Kapitola 5. Člověk je mýtus

Přednáška z 25. dubna 1977 v Buddha Hall

MOUŠE, KTERÁ MILUJE ZÁPACH HNIJÍCÍHO MASA, JE VŮNĚ SANTÁLOVÉHO DŘEVA NEPŘÍJEMNÁ. BYTOSTI, KTERÉ ODKLÁDAJÍ NIRVÁNU, TOUŽÍ PO HRUBÉM KRÁLOVSTVÍ SAMSÁRY.

STOPA BUVOLA NAPLNĚNÁ VODOU, BRZY VYSCHNE. TAK JE TO I S MYSLÍ, KTERÁ JE ODHODLANÁ. MŮŽE BÝT NAPLNĚNA NEDOKONALOSTMI, KTERÉ VČAS VYMIZÍ.

TAK JAKO VODA ZE SOLNÉHO JEZERA SLÁDNE, KDYŽ SE ABSORBUJE V OBLAKA, I ODHODLANÁ MYSL, KTERÁ PRACUJE PRO JINÉ, MĚNÍ JED SMYSLOVÝCH VJEMŮ V NEKTAR.

JE-LI NEVÝSLOVNÁ, NIKDY NEMŮŽE DOJÍT K NESPOKOJENOSTI. POKUD JE NEZMĚRNÁ, JE TO POŽEHNÁNÍ SAMO.

AČKOLI SE Z OBLAK OBČAS OZVE HŘMĚNÍ VYVOLÁVAJÍCÍ STRACH, BUDE-LI PADAT DÉŠŤ, JISTĚ DOJDE KE SKLIZNI ÚRODY.

ČLOVĚK JE MÝTUS. JE TO NEJNEBEZPEČNĚJŠÍ MÝTUS. Pokud si myslíš, že jsi již člověkem, nemůžeš dál rozvíjet svou celistvost. Nebudeš mít potřebu na sobě pracovat. Myslíš-li si, že člověkem již jsi, zastaví se tvůj růst.

Člověkem ještě zdaleka nejsi. Jsi jen jeho potenciální možností. Můžeš se jím stát, ale taky nemusíš. Můžeš selhat. Uvědom si, že nemusíš obstát.

Člověk se nerodí samozřejmě. Nemysli si, že je to jistota. Je to POUZE možnost. Člověk je jen semínkem, nikoli stromem - to ještě ne. Člověk ještě není opravdový a rozdíl mezi potenciálním a skutečným člověkem je ohromný.

Člověk tak, jak žije, je jen strojem - i když pracuje a je úspěšný ve světě, přesto žije takzvaný život a umírá. Uvědom si, že prostě neexistuje. Je jen funkčním mechanismem, je robotem.

Člověk je stroj. Ano, tento stroj může v sobě něco rozvíjet, co přerůstá jeho mechanismus. Není to obyčejný stroj. Má ohromné možnosti překonávat sám sebe. Může pracovat na transcendentní složce vlastní konstrukce. Občas se podaří vyprodukovat Buddhu, Krista, Gurdějeva. Čas od času se v něm zrodí člověk, nevěř však, že již člověkem jsi. Pokud si to myslíš, je tvoje víra sebevražedná. Jakmile si myslíme, že je to již tady, přestaneme hledat, ukončíme tvořivý proces, zastavíme zkoumání, přerušíme proces rozvoje.

Představ si následující situaci: Nemocný člověk, který je opravdu vážně nemocný, žije raději v sebeklamu, že je zdráv. Proč by měl navštívit lékaře? Proč by se měl léčit? Proč by měl jít do nemocnice? Raději věří, že je zcela zdravý… potom však náhle zemře! Stane se vlastně obětí vlastní nesprávné víry.

Proto říkám, že je tento mýtus velice nebezpečný. Je to nejnebezpečnější mýtus, který nabízí kněží a politikové lidem: je to mýtus o tom, že člověk je již tady na zemi. Miliardy lidí jsou jen potenciálními možnostmi. Bohužel, většina z nich nemá šanci se stát skutečným člověkem a umírá jako stroj.

Co mám na mysli, když říkám, že člověk je stroj? Skutečný člověk žije zbaven své minulosti, žije mimo struktury umírání, nemá zaběhané zvyklosti. Žije obyčejný život a rozvíjí svůj započatý životní cyklus, z jednoho prazákladu….stále a stále, opět a opět.

Nevidíš svoje chybné projevy narušující přirozený rozvoj tvého života? Děláš je každý den: děláš si naděje, zlobíš se, toužíš po něčem, jsi ctižádostivý, smyslný, sexuální, prožíváš deprese, opět si děláš naděje a tak se stále otáčí tvůj životní cyklus. Každý pocit naděje vede k depresi, jinak to prostě není. Po každém depresivním stavu se rodí nová naděje - a bezvýchodný cyklus se začne roztáčet.

