříš-li mysli, pochybuješ o sobě a naopak.

V tom spočívá význam důvěry v Mistra. Začni mi důvěřovat: řekni si: "Poslouchám tě. Nebudu naslouchat své mysli. Poslouchal jsem svou mysl hodně dlouho. Dovedlo mě to sem a točí se to stále dokola. Mysl se vydává na stejný výlet. Je to neustálé opakování něčeho, je to monotónní hra." Řekni mi, "budu ti naslouchat."

Mistr si může dovolit zbavit tě myšlení. Jednou, až odstraníš svou mysl, nebudeš muset důvěřovat Mistrovi, protože najdeš Mistra v sobě. Vnější Mistr je jen branou ke tvému vnitřnímu Mistrovi. Přes Mistra se to stane snadno: jinak se mysl stále klame a ty nevíš, co s ní máš udělat.

Naslouchej Mistrovi, důvěřuj Mistrovi a zanedlouho zapomeneš na svou mysl. Po delším času musíš mysl odložit, protože Mistr řekne něco, co je absurdní - VŽDYCKY TO JE ABSURDNÍ! Odstraněná mysl začne umírat. Nebudeš-li důvěřovat mysli, začne umírat. Dostane tak svoje pravé místo. Právě teď mysl předstírá, že je to tvůj celý život. Je to však malý, nepatrný mechanismus, vhodný k využití. Tento mechanismus je však nebezpečný, pokud se stane tvým vládcem.

Mysl říká: "Staň se!" Mistr tvrdí "Buď!" Mysl říká: "Chtěj!" Mistr tvrdí: "Raduj se!" Mysl říká, "musíš se vydat na dlouhou cestu." Mistr tvrdí: "Přišel jsi, jsi Saraha - už jsi vystřelil na cíl".

Otázka č. 3

CO SI MYSLÍŠ O CIVILIZACI? JSI ZCELA PROTI NÍ?

NIKDE NEVIDÍM CIVILIZACI - jak bych mohl proti civilizaci být? Civilizace neexistuje. Je to jen přetvářka. Ano. Člověk ztratil svou primitivní, prvotní nevinnost, nestal se však civilizovanějším. Nestali jsme se civilizovanějšími. Jediný způsob, jak se stát civilizovanějším, je opřít se o svou vlastní nevinnost, o svou primitivní nevinnost a tu rozvíjet.

Proto Ježíš hlásá: Pokud se nepřerodíte, nestanete se opět dětmi, nikdy nepoznáte, co je to pravda.

Tato takzvaná civilizace je falešná, je to falešná mince. Jsem-li proti tomu, nejsem proti civilizaci - protože pro mě toto civilizace není. Je to jen předstírání.

Slyšel jsem tento příběh:

Někdo se kdysi zeptal prince Velšského: "Jaký je váš názor na civilizaci?"

"Je to dobrá myšlenka", odpověděl princ, "někdo by s tím měl začít."

Miluji tu odpověď. Ano, někdo by s tím měl začít - ještě to vlastně nezačalo. Lidé nejsou civilizovaní. Člověk to jen předstírá.

Jsem proti falešnosti, proti pokrytectví. Člověk si jen hraje na civilizovanost. Poškádli ho trochu a zjistíš, jak je necivilizovaný. Trochu mu znepříjemni život a uvidíš, že vše dobré v něm je povrchní, a všechno, co je špatné, je hluboce zakořeněno. Je to jen povrchní civilizace. Všechno se jeví, jako že je v pořádku. Usmíváš se a každý člověk se otevře tvým slovům. Když však někoho urazíš, jsi najednou špatný. Staneš se maniakem, který chce zabít. Chvíli před tím ses usmíval, potom najednou jsi připraven zabít. Tvoje vražedné sklony vyplují na povrch. Co je to za civilizaci?

Člověk se může civilizovat, pokud je v meditativním stavu. Jedině meditace může přinést světu skutečnou civilizaci. Jen Buddhové jsou civilizovaní.