Na Východě tento stav nazýváme kolem samsáry. Je to kolo! Paprsky tohoto kola jsou identické. Jsi tak stále klamán, protože začneš zase v něco doufat. Dobře však víš, že jsi měl naději i před tím, prožil jsi ji miliónkrát a nic se stejně nestalo. A kolo se tak točí dál - pokračuje v tvém zabíjení, v ničení tvého života.

Čas ti protéká mezi prsty. Každý okamžik života, který ztratíš, je ztracen navždy a ty stále opakuješ staré zvyky.

Chtěl jsem zdůraznit právě tuto myšlenku, když jsem řekl, že člověk je jen stroj. Naprosto souhlasím s Georgem Gurdějevem. Ten prohlásil, že ještě nemáš duši. Je to první člověk, který to řekl tak drasticky. Ano, duše se v tobě může zrodit, ty však tomu musíš pomoci. Musíš být schopen ji probudit.

Po mnohá staletí kněží tvrdili lidem, že svou duši již mají, že již lidmi jsou. Není to pravda. Jsi jen potenciální možností stát se jím. Můžeš se stát skutečným člověkem, musíš však nejdříve zničit mýtus. Uvědom si tuto skutečnost: nejsi vědomá bytost. A pokud jsi se nestal vědomou bytostí, jak můžeš být člověkem?

Jaký je rozdíl mezi tebou a skálou? Mezi zvířetem, stromem a tebou? Rozdíl spočívá ve stupni uvědomování - jak jasné uvědomění vlastně máš? Tu a tam se zableskne jiskřička. Ve velmi vzácných okamžicích, se můžeš stát plně vědomým. Ano, občas se to stane, protože je to tvoje potencialita. Někdy se to v tobě probudí.

Jednoho dne vyjde slunce a ty se ponoříš do skutečného bytí - a náhle ho spatříš v plné šíři, jeho krásu, požehnání, jeho vůni a světlo. Objeví se v záblesku okamžiku a ty ochutnáváš a říkáš si, co by to mohlo být, co to může být za zvláštnost? Ten okamžik, kdy sis uvědomil, že je to tady, však náhle zmizí. Zůstává jen vzpomínka. Trvá to jen několik vzácných sekund: ve chvíli, když se zamiluješ, když se díváš na měsíc, na východ slunce, pokud sedíš v tiché horské jeskyni, když sleduješ, jak si hrají děti a smějí se. Ano, někdy při poslechu hudby. Tyto okamžiky jsou však velmi vzácné.

Pokud obyčejný člověk, takzvaný člověk, za celý svůj život prožije sedm vědomých chvil, je to velmi mnoho. Je to pro něj vzácný prožitek, velmi neobvyklý. Najednou do tebe vstoupí paprsek. Za chvíli však zmizí. Jsi zpět ve svém všedním životě, tuposti a smrti. To se nestává jen obyčejným lidem, stává se to i takzvaně výjimečným osobnostem.

Před nedávnem jsem četl o Carlu Jungovi, o jednom z největších psychologů tohoto století. Někdy si říkám, jestli je vhodné nazývat tyhle lidi psychology, nebo ne. Carl Jung byl velice nepokojný, naprosto neklidný člověk. Nemohl ani na chvíli posedět v klidné poloze. Neustále se otáčel a ošíval, něco musel vždycky dělat. Když neměl skutečně co dělat, kouřil dýmku. Byl velmi silným kuřákem. Jednou měl srdeční příhodu a lékaři mu doporučili, aby úplně přestal kouřit. Bylo to pro něj velmi těžké. Začal se cítit jako blázen. Neustále chodil po pokoji sem a tam, nebo vycházel ven - bez důvodu. Přesedával z jedné židle na druhou. Jednoho dne si uvědomil skutečnost, že zdrojem jeho nepokoje je dýmka a že by mu velmi pomohla. Zeptal se tedy lékaře: "Můžu mít ve svých ústech prázdnou dýmku? Dovolíte mi to?" Prázdnou dýmku! "To mi velice pomůže."

Lékař mu to povolil a Carl Jung pak po dlouhá léta žvýkal ve svých ústech prázdnou dýmku jen pro svůj dobrý pocit. Mohl svou dýmku pozorovat, držet ji v rukou, hrát si s ní.

A to je skutečný příběh jednoho z největších psychologů tohoto věku! Jak je to nevědomé! Jak silně se v tom projevuje jeho zvyk, jeho nevědomí! Vypadá to velmi dětinsky. Tak rozvíjíme svoje racionalizace, předstírání, chráníme se a bráníme, ani nevíme proč.

Když Carl Jung dosáhl věku čtyřiceti pěti let, zamiloval se do mladé ženy. Byl ženatý a jeho žena ho milovala. S manželstvím nebylo nic v nepořádku, zamilovanost vyvolal asi jeho neklid. Často se stává, že člověku se kolem pětačtyřicítky zdá, že prožil již celý život. Smrt se začíná blížit. Jakmile máš pocit přibližující smrti, stáváš se duchovnější nebo sexuálnější bytostí.

Existují jen dvě obrany: buď obrátíš svou pozornost k pravdě a k věčnosti, která je nesmrtelná, nebo se začneš utápět v erotických fantaziích. Častějšími oběťmi krize středního věku jsou intelektuálně založení lidé, kteří pracují hlavou. Sexualita se jim pomstí. Nejprve bývá potlačena. V životním období středního věku se objeví stín smrti. Netušíš, jestli se opět zrodíš na tomto světě nebo ne, jestli budeš prožívat svůj život zde, či nikoli. Blíží se smrt a ty jsi žil celý život v hlavě. Tak vybuchne proud pomstychtivé sexuality.

Carl Gustav Jung se zamiloval do mladé ženy. To velmi uškodilo jeho věhlasu. Jeho manželka byla zneklidněna. Byla to žena, která ho velice milovala a důvěřovala mu. Jung si tuto situaci nádherně zracionalizoval. Podívejte se na jeho zdůvodnění jasně - tak nevědomý člověk řeší svoje životní problémy. Udělá něco nevědomě, zracionalizuje svůj čin, a pokusí se dokázat, že to bylo jeho vědomé konání: "Udělal jsem to všechno naprosto vědomě - ve skutečnosti jsem to tak MUSEL udělat."

Jak Jung přistoupil ke své situaci? Začal rozvíjet myšlenku, že na světě existují dva typy žen. Jeden typ mateřský, pečovatelský, typ manželek a druhý typ milenek, milujících bytostí, které přinášejí inspiraci. Muž potřebuje ke svému života obě alternativy - člověk, jako je Carl Gustav Jung to skutečně potřebuje. Musí získat pro svůj život také inspiraci. Musí mít pečující ženu, což jeho manželka naprosto splňovala, ale také ženu inspirující, romantickou a milující, která by s ním prožívala jeho nejhlubší sny. Je to pro něj důležité. Jung tuto teorii rozvíjel a neuvědomil si, že si tím omlouvá svou vlastní nedokonalost.

Nikdy se nezmínil o druhé polovině této myšlenky. Totiž, že musí také existovat dva typy mužů. Tak si vlastně ověříš, že je se jedná o jeho mylný rozumový úsudek. Pokud by to byl skutečný vhled do života, pracoval by i s druhou částí tohoto úsudku. Že musí být také dva typy mužů, otcovský typ a milovník…a že jeho manželka je také potřebuje! Pokud si Jung myslel, že je milovník, mohla si jeho žena myslet, že je otcovský typ a naopak. Tuto teorii však nikdy nevyslovil. Z toho je jasné, že to není pravý vhled. Je to jen projev lstivé mysli, racionalizace.

Stále přijímáme ve svém životě racionalizační řešení. Své činnosti vykonáváme nevědomě. Děláme je, nevíme však proč. Nechceme přijmout skutečnost - je to velmi pokořující říci si, že "dělal jsem něco, co jsem si neuvědomoval, a ani nevím proč." Dej si pozor na racionalizaci svého jednání.

Jak můžou být takoví lidé prospěšní jiným lidem? Je dobře známo, že mnoho pacientů Carla Junga spáchalo sebevraždu. Proč? Přišli si přece pro pomoc - proč tedy spáchali sebevraždu? Musí v tom být něco, co není ve svém jádru v pořádku. Jeho analýza není dokonalá. Jung byl velmi arogantní a egoistický člověk, který byl stále připraven bojovat. Možná, že celá jeho psychoanalýza je postavena jen na jeho arogantním přístupu k Sigmundu Freudovi. Nebo je to jen další racionalizace, protože se mu zdálo, že stejným problémem trpí i jiní lidé, a proto jim chtěl "pomoci".

Jung měl vždy obavy z duchů. Dokonce i ve svém stáří se bál duchů. Za svého života nepublikoval svou nejzávažnější knihu, protože měl strach, že by lidé pochopili skutečnost. Po jeho smrti byly vydány jeho paměti. Chtěl si však být jistý, že budou vydány jedině až po jeho smrti. Jak se v tomto světle jeví pravda a autenticita jeho díla? Jung měl velké obavy z toho, že by mohla vyjít na povrch temná strana jeho osobnosti, nebo jen to, že se mýlil. Proto nikdy nedovolil za svého života odhalit cokoli z toho, co prožíval.

Četl jsem jednu anekdotu:

Přišel k psychiatrovi muž a začal před lékařem odhalovat svůj životní příběh. Hovořil o svém dětství, o emocionálních prožitcích, o svých zvycích při jídle, problémech v zaměstnání a o všem, na co si vzpomněl. "Dobře," odvětil lékař, "Nemyslím si, že by vám něco bylo. Mám pocit, že máte stejné problémy jako já."