Je to paradox: protože Buddhové nejsou proti primitivnímu stavu - používají primitivismus za svůj základ, využívají i dětskou nevinnost. Na těchto základech je možné vztyčit velký chrám. Naše civilizace ničí dětskou nevinnost a potom ti nabídne falešné mince. Nejprve však zničí tvou prvotní nevinnost. Jakmile se to podaří, staneš se mazaným, vychytralým, vypočítavým. Jsi chycen do pasti a společnost tě bude dál civilizovat.

Nejprve zapracují na odcizení člověka od jeho přirozenosti. Jakmile se odcizíš sám sobě, nabídnou ti nepravý peníz, na kterém se staneš závislým. Skutečná civilizace není proti tvé přirozenosti, proti tvému projevu dětství. Naopak tyto vlastnosti rozvíjí. Nemůže být antagonistická k prvotní nevinnosti, měla by ji naopak pěstovat. Na tomto základě by měla stavět a rozvíjet tvou osobnost.

Tato civilizace není nic jiného, než šílenost. Copak nevidíš, že celý svět se stal velkým blázincem? Lidé ztratili svou duši. Lidé již nejsou lidmi - ztratili své já, svou osobnost. Přišli o všechno! Jsou podvodníky. Mají nasazené masky a ztratili své přirozené tváře.

Jsem pro civilizaci, toto však určitě civilizace není. Proto jsem proti. Rád bych člověka opravdu civilizoval, opravdově zkulturnil, tato kultura však může růst jen zevnitř a nemůže být vynucena z vnějšku. Může se šířit na okraji, měla by však růst a MUSÍ růst od středu.

Naše civilizace je opakem: Vnucuje věci z vnějšku. Po celém světě je šířeno kázání o nenásilí - Mahávíra, Buddha, Ježíš; všichni učí nenásilí. Učí nenásilí, protože nenásilí skutečně prožili. Ale jejich následovníci? - nikdy nezažili nenásilí ani na okamžik. Využívali jen násilí. Jsou to však stoupenci, proto nenásilí alespoň předstírají. Vnucují si doktrínu nenásilí mezi sebou a vytvářejí tak osobnost. A ta osobnost je kolem nich. Je to jejich krunýř. Hluboko uvnitř vřou vzteky jako vulkán, který je připraven vybuchnout. Na povrchu se však usmívají falešným, umělým úsměvem.

To není civilizace. Je to hnusný jev. Ano, mám rád nenásilí, když vychází zevnitř, nenásilí, které není pěstováno jen z vnějšku a které pomáhá. V tom cítím i význam slova "vzdělání". Je to jako vytahování vědra vody ze studně: vzdělání znamená vytahování z hloubky. Takový je význam slova "vzdělání". Jak se ale vzdělávání realizuje? Nikdy nic nevytahuje - vše naopak tlačí dovnitř. Vědomosti jsou dítěti tlačeny do hlavy, nikdo na dítě nemyslí. Dítě je využíváno jako nějaký mechanismus, který je plněn dalšími a dalšími informacemi. To podle mě není žádné vzdělávání!

Duše dítěte musí být rozvíjena. Vše, co je v dítěti skryto, musí být vytaženo na povrch. Dítě nesmí být kopií vzoru. Jeho svoboda by měla být nedotčena a jeho vědomí by se mělo rozvíjet. Více informací neznamená vyšší vzdělání! Vyšší uvědomění je vzdělání, více lásky je vzdělávání. A takové vzdělání vytváří civilizaci.

Tato civilizace je falešná. Její vzdělávací systém je falešný. Proto jsem proti ní. Jsem proti, protože to není skutečná civilizace.

Otázka č. 4

OSHO, MUSEL JSEM SE HODNĚ SMÁT TVÝM VTIPŮM. CHTĚL BYCH TI POLOŽIT JEDNU OTÁZKU: PROČ ČLOVĚKA VTIP TAK ROZESMĚJE?