"Ale doktore," ohradil se pacient hlasem svírajícím mu hrdlo, "vidíte ty motýly? Nemůžu se jich nijak zbavit. Jsou všude okolo mě."

"Proboha," vykřikl lékař a odvrátil se od pacienta, " ať se nepřenesou na mě!"

Pacienti a lékaři jsou na stejné lodi. Psychoanalytik a analyzovaný člověk nemají k sobě daleko. Je to jen hra. Možná, že je psychoanalytik bystřejší, neznamená to však, že má dar poznání skutečnosti. Abys dokázal pochopit skutečnost, musíš být ohromně vědomý. Jiná možnost není. Není to ani otázka intelektuální mysli. Nemá to nic společného s tvým filozofováním. Pro pochopení skutečnosti musíš zvyšovat svoji bdělost.

Gurdějev hovoří o budoucí psychologii. Tvrdí, že psychologie člověka ještě neexistuje. Neexistuje-li člověk, jak by mohla existovat věda o člověku? V dnešní době se rozvíjí nějaká věda, ale není to psychologie člověka. Možná je to nauka zabývající se mechanismem stroje, kterým člověk je.

Psychologie existuje pouze v Buddhově přítomnosti. Buddha žije bděle. Poznáš snadno, jaká je jeho psyché, jaká je jeho duše. Obyčejný člověk žije bez duše. Určitě najdeš v jeho mechanismu něco v nepořádku, co lze napravit. To, co o dnešní psychologii víme, není nic víc, než behaviorismus. V těchto souvislostech jsou Pavlov a Skinner daleko pravdivější, než Freud a Jung, protože považují člověka za stroj. Mají pravdu, pokud mají na mysli současného člověka. Nemají však absolutní pravdu, protože se domnívají, že je to konečná definice člověka: že člověk nemůže být jiný. V tom spočívá jejich omezení: myslí si, že člověk může být jen stroj. To však není dobré vysvětlení. Freud, Jung a Adler jsou však pravdě ještě vzdálenější, protože si myslí, že člověk je již zde na tomto světě: vše, co potřebuješ, je zkoumání člověka a potom dojdeš k poznání. To, co žije, však není ještě člověk. Je to velmi nevědomý fenomén.

Člověk je mýtus - to by měl být jeden z vašich nejzákladnějších vhledů. Ten vám pomůže vystoupit ze lži a klamu.

TANTRA ZNAMENÁ ÚSILÍ VEDOUCÍ K VĚTŠÍMU UVĚDOMĚNÍ. Původní význam slova "tantra" je rozšíření vědomí. Slovo tantra pochází ze sanskrtu. Kořen "tan" znamená rozšíření. Tantra tedy znamená rozšíření uvědomění. Základní fakt, kterému je třeba porozumět, je, že žiješ v hlubokém spánku a musíš se probudit.

Tantra se dá naučit a vyučovat - to musíš také pochopit. V tomto smyslu je Gurdějev jedním z největších tantriků současnosti. Příklad: Pokud člověk spí, existuje jen velmi nepatrná naděje, že se může stát probuzeným sám, bez pomoci. Podívej se na to takto: vždy na Nový rok přemýšlíš, jaké by sis dal předsevzetí do života. Rozhodneš se, že přestaneš kouřit, jak jsi to udělal již několikrát. O svém slibu však jiným lidem neřekneš, protože máš obavy. Pokud se o tom někomu zmíníš, je to nebezpečné, protože se znáš velmi dobře: mnohokrát jsi tento slib porušil. Je to velmi ponižující. Raději si to necháš pro sebe. Tak existuje jediné procento ze sta, že tento slib neporušíš. Z devadesáti devíti procent tento slib dříve nebo později určitě porušíš.

Jsi nevědomou bytostí: tvoje sliby neznamenají mnoho. Pokud však půjdeš a řekneš každému ve městě, přátelům, kolegům, dětem a manželce "Dal jsem si předsevzetí, že přestanu kouřit", máš daleko větší naději, možná desetiprocentní, že již kouřit nebudeš. V prvním případě je to jedno procento a v tomto deset. Z devadesáti procent asi opět s kouřením začneš. Budeš-li se však pohybovat v prostředí nekuřáků, tvoje naděje se ještě zvýší. Potom z devadesáti devíti procent kouřit určitě přestaneš. Jak je to možné?

Když jsi sám, nemáš žádnou vnější podporu - jsi jen sám. Snadno tak upadneš do spánku. Nikdo to neví a ty si s tím nebudeš dělat starosti. Pokud to však vědí všichni lidé okolo tebe, jejich znalost problému tě udrží ve větší pozornosti. Podporuje se tak tvoje osobnost, tvoje sebeúcta a čest. Budeš-li se však pohybovat i v prostředí nekuřáků, potom je naděje ještě větší, i když jsi stále obětí svých vlastních zvyků! Vidíš člověka, který vytáhne z kapsy krabičku cigaret a ty hned začneš hledat cigarety u sebe. Je to tvůj bezděčný pohyb. Uvidíš někoho kouřit a hned si představíš, jak by bylo krásné, také si zakouřit. Pokud však jsi ve společnosti nekuřáků, nikdo ti to nepřipomene a tvůj zvyk se začne vytrácet. Nebudeš ho potřebovat. Zanedlouho zmizí docela, bude směřovat k zániku, ztratí svou ovládací sílu.

Tantra tvrdí, že se člověk může probudit jen pomocí skupinových terapií, pomocí vyučovacích tréninků. Proto mi tolik záleží na sannjásinech. Jako jedinec nemáš příliš velkou naději. Při společné práci je šance větší. Je to jako když se v poušti ztratí deset lidí. V noci je to velice nebezpečné: můžou je zabít nepřátelé, divoká zvěř, napadnou je lupiči nebo vrazi. Je to velmi těžká situace. Lidé se však můžou dohodnout na společném postupu. Řeknou si: Každý z nás bude jednu hodinu na hlídce." Domnívat se, že člověk bude po osm hodin v noci pozorný, pokud je nevědomý, je nereálné. Každý z nich je však určitě schopen udržet pozornost jednu hodinu. Jakmile uběhne hodina a bude se chystat ke spánku, měl by probudit svého kolegu. Potom mají větší naději, že skupina prožije celou noc vědomě.

Nebo, jak tvrdí Gurdějev: Jsi ve vězení a chceš se z něj dostat. Sám moc velkou naději nemáš. Pokud však všichni vězni vytvoří skupinu, jejich šance se zvýší - můžou přemoci a zabít strážce, můžou zničit zdi vězení. Pokud všichni vězni spolupracují, mají větší šanci dostat se na svobodu.

Jejich naděje se však ještě zvýrazní, pokud mají spojení s lidmi, kteří žijí mimo vězení a jsou již osvobozeni. Proto hledáš svého mistra: člověka, který již žije mimo vězení. Takový člověk ti ohromně pomůže, z mnoha důvodů. Opatří ti nutné vybavení, které potřebuješ k tomu, aby ses z vězení dostal. Nabídne ti nářadí a provaz, abys mohl z vězení vystoupit. Může vše pozorovat z venku a může tě informovat, kdy se mění stráže - v tomto časovém úseku je možné z vězení uniknout. Může ti dát informaci o tom, kdy stráž spí v noci. Upozorní tě, kdy stráže v noci popíjejí. Může pozvat žalářníka do svého domu na návštěvu. Může vykonat tisíc věcí, které ty z vnitřního prostoru udělat nemůžeš. Může tě z venku podporovat. Vytvoří takovou atmosféru ve chvíli, kdy prchneš z vězení, aby tě lidé respektovali. Poskytne ti ochranu tím, že budeš zván do různých obydlí. Pokud tě společnost není ochotna respektovat z venku, dostaneš se sice z vězení, ale společnost tě opět vrátí do vězeňské cely autorit.

Být ve spojení s někým, kdo je již probuzený, je podmínkou. A spolupracovat s lidmi, kteří se snaží o probuzení, je také nezbytné. V tom spočívá význam skupinové metody učení. Tantra je skupinová metoda terapie. Tantra tvrdí: buďte spolu. Uvědom si tuto možnost: je-li ve spojení více lidí, můžou sdružovat energii. Někdo z nich je vysoce inteligentní, jiný je milující bytostí. Obě bytosti jako jedinci jsou poloviční. Spojí-li se však, stanou se jednotnější, celistvější.

Muž je polovinou osobnosti, žena druhou polovinou. Až na tantru zkouší všichni hledající žít bez jiných lidí. Muž se snaží pracovat na sobě sám, žena se snaží o totéž. Tantra tvrdí: Proč nebýt spolu - proč nespojit své síly? Žena je polovinou a muž je druhou polovinou - společně dosáhnou větší, celistvější a zdravější energie. Spojte se! Spojte princip jin a jang. Máte tak větší možnost vystoupit z vězení.

Jiná učení využívají k růstu boj a konflikt. Muž začne bojovat s ženou, utíká od ženy, místo aby přijal její pomoc. Začne považovat ženu za svého nepřítele. Tantra tvrdí, že je to naprosté bláznovství. Plýtváš svou energií nepotřebným bojem se ženou, přestože jsou daleko důležitější věci, o které je třeba bojovat! Určitě je vhodnější spolupracovat. Umožni jí, aby ti pomohla, a ty pomáhej jí. Jděte společně jako celistvá bytost a budete mít větší naději postavit se nevědomé přirozenosti.

Využij všech možností. Jedině tak získáš naději, že budeš žít vědomější život, že se staneš Buddhou.