NEJPRVE: nemohl sis nikdy dovolit se smát. Tvůj smích byl potlačován. Je to jako potlačení pramene - jakákoli záminka vede k jeho vytrysknutí. Učili tě, abys byl smutný, abys měl protáhlý obličej. Učili tě, abys byl seriózní.

Když vypadáš seriózně, nikdo si nemyslí, že děláš něco špatného. Je to přijímáno, protože věci jsou tak, jak mají být. Pokud se však směješ a směješ se příliš, potom uvádíš lidi do rozpaků. Začnou si myslet, že je za tím něco tajemného : "Proč se ten člověk tak směje?" Pokud se začneš smát bez důvodu, pak jsi šílený. Pošlou tě okamžitě k psychiatrovi, který tě bude hospitalizovat. Jeho závěr bude: "Směje se bez důvodu! Jenom blázni se smějí bez důvodu."

V lepším, civilizovanějším světě, ve skutečně civilizovaném světě, bude smích přijímán jako něco přirozeného. Jen pokud bude člověk smutný, budeme ho léčit.

Smutek je nemoc: smích znamená zdraví. Protože si nemůžeš dovolit se smát, potom jakákoli malá záminka… nebo vtip, vyvolá tvůj smích. Směješ se bez toho, že bys měl pocit, že budeš označen za blázna. Můžeš vždy namítnout, "protože je to vtip…" Vtip je mechanismus, který ti pomůže roztát. Celý systém vtipu je, zjednodušeně řečeno, hluboce koncipovaný celek. Má velmi hluboké souvislosti. Vtip není pouze vtipem. Je to seriózní jev. Jednoduše řečeno, může vytvořit nebo zcela změnit atmosféru. Jak se to může stát?

Když někdo říká vtip, očekává, že se bude někdo smát. Jsi na to připraven. Zhypnotizuješ sám sebe, jsi pozornější. Před tím jsi možná dřímal nebo spal, anekdota však vyvolala tvou pozornost. Tvoje páteř se narovná a ty napjatě posloucháš. Staneš se vědomějším. Jak je příběh vypravován, vyvolává v tobě stále víc napětí. Přeješ si vědět pointu. Vyprávění vtipu probíhá, zdá se, že na něm nic není, a potom najednou dojde náhlému obratu… Jsi stále napjatější, čekáš a čekáš… pořád se nic neděje. Najednou se objeví pointa! Když ji vyslechneš, zapomeneš na svou vážnost, zapomeneš na to, kdo jsi a v tom okamžiku se staneš opět dítětem - směješ se. Tvůj potlačovaný smích se uvolní.

Tento způsob smíchu jednoduše poukazuje na to, že se společnost zapomněla smát. V lepším světě, kde se lidé budou smát daleko více, nebudou znát jeden typ vyjadřování: vtip. Nebudou ho potřebovat - lidé se budou usmívat a budou šťastni jen tak. Proč? Každý okamžik jejich života bude vyvolávat úsměv. Když se na život podíváš blíže, zjistíš, že všechno je vlastně veliká komedie. Ty to však nemůžeš vidět. Máš na očích klapky, a můžeš vidět jen tolik, co ti dovolí. Nemůžeš vidět směšnost toho všeho - je to všechno směšné!

Děti to vše vidí mnohem lépe. Proto se děti smějí hlasitě, bez zábran. Přivádějí tak rodiče do rozpaků, protože vidí celou nesmyslnost jejich konání. Nemají ještě tyto klapky nasazeny na očích.
Otec stále nabádá dítě: "Říkej vždycky pravdu!" Přijdou však na návštěvu nějací lidé a zazvoní u dveří. Otec dítěti poručí: "Běž a řekni jim, že nejsem doma." Dítě se zarazí… otec nezpozoruje, co způsobil. Dítě se však začne smát. Nevěří tomu, co slyšelo - pro něj tak nastala absurdní a směšná situace! Jde ke dveřím, otevře je a řekne: "Otec říkal, že není doma." Oživilo tak celou situaci a vychutnalo si ji.