Nyní si vyložíme jednotlivé sútry, které jsou velice významné.

První sútra:

MOUŠE, KTERÁ MILUJE ZÁPACH HNIJÍCÍHO MASA, JE VŮNĚ SANTÁLOVÉHO DŘEVA NEPŘÍJEMNÁ. BYTOSTI, KTERÉ ODKLÁDAJÍ NIRVÁNU, TOUŽÍ PO HRUBÉM KRÁLOVSTVÍ SAMSÁRY.

NEJPRVE: jak jsem již řekl - člověk je stroj. Skutečný člověk neopakuje svoje zvyky, nežije minulostí, je bez vzpomínek. Opravdový člověk žije bez znalostí, které již poznal a získal před tím. Tak neočekává nové události…pravda je vždy nová. Obyčejný člověk je jako moucha, která miluje hnijící maso, odpornou a páchnoucí vůni. Vůně santálového dřeva je mouše nepříjemná. Moucha má malé uvědomění a nezvratnou minulost. Vždy si myslí, že hnilobný zápach masa je libou vůní. Je to její poznání, její zvyk, rutina - je to její smrtelná minulost. Letí-li přes santálové dřevo, má moucha pocit, že vůně dřeva je odporná a nepříjemná.

Z toho nemůžeš být překvapený… je to přesně situace, která tě potkala. Žiješ-li příliš ve svém těle a přiblížíš se k člověku, který žije duchovním životem, ucítíš něco nepatřičného. Přistoupíš-li k Buddhovi, nebudeš cítit žádnou vůni. Z jeho přítomnosti budeš mít velice špatný pocit. Proč lidé zabili Ježíše? Ježíš byl santálovým dřevem! A lidé ho jednoduše zavraždili. Proč lidé otrávili Sokrata? Sokrates byl také santálovým dřevem! Mouchy však, které znají svou minulost, si vše vykládají podle svých minulých zkušeností.

Kdysi jsem četl následující příběh:

Prostitutka, byla to velmi proslulá prostitutka z Athén, přišla jednou k Sokratovi. Zrovna u něj bylo na návštěvě několik lidí, kteří s ním seděli a diskutovali. Prostitutka se rozhlédla a řekla Sokratovi, "Proč jen tak málo lidí? Jsi přece tak věhlasný učenec? Myslela jsem si, že tady budou celé Athény. Nevidím tady nikoho z nejctihodnějších a nejpočestnějších - politiky, kněží a intelektuály. Nejsou tady. Co se stalo? Přijď někdy ke mně, Sokrate, do mého domu. Tam je uvidíš stát ve frontě!"

Sokrates odpověděl, "Máš pravdu, protože ty jim nabízíš vše, po čem oni touží, já nikoli. Jsem zajímavý jen pro pár jedinců. Ostatní mou vůni necítí. Vyhýbají se mi! Dokonce, když se potkáme na ulici, utíkají. Mají ze mě strach. Moje vůně je naprosto odlišná."

Prostitutka byla velmi inteligentní a vnímavá. Podívala se Sokratovi do očí, poklonila se mu a řekla, "Sokrate, přijmi mě za svou žákyni." Zůstala u něj a stala se členkou jeho nepočetné školy.

Musela to být žena velkého uvědomění, když provedla tak náhlou změnu. Pochopila Sokratovu myšlenku téměř okamžitě. Athény však Sokrata zabily. Neměly toho člověka v lásce, protože pro ně byl velmi nebezpečný. Obviňovali ho z mnoha činů. Jedním z nich bylo, že "ničí víru lidí, a že narušuje svými myšlenkami mysl mladých". Je to anarchista. Pokud bude dále žít, vykoření celou společnost - je to velký nepřítel. "Co však udělal?"

Nabízel lidem "jen" něco zcela odlišného: snažil se dosáhnout stavu čisté mysli (no-mind). Lidé si však mysleli, že "chce ničit lidskou mysl". Vlastně mají také pravdu, mouchy. Ano, mladí lidé ohromně obdivovali Sokrata, poněvadž je hlavně přitahovaly jeho myšlenky. Jen mládí má tu odvahu. I když ke mně nebo k Sokratovi přicházeli starší lidé, byli to přece jen vždy mladí lidé. Proto přichází, jinak by se neobjevili. Stará, zetlelá mysl nemůže ke mně přijít. Těla těchto lidí jsou možná stará. Když však takový muž nebo žena přijde, znamená to, že cítí mládí ve své duši, že jsou stále ještě mladí. Jsou stále schopni pochopit nové věci a učit se novému. Říká se, že staré psy nemůžeš naučit novým trikům - je to velice těžké. Starý pes zná staré triky a neustále je opakuje. Je velice těžké starou mysl učit něco nového.

Tyto věci jsou tak totálně odlišné, tak diametrálně protikladné všemu, co ses dosud naučil. Pokud nejsi SKUTEČNĚ mladý, nemůžeš to strávit.

Proto byli mladí lidé k Sokratovi přitahováni. Znamená to, že jeho osobností proudilo něco věčného, nekonečně mladý vesmír.

Kdyby žil Ježíš, určitě by ho následovali mladí lidé. Mladí lidé se nejezdí dívat na papeže. Staří, mrtví lidé, dávno a dávno mrtví, navštěvují papeže. Kdyby žil Šankaračárja, jistě bys okolo něj našel mladé lidi. Ti však, kdo jezdí do Šankaračárjova Purí, jsou mrtvá těla, naslouchající kostry. Žijící lidi tam určitě nenajdeš.

Můžeš jít a podívat se do kteréhokoli kostela a najdeš tam jen staré ženy a muže - tam není mládí. Ve skutečnosti, existuje-li OPRAVDOVÉ náboženství, přitahuje mladé lidi. Mladé lidi přitahuje pravda. Jsou-li v tom spekulace, poučky, dogmata, doporučení věrouky, pak tam najdeš jen staré lidi. Je-li přitahováno mládí, znamená to, že pravda je mladá. Pokud je pravda stará, téměř mrtvá, potom jsou touto pravdou vábeni mrtví lidé.

Staré lidi přitahuje náboženství pouze proto, že mají strach ze smrti. Ve stáří se i z ateistů stávají věřící ... mají strach. Je-li však přitahován k něčemu mladý člověk, není to z důvodu smrti, protože ještě s ní neměl žádnou zkušenost. Mladý člověk má ohromnou chuť milovat život. V tom spočívá rozdíl mezi skutečným a neopravdovým náboženstvím. Iluzorní náboženství je zaměřeno na strach ze smrti, opravdové náboženství na lásku.

Určitě jste slyšeli to ošklivé sousloví, které existuje ve všech jazycích: bohabojnost. Tento strach bývá vykoupen mrtvými, zachmuřenými, starými lidmi. Strach z boha? Jak se někdo může boha bát? Pokud se boha bojíš, jak ho můžeš milovat? Je-li přítomen strach, nemůže vzniknout láska - pouze nenávist. Ze strachu, můžeš být proti bohu, protože se stane tvým nepřítelem. Jak ho pak můžeš milovat? A když ho miluješ, jak z něj můžeš mít strach? Měl jsi někdy strach z člověka, kterého jsi miloval? Měl jsi strach ze své matky, pokud jsi ji miloval? Měl jsi strach ze své ženy, pokud ji miluješ? Miluješ-li někoho, nemůžeš mít žádný strach - LÁSKA SÍDLÍ MIMO SFÉRU STRACHU. Milování Boha…romantické zamilování do Boha…. Extatické zamilování do Boha.

To však může jen mladá mysl. Mladá mysl může být v mladém i starém těle, to není podstatné - tohoto stavu však může dosáhnout jen mladá mysl. Sokrates byl potrestán za to, že přitahoval mladé lidi. Stejně i Buddha byl trestán za tento fakt. Uvědom si: kdykoli se zrodí nové skutečné náboženství, začnou se tam sdružovat mladí lidé ze všech koutů světa.

ONI by měli být symbolem toho, že se něco přihodilo. Shromažďují-li se někde staří lidé, můžeš si být jist, že se nic nestalo. Nestala se žádná mimořádná událost! Tam, kam přicházejí mladí lidé, to je místo, kde se něco děje. Avšak:

MOUŠE, KTERÁ MILUJE ZÁPACH HNIJÍCÍHO MASA, JE VŮNĚ SANTÁLOVÉHO DŘEVA NEPŘÍJEMNÁ.

BYTOSTI, KTERÉ ODKLÁDAJÍ NIRVÁNU, TOUŽÍ PO HRUBÉM KRÁLOVSTVÍ SAMSÁRY.

Pravda je nepoznatelná, je mysteriózní. Nemůžeš se k ní přiblížit pomoci starých zvyklostí. Můžeš ji nahlédnout pouze tehdy, jsi-li oproštěn od všech automatismů.

Křesťanské kněžské roucho se nazývá anglicky "habit" (zvyklost, obyčej) - je to nádherná symbolika tohoto slova. Ano, tvrdím, zbav se všech zvyklostí, oprosti se od všech návyků, odpadnou tak všechny tvoje masky a ty nebudeš jednat podle svých zaběhaných způsobů, ale vstupovat do situací vědomě.

Existují dva druhy jednání. Jednáš-li podle svých zvyklostí, nemůžeš vidět skutečnost. Vidíš situace a hodnotíš je podle svých dřívějších zkušeností. Vysvětluješ si současnost v souvislostech své prožité minulosti. Ukládáš do sebe něco, co již dávno není. Vidíš věci, které nejsou reálné a nevidíš je takové, jaké jsou. Musíš odstranit svou paměť. Paměť je výborná, používej ji, ale pravdu svou myslí nepoznáš. Jak můžeš poznat pravdu pomocí paměti? Nikdy nemůžeš pochopit pravdu přes minulost.