Žijeme s klapkami na očích. Jsme natolik "kulturně" vychováni, že nevidíme směšnost našeho života. Proto někdy žijeme bez vtipu a smějeme se malichernostem… například: Prezident Ford uklouzl na slupce od banánu a upadl na zem. Proč se zástup lidí, který tam stál, začal smát? Většina lidí to nemohla vidět, přesto se smáli.

Představ si: Pokud žebrák uklouzne na slupce od banánu, nikdo se ani neotočí. Uklouzne-li však prezident země, směje se celý svět. Proč? Protože banánová slupka vytvořila správnou skutečnost. Ukázala, že prezident je stejná bytost jako žebrák. Banánová slupka v tom nedělá žádný rozdíl. Šlápne na ni žebrák, prezident, nebo ministerský předseda, je to úplně jedno. Banánová slupka je stále banánovou slupkou.

Uklouzne-li na slupce obyčejný člověk, pousměješ se, protože je to nějaký obyčejný člověk. Nebudeš zjišťovat, jestli je to významnější osoba - proto jen to pousmání. Pokud však uklouzne prezident, je to náhle směšná situace pro každého. Skutečností je, že si ten člověk o sobě myslí, že je vládcem tohoto světa - cítíš stále tuto iluzi? - banánová slupka určitě ne. A ty se začneš smát.

Podívej… kdykoli se zasměješ, nahlédneš přes svoje klapky do absurdity a směšnosti tohoto světa. Stáváš se opět dítětem. Vtip tě vrací zpět do dětství, do tvé nevinnosti. Tento okamžik ti pomáhá sejmout klapky z očí. Poslechni si tyto anekdoty:

Nějaký muž byl za zvláštních okolností nalezen mrtev. Vyšetřující soudce sestavil komisi a hlavní inspektor zavolal ženě, v jejíž posteli muž zemřel, aby přišla svědčit. Inspektor ji seznámil s právy a požádal ji, aby řekla svými slovy, co se stalo. Žena začala vyprávět, že se s mužem, který zemřel, potkali v místním hostinci a když přišla zavírací doba, rozhodli se jít ještě k ní do bytu na skleničku. Věci se vyvíjely a oni spolu skončili v posteli. Náhle v jeho očích uviděla zvláštní pohled, který popsala vyšetřovací komisi svými slovy takto: "Myslela jsem, že už bude, on však už nebyl."

Druhá:

Starý jáhen, který potřeboval přespat přes noc v hotelu, dostal přidělený pokoj se třemi samostatnými postelemi, kde dvě postele byly již obsazeny. Brzy po tom, co zhasli světlo, jeden z nich začal chrápat tak hlasitě, že jáhna probudil ze spaní. Chrápání se během noci zesilovalo a znělo velice strašidelně. Asi po druhé nebo třetí hodině po půlnoci se chrápající člověk otočil, zasténal a ztichl.

Jáhen si myslel, že třetí muž vedle něj spí. V kritickém okamžiku však uslyšel jeho výkřik: "Je mrtev! Bože díky, že je mrtev."

Ještě jedna velice hodnotná anekdota - medituj o ní:

Jednoho dne Ježíš kráčel vesnicí k rozhořčenému davu lidí, kteří chtěli postavit ženu ke zdi a kamenovat ji.

Zvedl svou ruku, aby dav ztišil a slavnostně řekl: "Kdo se cítí být bez viny, ať hodí kámen jako první."

Okamžitě se ohnula malá stařena, vzala velký kámen a mrštila jím po ženě.
"Matko," procedil Ježíš skrz zuby, "nerozčiluj mě!"

Otázka č. 5

JE ZŘEJMÉ, ŽE SIS OBLÍBIL ORANŽOVOU BARVU. PROČ SI NEOBLÉKÁŠ ORANŽOVÉ ŠATY?

Já - a oranžová barva? Bože můj! Jak já ji nenávidím: Proto vás nutím, abyste si ji oblékali. Je to jakýsi druh trestu za to, že ještě nejste osvícení.

Zdroj: http://tantra.cz/svet.html