Pravda je nepoznatelná. Pravda je neznámá. Musíš se dokonale zbavit své paměti. Řekni své mysli: "Zůstaň v klidu. Umožni mi pochopit vše bez tvé podpory! Dovol mi vidět pouze jasným vhledem, ne zamlženýma očima, myšlenkami, vírou, poučkami ve svatém písmu, filozofickými názory, náboženstvím. Umožni mi přímé a okamžité zření! Dovol mi vidět tady a teď, umožni mi vhled do situace, které čelím. Pouze tehdy jsi naladěn na mystérium pravdy.

Zapamatuj si: pravda nikdy nevzniká z paměti. Ani když jsi ji takto poznal, nikdy netryská z paměti. Pravda je tak rozsáhlá, že ji paměť nemůže obsáhnout. Pokud se opět objeví a ty ji poznáš, je vždycky nová. Pravda je vždy nová. Je stále svěží - to je jedna z jejích kvalit, že nikdy nezastará. Je vždycky mladá.

Tak, chceš-li poznat pravdu, udělej to podle poučení Sarahy. Saraha se obrací ke králi: Pane, chceš-li skutečně zřít pravdu o tom, co se mi přihodilo, odlož svou mysl. Vím, že jsi jako moucha. Žil jsi život v těle a mysli: nemáš možnost poznat, co je za nimi. Stojím zde před tebou: překonal jsem tělo i mysl a nemám možnost ti to vysvětlit tak, aby to tvá mysl pochopila. Ne, to není možné vysvětlit. Chceš-li to skutečně zažít, máš možnost to prožít. Vysvětlit se to však nedá.

Boha nemůžeme definovat. Nemůžeme ho objasnit slovně. Zapamatuj si to, prosím. Když vysvětluješ pravdu, jsi vlastně mimo ní. Bůh nemůže být obsažen v žádné myšlence, bůh však může být prožit, může být milován. MŮŽEŠ SE STÁT BOHEM! To je možné - mysl však nemůže boha obsáhnout. Mysl je velmi malá nádoba. Je jako čajová lžíce - a ty chceš nabrat Pacifický oceán na čajovou lžíci? Ano, nabereš trochu slané vody, nemůžeš však obsáhnout myšlenkový potenciál Pacifiku, jeho rozlohy. Na čajové lžíci nevzniknou bouře a velké vlny. Ano, voda chutná stejně, ale není to oceán.

Saraha říká: Chceš-li mě poznat, pane, musíš odložit svou mysl, protože máš mysl mouchy. Máš jistý způsob myšlení, cítění. Žiješ podle určitých zvyklostí. Žil jsi život v těle a mysli a většinu toho, co jsi do této chvíle poznal, je to, co jsi vyslechl - četl jsi svaté knihy.

Sám Saraha před tím četl svaté knihy králi. Dobře si to uvědomuje. Má stejné znalosti jako král: poznání krále je však jen shromažďování informací. Saraha říká: To se mi přihodilo. Abys to však pochopil, musíš mít jinou kvalitu nazírání.

Mysl se nikdy nepotká s pravdou, nikdy neobsáhne pravdu. Způsob myšlení a cesty pravdy jsou naprosto odlišné. Je to odlišná realita. Proto všichni mystikové světa kladou důraz na dosažení stavu ne-myšlení. O tom je vlastně meditace: je to stav ne-myšlení, stav odložení mysli - přesto plně bdělé, osvícené uvědoměním. Pokud nemáš žádnou myšlenku, tvoje obloha je čistá, bez oblak a slunce svítí jasně.

Obyčejně jsme zamlženi myšlenkami, přáními, ambicemi a sny tak, že slunce nemůže zasvítit. Je zakryto těmito mraky. Touha je oblak, myšlenka je mrak, představa je také mrak - člověk potřebuje mít jasnou oblohu, aby poznal, co to je. Saraha říká:

BYTOSTI, KTERÉ ODKLÁDAJÍ NIRVÁNU, TOUŽÍ PO HRUBÉM KRÁLOVSTVÍ SAMSÁRY.

SAMSÁRA ZNAMENÁ ŽÍT V TĚLE, MYSLI A V EGU. "Samsára" znamená žít vnější svět, žít s předměty, s myšlenkami, které jsou hnisem, nic jiného. "Samsára" nabízí tři druhy jedů: moc, slávu a vliv - žít ve světě s myšlenkou na dosažení větší moci, proslulosti, peněz a vlivu… toho a tamtoho. Žít ve hmotě a s předměty. Takový je význam slova "samsára" - SVĚT.

Zdroj: http://tantra.cz/svet.html